U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. června 2014 o
dovolání obviněného M. L. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem -
pobočka v Liberci ze dne 7. 3. 2014, sp. zn. 31 To 54/2014, který rozhodoval
jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp.
zn. 2 T 123/2009, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného M. L. o d m í t
á.
Obviněný M. L. byl rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 15. 1. 2014,
sp. zn. 2 T 123/2009, uznán vinným trestným činem znásilnění podle § 241 odst.
1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, (dále
jen ve zkratce „tr. zákon“). Za tento trestný čin byl odsouzen podle § 241
odst. 1 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Pro výkon trestu jej
soud zařadil podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona do věznice s ostrahou.
Výše uvedený trestný čin obviněný M. L. spáchal podle skutkových zjištění
soudu prvního stupně ve stručnosti tím, že v L. , v ulici L. v. , dne 30. 9.
2006, mezi třetí a čtvrtou hodinou ranní, společně se dvěma doposud
neustanovenými spolupachateli zatarasil cestu poškozené R. M. , cloumal s ní a
přitiskl ji na zeď uličky, kde přes její pláč, křik a prosby, aby jí nechal
být, jí rozepnul kalhoty a po hádce s ostatními dvěma spolupachateli o pořadí
vykonání soulože na ní vykonal pohlavní styk, se slovy, že pokud bude hodná a
bude mu po vůli, tak vše skončí a nechá ji být, což poškozená ze strachu
strpěla, čímž jí způsobil několik menších modřin na levé paži a odřeninu na
levém lokti.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, který rozhodoval jako soud
odvolací, výše citovaný rozsudek z podnětu odvolání obviněného M. L. zrušil
podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. řádu ve výroku o trestu a podle §
259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že podle § 241 odst. 1 tr. zákona
obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání 3 let a 6 měsíců, pro jehož
výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařadil do věznice s
ostrahou.
Obviněný M. L. prostřednictvím obhájce JUDr. Jana Vodičky napadl rozsudek
odvolacího soudu dovoláním, které formálně podřadil pod dovolací důvod uvedený
v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Naplnění uplatněného dovolacího důvodu spatřoval obviněný M. L. v tom, že
mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů nižších stupňů je extrémní
rozpor. Samotnou výpověď poškozené nelze pokládat pro závěr o vině za
dostačující a jí sestavený identikit měl primárně sloužit pro potřeby
přípravného řízení, zatímco v hlavním líčení je jeho důkazní síla zanedbatelná.
K výsledku fotorekognice dovolatel uvedl, že nelze ignorovat všeobecně známou
skutečnost, že příslušníci jednoho etnika mají obtíže při rozeznávání osob
etnika odlišného. Navíc poznat osobu na fotografii je složitější, protože
nezachycuje výraz a mimiku poznávané osoby a nelze tak vyloučit omyl. Obviněný
znovu zopakoval svou dosavadní obhajobu, že se v době činu nacházel mimo území
České republiky, což v hlavním líčení doložil potvrzením tehdejšího
zaměstnavatele, které soudy vyhodnotily jako nevěrohodné, aniž by provedly
jakýkoli důkaz k ověření jeho pravosti. Za hlavní důvod nesouladu důkazů s
vyvozeným skutkovým stavem ovšem obviněný M. L. pokládal negativní výsledek
odborného vyjádření z oboru genetiky, podle něhož není shoda jeho vzorku DNA s
biologickou stopou zajištěnou na kalhotkách poškozené. Soudy sice snesly řadu
důvodů, pro které se vzorky neshodují, ovšem žádný z nich nevyznívá
přesvědčivě. Poškozená vypověděla, že pachatel ejakuloval mezi její stehna a
genetický materiál byl nalezen na kalhotkách. Z toho soudy dovodily, že
nalezené sperma zřejmě patří dalšímu ze spolupachatelů, který na poškozené
rovněž vykonal soulož. Tento závěr ale podle obviněného nemůže obstát, protože
poškozená vypověděla, že si je bezpečně jistá tím, že první pachatel, tedy
obviněný, ejakuloval mezi její stehna, zatímco u druhého pachatele tuto jistotu
nemá. Navíc skutečnost, že pachatel ejakuloval mezi stehna poškozené,
nevylučuje možnost, že potřísnil i její kalhotky.
Závěrem svého dovolání obviněný M. L. poukázal na judikaturu Ústavního soudu
vztahující se k významu důkazů a presumpci neviny a citoval z nálezů Ústavního
soudu ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. IV. ÚS 335/05, ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. IV.
ÚS 137/05, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, a ze dne 13. 5. 1998, sp.
zn. IV. ÚS 36/98.
Nejvyššímu soudu obviněný M. L. navrhl, aby zrušil dovoláním napadený
rozsudek odvolacího soudu a aby sám ve věci rozhodl podle § 265m odst. 1 tr.
řádu zprošťujícím výrokem, případně aby po zrušení napadeného rozhodnutí
přikázal odvolacímu soudu věc znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného M. L. nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný M. L. podal dovolání
jako oprávněná osoba, učinil tak prostřednictvím obhájce, včas a na správném
místě, a dovoláním, které obsahuje trestním řádem stanovené nutné náležitosti,
napadá rozhodnutí, proti němuž je tento mimořádný opravný prostředek obecně
přípustný.
Existenci dovolacího důvodu obviněný M. L. opíral o ustanovení § 265b odst.
1 písm. g) tr. řádu, který je určen k nápravě vad v hmotně právním posouzení
skutku či jiné okolnosti. Svými námitkami obviněný M. L. ale nevytýkal
napadenému rozhodnutí ani jeho předchozímu řízení žádnou vadu, která by měla
původ ve vadné aplikaci hmotně právních norem. Veškeré jím uplatněné výhrady,
jimiž zpochybňoval správnost napadeného rozhodnutí a řízení jemu
předcházejícího, směřovaly proti rozsahu skutkových zjištění a především proti
způsobu, jakým soudy nižších stupňů hodnotily jednotlivé důkazy.
Nejvyšší soud k tomu připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem
určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně nebo k přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování.
Dosavadní praxe Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího důsledně vychází ze
zásady, že trestní řízení je dvojinstanční a dovolání nepředstavuje další
skutkovou instanci. Námitky vztahující se primárně ke skutkovým zjištěním proto
nepředstavují žádný z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v § 265b odst. 1
tr. řádu.
Ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný M. L. navíc pouze zopakoval
námitky, které již dříve uplatnil v podaném odvolání a s nimiž se odvolací soud
v napadeném rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal (srovnej
str. 8 až 10 napadeného rozsudku).
Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neshledal ani obviněným tvrzený
extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů v
posuzované věci, jehož existence zcela výjimečně umožňuje Nejvyššímu soudu
zasáhnout do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně (srovnej
rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/2004 nebo ze
dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005 a další). Extrémní rozpor nebo také
nesoulad mezi skutkovým zjištěním a výsledky dokazování používá ve své praxi
Ústavní soud pro případy, kdy v rámci řízení o stížnosti proti rozhodnutím
obecných soudů zjistí potřebu výjimečně zasáhnout do pravomocného rozhodnutí a
to v zásadě tehdy, kdy nesprávná realizace důkazního řízení měla za následek
porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého
procesu. Jedná se o případy tzv. opomenutých důkazů, nezákonně opatřených
důkazů, resp. situace, kdy informace obsažená v důkazu nebyla získána procesně
přípustným způsobem. Posledním okruhem vad, jež vedou k zásahu Ústavního soudu,
jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými
zjištěními a úvahami soudů při hodnocení důkazů na straně jedné a právními
závěry na straně druhé.(Srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004,
sp. zn. III. ÚS 177/04.)
V posuzované věci takový nesoulad nenastal, naopak z rozhodnutí soudů nižších
stupňů je zřejmé, že vina obviněného M. L. byla bez důvodných pochybností
prokázána a skutková zjištění soudu prvního stupně mají zřejmou obsahovou
spojitost s důkazy. Soud prvního stupně velmi pečlivě, srozumitelně a logicky
(srovnej str. 3 až 5 odůvodnění odsuzujícího rozsudku) vysvětlil, proč neuvěřil
obhajobě obviněného M. L. , a to i přes skutečnost, že v její prospěch
zdánlivě svědčil výsledek kriminalistické genetické expertizy, která
neprokázala přítomnost jeho spermií v biologické stopě zajištěné na kalhotkách
poškozené. Přiléhavě soud prvního stupně poukázal na tu část výpovědi
poškozené, ve které od samého počátku, tedy ještě v době předcházející
výsledkům zmíněného odborného vyjádření z oboru genetiky, popisovala, že o
pohlavní styk s ní se pokoušel ještě další z přítomných mužů, přičemž
nevyloučila možnost, že i on ejakuloval. Závěr soudu prvního stupně o vině
obviněného M. L. pak soud prvního stupně zcela důvodně postavil na výpovědi
poškozené, která nikoho z pachatelů neznala a neměla důvod je nepravdivě
obvinit. Poškozená bezprostředně po činu procesně bezvadným způsobem při
rekognici podle fotografií (rekognice in natura v počátečním stadiu prověřování
nepřicházela reálně do úvahy) s naprostou jistotou označila právě obviněného
M. L. jako pachatele, jenž na ni jako první proti její vůli vykonal pohlavní
styk. Věrohodně přitom vysvětlila, proč si jeho rysy tak dobře zapamatovala.
Ještě před poznávacím řízením poškozená udala policistům podrobný popis
pachatele a spolupracovala na vytvoření jeho identikitu, přičemž výstižně
vystihla vzhled obviněného M. L. , takže námitka obviněného ohledně
problematického poznávání osob jiného etnika vyznívá jako irelevantní. Stejně
jako jeho účelová snaha obstarat si alibi, se kterou se jak soud prvního stupně
(str. 5 odůvodnění) tak odvolací soud (str. 4 odůvodnění) akceptovatelným
způsobem vypořádaly. Vyloučení pravdivosti listiny, kterou obviněný předložil v
rámci veřejného zasedání konaného o jeho odvolání, potvrzuje samotná výpověď
obviněného, v níž uváděl zcela jiného zaměstnavatele i pracovní dobu. Jak již
nalézací soud konstatoval ve Velké Británii, kde se měl podle vlastního tvrzení
obviněný v době činu nacházet, byly britskými orgány zjištěny osoby v blízkém
příbuzenském vztahu k obviněnému a v souvislosti s opakovaným vydáváním
cestovních dokladů jak na území České republiky tak i prostřednictvím českého
velvyslanectví v Británii, je zřejmá snaha obviněného využít těchto dokumentů k
zastření kontroly pohybu při výjezdu z České republiky i na jejím území. S
přihlédnutím k těmto skutečnostem, jak byly zjištěny v soudním řízení, je nutné
považovat závěr soudů o prokázání viny obviněného za odpovídající výsledkům
dokazování i obecným pravidlům logických úvah, bez potřeby opatřovat důkazy
další.
Nejvyšší soud proto bez vlastního přezkumného řízení na podkladě obsahu
trestního spisu nezjistil v projednávané trestní věci dovolatelem tvrzený
nesoulad mezi obsahem jednotlivých důkazů a skutkovými závěry, které z nich
soudy nižších stupňů dovodily. Podkladem odsuzujícího rozsudku se staly důkazy,
podle kterých bylo možné bez pochybností označit obviněného M. L. za
pachatele trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zákona. Soudy
neopomněly provést žádný z dostupných důkazů, jejich obsah nedeformovaly,
velkou pozornost věnovaly věrohodnosti svědecké výpovědi poškozené, o niž své
zjištění v podstatě opřely, přičemž neopomněly prověřit mimo jiné i dotazem ve
Velké Británii možnost obviněného pobývat v rozhodnou dobu na místě činu. Z
tohoto pohledu se odkaz obviněného na nálezy Ústavního soudu řešící
problematiku presumpce neviny, zákazu deformace důkazů, opomenutých důkazů a
kontradiktornosti řízení jeví jako zjevně nepřiléhavý.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného M. L. posoudil jako
podané z jiného než zákonného důvodu a odmítl je podle § 265i odst. 1 písm. b)
tr. řádu. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1
písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. června 2014
Předsedkyně senátu
JUDr.
Blanka Roušalová
Vyhotovila
JUDr.
Pavla Augustinová