Podle výroku rozsudku soudu prvního stupně se obviněný pokusu trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 250 odst. 1, 4 tr. zák. dopustil tím, že spolu s další osobou, proti které je vedeno trestní stíhání samostatně, od přesně nezjištěné doby v roce 2002 nabízel opakovaně různým zájemcům k prodeji obrazy řádově za částky ve výši desítek miliónů Kč, kdy jako majitel těchto obrazů vystupoval M. P., s tím, že jde o díla známých mistrů, a to včetně obrazu označeného jako „A. k. s h.“ od malíře C.
D. F., přičemž mu bylo známo, že jde ve skutečnosti o falsifikáty a pravost těchto obrazů dokládal znaleckými posudky, které jim k tomuto účelu jako soudní znalec z oboru ekonomiky, odvětví ceny a odhady výtvarných a uměleckých děl vypracovával Ing. arch. P. Ch., a v období od 12. 6. 2003 pak obraz „A. k. s h.“ nabízel ke koupi osobě vystupující pod jménem M. B., která jako pověřený policejní orgán za splnění zákonných podmínek v dané věci realizovala předstíraný převod a při znalosti souvislostí tak byla nejméně srozuměna s tím, že se jedná o falsifikát.
Společně jmenovanému nabízel i další dva obrazy za částku celkem 15.000.000,- Kč. Autorství C. D. F. a pravost obrazu dokládal znaleckým posudkem Ing. arch. P. Ch. ze dne 21. 9. 2002, k tomuto účelu vypracovaným, podle něhož je hodnota obrazu 62.000.000,- Kč a dne 6. 8. 2003 se zúčastnil prodeje tohoto obrazu a dalších dvou obrazů M. B. za celkovou částku 15.000.000,- Kč, přičemž v kupní smlouvě vystupoval jako prodávající M. P., a to ačkoliv znaleckým posudkem N. g. v P. byla skutečná hodnota předmětného obrazu „A.
k. s h.“ stanovena na částku 5.000,- Kč a hodnota dalších dvou obrazů na částku 1.000,- Kč a 30.000,- Kč, takže v případě, že by v dané věci nedošlo k „předstíranému převodu“, by mohla být způsobena škoda ve výši 14.964.000,- Kč.
V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl (str. 5), že obviněný byl osobou, která se dlouhodobě zajímala o obrazy různého druhu a kvality, přičemž v rámci toho obrazy i nabízel k prodeji. Obraz „A. k. s h.“ byl předložen N. g. v P. ve snaze docílit jeho prodeje do zahraničí. V souvislosti se zkoumáním obrazu pak byl na pracovníka g. činěn jistý nátlak a byla mu slibována provize. Po oznámení této skutečnosti orgánům P. Č. r. byly soudem povoleny odposlechy a záznam telefonických hovorů v místě bydliště obviněného. Na základě obsahu zaznamenaných telefonických hovorů pak bylo rozhodnuto o realizaci předstíraného převodu a byl nasazen policejní agent, který navštívil obviněného v jeho bydlišti a po jednáních došlo nakonec k uzavření výše citované kupní smlouvy. Dovolatel měl rozhodující podíl na projednávání prodeje, potvrzoval pravost a kvalitu obrazu a odkazoval i na znalecký posudek obviněného Ing. arch. P. Ch. Skutečnost, že prodej obrazu nebyl agentem vyprovokován, dovodil krajský soud zejména z výpovědi svědka uvedeného pod jménem M. P. (srov. str. 15 rozsudku). K trestnímu stíhání vedl podnět N. g. v P. a bylo jednoznačně prokázáno (srov. str. 60 rozsudku soudu prvního stupně), že obviněný s přispěním své dcery opakovaně obraz nabízel k prodeji, o čemž svědčí jednoznačně telefonáty, ve kterých nabízel obraz, určil jeho cenu a hovořil o podkladech. Do okamžiku započetí odposlechů telefonických hovorů bylo podle názoru soudu prvního stupně dostatečně zjištěno, že obviněný nabízel k prodeji mj. i obraz „A. k. s h.“, který se stal posléze i předmětem předstíraného převodu (viz str. 61 rozsudku krajského soudu).
Vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí (str. 8) konstatoval, že agent nevyvolal v obviněném úmysl prodávat či nabízet nějaké obrazy, ale policejní orgány pouze reagovaly na zjištěné jednání obviněného z dřívější doby. Tento soud rovněž posoudil námitku obviněného, že agenta od koupě obrazů zrazoval, za vyvrácenou ostatními důkazy (str. 11 usnesení).
S výše uvedenými úvahami soudů obou stupňů se plně ztotožnil i dovolací soud. V posuzované věci je z hlediska trestnosti jednání obviněného podstatné zjištění, že ještě před vstupem policejních orgánů do obchodu s obrazem byl obviněný na základě soudem povolených odposlechů vyhodnocen jako osoba obchodující s obrazy a nabízející minimálně jeden konkrétní obraz za takovou cenu, ze které se s největší pravděpodobností dalo usuzovat na možné spáchání trestného činu. Ze shora popsaných skutkových okolností jednoznačně vyplývá, že orgány činné v trestním řízení získaly důvodné podezření z možného spáchání trestného činu obviněným a relevantně se zákonným způsobem dozvěděly o aktivní činnosti obviněného směřující k prodeji mj. obrazu „A. k. s h.“. Následně po nasazení agenta to byl opět obviněný, kdo aktivně organizoval jednání směřující k uskutečnění prodeje obrazu, která nakonec vyústila ve skutek specifikovaný ve výroku rozsudku soudu I. stupně. Vlastním jednáním určil konkrétní rozsah (obraz a cenu) a další podmínky tohoto obchodu. Ve skutkovém stavu věci nejsou obsaženy jakékoli skutečnosti vypovídající o tom, že by ze strany P. Č. r. došlo k nepřípustné aktivitě při realizaci prodeje obrazů.
Pro právní posouzení skutku bylo podstatné zjištění soudů, že obviněný ještě před setkáním s policejním agentem byl rozhodnut spáchat trestný čin spočívající v prodeji obrazu – falsifikátu. Vstupem orgánů policie byl pouze jeho původní záměr realizován, aniž byl k jeho uskutečnění jakýmkoli způsobem veden event. vyprovokován. Úmysl dopustit se jednání, které vykazovalo znaky žalovaného trestného činu, projevil obviněný jednoznačně ještě před vstupem policie do kontaktu s ním. Nejednalo se tedy o případ, kdy pachatel až v důsledku aktivity policie se rozhodne spáchat trestný čin, v dané věci tedy policie svou aktivitou nevyvolala u obviněného úmysl dopustit se protiprávního jednání, neboť ke spáchání trestného činu byl již připraven resp. rozhodnut předtím. Jednání policie tak zůstalo pouze na úrovni projeveného zájmu o realizaci obchodu, jehož uskutečnění však bylo reálné i bez přispění policie. V žádném případě nešlo o situaci, kdy až kontakt policie s obviněným v něm vyvolal rozhodnutí spáchat trestný čin.
Dovolací soud v dané věci neshledal pochybení při provádění předstíraného převodu podle § 158c odst. 1 tr. ř., neboť konkrétní obraz nepochybně byl věcí, která je určena ke spáchání trestného činu. Ze skutkového stavu věci současně nevyplývají okolnosti, ze kterých by bylo možné usuzovat o porušení povinnosti agenta při své činnosti volit takové prostředky, které jsou způsobilé ke splnění jeho služebního úkolu ve smyslu § 158e odst. 6 tr. ř.
Shora uvedený výklad přípustné míry zásahu orgánů činných v trestném řízení do spáchání trestného činu je v souladu i s dřívější rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. např. rozhodnutí ve věcech 5 Tdo 1366/2003, 5 Tdo 716/2003 aj.). Nejvyšší soud si je vědom nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 597/99, publikovaného pod č. 97 ve svazku 18 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Ani Ústavní soud však citovaným nálezem zjevně nezamýšlel odmítnutí zákonnosti použití agenta v trestním řízení, pokud v žádném směru nevybočí z poměrně jednoznačného vymezení zákonné úpravy, která dovoluje určitou formu ovlivnění pachatele trestného činu při naplňování znaků trestného činu policií a nevylučuje ani přímé zapojení policie do realizace úmyslu pachatele trestný čin spáchat. Pokud tedy policista vstoupí do kontaktu s pachatelem a určitým způsobem ovlivňuje jeho jednání, vždy se tak může stát výlučně na podkladě zákona, formou a v rozsahu zákonem stanoveným. Ani Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře nevylučuje zásah policie do jednání pachatelů trestných činů, avšak tento vstup policie musí mít charakter pasivního jednání, aby pachatele nepodněcovalo k realizaci toho, co sám nemá v úmyslu konat (srov. např. rozhodnutí tohoto soudu ve věci T. d. C. proti P. ze dne 9. 6. 1998).
Zcela v souladu se zákonem tedy soud prvního stupně při právním posouzení žalovaného skutku posoudil jednání obviněného jako pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a podle § 250 odst. 4 tr. zák. Námitka nesprávného právního posouzení skutku s ohledem na vyprovokování činu policií je tedy zjevně nedůvodná.
Konečně Nejvyšší soud přisvědčil názorům soudů nižší instance, že v posuzovaném případě nedošlo k porušení zásady trestního řízení ne bis in idem. Obviněný byl v dané věci souzen za výše popsané jednání týkající se obrazu „A. k. s h.“. Jak již na straně 13 napadeného rozhodnutí vysvětlil odvolací soud k totožné námitce obviněného, jíž uplatnil ve svém odvolání, předmětem trestního stíhání ve věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 T 101/2001, které pravomocně skončilo zprošťujícím výrokem, byl jiný skutek, než pro který byl odsouzen v posuzované trestní věci. Předmětné trestní stíhání obviněného tedy nelze považovat za nepřípustné ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. a rovněž tato dovolací námitka obviněného není důvodná.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud shledal dovolací námitky obviněného ve vztahu k naplnění důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně neopodstatněnými. Napadená rozhodnutí nespočívají na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, neboť Nejvyšší soud nepovažuje zásah státu prostřednictvím orgánů policie v posuzované trestní věci za nepřípustný, jak tvrdil obviněný ve svém dovolání. Proto Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl, přičemž tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. června 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová