5 Tdo 556/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. června 2010
o dovolání, které podal obviněný P. D. proti rozsudku Krajského soudu v Praze
ze dne 13. 10. 2009, sp. zn. 10 To 370/2009, jako soudu odvolacího v trestní
věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 2 T 364/2007, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 23. 2. 2009, sp. zn. 2 T
364/2007, byl obviněný P. D. uznán vinným trestnými činy zkreslování údajů o
stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní
zákon, ve znění pozdějších předpisů, dále jen tr. zák., [v bodě 1) výroku o
vině] a poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. [v
bodě 2) téhož výroku], za které byl odsouzen podle § 256 odst. 4 tr. zák., § 35
odst. 2 tr. zák. a § 60a odst. 1 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v
trvání dvou a půl roku s dohledem, jehož výkon soud podle § 58 odst. 1 tr. zák.
a § 60a odst. 1 tr. zák. za současného vyslovení dohledu podmíněně odložil na
zkušební dobu v trvání pěti roků. Zároveň soud zrušil výrok o trestu z
trestního příkazu Okresního soudu v Mělníku ze dne 1. 8. 2006, sp. zn. 2 T
142/2006, včetně obsahově navazujících rozhodnutí, a dále okresní soud podle §
229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozené D. P., Českou bezpečnostní agenturu Grál,
s. r. o., EMPOS Praha, s. r. o., EUROMEDIA GROUP, k. s., ARVATO SERVICES, Ing.
J. Č. zastoupeného advokátem JUDr. Martinem Korbařem, VZP České republiky,
Územní pracoviště Mělník, JS CAR, s. r. o., a společnost LIGUM, s. r. o., s
jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Krajský soud v Praze jako soud druhého stupně rozsudkem ze dne 13. 10.
2009, sp. zn. 10 To 370/2009, rozhodl o odvolání obviněného proti shora
uvedenému rozsudku Okresního soudu v Mělníku tak, že napadený rozsudek podle §
258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výroku o trestu a podle
§ 259 odst. 3 tr. ř. nově obviněného odsoudil podle § 256 odst. 4 tr. zák. za
použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou
roků, jehož výkon podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně
odložil na zkušební dobu v trvání pěti roků. Současně krajský soud zrušil
výroky o trestech z trestních příkazů Okresního soudu v Mělníku ze dne 1. 8.
2006, sp. zn. 2 T 142/2006, a ze dne 8. 2. 2006, sp. zn. 2 T 18/2006, jakož i
všechna další rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem
ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Praze napadl obviněný P. D.
dovoláním ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a to z důvodu § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., tj. že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění svého podání dovolatel uplatnil námitky jak proti právní
kvalifikaci skutku podle § 125 odst. 1 tr. zák., tak proti aplikaci ustanovení
§ 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. Co se týče trestného činu zkreslování
údajů o stavu hospodaření a jmění, vyjádřil nesouhlas s popisem skutku, který
podle něj neposkytoval dostatečně jasné vyjádření způsobu a časového určení
odstranění účetních dokladů. Znak zatajení účetních dokladů podle přesvědčení
obviněného mohl spočívat pouze v samotné fyzické likvidaci dokumentů, již by
provedl sám, dal k ní pokyn anebo s ní byl srozuměn. Tvrdil, že převod
obchodního podílu a změna sídla společnosti nijak nesouvisí se zatajením
účetnictví, z čehož dovodil nesprávné právní posouzení skutku. Dovolatel se
dále ohradil proti naplnění znaku pachatele trestného činu podle § 125 odst. 1
tr. zák., tvrdil, že z jeho postavení ve společnosti nijak nevyplývala
odpovědnost za vedení a uchovávání účetnictví, nebyl statutárním orgánem a
povinnost opatrovat účetní doklady mu nebyla stanovena ani v uzavřené pracovní
smlouvě.
Skutek, kvalifikovaný jako trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1
písm. a), odst. 4 tr. zák., tak jak byl formulován soudem prvního stupně, podle
dovolatele nepřípustně obsahoval výčet pohledávek, které vznikly až po
dokončení trestné činnosti. Obviněnému je kladeno za vinu půjčování si
finančních prostředků od společnosti, čímž měl zmařit uspokojení jejích
věřitelů. Pokud mu však poslední půjčka byla poskytnuta počátkem roku 2004,
nemohl zmařit uspokojení věřitelů, jejichž pohledávky vznikly až po tomto datu,
tedy v roce 2004 a později. Zásadním způsobem zpochybnil obviněný P. D.
existenci příčinné souvislosti mezi svým jednáním a ekonomickými problémy
společnosti, resp. schopností splácet vlastní závazky společnosti. Zdůraznil,
že obchodní společnost byla od počátku zatížena úhradami vysoce úročených
půjček a zásadní ztráty pak utrpěla v důsledku povodní v roce 2001, které
nebyly kryty pojištěním. Vyslovil proto názor, že v důsledku těchto dvou
faktorů začala mít společnost problémy s plněním svých závazků od roku 2002,
což ovšem nelze klást k tíži obviněnému. Dovolatel jako fyzická osoba převzal
závazky společnosti ve výši zhruba 10 milionů Kč, jež měla společnost vůči
věřitelům P. P., Ing. M. M., J. Z. a M. D., kteří své pohledávky vymáhají v
současnosti po něm a nikoli po společnosti EUROTISK, s. r. o. Dále také namítl,
že z půjčených peněz splácel dluhy společnosti, což potvrdil svědek Ing. J. G.
Podle dovolatelova přesvědčení se tedy společnost nedostala do potíží s plněním
závazků svým věřitelům poskytováním peněžních půjček jeho osobě, ale z důvodů
zcela odlišných.
V závěru dovolání obviněný P. D. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený
rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k novému projednání a
rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva podle § 265h odst. 2 tr. ř.
vyjádřit se písemně k dovolání. Učinila tak prostřednictvím státního zástupce
činného u Nejvyššího státního zastupitelství, který námitky obviněného
uplatněné ve vztahu k trestnému činu podle § 125 odst. 1 tr. zák. považoval za
nedůvodné a částečně skutkové. Z hlediska argumentů týkajících se trestného
činu podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. však shledal důvodnou
výtku, jíž obviněný brojil proti zahrnutí pohledávek z roku 2004 do výrokové
části o vině. Přestože si byl odvolací soud této vady vědom, nenapravil ji. Na
druhou stranu státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství souhlasil s
krajským soudem, že i při omezení výčtu věřitelů na ty, jejichž pohledávky
vznikly před počátkem roku 2004, by škoda přesahovala hranici škody velkého
rozsahu ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák., jež je znakem kvalifikované skutkové
podstaty trestného činu poškozování věřitele. Trest byl přitom obviněnému
uložen na samé dolní hranici zákonné trestní sazby uvedené v § 256 odst. 4 tr.
zák. Proto podle názoru státního zástupce by změna napadených rozhodnutí cestou
dovolání neměla žádný praktický dopad na postavení obviněného. Navrhl proto,
aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
K vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství
zaujal obviněný P. D. stanovisko, jež bylo Nejvyššímu soudu předloženo dne 11.
5. 2010. V rámci tohoto podání dovolatel upřesnil svůj mimořádný opravný
prostředek v tom smyslu, že jeho námitky nejsou skutkové a směřují proti znaku
skutkové podstaty podle § 125 odst. 1 tr. zák., neboť jednání v tzv. skutkové
větě nelze považovat za zatajení účetnictví. Rovněž trval na zúžení výčtu
věřitelů, jejichž pohledávky měly být jeho jednáním zmařeny, což se může
promítnout jednak do výroku o trestu a dále do případných řízení o náhradu
škody, kterou by po něm mohli poškození požadovat.
Nejvyšší soud nejprve zjistil, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a
odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], že bylo podáno prostřednictvím obhájce oprávněnou
osobou (§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.), v zákonné lhůtě, jakož i na
místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.).
Z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat,
jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. Z uvedeného zákonného vymezení tohoto
dovolacího důvodu plyne, že při jeho uplatnění dovolatelem Nejvyšší soud
zásadně vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů. V rámci
řízení o dovolání tak Nejvyšší soud může pouze hodnotit, zda tato skutková
zjištění byla z hlediska hmotného práva správně právně posouzena. V dovolání
tedy není možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti
tomu, jak soudy hodnotily důkazy, v jakém rozsahu provedly dokazování, jak
postupovaly při provádění důkazů, apod. V těchto případech by se totiž
neposuzovala aplikace hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména
ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při
zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Vada ve smyslu tohoto
dovolacího důvodu tak může spočívat v tom, že soud nesprávně použije normu
hmotného práva tím, že buď postupuje podle jiného právního předpisu či jiného
hmotně právního ustanovení nebo soud použije správný právní předpis a jeho
správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost ve smyslu ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné
otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř.
trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na
nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §
265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice odkazováno na
některý z důvodů vymezených v § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou napadenému
rozhodnutí vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Námitky obviněného v předmětné trestní věci, jež naplňovaly deklarovaný
dovolací důvod, byly částečně neopodstatněné a zčásti akceptovatelné, avšak
projednání dovolání by postavení obviněného nemohlo zásadně ovlivnit a otázka,
jež má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu,
proto Nejvyšší soud nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. Konečně část
dovolacích námitek vůbec neodpovídala výkladu dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., jejich obsahem je totiž jiný způsob hodnocení
provedených důkazů a rozdílný skutkový závěr, než jaký učinily soudy nižších
stupňů.
Především je nutné zdůraznit, že pokud obviněný v dovolání zopakoval svou
obhajobu ohledně existence osoby Ing. L. V., které měl prodávat svůj obchodní
podíl a současně jí i předat veškeré účetní doklady, učinil tím naprosto
rozdílné stanovisko ohledně průběhu skutkového stavu, než k jakému dospěly
soudy ve věci rozhodující. Již samotný popis skutku ve výroku o vině a rovněž
tak odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně zcela jednoznačně vychází ze
závěru, že převod obchodních podílů ve společnosti EUROTISK, s. r. o., na Ing.
L. V. byl pouze fiktivní. Osoba pod uváděnými údaji nebyla totiž identifikována
a její existenci nemohli potvrdit ani ve věci slyšení svědci. Z tohoto důvodu
muselo být fingované i předání účetnictví obchodní společnosti této osobě, jak
správně uzavřely soudy ve věci rozhodující. Učinily tak jednoznačné skutkové
zjištění, že smyslem fiktivního převodu obchodních podílů a předání účetních
dokladů nové společnici a jednatelce bylo právě odstranění účetnictví obchodní
společnosti z dosahu příslušných orgánů, resp. obchodních partnerů – věřitelů
tak, aby nedošlo k objasnění ekonomické situace společnosti a tím i k odhalení
předcházející protiprávní činnosti obviněného. Na tomto místě ještě Nejvyšší
soud připomíná, že soudy obou stupňů se tvrzením obviněného ohledně jeho
setkání s Ing. L. V. a existencí její osoby zabývaly a zejména odvolací soud
logicky vysvětlil, proč této části obhajoby obviněného neuvěřil (srov. str. 5 a
násl. rozsudku krajského soudu). Dovolací soud pak neshledal na takovém
způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nic, co by se vymykalo obecným
zásadám logiky a obsahu jednotlivých důkazů.
Pokud obviněný vyslovil názor, že fiktivní převod obchodního podílu se
skutkovou podstatou podle § 125 odst. 1 tr. zák. nijak nesouvisí, nelze s ním
souhlasit. Trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §
125 odst. 1 alinea třetí tr. zák. se dopustí ten, kdo účetní knihy, zápisy nebo
jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku zničí, poškodí,
učiní neupotřebitelnými nebo zatají, a ohrozí tak majetková práva jiného nebo
včasné a řádné vyměření daně. Z právní věty výroku o vině odsuzujícího rozsudku
vyplývá, že soud prvního stupně považoval za naplněnou alternativu „zatajil“ a
tímto zatajením účetních dokladů došlo k ohrožení majetkových práv jiného
(skutečnost, že soud navíc v právní větě doplnil obsah pojmu „zatajení“ tak, že
v dané věci k němu došlo „odstraněním“ účetních dokladů, nemá vliv na samotnou
správnost právního posouzení). V další části svého dovolání obviněný dovodil,
že okolnosti popsané ve skutku pod bodem 1) výroku o vině, nemohou odpovídat
zákonnému pojmu „zatajení“ ani jiným alternativám uvedeným v § 125 odst. 1
alinea třetí tr. zák. V této části dovolání je možné spatřovat jeho nesouhlas s
aplikací hmotného práva, avšak jedná se o názor nesprávný.
Nejvyšší soud se výkladem znaku „zatajení“ ve skutkové podstatě trestného činu
zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 alinea třetí
tr. zák. opakovaně zabýval a vyložil jej např. v rozhodnutí publikovaném pod č.
7/2009 Sb. rozh. tr., v němž demonstrativně uvedl příklady jednání pachatele,
kterým je možné naplnit uvedený znak zatajení. Mj. tak pachatel může učinit
tím, že doklady ukryje na místě, kde jsou běžnými prostředky nedostupné
kontrolním orgánům, nebo předstírá, že doklady u sebe nemá. Jako zatajení je
však možné posoudit i případy, kdy pachatel uvádí rozporné údaje o umístění
účetních dokladů a není tak možné zjistit, kde se skutečně nacházejí. O takový
případ se v podstatě jednalo i v předmětné věci. Soudy poté, co provedly
dokazování, dospěly k závěru, že obviněný předstíral převod obchodního podílu
na (neexistující) osobu Ing. L. V. Vzhledem k fikci ohledně této osoby, muselo
být fiktivní i předání účetních dokumentů, jež mělo následovat po prodeji
obchodních podílů společnosti EUROTISK, s. r. o. Dovolatel si byl vědom
dlouhodobého ztrátového hospodaření společnosti, o němž byl poprvé informován
nejpozději v roce 2001 (srov. svědectví účetní společnosti K. V.), a evidentně
veden snahou vyhnout se odpovědnosti za zjištění skutečného ekonomického stavu
obchodní společnosti a plnění jejích závazků fingoval jak převod obchodních
podílů, tak předání účetních dokladů. Z hlediska trestní odpovědnosti podle §
125 odst. 1 tr. zák. přitom není podstatné, zda bylo zároveň zjištěno, jak s
těmito dokumenty obviněný P. D. fakticky naložil, neboť z hlediska naplnění
znaku zatajení je zásadním důsledek takového počínání, kterým je nemožnost
zjistit, kde se účetní knihy, zápisy a jiné doklady nacházejí, zda je
účetnictví kompletní, apod. (srov. č. 7/2009 Sb. rozh. tr., dále např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 5 Tdo 679/2008).
S obviněným je možné souhlasit v tom, že samotný převod obchodního podílu ve
společnosti s ručením omezeným podle § 115 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního
zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, není možné bez dalšího pokládat za
nezákonný úkon, který by mohl být postižen podle trestního práva. V
projednávané věci je však podstatné, že soudy zhodnotily provedené důkazy a
došly ke zjištění, že dohoda o prodeji obchodních podílů obviněného a J. H. -
kupující Ing. L. V. ve skutečnosti nemohla být platně uzavřena, pokud tato
osoba je pouze smyšlená. Protiprávnost jednání spočívajícího v převedení
obchodních podílů pak soudy spatřovaly ve skutečnostech spojených s tímto
převodem, především v domnělém předání účetních dokumentů obchodní společnosti,
k němuž bylo využito právě „osoby“ Ing. L. V., jež měla doklady převzít. Teprve
tímto úkonem se věřitelé společnosti jen s obtížemi mohli domáhat splnění svých
oprávněných nároků vůči obchodní společnosti EUROTISK, s. r. o., která se tak
stala prakticky nekomunikativní i pro své věřitele.
V dovolacím řízení nemohla obstát ani námitka zpochybňující způsobilost
obviněného být subjektem trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a
jmění. Dovolatel byl přesvědčen, že z pozice pouhého společníka, nenesl žádnou
odpovědnost za vedení účetnictví, ta podle jeho názoru dopadala na statutární
orgán obchodní společnosti, a proto nemohl ani spáchat dotčený trestný čin.
Skutková podstata trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění
podle § 125 odst. 1 tr. zák. však neomezuje pachatelství na statutární orgány
právnických osob. Naopak stanoví, že pachatelem může být kdokoli, kdo má
přístup k účetním dokladům a tyto zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnými nebo
zatají a současně tímto jednáním ohrozí majetková práva jiného (v tomto případě
věřitelů společnosti EUROTISK, s. r. o.) nebo včasné a řádné vyměření daně (§
125 odst. 1 alinea třetí tr. zák.), jak se stalo v posuzované věci. Nelze
popřít, že v praxi bude pachatelem zpravidla podnikatel - fyzická osoba nebo
statutární orgán podnikatele – právnické osoby. Není ale nijak vyloučeno, aby
jím byl i jiný odpovědný zaměstnanec právnické osoby, který má přístup k
účetním knihám, zápisům nebo jiným dokladům a který je v takové funkci nebo
postavení, v němž je odpovědný za jejich správnost (může to být např. ředitel,
účetní, popř. programátor nebo operátor počítače, pokud je účetnictví nebo jiná
evidence vedená prostředky výpočetní a jiné techniky apod.). V jednotlivých
případech je proto nutné zjišťovat rozsah konkrétní pravomoci daného pracovníka
a její souvislost s posuzovanou trestnou činností. O skutečnosti, že fakticky
po ekonomické stránce společnost řídil obviněný P. D., jako obchodní ředitel,
který rovněž rozhodoval komu a v jaké výši bude placeno, svědčí zejména
svědectví účetní K. V. (viz č. l. 488 a násl.), J. H. (č. l. 468 a násl.) a
výrobního ředitele společnosti P. Š. (č. l. 467). J. H., druhý ze společníků,
potvrdil, že ve společnosti přestal vykonávat svou funkci k 30. 8. 2005,
dodatečně pak ještě zajistil převoz účetních dokladů z Mělníka do sídla
společnosti v Praze 3, kde dokumenty ponechal, aniž by se zajímal o jejich
další osud. Obviněný měl tedy neomezený přístup k účetnictví společnosti, dal
pokyn k jeho převozu z kanceláře v Mělníku a to v době dovolené účetní
společnosti K. V. Ta po svém návratu již účetní doklady neviděla a bylo s ní
pouze projednáno ukončení pracovního poměru. Z obsahu provedených důkazů je tak
zcela evidentní, že to byl právě obviněný, kdo měl neomezený přístup k účetním
dokladům společnosti EUROTISK, s. r. o., a mohl s nimi nakládat podle svého
vlastního uvážení, případně dával pokyny účetní. Nejvyšší soud proto nezjistil
jakékoli pochybnosti o tom, že v předmětném případě je pachatelem trestného
činu podle § 125 odst. 1 tr. zák. právě obviněný jako osoba, která disponovala
s účetními dokumenty a měla pravomoc rozhodovat o účelu a výši plateb.
Argumentaci obviněného je možné přisvědčit v tom směru, že popis skutku pod
bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně skutečně nadbytečně
označuje věřitele, resp. jejich závazky, které mohly vzniknout až po dokonání
trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr.
zák. Na uvedenou nesprávnost výroku o vině již upozornil Krajský soud v Praze v
napadeném rozhodnutí o odvolání. Již ve svém předcházejícím usnesení, jímž
tento soud zrušil první ve věci vydaný rozsudek, vyjádřil jasný názor, že
obviněnému lze klást za vinu jen pohledávky za společností EUROTISK, s. r. o.,
které vznikly do konce roku 2003. Ani v novém rozhodnutí však soud prvního
stupně tento pokyn odvolacího soudu důsledně nerespektoval a ponechal v tzv.
skutkové větě pod bodem 2) výroku o vině svého rozsudku čtyři věřitele (D. P.,
JS Car, s. r. o., EMPOS Praha, s. r. o., a EUROMEDIA GROUP, k. s.) společnosti
EUROTISK, s. r. o., jejichž pohledávky vznikly až po roce 2003. Současně u dvou
ze tří zbývajících věřitelů uvedených v popisu příslušného skutku, a to u
Všeobecné zdravotní pojišťovny (dále jen „VZP“) a Okresní správy sociálního
zabezpečení (dále jen „OSSZ“), okresní soud stanovil jejich pohledávky ve
vyšších částkách, než které odpovídaly časovému vymezení skutku. Mezi závazky
vůči VZP a OSSZ totiž soud 1. stupně počítal i ty, jež vznikly a staly se
splatnými až v roce 2004. Nicméně, jak již konstatoval krajský soud v napadeném
rozhodnutí, i při odečtení příslušných finančních částek odvodů za rok 2004
činily závazky společnosti EUROTISK, s. r. o., vzniklé do konce roku 2003 vůči
VZP, OSSZ a České bezpečnostní agentuře Grál, s. r. o., celkem 7.530.902,- Kč,
což představuje ve smyslu ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák. škodu velkého
rozsahu. Ani případnou změnou popisu této části skutkových zjištění a omezením
rozsahu výroku o vině odpovídající stavu ke konci roku 2003 by se nezměnilo
právní posouzení činu obviněného podle nejpřísnější kvalifikace ustanovení §
256 tr. zák.
V této souvislosti je především nutné připomenout okolnosti vyplývající ze
znaleckého posudku vypracovaného Ing. Pavlem Švarcem, který je založen v
trestním spise na č. l. 259 – 274. Znalec podle jemu dostupných účetních
materiálů, které měl k dispozici, mohl zjistit, že skutečný rozsah splatných
závazků společnosti EUROTISK, s. r. o., byl v rozhodné době daleko větší, než
předpokládala obžaloba v této věci. Tabulka na str. 15 citovaného posudku
podává informaci o souhrnné výši závazků společnosti EUROTISK, s. r. o., v roce
2003 částkou 39.246.000,- Kč. Dluhy vůči VZP, OSSZ a České bezpečnostní
agentuře Grál, s. r. o., však dosahovaly sedmi a půl milionu Kč a zjevně tak
orgány činné v trestním řízení ponechaly otázku objasnění dalších věřitelů, k
jejichž škodě obviněný jednal, mimo předmět tohoto trestní řízení. Jedná se
dokonce o poměrně vysokou částku splatných závazků společnosti přesahující 31,5
milionů Kč. V současnosti se lze pouze dohadovat, zda se tak stalo jen díky
nedosažitelnosti účetních dokladů v důsledku jednání obviněného popsaného pod
bodem 1) výroku o vině rozsudku okresního soudu, nebo z jiných příčin. Pro
otázku trestní odpovědnosti obviněného je však významné, že v rozhodné době, z
níž vychází skutkový závěr soudů ohledně spáchání trestného činu podle § 256
tr. zák., faktické závazky obchodní společnosti EUROTISK, s. r. o.,
několikanásobně převyšovaly výši škody, kterou měl obviněný svým činem způsobit
podle skutku tak, jak je popsán pod bodem 2) výroku odsuzujícího rozsudku soudu
prvního stupně. Za situace, kdyby skutek byl zjištěn v celém rozsahu, k němuž
dospěl znalec, byl by počet věřitelů, jejichž uspokojení bylo jednáním
obviněného P. D., byť i jen částečně, zmařeno, mnohem vyšší, než určil Okresní
soud v Mělníku. Z tohoto důvodu lze akceptovat přístup odvolacího soudu, který
zvolil při projednávání odvolání obviněného v dané věci, pokud ponechal
nedotčen odsuzující výrok rozsudku soudu prvního stupně.
Pro úplnost Nejvyšší soud konstatuje, že za důvodný nepovažoval ani argument
ohledně příčiny vzniku nepříznivé ekonomické situace společnosti EUROTISK, s.
r. o., za niž obviněný považoval výhradně škody způsobené povodněmi v roce
2001. Jeho obhajoba je v tomto směru zcela v rozporu s objektivním zjištěním
znalce Ing. Pavla Švarce. Ze znaleckého posudku jednoznačně vyplývá, že
společnost byla ve ztrátě již v roce 1999, tedy v podstatě od samého počátku
své existence (viz str. 15 znaleckého posudku) a podle názoru znalce dokonce
již v polovině roku 2001 měl být podán návrh na prohlášení konkursu. Obviněný
přitom ze společnosti formou půjček odstraňoval prakticky veškerá aktiva nabytá
v rámci podnikatelské činnosti. V důsledku odčerpávání zisku z podnikání tak
nebyla společnost schopná plnit své závazky a jejich výše každým rokem stoupala
natolik, že společnost nakonec byla v květnu roku 2007 zrušena usnesením
Městského soudu v Praze s likvidací. Ačkoli je možné akceptovat obhajobu
obviněného v tom smyslu, že škody způsobené povodněmi v roce 2001 mohly zatížit
hospodaření obchodní společnosti, o to více však měl obviněný dbát, aby se
ekonomické problémy společnosti neprohlubovaly. Jeho konkrétní jednání však
bylo zcela opačné, neboť bez řádného zajištění vrácení peněz umožňoval
poskytování finančních prostředků z rozpočtu společnosti a tím nakonec
znemožnil úhradu závazků, jež společnost postupně nabývala podnikatelskou
činností. S ohledem na uvedená zjištění nemá ani Nejvyšší soud nejmenší
pochybnost o příčinné souvislosti mezi jednáním, jímž byl uznán vinným v bodě
2) výroku rozsudku soudu prvního stupně, a následkem v podobě částečného
zmaření uspokojení pohledávek věřitelů společnosti EUROTISK, s. r. o., a
způsobením škody velkého rozsahu.
Pokud obviněný na svoji obhajobu zdůraznil, že převzal osobně dluhy
společnosti, nemůže tato okolnost znamenat ztrátu jeho trestní odpovědnosti za
trestný čin. Týká se totiž výlučně otázky náhrady škody, o níž může být
případně rozhodováno v civilním řízení. Konkretizace poškozených věřitelů v
trestním rozsudku nijak nezbavuje civilní soudy jejich povinnosti posoudit
odpovědnost obviněného P. D. za škodu způsobenou jednotlivým žalobcům.
Rozsudek, jímž byl dovolatel uznán vinným a uložen mu trest totiž nepředstavuje
exekuční titul, na základě něhož by bylo možné přímo na obviněném vymáhat
vzniklou škodu,. jak naznačuje obviněný ve svém stanovisku k vyjádření státního
zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání. Navíc Nejvyšší soud
zdůrazňuje, že z výroku o vině pod bodem 2) odsuzujícího rozsudku jednoznačně
vyplývá, že tam uvedení věřitelé měli pohledávky vůči obchodní společnosti
EUROTISK, s. r. o., a nikoli proti obviněnému jako fyzické osobě. Existence
závazkového vztahu mezi těmito dvěma subjekty tak nemohla být nijak dotčena
odsouzením obviněného v trestním řízení a povinnost obchodní společnosti jako
dlužníka uspokojit oprávněné pohledávky jejích věřitelů tak nadále trvá.
Samozřejmě zůstává otázkou, jestli právě v důsledku protiprávního jednání
obviněného bude reálné plnění ze strany společnosti EUROTISK, s. r.o., resp. s
ohledem na zrušení společnosti s likvidací je vysoce pravděpodobné, že věřitelé
uspokojeni nebudou, event. jen v nepatrné části. Tato skutečnost však nijak
nezhoršuje postavení obviněného v daném trestním řízení. Nejvyšší soud dále
připomíná výklad soudní praxe v občanskoprávním řízení o náhradě škody ve
věcech, jimž předcházelo adhézní řízení, resp. bylo konáno trestní řízení o
trestném činu (přečinu). V občanském soudním řízení je totiž soud vázán jen
rozhodnutím, že byl spáchán trestný čin. Jestliže je v trestním rozsudku
uvedená výše škody jako znak kvalifikované skutkové podstaty trestného činu a
je tudíž přesně vyčíslená, soud v občanském soudním řízení není touto částí
výroku vázán. (Srov. č. 27/77 Sb. rozh. obč.) Shodně se k této otázce
vyjadřuje i materiál přijatý plénem bývalého Nejvyššího soudu ČSR, publikovaný
pod č. 22/79 Sb. rozh. obč. Obsahuje jednoznačný názor, že výrok rozhodnutí o
tom, že byl spáchán trestný čin (přečin), neřeší rozsah a výši škody ani tehdy,
je-li odškodnitelná újma pojmovým znakem trestného činu (viz str. 196). Mezi
výší škody uplatnitelnou v adhézním řízení a výší škody rozhodnou pro posouzení
trestní stránky věci může být rozdíl – viz č. III/1963, s. 209, Sb. rozh. obč.
Z pohledu zákonné úpravy občanského soudního řízení i platné judikatury je tak
zjevné, že stanovisko obviněného ohledně případných negativních důsledků
nepřesností ve výroku odsuzujícího rozsudku v této trestní věci v jeho
neprospěch nemá žádné opodstatnění.
Nejvyšší soud tak shledal dovolání obviněného v části odpovídající uplatněnému
dovolacímu důvodu opodstatněným, ale dospěl přitom k závěru, že zjištěnou vadu
výroku odsuzujícího rozsudku není třeba napravovat zásahem do pravomocného
rozhodnutí. Mohl tak učinit za splnění obou zákonných podmínek definovaných v
ustanovení § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. S ohledem na další okolnosti
naplňující zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 256 odst. 1
písm. a), odst. 4 tr. zák. by projednání dovolání nemohlo zásadně ovlivnit
postavení obviněného v jeho prospěch a otázka, která by byla z podnětu dovolání
řešena, není po právní stránce zásadního významu. Případnou úpravou výroku o
vině by totiž nedošlo ke zmírnění právní kvalifikace skutku a obviněnému byl
uložen velice mírný trest nespojený s omezením osobní svobody i za sbíhající se
trestné činy, tudíž v případě snížení počtu věřitelů a rozsahu jejich
pohledávek by zjevně nepřicházelo v úvahu snížení již tak mírného trestu, jak
ostatně naznačil i odvolací soud v napadeném rozsudku.
Nejvyšší soud proto podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl dovolání
obviněného P. D., aniž by přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení jemu
předcházejícím podle § 265i odst. 3 až 5 tr. ř. O odmítnutí dovolání Nejvyšší
soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm.
a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný
(§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 23. června 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová