5 Tdo 623/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 9.
2009 o dovolání obviněného Ing. L. Ž. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze
ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 12 To 1/2009, který rozhodl jako soud odvolací v
trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 5/2008, t a k t
o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se č á s t e č n ě z r u š u j í usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 12 To 1/2009, v té části, ve
které bylo zamítnuto odvolání obviněného Ing. L. Ž. ohledně bodu 2) výroku o
vině, ohledně celého výroku o trestu a ohledně bodu 2) výroku o náhradě škody v
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. 48 T 5/2008, a
dále rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. 48 T 5/2008,
v bodě 2) výroku o vině pokusem trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 8
odst. 1 tr. zák. k § 256a odst. 1, 3 tr. zák., v celém výroku o trestu a v bodě
2) výroku o náhradě škody.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze p ř i k a z u j e, aby
věc obviněného Ing. L. Ž. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 3 T 319/2004, byl
obviněný Ing. L. Ž. uznán vinným trestným činem zvýhodňování věřitele podle
§ 256a odst. 1, 3 tr. zák. Za tento trestný čin byl obviněný Ing. L. Ž.
odsouzen podle § 256a odst. 3 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v
trvání 4 let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do
věznice s dozorem. Dále byl obviněnému uložen podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1
tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu funkce statutárního orgánu
v obchodních společnostech a družstvech na dobu 6 let. Podle § 229 odst. 1 tr.
ř. byli poškození, kteří se připojili k trestnímu řízení s nárokem na náhradu
škody, odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Tento rozsudek napadl
obviněný Ing. L. Ž. odvoláním, o němž Krajský soud v Brně rozhodl usnesením
ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. 9 To 115/2006, tak, že odvolání obviněného Ing. L.
Ž. podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný Ing. L. Ž.
prostřednictvím obhájce JUDr. M. P. dovolání, o kterém Nejvyšší soud rozhodl
usnesením ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 5 Tdo 99/2007, tak, že z jeho podnětu
zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Brně
ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. 9 To 115/2006, i rozsudek Městského soudu v Brně ze
dne 31. 10. 2005, sp. zn. 3 T 319/2004, a také další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Městskému soudu v Brně
přikázal, aby věc obviněného Ing. L. Ž. v potřebném rozsahu znovu projednal
a rozhodl.
Po vrácení věci Nejvyšším soudem však Městský soud v Brně dospěl k závěru, že
není věcně ani místně příslušný k rozhodnutí o meritu věci a věc předložil
Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o příslušnosti. Nejvyšší soud ve věci rozhodoval
celkem dvakrát, nejprve usnesením ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 11 Td 3/2008, a
posléze usnesením ze dne 30. 6. 2008, sp. zn. 11 Td 35/2008, ve kterém již
rozhodl, že podle § 24 odst. 1 tr. ř. je k projednání trestní věci obviněného
Ing. L. Ž. příslušný Městský soud v Praze.
V novém řízení Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. 48 T
5/2008, uznal obviněného Ing. L. Ž. vinným pod bodem 1) trestným činem
poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), b), odst. 4 tr. zák., pod
bodem 2) pak pokusem trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 8 odst. 1 tr.
zák. k § 256a odst. 1, 3 tr. zák., kterých se dopustil tím, že
1)pouhých šest dnů po jmenování do funkce jednatele společnosti Č. a. s. , s.
r. o., se sídlem P. , N. D. l. , v úmyslu vyvést ze společnosti jediný
bonitní majetek na úkor věřitelů společnosti uzavřel dne 6. 11. 2000 v P. jako
prodávající za společnost Č. a. s. , s. r. o., se společností H. , s. r. o.,
se sídlem P. , S. , zastoupenou jednatelem RNDr. J. B. , kupní smlouvu na
nemovitost – dům v P. , pozemek parc. č. 1108/2 o výměře 371 m2, pozemek par.
č. 1108/3 o výměře 351 m2, zapsané u Katastrálního úřadu P. na LV č. 153 pro
katastrální území P. , za dohodnutou kupní cenu 30.000.000,- Kč, kterou měl
kupující uhradit do 31. 1. 2001, dále dne 13. 1. 2000 podepsal písemné
potvrzení o úhradě kupní ceny 30.000.000,- Kč, ke které mělo dojít tak, že za
stranu prodávající obviněný přijal 3 vlastní směnky vystavené kupujícím na řad
prodávajícího znějící na částky 631.147,54 Kč, 1.500.000,- Kč a 27.868.852,46
Kč se splatností 31. 1. 2001, přičemž k úhradě kupní ceny nikdy nedošlo, neboť
následně předstíral
 existenci závazku ze smlouvy spočívající v tom, že měl jako
jednatel za shora uvedenou společnost ČAS, jako postupníka v M. dne 4. 1.
2001, s postupitelem běloruskou společností T. „D. “, zastoupenou osobou D.
T. , uzavřít smlouvu o postoupení pohledávky ve výši 260.000.000,- Kč za
dlužníkem Č. o. b. , a. s., kdy cena za převod pohledávky činila
247.000.000,- Kč a postupník ji měl uhradit do 6 měsíců ode dne podpisu,
 že jako převodce dne 13. 1. 2001 s nabyvatelem společností T.
měl uzavřít smlouvu o převodu cenných papírů - směnek vlastních, vystavených
společností H. na řad společnosti Č. v částkách shora uvedených, kdy úplata
za převod směnek činila 30.000.000,- Kč a nabyvatel ji měl uhradit do 30. 4.
2001,
 a že se společností T. opět zastoupenou osobou T. , uzavřel
dohodu o úhradě kupní ceny 247.000.000,- Kč stanovenou ve výše popsané smlouvě
o postoupení pohledávky za dlužníkem Č. tak, že společnost Č. ji uhradila
vystavením vlastních směnek na řad společnosti T. znějících na částky
46.000.000,- Kč, 50.000.000,- Kč, 55.000.000,- Kč, 36.000.000,- Kč a
30.000.000,-Kč se splatností 4. 6. 2001 a zároveň započtením částky
30.000.000, Kč plynoucí ze smlouvy o postoupení pohledávky za dlužníkem H. ,
ve které se měly obě smluvní strany dohodnout na zániku vzájemných pohledávek,
přičemž všechny výše uvedené smlouvy byl uzavřeny nebo deklarovány v době, kdy
se společnost Č. nacházela v úpadku z důvodu nesplacených dříve vzniklých
závazků v celkové výši 1.543.830.722,- Kč, o čemž obviněný věděl a tímto
záměrně dosáhl toho, že budova a pozemky z majetku společnosti Č. byly
převedeny na společnost H. , přičemž společnost Č. neobdržela odpovídající
protihodnotu – peněžní prostředky, které by zadlužená společnost Č. měla
použít na, byť jen částečné, uspokojení svých věřitelů, a to
1. Finanční úřad pro P. , sídlo P. , O. ,
2. Ž. s. , a. s., sídlo Ž. ,
3. Č. p. , a. s., sídlo P. , S. ,
4. Ing. L. F. , trv. bytem P. , A. ,
5. K. b. , a. s., sídlo P. , N. P. ,
6. H. P. , spol. s r. o., sídlo P. , P. D. ,
7. P. s. s. z. , sídlo P. , Z. ,
8. Č. T. , a. s., sídlo P. , O. ,
9. R. , sídlo P. , S. ,
10. O. z. p. z. b. , pojišťoven a stavebnictví, sídlo P. , T. ,
11. Č. k. a. , sídlo P. , J. ,
12. A. C. , a. s., sídlo P. , N. P. ,
13. Č. P. , a. s., sídlo P. , M. ,
14. M. , s. r. o., sídlo P. , b. d. ,
15. I. E. , spol. s r. o., sídlo O. , V. ,
16. B. I. & F. , sídlo B. V. I. , T. , R. , T. ch. ,
17. K. ú. p. E. , a. s., sídlo P. , V. ,
a svým jednáním tak věřitelům Č. způsobil škodu v celkové výši 30.000.000,-
Kč.
2) jako předseda představenstva obchodní společnosti S. p. o. , a. s.,
se sídlem O. , N. , poté, kdy dne 13. 11. 2001 Č. o. b. , a. s., (dále Č. ),
která ke dni 19. 6. 2000 koupila I. a p. b. , a. s., (dále I. ), se všemi
jejími právy a závazky včetně příslušenství a práv s nimi spojených, bylo
doručeno oznámení S. ze dne 18. 9. 2001, v němž obviněný oznamuje bance, že
S. odstupuje od Smlouvy o úvěru, kterou dne 24. 3. 1999 S. s I. uzavřela, a
tímto odstoupením zanikají kromě smlouvy o úvěru i všechny akcesorické právní
vztahy, především veškerá zajištění této smlouvy, přičemž zajišťovacím
instrumentem úvěrové smlouvy byla Smlouva o převodu práva k movité věci
uzavřená dne 20. 4. 2000 mezi S. a I. , na jejímž základě převedla S. svoje
vlastnické právo ke spalovací turbíně s generátorem model T. na I. , a poté,
kdy smlouvou ze dne 27. 11. 2001 S. prodala toto strojní zařízení firmě S. ,
s. r. o., obviněný uhradil část peněžitého závazku S. vůči obchodní
společnosti G. F. L. ve výši 201.970.000,- Kč, vzniklého ze smlouvy o
úplatném postoupení pohledávky ze dne 15. 8. 2001, a to tím způsobem, že dal
16. 1. 2002 pokyn bance R. B. , se sídlem ul. B. i. , R. , L., k převodu
peněžní částky 201.970.000,- Kč z bankovního účtu S. na bankovní účet
společnosti G. F. L. vedený u téže banky, k úhradě tohoto závazku použil
peněžní prostředky získané z prodeje strojního zařízení spalovny v O. , ačkoli
věděl, že S. má splatné neuhrazené závazky vůči dalším svým věřitelům ve výši
minimálně 143.826.608,- Kč, dále, že S. není schopna minimálně od roku 1998
hradit své splatné závazky z důvodu nedostatku disponibilních prostředků, a
rovněž tak musel vědět, že strojní zařízení spalovny bylo jediným významným
obchodním majetkem S. , a tímto jednáním by byl úmyslně zvýhodnil věřitele G.
F. , a způsobil ostatním poškozeným věřitelům A. C. , s. r. o., Č. T. , a.
s., Č. s. s. z. , V. a. s. , a. s., F. ú. v I. , V. z. p. , Z. p.
M. – A. , R. – M. , s. r. o., P. M. , s. p., A. L. , a. s., F. A. D. &S,
a. s., „v likvidaci“, JUDr. J. K. , J. e. , a. s., J. p. , a. s., P. b.
s. V. B. , a. s., M. K. , Č. v. , s. r. o., S. M. , O. , s. r. o., T. B.
, a. s., Č. d. , a. s., F. Ch. , B. , s. r. o., E. , a. s., C. , s. r. o.,
M. D. , Q-V. , s. r. o., R. , s. r. o., K. , a. s., G. – E. , s. r. o., Č. ,
V. , s. r. o., B. T. L. , N. Ch. G. , T. , s. r. o., T. C. , s. r. o., V.
, s. r. o., R. B.d., S. , s. r. o., K. v. a. s., L. , s. r. o., O. , a. s.,
R. C. , R. J. R. , s. r. o., A. B. , s. r. o., JUDr. Z. R. , AK JUDr. M.
B. , JUDr. Z. Š. , J. K. , Z. Š. , B. , v. o. s., M. , a. s., a P. P. , s.
r. o., škodu v celkové výši nejméně 38.734.373,- Kč, přičemž banka odstoupení
od smlouvy jako neplatný právní úkon neakceptovala a proto ve skutečnosti
strojní zařízení spalovny v O. zůstalo i po datu 13. 11. 2001 nadále v majetku
Č.
Za tyto trestné činy byl obviněnému Ing. L. Ž. uložen podle § 256 odst. 4
tr. zák. za použití ustanovení § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí
svobody v trvání čtyř roků a šesti měsíců, přičemž podle § 39a odst. 3 tr. zák.
byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1 a
§ 50 odst. 1 tr. zák. byl dále obviněnému uložen i trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a
družstvech na dobu 6 let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozené, uvedené
ve výroku o náhradě škody pod bodem 1) i 2), s jejich nároky na náhradu škody
na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti výše uvedenému rozhodnutí soudu první instance podal obviněný Ing. L.
Ž. odvolání, o kterém Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 17. 2.
2009, sp. zn. 12 To 1/2009, tak, že odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl, neboť
nebylo důvodné.
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 12 To 1/2009, ve
spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. 48 T
5/2008, napadl obviněný Ing. L. Ž. prostřednictvím svého obhájce JUDr. M.
P. dovoláním z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. V
odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku poukázal na to, že jeho
dovolání je opřeno o tři základní rozpory, obsažené v napadených rozhodnutích
ve vztahu k oběma bodům výroku o vině rozsudku Městského soudu v Praze.
První rozpor spatřuje dovolatel mezi úvahami obecných soudů ohledně majetkových
poměrů ve společnosti S. na straně jedné a kvalifikací jednání obviněného
podle § 256a tr. zák. Na jedné straně se zde totiž určuje, že došlo v rámci
jednání obviněného ke zcizení majetku třetí osoby, avšak na straně druhé výše
uvedená právní kvalifikace presumuje zcizování a následné nepoměrné rozdělování
vlastního majetku. Nejvyšší soud ve svém předchozím rozhodnutí o dovolání
obviněného dostatečně jasně naznačil, že spáchat trestný čin zvýhodňování
věřitele zcizením majetku třetí osoby není dost dobře možné.
Druhým rozporem je podle dovolatele rozpor mezi kvalifikací jeho jednání jako
pokusu trestného činu, který zůstal nedokonán, nezpůsobilým prostředkem na
nezpůsobilém předmětu, a konstatováním, že přímým důsledkem takového pokusu je
rozsáhlá škoda ve výši nejméně 38.734.373,- Kč. Dovolatel zde zdůraznil, že
právě pro eventualitu spáchání pokusu trestného činu uložil Nejvyšší soud v
předchozím řízení o dovolání nalézacímu soudu zabývat se náležitě výší škody,
což se však nestalo, přestože již Krajským soudem v Brně byl předložen znalecký
posudek Znaleckého ústavu H. P. , který se touto věcí podrobně zabývá.
Třetím rozporem je podle obviněného přístup obecných soudů k jakýmkoli námitkám
obhajoby, písemným či ústním, které jsou soudem buď bagatelizovány jako účelové
nebo přímo ignorovány, a naopak jako důkazy jsou vydávány jakékoliv okolnosti
hovořící ve prospěch obžaloby. V takovém postupu spatřuje dovolatel porušení
povinnosti provést všechny důkazy, které jsou možné, a pokud nejsou provedeny,
soudem pak musí být náležitě odůvodněny, proč tomu tak bylo. Pokud by soudy
tuto zásadu důsledně respektovaly a řídily se pokyny Nejvyššího soudu v jeho
předchozím rozhodnutí ve věci, musely by obviněného z jednoho skutku obžaloby
zprostit a trestní stíhání pro druhý skutek zastavit v souladu se zákazem změny
v neprospěch obviněného. Dále dovolatel své závěry v tomto ohledu ještě
podrobněji rozvedl, poukázal na odůvodnění rozhodnutí, ve kterém soudy
konstatovaly, že musel ke dni 6. 11. 2000 znát řadu skutečností již ze
sdělovacích prostředků, avšak ve skutečnosti dovolatel uvedl, že objektivně mu
v rozhodné době známy nebyly a ani být nemohly, neboť doposud nejsou prokázány.
Takto jde o bezcennost tzv. N. p. a údajný stav úpadku společností Č. a
S. Ke skutku pod bodem 1) dovolatel uvedl, že zde byly hodnoceny jak listinné
důkazy, tak i svědecké výpovědi svědka Mgr. H. a Ing. Š. v rozporu s logikou
věci a soud uvěřil výpovědím svědkyně M. a svědka T. Soudy také
konstatovaly, že obviněný si další obchodní vztahy a jejich účastníky, zejména
společnost T. D. vymyslel, avšak nepřinesly v tomto ohledu jediný svědecký či
listinný důkaz. Tvrzení soudu, že dovolatel předstíral existenci závazku, je
tak tvrzení zcela důkazně nepodložené, neboť není pravdivé. Svědecká výpověď
svědka T. , který byl vyslechnut cestou právní pomoci v B. , bez přítomnosti
obhájce, je procesně nepoužitelná a hodnocení tohoto důkazu v neprospěch
obviněného je porušením zásady in dubio pro reo.
Dále nebylo prokázáno, že by společnost Č. , s. r. o., byla v době prodeje
nemovitosti na D. L. , t. j. ke dni 6. 11. 2000, v úpadku, přičemž tato
skutečnost není obsažena ani ve znaleckém posudku DiS. S. Navíc, tento
znalecký posudek trpí řadou procesních vad, znalkyně nebyla vůbec oprávněna se
k některým věcem vyjadřovat, neboť její specializace byla na daně, a v
předmětném posudku se přitom vyjadřuje k otázkám spadajícím do odvětví ceny a
odhady, nebo dodavatelsko odběratelské vztahy. Také se znalkyně vyjadřuje i k
otázkám ryze právního charakteru, č. 6 a 7, k čemuž není vůbec oprávněna.
K bodu 2) výroku o vině dovolatel rozvedl již dříve poukazovaný rozpor mezi
právní kvalifikací jeho jednání jako nezpůsobilého pokusu a způsobením škody.
Rovněž zde poukázal na část skutkové věty, ve které bylo uvedeno, že obviněný
musel vědět, že zařízení spalovny bylo jediným významným obchodním majetkem
společnosti S. , a mezi konstatováním, že dané strojní zařízení zůstalo i
nadále v majetku Č. K tomu ve svém mimořádném opravném prostředku citoval i
příslušné pasáže z odůvodnění rozsudku soudu první instance. Obviněný
zpochybňuje možnost takových závěrů a předkládá vlastní verzi tzv. skutkové
věty. Rovněž se domnívá, že naznačené závěry soudů jsou s ohledem na gramatické
vyjádření hypotézou. K tomu předkládá vlastní tvrzení o průběhu skutkového
děje, podle kterého si byl od počátku vědom, že strojní zařízení je v majetku
banky, přesto je však prodal, neboť uvedený postup považoval za jediné možné
řešení ekonomické situace společnosti S. , která jinak byla nucena hradit
údržbu nefunkčního zařízení. Dále se dovolatel domnívá, že existují jen 4 formy
přechodu vlastnictví (dar, koupě, dědictví a vydržení), trestnými činy může
přejít toliko držba. Z toho obviněný dovozuje, že na jeho jednání je nutno
nahlížet jako na dokonané, když však dalšímu postupu v trestním řízení brání
zásada zachování totožnosti skutku a zásada zákazu reformationis in peius.
V další části dovolání obviněný shrnul podle jeho názoru podstatné závěry
plynoucí z předchozího rozhodnutí dovolacího soudu v téže věci, a pokračoval ve
vztahu k rozporu právní kvalifikace jako pokusu trestného činu se způsobením
škody v podrobném rozebírání odůvodnění napadeného rozhodnutí nalézacího soudu.
Dále opětovně zdůraznil, že je vyloučeno, aby se dopustil trestného činu
zvýhodňování věřitele, když zpeněžil věc, která po objektivní a materiální
stránce nepatřila úpadci, a z výtěžku prodeje zrealizoval zápočet vinkulované
kupní ceny oproti ceně za postoupení pohledávky. Strojní zařízení spalovny v
době jeho působení ve společnosti nebylo ve vlastnictví S. a obviněný toto
věděl. Fakticky prodal cizí věc a tímto jednáním se nikdy nemohl dopustit
zvýhodňování věřitele, a to ani ve stadiu pokusu, byť nezpůsobilého. Pokud
prodal dovolatel věc, která nikdy nepatřila do majetku úpadce S. a z výtěžku
takového prodeje zaplatil jednomu z věřitelů úpadce, pak zaplatil tomuto
věřiteli z prostředků, které nikdy nemohly patřit úpadci, tudíž ostatní
věřitelé na takové peníze nikdy neměli po právu nárok. Z tohoto titulu nemohl
dovolatel způsobit věřitelům úpadce S. žádnou škodu.
Dovolatel tedy s ohledem na svou předchozí argumentaci konstatoval, že právní
kvalifikace jeho jednání pod bodem 2) jako nedokonaný trestný čin je zcela
lichá, neboť jednání, které obviněný zamýšlel a které bylo výše popsáno a
rozvedeno i s ekonomickými a účetními možnými důsledky ve znaleckém posudku H.
P. , jednoznačně dokonal a to ve vztahu k I. (Č. ) a vše ostatní jsou jen
spekulace, které nemají opodstatnění v provedených důkazech.
V závěru svého dovolání obviněný Ing. L. Ž. navrhl, aby Nejvyšší soud České
republiky podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v
Praze ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 12 To 1/2009, a rozsudek Městského soudu v
Praze ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. 48 T 5/2008, a podle § 265l tr. ř. věc vrátil
soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, případně rozhodl i podle
§ 265l odst. 3 tr. ř. Současně obviněný požádal předsedu senátu Nejvyššího
soudu, aby rozhodl podle § 265o odst. 1 tr. ř. o odkladu výkonu rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání
obviněného Ing. L. Ž. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., uvedl, že
pokud jde o argumentaci obviněného, předloženou v dovolání, v jejímž rámci
zpochybňuje provedené dokazování a správnost učiněných skutkových zjištění, pak
tato se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu § 265b odst. 1
písm. g) trestního řádu [resp. dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l)
trestního řádu s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
trestního řádu], i s dovolacími důvody ostatními, byť neuplatněnými. Naznačený
závěr přitom platí pro všechny námitky obviněného, jež se týkají bodu 1. výroku
o vině rozsudku soudu prvního stupně a části námitek týkajících se bodu 2.
téhož výroku. Ke zbývající části tvrzení, jimiž obviněný napadá právní
posouzení skutku popsaného pod bodem 2. výroku o vině rozsudku Městského soudu
v Praze, státní zástupce konstatoval, že je nutné akceptovat právní závěry
soudů činných dříve ve věci, jež se týkají posouzení postupu obviněného při
předmětné finanční transakci. Jak totiž bylo zjištěno, obviněný dne 18. 9. 2001
vyhotovil a zaslal společnosti Č. oznámení o odstoupení od smlouvy o úvěru s
tím, že zanikají i veškeré akcesorické právní vztahy, tedy i zajišťovací, které
založily vlastnické právo společnosti Č. k určitému strojnímu zařízení.
Následně obviněný v domnění, že takto bylo obnoveno vlastnické právo k
předmětné věci (zařízení) ve prospěch společnosti S. , strojní zařízení, jež
bylo (resp. bylo by) jediným významným obchodním majetkem společnosti S. ,
prodal a získané prostředky ve výši 201.970.000,- Kč převedl společnosti G. F.
, která byla věřitelem společnosti S. , a to ačkoli společnost S. nebyla od
roku 1998 schopna plnit své závazky, které dosahovaly výše 143.826.608,- Kč.
Obviněný tak zcela zjevně směřoval své jednání k tomu, aby jako dlužník, a tedy
osoba ve smyslu § 90 odst. 2 tr. zák.), který není schopen plnit své splatné
závazky, zmařil uspokojení svých věřitelů tím, že zvýhodnil jiného věřitele.
Toto jednání však nedokonal, neboť (vzhledem k tomu, že výše popsané odstoupení
od smlouvy nebylo platné) strojní zařízení bylo nadále v majetku společnosti
Č. a tedy se obviněný nezpůsobilým prostředkem dopustil nezpůsobilého pokusu
trestného činu (stran námitky obviněného, že nezpůsobilým byl i předmět útoku,
a to konkurzní podstata společnosti S. , je možné doplnit, že ta předmětem
útoku trestného činu podle § 256a trestního zákona být nemohla, protože takovým
předmětem zde jsou pohledávky dalších věřitelů). Plně tak byl akceptován názor,
podle něhož lze předmětný trestný čin spáchat jen nepoměrným rozdělováním
vlastního majetku, což se odrazilo v kvalifikaci skutku (za současného
odpovídajícího posouzení záměru a úmyslu obviněného) jako pokusu podle § 8
odst. 1 tr. zák. V důsledku naznačené nezpůsobilosti k dokonání trestného činu
zvýhodňování věřitele podle § 256a tr. zák. nedošlo a tedy ani nemohlo dojít ke
vzniku škody, což je v příslušném popisu skutku dostatečně vyjádřeno tvrzením,
že v případě způsobilosti jednání by byl obviněný zvýhodnil věřitele a způsobil
ostatním věřitelům škodu. V obsahu tohoto tvrzení přitom nelze shledávat žádný
rozpor. Výše hrozící škody potom nepochybně je do jisté míry hypotézou, avšak
procesně řádně dovozenou z vyjádření znalce. Tím také byl naplněn jeden ze
zásadních pokynů Nejvyššího soudu České republiky, jenž se neztotožnil právě s
postupem při zjištění výše hrozící škody. Obdobně byl naplněn i pokyn, podle
něhož měla být bezezbytku vyřešena otázka vlastnictví ke strojnímu zařízení.
Zcela na okraj je možné k podanému dovolání doplnit, že obviněnému nelze
přisvědčit ani pokud jde o jím zmíněný výčet možností přechodu vlastnického
práva, neboť tento výčet není úplný a navíc směšuje převody a přechody
vlastnického práva.
Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, přičemž současně
navrhl, aby tak učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném
zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné,
zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda
je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné
podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno
osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a
na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i
obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.). Protože dovolání lze podat jen z
důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda
obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se
zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem
odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o
dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné
namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní
kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z
takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu
tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto,
že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy
navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o
vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání
podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový
stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud
přihlížet k samotným skutkovým námitkám obviněného, zejména pokud měl obviněný
za to, že není dostatečně zjištěný skutkový stav a že soud prvního stupně
taktéž nepostupoval zcela v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. V této
souvislosti je však nutné ještě poznamenat, že Nejvyšší soud je zásadně povinen
vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo
pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje
hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených
rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování
dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení
provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o
dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem
určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr.
ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav
věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního
stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem
určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §
2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný
prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými
zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např.
i usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III.
ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i
povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6
tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud,
přičemž zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení
přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním
nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález
Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3,
č. 34). Takový závěr však s ohledem na obsah obou citovaných rozsudků a jejich
návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v Nejvyšším soudem
přezkoumaném spisovém materiálu nelze učinit. Jen pro úplnost pak k dovolatelem
uváděným námitkám skutkového charakteru Nejvyšší soud podotýká, že pokud
dovolatel vytýkal napadeným rozhodnutím a předcházejícímu trestnímu řízení, že
soudy námitky obhajoby, písemné či ústní, buď bagatelizovaly jako účelové nebo
přímo ignorovaly, a naopak jako důkazy byly vydávány jakékoliv okolnosti
hovořící ve prospěch obžaloby, a soudy v odůvodnění svého rozhodnutí tento svůj
postup nikterak neodůvodnily, pak z takto obecné formulace nelze zjistit, co
konkrétně měl dovolatel na mysli a nelze se takovou námitkou zabývat. Z
obecného hlediska totiž zejména nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí k
provedeným či zamítnutým důkazům v zásadě uváděl i odůvodnění svých závěrů.
Dovolatel dále poukázal na odůvodnění rozhodnutí, ve kterém soudy konstatovaly,
že musel ke dni 6. 11. 2000 znát řadu skutečností již ze sdělovacích
prostředků, avšak ve skutečnosti dovolatel uvedl, že objektivně mu v rozhodné
době známy nebyly a ani být nemohly, neboť doposud nejsou prokázány. Takto jde
o bezcennost tzv. N. pohledávky a údajný stav úpadku společností Č. a S. Ke
skutku pod bodem 1) dovolatel uvedl, že zde byly hodnoceny jak listinné důkazy,
tak i svědecké výpovědi svědka Mgr. H. a Ing. Š. v rozporu s logikou věci a
soud uvěřil výpovědím svědkyně M. a svědka T. Soudy také konstatovaly, že
obviněný si další obchodní vztahy a jejich účastníky, zejména společnost T. D. vymyslel, avšak nepřinesly v tomto ohledu jediný svědecký či listinný
důkaz. Nejvyšší soud musí konstatovat, že námitka, týkající se zpochybnění
vědomosti odvolatele o bezcennosti tzv. N. pohledávky, je z hlediska posouzení
merita věci irelevantní. Tato námitka pokud podle svého obsahu směřuje do
skutku pod bodem 1) výroku o vině rozsudku Městského soudu v Praze, v němž bylo
obviněnému primárně kladeno za vinu, že předstíral uzavření určitých smluv a
dohod a tím docílil stavu, kdy odstranil z majetku společnosti Českomoravská
agrární společnost, s. r. o., nemovitost, která tvořila jediné významné jmění
uvedené společnosti a jako taková mohla jako jediná prakticky sloužit, byť i
jen k částečnému, uspokojení věřitelů předmětné společnosti. V tomto směru se
nalézací soud opřel o řadu provedených důkazů. K tomu dále nalézací soud na
straně 13 odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že z výše uvedených důkazů
je tedy evidentní, že obviněný, který se dobře znal s Dr. J. B. již před
datem 6. 11. 2000 musel vědět, že svědek má zájem o koupi nemovitosti
společnosti Č. , která představovala jediný skutečný majetek Č. a. s. ,
obviněný se musel nutně se svědkem na prodeji domu dohodnout ještě dříve než
sám vstoupil do společnosti Č. Jinak nelze vysvětlit, že pouhých šest dnů po
nástupu do uvedené společnosti (v obchodním rejstříku zapsán až od 20. 12. 2000
) prodal jediný skutečný majetek společnosti Č. svému známému. O vině
obviněného a o jeho subjektivní stránce při tomto tzv. obchodu vypovídá i
zvolený postup při uzavírání smlouvy, resp. její obsah a zejména skutečnost, že
ačkoli společnost zastoupená Dr. J. B. na tom sama byla finančně špatně,
obviněný za společnost Č. nepožadoval uhrazení dohodnuté kupní ceny v
hotovosti, resp. poté, kdy v dohodnutém termínu do 31. 1. 2001 kupní cena
nebyla uhrazena, spokojil se změnou ve způsobu úhrady kupní ceny tak, že přijal
tři vlastní směnky uváděné ve výroku rozsudku. Takový způsob prodeje
nemovitosti je vysoce pochybný, neboť obvykle se každý prodávající snaží
zajistit, že dostane zaplaceno např. tím, že nechá kupujícího část kupní ceny
nebo celou dohodnutou cenu deponovat v notářské úschově, úschově banky apod. Obviněný Ing. L. Ž. tak vůbec nejednal, ze smluv, které byly uzavírány se
společností H. nevyplývají žádné sankce při nedodržení termínu splatnosti
kupní ceny. Soud neuvěřil obviněnému, že se neseznámil s ekonomickou situací
společnosti Č.
, resp. neměl přehled o jejím majetku, neboť obviněný do
společnosti Č. nastoupil jako tzv. krizový poradce, tedy právě proto, aby
společnost vyvedl z finanční krize. To, že se společnost v této krizi
nacházela, vyplývá mimo jiné i ze zápisu valné hromady, na níž byl účasten
ještě bývalý jednatel společnosti svědek Ch. , který již na této poradě
konstatoval neutěšený finanční stav společnosti. To, že věděl o krizi
společnosti obviněný ostatně opakovaně přiznal ve své výpovědi v přípravném
řízení. Za této situace nutně musel trvat na tom, aby zajištění kupní ceny v
termínu, který byl původně sjednán pro společnost Č. , ošetřil standardním
způsobem. I bezprostředně následující postup obviněného, tedy jednání s
běloruskou společností T. „D. “ usvědčuje obviněného z toho, že od počátku měl
v úmyslu vyvést ze společnosti Č. její jediný majetek. Je opět nutno
konstatovat, že žádný seriózní obchodník neobchoduje tak lehkomyslně jako
obviněný, tedy s osobou, která se ukázala být „bílým koněm“, tj. navíc osobou,
kterou v životě neviděl ani s ní nemluvil, její totožnost nezná. K námitce
ohledně způsobu hodnocení výpovědí svědků T. , Mgr. H. , Ing. Š. a svědkyně
M. Nejvyšší soud podotýká, že soud své závěry řádně odůvodnil, a to i z
hlediska logického, a obviněný pouze požaduje změnu skutkových zjištění ve svůj
prospěch.
Pokud jde o procesní použitelnost výpovědi svědka T. , který byl vyslýchán
cestou právní pomoci v B. a jak namítl dovolatel, bez přítomnosti jeho obhájce,
pak Nejvyšší soud poukazuje na obsah spisového materiálu, kde je postup soudů v
této věci řádně zdokumentován a z něhož také vyplynulo, že B. v souladu se
svými právními předpisy neumožnilo obhájci odvolatele účast u předmětného
výslechu. Takový postup je i přesto v souladu s procesními předpisy, neboť v
tomto směru je třeba respektovat ustanovení § 428 tr. ř., podle něhož doručení
či důkazy provedené na žádost orgánu České republiky orgánem cizího státu jsou
účinné, pokud byly provedeny v souladu s právním řádem dožádaného státu nebo
pokud byly provedeny v souladu s právním řádem České republiky; postačí tedy
provedení i podle právního řádu dožádaného státu (arg. spojka „nebo“), neboť
orgány České republiky nemohou v tomto směru cokoli přikazovat orgánům
dožádaného státu, a to i přesto, že náš právní řád poskytuje ohledně určitého
procesního úkonu nebo postupu vyšší standard. Požadovaný důsledek absolutní
procesní neúčinnosti takového procesního úkonu neodpovídá proto právní úpravě a
byl by i nelogický, neboť by dožádání do takového státu ztrácelo jakýkoli
smysl. To na druhé straně neznamená, že by této okolnosti neměl soud v
projednávané věci přikládat žádný význam, musí ji hodnotit, jak také učinil
nalézací soud z hlediska věrohodnosti a správnosti provedeného důkazu v rámci
zásady volného hodnocení důkazů (viz str. 13 a 14 rozsudku nalézacího soudu i s
odkazem na judikaturu Ústavního soudu). V tomto směru tedy ani nemohla být
porušena zásada in dubio pro reo, jíž se obviněný dovolává.
Dále dovolatel namítl, že nebylo prokázáno, že by společnost Č. , s. r. o.,
byla v době prodeje nemovitosti na D. L. , t. j. ke dne 6. 11. 2000, v
úpadku, přičemž tato skutečnost není podle jeho názoru obsažena ani ve
znaleckém posudku D. S. Navíc podle jeho tvrzení tento znalecký posudek trpí
řadou procesních vad, neboť znalkyně nebyla vůbec oprávněna se k některým věcem
vyjadřovat, neboť její specializace byla na daně, a v předmětném posudku se
přitom vyjadřuje k otázkám spadajícím do odvětví ceny a odhady, nebo
dodavatelsko odběratelské vztahy. Také se znalkyně vyjadřuje i k otázkám č. 6 a
7 ryze právního charakteru, k čemuž není vůbec oprávněna.
K tomu Nejvyšší soud, se zdůrazněním toho, že ani tato námitka neodpovídá
dovolatelem deklarovaným dovolacím důvodům, poukazuje na znalecký posudek
založený ve spise na č. l. 159 a násl. a vypracovaný právě znalkyní J. S. ,
D. kde na otázku č. 3 odpověděla, že reálná hodnota majetku společnosti nebyla
ke dni nástupu Ing. L. Ž. doložena, protože věrohodné účetní výkazy byly
zpracovány naposledy za rok 1999, ale již podle těchto výkazů je zřejmé, že
krizovým řízením ve smyslu zákona o konkursu a vyrovnání se měla společnost
zabývat již v roce 1999. Na počátku tohoto krizového řízení je nutná analýza
všech možných zdrojů krizového vývoje, jejímž výsledkem je určitý souhrn a
popis krizové situace. Další etapou jsou postupy, které lze na určitý stav
hospodaření podniku použít. Při rozvinutí krize do stadia, kdy se projeví
všechny možnosti krizového řízení jako neúčinné, je pak nezbytné, aby tento
krizový management byl vystřídán specialisty na likvidaci podniku. Až tento
proces pak představuje zpeněžování majetku firmy a uspokojování pohledávek
věřitelů, přičemž se předpokládá, že při likvidaci budou uspokojeni všichni
věřitelé. V případě společnosti, v níž působil Ing. L. Ž. , však z výkazu
Rozvahy za rok 1999 zcela nepochybně plyne, že společnost Č. by nemohla
vstoupit ani do likvidace. Tato společnost na sebe měla prohlásit konkurs,
protože pasiva společnosti již v roce 1999 převyšovala aktiva a společnost
vykazovala záporné vlastní jmění ve výši 332.110.000,- Kč, přičemž zde znalkyně
zároveň odkázala na přílohu 15 jí vypracovaného znaleckého posudku. Z jejího
znaleckého posudku, na jehož závěrech posléze setrvala i při výslechu v hlavním
líčení, tedy jednoznačně vyplývá, že společnost se k dovolatelem zmiňovanému
datu nacházela v úpadkovém stavu, a tvrzení dovolatele je se závěry znalkyně v
přímém rozporu. Ohledně její specializace pak Nejvyšší soud konstatuje, že
znalkyně je oprávněna působit obecně v oboru ekonomiky, jak vyplývá z Evidence
znalců a tlumočníků v databázi Ministerstva spravedlnosti, a to, že jedna z
jejích specializací jsou daně, nijak nezpochybňuje její oprávnění posuzovat
otázky ohledně soudem požadované problematiky v posudku v této trestní věci,
neboť je zapsána především pro obor ekonomika, odvětví účetní evidencem odvětví
ekonomická – různá; zvláštní specializace daně je zde uvedena ještě navíc vedle
popsaného základního ekonomického vymezení odbornosti znalkyně. Nejvyšší soud
taktéž nedospěl k závěru, že by se znalkyně vyjadřovala k otázkám právního
charakteru, jak tvrdí dovolatel. Dokonce i kdyby tomu tak bylo a šlo by v
určitém rozsahu o otázky právní, nebylo by možno znalecký posudek odmítnout jen
proto, že znalec se nad rámec svého oprávnění vyjadřoval i k otázkám právním.
Skutečnost, že znalec ve svém posudku zaujme stanovisko k otázce, jejíž
zodpovězení přísluší soudu, nečiní tento posudek nepoužitelným, pokud obsahuje
odborné poznatky a zjištění, z nichž znalec tento právní závěr učinil a které
umožňují, aby si soud tentýž nebo jiný takový závěr dovodil sám (srov. č.
1/1998-II. Sb. rozh. tr.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř.
Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím
uplatněný dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvody podle § 265b odst. 1
písm. g) i l) tr. ř. byly uplatněny v souladu se zákonem vymezenými podmínkami.
Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr.
ř., a proto podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost
těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů
uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející.
Po přezkoumání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud zjistil, že
dovolání obviněného Ing. L. Ž. je ohledně skutku popsaného ve výroku o vině
v rozsudku nalézacího soudu pod bodem 2) důvodné. Vycházel přitom z
následujících skutečností:
První a prakticky jediná právně relevantní námitka dovolatele směřovala k
rozporu mezi právní kvalifikací jeho jednání jako nezpůsobilého pokusu a
způsobením škody v rozsudku nalézacího soudu. Rovněž zde obviněný poukázal na
část skutkové věty, ve které bylo uvedeno, že obviněný musel vědět, že zařízení
spalovny bylo jediným významným obchodním majetkem společnosti S. , a mezi
konstatováním, že dané strojní zařízení zůstalo i nadále v majetku Č.
Jak Nejvyšší soud zjistil, ve skutkové části výroku o vině napadeného rozsudku
Městského soudu v Praze je při právní kvalifikaci jednání obviněného jako
pokusu trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 256a
odst. 1, 3 tr. zák. uvedeno, že obviněný „jako předseda představenstva obchodní
společnosti S. p. o. , a. s., … poté, kdy dne 13. 11. 2001 Č. o. b. , a.
s., … bylo doručeno oznámení S. ze dne 18. 9. 2001, v němž obviněný oznamuje
bance, že S. odstupuje od Smlouvy o úvěru, kterou dne 24. 3. 1999 S. s I.
uzavřela, a tímto odstoupením zanikají kromě smlouvy o úvěru i všechny
akcesorické právní vztahy, především veškerá zajištění této smlouvy, přičemž
zajišťovacím instrumentem úvěrové smlouvy byla Smlouva o převodu práva k movité
věci uzavřená dne 2. 4. 2000 mezi S. a I. , na jejímž základě převedla S.
svoje vlastnické právo ke spalovací turbíně s generátorem model T. na I. , a
poté, kdy smlouvou ze dne 27. 11. 2001 S. prodala toto strojní zařízení firmě
S. , s. r. o., … uhradil část peněžitého závazku S. vůči obchodní společnosti
G. F. ve výši 201.970.000,- Kč, vzniklého ze smlouvy o úplatném postoupení
pohledávky ze dne 15. 8. 2001, … k úhradě tohoto závazku použil peněžní
prostředky získané z prodeje strojního zařízení spalovny v O. , ačkoli věděl,
že S. má splatné neuhrazené závazky vůči dalším svým věřitelům ve výši
minimálně 143.826.608,- Kč, dále, že S. není schopna minimálně od roku 1998
hradit své splatné závazky z důvodu nedostatku disponibilních prostředků, a
rovněž tak musel vědět, že strojní zařízení spalovny bylo jediným významným
obchodním majetkem S. , a tímto jednáním by byl úmyslně zvýhodnil věřitele G.
F. , a … a způsobil ostatním poškozeným věřitelům škodu v celkové výši nejméně
38.734.373,- Kč, přičemž banka odstoupení od smlouvy jako neplatný právní úkon
neakceptovala, a proto ve skutečnosti strojní zařízení spalovny v O. zůstalo i
po datu 13. 11. 2001 nadále v majetku Č. “
V odůvodnění svého rozsudku pak Městský soud v Praze k tomuto skutku na straně
28 a 29 uvedl, že v této souvislosti se soud domnívá, že důležitými důkazy jsou
důkazy ve spise založené, jejichž přehled je shrnut v trestním oznámení Č. strana 7, 8 a násl. Jde jednak o dopis právního zástupce S. JUDr. K. (doručený do Č. dne 24. 4. 2001 ), kterým se právní zástupce domáhá, aby Č. jako vlastník turbíny zajistil její opravu. Dalším významným důkazem je dopis,
kterým dne 18. 9. 2001 obviněný Ing. L. Ž. jménem S. odstupuje od smlouvy od
úvěru s Č. a zejména v něm zdůrazňuje, že tímto odstoupením zanikají kromě
smlouvy o úvěru i všechny akcesorické právní vztahy, především veškerá
zajištění této smlouvy. V této souvislosti je třeba brát do úvahy, že
zajišťujícím instrumentem úvěrové smlouvy byla smlouva o převodu práva k movité
věci uzavřená dne 20. 4. 2000 mezi S. a I. , na jejímž základě S. svoje
vlastnické právo ke spalovací turbíně převedla na banku. Lze dovozovat, že
tento „právní úkon“ obviněný provedl právě proto, aby turbína přešla zpět do
majetku S. a on jako předseda představenstva zmíněné obchodní společnosti s
tímto majetkem mohl dále nakládat. Přitom na čl. 1575 je založen dopis, kterým
banka Spalovně průmyslových odpadů oznamuje, že dopis ze dne 18. 9. 2001 o
odstoupení od smlouvy pro nenaplnění zákonných důvodů podle ustanovení § 344
obch. zák. shledává absolutně neplatným právním úkonem. Tento dopis však byl
napsán teprve dne 23. 1. 2002, to je až poté, kdy dne 16. 1. 2002 došlo k
spáchání trestného činu tím, že obviněný dal pokyn k převodu finančních
prostředků ve výši 201.970.000,- Kč na účet obchodní společnosti G. F. L. Není jasné, proč banka na dopis ze dne 18. 9. 2001, jímž obviněný odstupuje
jménem S. od úvěrové smlouvy, reagovala s tak dlouhým časovým odstupem. Jestliže obviněného, resp. Spalovnu průmyslových odpadů, informuje banka až po
datu 23. 1. 2002, tj. po datu, kdy již došlo k následku zažalovaného tr. činu,
o tom, že odstoupení od smlouvy neakceptuje, pak Městský soud v Praze dovodil,
že obviněný, který v mezidobí prodal zařízení Spalovny, jednal v domnění, že
banka odstoupení od smlouvy akceptuje a tedy jednal v domnění, že majetek
skutečně přešel zpět do vlastnictví S. Soud tedy dospěl k závěru, že není
pochyb o tom, že strojní zařízení od okamžiku uzavření zajišťovací smlouvy ke
smlouvě úvěrové bylo a zůstalo i v době posuzované trestné činnosti v majetku
banky, ovšem obviněný poté, kdy banka včas nereagovala na jeho dopis ze dne 18. 9. 2001, jímž jednostranně odstupuje od úvěrové smlouvy, a tím podle názoru
obviněného se ruší i zajišťovací smlouva, tedy zajištění majetkem S. , tj. zajištění strojním zařízením, se domníval, že toto strojní zařízení předchází
zpět do majetku S. a obviněný s ním z titulu své funkce může dále nakládat,
což také učinil.
Ve skutečnosti tak ovšem činit nemohl, neboť i na základě
znění všech příslušných smluv si měl být vědom toho, že ke zrušení úvěrové
smlouvy tímto jednostranným aktem ze strany Spalovny dojít nemůže a obviněný se
tak podle názoru nalézacího soudu dopustil nezpůsobilého pokusu, neboť k
trestné činnosti použil prostředek, který podle svých objektivních vlastností
nemohl vést k dokonání trestného činu.
K údajně způsobené škodě pak dále nalézací soud uvedl, že soud akceptoval při
výpočtu výše škody i závěry znaleckého posudku příslušného znalce z oboru
ekonomiky a sice tu variantu, která je pro obžalovaného nejpříznivější, tj.
čtvrtá varianta výpočtu znalce, tedy způsobení škody ve výši 38.734.373,- Kč,
což je částka, která odpovídá příslušnému zdaňovacímu období. Pokud jde o
pokyny vyplývají z usnesení Nejvyššího soudu v Brně ze dne 11. 4. 2007, strana
8 odst. 2, k výpočtu způsobené škody, pak těmito pokyny i výpočtem škody se
zabývá i odůvodnění dnes již zrušeného rozsudku Městského soudu v Brně ze dne
31. 10. 2005 na straně 15 odst. 4 a Městský soud v Praze se s tímto výpočtem,
jak již výše uvedeno, beze zbytku ztotožňuje.
Odvolací soud ohledně námitek obviněného ke způsobené škodě jen velmi stručně
na straně 8 odůvodnění svého usnesení poznamenal, nejednání obviněného bylo
kvalifikováno jako pokus, tedy jako nedokonaný trestný čin a jak je z
odůvodnění rozsudku nalézacího soudu patrné, tak soud při stanovení výše
způsobené škody vycházel ve všech směrech ve prospěch obviněného.
Jak je tedy vidět, ani Městský soud v Praze, ani posléze Vrchní soud v Praze se
nezabývaly dostatečně, ne-li vůbec, pochybeními vytknutými v předchozím řízení
o dovolání Nejvyšším soudem, neučinily jakýkoli úkon směřující k jejich nápravě
a neřídily se pokyny uvedenými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2007,
sp. zn. 5 Tdo 99/2007. Z odůvodnění tohoto usnesení zcela jasně vyplynulo, že v
novém řízení se nalézací soud měl zaměřit zejména na jednoznačné a z hlediska
výroku i odůvodnění svého rozhodnutí souladné vyřešení vlastnictví předmětného
souboru movitých věci – strojního zařízení spalovny, které obviněný jako
předseda představenstva obchodní společnosti S. , a. s., prodal a peněžní
prostředky takto získané použil na úhradu dluhu společnosti G. F. Následně pak
měl nalézací soud vyřešit správnou právní kvalifikaci jednání obviněného Ing.
L. Ž. , a to i z hlediska všech navazujících právních námitek obsažených v
odůvodnění jeho dovolání, a to včetně jeho ustálené judikatury týkající se výše
škody, jako zákonného znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu
zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 3 tr. zák.
Nejvyšší soud tedy s ohledem na shora shrnuté závěry soudů obou stupňů nemůže
akceptovat, ačkoli Městský soud v Praze překvalifikoval jednání obviněného z
dokonaného trestného činu na nezpůsobilý pokus daného trestného činu, aby pak
při odůvodnění tohoto svého závěru konstatoval, že s touto otázkou výše škody a
s otázkami s ní souvisejícími se v souladu s pokyny obsaženými v usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 5 Tdo 99/2007, vypořádal již
Městský soud v Brně, když tento soud prakticky ihned po vrácení Nejvyšším
soudem podal návrh na rozhodnutí o své věcné i místní nepříslušnosti a v
konečném důsledku tomuto návrhu bylo vyhověno a věc byla přikázáno Městskému
soudu v Praze. Městský soud v Praze se pak v nalézacím řízení zabýval prakticky
jen skutkem uvedeným pod bodem 1) výroku o vině a ohledně skutku pod bodem 2),
tedy ohledně té části, ve které mu věc byla přikázána, s výjimkou výslechu
svědka S. K. (č. l. 1663 až 1666 spisu) a velmi kusého a zcela nedostatečného
výslechu obviněného Ing. L. Ž. , který v důsledku toho uváděl nové skutečnosti
až v dovolání, pouze přečetl protokoly o proběhlých hlavních líčeních před
Městským soudem v Brně (a to jako listinný důkaz podle § 213 odst. 1 tr. ř., ač
obsahovaly výpovědi obviněného a svědků, které je možno číst pouze podle § 211
tr. ř. – č. l. 1689 až 1690 spisu), z doby, která předcházela rozhodnutí
Nejvyššího soudu o prvním dovolání obviněného a kdy ještě nemohlo dokazování
před Městským soudem reflektovat nápravu Nejvyšším soudem vytknutých pochybení
a listinné důkazy. Nejenže tedy v této části Městský soud v Praze řádně
nezopakoval dokazování, jak mu v předmětném případě ukládají příslušné procesní
předpisy, avšak zejména se s výjimkou postupu, vztahujícímu se k možné právní
kvalifikaci jednání obviněného Ing. L. Ž. jako pokus trestného činu
zvýhodňování věřitele podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 256a odst. 1, 3 tr. zák.,
neřídil pokyny obsaženými v předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu a nenapravil
vytknutá pochybení. Závěr o způsobené škodě (viz str. 4, 19 a 29 rozsudku
nalézacího soudu) s ohledem na právní kvalifikaci jednání odvolatele jako tzv.
nezpůsobilého pokusu trestného činu zvýhodňování věřitele totiž z logiky věci
nemůže obstát, když je třeba rozlišit a náležitě odůvodnit k jaké škodě jednání
obviněného Ing. L. Ž. směřovalo a jak se na tom obrazila či neobrazila i
částka minimálně 3.000.000,- Kč, kterou konkurzní věřitelé S. podle závěru
nalézacího soudu skutečně obdrželi, neboť o ni byli „zvýhodněni, když nakonec
banka o strojní zařízení nestála, neboť si nechala plnou cenu strojního
zařízení vyplatit od státu a strojní zařízení přešlo do konkurzní podstaty S. ,
…“ (str. 29 rozsudku nalézacího soudu).
Nejvyšší soud pak dodává, že pokud dovolatel v této souvislosti v nyní podaném
mimořádném opravném prostředku tvrdí, že si byl od počátku vědom, že strojní
zařízení je v majetku banky, přesto je však prodal, neboť uvedený postup
považoval za jediné možné řešení ekonomické situace společnosti S. , která
jinak byla nucena hradit údržbu nefunkčního zařízení, pak Nejvyšší soud v tomto
směru odkazuje na skutečnost, že ještě v jeho dovolání proti usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. 9 To 115/2006, ve spojení s rozsudkem
Městského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 3 T 319/2004, tvrdil v
souladu s jeho výpovědí v celém tomto předcházejícím řízení, že jednal v
negativním skutkovém omylu, protože se domníval, že vzhledem k úkonům, které
vůči I. , a. s., učinil, obnovil své vlastnictví k předmětnému souboru movitých
věcí a proto, že je oprávněn s těmito věcmi nakládat. Tuto argumentaci změnil
až právě v návaznosti na závěry plynoucí z předchozího rozhodnutí Nejvyššího
soudu. V tomto směru Nejvyšší soud nemůže než odkázat na odůvodnění svého již
výše citovaného předchozího rozhodnutí ve věci. S tím také souvisí i další
námitka dovolatele, který dále v dovolání opětovně zdůraznil, že je vyloučeno,
aby se dopustil trestného činu zvýhodňování věřitele, když zpeněžil věc, která
po objektivní a materiální stránce nepatřila úpadci, a z výtěžku prodeje
zrealizoval zápočet vinkulované kupní ceny oproti ceně za postoupení
pohledávky. Nejvyšší soud poukazuje na to, že tato námitka obviněného je
založena na jeho skutkovém tvrzení, že věděl v době převodu o tom, že převáděná
věc není v majetku společnosti S. Tak tomu ale ve skutečnosti nebylo a
Nejvyšší soud jen ve stručnosti odkazuje na výše uvedené závěry ve vztahu k
subjektivní stránce a k odvolatelovým námitkám v předchozím a v nyní
probíhajícím řízení o dovolání. V souvislosti s právní kvalifikací jeho jednání
jako pokusu trestného činu zvýhodňování věřitele pochopitelně z logiky věci
samé vyplývá, že právě s ohledem na to, že ve skutečnosti byla vlastníkem
předmětného strojního zařízení stále Č. , a. s., nemohlo k dokonání trestného
činu zvýhodňování věřitele ve smyslu § 256a odst. 1, 3 tr. zák. dojít, byť z
provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný ve skutečnosti jednal tak, že
bylo zřejmé že se domnívá, že společnost S. je opět vlastníkem uvedeného
zařízení a on jako jednatel této společnosti může se zařízením volně nakládat.
Na základě těchto skutečností Nejvyšší soud dospěl k závěru, že skutečně
existuje rozpor mezi skutkem popsaným ve výroku o vině rozsudku Městského soudu
v Praze a odůvodněním tohoto rozhodnutí, týkající se právní kvalifikace jednání
obviněného zejména ve spojení se způsobením škody, byť se i k ní ve výroku může
vztáhnout formulace „a tímto jednáním by byl úmyslně …“ (str. 3 bod 2 rozsudku
nalézacího soudu), a to zejména vzhledem k rozporuplnému odůvodnění rozsudku
nalézacího soudu, kde nalézací soud, jak již bylo uvedeno, opakovaně
zdůrazňuje, že ke škodě došlo a poukazuje v tomto směru na zrušený rozsudek
Městského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 3 T 319/2004, což je zcela
nepřípustné, neboť příslušné závěry musí nalézací soud na základě dokazování
provedeného v souladu s trestním řádem učinit nezávisle sám, přičemž se musí
náležitě vypořádat s pokyny Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 11. 4. 2007, sp.
zn. 5 Tdo 99/2007. Uvedené rozpory pak neodstranil k odvolání obviněného ani
odvolací soud.
Trestný čin zvýhodňování věřitele spáchá ten, kdo jako dlužník, který není
schopen plnit své splatné závazky, zmaří, byť i jen částečně, uspokojení svého
věřitele tím, že zvýhodní jiného věřitele. Oproti trestnému činu poškozování
věřitele podle § 256 tr. zák. se u trestného činu zvýhodňování věřitele podle §
256a tr. zák. celkový stav majetku pachatele použitelného k uspokojení věřitelů
nemění ani reálně ani fiktivně, ale majetek dlužníka je použit k uspokojení
věřitelů nerovnoměrně. Zvýhodněný věřitel dostává sice jen to, co by mu po
právu patřilo, nebýt insolvence dlužníka, protože však dlužník není schopen
uspokojit všechny své věřitele, plným uspokojením jednoho věřitele zkracuje
ostatní věřitele. Za takové situace bylo třeba postupovat podle tehdy platného
a účinného zákona o konkursu a vyrovnání a věřitele uspokojit jen poměrně a
rovnoměrně. Nejvyšší soud musí v této souvislosti zdůraznit, že z povahy věci
vyplývá, že pachatel tohoto trestného činu uspokojí zvýhodněného věřitele ze
svého majetku. Pokud se tedy v případě dovolatele jednalo pouze o nezpůsobilý
pokus ve smyslu § 8 odst. 1, § 256a odst. 1, 3 tr. zák., pak se tato právní
kvalifikace musí odrazit i ve škodě, která nemohla být způsobena, ale k jejímuž
způsobení jednání pachatele bezprostředně směřovalo. Vzhledem k tomu, že jde o
zásadní právní otázku, kterou je třeba v případě uznání obviněného Ing. L. Ž.
vinným ve smyslu § 8 odst. 1, § 256a odst. 1, 3 tr. zák. postavit najisto, byl
nepochybně v tomto případě naplněn obviněným uplatněný důvod dovolání ve smyslu
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ve spojení s druhou alternativou obsaženou
v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Jak již bylo uvedeno v předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci,
podle ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák. se škodou velkého rozsahu rozumí škoda
dosahující nejméně částky 5.000.000,- Kč. V případě škody jako zákonného znaku
kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zvýhodňování věřitele podle §
256a odst. 2, resp. 3 tr. zák. se za škodu považuje rozdíl mezi částkou, kterou
byla uspokojena pohledávka zvýhodněného věřitele, a částkou, která by tomuto
věřiteli náležela při poměrném a rovnoměrném vypořádání v konkursu, protože
právě tento rozdíl představuje částku, o niž byli ostatní věřitelé poškozeni
(srovnej rozhodnutí uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu
pod č. 5/2004 – T 690.).
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal ve smyslu § 265k odst. 1 tr. ř. s
přihlédnutím k § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. podané dovolání obviněného
Ing. L. Ž. částečně důvodným, a proto z jeho podnětu podle § 265k odst. 1 tr.
ř. částečně zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 2. 2009, sp. zn.
12 To 1/2009, v té části, ve které bylo zamítnuto odvolání obviněného Ing. L.
Ž. ohledně bodu 2) výroku o vině, ohledně celého výroku o trestu a ohledně
bodu 2) výroku o náhradě škody v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10.
2008, sp. zn. 48 T 5/2008, a dále rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9.
10. 2008, sp. zn. 48 T 5/2008, v bodě 2) výroku o vině pokusem trestného činu
zvýhodňování věřitele podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 256a odst. 1, 3 tr. zák.,
v celém výroku o trestu a v bodě 2) výroku o náhradě škody. Podle § 265k odst.
2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc
obviněného Ing. L. Ž. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto
rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b)
tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru zjištěných a
vytknutých vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání.
V novém řízení se nalézací soud zaměří zejména na jednoznačné a z hlediska
výroku i odůvodnění svého rozhodnutí souladné vyřešení otázky právní
kvalifikace jednání obviněného Ing. L. Ž. a jejího vztahu k možnému
způsobení škody a k její potenciální výši, přičemž ve výroku o vině taktéž
řádně a jednoznačně vyjádří i zjištění týkající se vlastnictví předmětného
strojního zařízení ve spojení s existencí a případnou výší škody. V tomto směru
jasně a srozumitelně uvede, zda se jedná o škodu, kterou obviněný svým jednáním
způsobil, nebo zda se jedná o škodu, k níž směřoval, pokud by obviněný své
jednání dokonal. Těmito otázkami se bude zabývat i z hlediska všech pokynů
obsažených v předchozím usnesení Nejvyššího soudu v této věci a taktéž i z
pohledu navazujících právních námitek obsažených v odůvodnění dovolání
obviněného, ke kterým se i nyní již zčásti vyjádřil shora i Nejvyšší soud, a to
včetně jeho ustálené judikatury týkající se výše škody, jako zákonného znaku
kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zvýhodňování věřitele podle §
256a odst. 3 tr. zák.
Dále je třeba, aby se soud prvního stupně vypořádat se všemi shora vytknutými
pochybeními, přičemž je vázán shora vyslovenými právními názory Nejvyššího
soudu a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud
nařídil (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Vzhledem k tomu, co již bylo uvedeno shora,
považuje Nejvyšší soud také za nutné zdůraznit, že při odůvodňování rozsudku je
třeba postupovat důsledně v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., které
stanoví, že v odůvodnění rozsudku soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal
za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se
řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z
odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl
návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když
posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce
viny a trestu. To se týká i případného následného rozhodnutí odvolacího soudu.
V neposlední řadě odvolací soud neopomene respektovat zásadu zákazu změny v
neprospěch obviněného (reformationis in peius), neboť právě na základě jeho
dovolání došlo ke zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů (§ 265s odst. 2 tr. ř.).
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou
obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. září 2009
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.