Podle výroku rozsudku soudu prvního stupně se obviněný pokusu trestného činu
podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 250 odst. 1, 4 tr. zák. dopustil tím, že
spolu s další osobou, proti které je vedeno trestní stíhání samostatně, od
přesně nezjištěné doby v roce 2002 nabízel opakovaně různým zájemcům k prodeji
obrazy řádově za částky ve výši desítek miliónů Kč, kdy jako majitel těchto
obrazů vystupoval M. P., s tím, že jde o díla známých mistrů, a to včetně
obrazu označeného jako „A. k. s h.“ od malíře C. D. F., přičemž mu bylo známo,
že jde ve skutečnosti o falsifikáty a pravost těchto obrazů dokládal znaleckými
posudky, které jim k tomuto účelu jako soudní znalec z oboru ekonomiky, odvětví
ceny a odhady výtvarných a uměleckých děl vypracovával Ing. arch. P. Ch., a v
období od 12. 6. 2003 pak obraz „A. k. s h.“ nabízel ke koupi osobě vystupující
pod jménem M. B., která jako pověřený policejní orgán za splnění zákonných
podmínek v dané věci realizovala předstíraný převod a při znalosti souvislostí
tak byla nejméně srozuměna s tím, že se jedná o falsifikát. Společně
jmenovanému nabízel i další dva obrazy za částku celkem 15.000.000,- Kč.
Autorství C. D. F. a pravost obrazu dokládal znaleckým posudkem Ing. arch. P.
Ch. ze dne 21. 9. 2002, k tomuto účelu vypracovaným, podle něhož je hodnota
obrazu 62.000.000,- Kč a dne 6. 8. 2003 se zúčastnil prodeje tohoto obrazu a
dalších dvou obrazů M. B. za celkovou částku 15.000.000,- Kč, přičemž v kupní
smlouvě vystupoval jako prodávající M. P., a to ačkoliv znaleckým posudkem N.
g. v P. byla skutečná hodnota předmětného obrazu „A. k. s h.“ stanovena na
částku 5.000,- Kč a hodnota dalších dvou obrazů na částku 1.000,- Kč a 30.000,-
Kč, takže v případě, že by v dané věci nedošlo k „předstíranému převodu“, by
mohla být způsobena škoda ve výši 14.964.000,- Kč.
V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl (str. 5), že obviněný byl osobou,
která se dlouhodobě zajímala o obrazy různého druhu a kvality, přičemž v rámci
toho obrazy i nabízel k prodeji. Obraz „A. k. s h.“ byl předložen N. g. v P. ve
snaze docílit jeho prodeje do zahraničí. V souvislosti se zkoumáním obrazu pak
byl na pracovníka g. činěn jistý nátlak a byla mu slibována provize. Po
oznámení této skutečnosti orgánům P. Č. r. byly soudem povoleny odposlechy a
záznam telefonických hovorů v místě bydliště obviněného. Na základě obsahu
zaznamenaných telefonických hovorů pak bylo rozhodnuto o realizaci
předstíraného převodu a byl nasazen policejní agent, který navštívil obviněného
v jeho bydlišti a po jednáních došlo nakonec k uzavření výše citované kupní
smlouvy. Dovolatel měl rozhodující podíl na projednávání prodeje, potvrzoval
pravost a kvalitu obrazu a odkazoval i na znalecký posudek obviněného Ing.
arch. P. Ch. Skutečnost, že prodej obrazu nebyl agentem vyprovokován, dovodil
krajský soud zejména z výpovědi svědka uvedeného pod jménem M. P. (srov. str.
15 rozsudku). K trestnímu stíhání vedl podnět N. g. v P. a bylo jednoznačně
prokázáno (srov. str. 60 rozsudku soudu prvního stupně), že obviněný s
přispěním své dcery opakovaně obraz nabízel k prodeji, o čemž svědčí
jednoznačně telefonáty, ve kterých nabízel obraz, určil jeho cenu a hovořil o
podkladech. Do okamžiku započetí odposlechů telefonických hovorů bylo podle
názoru soudu prvního stupně dostatečně zjištěno, že obviněný nabízel k prodeji
mj. i obraz „A. k. s h.“, který se stal posléze i předmětem předstíraného
převodu (viz str. 61 rozsudku krajského soudu).
Vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí (str. 8) konstatoval, že agent
nevyvolal v obviněném úmysl prodávat či nabízet nějaké obrazy, ale policejní
orgány pouze reagovaly na zjištěné jednání obviněného z dřívější doby. Tento
soud rovněž posoudil námitku obviněného, že agenta od koupě obrazů zrazoval, za
vyvrácenou ostatními důkazy (str. 11 usnesení).
S výše uvedenými úvahami soudů obou stupňů se plně ztotožnil i dovolací soud. V
posuzované věci je z hlediska trestnosti jednání obviněného podstatné zjištění,
že ještě před vstupem policejních orgánů do obchodu s obrazem byl obviněný na
základě soudem povolených odposlechů vyhodnocen jako osoba obchodující s obrazy
a nabízející minimálně jeden konkrétní obraz za takovou cenu, ze které se s
největší pravděpodobností dalo usuzovat na možné spáchání trestného činu. Ze
shora popsaných skutkových okolností jednoznačně vyplývá, že orgány činné v
trestním řízení získaly důvodné podezření z možného spáchání trestného činu
obviněným a relevantně se zákonným způsobem dozvěděly o aktivní činnosti
obviněného směřující k prodeji mj. obrazu „A. k. s h.“. Následně po nasazení
agenta to byl opět obviněný, kdo aktivně organizoval jednání směřující k
uskutečnění prodeje obrazu, která nakonec vyústila ve skutek specifikovaný ve
výroku rozsudku soudu I. stupně. Vlastním jednáním určil konkrétní rozsah
(obraz a cenu) a další podmínky tohoto obchodu. Ve skutkovém stavu věci nejsou
obsaženy jakékoli skutečnosti vypovídající o tom, že by ze strany P. Č. r.
došlo k nepřípustné aktivitě při realizaci prodeje obrazů.
Pro právní posouzení skutku bylo podstatné zjištění soudů, že obviněný ještě
před setkáním s policejním agentem byl rozhodnut spáchat trestný čin
spočívající v prodeji obrazu – falsifikátu. Vstupem orgánů policie byl pouze
jeho původní záměr realizován, aniž byl k jeho uskutečnění jakýmkoli způsobem
veden event. vyprovokován. Úmysl dopustit se jednání, které vykazovalo znaky
žalovaného trestného činu, projevil obviněný jednoznačně ještě před vstupem
policie do kontaktu s ním. Nejednalo se tedy o případ, kdy pachatel až v
důsledku aktivity policie se rozhodne spáchat trestný čin, v dané věci tedy
policie svou aktivitou nevyvolala u obviněného úmysl dopustit se protiprávního
jednání, neboť ke spáchání trestného činu byl již připraven resp. rozhodnut
předtím. Jednání policie tak zůstalo pouze na úrovni projeveného zájmu o
realizaci obchodu, jehož uskutečnění však bylo reálné i bez přispění policie. V
žádném případě nešlo o situaci, kdy až kontakt policie s obviněným v něm
vyvolal rozhodnutí spáchat trestný čin.
Dovolací soud v dané věci neshledal pochybení při provádění předstíraného
převodu podle § 158c odst. 1 tr. ř., neboť konkrétní obraz nepochybně byl
věcí, která je určena ke spáchání trestného činu. Ze skutkového stavu věci
současně nevyplývají okolnosti, ze kterých by bylo možné usuzovat o porušení
povinnosti agenta při své činnosti volit takové prostředky, které jsou
způsobilé ke splnění jeho služebního úkolu ve smyslu § 158e odst. 6 tr. ř.
Shora uvedený výklad přípustné míry zásahu orgánů činných v trestném řízení do
spáchání trestného činu je v souladu i s dřívější rozhodovací praxí Nejvyššího
soudu (srov. např. rozhodnutí ve věcech 5 Tdo 1366/2003, 5 Tdo 716/2003 aj.).
Nejvyšší soud si je vědom nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn.
III. ÚS 597/99, publikovaného pod č. 97 ve svazku 18 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu. Ani Ústavní soud však citovaným nálezem zjevně nezamýšlel
odmítnutí zákonnosti použití agenta v trestním řízení, pokud v žádném směru
nevybočí z poměrně jednoznačného vymezení zákonné úpravy, která dovoluje
určitou formu ovlivnění pachatele trestného činu při naplňování znaků trestného
činu policií a nevylučuje ani přímé zapojení policie do realizace úmyslu
pachatele trestný čin spáchat. Pokud tedy policista vstoupí do kontaktu s
pachatelem a určitým způsobem ovlivňuje jeho jednání, vždy se tak může stát
výlučně na podkladě zákona, formou a v rozsahu zákonem stanoveným. Ani Evropský
soud pro lidská práva ve své judikatuře nevylučuje zásah policie do jednání
pachatelů trestných činů, avšak tento vstup policie musí mít charakter
pasivního jednání, aby pachatele nepodněcovalo k realizaci toho, co sám nemá v
úmyslu konat (srov. např. rozhodnutí tohoto soudu ve věci T. d. C. proti P. ze
dne 9. 6. 1998).
Zcela v souladu se zákonem tedy soud prvního stupně při právním posouzení
žalovaného skutku posoudil jednání obviněného jako pokus trestného činu podvodu
podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a podle § 250 odst. 4
tr. zák. Námitka nesprávného právního posouzení skutku s ohledem na
vyprovokování činu policií je tedy zjevně nedůvodná.
Konečně Nejvyšší soud přisvědčil názorům soudů nižší instance, že v posuzovaném
případě nedošlo k porušení zásady trestního řízení ne bis in idem. Obviněný byl
v dané věci souzen za výše popsané jednání týkající se obrazu „A. k. s h.“. Jak
již na straně 13 napadeného rozhodnutí vysvětlil odvolací soud k totožné
námitce obviněného, jíž uplatnil ve svém odvolání, předmětem trestního stíhání
ve věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 T 101/2001,
které pravomocně skončilo zprošťujícím výrokem, byl jiný skutek, než pro který
byl odsouzen v posuzované trestní věci. Předmětné trestní stíhání obviněného
tedy nelze považovat za nepřípustné ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. f)
tr. ř. a rovněž tato dovolací námitka obviněného není důvodná.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud shledal dovolací námitky obviněného ve
vztahu k naplnění důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně
neopodstatněnými. Napadená rozhodnutí nespočívají na nesprávném právním
posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, neboť
Nejvyšší soud nepovažuje zásah státu prostřednictvím orgánů policie v
posuzované trestní věci za nepřípustný, jak tvrdil obviněný ve svém dovolání.
Proto Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu
odmítl, přičemž tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr.
řádu v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. června 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová