5 Tdo 616/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11.
června 2003 o dovolání obviněného J. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 1.10. 2002, sp. zn. 7 To 125/2002, který rozhodoval jako soud odvolací
v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T
31/91, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .
Obviněný J. P. byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 2.
2002, sp. zn. 1 T 31/91, uznán vinným dvěma trestnými činy vydírání podle § 235
odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., které spáchal tak, že v přesně nezjištěný
den v době od února do konce dubna 1986 v nočních hodinách ve svém bytě v R.
n. L., N. ulice 2704, okres L., s nožem v ruce nutil svoji tehdejší manželku E.
P., aby vyskočila z okna ložnice bytu v šestém poschodí. Dne 8. 1. 1989 kolem
22.30 hodin ve svém bytě v R. n. L., N. ulice 2704, okres L. s nožem v ruce a
následným přiložením nože k jejímu krku, nutil svoji tehdejší manželku E. P.,
aby vyskočila z balkonu bytu v šestém poschodí. Dále byl uznán vinným trestným
činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 14.
8. 1989 kolem 02. 00 ve svém bytě v R. n. L., N. ulice 2704, okres L., po
předchozí hádce v úmyslu usmrtit, vyhodil z okna ložnice bytu v šestém poschodí
za přesně nezjištěných okolností poškozenou J. J., která pádem na zem utrpěla
zranění, zejména přetržení srdečnice, roztržení plic a jater, kterým krátce po
dopadu na místě podlehla v důsledku vykrvácení do tělních dutin.
Obviněný byl odsouzen za první trestný čin vydírání, spáchaný v době od února
do konce dubna 1986 a za sbíhající se trestné činy, kterými byl uznán vinným
rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 7. 8. 1986, sp. zn. 6 T
437/86, podle § 235 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák k
souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Pro výkon trestu byl podle
§ 39a odst. 2 písm. c) tr. řádu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 35 odst.
2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu, který byl obviněnému uložen
rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 7. 8. 1986, sp. zn. 6 T 437/86.
Zrušena byla také všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za druhý
trestný čin vydírání spáchaný dne 8. 1. 1989 a za trestný čin vraždy podle §
219 odst. 1 tr. zák. byl odsouzen podle § 219 odst. 1 tr. zák. za použití § 35
odst. 1 tr. zák. a § 40 odst. 1 tr. zák k úhrnnému trestu odnětí svobody v
trvání čtyř let. Pro výkon trestu byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. řádu
zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byl zavázán
nahradit škodu Okresnímu úřadu Litoměřice ve výši 20.000,- Kč. Podle § 229
odst. 1 tr. řádu byla poškozená A. K. odkázána se svým nárokem na náhradu škody
na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti rozsudku podali odvolání obviněný
a státní zástupce. Odvolání obviněného směřovalo do výroku o vině a odvolání
státního zástupce do výroku o trestu.
O odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 10. 2002, sp. zn.
7 To 125/2002, tak, že z podnětu odvolání státního zástupce zrušil podle § 258
odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek ve výroku o trestu za
trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., spáchaný v
době od února do konce dubna 1986. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu rozhodl sám
tak, že obviněného odsoudil podle § 235 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst.
2 tr. zák k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Pro výkon
trestu byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. řádu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu, který byl
obviněnému uložen rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 7. 8. 1986,
sp. zn. 6 T 437/86. Zrušena byla také všechna další rozhodnutí na tento výrok
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu. Dále mu byl podle § 53 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výši
3.000,- Kč spolu s náhradním trestem odnětí svobody v trvání jednoho měsíce (§
54 odst. 3 tr. zák.). Odvolání obviněného J. P. bylo podle § 256 tr. řádu
zamítnuto.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný J. P. prostřednictvím
svého obhájce dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu,
neboť podle jeho názoru bylo proti němu vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle
zákona bylo nepřípustné, a dále z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g)
tr. řádu, protože se domnívá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) především zkoumal, zda má
podané dovolání všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a
oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného
rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud
dospěl k následujícím závěrům:
Podle § 265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon
to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím rozsudek Vrchního
soudu v Praze jako soudu odvolacího, kterým byl obviněnému uložen trest v
odvolacím řízení, ve kterém Vrchní soud v Praze rozhodoval o odvolání proti
rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl obviněný uznán vinným [§ 265a odst.
1, odst. 2 písm. a) tr. řádu]. Proti takovému rozhodnutí je dovolání obecně
přípustné. Dovolání bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. b)
tr. řádu u Krajského soudu v Ústí nad Labem dne 6. 1. 2003, tedy bylo podáno
v místě a ve lhůtě uvedené v § 265e tr. řádu.
K dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu obviněný J.
P. uvedl, že jeho trestní stíhání mělo být zastaveno s odkazem na ustanovení
článku 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(dále jen “Úmluva“), protože v trestním řízení, které bylo proti němu vedeno,
byly neodůvodněné a neomluvitelné průtahy. Rozsudek byl vydán po uplynutí
jedenácti roků od zahájení trestního stíhání, kdy soud vůbec nejednal po dobu
šesti let od podání obžaloby a když hlavní líčení nařídil, následovala další
prodleva čtyř roků. Zdůraznil, že on se na průtazích nijak nepodílel. Poukázal
na přednost mezinárodní smlouvy před zákonem, a proto považuje zastavení jeho
trestního stíhání za opodstatněné.
K druhému dovolacímu důvodu podle § 265d odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný
uvedl, že nemůže souhlasit se zjištěními soudu o jeho vině a trval na tom, že
nebyly shromážděny důkazy, které by nevzbuzovaly přinejmenším pochybnosti o
jeho vině. Nebylo reagováno na jeho výhrady, týkající se činnosti svědka J. S.
V této souvislosti poukazuje na výslech patologa, který se velmi složitě
vyjadřoval k mechanismu zranění poškozené. Obviněný zpochybňuje věrohodnost
poškozené a její nevěrohodnost dovozuje mimo jiné i z toho, že nadměrně pila a
z toho, že trestnou činnost neoznámila v době, kdy k ní mělo dojít, ale až v
době, kdy byli v rozvodovém řízení a nebyly mezi nimi dobré vzájemné vztahy. V
závěru svého dovolání uvedl, že jeho námitky směřují proti hodnocení důkazů. Je
překvapen, že soud mohl na základě takových důkazů, které byly shromážděny po
letech nečinnosti soudu, dospět k závěru o jeho vině. Obviněný navrhl, aby
Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 10. 2002, sp.
zn. 7 To 125/2002, a věc vrátil k novému řízení a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně ve svém vyjádření uvedla, že ze základních
obecných hledisek lze dovolání obviněného považovat za přípustné. Pokud
obviněný argumentoval nepřiměřeností délky doby trestního stíhání, pak je třeba
uvést, že se jednalo o skutkově, právně i důkazně složitou věc. Podle jejího
názoru nelze přehlédnout, že věc byla Nejvyšším soudem jednou vrácena do
přípravného řízení, takže délka řízení byla zapříčiněna i důvody objektivního
charakteru. Je skutečností, že část doby trestního řízení před soudem prvního
stupně byla nepřiměřeně dlouhá, ale z práva na projednání věci v přiměřené
lhůtě ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy nelze dovodit možnost, resp. nutnost
zastavení trestního stíhání z důvodu nepřípustnosti podle § 11 odst. 1 písm.
j) tr. řádu. V této souvislosti odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu České
republiky ve věci vedené pod sp. zn. 6 Tdo 578/2002.
Ohledně námitek obviněného, které se týkají nesprávného hodnocení důkazů,
uvedla, že jde o opakování obhajoby obviněného z přípravného řízení, z řízení
před soudem prvního stupně i z odvolání obviněného, přičemž s touto argumentací
se zejména odvolací soud ve svém rozhodnutí vypořádal. Nejvyšší státní
zástupkyně považuje dovolání obviněného J. P. za nedůvodné, a proto navrhla,
aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného podle § 265j tr. řádu
zamítl a ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu rozhodl v neveřejném
zasedání.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Není pochyb o tom, že v trestním řízení proti obviněnému J. P. došlo k velkým
průtahům. První obžaloba byla podána u Krajského soudu v Ústí nad Labem dne 13.
3. 1990. Rozsudek byl vyhlášen Krajským soudem v Ústí nad Labem dne 17. 12.
1990 pod sp. zn. 1 T 5/90. Rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2.
5. 1991, sp. zn. 4 Tz 10/91, byl tento rozsudek zrušen a věc byla vrácena
prokurátorovi k došetření. Nová obžaloba byla podána dne 25. 7. 1991. Hlavní
líčení bylo nařízeno až na 8. 4. 1997. Hlavní líčení, které se konalo dne 25.
6. 1997, bylo odročeno na neurčito, další bylo nařízeno až na 8. 10. 2001, a
rozsudek byl vyhlášen Krajským soudem v Ústí nad Labem dne 27. 2. 2002 pod sp.
zn. 1 T 31/91. Rozsudek odvolacího soudu, proti kterému obviněný podal
dovolání, byl vyhlášen Vrchním soudem v Praze dne 1. 10. 2002 pod sp. zn. 7 To
25/2002.
Nejvyšší soud vycházel především z toho, že podle § 231 odst. 1 tr. řádu soud
rozhodne o zastavení trestního stíhání, vyjde-li najevo mimo hlavní líčení
některá z okolností uvedených v § 223 odst. 1 tr. řádu. Podle tohoto ustanovení
pak soud zastaví trestní stíhání, shledá-li za hlavního líčení, že je tu
některá z okolností uvedených v § 11 odst. 1 tr. řádu, kde jsou uvedeny
případy, v nichž je trestní stíhání nepřípustné a v důsledku toho nelze
trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí
být zastaveno. Důvody pro zastavení trestního stíhání jsou tu vymezeny
taxativně, pozitivně a výslovně. Představují kogentní úpravu a je zapotřebí je
chápat jako průlom do zásady oficiality (§ 2 odst. 4 tr. řádu) a do zásady
legality (§ 2 odst. 3 tr. řádu), které patří mezi základní zásady trestního
řízení.
To platí i pro důvod uvedený v § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu, podle něhož,
jak již bylo shora citováno, trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již
zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená
mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Odkaz na takovou smlouvu
znamená, že v textu vyhlášené mezinárodní smlouvy musí být nepřípustnost
trestního stíhání zakotvena výslovně a nelze ji dovozovat jako možný prostředek
nápravy vzniklého pochybení. V případě dovolatelem citované Úmluvy tomu tak
ovšem není, neboť její článek 6 odst. 1 žádný výslovný důvod pro zastavení
trestního stíhání neobsahuje. Proto porušení práva na projednání věci v
přiměřené lhůtě ve smyslu tohoto článku Úmluvy samo o sobě nezakládá
nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných
prostředků nápravy podle článku 13 Úmluvy.
Právo, aby věc byla projednána v přiměřené lhůtě, je nepochybně nedílnou
součástí práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy, podle
něhož má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v
přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem,
který mimo jiné rozhodne o oprávněnosti jakéhokoliv trestního obvinění proti
němu. Tato Úmluva (konkrétně Evropská úmluva o ochraně lidských práv a
základních svobod) byla publikována ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. a
stala se tak součástí právního řádu tehdejší ČSFR. Od 1. 1. 1993 se Úmluva na
základě ústavního zákona č. 4/1993 Sb. stala součástí právního řádu České
republiky a podle článku 10 Ústavy České republiky (ve znění před účinností
ústavního zákona č. 395/2001 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 6. 2002) byly
ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a svobodách,
jimiž je Česká republika vázána, bezprostředně závazné a měly přednost před
zákonem. Podle platného a účinného znění (od 1. 6. 2002) článku 10 Ústavy České
republiky jsou již všechny vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci
dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního
řádu, přičemž stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se
mezinárodní smlouva.
Právo na projednání věci bez zbytečných průtahů je ostatně zakotveno též v
článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního
pořádku České republiky. Obdobně je toto právo formulováno i v ustanovení § 5
odst. 2 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě
soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), podle
něhož každý má právo, aby jeho věc byla soudem projednána a rozhodnuta bez
zbytečných průtahů. Požadavek projednávat trestní věci co nejrychleji je
vyjádřen rovněž v ustanovení § 2 odst. 4 tr. řádu (zásada oficiality).
Právem na spravedlivý proces podle článku 6 Úmluvy se rozumí soubor dílčích
práv a svobod, jehož součástí je i právo na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě.
Přiměřenost délky řízení je judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále
jen „Soud“) posuzována podle konkrétních okolností případu s přihlédnutím ke
kriteriím zakotveným v judikatuře Soudu, jimiž jsou především složitost
případu, chování stěžovatele a chování příslušných státních orgánů. Pro tento
účel se přihlíží popřípadě též k tomu, co je pro stěžovatele v sázce (viz např.
Philis proti Řecku, 1997; Portington proti Řecku, 1998; Kudla proti Polsku,
2000). Soud však v žádném ze svých rozhodnutí nekonkretizoval obecně závaznou
dobu, kterou by bylo možno za přiměřenou délku řízení považovat.
Článek 6 odst. 1 Úmluvy nestanoví žádnou výslovnou sankci, kterou by stíhal
porušení tohoto práva, a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného
důvodu pro zastavení trestního stíhání. K nápravě porušení práv stanovených
Úmluvou jsou určeny prostředky předpokládané v článku 13 Úmluvy, přičemž
smluvní státy mají určitý prostor pro posouzení, jaký prostředek zvolí.
Prostředek nápravy musí být nejméně stejně účinný jako výsledek, jehož lze
dosáhnout u Soudu, tedy konstatování porušení práva a přiznání spravedlivého
zadostiučinění. Porušení pravidla plynoucího z článku 6 odst. 1 Úmluvy je
sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému. Ve svých
rozhodnutích, které se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené doby
řízení, postupuje Soud v zásadě tak, že konstatuje porušení článku 6 odst. 1
Úmluvy a přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady
(viz např. rozsudky S. proti Portugalsku, 1999; I. proti Polsku, 2001). Nápravu
porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení
Soud z článku 6 Úmluvy v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil a ani vzhledem ke
svým pravomocem vyvodit nemohl, což je na druhé straně i logické, neboť Soud
takto rozhoduje v trestních věcech i ve vztahu k poškozeným, kteří jsou také
někdy stěžovateli dovolávajícími se nápravy ve vztahu k průtahům v řízení (viz
např. rozsudek ve věci S. proti Portugalsku, 1999).
Rozhodovací praxe Ústavního soudu České republiky je s uvedenou judikaturou
Soudu v souladu. Ústavní soud v řadě rozhodnutí řešících otázku porušení práva
na projednání věci v přiměřené lhůtě dokonce zdůraznil, že samotná skutečnost,
že bylo porušeno právo na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v
přiměřené lhůtě, nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí a že
zákon mu v této souvislosti nedává možnost přiznání jiné satisfakce, nežli je
vyslovení názoru, že toto právo bylo porušeno (viz např. nálezy sp. zn. IV. ÚS
215/96, sp. zn. III. ÚS 70/97). V některých svých rozhodnutích pak Ústavní soud
přikázal příslušnému orgánu veřejné moci, aby nepokračoval v průtazích a aby ve
věci neprodleně jednal (viz nálezy sp. zn. I ÚS 5/96 a sp. zn. II. ÚS 445/98).
Nejvyšší soud nezpochybňuje, že porušení práva na projednání věci v přiměřené
lhůtě je významným zásahem do principů zaručujících právo na spravedlivý
proces. Nedůvodné průtahy a nepřiměřená délka trestního řízení jsou závažným a
nežádoucím jevem, který nejen odporuje smyslu práva obviněného, ale i
poškozeného (srov. slovo „každý“ v článku 6 odst. 1 Úmluvy) na spravedlivý
proces, ale je i v rozporu se základními zásadami trestního práva a odporuje
účelu trestního řízení. Současně je však nutno zdůraznit, že porušení tohoto
práva samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem
na požadavek účinných prostředků nápravy podle článku 13 Úmluvy. Článek 6
Úmluvy je třeba v prvé řadě považovat za výzvu signatářským státům, aby
organizovaly své soudnictví tak, aby principy soudnictví v Úmluvě zakotvené
byly respektovány.
Nejvyšší soud připomíná i ustanovení § 1 odst. 1 tr. řádu, podle něhož účelem
trestního řízení je zejména to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a
jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni, přitom má trestní řízení
působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k
výchově občanů v duchu zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití.
Trestní řízení je pak ovládáno základními zásadami zaručujícími naplnění
popsaného účelu trestního řízení, které se uplatní nejen z pohledu samotného
obviněného, ale i z pohledu práv a povinností ostatních subjektů a stran
trestního řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto ve shodě s již zmíněným usnesením
Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 6 Tdo 578/2002, uzavírá, že z
práva na projednání věci v přiměřené lhůtě nelze vyvodit jako důsledek
zastavení trestního stíhání. Jinými slovy porušení práva na projednání věci v
přiměřené lhůtě ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy samo o sobě neumožňuje závěr
o možnosti zastavit trestní stíhání podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu. Odkaz
na mezinárodní smlouvu, jíž je Česká republika vázána, obsažený v tomto
ustanovení znamená, že taková mezinárodní smlouva musí stanovit jednoznačně
důvod pro zastavení trestního stíhání. Článek 6 odst. 1 Úmluvy žádný výslovný
důvod pro zastavení trestního stíhání neobsahuje. Úmluva tedy neobsahuje žádné
ustanovení, na které by se bylo možno odvolat jako na důvod, podle něhož lze
trestní stíhání zastavit. Především však není akceptovatelné, aby orgán činný v
trestním řízení, který v důsledku své dlouhodobé nečinnosti průtahy v řízení
způsobil, se zbavil povinnosti vyplývající pro něho ze zásady oficiality, aniž
by vyvinul dostatečnou iniciativu k naplnění účelu trestního řízení. S
přihlédnutím k těmto skutečnostem nemohly proto soudy prvního i druhého stupně
vzhledem k pozitivní právní úpravě trestní stíhání obviněného zastavit z důvodu
uvedeného v § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění nebo
nesprávné hodnocení důkazů. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným
k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k
revizi skutkových zjištění učiněnými soudy prvního a druhého stupně ani k
přezkoumání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení
před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat jenom odvolací soud (§ 259 odst. 2, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu).
Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn přehodnocovat
provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v
řízení o dovolání sám provádět, jak je patrné z omezeného rozsahu dokazování v
dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu.
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu
uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dovolací soud vždy vázán
konečným skutkovým zjištěním, které učinily soudy prvního a druhého stupně. V
trestní věci obviněného J. P. to pak znamená, že pro dovolací soud je
rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný spáchal skutek tak, jak je
uvedeno v rozsudku prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil i soud druhého
stupně. Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v
posouzení skutku jako dvojnásobného trestného činu vydírání podle § 235 odst.
1, odst. 2 písm. a) tr. zák. a trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr.
zák.
Rozhodnutí napadené dovoláním obviněného tedy nespočívá na nesprávném právním
posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzením, a proto jím
uváděný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není dán.
Obviněný v této části svého dovolání totiž nijak nezpochybňuje právní závěry
učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřuje výlučně
proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné
právní posouzení skutku a proti hodnocení provedených důkazů. Stručně lze v
tomto směru poukázat na námitky obviněného, že nebyly shromážděny důkazy, které
by nevzbuzovaly přinejmenším pochybnosti o jeho vině a že jeho námitky směřují
proti hodnocení důkazů.
Nejvyšší soud konstatuje, že v této části dovolání obviněný odkazuje na zákonný
důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak konkrétní
argumenty obsažené v dovolání obviněného vycházejí z důvodů jiných, které v
zákoně jako dovolací důvody nejsou uvedeny. Předmětem dovolacích námitek se
totiž staly tvrzené nedostatky ve skutkových zjištěních soudů činných ve věci a
v jimi provedeném hodnocení důkazů. Je třeba zdůraznit, že obsah konkrétně
uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž se v dovolání opírá
existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému
vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. řádu, ale nestačí jen
formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý dovolací důvod.
Není proto pochyb o tom, že v této části bylo dovolání podáno z jiného důvodu,
než je uveden v § 265b tr. řádu. Pokud by dovolání bylo podáno jen z tohoto
důvodu, bylo by nutné je odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Obviněný J. P. však podal dovolání i z důvodu odpovídajícímu § 265b odst. 1
písm. e) tr. řádu. Nejvyšší soud z důvodů uvedených výše došel k závěru, že
porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu článku 6 odst. 1
Úmluvy neumožňuje závěr o možnosti zastavit trestní stíhání podle § 11 odst. 1
písm. j) tr. řádu, a proto dovolání obviněného J. P. odmítl jako zjevně
neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. června 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek
Vypracoval:
JUDr. Jiří Šoukal