5 Tdo 706/2025

5 Tdo 706/2025-1421

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 8. 2025 o dovolání, které podal obviněný Zdenko Zošiak, trvale bytem Lidická 700/19, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 25. 3. 2025, sp. zn. 6 To 248/2024, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 3 T 54/2024 takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Zdenka Zošiaka odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 2. 10. 2024, sp. zn. 3 T 54/2024, byl obviněný Zdenko Zošiak uznán vinným jednak pokusem přečinu podvodu podle § 21 odst. 1, § 209 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoníku“), a jednak přečinem neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku, za něž mu soud prvního stupně podle § 251 odst. 1 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 let, dále mu podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložil též úhrnný peněžitý trest v počtu 60 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy v celkové výměře 60 000 Kč, jehož splacení povolil podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku v pravidelných měsíčních splátkách po 5 000 Kč pod ztrátou výhody splátek, nezaplatí-li dílčí splátku včas (do 25. dne v měsíci).

2. Uvedené trestné činnosti se obviněný podle uvedeného rozsudku dopustil (zjednodušeně uvedeno) následovně. Pod bodem 1. výroku rozsudku soudu prvního stupně byl obviněný uznán vinným pokusem přečinu podvodu. Konkrétně obviněný v XY (okres Zlín) i jinde v období od 27. 4. 2020 do 27. 7. 2020 jako vázáný zástupce pojišťovny D.A.S. Rechtsschutz AG, se sídlem ve Vídni (dále jen „pojišťovna D.A.S.“), převedl za tři konkrétně označené osoby ze svého bankovního účtu částku v souhrnné výši 30 910,50 Kč na bankovní účet uvedené pojišťovny, a to s cílem získat provize za úspěšně uzavřené smlouvy, čímž deklaroval uzavření smluv na pojištění právní ochrany mezi pojišťovnou a uvedenými osobami které ale neměly zájem smlouvu uzavřít a k provedení převodu peněz obviněným nedaly souhlas. Následně pojišťovna D.A.S. vyplatila ve dvou případech obviněnému provize v celkové výši 16 423,70 Kč, neboť se domnívala, že smlouvy byly uzavřeny dobrovolně, ve třetím případě pak provizi ve výši 25 360,70 Kč neposkytla, neboť zjistila, že smlouva nebyla uzavřena se souhlasem druhé smluvní strany. Uvedeným jednáním se obviněný pokusil způsobit poškozené pojišťovně D.A.S. škodu ve výši 10 873,90 Kč.

3. Skutku uvedeného pod bodem 2. (právně kvalifikovaným jako neoprávněné podnikání) se obviněný dopustil tím, že v XY (okres Zlín) i jinde v období nejméně od 11. 8. 2020 do 1. 8. 2023 pod svým živnostenským oprávněním Zdenko Zošiak, IČ: 04083903, se sídlem Lidická 700/19, Brno, opakovaně nabízel a za úplatu poskytoval právní služby, a to v rozporu s ustanovením § 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „ZA“), neboť nebyl veden v seznamu advokátů a advokátních koncipientů. Dále též neoprávněně uzavíral smlouvy právní ochrany, v nichž se zavazoval poskytovat smluvním stranám služby právní ochrany, ačkoli nebyl v tomto období oprávněn k provozování pojišťovací činnosti na území České republiky podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 277/2009 Sb., o pojišťovnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „PojZ“), přičemž za tyto služby obdržel postupně od fyzických i právnických osob konkrétně uvedených ve výroku rozsudku soudu prvního stupně částku v celkové výši 783 491,02 Kč (jednotlivé případy jsou popsány pod 16 odrážkami podle osob, jimž služby poskytoval, u sedmi osob šlo o jedinou smlouvu a úhradu, u ostatních o dvě a více smluv a úhrad).

4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně svým usnesením ze dne 25. 3. 2025, sp. zn. 6 To 248/2024.

II. Dovolání obviněného

5. Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně podal obviněný Zdenko Zošiak prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.

6. Obviněný svým dovoláním nejprve soudům nižších stupňů vytkl, že jeho trestní odpovědnost vyvodily pouze na základě znění uzavřených smluv, které vykazují znaky smluv o pojištění právní ochrany a o poskytování právních služeb, aniž by zkoumaly, zda tyto služby fakticky vykonával. Samotné znění smlouvy však podle obviněného nereflektovalo výkon jím poskytovaných služeb klientům, když poskytoval služby v podobě „asistenta“ v otázkách souvisejících s podnikáním klientů (zajišťoval školení v rámci bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, vymáhal pohledávky, obstarával nabídky, zajišťoval podklady pro odborníky apod.). Nebylo ani prokázáno, že by obsahem jeho komunikace s klienty bylo právní poradenství. V této souvislosti označil za nelogické tvrzení soudů nižších stupňů, že služby uvedené ve smlouvě musel vykonávat osobně, když v uzavřených smlouvách s klienty nebyla zmínka o možném zmocnění jiné osoby. V případě nutnosti poskytnutí právních služeb byl pouze zprostředkovatelem pro jiný subjekt, který potřebné oprávnění k jejich poskytování měl.

7. Obviněný dále namítl, že orgány činné v trestním řízení v jeho věci pokládaly při výslechu svědkům klamavé a návodné otázky, když se dotazovaly, zda jim byla nabídnuta poradenská činnost v oblasti právní ochrany (namísto toho, jaká služba jim byla nabídnuta) nebo zda věděli, že obviněný nemá oprávnění takové služby poskytovat.

8. Obviněný také namítl, že tzv. skutková věta rozsudku soudu prvního stupně je neurčitá, když v ní není jednoznačně uvedeno, jaké neoprávněné služby poskytoval a není v ní uveden žádný úkon, který by naplňoval znaky poskytování právní služby. Jednotlivé jím poskytované služby jsou konkretizovány až v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

9. Obviněný dále zpochybnil naplnění objektivní stránky trestného činu neoprávněného podnikání, protože služby podle vlastního přesvědčení neposkytoval ve větším rozsahu a nenaplnil ani znaky podnikání. Některým klientům totiž provedl pouze jediný úkon, za který si ani nic neúčtoval. Navíc naprostá většina případů se týkala zastoupení klientů proti obchodní společnosti Extéria, s. r. o., které byly skutkově zcela shodné. Obviněný si proto nechal zpracovat výzvu k úhradě advokátem, kterou pak po úpravě označení klienta, částky a data uzavření smlouvy rozeslal za klienty. Nadto v těchto případech došlo k postoupení pohledávek klientů na jeho osobu, tudíž nastoupil na místo věřitele a sám za svoji osobu uplatňoval práva vůči obchodní společnosti Extéria, s. r. o. Podle obviněného pak z výpovědí P. Ř. a V. V. také vyplynulo, že poskytovaly služby pro klienty obviněného, z předložených faktur nevyplývá, že by se mělo jednat o právní služby poskytnuté jeho osobě, byl pouze zprostředkovatelem advokátních služeb pro své klienty. Podle obviněného tak nešlo o soustavnou činnost či činnost poskytovanou ve větším rozsahu, když podle soudní praxe v případě neoprávněného podnikání v podobě neoprávněného poskytování právních služeb by se mělo jednat o desítky případů. Soudy nižších stupňů pak ani nerozlišily, která jeho protiprávní činnost naplnila znak většího rozsahu, tedy zda poskytování právních služeb nebo poskytování pojištění právní ochrany, namísto toho rozsah těchto poskytovaných služeb hodnotily společně.

10. Obviněný pak dále nesouhlasil ani s posouzením své činnosti jako poskytování pojištění právní ochrany. Podle § 2856 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), musí být sjednán rozsah pojistného plnění. V jím uzavíraných smlouvách však žádný rozsah sjednán nebyl. Klient totiž obvykle uhradil paušální částku za zajištění pomoci obviněného kdykoliv se na něj po dobu platnosti smlouvy obrátil. Obviněný tak hradil nejen náklady klienta za uplatnění jeho práv, ale i náklady spojené s vyřízením jeho záležitosti. Hrazení služeb paušální platbou není v obchodním styku neobvyklé, proto nelze automaticky konstatovat, že se jednalo o pojištění. V této souvislosti obviněný doplnil, že pojistným nebezpečím je vznik závazku pojistitele uhradit náklady v souvislosti s uplatněním práva. Obviněný však klientům poskytoval pomoc i v jiných záležitostech týkajících se jejich podnikání, plnění tak nebylo navázáno na vznik právního problému, ve kterém by klienti uplatňovali svá práva. Navíc znakem pojistné smlouvy je poskytnutí pojistného plnění, nastane-li nahodilá událost krytá pojištěním. Obviněný však v rámci svých služeb řešil i záležitosti, o kterých již klient v době uzavření smlouvy věděl, že je bude potřebovat zajistit. Nešlo tak o nahodilou událost ve smyslu pojistné události.

11. Obviněný dále namítl rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Podle soudů nižších stupňů ze stanoviska České advokátní komory vyplývá, že obviněný poskytoval pojištění právní ochrany, ačkoliv takový závěr v něm není obsažen. Naopak je v něm uvedeno, že pojištění právní ochrany neposkytoval a že závěru o poskytování těchto služeb nesvědčí ani obsah příloh (zejména smlouvy s klienty). Soudy nižších stupňů pak ani nevysvětlily, z čeho dovodily znaky pojištění a z jakých úvah vycházely. Stejně tak stanovisko České národní banky nepodporuje závěr o poskytování pojištění, pouze se v něm konstatuje absence oprávnění ke zprostředkování pojištění v daném období.

12. Obviněný zpochybnil také naplnění subjektivní stránky trestného činu neoprávněného podnikání. Vždy vycházel z přesvědčení, že nečiní nic nezákonného a že předmět jeho činnosti byl v souladu s jeho stávajícím živnostenským oprávněním. V předmětném období ho žádný ze správních orgánů či soudů nevyloučil ze zastoupení a z jejich strany ani nebyl konfrontován, že by činil cokoli protiprávního. Navíc pojem právní ochrana je složitý právní pojem, který obviněný, jakožto osoba bez právního vzdělání, nemohl posoudit, proto také nemohl naplnit subjektivní stránku tohoto trestného činu.

13. Soudy nižších stupňů se pak podle obviněného nedostatečně zabývaly zásadou subsidiarity trestní represe, když v rámci úvah o její aplikaci pouze hodnotily větší rozsah jeho činnosti a obavu, že s ohledem na majetkové poměry nebude schopen hradit za klienty veškeré náklady v případě rozsáhlých majetkoprávních sporů. Nebylo však prokázáno, že by někdy své služby klientům neposkytl řádně, navíc z jeho dosavadního provozování činnosti vyplývá, že jeho obchodní model byl funkční, a tudíž byl schopen dostát svým závazkům vůči klientům.

14. Ve vztahu k trestnému činu podvodu, jímž byl též uznán vinným, obviněný vznášel námitky nesprávného hodnocení svědeckých výpovědí, ze kterých soudy nižších stupňů dovodily závěr, že svědci nevěděli o uzavření pojistných smluv. Někteří svědci však výslovně potvrdili, že o uzavření smlouvy věděli, popř. v návaznosti na uzavřenou smlouvu vyžadovali právní rady, z čehož vyplývá, že si museli být vědomi uzavřené smlouvy. Vzhledem k jeho přesvědčení, že došlo k platnému uzavření smluv o pojištění, se nemohl trestného činu dopustit úmyslně. Soudy nižších stupňů také vůbec nehodnotily možnou motivaci svědků vypovídat v jeho neprospěch, když byli kontaktováni pojišťovnou D.A.S s pohrůžkou nevypovězení smlouvy, pokud by nevypovídali v jeho neprospěch, což by pro ně znamenalo i nadále platit pojištění. Soudy nižších stupňů ani u tohoto trestného činu nezvážily náležitě aplikaci zásady subsidiarity trestní represe, a to zejména s ohledem na hranici nepatrné škody, která byla jeho protiprávním jednáním překročena pouze o 873,90 Kč. Navíc trestný čin podvodu, kterým byl uznán vinným, by byl již promlčen, nebýt údajného trestného činu neoprávněného podnikání, kterým byl uznán vinným pod bodem 2. rozsudku soudu prvního stupně.

15. Ze všech uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a přikázal věc soudu prvního stupně v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

III. Vyjádření k dovolání a replika obviněného

16. K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dovolací námitky obviněného.

17. Podle státního zástupce uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky, jimiž obviněný zpochybnil hodnocení důkazů, výsledky dokazování a na jeho základě učiněné skutkové závěry. Obviněný totiž nevyjádřil zjevný rozpor mezi těmito skutkovými zjištěními a obsahem důkazů. Státní zástupce však částečně přisvědčil námitce obviněného, že v popisu rozhodných skutkových okolností ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně nejsou uvedeny konkrétní úkony právních služeb, které obviněný klientům na základě uzavřených smluv poskytoval. Přesto je podle něj možné konstatovat, že soudy nižších stupňů ve věci učinily odpovídající rozhodná skutková zjištění pro závěr o vině obviněného přečinem neoprávněného podnikání. Rozsah a obsah poskytnutých právních služeb je uveden v odůvodnění napadených rozhodnutí, navíc je nutné zohlednit, že sjednaná pojištění právní ochrany věcně souvisela s poskytováním právních služeb, proto nebylo ani nutné, aby soudy nižších stupňů oddělovaly neoprávněné podnikání obviněného v oblasti pojišťovnictví a v oblasti poskytování právních služeb. V trestním řízení bylo prokázáno, že obviněný obdržel na svůj bankovní účet v souvislosti se sjednanými smlouvami paušální nebo jednorázové úplaty v celkové výši 783 491,02 Kč. Právní služby, které obviněný poskytoval, soud prvního stupně specifikoval v odůvodnění svého rozsudku, stejně je tomu i v případě pojištění právní ochrany. Obviněný nebyl osobou oprávněnou poskytovat tyto služby, když neměl oprávnění udělené Českou národní bankou a nebyl ani zapsán v seznamu advokátů a advokátních koncipientů vedeném Českou advokátní komorou. Vzhledem k těmto skutkovým zjištěním lze proto konstatovat, že obviněný svým jednáním naplnil znaky přečinu neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku a zároveň tato rozhodná skutková zjištění vyplývají z provedených důkazů.

18. Státní zástupce dále vyložil jednotlivé znaky objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku, které podle jeho názoru byly naplněny, a to včetně většího rozsahu. Obviněný totiž sjednával příslušné smlouvy, ačkoli k tomu nebyl oprávněn, činil tak po dobu téměř tří let, a tímto jednáním získal částku v řádech statisíců korun. O větším rozsahu tak svědčí zejména povaha jeho protiprávní činnosti, rozsah a doba jejího provozování, jakož i celková výše přijatých peněžních prostředků.

19. Státní zástupce nesouhlasil ani s námitkou obviněného, že nejednal úmyslně. Obviněný totiž věděl, že není oprávněn sjednávat s klienty pojištění právní ochrany, ani vykonávat právní služby, přesto tak činil, a to soustavně a se záměrem dosáhnout zisku. Navíc jako bývalý vázaný zástupce pojišťovny se musel náležitě vyznat v obsahu pojmu právní ochrana v oblasti pojišťovnictví, jak namítal.

20. Námitky, jimiž obviněný brojil proti hodnocení svědeckých výpovědí soudy nižších stupňů, neodpovídají uplatněným ani žádným jiným dovolacím důvodům. Pro úplnost státní zástupce doplnil, že z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný jako vázaný zástupce pojišťovny D.A.S. sjednal s fyzickými a právnickými osobami smlouvy s cílem neoprávněně získat od pojišťovny provize, ačkoli dotčené osoby neměly žádný zájem tyto smlouvy uzavřít a k jejich uzavření nedaly souhlas, přitom pojišťovna jednala s vědomím, že smlouvy byly uzavřeny dobrovolně a že obviněný má na provizi nárok.

21. K zásadě subsidiarity trestní represe státní zástupce připomněl, že každý protiprávní čin, který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoně, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. V nyní posuzované věci skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, ani další rozhodné okolnosti nejsou nijak výjimečné v tom smyslu, že by nešlo o případ společensky škodlivý, který by nedosahoval závažnosti ani těch nejlehčích, běžně se vyskytujících trestných činů podvodu a neoprávněného podnikání. Obviněný totiž spáchal oba přečiny za podmínek pokračování, vůči vícero subjektům a nejednalo se o žádný ojedinělý exces, ale o promyšlené jednání s cílem dosáhnout obohacení na úkor pojišťovny, resp. v případě neoprávněného podnikání dosáhnout zisku. Obviněný navíc přečin neoprávněného podnikání páchal po dobu přibližně tří let a získal za tuto činnost poměrně vysokou částku, ani hraniční výše škody nikoli nepatrné u pokusu trestného činu podvodu, kterou se obviněný pokusil způsobit, nevylučuje uplatnění prostředků trestního práva. Za neopodstatněnou považoval státní zástupce také námitku obviněného, že jeho trestní odpovědnost za pokus přečinu podvodu zanikla s ohledem na běh promlčecí doby. Obviněný v promlčecí době, která měla uplynout dne 27. 7. 2023, totiž spáchal pokračující přečin neoprávněného podnikání, který je při srovnání trestů přísnější, když neobsahuje více druhů alternativních trestů.

22. Ze shora uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Zároveň vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí.

23. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno k případné replice obviněnému, který tohoto práva využil. Obviněný vyjádřil nesouhlas s názorem státního zástupce, že jeho námitky neodpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., k tomu odkázal zejména na vyjádření České advokátní komory a smlouvy sjednané s klienty. Za zásadní označil otázku, zda je či není nutné oddělovat neoprávněné podnikání obviněného v oblasti pojišťovnictví a poskytování právních služeb. Podle obviněného soudy nižších stupňů pochybily, pokud tyto dvě činnosti sloučily, neboť se jedná o činnosti rozdílné a takový postup je v rozporu s požadavkem na přesné a určité vymezení skutku. Každá z nich musí být ve skutkové větě popsaná samostatně, musí být časově a obsahově vymezena a u každé také musí být prokázáno, že byla vykonávána ve větším rozsahu. Sloučením těchto činností tak soudy uměle navýšily rozsah neoprávněné činnosti, čímž vytvořily dojem naplnění znaku „ve větším rozsahu“, který by jinak nebyl naplněn.

24. Obviněný dále uvedl, že státní zástupce se nijak nezabýval posouzením znaků pojištění právní ochrany a v čem konkrétně bylo spatřováno naplnění jeho jednáním. Nesouhlasil ani se závěrem o úmyslném zavinění, když byl učiněn pouze na základě obecného hodnocení jeho činnosti. Obviněný svoji činnost považoval za legální, její rozsah navíc konzultoval s úředníkem živnostenského úřadu. Nadto argument, že jako vázaný zástupce pojišťovny musel znát odborný obsah pojmu právní ochrany, není dostačující pro prokázání jeho úmyslného jednání.

25. Obviněný z těchto uvedených důvodů setrval na svém návrhu a žádal Nejvyšší soud, aby vyhověl jím podanému dovolání.

IV. Posouzení přípustnosti a důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

26. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.

27. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l a 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.

28. Obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo

nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.

29. V tomto stejném duchu a naznačeném směru musí být vykládán také nově formulovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl do trestního řádu doplněn jeho novelizací provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022. Šlo zejména o reakci na rozvinutou judikaturu především Ústavního soudu, který dlouhodobě judikuje, že ani Nejvyšší soud nestojí mimo soustavu obecných soudů a že je tudíž též povolán k ochraně základních práv a svobod, takže nemůže ponechat bez povšimnutí zásah do těchto práv v rámci procesu dokazování.

Určitou výjimku ze shora rozvedeného přístupu založeného na tom, že Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává proces dokazování a na jeho základě učiněná skutková zjištění, tvoří jen případ tvrzení a prokázání tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud zároveň učiní dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání [nyní podle nově formulovaného § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Jde především o případy týkající se pro rozhodnutí významných (tj. rozhodných) skutkových okolností, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu, pokud se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných (tj. absolutně neúčinných) důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení, jako jsou zásady volného hodnocení důkazů, vyhledávací a presumpce neviny.

Taková existence tzv. zjevného (extrémního) nesouladu by mohla naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, a to ani po uvedeném doplnění trestního řádu o nově formulovaný dovolací důvod. Tento extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (např. nález Ústavního soudu ze dne 10.

7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Tvrzení nedostatků skutkových zjištění, která nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, samo o sobě nezakládá důvod pro zásah dovolacího soudu, jak uznal i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14.

30. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Tento důvod dovolání má dvě alternativy uplatnění. Podstata dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je tedy v tom, že soud druhého stupně měl v řízení o odvolání přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný opravný prostředek. Druhou alternativou je skutečnost, že odvolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř.

31. Nejvyšší soud dále obecně připomíná, že zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).

b) K jednotlivým námitkám obviněného

32. Nejprve je třeba uvést, že většina dovolacích námitek obviněného představuje jeho dosavadní obhajobu, kterou uplatňoval jak v řízení před soudem prvního stupně, tak v rámci svého řádného opravného prostředku. Oba soudy nižších stupňů se s ní také vypořádaly, takže na odůvodnění jejich rozhodnutí lze plně odkázat. Protože Nejvyšší soud s takovým vypořádáním námitek obviněného souhlasí, není třeba tuto argumentaci znovu zevrubně opakovat (obviněnému je vypořádání těchto argumentů dobře známo). Odkázat lze též na vyjádření státního zástupce k podanému dovolání, s nímž Nejvyšší soud také souhlasí. Nadto je třeba uvést, že obviněný svou argumentaci ve více bodech svého dovolání sice koncipoval jako polemiku s hmotněprávním posouzením skutku ze strany soudů nižších stupňů, nicméně svou obranu v mnoha ohledech založil na odlišném hodnocení důkazů a odlišné verzi skutkového děje, než k jaké dospěly soudy nižších stupňů. Jak ale bylo vysvětleno shora, taková argumentace v zásadě neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů.

33. Obviněný především namítal, že skutková zjištění soudů nižších stupňů jsou v tzv. extrémním rozporu s obsahem důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků. Existence takového zjevného (extrémního) rozporu by mohla být důvodem pro zásah dovolacího soudu, kdyby ovšem takové námitky byly reálně zjištěny a kdyby odpovídaly některé z alternativ v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak byly uvedeny shora. V daném případě však žádný takový rozpor (navíc odpovídající některé z alternativ dovolacího důvodu) zjištěn nebyl.

Soudy nižších stupňů se přiklonily k verzi prosazované veřejným žalobcem, opřené o jednu skupinu důkazů, zatímco obviněný prosazoval vlastní verzi skutkového děje, opřenou o jím prosazované důkazy a jejich hodnocení. V tom ale tzv. extrémní (či lépe zjevný) rozpor spočívat nemůže, jak ostatně vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. V takovém případě jde totiž jen o pouhou polemiku se soudy nižších stupňů, které dokazování v potřebném rozsahu provedly, důkazy hodnotily a na jejich základě učinily skutkové závěry, zároveň sdělily důvody, proč tak učinily, takže jejich postup nevykazuje prvky libovůle.

Nejvyšší soud ovšem není další (třetí) soudní instancí s plnohodnotným přezkumem skutkových závěrů soudů nižších stupňů, takto jeho role a postavení v trestním řízení nebylo koncipováno, na tom nic nezměnilo ani doplnění nového dovolacího důvodu uvedeného v nynějším § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak bylo rozvedeno shora.

34. V tomto směru je třeba připomenout, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání není zásadně povolán k přezkumu skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, není řádnou třetí instancí sporu mezi veřejnou žalobou a obhajobou obviněného, takto jeho postavení nebylo koncipováno, jak bylo již naznačeno shora. Dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny.

Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů.

I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Leges, 2023, str. 188 a násl.; Jelínek, J., Říha, J. Rozhodnutí ve věcech trestních se vzory rozhodnutí soudů a podání advokátů. 5. vydání.

Praha: Leges, 2023, s. 43 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. Před dovolacím soudem se ale dokazování zásadně neprovádí (viz § 265r odst. 7 tr. ř.). Proto je též zcela důvodná koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní vady právního posouzení, případně úzce vymezený okruh vad procesních majících povahu zmatečných důvodů, pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí obstát. Mezi takové vady se ovšem zásadně neřadí vady dokazování, při němž dochází k utváření závěrů o skutkovém ději, jenž je kladen obviněným za vinu. Naopak Nejvyšší soud, který sám dokazování zásadně neprovádí, musí vycházet ze závěrů soudů nižších stupňů, které samy důkazní prostředky provedly a důkazy z nich vyplývající mohly též náležitě vyhodnotit, jak bylo naznačeno shora.

35. Nejvyšší soud na shora vymezený okruh námitek obviněného ohledně skutkového stavu a hodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků nahlížel ve světle judikatury Ústavního soudu, přitom nezjistil ani porušení základních práv obviněného, a to ani práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sb. n. a u.). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu].

36. V daném případě však dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní, neshledal. Lze tak shrnout, že soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené jednou skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány, přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnily, tzv. extrémní nesoulad založit nemůže.

37. Nejvyšší soud se tak může k námitkám proti skutkovým závěrům soudů nižších stupňů vyjádřit pouze stručně a nad rámec (jako obiter dictum) vypořádání dalších námitek obviněného, které by snad (s určitou mírou benevolence) mohly obsahově odpovídat dalšímu dovolacímu důvodu, který obviněný uplatnil, a sice uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Takové námitky však Nejvyšší soud shledal jako zjevně neopodstatněné (šlo především o námitku chybné aplikace zásady subsidiarity trestní represe a nenaplnění znaku většího rozsahu u trestného činu neoprávněného podnikání).

38. Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkami obviněného, kterými namítal rozpor skutkových závěrů s obsahem provedených důkazů. Soud prvního stupně podle obviněného nesprávně interpretoval vyjádření České advokátní komory, že obviněný poskytoval pojištění právní ochrany a právní služby, což z uvedeného vyjádření nevyplývá, chybně hodnotil jednotlivé svědecké výpovědi, které se vztahovaly k dílčím útokům pokusu přečinu podvodu, kterým byl též uznán vinným (nezohlednil motivaci svědků vypovídat křivě, nadto překroutil i samotný obsah jejich výpovědi).

39. S uvedenými námitkami obviněného ani nelze souhlasit. Soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích nikde neuvedly, že by z vyjádření České advokátní komory mělo vyplývat, že obviněný poskytoval služby pojištění právní ochrany. Soud prvního stupně vycházel z vyjádření České advokátní komory pouze potud, že obviněný v předmětné době nebyl veden v seznamu advokátů a advokátních koncipientů (viz spodní část str. 9 odůvodnění rozsudku). Uvedené vyjádření vůbec nebylo způsobilé prokazovat, zda obviněný poskytoval právní služby a pojištění právní ochrany či nikoli, to faktické poskytování těchto služeb vyplývá z jiných důkazů provedených v řízení před soudem prvního stupně, jak bude rozvedeno níže, stejně tak nebyly soudy nižších stupňů jakkoliv limitovány uvedeným vyjádřením ani pokud jde o právní posouzení skutku, které musí provést soudy samy (iura novit curia – soud zná právo, viz též § 9 odst. 1 tr.

ř. k posouzení tzv. předběžných otázek). Odvolací soud se zabýval také námitkou možné motivace svědků vypovídat v neprospěch obviněného. V bodě 8. odůvodnění svého usnesení výslovně uvedl, že „neměl důvod nevěřit svědeckým výpovědím, když u svědků nebyla shledána žádná okolnost či motivace, která by vyvolala jakékoliv pochybnosti o pravdivosti jejich výpovědí, které byly v souladu jak mezi sebou, tak i s dalšími listinnými důkazy“. Z provedených důkazů tak bylo dostatečně prokázáno, že obviněný, jako vázaný zástupce pojišťovny D.

A. S., oslovoval možné klienty a nabízel jim služby pojištění právní ochrany. Přestože osoby oslovené obviněným s uzavřením smlouvy nesouhlasily, obviněný za ně ze svého bankovního účtu na bankovní účet pojišťovny D. A. S. zaslal platbu jako úhradu za pojištění, přičemž provedením těchto plateb došlo k uzavření smluv pojištění právní ochrany. Obviněný takto jednal s cílem získat od pojišťovny D. A. S. provizi za každou uzavřenou smlouvu, která převyšovala jím uhrazenou částku za rok pojištění pro zmíněné svědky (což byl jeho zisk).

Tato provize mu byla ve dvou případech proplacena, ve třetím nikoli, neboť pojišťovna D. A. S. zjistila, že smlouva nebyla uzavřena se souhlasem svědka P. H. Uvedené jednání obviněného bylo prokázáno zejména bankovními výpisy, zajištěnými smlouvami o pojištění právní ochrany, smlouvou o obchodním zastoupení uzavřenou mezi obviněným a pojišťovnou D. A. S., výpověďmi jednotlivých svědků, jakož i dalšími důkazy, které jsou spolu ve vzájemném souladu. Výpověďmi takto postižených svědků (jimž obviněný svým postupem založil povinnost plnění ze smlouvy i na další období, ač s tím svědci nesouhlasili) bylo jednoznačně prokázáno, že všichni označení svědci neměli o uzavření smlouvy zájem, proto ani sami nepřevedli na bankovní účet pojišťovny D.

A. S. požadovanou částku, kterou místo nich uhradil obviněný, přičemž jako zástupce nepravdivě deklaroval uzavření smluv s těmito svědky.

40. Správně též soudy nižších stupňů uzavřely, že obviněný v tomto případě jednal s úmyslem přímým, neboť šlo o cílené jednání, kterým předstíral uzavření smlouvy se svědky, aby dosáhl vyplacení provizí, ač věděl, že jím oslovení svědci žádné smlouvy o pojištění právní ochrany uzavřít nechtěli. Šlo tak zjevně o předstírané právní jednání činěné obviněným jen s cílem dosáhnout výplaty provize. Obviněný věděl, že pojišťovnu D. A. S. uvádí v omyl, činil tak jen proto, aby dosáhl vyplacení provize, což pro něj znamenalo prospěch a pro pojišťovnu D.

A. S. škodu. Škoda byla určena jako rozdíl mezi částkou vyplacenou pojišťovnou D. A. S. a částkou převedenou obviněným, což je korektní způsob výpočtu skutečně způsobené škody, jež odpovídá získanému prospěchu obviněným. Ve dvou případech ji obviněný skutečně způsobil (dílčí útoky dokonal), ve třetím se o její způsobení snažil, jeho čin zůstal ve stadiu pokusu. Správně též soudy nižších stupňů posoudily takové jednání jako pokračování v trestném činu podle § 116 tr. zákoníku a v souladu s judikaturou dospěly k závěry, že čin zůstal ve stadiu pokusu (neboť teprve v souhrnu s třetím dílčím útokem, který byl posouzen jako pokus a kterým škodu nezpůsobil, byla dosažena hranice škody nikoli nepatrné – viz rozhodnutí č. 15/1996 Sb. rozh.

tr.). Byly tak naplněny všechny znaky objektivní i subjektivní stránky pokusu trestného činu podvodu, Nejvyšší soud neshledal námitky obviněného relevantní, naopak postup soudů nižších stupňů v přezkoumávaném ohledu byl správný.

41. Obviněný dále v dovolání zpochybnil způsob provedení důkazních prostředků, a sice výslechů svědků v přípravném řízení, neboť podle něj byly svědkům kladeny klamavé a návodné otázky. Ani tato námitka neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů, neboť i ta se týká způsobu provádění dokazování a následného hodnocení důkazů. Obviněný ani neoznačil tyto důkazy za procesně nepoužitelné, což jedině by mohlo odpovídat dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. I kdyby tak ovšem učinil, nebyly by takové námitky důvodné.

Prosté položení dotazů kapciózních či sugestivních v průběhu výslechu nečiní celý takový výslech nezákonným a procesně nepoužitelným, tj. absolutně neúčinným. V takovém případě by bylo na orgánu činném v trestním řízení, aby předně takové otázky nekladl, popř. jejich položení nepřipustil, následně aby z nich nevycházel, tedy obezřetně postupoval při hodnocení důkazního prostředku a z něj získaných důkazů. V daném případě navíc obviněný vytýkal vadný postup policejnímu orgánu v přípravném řízení, nikoli však soudu prvního stupně, který sám prováděl v hlavním líčení dokazování a provedení důkazních prostředků opakoval (obviněný u některých svědků souhlasil s přečtením úředních záznamů o podaných vysvětleních, na opakovaném výslechu netrval, v ostatních případech byly výslechy opakovány kontradiktorním způsobem).

Jádro dokazování přitom tkví v řízení před soudem, který sám hodnotí důkazy vyplývající z důkazních prostředků provedených před ním samým, což odpovídá zásadě bezprostřednosti a ústnosti, jak bylo vysvětleno shora. Žádné procesní pochybení pak obviněný soudu ani nevyčítal, kromě toho ani nijak nekonkretizoval, v čem měl soud prvního stupně při utváření svých skutkových závěrů pochybit. Ostatně obviněný ani neoznačil, jaké konkrétní otázky měly být kapciózní či sugestivní a do jaké míry měly nezákonně ovlivnit výsledek trestního řízení, že by se jevil jako zjevně nespravedlivý.

Nejvyšší soud žádné takové ovlivnění neshledal, námitky obviněného (nadto uplatněné jen v obecné rovině) tak nemohl akceptovat.

42. Obviněný také namítl, že skutková věta odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně je neurčitá, když v ní není uveden ani jeden konkrétní případ, ve kterém by poskytl právní službu. Ze skutkové věty pouze obecně vyplývá, že obviněný opakovaně nabízel a za úplatu poskytoval právní služby, aniž by byl veden v seznamu advokátů a advokátních koncipientů. K této námitce je opět třeba uvést, že nenaplňuje dovolatelem vymezené, ale ani žádné jiné dovolací důvody. Jde veskrze o námitku procesní, s níž nepočítá ustanovení § 265b odst. 1 a 2 tr.

ř., které obsahuje jen úzce vymezený okruh procesních námitek majících charakter zmatečních důvodů, mezi něž obviněným označená výhrada nepatří. Tato námitka by mohla být nanejvýše součástí širšího okruhu výhrad porušení práva na spravedlivý proces (že obviněný neměl vůbec představu, čemu se má bránit, když je popis skutku značně nekonkrétní, až abstraktní). Nejvyšší soud se k uvedené námitce obviněného stručně vyjádří, byť ji obviněný uvedeným způsobem nekoncipoval. Přestože si lze představit obsáhlejší a konkrétnější popis protiprávního jednání obviněného ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, je možné výrokovou část tohoto rozsudku označit za dostatečnou.

Popis skutku ve výrokové části odsuzujícího rozsudku musí splňovat nároky uvedené v § 120 odst. 3 tr. ř., tj. musí být konkretizován uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě jinými skutečnostmi tak, aby nemohl být zaměněn s jiným skutkem, jakož i uvedením všech okolností odpovídajících zákonným znakům trestných činů, které jsou v něm spatřovány. Tyto nároky v zásadě popis skutku splňuje, je dostatečně konkretizován tak, aby nemohl být zaměněn s jiným, je z něj patrné, v čem je naplnění znaků trestných činů spatřováno.

Není třeba jej formulovat do jednotlivých detailů, popisovat zcela podrobně každý dílčí akt, kterého se obviněný dopustil, postačí rámcová formulace. Z popisu skutku je přitom zjevné, v jakém období a na jakém místě se obviněný trestné činnosti dopouštěl, v čem jeho neoprávněné podnikání spočívalo – poskytování právních služeb v rozporu s příslušnými ustanoveními zákona o advokacii a zákona o pojišťovnictví, specifikovány jsou i jednotlivé právní vztahy s klienty, jimž neoprávněně své služby nabízel a poskytoval.

Z popisu skutku vyplývá, že obviněný vystupoval pod svým živnostenským oprávněním, ve skutkové větě jsou vyjmenovány jednotlivé osoby, kterým neoprávněně nabízel a poskytoval právní služby a pojištění právní ochrany na základě konkrétně označených smluv o poskytování pravidelných ročních služeb v oblasti konzultační, poradenské činnosti a služeb právní ochrany nebo na základě smluv o poskytování služeb, které uzavřel s klienty k jejich zastupování ve sporu s obchodní společností Extéria, s. r. o.

Ve skutkové větě je u každé osoby uvedena i konkrétní výše odměny, kterou obviněnému za poskytnutí služeb tato osoba poskytla. Popis skutku tak obsahoval všechny znaky, na základě kterých bylo možné protiprávní jednání obviněného podřadit pod ustanovení o přečinu neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je pak konkrétně rozvedeno, v čem poskytování právních služeb obviněným spočívalo (zasílání předžalobních upomínek, zastupování osob před správními i soudními orgány apod.). Skutková věta tvoří s odůvodněním rozsudku jeden celek a poskytuje obviněnému dostatečné informace o tom, co je mu konkrétně kladeno za vinu, tedy v čem soud prvního stupně shledal přečin neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku.

43. Obviněný ve svém dovolání popřel, že by se dopustil trestného činu neoprávněného podnikání spočívajícího v neoprávněném poskytování pojišťovacích a právních služeb. Předně soudům nižších stupňů vytkl, že vycházely z pouhého znění uzavřených smluv, aniž by zkoumaly, zda tyto služby fakticky vykonával. Samotné znění smluv však neodpovídalo jím skutečně poskytovaným službám. Nadto v těchto smlouvách nebyl sjednán rozsah pojistného plnění, jakožto podstatná náležitost smlouvy o pojištění právní ochrany, a jím poskytované služby ani nebyly vázány na nahodilou událost, když v rámci svých služeb řešil i záležitosti, o nichž klienti věděli již v době uzavření smlouvy. Jím poskytované plnění nebylo vázáno ani na vznik právního problému, ve kterém by klienti uplatňovali svá práva, jak vyžadují zákonné znaky pojištění právní ochrany.

44. Ani tyto námitky obviněného, které mají zčásti skutkový základ a zčásti jsou zpochybněním správnosti hmotněprávního posouzení, nemohl Nejvyšší soud akceptovat. Obviněný jimi předně zpochybňoval skutkové závěry soudů nižších stupňů, resp. hodnocení důkazů, čímž nemohl naplnit žádný z dovolacích důvodů, jak bylo vysvětleno shora. Přesto i k tomu zaujme Nejvyšší soud stručné stanovisko. Není pravdou, že by soudy nižších stupňů vycházely toliko ze samotného textu uzavíraných smluv mezi obviněným a jeho klienty, byť tyto smlouvy je třeba považovat za podstatné (klíčové) pro závěr o tom, jaké služby obviněný nabízel. Soudy nižších stupňů kromě nich měly k dispozici i další listinné důkazy, jakož i výpovědi svědků. Z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že obviněný skutečně nabízel právní služby a pojištění právní ochrany, s klienty uzavíral smlouvy, kterými se zavazoval tyto služby provést, reálně na základě takto uzavřených smluv také v konkrétních případech služby poskytoval. Již samotné uzavření smlouvy obsahující závazek službu poskytnout je ale neoprávněným podnikáním. Pojištění právní ochrany totiž spočívá právě v poskytnutí jistoty klientovi, že o něj v určitých ohledech bude postaráno, že mu bude poskytnuta právní služba, pokud v budoucnu vznikne taková potřeba. Již závazek takto plnit po určitou dobu označenou ve smlouvě za předem sjednanou úhradu, je podnikáním v tomto segmentu trhu. Podobně je poskytnutím služby, tedy i podnikáním, sjednání závazku poskytovat předem nekonkretizované právní služby za paušální částku po celé sjednané budoucí období. Obviněným nabízené a poskytované služby měly jednoznačně charakter pojištění právní ochrany a poskytování právního poradenství, k čemuž obviněný nebyl oprávněn.

45. To lze doložit textem samotných smluv, v nichž jsou obsaženy smluvní závazky stran. Ve smlouvách o poskytování pravidelných ročních služeb v oblasti konzultační, poradenské činnosti a služeb právní ochrany se obviněný zavazoval klientům poskytnout zejména právní ochranu podnikatele v rozsahu nároků a sporů do 1 000 000 Kč, právní poradenství, právní ochranu vozidel, pracovněprávních nároků zaměstnavatele na náhradu újmy proti zaměstnancům, pracovněprávních sporů zaměstnavatele se zaměstnancem, kontrolu a zpracování smluv, zastupování ve smluvních sporech apod. Přitom z provedených důkazů, a to zejména ze svědeckých výpovědí, e-mailové komunikace obviněného s jednotlivými klienty, sdělení jednotlivých klientů a faktur, bylo prokázáno, že tyto služby obviněný svým klientům také reálně poskytoval (nešlo tak o podvodné jednání vůči klientům, simulovaný právní úkon, kterým by obviněný jen vylákával peníze).

Tak například Ing. Jaroslav Horehleď, jednatel obchodní společnosti Pivovar Hrádek, s. r. o., uvedl, že jím řízená obchodní společnost využívala zejména služeb právní ochrany automobilů a zaměstnanců, obviněný jim tyto služby poskytl ve třech případech, podle sdělení obchodní společnost FastFox, s. r. o., jim obviněný poskytl služby právní ochrany v dopravě, M. T. s obviněným uzavřel smlouvu o poskytnutí právní ochrany, na základě které ho obviněný zastupoval v pracovněprávním sporu u Okresního soudu v Kroměříži, Ing.

Jaroslav Rudolf, jednatel obchodní společnosti Rudolf ekodomy, s. r. o., požadoval služby právní ochrany, M. A. využila služeb obviněného k zastupování syna ve správním řízení, obviněný zastupoval také klienty ve sporech s obchodní společností Extéria, s. r. o. Obhajoba obviněného, že právní služby ani služby právní ochrany neposkytoval, tak byla jednoznačně vyvrácena důkazy provedenými v tomto trestním řízení. Pokud obviněný dále namítal, že klienti mu uhradili paušální roční částku, za což jim byl obviněný k dispozici pro řešení jakéhokoli obchodního problému, se kterým se na něj mohli klienti obrátit, přičemž pak za ně hradil nejen náklady na uplatnění jejich práv, ale i náklady spojené s vyřízením jejich záležitostí, pak tyto služby zcela odpovídají pojištění právní ochrany.

Touto svou obranou se obviněný usvědčoval z neoprávněného podnikání. Pokud vedle těchto služeb nabízel obviněný i další služby (např. zajištění tzv. BOZP, obstarávání nabídek, zajišťování podkladů apod.), které mohl poskytovat oprávněně, nemá to vliv na závěr, že podnikal neoprávněně, pokud součástí jednoho balíčku služeb sjednaných v rámci jedné smlouvy byly i takové, které poskytoval neoprávněně (pojištění právní ochrany a právní služby).

46. Nejvyšší soud pak nemohl souhlasit ani s námitkou obviněného, že v jím uzavíraných smlouvách o poskytování pravidelných ročních služeb v oblasti konzultační, poradenské činnosti a služeb právní ochrany nebyl sjednán rozsah pojistného plnění, jakožto základní náležitost smlouvy o pojištění právní ochrany, a proto nemůže jít o poskytnutí služby právní ochrany. Rozsah pojištění byl sjednán v bodě I. jednotlivých smluv, ve kterém bylo jednoznačně uvedeno, na jaké oblasti se pojištění právní ochrany vztahuje (např. právní ochrana podnikatele v rozsahu nároků a sporů do 1 000 000 Kč, nároky a spory ze smluv do 250 000 Kč, právní ochrana 5 ks vozidel do 3,5 t, právní poradenství, kontrola a zpracování smluv, pracovněprávní spory zaměstnavatele se zaměstnanci apod.). Přitom byla sjednána i forma plnění, a to peněžitá, spočívající v úhradě nákladů spojených s uplatněním či hájením práv klienta, jakož i nepeněžitá, spočívající v poskytnutí služeb spojených s tímto pojištěním. Stejně tak nelze souhlasit ani s obhajobou obviněného, že se nemohlo jednat o pojištění právní ochrany, když v některých případech jím poskytované služby nebyly vázány na nahodilou událost, neboť v rámci svých služeb řešil i záležitosti, o nichž klienti věděli již v době uzavření smlouvy. Pojištění právní ochrany totiž lze sjednat i jako následné („after the event“), které se sjednává k pojistné události, která již nastala, přitom tato skutečnost je známa oběma smluvním stranám, sjednává se většinou jako reakce na již zahájené soudní řízení, aniž by byl znám rozsah plnění s ohledem na nejistotu ohledně nákladů spojených s tímto řízením, takže ani není popírána nahodilost pojistné události, když je znám rozsah budoucího plnění (více k tomu např. ŠIMEK, R. § 2856. In: MELZER, F., TÉGL, P. a kol. Občanský zákoník § 2716-2893. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 1150, marg. č. 14).

47. Nadto je třeba uvést, že i kdyby jednotlivé smlouvy, které obviněný se svými klienty uzavřel, neobsahovaly tyto náležitosti, tak obviněný na základě těchto smluv fakticky poskytoval služby, které odpovídaly službám pojištění právní ochrany a právním službám, přestože k jejich výkonu neměl příslušná oprávnění. Případné nedostatky jednotlivých smluv by pak neměly a ani nemohly mít vliv na posouzení trestní odpovědnosti obviněného. Tato obhajoba obviněného je navíc v rozporu se soukromoprávní zásadou nemo auditur propriam turpitudinem allegans (nikdo nemůže mít prospěch ze své vlastní nepoctivosti), na základě které se obviněný nemůže dovolávat skutečností, které by jinak svědčily v jeho prospěch, pokud jsou důsledkem jeho nepoctivého a protiprávního jednání.

48. Obviněný svým dovoláním zpochybnil také naplnění znaků objektivní stránky trestného činu neoprávněného podnikání spočívajících v soustavnosti podnikání a poskytování služeb ve větším rozsahu v rámci jeho neoprávněného poskytování právních služeb, resp. pojištění právní ochrany. I v tomto případě však obviněný žádal primárně aplikovat právní úpravu na vlastní verzi skutkového děje, a nikoli na skutkové závěry učiněné soudy nižších stupňů. V tomto směru by takové námitky neodpovídaly jím uplatněnému dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale ani žádnému jinému dovolacímu důvodu. I s touto výhradou se k této námitce Nejvyšší soud dále stručně vyjádří.

49. Přečinu neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo neoprávněně ve větším rozsahu poskytuje služby nebo provozuje výrobní, obchodní nebo jiné podnikání. Podnikáním se obecně rozumí soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku, jak vyplývá z § 420 a násl. o. z. Podnikání na základě živnostenského oprávnění upravuje zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů (živností je soustavná činnost provozovaná samostatně, vlastním jménem, na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku a za podmínek stanovených živnostenským zákonem – § 2 cit. zákona). Živnostenský zákon ovšem není jediným zákonem, který upravuje oblast podnikání, a proto je třeba vždy zkoumat, zda konkrétní podnikatelská činnost, která měla být provozována ve větším rozsahu neoprávněně, není upravena některým jiným právním předpisem vztahujícím se na daný segment hospodářství. Neoprávněného podnikání se dopouští každý, kdo poskytuje služby nebo provozuje výrobní nebo jiné výdělečné podnikání v rozporu se živnostenským zákonem nebo v rozporu s jinými právními předpisy, které stanoví podmínky pro jeho provozování, a činí tak ve větším rozsahu.

50. V případě poskytování právních služeb je třeba vycházet především ze zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, který upravuje podmínky, za nichž mohou být poskytovány právní služby, jakož i poskytování právních služeb advokáty, tj. výkon advokacie (§ 1 odst. 1 ZA). Tak podle § 2 odst. 1 ZA jsou právní služby na území České republiky oprávněni poskytovat za podmínek stanovených tímto zákonem a způsobem v něm uvedeným pouze advokáti, resp. další fyzické osoby jako tzv. evropští advokáti vymezení pod písm. b) citovaného ustanovení. Právní službou se přitom podle § 1 odst. 2 ZA rozumí zastupování v řízení před soudy a jinými orgány, obhajoba v trestních věcech, udělování právních porad, sepisování listin, zpracovávání právních rozborů a další formy právní pomoci, jsou-li vykonávány soustavně a za úplatu; poskytováním právních služeb se rozumí rovněž činnost opatrovníka pro řízení ustanoveného podle zvláštního právního předpisu, je-li vykonávána advokátem.

51. Podmínky, za nichž může být provozována pojišťovací činnost, upravuje zákon č. 277/2009 Sb., o pojišťovnictví. Podle § 4 odst. 1 PojZ může tuto činnost provozovat pouze tuzemská pojišťovna a pojišťovna z třetího státu, které bylo Českou národní bankou uděleno povolení k provozování této činnosti, popř. pojišťovna z členského státu na základě práva zřizovat pobočky nebo na základě svobody dočasně poskytovat služby.

52. Neoprávněným je pak podnikání nejen tehdy, jestliže někdo podniká např. bez živnostenského oprávnění, ale i tehdy, když podnikatel překračuje rozsah tohoto svého oprávnění. To přiměřeně platí i o podnikání, které je upraveno zvláštními předpisy, jako byly uvedené zákony o advokacii a o pojišťovnictví.

53. Neoprávněné podnikání musí být k tomu, aby mohlo být posouzeno jako trestný čin, prováděno ve větším rozsahu. Výkladové pravidlo uvedené v ustanovení § 138 odst. 1 tr. zákoníku pro stanovení výše škody zde nelze použít. Při posuzování, zda pachatel neoprávněně podnikal ve větším rozsahu, se proto především zvažuje, zda šlo o činnost srovnatelnou s výkonem zaměstnání, provozovanou s cílem získat trvalý zdroj finančních příjmů, přičemž není rozhodující, jak vysokého zisku pachatel fakticky dosáhl. Jinak řečeno musí jít o soustavnou činnost provozovanou takřka „po živnostensku“ (viz Šámal, P., ŘÍHA, J. § 251. In: Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 3293-3294, marg. č. 7; srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 5 Tdo 209/2012). V případě neoprávněného provozování služeb povahy drobného podnikání, jímž pachatel dosahuje příjmy srovnatelné s příjmy z běžného pracovního poměru s běžným výdělkem, se zpravidla žádá, aby k němu docházelo po dobu alespoň 6 měsíců – srov. rozhodnutí č. 5/1996 Sb. rozh. tr. Jinak se obvykle požaduje provedení více akcí, popř. jediné akce po delší dobu (zpravidla nejméně 6 měsíců). Za kritéria posouzení většího rozsahu se považují tedy především délka výkonu dané činnosti (zde poskytování služeb), tedy její soustavnost, ale též objem takové činnosti, dosažený hrubý obrat, příp. i zisk, význam ovšem mohou mít i další jinak spíše podružná kritéria, jako je rozsah zasaženého území, společenský význam činnosti, počet oslovených subjektů, počet klientů apod.

54. V nyní projednávané věci soudy nižších stupňů správně dovodily, že obviněný naplnil všechny znaky objektivní stránky základní skutkové podstaty přečinu neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku, a to jak v případě poskytování právních služeb, tak i v rámci poskytování služeb pojištění právní ochrany. V případě poskytování právních služeb bylo jednak prokázáno, že obviněný v období od 11. 8. 2020 do 1. 8. 2023 poskytoval svým klientům právní služby a službu pojištění právní ochrany, tj. po dobu tří let neboli po dobu výrazně převyšující shora uvedenou minimální období 6 měsíců, akceptované judikaturou i odbornou literaturou jako dostačující pro dovození většího rozsahu.

Obviněný tak činil předně na základě smluv s klienty o poskytování služeb, které se týkaly „neplatnosti franchizové smlouvy se společností Extéria, s. r. o.“. Klienti obviněnému udělili plnou moc, aby za ně v tomto sporu činil veškerá právní jednání, včetně úkonů písemných, a přijímal a doručoval písemnosti. Obviněný pak za tyto klienty vyzýval obchodní společnost Extéria, s. r. o., k vrácení franšízového poplatku, přitom od těchto svých klientů přijímal za poskytnuté právní služby protiplnění v různé výši.

Dále bylo prokázáno, že obviněný poskytoval právní služby za úplatu i v dalších případech, které se již netýkaly sporu s obchodní společností Extéria, s. r. o. Svědkyně M. A. uvedla, že obviněný zastupoval jejího syna v přestupkovém řízení vedeného u Městského úřadu Luhačovice, přičemž smluvní odměna za poskytnuté právní služby činila 12 000 Kč. Ze sdělení obchodní společnosti UNIHAL, s. r. o., vyplynulo, že obviněný tuto obchodní společnost zastupoval mimo jiné ve sporu s obchodní společností PRICIS, s.

r. o., a ve sporu s obchodní společností Energy Partner, s. r. o. V rámci těchto řízení obviněný přinejmenším zasílal předžalobní výzvy podle § 142a o. s. ř. Tyto služby poskytoval obchodní společnosti UNIHAL, s. r. o., na základě smlouvy o poskytování pravidelných ročních služeb v oblasti konzultační, poradenské činnosti a služeb právní ochrany, ze dne 12. 5. 2021, ve které bylo sjednáno též pojištění právní ochrany (právní služby tak poskytoval na základě sjednaného pojištění právní ochrany). Ze sdělení Obvodního soudu pro Prahu 8 dále vyplynulo, že obviněný vystupoval jako zástupce fyzických osob v řízeních před tímto soudem.

Pokud obviněný se v této souvislosti bránil, že služby nevykonával on osobně, ale najal k tomu advokáty, pak toto jeho tvrzení důvodně soudy nižších stupňů odmítly, neboť na všech výše uvedených listinách (předžalobních výzvách) byl podepsán právě obviněný, navíc bylo prokázáno, že obviněný (osobně) zastupoval klienty v řízeních před správními orgány a soudy. Ani ojedinělé využití služeb advokátů nemůže zpochybnit správný závěr soudů nižších stupňů o reálném, soustavném a úplatném poskytování právních služeb samotným obviněným.

55. Lze tak uzavřít, že obviněný poskytoval právní služby, přestože k tomu neměl příslušné oprávnění, neboť nebyl zapsán na seznamu advokátů vedeného Českou advokátní komorou, činil tak soustavně, samostatně, na vlastní účet a odpovědnost, a to po dobu výrazně přesahující 6 měsíců (dokonce 6x tak dlouhou), přitom tyto služby poskytoval za úplatu. Naplnil proto veškeré znaky podnikání, jak je vymezuje § 420 o. z. Vzhledem k délce trvání, která výrazně přesahovala 6 měsíců, počtu klientů, kterým právní služby poskytoval, a výši přijatých odměn za poskytování těchto služeb lze jednoznačně konstatovat, že obviněný naplnil i znak objektivní stránky trestného činu neoprávněného podnikání spočívající v poskytování právních služeb ve větším rozsahu.

56. Zcela nedůvodná je i výtka, že soudy nižších stupňů neoddělovaly oba segmenty neoprávněného podnikání, tedy poskytování právních služeb a poskytování pojištění právní ochrany. Jednak obviněný obě tyto služby v řadě případů nabízel a následně sjednal v rámci jediné smlouvy, jak bylo rozvedeno shora, takže sám způsobil jisté prolínání obou těchto předmětů činnosti. Jednak není pravdou, že by měly být od sebe obě jím nabízené a poskytované služby oddělovány a zkoumány samostatně, pokud obviněný je obě nabízel a sjednal jedinou smlouvou. Obviněný poskytl pojištění právní ochrany, následně pak sám osobně poskytoval právní poradenství na základě téže smlouvy. Jedna a táž úplata tak byla klienty poskytnuta za obě nabídnuté a poskytnuté služby, a proto ani nelze obě služby od sebe vzájemně oddělovat.

57. Nejvyšší soud nemůže akceptovat ani další obranu obviněného, že jsou nedůvodné výtky ze strany soudů nižších stupňů, že nebyl způsobilý poskytovat služby pojištění právní ochrany a že svým závazkům vždy dostál, že klienty s jeho službou byli spokojení apod.

58. K tomu může Nejvyšší soud jen v obecné rovině a stručně připomenout, že pojišťovnictví je velmi přísně regulovaná oblast podnikání, která je upravena především v zákoně č. 277/2009 Sb., o pojišťovnictví. Podnikat v tomto oboru může jen právnická osoba, která je oprávněna provozovat pojišťovací činnost podle tohoto zákona (s výjimkou pojišťovny, jejíž činnost je upravena jiným právním předpisem, resp. s výjimkou pojišťovacího zprostředkovatele a samostatného likvidátora pojistných událostí). Obviněný z povahy věci takovým subjektem rozhodně nebyl, neboť podnikal jako fyzická osoba, neměl za sebou ani potřebný základní kapitál, který musí právnická osoba pro takové podnikání mít [pro poskytování pojištění právní ochrany ve smyslu přílohy B-17.

byl v rozhodném období zapotřebí základní kapitál ve výši 105 milionů Kč – viz § 18 odst. 1 písm. b), odst. 2 cit. zákona], nikdy nezískal povolení České národní banky (ČNB) podle § 3 odst. 1 písm. a), b), § 4 odst. 1 cit. zákona, není uvedena na seznamu pojišťoven vedeném ČNB, nesplňuje požadavky na činnost ve smyslu § 6 cit. zákona etc. Obviněný přitom reálně nabízel a poskytoval pojištění právní ochrany, jak bylo zdůvodněno shora. Kromě toho ovšem ještě klamal své klienty tím, že při obchodních jednáních využíval své dřívější pověsti zástupce pojišťovny D.

A. S. a zároveň parazitoval na pověsti této pojišťovny, když při jednání (při podpisu listin a v e-mailové komunikaci) jako fyzická osoba používal a uváděl dodatek „DAS RECHTSSCHUTZ“ (nutno podotknout, že obviněný pro nekalosoutěžní jednání ve smyslu § 248 odst. 1 tr. zákoníku nakonec nebyl stíhán). Přesto i takový způsob jeho jednání dokládá, že obviněný chtěl docílit u svých klientů přesvědčení, že jim poskytuje stejné služby, jaké poskytovala pojišťovna D. A. S., kterou předtím zastupoval (neboli chtěl nabízet a poskytovat stejné služby, jako tato pojišťovna).

59. Obviněný dále namítl, že se trestného činu neoprávněného podnikání nedopustil v přímém úmyslu, jak k tomu dospěly soudy nižších stupňů. Ani s touto námitkou nemohl Nejvyšší soud souhlasit, neboť skutkové předpoklady úmyslného zavinění byly dostatečně prokázány, soudy pak správně také skutkové závěry subsumovaly pod příslušné ustanovení § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný věděl, že poskytuje služby pojištění právní ochrany (viz i výše uvedené jím užívané klamavé označení subjektu) i právní služby, když je takto i jednoznačně vymezil v jednotlivých smlouvách o poskytování pravidelných ročních služeb v oblasti konzultační, poradenské činnosti a služeb právní ochrany uzavřených s jeho klienty. Stejně tak dobře věděl, že k poskytování pojišťovacích služeb ani právních služeb nemá potřebné oprávnění. Až úsměvně působí jeho obrana spočívající v tom, že jako osoba bez právního vzdělání nemohl vědět, co pod tento pojem spadá, pokud zároveň nabízel a poskytoval právní službu, kterou dokonce konkretizoval ve smlouvách, reálně ji též vykonával, a dokonce se hájil i tím, že si jeho klienti na vadnost jím zvolených postupů nikdy nestěžovali. Kromě toho je zřejmé, že obviněný dlouhou dobu předtím, než začal poskytovat pojištění právní ochrany a právní služby samostatně a na vlastní účet, působil jako vázaný zástupce pojišťovny D.A.S Rechtsschutz AG, která poskytuje různá pojištění právní ochrany a na jejíž pověsti a službách potom vlastně parazitoval. Velmi dobře tak byl obeznámen, co znamená pojištění právní ochrany, stejně tak i poskytování právních služeb. Ani tyto námitky obviněného tak Nejvyšší soud nemohl akceptovat.

60. K námitce obviněného o chybné aplikaci zásady subsidiarity trestní represe, a to jak v případě přečinu neoprávněného podnikání, tak i v případě pokusu podvodu, lze uvést následující. Nejvyšší soud dlouhodobě judikuje, že jednání naplňující (formální) znaky trestného činu (nebo jeho pokusu) je třeba zásadně posoudit jako trestný čin (popř. pokus trestného činu), nejde-li o případ zvláštní (výjimečný) dalšími okolnostmi, pro které není na místě jej jako trestný čin postihovat, ale postačí postižení podle jiného právního předpisu. Při výkladu této zásady lze přitom vycházet především ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. (ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. Tpjn 301/2012). Nejvyšší soud, stejně jako soudy nižších stupňů, však v nyní projednávané věci neshledal žádné zvláštní okolnosti, které by jednání kladené obviněnému za vinu výjimečnými okolnostmi odlišovalo od jiných případů neoprávněného podnikání a pokusu podvodu. Obviněný totiž neoprávněně poskytoval služby pojištění právní ochrany i právní služby většímu počtu osob, a to po dobu několika let, přitom za poskytování těchto služeb získal 783 491,02 Kč, přestože k jejich výkonu neměl potřebná oprávnění. Právě zejména vzhledem k počtu jednotlivých dílčích útoků a době páchání této trestné činnosti nelze považovat jeho jednání za bagatelní, ojedinělé, které by nebylo dostatečně společensky škodlivé.

61. Stejně tak u pokusu trestného činu podvodu Nejvyšší soud neshledal žádné okolnosti, které by odůvodňovaly použití zásady subsidiarity trestní represe. Společenská škodlivost jednání obviněného není zásadně snižována ani tím, že obviněný zcela nedosáhl výsledku, který zamýšlel, ale jeho čin zůstal toliko ve stadiu pokusu (je to ovšem dáno přístupem k postihu pokračování, jehož dva dílčí útoky byly dokonány, jen třetí zůstal ve stadiu pokusu). Je třeba také přihlížet k tomu, do jaké míry se jednání pachatele přiblížilo k dokonání trestného činu, jakož i k okolnostem a k důvodům, pro které k dokonání nedošlo – viz přiměřeně § 39 odst. 7 písm. c) tr. zákoníku. V daném případě obviněný učinil vše, co ze svého pohledu považoval za potřebné k dokonání svého činu, tedy bez souhlasu osob zasílal ze svého bankovního účtu platby za pojištění na účet pojišťovny D.A.S., přičemž deklaroval uzavření smluv o pojištění právní ochrany s klienty, kteří to učinit nechtěli a které tím zavázal i k dalším plněním, a to jen proto, aby získal provize za takto uzavřené smlouvy. Přitom k dokonání trestného činu nedošlo pouze z důvodu obrany pojišťovny D.A.S., která třetí platbu pozastavila. O nedokonání činu se tak obviněný nezasloužil, vůbec nezáleželo na jeho vůli, a proto mu tato okolnost nemůže ani zásadně prospívat. Obviněný se činu dopustil třemi útoky, činil tak jako vázaný zástupce pojišťovny D.A.S na její úkor, přičemž vědomě a cíleně porušoval povinnosti uložené mu ve smlouvě o obchodním zastoupení jen kvůli dosažení prospěchu.

62. Podvodné jednání obviněného nebylo ani promlčeno, jak obviněný též naznačoval. Sám obviněný si přitom byl vědom, že promlčecí doba byla přetržena spácháním závažnějšího deliktu neoprávněného podnikání, a proto tuto námitku spojoval se zpochybněním trestnosti takto právně kvalifikovaného druhého skutku, který mu byl kladen za vinu. I tento druhý skutek naplňuje znaky trestného činu, jak vyplývá z výše uvedeného, proto jeho spácháním se podle § 34 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku přerušila promlčecí doba (jde totiž o trestný čin s přísnějším trestem). Ani v tomto ohledu tak Nejvyšší soud neshledal pochybení ze strany soudů nižších stupňů.

63. Lze tak konstatovat, že se soudy nižších stupňů věcí náležitě a dostatečně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dokazování, důkazy náležitě vyhodnotily a na jejich základě učinily skutkové závěry, které následně adekvátně právně kvalifikovaly jako trestné činy podvodu (ve stadiu pokusu) a neoprávněného podnikání. Proti takovému postupu na podkladě námitek podaných obviněným v dovolání nemá výhrad ani Nejvyšší soud jako soud dovolací. Námitky obviněného směřovaly převážně proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, vyhodnocení důkazů ze strany soudu prvního stupně, což jsou námitky, které nemohou založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu v řízení o dovolání, protože vůbec neodpovídají úzce vymezeným dovolacím důvodům. Jen některé označené námitky (navíc s notnou mírou benevolence) bylo možno považovat za námitky nesprávného právního posouzení věci, obsahově (alespoň zčásti) odpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem uvedeným v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., nicméně Nejvyšší soud je shledal zjevně neopodstatněnými, jak vyplývá z výše uvedeného.

V. Závěrečné shrnutí

64. Vzhledem ke všem shora zmíněným důvodům Nejvyšší soud dovolání obviněného Zdenka Zošiaka odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. 8. 2025

JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D. předseda senátu