5 Tdo 543/2025

5 Tdo 543/2025-1893

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 9. 2025 o dovolání, které podala obviněná Ilona Laštůvková, bytem Palackého náměstí 65, Slavkov u Brna, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2025, sp. zn. 5 To 218/2024, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 90 T 23/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 13. 8. 2024, sp. zn. 90 T 23/2023, byla obviněná Ilona Laštůvková uznána vinnou pod bodem I. výroku o vině přečinem neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „tr. zákoník“), za což byla podle téhož ustanovení odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon soud podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 roků. Současně soud rozhodl o vině a trestu obviněné právnické osoby – obchodní společnosti BGC Travel, s. r. o. V adhezním řízení soud podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako „tr. ř.“), uložil oběma obviněným povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradu škody poškozeným vyjmenovaným ve výroku o náhradě škody částky specifikované tamtéž a podle § 229 odst. 1 tr. ř. soud odkázal poškozenou Z. J. s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále soud prvního stupně obě obviněné podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 16. 2. 2023, sp. zn. 1 ZT 145/2021, pro jednání popsané pod bodem 5., v němž státní zástupce spatřoval dílčí útok přečinu neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku.

2. Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podala odvolání obviněná Ilona Laštůvková a také obviněná právnická osoba – obchodní společnost BGC Travel, s. r. o. Z podnětu obou odvolání rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 1. 2025, sp. zn. 5 To 218/2024, tak, že zrušil napadený rozsudek v celé odsuzující části a ve výroku o náhradě škody a nově odsoudil obě obviněné za přečin neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku, a to obviněnou Ilonu Laštůvkovou podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, podmíněně odloženému na zkušební dobu v trvání 3 roků, a obviněnou právnickou osobu BGC Travel, s. r. o., podle § 20 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob, ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako „t. o. p. o.“) a § 73 odst. 1 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu provozování cestovní agentury a průvodcovské činnosti v oblasti cestovního ruchu na dobu 14 měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. odvolací soud odkázal všech 8 poškozených s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Nejvyšší soud pouze stručně připomene podstatu protiprávního jednání obviněné Ilony Laštůvkové popsaného podrobně ve výroku odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu pod bodem I., proti němuž obviněná směřovala dovolání, neboť je všem procesním stranám dobře známo. Obviněná v Brně od 29. 11. 2018 do 16. 6. 2020 v postavení jednatele obchodní společnosti BGC Travel, s. r. o., jménem této obchodní společnosti se zištným úmyslem uzavřela celkem ve 13 případech cestovní smlouvy za podmínek podrobně rozvedených v popisu skutku, ačkoliv věděla, že není oprávněna nabízet a organizovat vlastní sestavenou kombinaci zájezdů, zajišťovat dopravu a ubytování, protože obchodní společnost BGC Travel, s. r. o., jejímž jménem jednala, nebyla oprávněna provozovat cestovní kancelář. Takto obviněná v zastoupení obchodní společnosti BGC Travel, s. r. o., neoprávněně podnikala ve větším rozsahu, neboť sjednala zájezdy v celkové hodnotě 555 739 Kč, přičemž v 6 případech klienti zájezdy neabsolvovali vůbec a uhrazené platby jim nebyly vráceny.

II. Dovolání obviněné

4. Proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně podala obviněná Ilona Laštůvková prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřela o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to v jeho první alternativě, tedy že rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.

5. Konkrétně obviněná nesouhlasila s tím, že by v trestním řízení bylo prokázáno, že jí zastupovaná cestovní agentura sestavovala, resp. pořádala, vlastní zájezdy, což je zásadní pro trestní odpovědnost za přečin podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku. V dovolání opakovaně připustila, že cestovní agentura BGC Travel, s. r. o., prodávala zájezdy, avšak trvala na tom, že je měla realizovat blíže neurčená cestovní kancelář, resp. v některých případech cestovní kancelář Delta Reisen, s. r. o., s tím, že často k těmto zájezdům cestovních kanceláří připojovala další službu z oblasti cestovního ruchu. Podle obviněné tedy důkazní řízení umožňuje nanejvýše závěr, že obviněná zprostředkovávala prodej zájezdů cestovních kanceláří, a to včetně zahraničních cestovních kanceláří, na jejichž prodej se specializovala. Obviněná dokonce sama v 7. odstavci čl. III. dovolání připustila, že je dán důkazní podklad pro závěr, že „prodané zájezdy neprodávaly cestovní kanceláře uvedené v cestovních smlouvách“, tudíž souhlasila s uváděním nepravdivých informací ve smlouvách, což však nepovažovala za trestněprávně relevantní skutečnost, sama to označila za administrativní pochybení, resp. nanejvýše mohlo jít o přestupek.

6. Dále obviněná vytkla soudům obou stupňů, že se nevypořádaly s obsahem listin, které předložila u hlavního líčení a jež měly vyloučit úmysl pořádat zájezd samostatně, resp. měly prokazovat její snahu spolupracovat na pořádání zájezdů s cestovní kanceláří Delta Reisen. s. r. o. Obviněná svým vlastním způsobem rozdílným od soudů obou stupňů interpretovala výpověď svědkyně R. Z., zaměstnankyně Delta Reisen, s. r. o., již nepovažovala za podstatnou, protože s obviněnou nebyla v kontaktu a nemohla tak potvrdit ani vyvrátit její spolupráci s označenou cestovní kanceláří. Obdobně ani u útoku pod bodem I.1. nebyla její vina dostatečně prokázána, protože sdělení insolvenčního správce ve věci dlužníka Thomas Cook, s. r. o., (právní nástupce mj. i obchodní společnosti NECKERMANN REISEN, s. r. o.) nevypovídá o tom, že by zájezd pro P. Š. a její rodinu skutečně nepořádala cestovní kancelář.

7. Proto závěrem svého dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2025, sp. zn. 5 To 218/2024, aniž by se současně vyjádřila k dalšímu postupu v trestním řízení následujícím po navrhovaném zrušení napadeného rozsudku.

III. Vyjádření státního zástupce

8. K dovolání obviněné se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který úvodem shrnul dosavadní průběh trestního řízení a podstatu dovolací argumentace. Námitky obviněné se podle státního zástupce opakují, se stejnou obhajobou se vypořádaly již soudy obou stupňů a za takové situace jde většinou o dovolání zjevně neopodstatněné, k čemuž státní zástupce odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu. V dovolání tvrzené vady mají ryze skutkovou povahu, jejich podstata tkví v prostém odmítnutí skutkových závěrů soudů o tom, že obviněná za cestovní agenturu BGC Travel, s. r. o., sjednávala smlouvy o zájezdu bez účasti jakékoli cestovní kanceláře, jež by k takové činnosti měla oprávnění. Podle státního zástupce ve skutečnosti nejsou rozhodná skutková zjištění ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, protože mají oporu ve více důkazech, na něž soudy ve svých rozhodnutích poukázaly.

9. Závěrem proto státní zástupce Nejvyššímu soudu navrhl odmítnout dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a zároveň připojil souhlas s konáním neveřejného zasedání i pro případ jiného než navrženého rozhodnutí.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

10. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, avšak shledal, že obviněnou vznesené námitky neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle první alternativy § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a současně ani žádnému jinému ze zákonem taxativně vyjmenovaných dovolacích důvodů.

11. Obviněná odkázala na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je určen k nápravě vad spočívajících v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento dovolací důvod byl včleněn do taxativního výčtu dovolacích důvodů s účinností od 1. 1. 2022 zákonem č. 220/2021 Sb. Při posuzování důvodnosti námitek pod něj podřazených je důležité skutečně pečlivě hodnotit, jaký význam mohly mít vytýkané vady dokazování na výsledek trestního řízení, eventuálně na zachování práva obviněného na spravedlivý proces. Tomuto dovolacímu důvodu tak nemohou odpovídat jen obecně formulované výhrady proti způsobu hodnocení důkazů soudy prvního či druhého stupně, nebo obecné námitky proti rozsahu dokazování a již vůbec nelze akceptovat námitky, které jsou primárně založeny na jiné verzi skutkového stavu, než kterou dovodily soudy, pokud z nich není zřejmý evidentní (zjevný) rozpor mezi obsahem důkazů a jejich hodnocením soudy, a to vždy jen ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním pro určitou právní kvalifikaci. S odkazem na tento dovolací důvod lze tedy úspěšně brojit proti vadám ve skutkovém zjištění soudů, které se týkají skutkových okolností významných pro rozhodnutí o podané obžalobě a které jsou určující pro naplnění znaků skutkové podstaty určitého trestného činu. Konkrétně musí dovolatel zdůvodnit existenci takové vady tím, že napadaná skutková zjištění nevyplývají z žádného provedeného důkazu (jsou ve zjevném nesouladu s obsahem provedených důkazů), nebo že jsou primárně založena na procesně nepoužitelných důkazech anebo že ve vztahu k nim nebyly provedeny navrhované podstatné důkazy (případ opomenutých důkazů), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení. Pouze vady takové povahy by odůvodňovaly mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem jeho přezkumné činnosti (viz rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr.).

b) K dovolacím námitkám obviněné

12. V první řadě považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout některé otázky související s charakterem dovolacího řízení. Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, který směřuje proti již pravomocnému soudnímu rozhodnutí. Nelze je proto uplatnit v takové šíři, jako řádný opravný prostředek, nýbrž jen ze zákonem taxativně vyjmenovaných důvodů. Konkrétní námitky dovolatele přitom vždy musí obsahově odpovídat jejich zákonnému vymezení, nelze tudíž akceptovat pouhé označení určitého důvodu v dovolání, aniž by mu bylo možné podřadit vytýkaná pochybení. Teprve poté, co Nejvyšší soud posoudí předložené dovolací námitky jako odpovídající označenému dovolacímu důvodu, zkoumá, zda jim lze přiznat opodstatnění. K přezkoumání napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení podle § 265i odst. 3 tr. ř. z podnětu konkrétních výhrad obviněné však Nejvyšší soud v posuzované věci nemohl přistoupit, protože ani jedna z jejích dovolacích námitek obsahově nenaplnila uplatněný dovolací důvod.

13. Lze stručně shrnout, že obviněná vytýkala rozhodnutím soudů prvního i druhého stupně nesprávné zjištění skutkového stavu, vady důkazního řízení a nesprávný způsob hodnocení provedených důkazů. Svou povahou tudíž její konkrétní námitky neodpovídaly vadě zjevně rozporného vyhodnocení obsahu soudy provedených důkazů se skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků skutkové podstaty přečinu neoprávněného podnikání, jímž byla shledána vinnou. Nejvyšší soud neshledal ve věci ani založení rozhodných skutkových zjištění na procesně nepoužitelném důkazu nebo tzv. opomenuté důkazy, tedy žádné z dalších alternativních pochybení, které předpokládá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Případné dovolací výtky proti právnímu posouzení skutku, konkrétně proti nesprávnému posouzení jejího jednání a zavinění jako odpovídajícího znakům objektivní i subjektivní stránky přečinu podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku, ačkoliv mohlo jít maximálně o přestupek (aniž by však obviněná uvedla, který přestupek konkrétně má na mysli, případně proč by zjištěný skutek neměl být posouzen jako přečin), jsou primárně založeny na vlastní verzi průběhu skutku, než k jaké dospěly soudy. Proto tyto argumenty postrádaly právní relevanci také z hlediska naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který však obviněná v dovolání ani neoznačila. S ohledem na povahu dovolací argumentace je třeba předeslat, že podle zjištění Nejvyššího soudu zásady spravedlivého procesu zůstaly v trestním řízení zachovány. Přestože tedy dovolací argumentace obviněné neodpovídala žádnému z dovolacích důvodů a nemohlo dojít k přezkoumání napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení, Nejvyšší soud se k jejím námitkám nad rámec možného přezkumu v dovolacím řízení stručně vyjádří.

14. Obecně lze připomenout, že přečinu neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neoprávněně ve větším rozsahu poskytuje služby nebo provozuje výrobní, obchodní nebo jiné podnikání. Toto ustanovení chrání společenské vztahy související s podnikáním v tržní ekonomice, neboť jeho účelem je zajištění rovnosti subjektů v rámci jejich soutěžení zejména na trhu výrobků a služeb, ale i na dalších trzích, a to i ve vztahu k státní ingerenci nebo regulaci v těch oblastech podnikání, ve kterých je třeba zajistit kvalifikovaný výkon určitých živností nebo profesí, zejména z hlediska ochrany spotřebitelů, ale i zajištění bezpečnosti práce, hygienických a jiných společensky důležitých požadavků (Šámal, P.

a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 3280). Primárně jsou tímto ustanovením chráněni konkurenti na trhu, kteří (na rozdíl od pachatele uvedeného trestného činu) splní všechny zákonné požadavky na provozování určitého druhu podnikání, zajišťuje se tak rovnost jednotlivých subjektů na trhu, sekundárně jsou ovšem chráněny i zájmy dalších osob, a to zejména před zdravotně závadným či nebezpečným zbožím, před poskytováním zdravotně závadných či nebezpečných služeb, sekundárně jsou chráněny i fiskální zájmy státu (tamtéž; shodně Draštík, A., Fremr, R., Durdík, T., Růžička, M., Sotolář, A.

a kol. Trestní zákoník. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, str. 1865). Objektivní stránka tohoto trestného činu tedy spočívá v tom, že pachatel poskytuje služby nebo provozuje výrobní, obchodní nebo jiné podnikání neoprávněně (tedy bez příslušného povolení nebo jiného oprávnění) a činí tak ve větším rozsahu. Podle § 420 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako „o. z.“), kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.

Z citovaného ustanovení lze dovodit znaky podnikání, které je vnímáno jako výdělečná činnost prováděná podnikatelem samostatně na vlastní účet a odpovědnost, živnostenským nebo obdobným způsobem, za účelem dosažení zisku a se záměrem činit tak soustavně. Podnikatelským oprávněním se rozumí veřejnoprávní oprávnění podnikat, které vzniká ze zákona splněním předepsaných podmínek, například ohlášením u ohlašovací živnosti, přičemž takto vzniklo oprávnění k provozování živnosti „Provozování cestovní agentury a průvodcovská činnost v oblasti cestovního ruchu“ právě též cestovní agentuře BGC Travel, s.

r. o. Další možností je právní rozhodnutí příslušného správního úřadu (např. právní mocí o udělení koncese u koncesovaných živností, jako je tomu např. u cestovní kanceláře) nebo zápisem do seznamu, o němž se poté vydává osvědčení (např. zápisem do seznamu advokátů vedeného Českou advokátní komorou). Neoprávněně bude podnikat ten, kdo není držitelem příslušného podnikatelského oprávnění, na jehož podkladě by mohl provozovat danou činnost v souladu se zákonem.

Trestný čin neoprávněného podnikání může spáchat i ten, kdo sice byl držitelem určitého oprávnění k podnikání, pokud ovšem ve větším rozsahu prováděl takovou podnikatelskou činnost, která překračuje rámec jeho oprávnění (viz rozhodnutí č. 9/2010 Sb. rozh. tr.). K naplnění trestní odpovědnosti za trestný čin neoprávněného podnikání je dále třeba, aby neoprávněné výdělečné podnikání bylo provozováno ve větším rozsahu. Pokud jde o naplnění tohoto zákonného znaku, hodnotícími kritérii, které jej charakterizují, jsou zejména délka neoprávněného poskytování služeb (zpravidla nejméně 6 měsíců, jak vyplývá z rozhodnutí č. 5/1996 Sb. rozh.

tr.), rozsah takové činnosti, její povaha a objem, a to i včetně finančního vyjádření hrubého obratu, účtovaných odměn apod. V zásadě však nezáleží na tom, zda šlo o hlavní zdroj příjmů pro pachatele nebo zda taková činnost byla prováděna jen jako doplňková vedle jiné oprávněné činnosti (viz přiměřeně č. 59/1999 Sb. rozh. tr.). Podle názoru soudní praxe může být z hlediska rozsahu neoprávněným poskytováním služeb i jen jedna účelová akce, která však trvala delší dobu a vyznačovala se velkým objemem podnikání (viz přiměřeně rozhodnutí č. 6/1976 Sb. rozh.

tr.). Z hlediska naplnění subjektivní stránky se vyžaduje úmysl, který musí zahrnovat jednotlivé zákonné znaky skutkové podstaty podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku včetně znaku neoprávněnosti (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 3280 až 3295).

15. Provozovatel cestovní agentury je podnikatel, který je držitelem živnostenského oprávnění k provozování živnosti ohlašovací volné „Výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona“ a má zapsán obor živnosti volné č. 71 „Provozování cestovní agentury a průvodcovská činnost v oblasti cestovního ruchu“. Podrobněji byl v rozhodné době obsah činnosti, k níž má cestovní agentura (ale také cestovní kancelář) oprávnění, vymezen v zákoně č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání a o výkonu některých činností v oblasti cestovního ruchu, ve znění účinném od 1.

7. 2018 (dále jen jako „zákon č. 159/1999 Sb.“). Podle § 3 odst. 1 a § 2 odst. 3 citovaného zákona je provozovatel cestovní agentury oprávněn (i) nabízet a prodávat jednotlivé služby cestovního ruchu, (ii) organizovat kombinace služeb cestovního ruchu a nabízet je a prodávat jiné cestovní kanceláři za účelem jejího dalšího podnikání, (iii) zprostředkovávat prodej jednotlivých služeb cestovního ruchu pro jinou cestovní kancelář nebo cestovní agenturu, případně pro jiné osoby (dopravce, pořadatele kulturních, společenských a sportovních akcí apod.), (iv) zprostředkovávat prodej zájezdu pro jinou cestovní kancelář; smlouva o zájezdu v těchto případech musí být uzavřena jménem cestovní kanceláře, pro kterou je zájezd zprostředkováván, (v) prodávat věci související s cestovním ruchem, zejména vstupenky, mapy, plány, jízdní řády, tištěné průvodce a upomínkové předměty.

Na rozdíl od cestovní agentury pouze cestovní kancelář je oprávněna sestavovat služby cestovního ruchu pro účely zájezdu, nabízet a prodávat zájezdy nebo zprostředkovávat spojené cestovní služby podle § 1c odst.

1. Zájezd je v § 1b citovaného zákona definován jako soubor alespoň dvou různých typů služeb cestovního ruchu podle § 1a a pro účely téže cesty nebo pobytu, pokud a) soubor těchto služeb je nabízen jediným podnikatelem, případně je sestaven na žádost nebo podle výběru zákazníka ještě před uzavřením jediné smlouvy o zájezdu, nebo b) bez ohledu na to, zda jsou uzavřeny samostatné smlouvy s jednotlivými poskytovateli služeb cestovního ruchu, jsou tyto služby cestovního ruchu 1. zakoupeny na jediném prodejním místě a zákazníkem vybrány před tím, než se zavázal k úhradě jejich ceny, 2.

nabízeny, prodávány nebo účtovány za celkovou cenu, 3. inzerovány nebo prodávány s označením „zájezd“ nebo s podobným označením, 4. sestaveny po uzavření smlouvy, která opravňuje zákazníka k výběru z různých typů služeb cestovního ruchu, nebo 5. zakoupeny od jednotlivých poskytovatelů služeb cestovního ruchu prostřednictvím online rezervačního systému, při kterém podnikatel, s nímž je uzavřena první smlouva, předá jméno, platební údaje a elektronickou adresu svého zákazníka dalšímu podnikateli a s tímto podnikatelem je uzavřena smlouva o další službě cestovního ruchu do 24 hodin po potvrzení rezervace první služby cestovního ruchu.

Prodejem zájezdu se rozumí okamžik uzavření smlouvy o zájezdu (§ 1b odst. 4 zákona č.

159/1999 Sb.) a službou cestovního ruchu je a) doprava zákazníka, b) ubytování, které není součástí dopravy a není určeno k účelům bydlení, c) nájem automobilu, motocyklu nebo jiného motorového vozidla, nebo d) jiná služba z oblasti cestovního ruchu, která není ze své podstaty součástí některé ze služeb cestovního ruchu uvedených v písmenu a), b) nebo c), zejména prodej vstupenek na kulturní nebo sportovní události, pořádání výletů, prohlídek s průvodcem, prodej skipasů nebo nájem sportovního vybavení (§ 1a zákona č. 159/1999 Sb.).

16. Obviněná soustavně v průběhu celého trestního řízení popírá skutkový závěr soudů, že zájezdy pořádala, a bez ohledu na stav dokazování prosazuje verzi, podle níž pouze zprostředkovávala prodej zájezdů pořádaných různými cestovními kancelářemi. S výjimkou svědecké výpovědi R. Z. a tří listin, které sama předložila u hlavního líčení, neodkázala v dovolání na žádný jiný konkrétní důkaz, s jehož obsahem by skutková zjištění rozhodná pro posouzení naplnění skutkové podstaty přečinu neoprávněného podnikání měla být v rozporu.

Ve vztahu ke každému případu prodeje cestovních smluv přitom soud prvního stupně provedl poměrně rozsáhlé dokazování, a to zejména svědeckými výpověďmi klientů cestovní agentury, jednotlivými smlouvami o zájezdu, výpovědí svědkyně E. L., dcery obviněné, která v některých případech působila v místě konání zájezdu jako delegátka, výpověďmi také dalších zaměstnanců (kromě R. Z.) cestovní kanceláře Delta Reisen, s. r. o., J. D., Reginy Lepíkové a V. T. (dříve F.) a dále písemnými sděleními obchodních společností Delta Reisen, s.

r. o., Bulgariatour, s. r. o., Expedice, s. r. o., Expandia, s. r. o., Asiana, s. r. o., Thomas Cook, s. r. o., Čedok, a. s., jež ve svém souhrnu pro případy uvedené v popisu skutku pod bodem I. vyvracely obhajobu obviněné, tedy že zájezdy probíhaly v režii určité cestovní kanceláře, pro niž v zastoupení cestovní agentury BGC Travel, s. r. o., pouze zprostředkovala jejich prodej. Veškeré takto stručně shrnuté důkazní prostředky obviněná v dovolání zcela opomenula a předkládala vlastní průběh skutku, který vyplýval z odlišného, pro obviněnou příznivějšího způsobu hodnocení důkazů.

Nejvyšší soud však v postupu soudů prvního a druhého stupně neshledal jakékoli pochybení, jež by mělo být napraveno v dovolacím řízení. Soud prvního stupně na podkladě obsáhlého dokazování podrobně a zvlášť u každého dílčího útoku popsal, které skutečnosti měl za prokázané a z kterého důkazu vyplývaly (viz body 28. až 44. rozsudku soudu prvního stupně). Skutkové závěry soudů mají faktickou oporu v jednotlivých důkazech, jejich reprodukce a interpretace soudy nejsou poznamenány deformací jejich obsahu.

Libovolně je vykládala naopak obviněná v dovolání.

17. Konkrétně obviněná zcela izolovaně a svévolně hodnotila výpověď svědkyně R. Z. a dále sdělení insolvenčního správce dlužníka Thomas Cook, s. r. o. Podle obviněné lze z vyjádření R. Z. zjistit pouze to, že svědkyně nezná obviněnou ani cestovní agenturu, již obviněná zastupovala, proto neměla být jedním z podkladů odsuzujícího výroku o vině. Tato svědkyně u hlavního líčení konaného dne 24. 10. 2023 (č. l. 1449 tr. spisu) sice nejprve vyloučila, že by s obviněnou anebo jí zastupovanou cestovní agenturou přišla do styku, nicméně i přesto podala relevantní svědectví o nefungující spolupráci s obchodní společností BGC Travel, s.

r. o., a obecně o vzájemné kooperaci mezi cestovní kanceláří Delta Reisen, s. r. o., a spolupracujícími cestovními agenturami. Její svědectví je v trestním spise dále podpořeno a detailněji upřesněno výpověďmi dalších zaměstnanců Delta Reisen, s. r. o. (blíže viz odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 42.) jakož i listinnými důkazy, čemuž již obviněná nevěnovala v rámci svých výhrad žádnou pozornost. Nejvyšší soud proto neshledal mezi obsahem výpovědi svědkyně R. Z. a rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků přečinu neoprávněného podnikání jakýkoli, natož zjevný, rozpor.

Ve vztahu ke sdělení insolvenčního správce dlužníka Thomas Cook, s. r. o. (bod I.1. výroku o vině rozsudku odvolacího soudu), je možné připustit, že tato listina samostatně nevylučuje realizaci zájezdu pro klientku P. Š. s rodinou cestovní kanceláří Neckermann. S přihlédnutím k dalším v trestním řízení provedeným důkazům, tj. k listinám založeným na č. l. 232 až 247 tr. spisu a k výpovědi poškozené P. Š. (viz č. l. 1372 a 1372 verte tr. spisu) však není pochyb, že obviněná uzavřela s poškozenou smlouvu o zájezdu jménem cestovní agentury a nikoli jménem cestovní kanceláře, jak vyžaduje § 3 a § 2 odst. 3 písm. d) zákona č. 159/1999 Sb. Současně služby cestovního ruchu (ubytování, letenky, transfer z letiště) obviněná sestavovala opět v rozporu s citovaným zákonem jménem cestovní agentury.

Přitom ubytování bylo v rozporu se smlouvou v avizovaném hotelu zajištěno pouze na dva dny namísto osmi dnů, přičemž právě po dvou dnech byla rodina poškozené přesunuta do jiného hotelu, který zajistila opět obviněná. Obsah písemného sdělení insolvenčního správce dlužníka Thomas Cook, s. r. o., tedy snad sám o sobě dostatečně neprokazuje neoprávněnost podnikání provozovaného cestovní agenturou, avšak ani nevyvrací ostatní důkazy svědčící o vině obviněné přečinem neoprávněného podnikání, resp. není ve zjevném rozporu se skutkovými závěry soudů o pořádání zájezdu pro P.

Š. a její rodinu výhradně cestovní agenturou BGC Travel, s. r. o., tj. bez zásadní participace cestovní kanceláře. Navíc lze dodat, že takové jednání, jímž obviněná uvedla poškozenou v omyl (počet dní strávených ve sjednaném místě ubytování), v důsledku čehož poškozená uhradila zájezd, který se realizoval za jiných nežli dohodnutých podmínek, naplňuje rovněž znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, jak bude uvedeno níže v tomto usnesení pod bodem 19.

18. Co se týká výtky proti postupu soudů obou stupňů, které se podle obviněné nevypořádaly se třemi listinnými důkazy, jež měly prokazovat spolupráci BGC Travel, s. r. o., s Delta Reisen, s. r. o., v případě zájezdů pro J. H. (bod I.3. výroku o vině rozsudku odvolacího soudu) a skupinového zájezdu na Kubu (body I. 6., 7., 8., 9., 10., 12. výroku o vině), tato námitka je bezpředmětná. Jak je patrno z trestního spisu, obhájce obviněné předložil soudu u hlavního líčení dne 4. 4. 2023 dotčenou e-mailovou korespondenci vztahující se k zájezdům klientů BGC Travel, s. r. o., na Kubu a soud prvního stupně je podle § 213 odst. 1, 2 tr. ř. předložil stranám k nahlédnutí a poté přečetl, tudíž provedl jako listinný důkaz (viz č. l. 1338 verte tr. spisu). U dalšího hlavního líčení dne 25. 5. 2023, resp. dne 27. 7. 2023, jichž se osobně účastnila i obviněná, byly tytéž listiny a další, které předložila obhajoba, opět poskytnuty procesním stranám k nahlédnutí podle § 213 odst. 1 tr. ř. (viz č. l. 1373 verte, resp. 1407 tr. spisu). Na konci hlavního líčení obviněná již neuplatnila další návrhy na doplnění dokazování (č. l. 1777 tr. spisu). Všemi u hlavního líčení provedenými důkazy se soud prvního stupně následně zabýval v bodě 44. svého rozhodnutí v rámci souhrnného vypořádání se s obhajobou obviněné, přičemž odkazoval na konkrétní listiny, z nichž vyvodil nepravdivost její obrany spočívající zejména v tom, že „vše dělala podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a snažila se činnost provozovat v souladu se zákony“, že „na některých smlouvách nedopatřením nebyly uvedeny pořádající cestovní kanceláře“, případně, že „spolupráci s danými cestovními kancelářemi dokládá elektronická komunikace“. Nelze proto přijmout za důvodnou výhradu obviněné, že by soudy obou stupňů opomenuly v rámci svého vyhodnocení výsledků dokazování jí označené důkazy, pouze jejich obsah posoudily odlišně od názoru obviněné.

19. Nad rámec podaného dovolání lze dále stručně připomenout, že ve vztahu k zájezdům směřujícím na Kubu představovalo poměrně zásadní důkaz vyjádření cestovní kanceláře Delta Reisen, s. r. o., z něhož jednoznačně vyplynulo, že tato cestovní kancelář nepořádala a nezajistila zájezdy pro klienty označené v bodech I. 6., 7., 8., 9., 10. a 12. výroku o vině (viz zejména vyjádření Delta Reisen, s. r. o., na č. l. 1759 tr. spisu). Ke smlouvě o zájezdu, již BGC Travel, s. r. o., uzavřela s J. H. (bod I. 3. výroku o vině rozsudku odvolacího soudu), je zase pro úplnost vhodné doplnit, že byť cestovní agentura vedená obviněnou rezervovala prostřednictvím cestovní kanceláře Delta Reisen, s. r. o., ubytování v Hotelu Lilia v bulharském letovisku Zlaté Písky, šlo o zajištění pouhého ubytování, nikoli o zájezd, a to v délce pouhých 5 nocí, nikoli ve smlouvě sjednaných 11 nocí. Protože poškozená zaplatila všech 11 nocí (pro 3 osoby) a obviněná od počátku věděla, že tuto službu nebude

schopna naplnit, jeví se Nejvyššímu soudu přiléhavější právní posouzení tohoto dílčího útoku a současně také útoku pod bodem I. 1. výroku o vině jako jednočinný souběh trestných činů podvodu a neoprávněného podnikání (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 8 Tz 77/99, ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 5 Tdo 1486/2011, ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 428/2014, z nichž je zjevné, že takový souběh se připouští). Taková změna má však při absenci dovolání nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněné povahu pouhé akademické úvahy. Nicméně, Nejvyšší soud nemá pochybnosti o tom, že z hlediska vyvození trestní odpovědnosti obviněné v posuzované věci obstojí právní posouzení dotčených dílčích útoků (ve spojení s dalšími dílčími útoky) jako pokračujícího přečinu neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku. Podobně jako v případě poškozené P. Š. také ohledně poškozené J. H. cestovní agentura zastoupená obviněnou zajistila samostatně leteckou dopravu, dále transfer na letiště do Vídně (ne však z letiště do hotelu) a služby delegátky, resp. ohledně delegátky zůstalo pouze u příslibu, který nebyl naplněn. Pouze ubytování (avšak v kratší než dohodnuté délce) pro J. H. a její rodinu bylo zařízeno prostřednictvím cestovní kanceláře, rozhodně nikoli celý zájezd jako „balíček služeb cestovního ruchu“. Poškozené J. H. tedy obviněná pod označením „smlouvy o zájezdu“ nabízela jednotlivé služby cestovního ruchu, což cestovní agentuře zákon neumožňuje, jak bylo vyloženo výše, nikoli konkrétní zájezd, jehož prodej by zprostředkovala pro cestovní kancelář Delta Reisen, s. r. o., jak obviněná prosazovala ve svém dovolání.

20. Závěrem je proto vhodné shrnout, že v postupu soudů obou stupňů Nejvyšší soud nezjistil zjevný rozpor ani vadu opomenutého důkazu, tedy žádnou z obviněnou namítaných procesních vad, k jejichž nápravě je určen dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první a třetí alternativě. Formulace skutkových závěrů, k nimž soudy dospěly po pečlivém dokazování v posuzované věci, jednoznačně svědčí o tom, že popsaným způsobem byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty přečinu neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku.

IV. Závěrečné shrnutí

21. Protože obviněná Ilona Laštůvková v dovolání uplatnila pouze námitky, které neodpovídaly označenému důvodu a rovněž ani žádnému jinému z taxativně vyjmenovaných dovolacích důvodů, Nejvyšší soud její dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud tak mohl učinit na podkladě obsahu trestního spisu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 10. 9. 2025

JUDr. Blanka Roušalová předsedkyně senátu