USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 3. 2024 o dovolání, které podal obviněný R. L. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 8. 2023, sp. zn. 5 To 61/2021, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 7/2018, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. L. odmítá.
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. 46 T 7/2018, byl obviněný R. L. pod bodem I. uznán vinným zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a pod bodem II. přečinem porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 2 alinea 2 tr. zákoníku a přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl podle § 256 odst. 2 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest ve výměře 150 denních sazeb po 2 000 Kč, tedy v celkové výši 300 000 Kč, a podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu zaměstnání a výkonu funkce v orgánech „státní samosprávy“ vzniklé jmenováním v trvání deseti let. Městský soud v Praze rozhodl citovaným rozsudkem současně o vině a trestu spoluobviněných S. K. a K. T.
2. Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podali odvolání všichni obvinění a v jejich neprospěch též státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, která je následně vzala zpět. Z podnětu odvolání všech obviněných Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 8. 2023, sp. zn. 5 To 61/2021, zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. napadený rozsudek Městského soudu v Praze v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. Vrchní soud v Praze znovu rozhodl tak, že všechny obviněné podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek pod bodem I. Obviněného R. L. následně pod bodem II. opětovně uznal vinným přečinem porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 2 alinea 2 tr. zákoníku a přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a odsoudil ho podle § 329 odst. 1 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu dvou let.
3. Skutek, jímž byl obviněný uznán vinným pod bodem II. výroku rozsudku odvolacího soudu, je v něm podrobně popsán, je tudíž dobře znám procesním stranám, proto není třeba, a to i s ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyššího soudu, jej znovu opakovat.
II. Dovolání obviněného a vyjádření státního zástupce k němu
4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze v rozsahu jeho odsuzující části, tj. výroku o vině i trestu pod bodem II., podal obviněný R. L. prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém označil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
5. Obviněný nejdříve poznamenal, že si je vědom předchozího kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaného v projednávané trestní věci, v němž se Nejvyšší soud již zabýval otázkou právního posouzení skutku pod bodem II. Obviněný se nicméně s vyslovenými názory neztotožnil, přičemž zpochybnil zejména svou pravomoc a z ní vycházející povinnost udělit souhlasný pokyn k zahájení zadávacího řízení. Z důvodů, které v dovolání blíže popsal, vyslovil své přesvědčení o tom, že taková povinnost pro něho nevyplývala ze zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů, ani z usnesení Rady hlavního města Prahy (dále též jen „Rada“) č. 866 ze dne 12.
6. 2012 (dále též jen „usnesení č. 866“) a č. 1911 ze dne 24. 11. 2011 (dále též jen „usnesení č. 1911“), resp. ve spojitosti s usneseními Rady č. 1273 ze dne 17. 8. 2010 a č. 1079 ze dne 17. 7. 2012, kterými byla přijata pravidla pro zadávání veřejných zakázek v podmínkách hlavního města Prahy (dále též jen „Pravidla“). Obviněný dále poukázal na části svědeckých výpovědí zaměstnanců Magistrátu hlavního města Prahy (dále též jen „Magistrát“), které odvolací soud ve svém hodnocení pominul a v nichž bylo potvrzeno, že za zahájení zadávacího řízení byl odpovědný primárně příslušný ředitel odboru.
V této souvislosti obviněný také odmítl, že by zákonem vyžadovanou povinnost bylo možno konstituovat na základě zaužívané praxe či dovozovat ji z faktického chování zainteresovaných osob. Pro případ, že by konkrétní praxe měla být pro věc významná, předložil obviněný již v odvolacím řízení dvě stanoviska vypracovaná Magistrátem a Ministerstvem vnitra České republiky, která Vrchní soud v Praze nedůvodně neprovedl, a jde tedy o opomenuté důkazy. Navíc se obsah těchto listin shoduje v tom, že pravomoc člena Rady udělit souhlas s uveřejněním výzvy k podání nabídek pro otevřené zadávací řízení, resp. pravomoc udělit souhlasný pokyn příslušnému odboru k vyhlášení veřejné zakázky, nebyla zakotvena.
6. Obviněný se současně domnívá, že v posuzovaném případě bylo namístě aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, což odvolací soud neučinil, přičemž svůj postup v tomto směru ani žádným způsobem nezdůvodnil. Obviněný poukázal na určitá specifika výběru dodavatele zajišťujícího nakládání s komunálním odpadem na území hlavního města Prahy. Obchodní společnost Pražské služby, a. s. (dále též jen „Pražské služby“), v níž mělo hlavní město Praha majoritní účast s kvalifikovanou většinou hlasovacích práv, představovala garanci spolehlivého partnerství včetně naplnění smlouvy při dodržení cenových i jiných podmínek.
Pohnutku politické reprezentace města spočívající ve využívání jmenované obchodní společnosti v rámci systému odpadového hospodářství až do vyřešení kompletního výkupu akcií proto obviněný nepovažuje za jakkoli škodlivou ve vztahu k ochraně zájmů občanů hlavního města Prahy. Obviněný nejednal v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu, ani v úmyslu opatřit sobě nebo jinému prospěch. Pokud jde o případný prospěch Pražských služeb, obviněný zdůraznil, že by šlo o prospěch městem majoritně vlastněné obchodní společnosti.
Za přinejmenším sporný považuje obviněný také negativní dopad zadání veřejné zakázky v jednacím řízení bez uveřejnění (dále též jen „JŘBU“) na hospodářskou soutěž, tím spíše za předpokladu, že pokud by Pražské služby byly stoprocentně vlastněny městem, nebyla by soutěž nijak narušena, přestože by byla fakticky vyloučena. Obviněný odkázal dále na závěry znaleckého posudku vypracovaného znalcem z oboru ekonomika Ing. Ivem Strejcem, který potvrdil, že dodatky s Pražskými službami byly sjednány pro hlavní město Prahu výhodně.
Zrekapituloval též průběh předchozích zadávacích řízení týkajících se výběru dodavatele pro nakládání s odpadem s tím, že výsledek otevřených soutěží ukázal nevýhodnost nabídkových cen jiných dodavatelů, případně nebyl úspěšný z důvodu, že o veřejnou zakázku projevil zájem pouze jediný dodavatel. Pražské služby zajišťovaly nakládání s odpadem v hlavním městě Praze nepřetržitě od roku 2002. Obviněný proto nesouhlasí se závěrem, že uzavřením dalšího dodatku č. 21 měl být této obchodní společnosti opatřen prospěch.
Žádné pochybení v tomto ohledu neshledal ani Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, který prodlužování spolupráce s Pražskými službami formou JŘBU monitoroval, avšak v žádném rozhodnutí je neshledal nezákonným.
7. Pokud jde o právní posouzení skutku jako přečinu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 2 alinea 2 tr. zákoníku, obviněný zpochybnil navíc i naplnění znaku spočívajícího v porušení závazných pravidel zadávacího řízení závažným způsobem. Po připomenutí právní úpravy, která stanoví výjimku z působnosti zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o veřejných zakázkách“), pro tzv. in-house kontrakty [§ 18 odst. 1 písm. e) zákona o veřejných zakázkách] obviněný opětovně zdůraznil, že Pražské služby byly obchodní společností většinově vlastněnou hlavním městem Prahou. Dotčené služby zajišťovaly výhodně a poskytovaly 1 700 pracovních míst pro občany z Prahy a okolí. Na výkupu zbytkového podílu od menšinového vlastníka akcií proto byla jasná politická shoda. Motiv využití a zapojení Pražských služeb byl podle obviněného ryze praktický. Při vědomí velikosti tehdy aktuálního podílu (76,95 %) umožňujícího efektivní kontrolu i záměru odkupu celého podílu považuje obviněný zadání veřejné zakázky Pražským službám v JŘBU za nepodstatnou odchylku od právem dovoleného stavu ve smyslu § 18 odst. 1 písm. e) zákona o veřejných zakázkách, která nevyžaduje reakci v podobě trestněprávního postihu.
8. Obviněný nesouhlasí dále se závěrem odvolacího soudu o způsobení větší újmy hlavnímu městu Praze jakožto zadavateli, stejně jako opatření neoprávněné výhody Pražským službám. V této souvislosti opakovaně poukázal na znalecký posudek znalce Ing. Iva Strejce a zdůraznil potřebu zajistit z ekonomických a politických důvodů plnění smlouvy právě Pražskými službami. Podle obviněného přitom není žádný důvod se domnívat, že v případě otevřené soutěže by veřejnou zakázku získal jiný dodavatel.
9. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze v rozsahu jeho odsuzující části, tj. ve výrocích o vině i trestu pod bodem II., a aby sám rozhodl o zproštění obviněného obžaloby v plném rozsahu z důvodu, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
10. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále též jen „státní zástupce“), který nejdříve odkázal na závěry předchozího kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se právní kvalifikace žalovaného skutku, s nimiž se ztotožnil. Výhrady obviněného k důkaznímu řízení považuje státní zástupce spíše za běžnou polemiku s rozsahem provedeného dokazování, resp. způsobem hodnocení jeho výsledku soudy obou stupňů, jejímž prostřednictvím obviněný prosazoval reinterpretaci skutkových zjištění dosvědčujících relevanci jeho postavení jako radního ve vazbě na činnost úředního aparátu Magistrátu. Pokud jde o návrhy na doplnění dokazování vznesené obviněným v odvolacím řízení, podle státního zástupce je zřejmé, že Vrchní soud v Praze se jimi zabýval a nepřipustil je pro jejich omezený důkazní potenciál. Z tohoto pohledu nemůže jít vyloženě o tzv. opomenuté důkazy.
11. Státní zástupce nepovažuje za důvodnou ani námitku absence společenské škodlivosti žalovaného skutku podmiňující potřebu použití zásady subsidiarity trestní represe. V posuzovaném případě jsou dány všechny znaky přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku i přečinu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 2 alinea 2 tr. zákoníku, přičemž na straně obviněného neexistují podle státního zástupce takové okolnosti, které by výrazně snižovaly společenskou škodlivost činu tím způsobem, že by jeho jednání neodpovídalo typickým případům tohoto druhu trestné činnosti. Šlo z jeho strany o zjevné nerespektování zákona o veřejných zakázkách v podobě bezdůvodné blokace zahájení otevřeného zadávacího řízení, následkem čehož došlo nejen k opatření neoprávněného prospěchu u Pražských služeb, nýbrž také k samotnému pokřivení soutěžního prostředí a protekčnímu nakládání s veřejným majetkem. V tomto ohledu není relevantní ani působnost Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, jelikož případná sankční reakce na poli správního práva by byla, a to pouze v hypotetické rovině, adresována vůči rozdílnému subjektu, tj. hlavnímu městu Praze jako zadavateli veřejné zakázky, nikoli vůči obviněnému.
12. Obdobně není podle státního zástupce důvodná ani výhrada obviněného o nenaplnění znaku skutkové podstaty přečinu podle § 248 odst. 2 alinea 2 tr. zákoníku spočívajícího v závažném způsobu porušení závazných pravidel zadávacího řízení. V tomto směru poukázal státní zástupce na intenzitu a rozsah porušení zákonných podmínek pro použití JŘBU, jež v posuzované trestní věci vyústilo do neoprávněného získání služby v hodnotě 850 000 000 Kč na dobu dalších deset měsíců pro obchodní společnost Pražské služby, a to bez nutnosti její účasti v zadávacím řízení.
13. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
III. K dovolání obviněného
14. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti vznesených námitek ve vztahu k uplatněným dovolacím důvodům.
15. V první řadě považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout některé otázky související s povahou dovolacího řízení. Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, který směřuje proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí. Nelze je proto uplatnit v takové šíři, jako řádný opravný prostředek, nýbrž jen ze zákonem taxativně vyjmenovaných důvodů. Konkrétní námitky dovolatele přitom vždy musí obsahově odpovídat jejich zákonnému vymezení, nestačí pouhé označení určitého důvodu dovolání, aniž by mu bylo možné podřadit vytýkaná pochybení. Teprve poté, co Nejvyšší soud posoudí předložené dovolací námitky jako odpovídající označenému dovolacímu důvodu, zkoumá, zda jim lze přiznat opodstatnění.
16. Obviněný uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., proto Nejvyšší soud jen stručně zmíní zákonné podmínky pro jejich naplnění.
17. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Jak vyplývá z rekapitulace podaného dovolání výše, obviněný uplatnil tento dovolací důvod v jeho první a třetí alternativě. Tyto varianty představují dvě samostatné skupiny vad důkazního řízení. Jde jednak o situace, ve kterých odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Výsledkem je zjevný, ve smyslu dosavadní judikatury Ústavního soudu „extrémní“, rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem procesně řádně opatřených a provedených důkazů. Další skupina zahrnuje vady tzv. opomenutých důkazů spočívající v tom, že soudy buď odmítly provést účastníkem řízení navržený důkaz, aniž by svůj postup řádně a adekvátně stavu věci zdůvodnily, nebo sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Z dikce § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zároveň vyplývá, že popsané vady se musí vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků konkrétního trestného činu. Tuto podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad, týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr.).
18. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže napadené rozhodnutí, nebo jemu předcházející řízení je založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu tedy lze vznášet námitky spočívající především v tom, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
19. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud rozhoduje v trestní věci obviněného již podruhé, považuje taktéž za potřebné shrnout ve stručnosti relevantní průběh dosavadního trestního řízení a připomenout související východiska přípustnosti uplatněných dovolacích námitek, zejména pokud jsou zaměřeny na otázky, které již byly Nejvyšším soudem v předchozím dovolacím řízení vyřešeny. Jelikož dovoláním je napaden rozsudek Vrchního soudu v Praze pouze v rozsahu jeho odsuzující části, tj. výrocích o vině a trestu pod bodem II., omezí Nejvyšší soud tuto rekapitulaci výlučně na řízení a rozhodování ohledně tohoto bodu, který by mohl být přezkoumán v nyní probíhajícím dovolacím řízení.
20. V prvním odvolacím řízení o odvoláních obviněných a státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze proti rozsudku soudu prvního stupně (viz bod 1. výše) rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 4. 2022, sp. zn. 5 To 61/2021, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 5. 2022, sp. zn. 5 To 61/2021, jímž zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. napadený rozsudek Městského soudu v Praze v celém rozsahu. Poté podle § 259 odst. 3 tr. ř. ohledně skutku pod bodem II. znovu rozhodl tak, že obviněného pro tento skutek zprostil obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. Dospěl totiž k závěru, že nebyla jednoznačně prokázána existence závažného porušení závazných pravidel zadávacího řízení, resp. nesplnění povinnosti, vyplývající z pravomoci obviněného, v důsledku čehož nemohlo dojít k naplnění znaků objektivní stránky skutkových podstat jak přečinu podle § 248 odst. 2 alinea 2 tr. zákoníku, tak přečinu podle § 329 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.
21. Nejvyšší soud následně konal dovolací řízení na podkladě dovolání, která podali jak všichni původně spoluobvinění, tak v jejich neprospěch též nejvyšší státní zástupce. Z podnětu dovolání všech dovolatelů Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. 5 Tdo 914/2022 (dále též jen „usnesení sp. zn. 5 Tdo 914/2022“), jímž zrušil v celém rozsahu rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 4. 2022, sp. zn. 5 To 61/2021, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 5. 2022, sp. zn. 5 To 61/2021, a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Ve vztahu ke skutku pod bodem II. vyhověl Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce, neshledal podmínky pro zproštění obviněného R. L. této části obžaloby a dovodil, že na základě dosud zjištěného skutkového stavu obviněný svým jednáním naplnil znaky přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku i přečinu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 2 alinea 2 tr. zákoníku.
22. V návaznosti na výše citované kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu Vrchní soud v Praze věc opětovně projednal a při nezměněných skutkových okolnostech uznal obviněného pod bodem II. vinným ze spáchání přečinu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 2 alinea 2 tr. zákoníku a přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Pokud jde o otázku právní kvalifikace posuzovaného skutku, odvolací soud se v plném rozsahu řídil závazným právním názorem vysloveným v citovaném usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 914/2022, a v podrobnostech na ně odkázal (body 28. až 35. napadeného rozsudku). Odvolací soud dále shledal, že doplnění jakékoli argumentace by bylo vzhledem k její obsáhlosti, podrobnosti a závaznosti nadbytečné (bod 39. napadeného rozsudku). Se zřetelem k povaze a rozsahu námitek obviněného v aktuálním dovolání, jimiž vytýká nesprávné právní posouzení skutku, fakticky obviněný napadá právní závěry, které odvolací soud učinil na podkladě závazného pokynu Nejvyššího soudu v jeho předchozím rozhodnutí. Ve vztahu k použité právní kvalifikaci jde především o body 73. až 83. jeho usnesení ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. 5 Tdo 914/2022. V tomto ohledu je však nutné zdůraznit, že obviněnému nenáleží oprávnění zpochybňovat v novém dovolání odvolacím soudem zvolenou právní kvalifikaci skutku, neboť právní názor, který k dané otázce Nejvyšší soud již jednou vyjádřil, je primárně závazný jak pro soud, jemuž byla věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí, tak i pro obviněného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1317/2017).
23. V této souvislosti lze odkázat na usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 15 Tdo 44/2004, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2004, svazek 5, pod č. T 686, v němž bylo zdůrazněno, že pokud v téže věci v průběhu trestního řízení, které z hlediska principu jednotnosti řízení je jediným celkem, oproti stavu, z něhož vycházel ve svém dřívějším rozhodnutí příslušný přezkumný orgán, nedojde k žádným změnám v relevantních skutkových či právních okolnostech, nemůže ani tentýž přezkumný orgán (např. odvolací či dovolací soud), pokud o téže věci znovu rozhoduje, měnit své předchozí závěry, neboť i on je vázán právním názorem, který v téže věci již vyslovil. Z toho vyplývá, že závazným právním názorem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího je v téže věci ve smyslu § 265s odst. 1 tr. ř. vázán nejen ten orgán činný v trestním řízení, jemuž byla věc dovolacím soudem přikázána k novému projednání a rozhodnutí, nýbrž i sám dovolací soud, pokud se tato věc znovu stane předmětem přezkumu v rámci dovolacího řízení.
24. Vzhledem k tomu, že v posuzované trestní věci se Vrchní soud v Praze plně řídil závazným právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v téže věci v předchozím dovolacím řízení a při nezměněném skutkovém stavu právně posoudil jednání obviněného pod bodem II. v souladu s požadavky vyplývajícími z usnesení sp. zn. 5 Tdo 914/2022, nelze v jeho postupu shledat žádné pochybení. Z hlediska přípustnosti dovolacích námitek, jejichž prostřednictvím obviněný napadl správnost právního posouzení skutku, to ovšem znamená, že tuto otázku již nelze podrobit opětovnému přezkumu Nejvyšším soudem v nyní probíhajícím dovolacím řízení.
Opačný postup by totiž představoval nepřípustnou revizi vlastního rozhodnutí Nejvyšším soudem, a to na základě přezkoumání nového rozhodnutí, jež v téže věci učinil Vrchní soud v Praze za situace, v níž nedošlo ke změně skutkových okolností, z nichž vycházel původně vyslovený závazný právní názor Nejvyššího soudu (srov. výše již citované usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 15 Tdo 44/2004, dále též přiměřeně rozhodnutí č. 23/2019 Sb. rozh. tr.). Za popsané procesní situace proto Nejvyšší soud shledal dovolací námitky obviněného ve vztahu k právnímu posouzení skutku pod bodem II.
jako přečinu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 2 alinea 2 tr. zákoníku a přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku nepřípustnými.
25. Lze tudíž jen velice stručně připomenout, že povinnosti a s tím související pravomoci ve vztahu k jednání popsanému pod bodem II. výroku o vině vyplývaly pro obviněného z usnesení Rady č. 1911 a č. 866 a Pravidel, ve spojení s pracovní a funkční náplní obviněného, konkretizovanou i na základě zaužívané praxe. Přestože usnesení č. 866 neuložilo obviněnému výslovně, aby po předložení materiálu „Odůvodnění veřejné zakázky vypracovaného v souladu s § 156 zákona o veřejných zakázkách“ ke schválení Zastupitelstvu hlavního města Prahy (dále též jen „Zastupitelstvo“) činil v dotčeném zadávacím řízení také další kroky, bylo jeho povinností jakožto radního odpovědného za oblast životního prostředí se zaměřením mimo jiné na systém odpadového hospodářství dohlédnout na včasné zahájení zadávacího řízení tak, aby byl smluvně zajištěn odvoz odpadu z území hlavního města od počátku roku 2013 (srov. v tomto ohledu obecnou povinnost radního stanovenou v usnesení č. 1911 spočívající ve sledování, jak jsou plněna usnesení Rady a Zastupitelstva v jemu svěřené oblasti a v případě, že jsou plněna nedostatečně, předkládat Radě návrhy na řešení aktuálních otázek).
Vzhledem k obsahu odůvodnění záměru veřejné zakázky, které bylo přílohou usnesení č. 866, si obviněný musel být vědom důsledků spojených s tím, že Zastupitelstvem schválená veřejná zakázka nebude realizována (narušení veřejného pořádku, potřeba vynaložení dalších nemalých finančních prostředků k odstraňování odpadu na území hlavního města). Přesto neučinil žádné opatření v zájmu včasného vyhlášení veřejné zakázky, svým postupem naopak zahájení zadávacího řízení blokoval, resp. aktivním projevem vůči D.
F., v rozhodné době pověřenému funkcí ředitele odboru rozvoje veřejného prostoru, v podstatě podmínil zahájení zadávacího řízení svým vlastním pokynem.
26. Jak následně Nejvyšší soud dovodil v bodech 78. a 79. svého usnesení sp. zn. 5 Tdo 914/2022, obsah ve věci provedených svědeckých výpovědí potvrdil, že i přes primární odpovědnost, kterou měl za zahájení zadávacího řízení příslušný ředitel odboru, bylo mezi odpovědnými úředníky, zaměstnanci Magistrátu, běžnou praxí respektovat postavení radního, zejména s ohledem na skutečnost, že jde o osobu reprezentující politickou vůli hlavního města Prahy. Nejvyšší soud se tak v rámci předchozího dovolacího řízení zabýval rovněž otázkou zaužívané praxe.
Je přitom zřejmé, že odvolací soud i na tomto místě vycházel ze závazného pokynu Nejvyššího soudu, na který náležitě odkázal (bod 29. napadeného rozsudku). Nelze proto akceptovat námitku obviněného, že odvolací soud ve svém hodnocení pominul část svědeckých výpovědí zaměstnanců Magistrátu, v nichž uváděli, že za vyhlášení veřejné zakázky byl odpovědný primárně příslušný ředitel odboru. Nutno k tomu dodat, že Nejvyšší soud v předchozím dovolacím řízení nehodlal otázku případné odpovědnosti ředitele odboru za zahájení zadávacího řízení nijak upozadit.
Z důvodů, které podrobně popsal ve výše citovaných bodech 78. a 79. svého kasačního rozhodnutí, se nicméně přiklonil ke způsobu vyhodnocení svědeckých výpovědí, jak jej v zásadě učinil již soud prvního stupně (např. body 273. až 277. rozsudku soudu prvního stupně), který v tomto směru akcentoval zjištění o sice neformálním, avšak zároveň nikoli zanedbatelném vlivu osoby radního a respektu zaměstnanců Magistrátu k jím projevené vůli či dokonce jednoznačným pokynům. Skutečnost, že primárně byl povinen zadávací řízení zahájit svědek D.
F., totiž nevylučuje jeho ovlivnění ze strany obviněného jako radního odpovědného za oblast odpadového hospodářství v tom smyslu, že jej od splnění této povinnosti fakticky odradil, což ostatně svědecké výpovědi potvrdily. Je tudíž zřejmé, že obviněný se poukázáním na vybrané dílčí části výpovědí některých svědků fakticky domáhá pouze vlastního způsobu vyhodnocení obsahu těchto důkazních prostředků a prosazení jím podávané verze skutkového děje. Nemůže proto jít o případ obviněným namítaných opomenutých důkazů a eventuálně ani o případ zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř.
27. Podle Nejvyššího soudu nelze přisvědčit ani námitce tzv. opomenutých důkazů ohledně neprovedení obhajobou navrhovaných písemných vyjádření Ministerstva vnitra České republiky a Magistrátu (č. l. 11177 až 11180 tr. spisu). Je potřeba zdůraznit, že obsahem těchto stanovisek je toliko právní názor prosazující jednu z možných variant výkladu právních předpisů relevantních pro posuzovanou trestní věc a jako taková nejsou pro soud závazná, což bylo konkrétně i ze strany zpracovatele sdělení zastupujícího Ministerstvo vnitra České republiky výslovně konstatováno (č. l. 11179 tr. spisu). Z obsahu obou listin dále vyplývá, že byly vypracovány na žádost obhajoby pro účely doplnění dokazování ve veřejném zasedání před odvolacím soudem po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to v červenci 2023. Nejde tudíž ani o výklad, který by existoval a prokazoval rozhodné skutkové okolnosti v době spáchání trestného činu, tj. podklad pro jednání či chování obviněného, který by měl on sám v rozhodné době k dispozici a důvodně z něj vycházel do takové míry, aby se na jeho základě mohl případně dovolávat absence úmyslného zavinění. Ve své podstatě proto nelze na obě uvedená stanoviska nahlížet jako na důkazy ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu ve smyslu třetí alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ani tato námitka obviněného tudíž uvedenému dovolacímu důvodu neodpovídá.
28. Nejvyšší soud v bodě 80. svého předchozího kasačního rozhodnutí dovodil rovněž naplnění znaku skutkové podstaty trestného činu podle § 248 odst. 2 alinea 2 tr. zákoníku spočívajícího v závažném porušení závazných pravidel zadávacího řízení. Opět lze pouze ve stručnosti připomenout, že včasné nezahájení otevřeného zadávacího řízení v posuzovaném případě vedlo v konečném důsledku k nezákonnému použití JŘBU jako nejméně transparentního druhu zadávacího řízení, navíc pouze s jediným účastníkem, kterým byla obchodní společnost Pražské služby. Tímto postupem došlo k bezdůvodnému vyloučení hospodářské soutěže o veřejnou zakázku a ke zjevnému porušení základních zásad ve smyslu § 6 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách. Z hlediska intenzity je takové porušení závazných pravidel zadávacího řízení nepochybně závažné, svým způsobem si lze ztěží představit závažnější formu narušení běžných pravidel hospodářské soutěže, pokud soutěž fakticky neproběhla. Takový výklad konstantně a dlouhodobě potvrzuje též rozhodovací praxe Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (srov. například rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 22. 10. 2012, č. j. ÚOHS-S532/2012/VZ-20960/2012/511/KČe, jež bylo potvrzeno předsedou Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 16. 7. 2013, č. j. ÚOHS-R345/2012/VZ-13358/2013/310/MMl). Obdobně nevyvstávají podle Nejvyššího soudu žádné pochybnosti ani o naplnění znaku spočívajícího v opatření neoprávněné výhody jinému ve větším rozsahu, jak Nejvyšší soud vysvětlil v bodě 81. svého kasačního usnesení, na který pro přehlednost odkazuje.
29. Pokud jde o námitku, v níž se obviněný dovolával použití zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, Nejvyšší soud připouští, že v usnesení sp. zn. 5 Tdo 914/2022 nebyla tato otázka řešena výslovně. Avšak vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud vyslovil ve svém kasačním rozhodnutí poměrně zřetelně závěr o potřebě vyvození trestní odpovědnosti vůči obviněnému za skutek popsaný bod bodem II. výroku o vině, a to na základě skutkového stavu odpovídajícího době vydání tohoto rozhodnutí, je zřejmé, že implicitně posuzoval také hlediska vyplývající z ustanovení § 12 odst. 2 tr.
zákoníku. V této souvislosti lze odkázat především na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Společenská škodlivost přitom není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné rovině, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu.
Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem ultima ratio, z něhož vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.
30. Nejvyšší soud se neztotožnil s názorem obviněného, že by na skutek pod bodem II. bylo možno nahlížet jako na jednání charakterizované nižším stupněm společenské škodlivosti, a které není třeba trestněprávně postihovat. V tomto směru lze odkázat i na přiléhavou argumentaci státního zástupce v jeho vyjádření k dovolání obviněného. Obviněný zjištěným skutkem naplnil všechny znaky přečinu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 2 alinea 2 tr. zákoníku i přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Z hlediska významu chráněného zájmu šlo o narušení prostředí řádné hospodářské soutěže, jehož smyslem je zajištění rovného konkurenčního prostředí mezi zájemci o účast v zadávacím řízení a v konečném důsledku hospodárné vynakládání veřejných prostředků. Následkem trestného činu bylo bezdůvodné vyloučení hospodářské soutěže za současného zvýhodnění jediného dodavatele a nemožnost jiných potenciálních dodavatelů ucházet se o veřejnou zakázku v podmínkách otevřené a férové soutěže.
31. Nelze přitom souhlasit s názorem obviněného, který se negativní dopad do soutěžního prostředí snažil bagatelizovat. Neoprávněné použití JŘBU totiž z povahy věci může ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, neboť nelze vyloučit skutečnost, že pokud by hlavní město Praha postupovalo v souladu se zákonem o veřejných zakázkách a veřejnou zakázku zadalo v jiném druhu zadávacího řízení, obdrželo by i nabídky dalších uchazečů, které pro ně mohly být výhodnější (srov. výše již citované rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 22. 10. 2012, č. j. ÚOHS- S532/2012/VZ-20960/2012/511/KČe). Nejvyšší soud nepovažuje v tomto ohledu za relevantní odkazy obviněného na výsledky předchozích zadávacích řízení týkajících se výběru dodavatele pro nakládání s odpadem, neboť tyto nejsou způsobilé bez dalšího prokázat neexistenci potenciálního ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky v posuzované trestní věci. Bez významu je podle Nejvyššího soudu také úvaha obviněného o tom, že pokud by Pražské služby byly stoprocentně vlastněny městem, nebyla by soutěž nijak narušena, přestože by byla fakticky vyloučena. Taková situace v daném případě nenastala a byl si toho vědom i sám obviněný, který v dovolání připustil, že Pražské služby byly městem vlastněny pouze v rozsahu 76,95 %, nebyly tudíž splněny podmínky pro tzv. in-house zadání ve smyslu § 18 odst. 1 písm. e) zákona o veřejných zakázkách.
32. Zdůrazňuje-li následně obviněný, že zadáním veřejné zakázky Pražským službám bylo zajištěno plnění smlouvy ze strany spolehlivého obchodního partnera při dodržení cenových i jiných podmínek, Nejvyšší soud konstatuje, že prostředkem k naplnění tohoto cíle je právě důsledné dodržování pravidel vyplývajících ze zákona o veřejných zakázkách. Tento zákon poskytoval hlavnímu městu Praze jakožto zadavateli široké spektrum možností pro výběr spolehlivého dodavatele, jako stanovení kvalifikačních kritérií pro účast v zadávacím řízení, nastavení způsobu hodnocení nabídek i s důrazem na kvalitu poptávaného plnění či samotné stanovení závazných smluvních podmínek včetně odpovídajících sankčních mechanismů pro případ porušení smluvních povinností apod. Sledovaného cíle tudíž bylo možno dosáhnout i zákonnou cestou, proto nelze ani z tohoto hlediska uvažovat o nižší, resp. nepatrné společenské škodlivosti protiprávního jednání obviněného, které by se vymykalo z okruhu typických protiprávních jednání, k nimž dochází při porušování zákonných pravidel zadání a průběhu veřejné soutěže.
33. Závěrem lze ještě zdůraznit, že obviněný byl seznámen s důsledky vyplývajícími z včasného nevyhlášení veřejné zakázky. Šlo tedy z jeho strany o záměrné blokování zahájení zadávacího řízení, jež vedlo v konečném důsledku k bezdůvodnému zvýhodnění obchodní společnosti Pražské služby, která získala veřejnou zakázku s předpokládanou skutečně vysokou hodnotou 850 000 000 Kč a zajistila si tím možnost poskytovat plnění pro hlavní město Prahu na dalších deset měsíců, to vše bez nutnosti účasti v otevřené soutěži. S ohledem na všechny shora rozvedené skutečnosti nelze podle Nejvyššího soudu dospět k závěru, že by posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídal běžně se vyskytujícím přečinům podle § 248 odst. 2 alinea 2 a § 329 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Vyvození trestní odpovědnosti vůči obviněnému proto bylo zcela namístě.
V. Závěrečné shrnutí
1. Ze všech výše uvedených důvodů lze uzavřít, že dovolací námitky obviněného R. L. směřující proti právnímu posouzení skutku podřazené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. byly nepřípustné, další jeho výhrady neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádnému jinému dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b tr. ř. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Nejvyšší soud tak mohl učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 3. 2024
JUDr. Blanka Roušalová předsedkyně senátu