Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání
dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně
dotýká.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm.
h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný
opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§ 265e odst. 1 tr.
ř.) a obsahuje náležitosti ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Předpokladem jeho uplatnění je námitka nesprávné
aplikace ustanovení hmotného práva, tedy hmotně právního posouzení skutku nebo
hmotně právního posouzení jiné skutkové okolnosti. Prostřednictvím tohoto
dovolacího důvodu nelze namítat vady provádění či hodnocení důkazů, neúplnost
provedeného dokazování a zpochybňovat správnost učiněných skutkových závěrů,
neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vadné aplikace předpisů
trestního práva procesního. Proto nelze na podkladě uvedeného dovolacího důvodu
přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění učiněných nalézacím, popř.
i odvolacím soudem a ani hodnotit jejich způsob hodnocení důkazů či úplnost
provedeného dokazování. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je tedy
koncipován tak, že nepřipouští, aby jím byl napadán skutkový základ rozhodnutí.
Ústavní soud se s tímto výkladem ztotožnil např. v usnesení ze dne 20. 6. 2004,
sp. zn. I. ÚS 22/04, usnesení ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 231/05, či v
usnesení ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05.
V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout, že řízení o
dovolání není třetí instancí, kde by bylo možno provádět dokazování a
nahrazovat tak skutková zjištění nižších soudů. Dovolání je specifickým
mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě procesních a právních vad
rozhodnutí uvedených v § 265a tr. ř. V rámci řízení o dovolání nemůže dovolací
soud přezkoumávat skutkový stav věci v celém jeho rozsahu, jinak by se totiž
dostal do role soudu prvního stupně, který je nejlépe způsobilým a zákonem
určeným ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 tr.
ř., popř. do role soudu odvolacího, který může provést zásahy do zjištěného
skutkového stavu (srovnej § 147 až § 150 a § 250 až § 263 tr. ř. a přiměřeně i
rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 282/03,
II. ÚS 651/02). Ústavní soud v uvedených rozhodnutích vyslovil mimo jiné názor,
že správnost hodnocení důkazů nalézacím soudem podle jeho vnitřního
přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i
v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 tr. ř.) přezkoumává ve smyslu § 254 tr. ř. soud
druhého stupně a Nejvyšší soud pak do takového hodnocení důkazů zasahuje
výhradně při zjištění extrémního nesouladu skutkových zjištění s právními
závěry. O takový případ se však v posuzované věci nejedná.
Právní námitkou, která odpovídá důvodu dovolání, jež obviněný uplatnil /§ 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř./ ve svém dovolání, je absence zavinění jako jednoho ze
znaků skutkové podstaty trestného činu. Obviněný ji založil v podstatě na
tvrzení, že z obsahu provedeného dokazování nevyplývá, že by se on sám aktivně
podílel na úpravách elektrických rozvodů přípojky vedoucí do předmětných
nemovitostí, jichž je vlastníkem. Zdůraznil rovněž, že z důkazů nevyplynulo ani
to, že by o vybudování „černé přípojky“ věděl. Popřel, stejně jako po celé
trestní řízení, že by si byl vědom nelegálního odběru elektrické energie a tím
zpochybnil svou trestní odpovědnost.
Trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí, kdo
si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní a způsobí takovým činem značnou škodu
nebo jiný zvlášť závažný následek (v posuzovaném případě byla způsobena značná
škoda). Úmysl pachatele se musí vztahovat na všechny znaky objektivní stránky
uvedeného trestného činu.
Trestný čin je podle § 4 tr. zák. spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl
způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto
zákonem (úmysl přímý), nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo
ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl
nepřímý či eventuální). Pachatel se může ke spáchání trestného činu doznat a o
existenci subjektivní stránky potom není pochyb, v praxi však bývá zavinění
nejčastěji prokazováno nepřímo ze skutkových okolností, za nichž došlo ke
spáchání trestného činu.
Soudy obou stupňů shodně vyslovily závěr o spáchání trestného činu krádeže
obviněným ve formě přímého úmyslu ve smyslu § 4 písm. a) tr. zák. Nejvyšší soud
považuje takové právní posouzení zavinění v posuzované věci za zcela správné,
odpovídající výsledkům důkazního řízení a okolnostem případu. Odvolací soud
věnoval námitce obviněného, který ji uplatnil již v rámci svého řádného
opravného prostředku, poměrně obsáhlou pasáž odůvodnění napadeného rozhodnutí
včetně tvrzení obviněného, týkající se zařízení pro nelegální odběr elektřiny
(str. 7, 8 usnesení). Naprosto logickým i přesvědčivým způsobem Krajský soud v
Plzni vysvětlil, že obviněnému není kladeno za vinu, že by on sám instaloval
zvláštní okruh pro rozvod kabelů, jež umožňovaly přímý odběr elektrické energie
bez možnosti kontroly jeho množství dodavatelem. Odvolatel byl uznán vinným za
jednání, kterým nelegálně a zcela vědomě prostřednictvím existujícího
technického zařízení neoprávněně odebíral elektrickou energii. Na podporu svých
závěrů o zavinění obviněného uvedl odvolací soud několik argumentů, z nichž
přímý úmysl jako znak subjektivní stránky trestného činu krádeže jednoznačně
vyplývá.
Obviněný provozoval, resp. chtěl provozovat malou vodní elektrárnu, je
nepochybně osobou vybavenou dostatečnými znalostmi minimálně k orientačnímu
(hrubému) odhadu spotřeby elektrické energie pro předmětné objekty v jeho
vlastnictví. Není tudíž objektivně možné, aby po celou dobu provozování
převážně podnikatelské činnosti v nemovitostech nerozpoznal, že naměřená
spotřeba je neúměrně nízká. O tom svědčí i téměř osmdesátinásobný nárůst
spotřeby po odpojení nelegálního okruhu. Také další okolnosti, (zfalšované
revizní zprávy, konstantní nájemné nezohledňující změny ve spotřebě i ceně
elektrické energie), svědčí o vědomém nelegálním odběru elektrické energie
obviněným. Navíc Nejvyšší soud nad rámec uvedených argumentů dodává, že již
samotné vnější uspořádání kabelů, (zřetelné na fotodokumentaci), i jejich
umístění na předmětné části nemovitostí, působí i pouhým pohledem velice
„nestandardně“ již z hlediska zásad bezpečnosti i pro laického pozorovatele.
Pokud jde o právní posouzení věci včetně zavinění, je z hlediska námitky
obviněného podstatné, že on jako vlastník předmětných nemovitostí, byl
odběratelem elektrické energie nad rámec kupní smlouvy s jejím distributorem a
díky technickým zásahům do kabelových rozvodů, tak mohl činit bez jakékoli
možnosti kontroly množství odběru a následné úplaty. Jak správně vysvětlil již
odvolací soud, samotná instalace nelegálního okruhu by nestačila k naplnění
znaků dokonaného trestného činu krádeže (osoba, která tyto úpravy provedla, by
mohla být odpovědná např. jako účastník na trestném činu). Z hlediska naplnění
znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu je rozhodující, že obviněný byl
tou osobou, která se obohacovala (neoprávněně odebíral elektrickou energii, tj.
přisvojil si věc tím, že se jí zmocnil) a činila tak na úkor distributora této
energie, kterému tímto jednáním obviněného vznikla značná škoda. (Srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2004, sp. zn. 7 Tdo 487/2004.) Trestný
čin krádeže podle § 247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. byl tudíž naplněn
neoprávněným odběrem zaviněným jednáním obviněného, nikoli samotnou technickou
úpravou rozvodů, které tento odběr umožnily. Pro rozhodnutí o vině obviněného
proto nebylo nutné objasňovat okolnosti, jež by vedly k identifikaci osoby či
osob, jež provedly technický zásah do přípojky elektrické energie umístěné na
nemovitostech patřících obviněnému.
Obviněný dále své dovolání zaměřil i proti výroku o náhradě škody, který
vyslovil soud prvního stupně a jež, kromě nesprávného uvedení sídla
poškozeného, na který upozornil pouze v odůvodnění napadeného usnesení,
považoval za správný i odvolací soud. Podle názoru obviněného nebyla společnost
Č. D., a. s., aktivně legitimována k přiznání nároku na náhradu škody
obviněným. Poukázal na to, že k trestnímu řízení se s tímto nárokem připojila
společnost Z. e., a. s., přičemž nárok byl přiznán výše uvedené společnosti Č.
D., a. s. V takovém rozhodnutí spatřoval obviněný porušení ustanovení § 45
odst. 3 tr. ř., jež upravuje zákonný přechod práv poškozeného.
Takto formulovaná dovolací námitka však podle názoru Nejvyššího soudu nemá
charakter námitky, jež by mohla naplňovat obviněným uplatněný důvod dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávné hmotně právní posouzení totiž
podle odvolatele nespočívá v samotné existenci, resp. vzniku nároku na náhradu
škody a její výši, nýbrž zpochybňuje výlučně osobu poškozeného, kterému byl
tento nárok soudem přiznán. V této souvislosti Nejvyšší soud pouze dodává, že
výše majetkové škody v případech, kdy nejde o škodu na věci či na majetkových
hodnotách (věcí se rozumí i ovladatelná přírodní síla - § 89 odst. 13 tr.
zák.), se výše plnění stanoví podle příslušných ustanovení hmotně právních
předpisů, které tyto nároky upravují (srov. č. 15/1962 Sb. rozh. tr.). Náhradu
za neoprávněný odběr elektřiny odběrateli nelze stanovit podle vnitřního
uvážení, protože v tomto případě výše nároku je určena speciálním právním
předpisem. V době, kdy podle skutkových zjištění obviněný páchal posuzovanou
trestnou činnost, platil nejprve zákon č. 222/1994 Sb., energetický zákon, a
prováděcí vyhláška č. 169/1995 Sb., která stanovovala způsob výpočtu škody při
neoprávněném odběru elektřiny. Tyto právní předpisy byly nahrazeny zákonem č.
458/2000 Sb. (ten platí až do současné doby) a vyhláškou č. 297/2001 Sb., která
s účinností od 1. 3. 2006 byla nahrazena vyhláškou č. 51/2006 Sb.
Porušení těchto zákonných norem, které stanoví nárok i výši plnění v případech
neoprávněného odběru elektřiny, však obviněný ve svém dovolání nenamítl.
Obviněný je přesvědčen o tom, že soudy nerespektovaly ustanovení § 45 odst. 3
tr. ř. a tvrdil, že společnost Č. D., a. s., nebyla v adhezním řízení aktivně
legitimována jako právní nástupce původního poškozeného, společnosti Z. e., a.
s.
Podle ustanovení § 43 odst. 1 je poškozeným, který má v trestním řízení nárok
na náhradu škody mimo jiné ten, komu byla trestným činem způsobena majetková
škoda. Takovému účastníku řízení vznikají i zde uvedená procesní práva včetně
možnosti navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obviněnému povinnost
nahradit tuto škodu (§ 43 odst. 3 tr. ř.). Podle § 45 odst. 3 tr. ř., jde-li o
uplatnění nároku na náhradu škody podle předchozího ustanovení, přecházejí
práva, která trestní řád přiznává poškozenému, i na jeho právního nástupce.
Názor obviněného, že právním nástupcem poškozeného nemůže být ten, komu byla
pohledávka vůči pachateli trestného činu smluvně postoupena, není správný.
Z formulace ustanovení trestního řádu o přechodu práv poškozeného nelze
dovodit, že by jakýmkoli způsobem omezovalo okruh osob, které se staly podle
zvláštních právních předpisů právními nástupci poškozeného v trestním řízení.
Komentář k trestnímu řádu (Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 5.
vydání. Praha: C. H. Beck 2005. 321 s.) uvádí příklady, které mohou v soudní
praxi nastat. Jedná-li se o úmrtí fyzické osoby, budou jejich právním nástupcem
dědici, v případě zániku právnické osoby nebo převodu či přechodu práv
právnické osoby pak právním nástupcem může být i jiná právnická osoba.
Dosavadní výklad ustanovení § 45 odst. 3 tr. ř. připouští rovněž změnu osoby
poškozeného v průběhu trestního řízení, v takové situaci právní nástupce
pokračuje ve výkonu práv, resp. vstupuje přímo do práv poškozeného. Uplatnil-li
poškozený již svůj nárok podle § 43 odst. 3 tr. ř., nemusí tak znovu činit
právní nástupce, jen je třeba, aby dal výslovně najevo, že hodlá ve výkonu práv
poškozeného pokračovat (viz citovaná pasáž komentáře.) O takový případ se jedná
i v posuzované trestní věci.
Jak vyplynulo z listinných důkazů, které jsou obsaženy v trestním spise, dne
27. 10. 2005 byl pořízen „zápis o předání a převzetí nepeněžitého vkladu“ podle
§ 60 odst. 2 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v znění pozdějších
předpisů, mezi společnostmi Z. e., a. s., (předávající) a Č. D., a. s.,
(společnost), a to na základě smlouvy o vkladu části podniku ze dne 22. 8. 2005
uzavřené mezi těmito účastníky. Podle článku II., 1. část podniku, která je
předmětem nepeněžitého vkladu je i část podniku předávajícího tvořená
organizační složkou „Distribuce“, která mimo jiné poskytovala distribuční
služby, řídila smluvní vztahy se zákazníky, připojení k síti a řešila neshody.
Na základě těchto právních úkonů mezi oběma jmenovanými společnostmi došlo mimo
jiné i k postoupení pohledávek, jež měl předávající vůči obviněnému M. N. Pro
vklad spočívající v převodu pohledávky se podle § 59 odst. 6 obch. zák. použijí
přiměřeně ustanovení o postoupení pohledávky uvedená v §§ 524 až 530 zák. č.
40/1964, občanského zákoníku, (dále jen obč. zák.). Podle uvedených ustanovení
při postoupení pohledávky nastupuje do právního vztahu mezi věřitelem
(postupitel – Z. e., a. s.,) nový věřitel namísto původního (postupník – Č. D.,
a. s.), aniž by jinak tento poměr doznal změny, pohledávka přechází ve stavu, v
jakém existuje v době postoupení včetně příslušenství. Jde o dvoustranný právní
úkon bez účasti dlužníka, k němuž není třeba jeho souhlasu ani vyrozumění
předem.
Ustanovení § 45 odst. 3 tr. ř. upravuje nástupnictví poškozeného v trestním
řízení (podrobněji výše) a dopadá i na případy zániku právnické osoby, jejímž
právním nástupcem je jiná právnická osoba, která převzala nárok původního
poškozeného vůči pachateli trestného činu, např. i formou postoupení
pohledávky. V předmětné trestní věci tedy evidentně došlo k převodu práv
právnické osoby, která byla původně v procesním postavení poškozeného, kterému
vznikl nárok na náhradu škody vůči obviněnému. Do těchto práv pak vstoupila
jiná právnická osoba, které tak vznikl nárok na plnění z titulu náhrady škody v
daném trestním řízení.
Z těchto důvodů není námitka obviněného (byť výslovně nesměřovala proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení jiné skutečnosti) důvodná. Nejvyšší soud
jen dodává, že byla obviněným uplatněna již v odvolacím řízení, přičemž Krajský
soud v Plzni se s ní správným způsobem vypořádal.
Závěrem Nejvyšší soud dodává, že v rámci dovolacího řízení nijak nepřihlížel k
těm námitkám obviněného, jimiž napadal obsah znaleckého posudku vypracovaného
znalcem T. G., neboť tyto nespadají pod uplatněný dovolací důvod. Stejnou
námitku, která je procesního charakteru, navíc obviněný vznesl již v rámci
odvolání a odvolací soud na ni dostatečně reagoval a sám provedl doplňující
výslech tohoto znalce. Z jeho písemného posudku i ústního vyjádření tak
vyplývá, že při výpočtu výše škody, která vznikla neoprávněným odběrem
elektřiny v průběhu protiprávního období, vycházel maximálně ve prospěch
obviněného.
Část dovolacích námitek tedy nespadala pod uplatněný dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ty, které bylo možno pod tento dovolací důvod
podřadit, postrádaly opodstatnění. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné,
přičemž tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v
neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 13. června 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová