5 Tdo 607/2025-383
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 8. 2025 o dovolání, které podal obviněný M. O. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2025, sp. zn. 11 To 2/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 1 T 28/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 20. 9. 2024, sp. zn. 1 T 28/2024, byl obviněný M. O. uznán vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Podstata tohoto trestného činu spočívala ve stručnosti v tom, že dne 6. 10. 2023 v době od 15:30 hod. do 15:50 hod. v obci XY, okres Praha-západ, ulice XY, v místě, kde se v tu dobu nacházela z důvodu probíhající opravy provizorní zastávka autobusů, obviněný kopl do pravé zadní části zde zastavujícího autobusu linky č. XY a ukázal prostředníček na řidiče autobusu, poškozeného A. S., který předtím troubením upozornil obviněného na nevhodné parkování jeho vozidla na zastávce. To vedlo k vystoupení řidiče A. S. z autobusu, kterého obviněný po slovní rozepři napadl nejméně tak, že jej uchopil do tzv. kravaty, přičemž se dále oba v postoji přetahovali. Tomu se pokusila zabránit svědkyně X. I., která chytila obviněného za ruku, s níž však obviněný v důsledku potyčky s poškozeným A. S. spadl na zem. Krátce na to poté, co poškozený otevřel zavřené víko zavazadlového prostoru vozidla obviněného tov. zn. BMW X1 XDRIVE20D, reg. zn. XY, přistoupil obviněný k poškozenému a jednou ranou pěstí ho udeřil do oblasti bederní páteře, což vedlo k pádu poškozeného na zem a ke způsobení objemnějšího podkožního krevního výronu o velikosti asi 10x8 cm. Toto zranění poškozeného si vyžádalo lékařské ošetření a vedlo k obtížím s bederně křížovou páteří, přičemž poškozený byl omezen v obvyklém způsobu života po dobu více než čtyř týdnů bolestmi bederně křížové páteře při jakýchkoliv aktivitách spojených se zátěží této části těla. Vznik uvedených zranění byl nicméně podmíněn dřívější zdravotní predispozicí poškozeného spojenou s výhřezem ploténky, která nebyla zjevná.
2. Za uvedenou trestnou činnost byl obviněnému uložen podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 12 měsíců. Poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky a poškozený A. S. byli podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázáni se svými nároky na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti citovanému rozsudku podal odvolání obviněný a proti výroku o náhradě škody poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky. Krajský soud v Praze jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 6. 2. 2025, sp. zn. 11 To 2/2025, podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody, jímž byla Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu ve věci rozhodl tak, že obviněnému uložil podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky škodu ve výši 13 270,23 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,5 % ročně ode dne 8. 8. 2024 do zaplacení. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky odkázána podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněného odvolací soud zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.
II. Dovolání obviněného
4. Obviněný M. O. podal proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze prostřednictvím své obhájkyně dovolání, v němž jen obecně odkázal na dovolací důvody obsažené v § 265b odst. 1 tr. ř. Konkrétně argumentoval nesprávným právním posouzením, které dovodil z toho, že rozsudek odvolacího soudu není řádně odůvodněn a odvolací soud ve svých závěrech ignoroval jeho námitky, přestože byly pro posouzení celé věci rozhodující. Dále obviněný
poněkud neobratně podřadil pod nesprávné právní posouzení rovněž jím tvrzený rozpor skutkových zjištění se závěrem o skutkovém stavu věci, včetně námitky opomenutého důkazu v podobě kamerového záznamu.
5. Soudy nižších stupňů podle obviněného rezignovaly na úplné zjištění skutkového stavu a naplnění zásady materiální pravdy a tendenčně selektovaly důkazy v neprospěch obviněného. Obviněný dále vytkl soudům, že nepostupovaly nestranně a porušily jeho právo na spravedlivý proces a zásadu rovnosti účastníků řízení, přičemž shledal nedostatečným jednak dokazování, jednak skutková zjištění a též právní závěry soudů a připomněl zásadu presumpce neviny a pravidlo in dubio pro reo. V této souvislosti obviněný odkázal na judikaturu Ústavního soudu týkající se hodnocení důkazů v řízení před soudy, jakož i zásady presumpce neviny v trestním řízení.
6. Nesprávné právní posouzení obviněný dovodil z toho, že skutková zjištění učiněná odvolacím soudem jsou vnitřně rozporná a jsou v rozporu i se závěrem o skutkovém stavu, odkázal přitom na judikaturu Nejvyššího soudu (konkrétně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009). V této souvislosti obviněný uvedl řadu námitek týkajících se skutkového stavu věci např. v tom směru, že jeho jednání bylo posouzeno jako napadení, přičemž to byl právě poškozený, kdo se jako první dopustil konfliktního jednání, jako první se začal přibližovat k obviněnému a použil osobní výhružky, opakovaně se přibližoval k obviněnému a útočil na něj, chytal obviněného za ruce a snažil se jej povalit na zem, v důsledku čehož mu strhnul z ruky hodinky, mlátil obviněného loktem do boku, prokazatelně lhal Policii České republiky a soudu, dále to byl poškozený, kdo zranil třetí osobu, prokazatelně lhal soudu o tom, že byl v ohrožení života a že jej obviněný mlátil pěstmi do obličeje, a byl úplně poslední, kdo byl zraněn při daném incidentu apod. Podle názoru obviněného se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly těmito skutečnostmi. Odvolací soud rovněž bagatelizoval neadekvátní jednání poškozeného, který otevíral zavazadlový prostor vozidla obviněného, když uvedl, že takové jednání neprospělo celé věci. Tím odvolací soud upírá obviněnému právo mít jakékoliv emoce a chránit svůj majetek. Soud opět ignoroval, že šlo o opakované otevírání zavazadlového prostoru i přes upozornění obviněného a odvolací soud zcela jednostranně označil následný atak obviněného za neadekvátní.
7. Jak dále obviněný zdůraznil, v řízení se neprokázalo, že by uhodil poškozeného pěstí do páteře. Soudní znalkyně pouze konstatovala, že hematom odpovídá svým popisem úderu do zad v oblasti páteře. Nikde není uvedeno, kam přesně obviněný zasáhl poškozeného. Z vyšetřovacího spisu přitom byla odstraněna fotografie tohoto hematomu, z níž bylo zřejmé, že rána dopadla do zadní strany levého boku poškozeného, a hematom tedy svými konturami ani nedosahoval oblasti páteře, ale pouze se jí přibližoval svým pravým krajem. Skutkový závěr o úderu do oblasti páteře není podložen konkrétním skutkovým zjištěním. Podle obviněného nebylo prokázáno ani škrcení tzv. v kravatě a obviněný nesouhlasí s argumentem odvolacího soudu, že držení tzv. v kravatě je svým způsobem také forma škrcení, a že pokud poškozený tvrdil, že jej obviněný škrtil, nelhal. Pro takový závěr však podle názoru obviněného neexistuje žádný relevantní důkaz a počínání poškozeného nenasvědčovalo obavám o život, jak tvrdí, ale spíše sklonu k přehánění až teatrálnosti, které vyústily žádostí o poměrně vysokou náhradu nemajetkové újmy. Obviněný argumentuje neexistencí vztahu příčiny a následku v tom směru, že po něm nelze spravedlivě požadovat, aby předvídal, že úderem způsobí pracovní neschopnost poškozeného jen proto, že poškozený nemá v pořádku plotýnky, což je hendikep skryté povahy. Je třeba si uvědomit, že především sám poškozený má odpovědnost za své zdraví a od začátku si počínal nezodpovědně, nesprávně a v rozporu s pravidly obecné opatrnosti. Pokud by poškozený neměl od začátku v úmyslu eskalovat konflikt s obviněným a řešit ho slovně a fyzicky, tak by zcela jistě nedošlo k následku včetně poranění poškozeného, který vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům musel znát svůj zdravotní stav a predispozice.
8. Výpověď poškozeného A. S. považuje obviněný za účelovou a nevěrohodnou, neboť pokaždé uváděl jiné skutečnosti, které byly v rozporu s videozáznamem, fotodokumentací z místa činu či zprávou ošetřujícího lékaře. Prokazatelně lživá je podle obviněného rovněž výpověď svědkyně L. K., podle níž obviněný sevřel hrdlo poškozeného oběma nataženýma rukama, natlačil jej na autobus a takto ho delší dobu škrtil. Toto tvrzení je v rozporu i s původní výpovědí poškozeného a dalších svědků a neodpovídá ani jejímu podání vysvětlení u policie. Za neobjektivní a spekulativní považuje obviněný výpověď svědkyně X. I., která označila poškozeného ve věku 25 let s atletickou postavou vysokou 195 cm za „malého kluka“.
9. Podle názoru obviněného pak argumentace odvolacího soudu budí dojem spíše otrocky zkopírované věty z jiných rozhodnutí příslušného senátu, což potvrzuje i překlep ze vzoru, který příslušný soudce použil a zanechal v něm chybný odkaz na Okresní soud v Kladně (viz bod 1. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Právní úvahy odvolacího soudu jsou mlživé, záměrně neurčité až vnitřně rozporné. Odvolací soud zcela nekriticky převzal do svého rozhodnutí skutkové i právní závěry soudu prvního stupně. Obviněný uvedl v dovolání tabulku, která má demonstrovat jednostranné závěry soudů ve prospěch poškozeného a argumentaci obviněného k těmto jednotlivým závěrům. Na rozdíl od odvolacího soudu považuje obviněný kamerový záznam (spolu se svědeckou výpovědí D. J.) za klíčový důkaz, neboť je z něj patrné tzv. rozložení sil. Soudy nižších stupňů nevyvodily z tohoto záznamu žádné závěry, přestože byl záznam uveřejněn i na sociální síti Facebook, kde agresivní chování poškozeného odsoudili i komentující pod záznamem. Tento záznam je podle obviněného opomenutým důkazem.
10. Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku není podle názoru obviněného zřejmé, jakým jednáním naplnil skutkovou podstatu přečinu výtržnictví. Pokud k jejímu naplnění ze strany obviněného došlo jeho chováním po dobu celého průběhu incidentu, tak je zcela zjevné, že nešlo o přečin výtržnictví, ale o rvačku, ke které poškozený neustále vybízel a provokoval obviněného. Jestliže mělo dojít k naplnění skutkové podstaty výtržnictví posledním inkriminovaným úderem, tak opět je právní kvalifikace obou soudů vadná už jen proto, že tento úder nikdo neviděl.
11. Ve své dovolací argumentaci obviněný rovněž dodal, že je právníkem s téměř dvacetiletou praxí, v průběhu trestního řízení nic nezapíral, pokusil se o konsenzuální ukončení věci s poškozeným, přičemž se zajímal o jeho zdravotní stav. Také tuto snahu obviněného soudy nižších stupňů ignorovaly.
12. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského v Praze ze dne 6. 2. 2025, sp. zn. 11 To 2/2025, a rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 20. 9. 2024, sp. zn. 1 T 28/2024, dále aby zrušil další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbydou podkladu, a aby přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
a) III. Vyjádření státního zástupce k dovolání a replika obviněného
13. Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), podle něhož dovolání obviněného neodpovídá v podstatné části uplatněným dovolacím důvodům, neboť jeho námitky jsou vedeny pouze v polemickém duchu, a dílem je pak dovolání zjevně neopodstatněné.
14. Podle názoru státního zástupce soudy nižších stupňů zjistily řádně skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí podle § 2 odst. 5 tr. ř. Zároveň pečlivě hodnotily provedené důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Soud prvního stupně se i přes bagatelní charakter projednávaného trestného činu velmi pečlivě zabýval hodnocením provedených důkazů, přičemž přesvědčivě dovodil, že verze obviněného byla vyvrácena provedenými důkazy a naopak verze poškozeného, byť s dílčími a pro věc nepodstatnými rozpory, byla prokázána. Způsob jednání obviněného má oporu v provedených důkazech a nemůže jít o kategorii zjevného (tzv. extrémního) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními. K námitkám obviněného o agresivitě a provokaci poškozeného státní zástupce dodal, že tyto námitky nemají oporu ve skutkových zjištěních a jsou irelevantní z hlediska právního posouzení věci. Způsobení újmy totiž není znakem skutkové podstaty projednávaného přečinu. Soudy se náležitě zabývaly i motivací navazujícího jednání poškozeného, který se snažil zamezit odjezdu obviněného před příjezdem policejní hlídky. V jednání poškozeného nelze spatřovat agresivní a provokující jednání, které by opravňovalo obviněného k eskalaci konfliktu.
15. Přestože by námitka opomenutého důkazu v podobě svědecké výpovědi chlapce, který měl ze země zvednout hodinky poškozeného, obsahově odpovídala třetí alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nepovažuje ji státní zástupce za opodstatněnou. Manipulace s hodinkami není skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění projednávaného trestného činu, a nejde tedy o důkaz podstatný. Navíc obviněný ani blíže nespecifikoval tento důkazní návrh.
16. Podle státního zástupce lze se značnou mírou benevolence podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. námitku obviněného ve vztahu ke způsobenému následku, což vzhledem k výsledné právní kvalifikaci obviněný poněkud nesrozumitelně propojuje s újmou na zdraví způsobenou poškozenému. Takovou námitku však státní zástupce považuje za irelevantní z důvodu, že následek v podobě zdravotní újmy poškozeného nekladly soudy nižších stupňů za vinu obviněnému. Z tvrzení obviněného směřujícího proti výroku učiněnému v adhezním řízení ve prospěch poškozené zdravotní pojišťovny dovozuje státní zástupce poukaz na jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve vztahu k výroku o uplatněném nároku zdravotní pojišťovny na náhradu škody. Nicméně tuto námitku považuje za neopodstatněnou a obviněný ji ani podrobněji nerozvíjí. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je navíc zřejmé, že přiznaný nárok na náhradu škody poškozené zdravotní pojišťovny je založen na použití § 55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, a občanskoprávních hledisek přičitatelnosti odpovědnosti škůdce i v případech predispozice poškozeného ke vzniku újmy na zdraví. Výrok tedy není věcně nesprávný.
17. Státní zástupce má za to, že jednání obviněného bylo natolik společensky škodlivé, že nebylo namístě uplatnit zásadu subsidiarity trestní represe. Šlo o opakované napadání, jež vyvolalo pozornost více lidí na frekventovaném místě a způsobilo ve svém důsledku i dopravní komplikace. Zásadním způsobem přitom škodlivost jednání obviněného nesnižuje ani jeho trestněprávní bezúhonnost, naopak lze z provedeného dokazování dovodit, že obviněný vykazuje jisté sklony ke konfliktnímu jednání.
18. V závěru svého vyjádření státní zástupce uvedl, že obviněný měl správně uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, tedy že byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek, přestože v předchozím řízení byl dán jiný důvod dovolání. Nicméně tato nedůslednost obviněného nemá podle názoru státního zástupce vliv na posouzení opodstatněnosti jeho dovolání. Takto uplatněný důvod dovolání by nemohl být úspěšný, neboť napadené rozhodnutí nevykazuje takovou vadu.
19. Vzhledem k výše uvedenému navrhl státní zástupce odmítnout dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, případně je zamítnout podle § 265j tr. ř. jako nedůvodné.
20. Obviněný uplatnil repliku k vyjádření státního zástupce, přičemž podle jeho názoru státní zástupce bagatelizoval dovolací námitky stran rozporů ve svědeckých výpovědích. Prokazatelně lživé výpovědi svědků naplňují skutkovou podstatu trestného činu křivého obvinění a trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku. Soudy nižších stupňů podle obviněného porušily jeho právo na spravedlivý proces, když nesprávně posoudily všechny klíčové důkazy a nevzaly v úvahu důkazy ve prospěch obviněného, přičemž jednotlivá dílčí jednání obviněného nejsou trestným činem. Obviněný nesouhlasí s vyjádřením státního zástupce k námitce opomenutého důkazu v podobě svědecké výpovědi v tom smyslu, že tento návrh obviněný nespecifikoval. Obviněný se přitom opakovaně dožadoval svědeckého výslechu k prokázání důvodu, proč držel poškozeného A. S. v sevření a přetahoval se s ním. Zároveň dodal, že se v řízení neprokázal žádný motiv obviněného napadnout poškozeného, což je nezbytné k naplnění skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Státní zástupce ve svém vyjádření bagatelizoval neadekvátní a agresivní jednání poškozeného a obviněný zároveň zopakoval skutkové námitky, které uplatnil již ve svém dovolání.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
21. Nejvyšší soud zjistil, že byly splněny všechny formální podmínky k podání dovolání. Dále se zabýval otázkou povahy a opodstatněnosti námitek obviněného ve vztahu k uplatněným dovolacím důvodům. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen s poukazem na některý z taxativně vymezených dovolacích důvodů stanovených v § 265b tr. ř., přičemž dovolání podané z jiného důvodu je vyloučeno. Nestačí přitom, aby byl zákonný dovolací důvod jen formálně deklarován, ale námitky dovolatele musí svým obsahem odpovídat takovému důvodu. I přes chybějící výslovné označení dovolacího důvodu konkrétním písmenem v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. lze s jistou mírou benevolence z obsahu odůvodnění dovolání obviněného dovodit, že uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
22. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívá v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
23. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud připomíná, že je dán především tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
b) K uplatněným námitkám obviněného
24. Po prostudování spisového materiálu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolací námitky obviněného M. O. nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů vymezených v § 265b tr. ř. Obviněný v dovolání formálně neoznačil konkrétní dovolací důvody obsažené v § 265b tr. ř., a přestože by s jistou mírou tolerance bylo možné některé jeho námitky podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., tyto zůstaly pouze v obecné rovině, a nejsou tedy způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
25. Dovolací argumentace obviněného vyplývá z jeho celkového postoje k vedenému trestnímu řízení, v němž razantně odmítá svoji vinu. Jeho námitky jsou založeny především na jeho nesouhlasu se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a se závěry, k nimž tyto soudy dospěly na základě provedeného dokazování. Opatřené důkazy obviněný hodnotí sám jinak než soudy nižších stupňů a dovozuje z nich odlišná skutková zjištění, než jaká se stala podkladem výroku o jeho vině. Obviněný se soustředil především na zpochybnění věrohodnosti poškozeného A. S. a svědkyň L. K. a X. I. Obdobně se to týká i výpovědi svědka D. J., z níž obviněný dovozuje, že síly byly v konfliktu mezi obviněným a poškozeným rozloženy rovnoměrně, přestože z ní lze vyvodit, že obviněný byl naopak silnější než poškozený, do něhož obviněný strčil jako první. Skutečnost, že se soudy nižších stupňů nepřiklonily k verzi skutkového děje, kterou zastává obviněný, však nemůže naplnit žádný dovolací důvod podle § 265b tr. ř., a to ani dovolací důvod obsažený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. To platí zvláště za situace, kdy rozhodnutí soudů nižších stupňů odpovídá provedenému dokazování, a to včetně důkazů, které se obviněný snaží zpochybnit, tyto důkazy jsou ve vzájemném souladu a soudy neměly žádné důvodné pochybnosti o jejich pravdivosti. Ostatně v celém předchozím trestním řízení soudy nižších stupňů náležitě zjišťovaly skutkový stav věci tak, aby o něm nevznikaly žádné pochybnosti, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Zároveň soudy hodnotily provedené důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. a obviněným napadená rozhodnutí splňují rovněž požadavky na odůvodnění podle § 125 odst. 1 tr. ř., včetně toho, že přesvědčivě reagují na obhajobu obviněného. Dílčí formální pochybení odvolacího soudu pod bodem 1. odůvodnění jeho rozsudku napadeného dovoláním nemá žádný vliv na věcnou správnost učiněného rozhodnutí.
26. Obviněný ve své dovolací argumentaci obecně formuloval i námitku opomenutého důkazu jinak podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž tímto důkazem měl být videozáznam z místa činu. Tvrzení obviněného však zde spočívalo pouze v jeho konstatování, že videozáznam byl umístěn na sociální síti Facebook, kde ho odsoudili komentující uživatelé této sítě. Tento strohý komentář ovšem nedosahuje úrovně dovolací argumentace. Navíc soudy nižších stupňů se uvedeným důkazním návrhem obviněného zabývaly, přičemž ho hodnotily v kontextu ostatních provedených důkazů (konkrétně v bodě 8. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Přitom zmíněný videozáznam zdaleka nezachycuje celý průběh konfliktu mezi obviněným a poškozeným a jeho obsah nezpochybňuje skutkové závěry soudů nižších stupňů.
27. Obviněný si poněkud protiřečí, pokud v rámci své dovolací argumentace namítá neexistenci vztahu mezi příčinou a následkem, protože po něm nelze spravedlivě požadovat, aby předvídal, že úderem způsobí pracovní neschopnost poškozeného z důvodu jeho zdravotní predispozice, o níž však obviněný nevěděl, neboť nebyla zjevná, a vzápětí tvrdí, že k žádnému takovému úderu vůbec nedošlo. Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že soud prvního stupně se náležitě zabýval otázkou zavinění obviněného ve vztahu ke způsobenému následku v podobě újmy na zdraví poškozeného (zejména v bodě 47. odůvodnění rozsudku). Při posuzování, jaký vliv měla zdravotní predispozice poškozeného na jeho zranění způsobená obviněným, soud zohlednil i judikaturu Nejvyššího soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 11 Tdo 763/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 8 Tdo 351/2011). K tomu, aby bylo možno způsobení následku na zdraví poškozeného vlivem predispozice přičítat obviněnému, muselo by být zdravotní omezení poškozeného zjevné tak, aby o něm obviněný věděl. Protože tomu tak nebylo a obviněný nemohl předpokládat zmíněnou predispozici poškozeného, dospěl soud prvního stupně ke správnému závěru, že nebyla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, jehož spáchání dovozovala obžaloba.
28. Soud prvního stupně navíc nepřihlížel ani k negativně vyznívajícímu pracovnímu hodnocení obviněného nadřízeným M. S. a jako polehčující okolnost soud zhodnotil i jednání poškozeného, které mohlo vést k eskalaci potyčky a následnému fyzickému útoku na poškozeného. Vzhledem k těmto úvahám soudu prvního stupně (zejména v bodě 50. odůvodnění jeho rozsudku) nelze přisvědčit námitkám obviněného zpochybňujícím nestrannost soudního rozhodování.
29. Obviněný ve svém dovolání vytkl i porušení pravidla in dubio pro reo. Toto pravidlo, podle něhož je třeba v pochybnostech o vině rozhodnout ve prospěch obviněného, se uplatňuje v trestním právu procesním, ovšem ani jeho případné porušení nelze podřadit pod žádný z uplatněných dovolacích důvodů. Soudy nižších stupňů navíc v nyní posuzované věci neměly žádné pochybnosti o vině obviněného a vzhledem k provedenému dokazování a jeho výsledkům ani neměly důvody k tomu, aby nabyly takové pochybnosti a aby musely postupovat ve prospěch obviněného. Samotný odlišný názor obviněného na výsledky provedeného dokazování a jeho přesvědčení o tom, že nespáchal posuzovaný trestný čin, nejsou důvodem k uplatnění pravidla in dubio pro reo a k postupu ve prospěch obviněného.
30. Také ostatní námitky obviněného M. O. vyhodnotil Nejvyšší soud tak, že věcně neodpovídají uplatněným dovolacím důvodům, jelikož jsou založeny jen na zpochybnění skutkových zjištění a výsledků provedeného dokazování před soudy nižších stupňů nebo jsou pouhou polemikou s jejich závěry. Navíc ve svém dovolání obviněný v podstatě jen zopakoval argumentaci uplatněnou již v předchozím řízení, s níž se soudy nižších stupňů správně a beze zbytku vypořádaly.
V. Závěrečné shrnutí
31. Na podkladě všech výše popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný M. O. podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Nejvyšší soud proto odmítl podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Učinil tak na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž by bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. ř.
32. Nejvyšší soud mohl rozhodnout tímto způsobem o podaném dovolání obviněného podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 8. 2025
JUDr. František Púry, Ph.D. předseda senátu