5 Tdo 665/2025-4482
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 10. 2025 o dovolání, které podal obviněný D. L. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. 9 To 70/2023, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 73 T 1/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. L. odmítá.
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2023, sp. zn. 73 T 1/2023, byl obviněný D. L. uznán vinným jednak zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), jednak přečinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1 tr. zákoníku (oba ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku), za něž mu byl podle § 240 odst. 3, § 43 odst. 1 a § 58 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Dále mu byl podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění na dobu 3 let. Tímto rozsudkem byly uznány vinnými další tři osoby společně s obviněným D. L. jako spolupachatelé a dalších pět osob bylo zproštěno obžaloby. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. soud prvního stupně odkázal poškozené zahraniční právnické osoby Philip Morris Brands Sárl se sídlem ve Švýcarsku (dále jen „Philip Morris“), Japan Tobacco Inc. se sídlem v Japonsku (dále jen „Japan Tobacco“) a obchodní společnost JT International spol. s r. o. (dále jen „JT International“) se sídlem v Praze s nároky na náhradu škody, na vydání bezdůvodného obohacení a na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále bylo podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku rozhodnuto o zabrání věcí (označeného tahače a návěsu).
2. Obviněný D. L., další obvinění, státní zástupkyně (v neprospěch obviněných) a zúčastněná osoba podali proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. 9 To 70/2023, následovně. Odvolací soud z podnětu státní zástupkyně zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celé odsuzující části a podle § 259 odst. 1 tr. ř. znovu rozhodl tak, že (mimo jiné) obviněného D. L. uznal vinným jednak zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jednak zločinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1, 4 písm. b) tr. zákoníku, za něž mu podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu uložil též trest vyhoštění na dobu 5 let. Odvolací soud rozhodl též o vině a trestu ohledně dalších spoluobviněných a podle § 229 odst. 1 tr. ř. o nárocích poškozených a podle § 256 tr. ř. o zamítnutí odvolání obviněných (včetně obviněného D. L.), zúčastněné osoby a státní zástupkyně v neprospěch spoluobviněných, kteří byli obžaloby zproštěni soudem prvního stupně.
3. Uvedených zločinů se obviněný D. L. podle rozsudku odvolacího soudu (zjednodušeně uvedeno) dopustil následovně. Obviněný D. L. společně s dalšími spoluobviněnými od blíže nezjištěné doby, nejpozději však od 11. 1. 2022 do 3. 3. 2022, v objektech v obci XY nelegálně skladovali tabák ke kouření, provozovali nelegální výrobní linku produkující cigarety a zpracovávali nepovoleně tabák do podoby vybraných výrobků neoprávněně označených ochrannou známkou, k níž přísluší výhradní právo vlastníkům – zahraničním právnickým osobám Philip Morris a Japan Tobacco. Ochranné známky, které obvinění neoprávněně užívali, jsou konkretizovány v konečném rozsudku soudu druhého stupně. Následně tyto padělky cigaret distribuovali odběratelům, ačkoli si byli vědomi toho, že skladování těchto neznačených nebo nezaregistrovaných vybraných výrobků ve smyslu zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, účinném v době spáchání činu v roce 2022 (dále též jen „zákon o spotřebních daních“ nebo ve zkratce „ZSD“), jejich distribuce a následný prodej je nepovolený a porušují tím daňové zákony. Společně takto jednali s vědomím, že vybrané výrobky nebyly získány legální cestou, že výrobou, distribucí a přechováváním takových produktů narušují základní funkci ochranné známky, a to označení původu zboží, poškozují dobré jméno renomovaných producentů, ohrožují důvěru zákazníků v jejich značku a připravují tím zahraniční právnické osoby Philip Morris a Japan Tobacco o jejich prodejní zisk. Konkrétně obviněný D. L. dne 3. 3. 2022 provedl přepravu 610 000 ks cigaret neoprávněně označených ochrannou známkou Winston classic a 2 390 000 ks cigaret neoprávněně označených ochrannou známkou Winston blue, vlastníka zahraniční právnické osoby Japan Tobacco. Spotřební daň z těchto padělků cigaret neoznačených platnou tabákovou nálepkou a neoprávněně označených ochrannou známkou jiného, by činila nejméně 10 814 100 Kč, přičemž tato částka představuje škodu způsobenou poškozené České republice, zastoupené Celním úřadem pro hlavní město Prahu, na nepřiznané a nezaplacené spotřební dani z tabákových výrobků.
II. Dovolání obviněného D. L.
4. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný D. L. (dále též jen obviněný, nebude-li výslovně uvedeno, že jde o spoluobviněné) prostřednictvím své obhájkyně dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
5. Obviněný nejprve namítl, že soudy nižších stupňů stanovily výši způsobené škody podle vyčíslení provedeného Celním úřadem pro hlavní město Prahu, provedený výpočet však není správný. Obviněný souhlasil se vzorcem výpočtu, nikoli však s výsledkem, který podle vyčíslení celního úřadu činil 10 814 100 Kč, namísto správného výsledku 5 400 689,88 Kč, k němuž obviněný dospěl vlastním početním postupem. Podle obviněného důkaz s takto závažnou početní chybou nemohl být podkladem pro vyhodnocení rozsahu škody, na kterém záleží i právní kvalifikace jeho protiprávního jednání.
6. Obviněný dále namítl rozpor důkazů se závěrem soudů nižších stupňů o jeho úmyslném zavinění ve vztahu k oběma trestným činům, jimiž byl uznán vinným. Soudy nižších stupňů dovodily, že jednal v nepřímém úmyslu, zejména z nevěrohodnosti jeho výpovědi, avšak vůbec nepřihlédly ke skutečnostem, že byl vystaven extrémnímu stresu a strachu, neboť šlo o jeho první jednání před soudem, navíc v cizí zemi, komunikoval pouze přes tlumočníka, neboť hovoří pouze chorvatským jazykem, což učinilo jeho výpověď nelogickou. V této souvislosti uvedl, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v jeho neprospěch, aniž by vzaly v úvahu jeho obhajobu, kterou učiněné skutkové závěry vyvracel, a již dopředu předpokládaly zapojení obviněného do trestné činnosti (např. odvolací soud ke konspirativní nakládce zboží uvedl, že zde byla snaha zúčastněných osob, aby se obviněný nedostal do místa nakládky, které před ním mělo zůstat utajeno z důvodu eliminace možnosti prozrazení). Odvolací soud přitom ale vůbec nepřipustil možnost, že místo nakládky mělo zůstat utajeno právě před obviněným, a to kvůli povaze zboží, které měl převážet, neboť o jeho nelegálním původu vůbec nevěděl. Z běžné kontroly nákladu spočívající v otevření nákladového prostoru a pohledu dovnitř za účelem kontroly, zda bylo zboží vůbec naloženo, soudy dovodily jeho vědomost o tom, že má přepravovat nelegální náklad apod., což obviněný zpochybnil. Obviněný dále nesouhlasil ani se závěrem soudů nižších stupňů, že příjezd jeho manželky do České republiky byl konspirativní a pravděpodobně k němu došlo z důvodu dalšího dohledu, když by nevážila tak dlouhou cestu jen kvůli dodání náhradního ventilu, jehož hodnota činí 100 eur. K tomu nejprve uvedl, že ze strany autoservisu byl sdělen požadavek na uhrazení zálohy ve výši 3 000 eur, především ale své manželce volal, když byl na cestě mezi Slovinskem a Rakouskem, tedy snažil se předejít situaci, že zůstane stát na cestě s porouchaným vozem a s omezenou možností pro vyřešení problému.
7. Podle obviněného soudy nižších stupňů také nedůvodně neprovedly podstatný důkaz, a to komunikaci mezi ním a autoservisem ohledně opravy nákladního vozidla, čímž by doložil svou obhajobu, že nákladní vozidlo mělo poruchu, a proto způsob nakládky byl praktický, a nikoli konspirativní, což by vyvrátilo závěr soudů nižších stupňů o jeho úmyslném zavinění.
8. Obviněný nesouhlasil ani s uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody odvolacím soudem, který označil aplikaci § 58 tr. zákoníku za neadekvátní. Podle obviněného však soud prvního stupně řádně zdůvodnil, z jakého důvodu byl trest obviněnému snížen, když shledal nižší míru zavinění a menší rozsah protiprávního jednání ve vztahu k celkové trestné činnosti spoluobviněných, jakož i řádné vedení dosavadního způsobu života. K tomu obviněný doplnil, že samotné trestní stíhání vedlo ke zhoršení jeho zdravotního stavu. Vzhledem k těmto skutečnostem proto považuje podmíněně odložený trest odnětí svobody, původně uložený soudem prvního stupně, za více než dostačující.
9. Ze všech uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a přikázal mu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
III. Vyjádření k dovolání
10. K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dovolací námitky obviněného.
11. Státní zástupce nejprve uvedl, že námitky obviněného podřazené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tomuto dovolacímu důvodu neodpovídají, neboť jsou založeny na pouhé polemice s rozhodnými skutkovými zjištěními učiněnými soudy nižších stupňů. Závěr soudů nižších stupňů o vině obviněného je totiž podložen důkazními prostředky (zejména výpověďmi svědků, operativně pátracími prostředky a kamerovými záznamy), které soudy řádně hodnotily, přitom dospěly k závěru, že obviněný zajišťoval přepravu nezdaněných cigaret neoprávněně označených ochrannými známkami, k nimž přísluší výhradní právo jiným, nelegálně vyrobených ve výrobní hale v obci XY. Provedené důkazy tak svědčí o tom, že se posuzovaný skutek stal, spáchal ho obviněný a naplňuje zákonné znaky zločinů, jimiž byl obviněný uznán vinným. Soudy nižších stupňů se zabývaly věrohodností výpovědi obviněného, přičemž ji posuzovaly s ohledem na další okolnosti, za kterých se obviněný protiprávního jednání dopustil. Dále se státní zástupce vyjádřil k obraně obviněného v podobě poruchy vozidla. Pokud by nákladní vozidlo poruchu, o které obviněný podle svých slov nevěděl, zda a kdy se ji podaří odstranit, skutečně mělo, pak by sotva přijímal novou zakázku, navíc za zcela pochybných okolností (zanechání návěsu na opuštěném místě apod.).
12. Podle státního zástupce pak ani námitka týkající se neprovedení důkazního prostředku neodpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť navržený důkazní prostředek nemohl zpochybnit skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů v takovém rozsahu, že by to vedlo ke zpochybnění právního posouzení skutku. Z dalších provedených důkazů totiž dostatečně vyplynul konspirativní způsob předání zboží, jakož i kontakt obviněného s dalšími spoluobviněnými. Nadto se soud prvního stupně důkazním návrhem obviněného zabýval a zamítl jej jako nadbytečný, což vysvětlil v odůvodnění svého rozsudku.
13. Také závěr soudů nižších stupňů o úmyslném zavinění obviněného podle státního zástupce dostatečně vyplývá z provedených důkazů, včetně výpovědí spoluobviněných. Obviněný tak musel mít s ohledem na nestandardní způsob přepravy alespoň hrubou představu o tom, že se na nelegální činnosti podílí s dalšími nejméně dvěma osobami a že jejich jednání směřuje k trestněprávně významnému následku, muselo mu tedy být zřejmé, že se jedná o druh trestné činnosti vyžadující součinnost většího množství osob, přitom s tím byl přinejmenším srozuměn. Na základě provedeného dokazování bylo též zjištěno, že obviněný otevřením návěsu zkontroloval obsah nákladu, což vylučuje jeho obranu, že nevěděl o druhu přepravovaného zboží a vycházel pouze z nákladních listů CMR. Z nestandardních okolností, za kterých obviněný uskutečnil přepravu, pak vyplývá jeho srozumění s tím, že nejde o legální výrobky. Vzhledem k množství zajištěných cigaret, počtu osob zapojených do jejich nelegální výroby a distribuce, velikosti trhu, na kterém měly být uváděny do oběhu (přeshraniční trh), je zřejmé, že obviněný jednal zaviněně i ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby spočívající ve spáchání činu ve velkém rozsahu podle § 268 odst. 1, 4 písm. b) tr. zákoníku.
14. Státní zástupce se dále vyjádřil k námitce obviněného, kterou zpochybnil správnost stanovení velkého rozsahu zkrácení daně. Při stanovení spotřební daně z tabákových výrobků je třeba vycházet z § 102 zákona o spotřebních daních, podle kterého se u cigaret celková výše daně odvíjí od konečné ceny pro spotřebitele a zároveň od počtu kusů cigaret, proto jsou u cigaret stanoveny i dva základy daně, a to konečná cena pro spotřebitele pro použití procentní sazby daně a množství v kusech pro pevnou sazbu daně. Pevná část daně činila v roce 2022 částku 1,88 Kč a procentuální 30 %, nejméně však 3,36 Kč. Z provedeného dokazování vyplynulo, že bylo zajištěno celkem 3 000 000 kusů cigaret, hodnota váženého cenového průměru byla stanovena na jeden kus cigarety ve výši 5,749 Kč, za krabičku cigaret o počtu 20 kusů představoval vážený cenový průměr pro konečného spotřebitele cenu ve výši 114,98 Kč. Z této částky procentuální část daně činí 34,49 Kč a pevná část daně 37,60 Kč, tedy celková daň 72,09 Kč za krabičku cigaret. Bylo zajištěno 150 000 krabiček cigaret, celková výše daně tak činila 10 813 500 Kč, nicméně tato částka vychází z procentuální daně, která nezohledňuje nejnižší možnou částku spotřební daně ve výši 3,36 Kč, kdyby ji zohledňovala, celková daň by představovala částku ve výši 15 720 000 Kč. Závěr soudů nižších stupňů ohledně rozsahu zkrácené daně je tedy naopak pro obviněného příznivější.
15. Závěrem se státní zástupce vyjádřil k námitce obviněného proti výroku o trestu. Nejprve uvedl, že takový výrok lze napadnout prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., a to pouze pokud došlo k uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští, anebo k uložení trestu mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně. Námitky proti výroku o trestu z hlediska přiměřenosti trestu však nemohou být relativně vzneseny ani podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nadto státní zástupce uvedl, že uložený trest není natolik přísný, nepřiměřený a zjevně nespravedlivý, že by vybočoval z ústavního rámce proporcionality trestní represe. Obviněnému totiž byl uložen trest odnětí svobody na samé dolní hranici zákonné trestní sazby stanovené v § 240 odst. 3 tr. zákoníku, přitom odvolací soud vzal do úvahy velký rozsah trestné činnosti, sofistikovaný způsob jejího spáchání při zapojení více osob, jakož i to, že se obviněný dopustil více trestných činů.
16. Ze všech shora rozvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného D. L. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Zároveň vyslovil souhlas s konáním neveřejného zasedání také pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
17. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno k případné replice obviněnému, který této možnosti nevyužil.
IV. Posouzení přípustnosti a důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
18. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
19. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l a 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.
20. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo
nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
21. V tomto stejném duchu a naznačeném směru musí být vykládán také dodatečně formulovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl do trestního řádu doplněn jeho novelizací provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022. Šlo zejména o reakci na rozvinutou judikaturu především Ústavního soudu, který dlouhodobě judikuje, že ani Nejvyšší soud nestojí mimo soustavu obecných soudů a že je tudíž též povolán k ochraně základních práv a svobod, takže nemůže ponechat bez povšimnutí zásah do těchto práv v rámci procesu dokazování. Určitou výjimku ze shora rozvedeného přístupu založeného na tom, že Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává proces dokazování a na jeho základě učiněná skutková zjištění, tvoří jen případ tvrzení a prokázání tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud zároveň učiní dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání [nyní podle nově formulovaného § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Jde především o případy týkající se pro rozhodnutí významných (tj. rozhodných) skutkových okolností, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu, pokud se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných (tj. absolutně neúčinných) důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení, jako jsou zásady volného hodnocení důkazů, vyhledávací a presumpce neviny. Taková existence tzv. zjevného (extrémního) nesouladu by mohla naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, a to ani po uvedeném doplnění trestního řádu o nově formulovaný dovolací důvod. Tento extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Tvrzení nedostatků skutkových zjištění, která nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, samo o sobě nezakládá důvod pro zásah dovolacího soudu, jak uznal i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14.
b) K námitkám obviněného
22. Nejvyšší soud předně zjistil, že prakticky veškeré námitky deklarované v dovolání obviněný uplatnil již v předcházejících stadiích trestního řízení v rámci své obhajoby, byly tak součástí jeho argumentace před soudem prvního i druhého stupně. Oba soudy nižších stupňů se s nimi také vypořádaly, takže na odůvodnění jejich rozhodnutí lze odkázat (v případě rozsudku soudu prvního stupně zejména na bod 47. na str. 36 a u odvolacího soudu na body 47. a 48. na str. 25 jeho rozsudku). Takto pojaté dovolání Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné (pokud ovšem dovolací námitky odpovídají uplatněným dovolacím důvodům).
23. Dovolání obviněného je ve své podstatě postaveno na třech základních výhradách. Obviněný jednak namítal, že nebyla naplněna subjektivní stránka zločinů, jimiž byl uznán vinným, jednak nesouhlasil s naplněním znaku velkého rozsahu vyjádřeného v kvalifikované skutkové podstatě trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby a jednak brojil proti uloženému nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Tyto námitky, jak je obviněný formuloval, však neodpovídají dovolacím důvodům, které uplatnil, ale ani žádným jiným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 tr. ř.
24. Námitku obviněného proti naplnění subjektivní stránky zločinů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby a porušení práv k ochranné známce a jiným označením by bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nicméně ve skutečnosti však tato námitka uvedenému dovolacímu důvodu neodpovídá, neboť obviněný se jí vlastně domáhá právního posouzení jiných skutkových závěrů, než k jakým dospěly soudy nižších stupňů. Obviněný tak vlastně nevznesl námitku nesprávného právního posouzení správně zjištěného skutkového stavu, ale žádal právně posoudit skutkový stav jiný, k němuž dospěl vlastní interpretací důkazů, zatímco soudy nižších stupňů dospěly ke skutkovým závěrům odlišným, které tvrdil předtím i veřejný žalobce v obžalobě. Naproti tomu verze obviněného byla soudy nižších stupňů odmítnuta, je považována za vyvrácenou provedeným dokazováním, skutkové závěry jsou vyjádřeny ve skutkové větě výrokové části rozsudku soudu druhého stupně, a právě ty je třeba právně posoudit. Obviněný však ve skutečnosti nežádal právně posoudit tento skutkový stav, k jakému dospěl soud druhého stupně (a předtím i soud prvního stupně), ale odlišnou verzi skutkového děje, která byla provedeným dokazováním vyvrácena. Nejde tak ve skutečnosti o námitku nesprávného právního posouzení skutku, ale o námitku nesprávného skutkového zjištění, kterou v zásadě nelze v dovolacím řízení uplatnit, neboť Nejvyšší soud není soudem, který by měl provádět dokazování a provedené důkazy hodnotit.
25. Dokazování je totiž doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Leges, 2023, str. 188 a násl.; Jelínek, J., Říha, J. Rozhodnutí ve věcech trestních se vzory rozhodnutí soudů a podání advokátů. 5. vydání. Praha: Leges, 2023, s. 43 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. Před dovolacím soudem se ale dokazování zásadně neprovádí (viz § 265r odst. 7 tr. ř.). Proto je též zcela důvodná koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní vady právního posouzení, případně úzce vymezený okruh vad procesních majících povahu zmatečných důvodů, pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí obstát. Mezi takové vady se ovšem zásadně neřadí vady dokazování, při němž dochází k utváření závěrů o skutkovém ději, jenž je kladen obviněným za vinu. Naopak Nejvyšší soud, který sám dokazování zásadně neprovádí, musí vycházet ze závěrů soudů nižších stupňů, které samy důkazní prostředky provedly a důkazy z nich vyplývající mohly též náležitě vyhodnotit, jak bylo naznačeno shora. Vady dokazování je tak možno namítat jen v úzce vymezeném rozsahu v rámci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak bylo výše vysvětleno.
26. K námitce obviněného ohledně nesprávných závěrů soudů nižších stupňů o formě jeho zavinění, resp. ohledně jeho vědomí a vůle coby předpokladů pro závěr o formě jeho zavinění, se proto Nejvyšší soud může vyjádřit pouze stručně a nad rámec výše uvedeného (obiter dictum), ve zbytku může v plném rozsahu odkázat na příslušné pasáže odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů.
27. Nejvyšší soud na takto vymezený okruh námitek obviněného ohledně skutkového stavu a rozsahu dokazování nahlížel ve světle judikatury Ústavního soudu, přitom nezjistil ani porušení základních práv obviněného, a to ani práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sb. n. a u.). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu].
28. V daném případě však dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní, neshledal. Lze tak shrnout, že soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně a které následně potvrdil svým rozhodnutím i odvolací soud. Samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené jednou skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány, přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnily, tzv. extrémní nesoulad založit nemůže. Navíc obhajobou obviněného, kterou uplatnil také ve svém dovolání, se soudy nižších stupňů zabývaly v předchozích fázích trestního řízení, dostatečně přitom odůvodnily, proč jí neuvěřily a považovaly ji za zcela účelovou, s čímž Nejvyšší soud souhlasí.
29. Soudy nižších stupňů zcela správně dospěly k závěru, že jednání obviněného společně s dalšími spoluobviněnými se při přebírání přepravovaného nákladu vymykalo běžnému postupu, naopak způsob nakládky a vykládky zboží byl konspirativní a poukazoval na zapojení většího počtu osob do nelegální výroby cigaret a jejich následné distribuce. Jak vyplynulo z provedeného dokazování, obviněný po příjezdu do České republiky zanechal návěs kamionu na opuštěném parkovišti a sám s tahačem odjel. Pro tento návěs pak přijel další spoluobviněný, který jej dopravil do areálu v XY, kde byl naložen nelegálně vyrobenými cigaretami, následně jej zavezl na jiné smluvené místo, kde si ho obviněný D.
L. vyzvedl a měl s ním odjet za hranice České republiky. Navíc při cestě z České republiky mu dělal doprovod další spoluobviněný v osobním voze Škoda Superb, aby hlídal a upozorňoval na případné kontroly, policii apod. Další ze spoluobviněných pak obviněnému předával listiny k nákladu v blízkosti autobusové zastávky. Soudy nižších stupňů také dostatečně vysvětlily, proč považovaly za nevěrohodnou obhajobou obviněného, že šlo o vstřícný postup při nakládce zboží, který mu měl umožnit opravu rozbitého tahače.
Zvolený postup se totiž zcela vymyká běžnému chování v nákladní dopravě, vykazuje prvky konspirace, obviněný při něm zcela přenechal do dispozice návěs dalším osobám, které ani neměl znát, zanechal ho na opuštěném parkovišti, odkud si jej odvezli pro něj neznámé osoby. Nadto obviněný podle své výpovědi vezl do České republiky stroje k opravě, která měla trvat delší dobu, avšak poté, co odpojil návěs a jel na parkoviště opravit závadu na tahači, mu měl někdo volat, že zpět poveze hračky. Je tak těžko uvěřitelné, že by vykládka návěsu a jeho následná nakládka proběhla zcela bez vědomí obviněného, bez předání potřebných dokumentů, které by zase byly předány na jiném místě.
Důvodně označily soudy nižších stupňů za nelogické také přijetí zakázky na převoz hraček v době, kdy měl porouchaný tahač a nevěděl, kdy a zda se mu podaří závadu opravit. Stejně tak lze akceptovat vypořádání obhajoby obviněného ze strany soudů nižších stupňů jako nevěrohodné, jde-li o jednání jeho manželky, která za ním přicestovala z Chorvatské republiky do České republiky (údajně jen proto, aby předala díl v hodnotě asi 100 eur, který nepochybně mohl získat obviněný i zde). Vcelku přesvědčivě soudy nižších stupňů vysvětlily, že mohla cestou provádět další skrytý dozor při přepravě nelegálního zboží.
Obrana obviněného o závadě na tahači se jevila také zcela důvodně nevěrohodná. Obviněný na jednu stranu tvrdil, že se kamion porouchal již na cestě do České republiky, a proto volal své manželce o pomoc, na straně druhé v hlavním líčení uváděl, že závada se na kamionu objevila až v České republice, a to dokonce až poté, co odpojil návěs na parkovišti (odkud si jej odvezl další spoluobviněný, který pak s ním jel do areálu v XY). Tuto závadu pak měl opravovat na parkovišti v Praze, kdy mu také mělo být sděleno, že zpět poveze návěs naložený hračkami.
Soudy nižších stupňů tak své závěry o vědomém zapojení do nelegální činnosti spočívající v přeshraničním pašování padělků cigaret postavily především na objektivně prokázaných zjištěních plynoucích ze skrytého sledování osob a věcí, kterým bylo zjištěno a prokázáno konspirativní chování zúčastněných osob, které neodpovídá vůbec běžným zavedeným standardům a které ani není možno dobře vysvětlit způsobem, který zvolil obviněný, jenž byl odpovědný za převážený náklad a který ani nebyl schopen věrohodně vysvětlit, jak danou zakázku získal, jak vyřídil vykládku zboží dováženého do České republiky, resp. i zakázku pro vývoz.
30. Je tak možné shrnout, že soudy nižších stupňů se věcí náležitě a dostatečně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dokazování, důkazy náležitě vyhodnotily a na jejich základě učinily skutkové závěry, které následně adekvátně právně kvalifikovaly, přitom se též dostatečně zabývaly obhajobou obviněného a řádně odůvodnily, proč jí neuvěřily a považovaly ji za nevěrohodnou. Proti takovému postupu na podkladě námitek podaných obviněným v dovolání nemá výhrad ani Nejvyšší soud jako soud dovolací, který neshledal žádný zjevný rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Je proto možné souhlasit se závěrem soudů nižších stupňů, že byla naplněna subjektivní stránka trestných činů, jimiž byl uznán vinným.
31. Obviněný dále namítl, že soudy nižších stupňů nedůvodně neprovedly jím navrhovaný důkaz, a to komunikací mezi ním a slovinským autoservisem, kterou by doložil, že jeho tahač skutečně měl poruchu, tudíž způsob nakládky z jeho pohledu byl praktický – umožnil mu opravit porouchaný tahač, nikoli konspirativní. Podle obviněného se proto jedná o opomenutý důkaz. Ani tato námitka neodpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se nejedná o podstatný důkaz, který by mohl zvrátit skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů o vině obviněného, když ta dostatečně vyplývá z dalších provedených důkazů. Nadto, i kdyby tato komunikace byla k důkazu provedena, nic by to neměnilo na závěru o konspiračním způsobu předání zboží, když se závada na kamionu, podle výpovědi obviněného, objevila až poté, co obviněný odpojil návěs na opuštěném parkovišti. Z toho je tedy zřejmé, že takový způsob předání zboží byl dopředu domluven. Dále je možno uvést, že i kdyby tato námitka naplnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byla by zjevně neopodstatněná. Soud prvního stupně se totiž tímto důkazním návrhem obviněného zabýval, zamítl jej, přitom tento svůj postup odůvodnil nadbytečností takového důkazu (viz protokol o hlavním líčení ze dne 25. 5. 2023, na č. l. 3175). Je sice pravdou, že soud prvního stupně opomněl zamítnutí důkazního návrhu explicitně vysvětlit ve svém rozsudku, nicméně důvody takového postupu vyplývají z bodu 47. odůvodnění jeho rozsudku.
32. Problematika tzv. opomenutých důkazů byla opakovaně řešena především v judikatuře Ústavního soudu, který v řadě svých nálezů podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí – z mnoha nálezů Ústavního soudu viz např. nález ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, publikovaný pod č. 10/1995 ve svazku č. 3 na str. 51 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen Sb. nál. a usn.), nález ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, publikovaný pod č. 76/1997 ve svazku č. 8 na str. 231 Sb. nál. a usn., nález ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, publikovaný pod č. 127/2002 ve svazku č. 28 na str. 95 Sb. nál. a usn. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Právě tohoto důvodu soud prvního stupně využil. (Kromě shora uvedených viz např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, publikovaný pod č. 26/2004 ve svazku č. 32 na str. 239 Sb. nál. a usn., nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, publikovaný pod č. 91/2004 ve svazku č. 33 na str. 377 Sb. nál. a usn., nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172/2004 ve svazku č. 35 na str. 315 Sb. nál. a usn.).
33. Obviněný dále nesouhlasil ani se závěrem soudů nižších stupňů o rozsahu zkrácené daně. Soudy nižších stupňů podle něj pouze převzaly vyčíslení provedené celním úřadem, přestože toto vyčíslení obsahuje nesprávný výsledek 10 814 100 Kč, namísto obviněným uváděných 5 400 689,88 Kč. Důkaz s takovou početní chybou neměl být podkladem pro vyhodnocení rozsahu zkrácené daně.
34. Ani tato námitka neodpovídá dovolacím důvodům uplatněným obviněným, neboť směřuje proti hodnocení důkazního prostředku soudy nižších stupňů, nadto Nejvyšší soud považuje závěr soudů nižších stupňů o rozsahu zkrácené daně z níže uvedených důvodů za správný.
35. Způsob, jakým se vypočítá spotřební daň z tabákových výrobků, je stanoven v zákoně o spotřebních daních. Podle § 102 ZSD se daň z cigaret skládá ze dvou částí, a to procentní a pevné části daně, přitom základem daně u procentní části daně je cena pro konečného spotřebitele podle § 103 ZSD (při legálním nakládání s cigaretami). Podle § 103 odst. 5 ZSD pro cigarety, které nejsou značeny tabákovými nálepkami, je cena pro konečného spotřebitele totožná s cenou stanovenou pro cigarety, které musí být značeny tabákovou nálepkou, se stejným obchodním názvem a o stejném počtu kusů v jednotkovém balení. Nelze-li určit cenu pro konečného spotřebitele podle předcházející věty, je cenou pro konečného spotřebitele vážený cenový průměr, jenž slouží k výpočtu výše sazeb daně z cigaret v souladu s právním předpisem Evropské unie (viz § 103 odst. 6 ZSD). Sazby a výpočet daně z tabákových výrobků upravuje § 104 ZSD.
36. V nyní projednávaném případě byl základem procentní části daně vážený cenový průměr cigaret pro konečného spotřebitele (ve smyslu § 103 odst. 5 ZSD), který v roce 2022 činil 5,7490 Kč za 1 ks cigarety (tj. 114,98 Kč za krabičku cigaret po 20 ks). Podle § 104 odst. 1 ZSD pak procentní část daně tvořila 30 % z ceny pro konečného spotřebitele, tedy procentní část daně byla 1,7247 Kč za 1 ks cigarety (tj. 34,494 Kč za krabičku cigaret). Pevná část daně pak byla v § 104 odst. 1 ZSD stanovena ve výši 1,88 Kč za kus (tj. 37,6 Kč za krabičku cigaret), přitom součet pevné a procentní daně za jednu cigaretu, který nesměl být menší než 3,36 Kč, v projednávaném případě činil 3,6047 Kč za jednu cigaretu. Při množství 3 milionů kusů cigaret činí celková výše neodvedené daně 10 814 100 Kč, jak správně zjistili soudy nižších stupňů (3 mil. x 3,6047).
37. Nejvyšší soud proto nemůže souhlasit ani s obviněným, který dospěl k rozsahu zkrácené spotřební daně ve výši 5 400 689,88 Kč, a ani se státním zástupcem, který uváděl rozsah ve výši 15 720 000 Kč. S ani jedním z jimi navržených výpočtů Nejvyšší soud nesouhlasí, naopak zcela a v plném rozsahu souhlasí se soudy nižších stupňů, jejichž závěr o výši zkrácené spotřební daně zcela koresponduje se zákonnou úpravou obsaženou v § 102 až § 104 ZSD (ve znění účinném pro rok 2022). Spotřební daň se totiž stanovuje součtem pevné části daně a procentní části daně, jak bylo shora vysvětleno, přitom jejich součet nesmí být nižší, než stanovená minimální výše daně (pro případ legálního prodeje cigaret za nižší cenu), což ovšem nečiní problém v případě výpočtu daně na základě váženého cenového průměru cigaret pro konečného spotřebitele, který vede standardně k vyšší hodnotě, jako tomu bylo i v roce 2022 (v roce 2022 nesmělo jít o částku menší než 3,36 Kč, přitom při využití váženého cenového průměru šlo o částku 3,6047 Kč za cigaretu – poměřuje se přitom součet pevné a procentní části daně, nikoli jen procentní část daně, z čehož zřejmě nesprávně vycházel státní zástupce).
Takto zjištěnou výši spotřební daně za 1 cigaretu (3,6047 Kč) stačí vynásobit celkovým počtem zajištěných cigaret (3 000 000 kusů), z nichž nebyla spotřební daň odvedena, čímž lze získat výsledek 10 814 100 Kč. Jinými slovy se výsledek získá jako součin počtu cigaret a spotřební daně odpovídající jedné cigaretě, resp. slovy zákona podle § 104 odst. 3 ZSD jako součet položek: a) součin procentní části sazby daně a ceny pro konečného spotřebitele těchto (všech) cigaret dělený stem a b) součin pevné části sazby daně a počtu kusů cigaret.
V nyní projednávané věci bylo zajištěno 3 000 000 kusů cigaret (150 000 krabiček cigaret). Položku ve smyslu § 104 odst. 3 písm. a) ZSD tak lze vypočítat podle vzorce: 5,7490 Kč (vážený cenový průměr 1 cigarety pro rok 2022) x 3 000 000 (počet kusů) x 30 /100 (procenta) = 17 247 000 Kč x 30 / 100 = 5 174 100 Kč. Položku ve smyslu § 104 odst. 3 písm. b) ZSD lze vypočítat takto: 1,88 Kč (pevná část daně) x 3 000 000 (počet kusů cigaret) = 5 640 000 Kč. Součet obou takto získaných výsledků činů 10 814 100 Kč.
38. Z výše uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného proti skutkovému závěru o výši rozsahu zkrácené spotřební daně jsou neopodstatněné. Na tom nemůže nic měnit ani námitka obviněného, že v jednom z provedených důkazů je ve výchozí rovnici pro výpočet této spotřební daně zjevný překlep, který ale neměl žádný vliv na správnost konečného výsledku stanovení výše zkrácené spotřební daně. Celní úřad pro hlavní město Prahu totiž ve vzorci učinil zřejmou písařskou chybu, když (vycházeje z počtu krabiček cigaret) označil součin položek 114,98 x 20, namísto správného údaje 114,98 x 150 000, neboť je zřejmé, že bylo zajištěno 150 000 krabiček cigaret, nikoli jen pouhých 20 krabiček. Tato písařská chyba zápisu však neměla žádný vliv na správnost konečného výsledku, který skutečně vycházel z počtu 150 000 zajištěných krabiček, jak ostatně bylo zevrubně vysvětleno shora.
39. Obviněný závěrem namítl, že odvolací soud měl ve shodě se soudem prvního stupně aplikovat § 58 odst. 1 tr. zákoníku a mimořádně snížit uložený trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby stanovené za trestný čin v § 240 odst. 3 tr. zákoníku, neboť podle něj byly splněny podmínky pro využití takového postupu a podmíněně odložený trest odnětí svobody uložený soudem prvního stupně byl více než dostačující.
40. Obviněný tak touto námitkou vlastně namítal nepřiměřenost jemu uloženého trestu odnětí svobody. Ve vztahu k této námitce musí Nejvyšší soud nejprve připomenout, že z důvodů, které mají základ v otázce přiměřenosti uloženého trestu, dovolací soud zásadně nezasahuje do rozhodnutí soudů nižších stupňů. Námitka dovolatele proti uloženému trestu se týkala jeho tvrzené nepřiměřenosti, tato námitka však nespadá pod jím uplatněný, ale ani žádný jiný dovolací důvod. Brojit proti výroku o trestu lze zejména na základě dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (který však obviněný ani neuplatnil), podle něhož lze výlučně namítat, že obviněnému byl uložen nepřípustný druh trestu nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Pokud však byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby (jak tomu bylo v tomto případě), nelze cestou dovolání pod tímto dovolacím důvodem namítat nepřiměřenost trestu.
41. Cestou dovolání nelze namítat nepřiměřenost trestu ani s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Opačný názor by byl v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku a činil by z dovolání v podstatě jen další odvolání. Otázka přiměřenosti trestu je sice záležitostí týkající se aplikace hmotného práva, avšak přesto není možné tuto otázku podřazovat ani pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to ani pokud jde o tu jeho variantu, podle které je dovolacím důvodem „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“ (míněno jiné, než je právní posouzení skutku).
Vyplývá to ze vzájemného poměru dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Oba dovolací důvody mají hmotněprávní povahu, přičemž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je obecným hmotněprávním dovolacím důvodem a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je zvláštním hmotněprávním dovolacím důvodem stanoveným jen ve vztahu k výroku o uložení trestu. Z toho logicky vyplývá, že samotný výrok o uložení trestu může být napadán pouze s použitím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr.
ř., jímž ovšem není nepřiměřenost trestu. Připustit námitky ohledně přiměřenosti trestu jako dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. by znamenalo popření smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., které by se stalo nefunkčním, bylo by bezpředmětné a nemělo by žádný smysl, neboť uložení nepřípustného druhu trestu a uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu by vždy bylo současně i „jiným nesprávným hmotněprávním posouzením“ ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. však lze podřadit námitky, kterými dovolatel namítá nesprávné hmotněprávní posouzení ve vztahu k některým zvláštním hmotněprávním podmínkám při ukládání trestu, např. zda byly splněny podmínky pro uložení souhrnného, úhrnného nebo společného trestu za pokračování v trestném činu (k tomu viz rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Takové námitky však obviněný neuplatnil.
42. Otázkou, zda a v jakých případech námitky směřující proti nevyužití ustanovení § 58 tr. zákoníku lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, se v nedávné době zabýval Nejvyšší soud v rozhodnutí publikovaném pod č. 7/2021-I. Sb. rozh. tr. (jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020), v němž dospěl k těmto závěrům: „Námitka, že trest odnětí svobody nebyl snížen pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle některého z ustanovení § 58 odst. 1, 2, 6 nebo 7 tr. zákoníku, nemůže naplnit žádný z důvodů dovolání uvedených v § 265b tr. ř. Oproti tomu námitku, že nebylo užito ustanovení § 58 odst. 5 tr. zákoníku, lze v některých případech podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve smyslu jiného nesprávného hmotně právního posouzení (jestliže dovolatel vytýká nesprávné posouzení hmotně právních podmínek uvedených v § 58 odst. 5 tr. zákoníku, např. pojmů ‚zločin‘, ‚organizovaná skupina‘), nebo pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (jestliže dovolatel namítá, že i přes soudem přiznaný status spolupracujícího obviněného mu nebyl uložen trest odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné trestní sazby).“ Je tak zřejmé, že Nejvyšší soud i nadále setrvává na tom, že nevyužití § 58 odst. 1 tr. zákoníku, jehož aplikaci žádal užít obviněný, neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu.
43. Nadto je možné uvést, že se odvolací soud možností postupu podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku vážně zabýval, avšak dospěl k odůvodněnému (a plně akceptovatelnému) závěru, že podmínky pro jeho aplikaci nejsou splněny. Obviněný se totiž dopustil dvou zločinů, obviněný se účastnil na rozsáhlé sofistikované trestné činnosti organizované skupiny osob působící ve více státech spočívající v padělání a distribuci nezdaněných cigaret dodávaných na tzv. černý trh, tedy spočívající jednak ve zkrácení spotřební daně a jednak v porušování ochranných známek dalších subjektů. Obviněnému nesvědčily ani žádné významné polehčující okolnosti, které by činily něčím jeho případ zvláštním a pro které by mělo být uvažováno o zmírnění trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby (např. odhalení trestné činnosti, usvědčení spoluobviněných, lítost činu a spolupráce s orgány činnými v trestním řízení, úplné napravení škodlivého následku etc.). Přesto odvolací soud při ukládání trestu obviněnému přihlédl k míře účasti obviněného na činu, tedy k tomu, že mu byl prokázán podíl pouze na jedné přepravě kamionu s nelegálně vyrobenými cigaretami. Proto také mu byl trest odnětí svobody uložen na samé spodní hranici zákonné trestní sazby stanovené pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby v § 240 odst. 3 tr. zákoníku (při velkém rozsahu zkrácené daně). Na takovém postupu a vysvětlení odvolacího soudu neshledal nic závadného ani soud dovolací.
V. Závěrečné shrnutí
44. Vzhledem ke všem shora zmíněným důvodům Nejvyšší soud dovolání obviněného D. L. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., neboť jím uplatněné námitky v podaném dovolání neodpovídaly jím deklarovaným dovolacím důvodům.
45. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 10. 2025
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D. předseda senátu