5 Tdo 641/2012-II.-24
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 7.
2012 v řízení o dovolání, které podal obviněný A. V. proti rozsudku Krajského
soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 6 To 557/2011,
jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod
sp. zn. 1 T 133/2011, t a k t o :
Podle § 265l odst. 4 tr. řádu a z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) tr. řádu se
obviněný A. V. b e r e d o v a z b y .
Obviněný A. V. vykonává trest odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem
Okresního soudu v Kroměříži ze dne 25. 10. 2011, sp. zn. 1 T 133/2011, ve
spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 15. 12.
2011, sp. zn. 6 To 557/2011. Z podnětu dovolání obviněného A. V. Nejvyšší soud
usnesením ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 5 Tdo 641/2012-I., podle § 265k odst. 1 a
2 tr. řádu částečně zrušil citovaný rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočka
ve Zlíně a zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušenou část
rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Dovolací soud pak přikázal Krajskému soudu v Brně - pobočce ve Zlíně, aby věc
znovu projednal a rozhodl. Citovaný rozsudek Okresního soudu v Kroměříži tedy
zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu pozbyl právní moci, čímž současně odpadl
též podklad pro to, aby obviněný nadále vykonával trest odnětí svobody uložený
mu rozhodnutím zrušeným na podkladě dovolání. Za uvedeného stavu bylo třeba,
aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 4 tr. řádu rozhodl o vazbě obviněného A. V.
K tomu Nejvyšší soud uvádí, že - jak je zřejmé z trestního spisu vedeného v
této věci u Okresního soudu v Kroměříži ve věci sp. zn. 1 T 133/2011 - obviněný
A. V. byl v průběhu trestního stíhání ve vazbě, o které rozhodl označený soud
usnesením ze dne 8. 4. 2011, sp. zn. 16 Nt 405/2011, ve spojení s usnesením
Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 6 To
219/2011. Pro úplnost k délce trvání vazby Nejvyšší soud uvádí, že jak vyplývá
z usnesení o zápočtu vazby ze dne 19. 1. 2012, sp. zn. 1 T 133/2011, Okresní
soud v Kroměříži započítal obviněnému podle § 92 odst. 1 a § 334 odst. 1 tr.
řádu vazbu do trestu odnětí svobody v trvání od 21.08 h dne 6. 4. 2011 do 15.
12. 2011 (tedy v rozsahu 8 měsíců a 9 dnů), přičemž výkon trestu odnětí svobody
nastoupil dne 16. 12. 2011 (viz č. l. 355 trestního spisu). Soudy prvního a
druhého stupně přitom u obviněného shledaly důvody vazby obsažené v § 67 písm.
a) a c) tr. řádu. Nejvyšší soud shledává ve věci obviněného existenci důvodu
vazby podle § 67 písm. c) tr. řádu, a to zejména s ohledem na způsob provedení
činů a jejich společenskou škodlivost. Obviněný A. V. se posuzované trestné
činnosti měl totiž dopouštět opakovaně a vůči osobám mladším patnácti let.
Na podkladě výše uvedených skutečností Nejvyšší soud shledal, že u obviněného
A. V. je v nynějším stadiu řízení dán důvod vazby podle § 67 písm. c) tr. řádu.
V projednávané trestní věci se proti tomuto obviněnému vede trestní stíhání pro
trestné činy pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku, výroby a
jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 2, odst. 3 písm. b)
tr. zákoníku, zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 193 odst. 1 tr.
zákoníku a ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
V rámci této právní kvalifikace je obviněný ohrožen vysokým trestem odnětí
svobody, jehož horní hranice trestní sazby činí až 8 let, což svědčí o výrazné
společenské škodlivosti. Přitom obviněný A. V. má i vzhledem k jeho dřívějšímu
odsouzení za podobnou trestnou činnost, byť usnesením Okresního soudu v Přerově
ze dne 7. 8. 1998, sp. zn. Nt 1511/97, došlo k jejímu zahlazení, určité sklony
k jejímu opakování. V nyní posuzované věci se obviněný měl dopustit závažnější
trestné činnosti.
Všechny výše zmíněné okolnosti vedly Nejvyšší soud k závěru o důvodnosti obavy,
že obviněný A. V. bude opakovat trestnou činnost, pro kterou je stíhán, neboť
shora uvedené skutečnosti takový závěr odůvodňují. Proto Nejvyšší soud rozhodl
podle § 265l odst. 4 tr. řádu o vzetí obviněného do vazby z důvodu podle § 67
písm. c) tr. řádu.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není stížnost přípustná.
V Brně dne 26. 7. 2012
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y
Soud: Nejvyšší soud
Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Spisová značka: 5 Tdo 641/2012
Datum rozhodnutí: 26.07.2012
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Dotčené předpisy: § 265l odst. 4 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí: C
5 Tdo 641/2012-I.-20
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 7.
2012 o dovolání, které podal obviněný A. V. proti rozsudku Krajského soudu v
Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 6 To 557/2011, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 1 T
133/2011, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu s e č á s t e č n ě z r u š u j e
rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 15. 12. 2011, sp. zn.
6 To 557/2011, pokud jím zůstal nedotčen výrok o vině pod bodem 1. v rozsudku
Okresního soudu v Kroměříži ze dne 25. 10. 2011, sp. zn. 1 T 133/2011, jímž byl
obviněný A. V. uznán vinným zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1
zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále
ve zkratce „tr. zákoník“), zločinem výroby a jiného nakládání s dětskou
pornografií podle § 192 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a přečinem
ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a dále v
celém výroku o trestu.
Podle § 265k odst. 2 tr. řádu s e z r u š u j í všechna další rozhodnutí
obsahově navazující na zrušenou část rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. řádu s e p ř i k a z u j e Krajskému soudu v Brně
– pobočka ve Zlíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
O d ů v o d n ě n í :
Obviněný A. V. byl rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 25. 10. 2011,
sp. zn. 1 T 133/2011, uznán vinným zločinem pohlavního zneužití podle § 187
odst. 1 tr. zákoníku, zločinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií
podle § 192 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, přečinem zneužití dítěte k
výrobě pornografie podle § 193 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem ohrožování
výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterých se dopustil
skutky popsanými pod body 1. a 2. ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 187 odst. 1 tr.
zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody
v trvání 48 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr.
zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku byl obviněnému uložen i trest propadnutí věci a jiné majetkové
hodnoty, přičemž jednotlivé věci, jichž se týká, jsou podrobně specifikovány ve
výroku o tomto druhu trestu. Podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku
bylo obviněnému dále uloženo ochranné léčení sexuologické v ambulantní formě.
Proti zmíněnému rozsudku Okresního soudu v Kroměříži podal obviněný A. V.
odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem ze
dne 15. 12. 2011, sp. zn. 6 To 557/2011, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d) a
e), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud znovu rozhodl tak,
že podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložil
obviněnému úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 roků a 6 měsíců, pro jehož
výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem.
Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu uložil také trest propadnutí věci a
jiné majetkové hodnoty, přičemž jednotlivé věci, jichž se týká, jsou podrobně
specifikovány ve výroku o tomto druhu trestu.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně podal
obviněný A. V. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací
důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. řádu. Pokud jde o druhý z
nich, podle názoru obviněného odvolací soud nerozhodl výrokem o vině ani o
ochranném opatření, přičemž z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že
zůstaly nedotčeny. S poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. řádu obviněný zpochybňuje u zločinu výroby a jiného nakládání s dětskou
pornografií podle § 192 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku (skutek popsaný
pod bodem 1. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně) naplnění jeho znaků
spočívajících v učinění pornografického díla veřejně přístupným a ve spáchání
tohoto činu veřejně přístupnou počítačovou sítí, protože předmětné snímky
zaslal toliko poškozené. Jestliže se k nim dostala i jiná osoba, nemůže být
taková okolnost významná pro závěr o naplnění zmíněných znaků. V případě
přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku
(skutek popsaný pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně)
je obviněný přesvědčen, že s ohledem na některé skutkové okolnosti nemohl tímto
činem ohrozit mravní vývoj dítěte. Přitom obviněný zpochybňuje svou trestní
odpovědnost i za zločin pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku,
neboť byl potrestán za to, že si nevytvořil korektivní náhled na věk poškozené.
Závěrem svého dovolání obviněný A. V. navrhl, aby ho Nejvyšší soud zprostil
obžaloby.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného A. V.
prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství.
Podle jeho názoru obviněný naplnil znak spočívající ve spáchání činu veřejně
přístupnou počítačovou sítí uvedený v § 192 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku,
neboť pornografické snímky byly vzhledem k jejich volnému uložení v počítači
přístupné neomezenému počtu osob. Státní zástupce označil za neopodstatněné i
námitky obviněného zpochybňující spáchání přečinu ohrožování výchovy dítěte
podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a nepovažuje za důvodné ani námitky
obviněného, které uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
k) tr. řádu.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného A. V., neboť je
zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný A. V. podal dovolání jako
oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím
svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr.
řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně
přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje
stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvody, obviněný A. V. opírá jejich existenci o ustanovení
§ 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že
v napadeném rozhodnutí chybí některý výrok nebo je neúplný.
Protože dovolací námitky obviněného A. V. částečně odpovídají uplatněnému
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, Nejvyšší soud v
rozsahu uvedeném v ustanoveních § 265i odst. 3 a 4 tr. řádu přezkoumal
zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka
ve Zlíně, jakož i řízení, které mu předcházelo. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší
soud k závěru, že dovolání obviněného je zčásti důvodné, pokud se týká
správnosti právního posouzení skutku popsaného pod bodem 1. ve výroku o vině v
rozsudku soudu prvního stupně.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný
A. V. ve svém dovolání, je naplněn tehdy, jestliže skutek, pro který byl
obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v
něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného
činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná
skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný
skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to
platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit za
situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení
hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný A. V. však v části své argumentace obsažené v dovolání nesouhlasí s
některými rozhodnými skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších
stupňů, a s důkazy, na jejichž podkladě soudy dospěly k těmto skutkovým
zjištěním, zejména pokud popírá, že by znal věk poškozených dívek. Tím obviněný
především zpochybňuje výsledky provedeného dokazování a shledává existenci
hmotně právního dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v
chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní
posouzení spáchaných skutků tedy obviněný dovozuje v uvedeném rozsahu nikoli z
argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutků popsaných ve výroku
o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro obviněného
příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení § 265b
odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající
nesprávná (odlišná, neúplná) skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších
stupňů, ani vady při provádění a hodnocení důkazů, neboť takový důvod zde není
zahrnut. Přitom formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu, který uplatnil obviněný A. V., předpokládá nesprávnou aplikaci hmotného
práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní
posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování skutkových
závěrů z důkazů však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva
procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl.
a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné
tvrzení dovolatele o naplnění citovaného dovolacího důvodu, je Nejvyšší soud
vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které učinily ve věci soudy prvního a
druhého stupně. V trestní věci obviněného to pak znamená, že pro Nejvyšší soud
jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž se obviněný dopustil stíhaných
skutků tak, jak je popsáno především ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního
stupně, popřípadě rozvedeno v jeho odůvodnění a v odůvodnění napadeného
rozsudku odvolacího soudu. Dovolací námitky obviněného, jež se týkají
správnosti a úplnosti těchto rozhodných skutkových okolností, resp. správnosti
postupu dokazování a hodnocení důkazů, který vedl k jejich zjištění, jsou tedy
mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak
přihlížet.
Nejvyšší soud pak považuje za nedůvodné ty námitky obviněného A. V.,
jimiž zpochybnil spáchání přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1
písm. a) tr. zákoníku, protože podle jeho názoru nemohl ohrozit mravní vývoj
konkrétní nezletilé poškozené, která jednala naprosto dobrovolně a obdobné
jednání se mohlo odehrát i mezi ní a jejími vrstevníky. K tomu Nejvyšší soud
připomíná, že i když dítě v postavení poškozené osoby žije nemravným způsobem
života nezapříčiněným pachatelem, tato skutečnost sama o sobě nevylučuje
trestní odpovědnost pachatele za zmíněný trestný čin. Jak totiž vyplývá z dosud
použitelné judikatury (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 65/1999 Sb. rozh. tr.),
naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu ohrožování výchovy dítěte podle
§ 201 odst. 1 tr. zákoníku je možné i za situace, pokud poškozená osoba mladší
osmnácti let již vedla sexuální život před závadným jednáním pachatele vůči ní,
a to popřípadě i život nemravný; pro naplnění znaků objektivní stránky tohoto
trestného činu totiž postačí, aby jednání pachatele, které má povahu svádění k
nemravnému životu, utvrzovalo a posilovalo negativní návyky poškozené osoby.
Proto je bez významu, zda poškozená mohla vést podobný způsob života ještě před
spácháním posuzované trestné činnosti.
Naproti tomu Nejvyšší soud pokládá za odpovídající dovolacímu důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a za důvodné ty námitky obviněného A. V., jimiž
zpochybnil naplnění objektivní stránky zločinu výroby a jiného nakládání s
dětskou pornografií podle § 192 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, a to
pokud jde o znak spočívající v tom, že učinil pornografické dílo veřejně
přístupným (§ 192 odst. 2 tr. zákoníku) a že spáchal tento trestný čin veřejně
přístupnou počítačovou sítí [§ 192 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku].
Ke zmíněnému trestnému činu Nejvyšší soud nejdříve připomíná, že se ho dopustí
ten, kdo vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, činí veřejně přístupným,
zprostředkuje, uvede do oběhu, prodá nebo jinak jinému opatří fotografické,
filmové, počítačové, elektronické nebo jiné pornografické dílo, které zobrazuje
nebo jinak využívá dítě nebo osobu, jež se jeví být dítětem, anebo kdo kořistí
z takového pornografického díla, a spáchá takový čin tiskem, filmem, rozhlasem,
televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným
způsobem. Jak je patrné z tzv. právní věty obsažené pod bodem 1. písm. b) ve
výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný A. V. vyrobil
fotografické a filmové pornografické dílo, které zobrazuje dítě, toto dílo
učinil veřejně přístupným a čin spáchal veřejně přístupnou počítačovou sítí. K
tomu, aby pachatel učinil pornografické dílo veřejně přístupným ve smyslu jedné
z alternativ podle § 192 odst. 2 tr. zákoníku, se vyžaduje, aby poskytl blíže
neurčenému okruhu jiných osob možnost seznámit se s takovým dílem. Za veřejně
přístupnou počítačovou síť ve smyslu § 192 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku se
považuje funkční propojení počítačů do určitého celku s cílem vytvořit
informační systém pracující s dálkovým přístupem (viz Šámal, P. a kol. Trestní
zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1887
a 1896).
Jak vyplývá z popisu skutku pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu
prvního stupně, obviněný A. V. měl spáchat zločin výroby a jiného nakládání s
dětskou pornografií podle § 192 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku [a také
zločin pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku a přečin ohrožování
výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] tím, že v přesně
neustanovenou neděli v březnu 2011 v odpoledních hodinách po předchozí vzájemné
dohodě učiněné prostřednictvím internetové sociální sítě „lidé.cz“ přijel
osobním motorovým vozidlem tov. zn. Hyundai, do obce Z., okr. K., na schůzku s
nezletilou M. Š., s kterou následně odjel do obce T., okr. K., a zastavil na
polní cestě, kde ji s vědomím, že ještě nedovršila 15. rok věku, na zadním
sedadle vozidla líbal, svlékl sebe i ji, osahával ji na prsou i přirození,
vzájemně si prováděli orální sexuální aktivity a poté vykonal s nezletilou
vaginální soulož, přičemž své vyvrcholení uskutečnil do jejích úst, a pokoušel
se i o anální styk. Přitom obviněný si zaznamenával uvedené jednání na svůj
mobilní telefon a pořídil z něj několik fotografií, které společně s dvěma
videonahrávkami následně v přesně nezjištěné době počátkem dubna 2011 zaslal
nezletilé na její profil „M.“ na síti „lidé.cz“.
Z tohoto popisu skutkového děje – zejména pak z jeho závěru – však podle názoru
Nejvyššího soudu nelze dovodit naplnění znaků zmíněného trestného činu
spočívajících v tom, že obviněný učinil pornografické dílo veřejně přístupným a
že spáchal tento čin veřejně přístupnou počítačovou sítí. Pokud jde o první z
těchto znaků, z rozhodných skutkových zjištění není především patrné, zda
obviněný A. V. zaslal nezletilé M. Š. pořízené fotografie a videonahrávky jako
pornografické dílo do její soukromé tzv. e-mailové schránky, ke které měla
přístup na základě konkrétního hesla pouze ona, anebo zda ho umístil na tzv.
nástěnku, která v rámci konkrétního tzv. profilu uživatele umožňuje vkládání a
použití příspěvků (textů, fotografií, videozáznamů apod.) nejen samotnému
uživateli, ale i jiné osobě, která se přihlásí pod svým profilem a heslem. Z
pouhého konstatování soudu prvního stupně, podle něhož obviněný zaslal
pornografické fotografie a videonahrávky jmenované nezletilé „na její profil“,
tedy není vůbec zřejmé, co je třeba rozumět oním „profilem“, zda to bylo místo
veřejně přístupné neurčitému počtu uživatelů nebo alespoň jejich širšímu
okruhu, anebo zda k němu měla přístup pouze samotná poškozená nebo osoby, které
označila, anebo někdo další. Proto bylo nezbytné zjistit a přesněji popsat,
jestli obviněný odeslal pornografické dílo do nějakého volně přístupného
elektronického úložiště dokumentů, které vytvořila jmenovaná poškozená nebo
někdo jiný, anebo zda jí ho zaslal jen elektronickou poštou (tzv. e-mailem) do
její soukromé e-mailové schránky a kdo k ní měl případně přístup. Z dosavadních
skutkových zjištění ovšem nejsou patrné všechny zmíněné podstatné okolnosti,
takže ani nebylo možné vyvodit závěr, že obviněný učinil pornografické dílo
veřejně přístupným. Přitom samotné zaslání pornografického díla existujícího v
elektronické podobě prostřednictvím elektronické pošty (tzv. e-mailu) do
soukromého úložného prostoru využívaného určitou osobou nelze považovat za
naplnění zákonného znaku spočívajícího v tom, že pachatel učinil takové dílo
„veřejně přístupným“ ve smyslu § 192 odst. 2 tr. zákoníku.
Totéž obdobně platí ohledně naplnění znaku obsaženého v ustanovení § 192 odst.
3 písm. b) tr. zákoníku, který vyžaduje spáchání činu veřejně přístupnou
počítačovou sítí. Odvolací soud sice v této souvislosti odkazuje na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1467/2010, jež se zabývalo
výkladem obdobného zákonného znaku trestného činu šíření pornografie podle §
205 odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění
pozdějších předpisů. V uvedeném případě šlo ovšem o skutkově poměrně značně
odlišnou situaci, protože pachatel ve věci řešené citovaným rozhodnutím
rozesílal elektronickou poštou (tzv. e-mailem) pornografická díla zobrazující
děti mladší 15 let celkem ve 163 případech různým adresátům elektronické
korespondence. Obviněný A. V. přitom v nyní posuzované trestní věci zaslal
pornografická díla pouze poškozené nezletilé M. Š. Již tato skutečnost
zpochybňuje naplnění shora uvedeného znaku, protože spáchání trestného činu
veřejně přístupnou počítačovou sítí musí být srovnatelné se spácháním trestného
činu tiskem, filmem, rozhlasem, televizí nebo jiným obdobně účinným způsobem,
tj. mělo by umožnit, aby se s pornografickým dílem seznámil podstatně širší
okruh osob, než jaký postačuje k naplnění základní skutkové podstaty trestného
činu výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 2 tr.
zákoníku. Navíc, odkaz odvolacího soudu na shora citované usnesení Nejvyššího
soudu zde nepostačuje ani z toho důvodu, že Nejvyšší soud zaujal v dalších
svých rozhodnutích odlišný názor na otázku naplnění znaku spočívajícího ve
spáchání trestného činu „prostřednictvím veřejné počítačové sítě“ (viz např.
usnesení ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 3 Tdo 414/2011, usnesení ze dne 1. 6. 2011,
sp. zn. 3 Tdo 669/2011, a usnesení ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 6 Tdo
1561/2011). Ostatně i podle respektované odborné literatury (viz Šámal, P. a
kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck,
2012, s. 1895) k naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby
podle § 192 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku nepostačuje zasílání pornografických
děl prostřednictvím elektronické pošty do soukromých tzv. e-mailových schránek
jiných osob. Pokud tedy slouží veřejně přístupná počítačová síť pouze jako
prostředek pro přenos zprávy jednotlivým konkrétním uživatelům (obdobně jako
dopis zasílaný poštovní přepravou), nelze podle názoru Nejvyššího soudu
považovat za naplněný znak spočívající ve spáchání trestného činu „veřejně
přístupnou počítačovou sítí“. Jinak by tomu bylo, kdyby uživatel zveřejnil
přístupové údaje k tzv. e-mailové schránce dalším osobám nebo rozesílal datovou
zprávu obsahující dětskou pornografii širšímu okruhu osob.
Dále obviněný A. V. uplatnil ve svém dovolání dovolací důvod uvedený v § 265b
odst. 1 písm. k) tr. řádu, protože podle jeho názoru odvolací soud pochybil,
jestliže po zrušení výroku o trestu nerozhodl i o výroku o ochranném opatření.
Nejvyšší soud však považuje tuto námitku za nedůvodnou. Podle dosavadní
judikatury (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn.
7 Tdo 1079/2002, uveřejněné pod č. T 531. ve svazku 23 Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2003) totiž
platí, že ze zásad, jimiž se řídí rozhodování odvolacího soudu po přezkoumání
rozsudku soudu prvního stupně (§ 254 tr. řádu) a které jsou obsahem ustanovení
§ 258 odst. 1, 2 a § 256 tr. řádu, vyplývá, že považuje-li odvolací soud za
vadný jen výrok o náhradě škody, rozhodne tak, že zruší jen tento výrok, aniž
by jakýmkoli dalším svým výrokem zároveň rozhodoval o tom, že ostatní výroky v
rozsudku soudu prvního stupně, tj. výrok o vině a výrok o trestu, zůstávají
nedotčeny a že se v tomto rozsahu odvolání zamítá. V takovém případě rozhodnutí
odvolacího soudu není zatíženo vadou spočívající v chybějícím nebo neúplném
výroku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu. Podle § 256 tr. řádu
odvolací soud postupuje jen tehdy, jestliže odvolání je nedůvodné v celém
rozsahu. Částečné zamítnutí odvolání nepřichází v úvahu. Obdobně se pak
postupuje v případě, když odvolací soud částečně zrušil rozsudek soudu prvního
stupně jen ve výroku o trestu. Výrok o uložení ochranného opatření totiž není
součástí výroku o trestu, protože jde o dva samostatné výroky vzájemně
nepodmíněné. Jak vyplývá z ustanovení § 36 tr. zákoníku, za samostatné druhy
trestních sankcí se považují tresty a ochranná opatření. Jednotlivé druhy
trestů jsou uvedeny v § 52 tr. zákoníku. Druhy ochranných opatření vyjmenovává
ustanovení § 98 odst. 1 tr. zákoníku. Je tedy zřejmé, že právní úprava
rozlišuje mezi těmito druhy trestních sankcí a stanoví i odlišné podmínky, za
kterých je lze uložit a promítnout do výroku o trestu nebo výroku o ochranném
opatření. V trestní věci obviněného A. V. to pak znamená, že pokud odvolací
soud zrušil jen výrok o uloženém trestu, nemohl znovu rozhodovat o výroku o
ochranném léčení, který zůstal v rozsudku soudu prvního stupně nedotčen.
Odvolací soud navíc na str. 7 odůvodnění svého rozsudku uvedl, proč nebylo
nutné zrušit i výrok o ochranném léčení. Námitky obviněného jsou proto
nedůvodné.
Okresní soud v Kroměříži tedy učinil ve svém rozsudku nesprávné právní
posouzení skutku, jehož spácháním byl obviněný A. V. uznán vinným pod bodem 1.
výroku o vině, a to ohledně naplnění shora zmíněných znaků objektivní stránky
trestného činu výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192
odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Odvolací soud v rozsudku napadeném
dovoláním pak neodstranil tuto vadu, ač tak mohl a měl učinit z podnětu
odvolání obviněného, takže tím byl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Po zjištění, že dovolání obviněného je v tomto
směru opodstatněné, Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 a 2 tr. řádu částečně
zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 15. 12. 2011,
sp. zn. 6 To 557/2011, a to jednak pokud jím byl potvrzen výrok o vině pod
bodem 1. v rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 25. 10. 2011, sp. zn. 1
T 133/2011, jímž byl obviněný uznán vinným zločiny pohlavního zneužití podle §
187 odst. 1 tr. zákoníku, výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle
§ 192 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy
dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a jednak v celém výroku o
uloženém trestu. Naopak, nedotčený zůstal výrok o vině pod bodem 2. v rozsudku
soudu prvního stupně a výrok téhož rozsudku o uložení ochranného léčení
sexuologického v ambulantní formě, u nichž Nejvyšší soud neshledal žádné
pochybení, které by odpovídalo uplatněným dovolacím důvodům.
Podle § 265k odst. 2 tr. řádu Nejvyšší soud zrušil také další rozhodnutí
obsahově navazující na zrušenou část rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo jejím zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu potom
Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Brně – pobočka ve Zlíně, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně jako odvolací soud tak na
podkladě odvolání obviněného A. V. v uvedeném rozsahu opětovně projedná jeho
trestní věc a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu.
Odvolací soud se především důsledně vypořádá s naplněním znaků objektivní
stránky zločinu výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192
odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku spočívajících v tom, že pachatel učinil
pornografické dílo veřejně přístupným a že spáchal tento čin veřejně přístupnou
počítačovou sítí.
Podle § 265s odst. 1 tr. řádu je soud nižšího stupně v dalším řízení
vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí
a podle § 265s odst. 2 tr. řádu je povinen respektovat zákaz reformationis in
peius.
Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na
podkladě dovolání obviněného A. V. nebylo možno odstranit v případném veřejném
zasedání dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o tomto dovolání podle § 265r odst.
1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání Nejvyššího soudu.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný
prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n
tr. řádu).
V Brně dne 26. 7. 2012