5 Tdo 547/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. června 2008 o
dovolání, které podal obviněný R. P. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 27. 4. 2007, sp. zn. 3 To 20/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 49 T 45/2002, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. s e z r u š u j e rozsudek Krajského soudu v
Ústí nad Labem ze dne 16. 1. 2007, sp. zn. 49 T 45/2002, v části výroku o vině
pod bodem 1), v kterém byl skutek kvalifikován jako trestné činy porušování
předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle § 124 odst. 1, 2 písm. b) tr.
zák. a zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4
tr. zák., a v celém výroku o trestu. Dále se zrušuje v navazující části i
rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 2007, sp. zn. 3 To 20/2007.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušené části
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu, a to včetně rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10.
2007, sp. zn. 7 T 39/2007, ohledně obviněného R. P. ve výroku o trestu a v
navazující části ohledně tohoto obviněného i rozsudek Vrchního soudu v Praze ze
dne 12. 3. 2008, sp. zn. 9 To 10/2008.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Vrchnímu soudu v Praze p ř i k a z u j e ,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 1. 2007, sp. zn. 49 T
45/2002, byl obviněný R. P. uznán vinným trestnými činy porušování předpisů o
oběhu zboží ve styku s cizinou podle § 124 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.,
zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr.
zák. [bod 1) výroku o vině], zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby
podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák., padělání a pozměňování veřejné listiny podle §
176 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. [bod 2) výroku o vině], zpronevěry podle § 248
odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. [bod 3) výroku o vině], podvodu podle § 250 odst.
1, 4 tr. zák., dílem dokonaným dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr.
zák. [body 6) a 7) výroku o vině] a padělání a pozměňování veřejné listiny
podle § 176 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. [body 4), 5), 6) a 7) výroku o vině],
za které byl odsouzen podle § 148 odst. 4 tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák. k
souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byl
podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Zároveň krajský soud zrušil výrok o trestu rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 5. 5. 2000, sp. zn. 2 T 84/1998, jakož i všechna obsahově
navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu. Současně bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o povinnosti
obviněného nahradit poškozené společnosti L. Č. s., a. s., škodu ve výši
1.020.978,- Kč a podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost E-P, s.
r. o., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních.
Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně rozhodl rozsudkem ze dne 27. 4.
2007, sp. zn. 3 To 20/2007, kterým z podnětu odvolání obviněného R. P. napadený
rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výroku
o trestu, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému podle §
148 odst. 4 tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák. uložil souhrnný trest odnětí
svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a
odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně odvolací soud
zrušil výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 5.
2000, sp. zn. 2 T 84/1998, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu.
Shora citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze napadl obviněný R. P. dovoláním
podaným prostřednictvím obhájců JUDr. J. S. a Mgr. M. Ch., ve lhůtě uvedené v §
265e odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. c), g)
tr. ř., tedy že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, a
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení.
Podání vypracované obhájcem JUDr. J. S. směřovalo proti té části výroku o vině,
v níž byl obviněný uznán vinným trestným činem porušování předpisů o oběhu
zboží ve styku s cizinou podle § 124 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., a dále proti
výroku o trestu. K důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný namítl,
že od 14. 2. 2007, kdy byl jeho obhájci JUDr. V. B. pozastaven výkon advokacie,
do 13. 3. 2007, a byl mu ustanoven obhájce JUDr. J. S., neměl v řízení obhájce,
ač se jednalo o případ nutné obhajoby. V uvedeném období přitom orgány činné v
trestním řízení konaly úkony a dovolatel je proto přesvědčen o tom, že došlo ke
zkrácení jeho práva na obhajobu. Nesprávné právní posouzení odpovídající
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se podle obviněného
týkalo trestného činu porušování předpisů o oběhu zboží s cizinou podle § 124
odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a spočívalo v tom, že z rozhodnutí soudů nižších
stupňů není možno zjistit, které ustanovení jakého právního předpisu měl
uvedeným skutkem porušit. Zdůraznil, že v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu
ze dne 11. 10. 2000, sp. zn. 8 Tz 130/2000, se pro naplnění všech znaků dané
skutkové podstaty tato okolnost musí objasnit, neboť § 124 tr. zák. představuje
normu s blanketní dispozicí. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
napadená rozhodnutí soudů obou stupňů a věc přikázal k novému projednání a
rozhodnutí (lze se domnívat, že soudu prvního stupně).
Podání vypracované obhájcem Mgr. M. Ch. obsahuje v podstatě shodné námitky
týkající se obou dovolacích důvodů, jen jsou podrobněji rozvedeny. Za úkony,
jež v období, kdy neměl obviněný obhájce, prováděly orgány činné v trestním
řízení, označil předání obžaloby a původního rozsudku soudu prvního stupně
vydaného v době, kdy byl obviněný stíhán jako uprchlý. V souvislosti s tímto
dovolacím důvodem soudům obou stupňů dovolatel vytýkal upření práva na
prostudování spisu i ve vztahu k jeho obhájci. Nesouhlasil dále s
rozhodováním soudů o vazbě bez přítomnosti obviněného a jeho obhájce. Z
uvedených vad vyvodil obviněný porušení článků 37 odst. 2 a 40 odst. 3
ústavního zákona č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a
svobod. Ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
obviněný konstatoval nepřípustnost přezkumu skutkových zjištění v řízení o
dovolání, přesto však vznesl námitky proti skutkovým závěrům soudů nižších
stupňů, jež podle něj neodpovídají provedenému prokazování. Brojil současně
proti odůvodnění obou rozhodnutí, která označil za nelogická, rozporná,
nepropracovaná a nepřesvědčivá. Domníval se, že odůvodnění nesplňují požadavky
uvedené v § 125 odst. 1 tr. ř. Jinak stejným způsobem jako JUDr. J. S. poukázal
na vadu v hmotně právním posouzení trestného činu podle § 124 tr. zák. Závěrem
dovolatel poznamenal, že od 17. 4. 2007 do 27. 4. 2007 byl držen ve vazbě
protiprávně, protože soud měl rozhodnout buď o ponechání obviněného ve vazbě,
nebo o propuštění na svobodu do tří měsíců od 16. 1. 2007, kdy bylo naposledy
rozhodnuto o ponechání ve vazbě. I v tomto podání dovolatel učinil návrh, aby
Nejvyšší soud rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně zrušil a věc vrátil k
novému projednání a rozhodnutí bez konkrétního označení soudu.
Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva podle § 265h odst. 2 tr. ř.
vyjádřit se písemně k dovolání, což učinila prostřednictvím státního zástupce
činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten označil námitky uplatněné k
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. za neopodstatněné s tím, že soud
prvního stupně vynesl první rozsudek dne 16. 1. 2006, tj. předtím, než byl jeho
tehdejšímu obhájci JUDr. V. B. pozastaven výkon advokacie. Dále pak až do doby,
kdy obviněnému byl ustanoven nový obhájce, podle zjištění státního zástupce
orgány činné v trestním řízení nečinily žádné úkony směřující k vydání
meritorního rozhodnutí. Proto skutečnost, že obviněný neměl od 14. 2. 2007 do
13. 3. 2007 obhájce, nemohla mít vliv na rozhodnutí odvolacího soudu. Vyslovil
přesvědčení, že podstatné bylo především to, že řádný opravný prostředek byl
odůvodněn nově ustanoveným obhájcem JUDr. J. S., který se osobně zúčastnil také
veřejného zasedání dne 27. 4. 2007. Podle názoru státního zástupce neodpovídala
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. námitka ohledně možnosti
obviněného prostudovat si spis a ani výtka, že obhájce JUDr. J. S. nebyl poučen
o právu na prostudování trestního spisu. Byl toho mínění, že v dané fázi řízení
(po vydání meritorního rozhodnutí soudu prvního stupně) nejsou orgány činné v
trestním řízení povinny upozorňovat nově zvoleného či ustanoveného obhájce na
možnost prostudování spisu.
Ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považoval
státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství za právně relevantní pouze
námitku nesprávného právního posouzení mimotrestní otázky porušení zvláštního
předpisu, který upravuje pohyb zboží přes státní hranice. Dal obviněnému za
pravdu, když konstatoval, že soudy obou stupňů ve skutkové větě ani v
odůvodnění svých rozhodnutí neuvedly ustanovení žádného speciálního předpisu
upravujícího pohyb zboží přes státní hranice, které mělo být skutkem obviněného
porušeno. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhl, aby
Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. rozhodnutí soudu druhého
stupně v celém jeho rozsahu a rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o vině
pod bodem 1), stejně jako všechna další rozhodnutí na zrušené výroky obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo zrušením, pozbyla podkladu,
a dále aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal krajskému soudu
věc znovu projednat a rozhodnout. Současně dovolacímu soudu navrhl zvážit, zda
není třeba rozhodnout podle § 265l odst. 4 tr. ř. o vazbě obviněného.
Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání
dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně
dotýká.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm.
h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocný
rozsudek, jímž byl obviněnému nově uložen trest za trestnou činnost uvedenou
pod body 1) – 7) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Dovolání bylo
podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a obsahuje
náležitosti ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.
Uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze tehdy,
jestliže bylo porušeno právo obviněného na obhajobu. To je jedním z
nejdůležitějších procesních práv, je mu poskytována i ústavně právní ochrana
(článek 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod) a je garantováno i v
mezinárodních smlouvách o lidských právech a svobodách (např. článek 6 odst. 1
Úmluvy na ochranu lidských práv a svobod). Porušení obhajovacích práv
obviněného je považováno za podstatnou vadu řízení ve smyslu § 188 odst. 1
písm. e) tr. ř. a § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Z hlediska dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je však přestoupení tohoto práva chápáno
poněkud úžeji, neboť mu neodpovídá jakékoli nedodržení či porušení široké škály
jednotlivých procesních oprávnění obviněných. Např. nelze naplnit dotčený
dovolací důvod námitkami proti způsobu, jakým obhájce vede obhajobu. Z dikce
zákona (obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl) plyne, že
tento dovolací důvod směřuje na případy, kdy byla porušena ustanovení o nutné
obhajobě (tj. § 36 tr. ř.), a to v té formě, že obviněný obhájce skutečně
neměl, ačkoli ho podle zákona mít měl. Užší pojetí tohoto dovolacího důvodu se
projevuje také v tom, že není naplněn ani za situace, kdy po určitou část
řízení obviněný obhájce skutečně neměl, ačkoli ho mít měl, ale během této doby
orgány činné v trestním řízení neprováděly žádné úkony směřující k vydání
meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (srov. č. 48/2003 Sb. rozh. tr.).
Pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. dále nelze podřadit
námitky týkající se toliko způsobu obhajoby či vztahu mezi obhájcem a
obviněným, což platí i pro případy, kdy byl obviněnému obhájce ustanoven (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 528/2002,
publikované pod č. T 455 v Souboru soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek
19, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, Praha, 2003).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že dovolání z
citovaného důvodu je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé,
pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností
podle norem hmotného práva. Nejvyšší soud je povinen zásadně vycházet ze
skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně učiněného ve smyslu § 2
odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní
posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit.
Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu tedy nelze namítat nedostatky v
učiněných skutkových závěrech, neboť v takovém případě by se jednalo o námitky
vytýkající pochybení při aplikaci procesních předpisů (viz zejména § 2 odst. 5,
6 tr. ř., § 89 a násl. tr. ř., § 207 a násl. tr. ř. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř.).
Podle tzv. skutkové věty pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního
stupně bylo podkladem uznání viny obviněného trestnými činy porušování předpisů
o oběhu zboží ve styku s cizinou podle § 124 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., a
zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr.
zák. jednání spočívající v tom, že obviněný od prosince 1998 do 10. 7. 1999 v
T. a jinde bez příslušného povolení dovezl ze zahraničí jménem společnosti E.
P. E. – I., s. r. o., nejméně 470.000 litrů jemného kvasného lihu, který
deklaroval jako vodou ředitelné barvy a laky pod názvem F., po dovozu část lihu
zpracovával na alkoholické nápoje, jež dodával na tuzemský trh, část lihu
dodával do Likérky H., s. r. o., a část dodával neustanoveným odběratelům, čímž
se vyhnul placení cla v celkové výši 22.313.441,- Kč, spotřební daně v celkové
výši 105.850.368,- Kč a daně z přidané hodnoty v celkové výši 34.381.989,-
Kč, z čehož bylo zaplaceno 2.351.101,- Kč, a způsobil tak České republice škodu
ve výši 160.194.706,- Kč.
Nejvyšší soud na podkladě námitky nesprávného hmotně právního posouzení otázky
porušení zvláštního právního předpisu ve smyslu ustanovení § 124 tr. zák.,
která naplnila deklarovaný dovolací důvod podle § 265 odst. 1 písm. g) tr. ř.,
přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. napadené rozhodnutí odvolacího soudu,
jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a zjistil, že je
důvodná.
Trestného činu porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle § 124
odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo podstatně ohrozí obecný zájem
tím, že poruší zákaz nebo omezení dovozu, vývozu nebo průvozu zboží, přičemž
takovým činem způsobí značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Jedná se
o jednu z nejdůležitějších trestně právních norem s blanketní dispozicí, jež
chrání hospodářské i jiné zájmy (zdravotnické, kulturní, bezpečnostní,
veterinární apod.), pokud mohou být ohroženy nekontrolovaným pohybem zboží přes
státní hranici. Podmínkou pro naplnění formálních znaků této skutkové podstaty
je skutečnost, že došlo k porušení zvláštního předpisu, který upravuje pohyb
zboží přes státní hranice (srovnej č. 26/2001 Sb. rozh. tr.), čemuž musí ve
skutkové větě výroku o vině korespondovat odkaz na porušené právní předpisy
upravující export, import a tranzit zboží. Blanketní dispozice v ustanovení §
124 tr. zák. tak umožňuje, aby nemuselo při každé změně právních předpisů
upravujících oběh zboží ve styku s cizinou docházet také ke změně citovaného
ustanovení trestního zákona. Jak zjistil dovolací soud, soudy obou stupňů ve
věci rozhodující neučinily ve věci zjištění, které by umožnilo právní posouzení
skutku podle citovaného ustanovení trestního zákona.
Pochybení Krajského soudu v Ústí nad Labem, jež nenapravil ani soud odvolací,
je natolik závažným, že na jeho podkladě nelze než zrušit rozhodnutí soudů obou
stupňů a vrátit věc do stadia řízení o odvolání obviněného, který na zjištěnou
vadu upozornil již ve svém řádném opravném prostředku.
Dovolací soud se tedy ztotožnil s částí dovolatelových námitek, které shledal
důvodnými. Krajský soud se sice alespoň v odůvodnění svého rozsudku snažil
naplnit zákonnou podmínku porušení konkrétního předpisu upravujícího pravidla
dovozu a vývozu zboží, avšak nesprávným způsobem. Na straně 27 svého rozsudku
totiž odkázal na to, že obviněný porušil omezení dovozu vysoce koncentrovaného
lihu, které vyplývá z příslušných ustanovení vyhlášky č. 560/1990 Sb., ve znění
účinném v rozhodných letech 1998 a 1999. Tato vyhláška prováděla zákon o dani z
obratu č. 73/1952 Sb., ve znění pozdějších předpisů, který byl s účinností od
1. 1. 1993 zrušen zákony č. 222/1992 Sb. a č. 588/1992 Sb. Kromě této zásadní
vady, že odkaz na příslušný právní předpis, jehož ustanovení měl obviněný R. P.
překročit, nebyl uveden ve skutkové větě, nalézací soud chybně v odůvodnění
rozhodnutí kladl dovolateli za vinu porušení ustanovení právního předpisu,
který byl v té době již pět let zrušen. Nutno ještě dodat, že i v případě
citace platného právního předpisu v odůvodnění rozsudku by nebylo možné ji
považovat za schopnou k napravení vady, jíž je stižena skutková věta výroku o
vině. Nejvyšší soud by tedy i za této situace musel zrušit obě napadená
rozhodnutí.
Nad rámec dovolacích námitek, avšak pro úplnost a s ohledem na zájem na
správném právním posouzení skutku v řízení po vrácení věci k novému projednání
a rozhodnutí, dovolací soud považuje za vhodné upozornit na vzájemný vztah
ustanovení § 124 tr. zák. a § 148 tr. zák., stejně jako na některé jejich
formální znaky. Teprve po jejich pečlivém zvážení by podle názoru Nejvyššího
soudu mělo být posouzeno, zda jednání obviněného R. P. skutečně naplňuje
všechny znaky skutkové podstaty trestného činu porušování předpisů o oběhu
zboží ve styku s cizinou podle § 124 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., anebo zda v
posuzované trestní věci nebude vhodnější posoudit předmětný skutek pouze podle
ustanovení § 148 tr. zák., k jehož aplikaci obviněný žádné výhrady neuplatnil.
Ustanovení trestného činu porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou
podle § 124 tr. zák. je určeno k ochraně určitých společenských zájmů
(hospodářských, zdravotnických, kulturních, bezpečnostních, veterinárních aj.),
pokud mohou být ohroženy nekontrolovaným pohybem zboží přes státní hranici.
Primárním cílem jeho zařazení do trestního zákona tak je evidentně zájem státu
na regulaci přeshraničního oběhu zboží z důvodu zvýšené nutnosti ochrany
určitých společenských zájmů (zákon mluví o obecném zájmu). Oproti tomu
ustanovení § 148 tr. zák. chrání zájem státu na správném vyměření daně, cla,
pojistného na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, poplatku nebo jiné
podobné povinné platby a na příjmech z těchto povinných plateb. Tudíž u
trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 tr.
zák. je zdůrazněna ochrana fiskálních zájmů společnosti.
V praxi bývá někdy obtížné určit k ohrožení, event. k porušení kterého zájmu
jednání pachatele aktuálně směřovalo, popř. zda úmyslně ohrozil, resp. porušil
oba. O tom, že obě dotčená ustanovení postihují podobná protiprávní jednání,
svědčí už to, že původně bylo na některé skutky nyní postižitelné podle § 148
tr. zák. aplikováno ustanovení § 124 tr. zák. Jedná se o jednání, při nichž
došlo v rámci přeshraničního obchodování ke zkrácení cla. Přestože evidentně
zkrácením cla je negativně dotčen zejména fiskální zájem, až do 31. 12. 1993,
než byl zákonem č. 290/1993 Sb. ze dne 10. listopadu 1993, kterým se mění a
doplňuje trestní zákon a zákon České národní rady č. 200/1990 Sb., o
přestupcích, novelizován trestní zákon, a dikce ustanovení § 148 tr. zák. byla
výslovně doplněna o povinnou platbu – clo, bylo zkrácení cla běžně
kvalifikováno jako trestný čin porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s
cizinou podle § 124 tr. zák. Po změně právní úpravy citovanou novelou trestního
zákona je třeba v jednotlivých případech pečlivě zvažovat, k porušení kterého
chráněného zájmu pachatel svým jednáním směřoval. Byť není obecně vyloučeno
naplnění znaku objektu ve vztahu k oběma skutkovým podstatám jedním skutkem,
není žádoucí postihovat jednání pachatele „pro jistotu“ několika ustanoveními
trestního zákona tam, kde o aplikaci některého z nich lze mít odůvodněné
pochybnosti, zatímco jiné bezezbytku předmětný skutek vystihuje. Již zmiňovanou
změnou právní úpravy znění § 148 tr. zák. je zřejmý záměr zákonodárce zdůraznit
rozdíly mezi skutkovými podstatami trestných činů podle §§ 124 a 148 tr. zák.
Vzhledem k okolnostem, za nichž obviněný spáchal skutek popsaný pod bodem 1)
výroku rozsudku soudu prvního stupně, není podle názoru dovolacího soudu
vyloučeno, že neoprávněným dovozem lihu deklarovaným jako barva, bylo prvořadým
cílem obviněného vyhnout se placení daně a cla. Ostatně samotné znění skutkové
věty obsahuje podrobně, které povinné platby a v jaké výši byly zkráceny, a
také v odůvodnění se soud prvního stupně věnoval jen objektu trestného činu
zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 tr. zák. Na straně
26 rozsudku konstatoval, že postup jednání obviněného vedl k dovozu lihu bez
dodržení povinnosti importované zboží proclít a obdobně se vyjádřil i na další
straně svého rozhodnutí. Při odůvodnění právní kvalifikace skutku jako trestný
čin porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle § 124 tr. zák.
byl však již krajský soud natolik strohý, že k obecnému zájmu, jenž měl být
dovozem lihu deklarovaného jako barvy a laky F. ohrožen, neuvedl jakýkoli
argument (viz str. 27 rozsudku). Na naplnění všech znaků skutkové podstaty
trestného činu porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou je přitom
možno usuzovat jen za předpokladu, že určitý obecný zájem (ať už hospodářský,
zdravotní, kulturní aj.) byl objektivně ohrožen. V tomto smyslu bude proto
nutné doplnit právní posouzení všech skutkových zjištění k danému skutku včetně
znaku objektu trestného činu podle § 124 tr. zák.
Byť se Nejvyšší soud vyjádřil v tom smyslu, že otázka aplikace § 124 tr. zák.
na skutek pod bodem 1) výroku rozsudku soudu prvního stupně nebyla v dosavadním
řízení vyřešena jednoznačně, pro úplnost potvrzuje možnost jednočinného souběhu
trestných činů porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou a zkrácení
daně, poplatku a podobné povinné platby. V předcházejících odstavcích se
dovolací soud zabýval rozdílnými zájmy, k jejichž ochraně jsou oba trestné činy
určeny. Jelikož tedy nepochybně každé z uvedených ustanovení poskytuje ochranu
odlišným společenským zájmům, není jednočinný souběh dotčených skutkových
podstat vyloučen (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006,
sp. zn. 5 Tdo 1363/2006). Podle názoru Nejvyššího soudu tedy nebylo vyloučeno
posoudit trestnou činnost obviněného jako jednočinný souběh trestného činu
porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou s trestným činem zkrácení
daně, poplatku a podobné povinné platby, ovšem pouze pod podmínkou naplnění
všech znaků obou skutkových podstat těchto trestných činů.
Dovolatel dále vytkl soudům, že nedodržely jeho právo na obhajobu, jelikož po
tu část řízení, v níž podle něj byly prováděny úkony, neměl obhájce a také
neměl prostor k prostudování celého spisu. Uvedené námitky správně subsumované
pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. posoudil Nejvyšší soud
jako neopodstatněné, z větší části pak uplatněné mimo rámec tohoto důvodu
dovolání.
V rámci stručné charakteristiky dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c)
tr. ř. v předchozí části odůvodnění tohoto usnesení byla zmínka o podmínce pro
jeho úspěšné uplatnění. Opakovaně byla zdůrazněna soudní praxí (viz č. 48/2003
Sb. rozh. tr., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2002, sp. zn. 6 Tdo
142/2002, publikovaný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T
413, svazek 17/2002, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 528/2002, publikované pod č. T 455,
svazek 19/2003, téhož Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu) a spočívá
v tom, že po dobu, kdy obviněný neměl obhájce, ačkoli ho mít měl, byly orgány
činnými v trestním řízení opravdu činěny úkony vedoucí k vydání rozhodnutí ve
věci samé. Dovolatel si zjevně byl tohoto požadavku vědom a v dovolání podaném
prostřednictvím obou obhájců tvrdil, že úkony směřující k vydání meritorního
rozhodnutí činěny byly. Poukázal přitom na to, že jeho obhájce nebyl u předání
obžaloby a „původního“ rozsudku. Tím měl pravděpodobně na mysli rozsudek
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 11. 2005, sp. zn. 49 T 45/2002 (č.
l. 2637), jímž bylo rozhodnuto ohledně více obviněných a to v době, kdy proti
obviněnému R. P. bylo vedeno řízení proti uprchlému. (Protože proti tomuto
rozsudku obviněný podal odvolání, byl zrušen ohledně jeho osoby a dovolatel byl
opět uznán vinným již citovaným rozsudkem dne 16. 1. 2007 v řízení vedeném pod
stejnou spisovou značkou.) Jak vyplývá ze spisu, ono „původní rozhodnutí“ bylo
doručeno tehdejšímu obhájci obviněného JUDr. V. B. dne 9. 2. 2006 (č. l. 2663).
Obviněný převzal obžalobu společně s rozsudkem soudu prvního stupně dne 21. 6.
2006 a opravdu u toho nebyl přítomen obhájce JUDr. V. B., přičemž v protokole
je uvedeno, že obhájci nebylo doručeno vyrozumění o tomto úkonu (č. l. 2688).
Orgány činné v trestním řízení však nemají žádným právním předpisem stanovenou
povinnost zajistit účast obhájce při předávání obžaloby či rozhodnutí
obviněnému. Na orgánech činných v trestním řízení je, aby např. opis obžaloby
doručily podle § 63 odst. 3 tr. ř. obhájci stejným způsobem jako obviněnému
(jednalo se o řízení proti uprchlému), vyrozuměly obhájce o konání
vyšetřovacích úkonů apod. Tudíž nepřítomnost obhájce u předání uvedených
rozhodnutí neznamenala porušení obhajovacích práv obviněného a nezakládala ani
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., protože v době předání
obžaloby (21. 6. 2006) obviněný R. P. především obhájce měl a evidentně spolu
byli v kontaktu, neboť již dne 27. 6. 2006 podal JUDr. V. B. odvolání (č. l.
2695), byť jen formálně s tím, že bude později doplněno.
Nelze dovolateli upřít, že v období od 14. 2. 2007 do 13. 3. 2007 obhájce
skutečně neměl, ačkoli ho mít měl. Přesto ale uplatněný dovolací důvod dán
nebyl, neboť v této době nečinily orgány činné v trestním řízení žádné úkony
směřující k vydání meritorního rozhodnutí. Proto ani tato na pravdě se
zakládající výtka neměla opodstatnění.
V přípravném řízení vykonával obhajobu obviněného na základě plné moci (později
pak na podkladě rozhodnutí soudu o ustanovení obhájce) obhájce JUDr. V. B.,
jemuž byla pozastavena činnost advokáta dne 14. 2. 2007 a nový obhájce JUDr. J.
S. byl dovolateli ustanoven dne 13. 3. 2007 (č. l. 3140). Formálně tak obviněný
neměl obhájce téměř jeden měsíc (14. 2. 2007 – 13. 3. 2007). Nicméně, z
trestního spisu vyplývá, že během tohoto období nebylo ve věci konáno hlavní
líčení, ale pouze byly obviněnému dne 7. 3. 2007 doručeny písemnosti: rozsudek
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 1. 2007, sp. zn. 49 T 45/2002, a
usnesení o zamítnutí žádosti o propuštění z vazby. Proti těmto rozhodnutím mohl
obviněný podat opravné prostředky, což učinil (odvolání sepsané obviněným na č.
l. 3143 a doplněné pak dne 19. 4. 2007 odvoláním obhájce JUDr. J. S. na č. l.
3289), ale stěžoval si, že je musel sepsat sám bez odborné pomoci advokáta, na
což měl podle svého přesvědčení nárok (stížnost na č. l. 3138). Fakticky však
ohledně podání odvolání na svých právech krácen dovolatel nebyl, neboť obhájci
JUDr. J. S. byl rozsudek doručen dne 14. 3. 2007, od tohoto data mu běžela
lhůta pro podání řádného opravného prostředku, který obhájce skutečně podal, a
to dne 19. 4. 2007. Nově ustanovený obhájce sice v podstatě doplnil odvolání,
které podal obviněný dne 14. 3. 2007, avšak soud druhého stupně obě podání
považoval za včas podané odvolání, které řádně projednal za přítomnosti JUDr.
J. S. dne 27. 4. 2007 (č. l. 3293). Porušení práva obviněného na obhajobu tedy
Nejvyšší soud neshledal.
Dále obviněný uplatnil námitky proti nepřítomnosti obhájce při rozhodování o
vazbě. Usnesení o zamítnutí žádosti obviněného o propuštění z vazby ze dne 16.
1. 2007 (č. l. 3125) bylo učiněno v hlavním líčení v době výkonu obhajoby
JUDr. V. B., ale doručeno bylo obviněnému až dne 7. 3. 2007, kdy již JUDr. V.
B. byla pozastavena činnost advokáta. O této skutečnosti se soud prvního stupně
dozvěděl až dne 2. 3. 2007, z něhož pochází úřední záznam o tom, že z údajů
České advokátní komory vyplývá pozastavení výkonu činnosti tohoto advokáta (č.
l. 3134). Dovolací soud je přesvědčen, že soudu prvního stupně nelze v tomto
směru vytknout jakékoli průtahy, jež by mohly mít vliv na výkon obhajovacích
práv obviněného. V praxi totiž neexistuje žádný mechanismus, na základě něhož
by všechny soudy byly okamžitě informovány o zániku oprávnění k výkonu
advokacie a pozastavení výkonu advokacie členů České advokátní komory, ta je
zaznamenává v seznamu advokátů nejpozději do jednoho měsíce poté, co se o nich
dozvěděla (srov. §§ 76 odst. 2 a 9 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění
pozdějších předpisů). Prodleva 17 dní od vydání předmětného rozhodnutí, a
přípisem z téhož dne, tj. 2. 3. 2007, jímž soud vyzval obviněného ke zvolení
nového obhájce s poučením, že mu jinak bude ustanoven (č. l. 3134), naprosto
odpovídá reálným časovým možnostem soudu i jeho povinnosti respektovat lhůtu ke
zvolení nového obhájce obviněným. K ustanovení obhájce JUDr. J. S. totiž došlo
dne 13. 3. 2007, což bylo za daných okolností v nejkratší možné době od
okamžiku, kdy soud zjistil, že byla JUDr. V. B. pozastavena činnost.
Další námitkou týkající se dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr.
ř. obviněný R. P. brojil proti tomu, že mu nebylo umožněno seznámit se s celým
trestním spisem. S ohledem na omezený rozsah přípustných námitek vztahujících
se k citovanému důvodu, je evidentní, že výtka této povahy danému důvodu
dovolání neodpovídá.
Alespoň ve stručnosti však dovolací soud považoval za vhodné se k ní vyjádřit.
Do spisu obviněný nahlédl ve dnech 21. 8. 2006, 6. a 7. 9. 2006, a to v
zářijové dny po dobu cca 3,5 hod. (č. l. 2995, 2993, 2994). Přitom jen v
prvním záznamu o prostudování spisu ze dne 21. 8. 2006 je poznámka, že si
obviněný přeje být seznámen se spisem opakovaně, což mu bylo umožněno. Záznamy
z dalších dnů neobsahují žádné vyjádření o tom, zda poskytnutá doba byla pro
obviněného dostačující, nebo zda trvá na další možnosti nahlédnout do spisu. Z
písemné žádosti obviněného ze dne 20. 2. 2007 (č. l. 3133) adresované krajskému
soudu je však zřejmé, že měl zájem na dalšímu studiu trestního spisu. Nato
soud přípisem (pokyn k doručení přípisu na č. l. 3134) obviněnému vysvětlil,
proč nelze vyhovět jeho žádosti. (Uvedl, že spis bude třeba předložit spolu s
odvoláním vrchnímu soudu a také, že veškerý ve spise obsažený materiál byl
předmětem dokazování u hlavního líčení.) Obviněný tak mohl prostudovat trestní
spis během tří uvedených termínů po dobu 7 hodin a 55 minut, což dovolací soud
nepovažuje za dobu nedostatečnou vzhledem k rozsahu spisového materiálu.
Pokud se obviněný v závěru mimořádného opravného prostředku podaného Mgr. M.
Ch. zmínil o nedodržení lhůty při rozhodování o vazbě v období od 17. 4. 2007
do 27. 4. 2007, Nejvyšší soud dospěl ke stejnému závěru. Ode dne 16. 1. 2007,
kdy v hlavním líčení bylo rozhodnuto o zamítnutí žádosti obviněného o
propuštění z vazby a o tom, že se obviněný R. P. ponechává ve vazbě (viz č. l.
3105), do vynesení napadeného rozsudku soudu druhého stupně dne 27. 4. 2007
uběhla doba delší než tři měsíce. Ve vazbě tak dovolatel strávil neoprávněně
celkem 10 dní. Bez ohledu na charakter námitky, jež není způsobilá naplnit jak
uplatněný dovolací důvod pod písmenem c) odstavce 1, tak ani jiný z důvodů
vyjmenovaných v ustanovení § 265b tr. ř., došlo v řízení o dovolání ke zrušení
rozhodnutí ve věci samé a bude pokračováno v trestním řízení, v němž bude nutné
respektovat veškerá procesní ustanovení.
Nejvyšší soud tedy z podnětu dovolání obviněného R. P. podle § 265k odst. 1 tr.
ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, pokud jím zůstal nedotčen
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pod bodem 1), a právně
kvalifikován jako trestné činy porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s
cizinou podle § 124 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a zkrácení daně, poplatku a
podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák. V této souvislosti
Nejvyšší soud poukazuje na další vadu výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze a
to ve zrušené části, v níž odvolací soud zcela pominul citovat ustanovení o
trestném činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148
odst. 1, 4 tr. zák., kterým byl obviněný uznán vinným skutky v bodech 1) a 2)
výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, a který rovněž zůstal
rozhodnutím odvolacího soudu nedotčen. Přitom podle ustanovení § 148 odst. 4
tr. zák. vrchní soud ukládal obviněnému trest. I uvedené pochybení tak bude
nutné v novém rozhodnutí napravit. Ve stejném rozsahu zrušil Nejvyšší soud i
rozsudek soudu prvního stupně. Vzhledem k tomu, že v řízení o dovolání byl
zčásti zrušen výrok o vině obviněného, bylo nutné ve smyslu § 265k odst. 2 tr.
ř. zrušit i celý výrok o trestu. V posuzované trestní věci byl napadeným
rozsudkem uložen obviněnému souhrnný trest odnětí svobody, který však v době
rozhodování dovolacího soudu byl již zrušen rozsudkem Krajského soudu v Praze
ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 7 T 39/2007, ve spojení s rozsudkem Vrchního
soudu v Praze ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. 9 To 10/2008. Protože podkladem
výroku o souhrnném trestu uloženém obviněnému dvěma posledně citovanými
rozsudky byl právě trest uložený Vrchním soudem v Praze ze dne 27. 4. 2007, sp.
zn. 3 To 20/2007, musel Nejvyšší soud zrušit i příslušné části rozhodnutí
vydaných ohledně obviněného R. P. v jiné trestní věci, neboť zrušením výroku o
trestu uloženém ve věci, v níž je konáno dovolací řízení, ztratil později
ukládaný souhrnný trest své zákonné opodstatnění. Bude proto nutné, aby Krajský
soud v Praze nařídil ve věci vedené pod sp. zn. 7 T 39/2007 nové hlavní líčení
a rozhodl znovu o trestu obviněného R. P.
Vzhledem k tomu, že vadu hmotně právního posouzení skutku obviněný důvodně
vytýkal již ve svém řádném opravném prostředku, přičemž Vrchní soud v Praze se
jí vůbec nezabýval, jako v podstatě žádnou z odvolacích námitek obviněného,
rozhodl Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. o vrácení věci k novému
projednání a rozhodnutí právě soudu odvolacímu, ačkoli zjištěným pochybením je
zatížen již odsuzující rozsudek soudu prvního stupně. Navíc je Nejvyšší soud
toho názoru, že náprava v právním posouzení skutku v uvedeném rozsahu
nevyžaduje rozsáhlé, event. jakékoli doplnění dokazování a v zájmu rychlosti
zejména vazebního řízení postačí, pokud náprava vady hmotně právního posouzení
daného skutku bude učiněna soudem druhého stupně. Nejvyšší soud připomíná, že v
novém projednávání věci je soud nižšího stupně vázán právním názorem vysloveným
v tomto usnesení (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Bude tedy nutné nejprve zvážit, zda v
konkrétním případě došlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného
činu porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle § 124 odst. 1,
2 písm. b) tr. zák. Pokud soud uvedenou otázku vyřeší kladně, bude třeba určit
zákonný předpis upravující pohyb zboží přes státní hranice platný v době činu a
ve skutkové větě výroku o vině označit nejen tuto právní normu, nýbrž i její
konkrétní ustanovení, jež obviněný porušil.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 11. června 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová