5 Tdo 76/2024

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 2. 2024 o dovoláních, která podali obvinění 1. Ing. Miloš Konečný, bytem Vlkov 19, 551 01 Jaroměř, 2. J. K. a 3. Josef Jícha, bytem Kpt. Stránského 982/21, 198 00 Praha 9, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 5. 9. 2023, sp. zn. 13 To 190/2023, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 2 T 182/2018,

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se k dovolání obviněného Ing. Miloše Konečného částečně zrušují

- jednak rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 27. 2. 2023, sp. zn. 2 T 182/2018, a to pouze v části výroku o trestu, jímž byl uložen obviněnému Ing. Miloši Konečnému podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku peněžitý trest v celkové výši 36 000 Kč, vyměřený v počtu 180 denních sazeb po 200 Kč,

- a jednak rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 5. 9. 2023, sp. zn. 13 To 190/2023, a to pokud jím bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného Ing. Miloše Konečného podané proti výroku o peněžitém trestu ve výše citovaném rozsudku.

Ve zbývajícím rozsahu zůstávají obě uvedená rozhodnutí nezměněna.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené části rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných J. K. a Josefa Jíchy odmítají.

1. Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 27. 2. 2023, sp. zn. 2 T 182/2018, byl obviněný Ing. Miloš Konečný uznán vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), za nějž mu byl uložen podle § 220 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let.

Dále mu byl podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, včetně zastupování na základě plné moci, na dobu 2 let. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku mu byl uložen také peněžitý trest v počtu 180 denních sazeb po 200 Kč, celkem tedy ve výši 36 000 Kč. Obviněný J. K. byl uznán vinným organizátorstvím přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 24 odst. 1 písm. a), § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr.

zákoníku, za což mu byl podle § 220 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 3 let. Dále mu byl podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, včetně zastupování na základě plné moci, na dobu 2 let. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2, 3 tr.

zákoníku mu byl uložen také peněžitý trest v počtu 180 denních sazeb po 350 Kč, celkem tedy ve výši 63 000 Kč. Obviněný Josef Jícha byl uznán vinným pomocí k přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 24 odst. 1 písm. c), § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, za niž a za další trestné činy mu byl uložen podle § 209 odst. 4 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let.

Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku mu byl uložen také peněžitý trest v počtu 360 denních sazeb po 1000 Kč, celkem tedy ve výši 360 000 Kč. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byly uloženy též tresty zákazu činnosti, a to jednak spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, včetně zastupování na základě plné moci, na dobu 2 let, jednak spočívající v zákazu výkonu činnosti související se zpracováním účetnictví a s účetním poradenstvím na základě plné moci, stejně jako prostřednictvím obchodních korporací, na dobu 4 let, jednak spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 2 let.

Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku mu bylo uloženo omezení, spočívající v povinnosti během zkušební doby podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil poškozenému uvedenému v rozsudku.

Současně byly zrušeny výroky o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Kolíně ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 4 T 141/2021, a z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2022, č. j. 44 To 238/2022-812 (míněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 2. 6. 2022, sp. zn. 3 T 137/2020, ve spojení s uvedeným rozsudkem odvolacího soudu – pozn. Nejvyššího soudu), jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky o trestu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Podle rozsudku soudu prvního stupně se obvinění uvedených trestných činů dopustili (zjednodušeně uvedeno) následovně. Obviněný Ing. Miloš Konečný, jako předseda představenstva obchodní společnosti První litomyšlská stavební, a. s., IČ: 15034682, se sídlem Havlíčkova 1118, Litomyšl (dále jen jako „První litomyšlská stavební“ nebo ve zkratce jen „PLS“), resp. s jeho vědomím jeho syn J. K., fakticky za PLS jednající, svolil, aby obviněný Josef Jícha jako jednatel společnosti Medira, s. r. o., IČ: 25058592, se sídlem Kpt.

Stránského 984/25, Praha 9 – Černý Most, nyní v likvidaci (dále jen jako „Medira“), vystavil v přesně nezjištěné době roku 2014 osm fiktivních faktur, v nichž byl jako dodavatel neuskutečněného plnění uvedena obchodní společnost Medira a jako odběratel obchodní společnost První litomyšlská stavební. Tyto faktury vystavené s úmyslem použít je později k neoprávněné účetní a majetkové operaci spočívající ve vyvedení majetkových hodnot z PLS předal obviněný J. K. obviněnému Ing. Miloši Konečnému, který je schválil a bez náležitého protiplnění zařadil do účetnictví PLS.

Následně z podnětu obviněného J. K. uzavřeli v Litomyšli obvinění Ing. Miloš Konečný a Josef Jícha ve dnech 29. 7. 2014 a 8. 10. 2014 kupní smlouvy o prodeji strojního zařízení a dalších věcí, a to v prvním případě v hodnotě 1 809 251 Kč bez DPH, tedy 2 189 194 Kč včetně DPH, ve druhém v hodnotě 4 357 330 Kč bez DPH, tedy 5 272 369 Kč včetně DPH. Následně pak Josef Jícha učinil jednostranný zápočet a na kupní cenu za uvedené věci ve výši 6 166 581 Kč bez DPH započetl neuhrazené údajné pohledávky podložené osmi fiktivními fakturami předtím založenými do účetnictví PLS, s čímž obvinění počítali.

Označené věci uvedené v kupních smlouvách pak nechali odvést z dosahu PLS zčásti k Ing. Miloši Konečnému a zčásti na neznámé místo. Tímto jednáním obvinění podle závěrů soudu prvního stupně způsobili škodu v celkové výši 6 166 537,95 Kč. Obviněný Ing. Miloš Konečný tím porušil podle zákona mu uloženou povinnost spravovat cizí majetek, vyplývající z jeho pozice jako předsedy představenstva a upravenou mimo jiné v ustanovení § 159 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „o.

z.“), a § 51 až 53 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „z. o. k.“). V podrobnostech lze odkázat na výrok rozsudku soudu prvního stupně, který je stranám znám.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali všichni obvinění, státní zástupkyně a poškozené obchodní společnosti odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 5. 9. 2023, sp. zn. 13 To 190/2023, následovně. Odvolací soud pod bodem I. výroku svého rozsudku z podnětu obviněného Josefa Jíchy a státní zástupkyně podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu uloženém obviněnému Josefu Jíchovi. Sám pak podle § 259 odst. 3 tr. ř. tomuto obviněnému uložil podle § 209 odst. 4 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku obviněnému uložil povinnost během zkušební doby podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil poškozenému T. P. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 a 3 tr. zákoníku obviněnému uložil také peněžitý trest ve výměře 200 000 Kč, vyměřený ve 200 denních sazbách po 1 000 Kč. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku obviněnému uložil též tresty zákazu činnosti, jednak spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci, na dobu 2 let, jednak „související“ se zpracováním účetnictví a s účetním poradenstvím na základě plné moci, stejně jako prostřednictvím obchodních korporací, na dobu 4 let. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 2. 6. 2022, č. j. 3 T 137/2020-746, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2022, č. j. 44 To 238/2022-812, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále odvolací soud pod bodem II. výroku svého rozsudku podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněných Ing. Miloše Konečného a J. K. a odvolání poškozených obchodních společností STARMON a Ramirent. Podle § 253 odst. 1 tr. ř. bylo zamítnuto odvolání obchodní společnosti TELFIN.

II. Dovolání obviněných

4. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali dovolání všichni tři obvinění.

a) Dovolání obviněného Ing. Miloše Konečného

5. Obviněný Ing. Miloš Konečný své dovolání opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a i) tr. ř. Dovolatel se ve svém mimořádném opravném prostředku zaměřil na nedostatky ohledně dokazování, především pak odvolacího soudu. Namítal zejména nedostatky dokazování a skutkových zjištění a v rámci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními. Na tyto rozpory poukazoval již v řízení před odvolacím soudem, který se však s nimi podle jeho názoru nijak nevypořádal. Zásadní pochybení spatřoval v hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, neboť skutečnosti dovozované orgány činnými v trestním řízení z důkazních prostředků nekorespondují s jejich obsahem a důkazy v jeho prospěch byly označeny za neurčité a částečně bagatelizované.

6. Dále polemizoval s některými skutkovými zjištěními, protože podle jeho názoru neměly oporu v provedených důkazech. Má za to, že předmět plnění byl řádně vymezen v přílohách, jednotlivých faktur. Orgány činné v trestním řízení si měly obstarat uvedené přílohy, a pokud tak neučinily, nelze to klást k tíži obviněného. Nesprávné závěry shledaly soudy nižších stupňů také ohledně účtované částky ve výši 1 155 943 Kč za čekání, neboť zaměnily cenu provedenou za manipulační práce a činnost stavebních strojů za cenu čekání. Pokud šlo o předmět plnění, bylo jednoznačně prokázáno, že obchodní společnost Medira ho prostřednictvím svých pracovníků provedla. Pokud odvolací soud shledal, že prohlášení těchto pracovníků byla neurčitá, měl tento rozpor odstranit jejich výslechem, což však neučinil. Neprovedl ani jediný důkaz o tom, že předmětné stavební práce na jednotlivých zakázkách nebyly provedeny, neboť k plnění reálně došlo. Nelze ani vytýkat obchodní společnosti Medira, že neměla účetní práce v předmětu činnosti a účetnictví prováděl obviněný Josef Jícha. Obviněný dále předkládal vlastní skutková zjištění na podkladě vlastního hodnocení důkazů.

7. Obviněný také namítal, že z provedeného dokazování nevyplynul ani jeho úmysl směřující k podílení se na jednostranném zápočtu a na vystavení faktur, nebylo prokázáno, že by o tom věděl či s tím byl srozuměn. Vystavení faktur či uzavření kupních smluv navíc samo o sobě není protiprávní, přičemž nebylo prokázáno, že by tyto faktury byly fiktivní, neboť k plnění reálně došlo. Ani závěr, že movité věci byly z obchodní společnosti První litomyšlská stavební odvezeny, nemá oporu v provedeném dokazování. Soudy nižších stupňů se otázkou zavinění vůbec nezabývaly. Dále vytkl, že chybí příčinná souvislost mezi jeho jednáním a následkem. Rozporoval správnost výše způsobené škody na základě znaleckého posudku znalce z oboru ekonomika Ing. Jaromíra Půlpána, který pouze převzal závěry ze znaleckého posudku Ing. Ferdinanda Brádlera a movité věci neprohlédl, nezjistil jejich reálný stav a jejich opotřebení. Jeho znalecký posudek je tak nepřezkoumatelný.

8. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. obviněný rozporoval uložený peněžitý trest, který mu byl uložen v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius, a jako takový byl nepřípustný. Poukázal přitom na první odsuzující rozsudek v této věci ze dne 12. 12. 2019, jímž mu peněžitý trest nebyl uložen. Přesto mu byl posledním rozsudkem soudu prvního stupně dne 27. 2. 2023 peněžitý trest uložen. Odvolací soud v bodě 26. na str. 11 odůvodnění svého rozsudku odůvodnil možnost uložení tohoto druhu trestu zkrácením trestu odnětí svobody o jeden rok a stanovením kratší zkušební doby, takže po připojení mírnějších peněžitých trestů ve výměře několika desítek tisíc korun nepokládal v celkovém vyznění uložený trest za přísnější. Podle obviněného ale ke snížení délky trestu došlo pouze v důsledku změny právní úpravy § 138 tr. zákoníku, což odvolací soud přehlédl. Zásada zákazu reformace in peius se podle něj měla vztahovat i na počet uložených trestů. Obviněný považuje nový trest v celkovém vyznění za přísnější. Soudy nižších stupňů se totiž nezabývaly reálnými dopady nově uloženého peněžitého trestu na jeho život. Jeho jediným příjmem je starobní důchod a uložení peněžitého trestu citelně zasahuje do jeho majetkové sféry. Rozhodnutí odvolacího soudu v tomto směru považuje též za nepřezkoumatelné.

9. S ohledem na výše uvedené proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu ve výroku II. rozsudku, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

b) Dovolání obviněného J. K.

10. Obviněný J. K. své dovolání opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Stejně jako obviněný Ing. Miloš Konečný vyslovil nesouhlas s hodnocením důkazů ze strany soudů nižších stupňů a polemizoval se skutkovými zjištěními soudů. Zejména vytkl odvolacímu soudu, že zcela opomenul jeho odvolací námitky, které posouzení jednotlivých důkazů soudem prvního stupně vyvracely a vysvětlovaly, že se sice na počátku angažoval v jednáních, která vedla ke změně majitele obchodní společnosti, avšak po této změně se již zabýval výhradně technickými záležitostmi a do chodu obchodní společnosti sám aktivně nijak nezasahoval.

11. Podrobně pak poukázal na tvrzené nedostatky dokazování a skutkových zjištění, předložil vlastní hodnocení důkazů a na jejich základě učiněná vlastní skutková zjištění, podle kterých se sice určitým způsobem podílel na některých aktivitách souvisejících s údajnou trestnou činností, nicméně o vystavování faktur nic nevěděl, na prodeji dotčeného majetku či na zápočtu se nijak nepodílel, ostatní obviněné nijak neúkoloval ani neřídil, důkazy prokazující jeho vědomé zapojení do trestné činnosti zcela chyběly.

12. Skutečnost, že pouze zařizoval některé záležitosti za svého otce obviněného Ing. Miloše Konečného a v několika případech obstaral i komunikaci mezi otcem a obviněným Josefem Jíchou, však rozhodně neprokazuje, že se podílel na skutcích, které mu byly kladeny za vinu. O vystavení faktur obviněným Josefem Jíchou nic nevěděl a neexistoval žádný důkaz, že se jakkoliv podílel na prodeji majetku obchodní společnosti První litomyšlské stavební obviněnému Josefu Jíchovi, ani o tom, že tento majetek byl převezen na základě dohody s obviněným Josefem Jíchou k jeho otci. Nepodílel se ani na vystavení faktur, jejich zaúčtování a následném zápočtu. O vystavení faktur, které by měly být fiktivní, se dozvěděl až po zahájení trestního stíhání. O prodeji majetku sice věděl, avšak jednání obviněného Josefa Jíchy nemohl nijak ovlivnit, prodané věci se stále na stavbách používaly a již tehdy mu bylo řečeno, že se prodej uskutečnil z důvodu oprav těchto věcí, na které neměla obchodní společnost První litomyšlská stavební finanční prostředky a obviněný Josef Jícha nechtěl investovat do oprav věcí, které by nevlastnil. Zcela chyběl konkrétní přímý či nepřímý důkaz, že by se dopustil těchto skutků či se na nich přímo podílel jako organizátor, neboť neměl řídící postavení ve společnosti, zařizoval pouze záležitosti potřebné na jednotlivých stavbách. Popřel, že by vystavené faktury měly být fiktivní či že by vystavením těchto faktur mohla První litomyšlské stavební vzniknout nějaká škoda. Soud prvního stupně ani soud odvolací však ani neprovedl důkazy, kterými by správnost vystavených faktur mohla být prokázána. Z toho pak obviněný dovodil zjevný rozpor mezi obsahem důkazů a soudy učiněnými skutkovými zjištěními a porušení práva na spravedlivý proces.

13. S ohledem na výše uvedené proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu ve vztahu k němu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

c) Dovolání obviněného Josefa Jíchy

14. Obviněný Josef Jícha své dovolání opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovolatel ve shodě s ostatními obviněnými vytýkal závažné vady dokazování a skutkových zjištění. Vyjádřil přesvědčení, že soudy nižších stupňů provedené důkazy nesprávně posoudily a vyvodily z nich vadná skutková zjištění. Nesouhlasil s odvolacím soudem, který pouze převzal vadné skutkové závěry soudu prvního stupně obsažené v jeho rozsudku, řádně se nevypořádal se všemi uplatněnými námitkami obhajoby obviněného. Nesouhlasil se závěrem, že by byly vystaveny fiktivní faktury, neboť reálně nic z majetku dlužníka neuniklo. Podle jeho názoru škoda nevznikla a ani vzniknout nemohla, neboť vše, čím dlužník disponoval, mu zůstalo a v insolvenčním řízení bylo zpeněženo. Naopak to byl obviněný a jeho dva spoluobvinění, kteří ztráty (škody) vznikající i hrozící minimalizovali. Došlo také k porušení zásady in dubio pro reo, neboť podle obviněného zde chyběl motiv trestného činu. Namítl nesprávné stanovení výše škody zejména vzhledem ke znaleckému posudku znalce Ing. Jaromíra Půlpána, který zcela v rozporu se znaleckými postupy mechanicky převzal závěry ze staršího (již dříve vyhotoveného) posudku Ing. Ferdinanda Brádlera, který však byl vyhotoven pro zcela jiný účel a v naprosto odlišné době a situaci, a to včetně stavu jednotlivých oceňovaných věcí.

15. Dále nesouhlasil, že bylo prokázáno jeho úmyslné zavinění. Jeho úmysl vyvracejí provedené důkazy, zejména svědecké výpovědi, ale též přebírání závazků za dlužníka či poskytování financí na jeho činnost. Nebylo rozhodné, zda se jednalo o nákupy materiálu, zajištění pracovníků a platby jim provedené či krytí nákladů na údržbu a správu strojů. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že soudy nižších stupňů porušily princip subsidiarity trestní represe, prostředky civilního práva by byly podle něj k řešení věci zcela dostačující. S ohledem na výše uvedené proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. III. Vyjádření k dovolání

16. Podaná dovolání všech tří obviněných byla zaslána k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, který se k nim vyjádřil prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupce nejprve shrnul dovolací námitky obviněných.

17. Všichni dovolatelé shodně uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jehož rámci lze namítat, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Státní zástupce však odmítl námitky obviněných s tím, že žádné závažné vady obvinění reálně neuvedli, prakticky pouze vyslovili názor, že soudy nižších stupňů nesprávně vyhodnotily ve věci provedené důkazy a vyvodily z nich vadná skutková zjištění, se kterými vyslovili svůj nesouhlas. Obvinění totiž ve svých dovoláních pouze prosazovali svou vlastní představu o skutkovém ději, že nedošlo k fingování inkriminovaných transakcí, vše proběhlo řádně, sami ve zlém úmyslu nejednali, že zde chyběly důkazy prokazující jejich vinu, a naopak jimi označené a hodnocené důkazy nasvědčují jejich nevině. K tomu doplnil, že usvědčující důkazy nestály osamoceně, ani mezi nimi neexistují nějaké zásadní rozpory a existence fiktivních faktur korespondovala s ostatními usvědčujícími důkazy. Relevantní usvědčující důkazy tak vytvářejí důkazní komplex, jenž je prostý významných nedostatků, a jako takový dokládá vinu obviněných bez jakýchkoliv pochybností. To, že obvinění nesouhlasili se způsobem, jímž soudy nižších stupňů hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem. Naplnění tohoto dovolacího důvodu nemůže být založeno jen na tom, že obvinění předkládají vlastní hodnocení důkazů a dovozují z toho jiné skutkové a právní závěry. S těmito námitkami se proto již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. Státní zástupce s jejich argumentací souhlasil a v podrobnostech na ni odkázal.

18. V další části se vyjádřil k jednotlivým námitkám obviněných. Pokud se jednalo o námitku obviněného Josefa Jíchy, podle níž došlo k porušení principu subsidiarity trestní represe, konstatoval, že tento případ nevykazuje žádné výjimečné rysy, pro které by bylo možno říci, že nedosahuje ani spodní hranice trestnosti běžné u typově shodné trestné činnosti. Uplatnění trestní odpovědnosti bylo proto zcela opodstatněné. Možné využití nástrojů civilního práva, zdůrazněné obviněným, uplatnění trestní odpovědnosti bez dalšího nevylučuje (k tomu odkázal na judikaturu).

19. Výhradu obviněného Ing. Miloše Konečného, podle níž měla být porušena zásada zákazu reformationis in peius, odmítl jako neopodstatněnou s tím, že relativně mírný peněžitý trest nebylo možné považovat za nepřípustný, neboť nezhoršil postavení obviněného ve vztahu k původně uloženému trestu. V tomto směru souhlasil s názorem odvolacího soudu (v bodě 26. odůvodnění jeho rozsudku).

20. Po zvážení všech skutečností státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných Ing. Miloše Konečného, J. K. a Josefa Jíchy podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná a aby tak učinil v neveřejném zasedání v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s konáním neveřejného zasedání také pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

21. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k případné replice všem třem obviněným, kteří tuto možnost do konání neveřejného zasedání nevyužili.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska ve vztahu k podaným dovoláním

22. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.

23. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v § 265b odst. 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly.

24. Obviněný Ing. Miloš Konečný podal dovolání z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a i) tr. ř., obviněný J. K. uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obviněný Josef Jícha dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

25. Ve skutečnosti ale měli obvinění Ing. Miloš a J. K. na mysli spíše dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, neboť se oba domáhali přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu, který svým rozsudkem rozhodl o zamítnutí jejich řádného opravného prostředku, odvolání, proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byly podle jejich přesvědčení v řízení mu předcházejícím dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Jinými slovy tito dva obvinění ani správně neoznačili dovolací důvod, na jehož základě by dovolací soud měl napadené rozhodnutí, tj. rozsudek odvolacího soudu o zamítnutí jejího odvolání, přezkoumat. Tato vada jejího podání však sama o sobě nebyla důvodem, pro který bylo jejich dovolání odmítnuto, jak bude rozvedeno níže.

26. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným.

27. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy

nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod.

28. V tomto stejném duchu a naznačeném směru musí být vykládán také relativně nově formulovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl do trestního řádu doplněn jeho novelizací provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022. Šlo o reakci na rozvinutou judikaturu zejména Ústavního soudu, který dlouhodobě judikuje, že ani Nejvyšší soud nestojí mimo soustavu obecných soudů a že je tudíž též povolán k ochraně základních práv a svobod, takže nemůže ponechat bez povšimnutí zásah do těchto práv v rámci procesu dokazování.

Určitou výjimku ze shora rozvedeného přístupu založeného na tom, že Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává proces dokazování a na jeho základě učiněná skutková zjištění, tvoří jen případ tvrzení a prokázání tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud zároveň učiní dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání [nyní podle nově formulovaného § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Jde především o případy týkající se pro rozhodnutí významných (tj. rozhodných) skutkových okolností, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu, pokud se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných (tj. absolutně neúčinných) důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení, jako jsou zásada volného hodnocení důkazů, zásada vyhledávací a presumpce neviny.

Taková existence tzv. zjevného (extrémního) nesouladu by mohla naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, a to ani po uvedeném doplnění trestního řádu o nově formulovaný dovolací důvod. Tento extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (např. nález Ústavního soudu ze dne 10.

7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Tvrzení nedostatků skutkových zjištění, která nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, samo o sobě nezakládá důvod pro zásah dovolacího soudu, jak uznal i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14.

29. Nejvyšší soud rovněž připomíná, že zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval (v tomto případě srov. zejména str. 12 až 16 odůvodnění jeho usnesení) a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).

b) K dovolacím námitkám obviněných Ing. Miloše Konečného, J. K. a Josefa Jíchy

30. Nejvyšší soud předně zjistil, že většinu námitek deklarovaných v dovolání všichni tři obvinění uplatnili již v předcházejících stadiích trestního řízení v rámci své obhajoby, tyto námitky byly i součástí odvolací argumentace proti rozsudku soudu prvního stupně, zabýval se jimi tak i odvolací soud. Jde tak pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. Jak vyplývá z konstantní judikatury Nejvyššího soudu, opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy nižších stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, č. 408, Nakladatelství C. H. Beck). Tak tomu bylo i v tomto případě. Obvinění tím navíc zjevně zaměňují dovolání za další odvolání a přehlížejí, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v § 265b tr. ř.

31. Již na úvod lze také uvést, že prakticky veškeré obviněnými uplatněné námitky směřují proti skutkovým zjištěním, popř. jsou založeny na jiné verzi skutkového děje, než k jakému dospěly soudy nižších stupňů. Takové námitky ovšem, jak bylo obecně vyloženo shora, nejsou způsobilé k založení přezkumu rozhodnutí Nejvyšším soudem, který sám dokazování neprovádí a vychází ze skutkových závěrů založených na hodnocení důkazů provedených soudy nižších stupňů. Má jen velmi omezenou možnost zásahu v případě tzv. extrémního rozporu mezi učiněnými skutkovými závěry soudů nižších stupňů a obsahem důkazů, na nichž jsou založeny, popř. v případě hrubých vad dokazování, jak vymezuje nynější § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jedinou výjimkou, kterou se mohl Nejvyšší soud zabývat, bylo posouzení, nakolik byl v souladu se zákonem uložen peněžitý trest obviněnému Ing. Miloši Konečnému, jak bude rozvedeno níže.

32. Obvinění, zejména Ing. Miloš Konečný a J. K., též namítali, že odvolací soud nereagoval na jejich obhajobu a nevypořádal se se všemi jejich námitkami, čímž došlo k porušení zásad trestního řízení práva na spravedlivý proces. Podle Nejvyššího soudu se odvolací soud ve svém rozhodnutí v zásadě dostatečně a srozumitelně vypořádal se všemi podstatnými argumenty obviněných. Právo na odůvodnění rozhodnutí ve smyslu práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) nelze chápat tak, že soudy musí podrobně reagovat na každou námitku obviněného (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 25.

10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16). Také z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že se soudy mají zabývat podáními stran, jejich argumentací a navrženými důkazy, s nimiž se též musí přesvědčivě vypořádat, což ale na druhou stranu nelze chápat jako právo takové strany obdržet podrobnou odpověď na každý vlastní argument – viz např. rozsudek ze dne 19. 4. 1994 ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku, č. 16034/90, § 61, nebo rozsudek ze dne 28. 1. 2003, ve věci Burg a ostatní proti Francii, č. 34763/02.

Potřeba a míra vyjádření soudu závisí též na povaze rozhodnutí, je třeba vzít v úvahu okolnosti daného případu, právní úpravu a zvyklosti dané země, názory, teorie apod. (viz rozsudek ze dne 9. 12. 1994 ve věci Ruiz Torija proti Španělsku, č. 18390/91, § 29, či rozsudek ze dne 19. 12. 1997, ve věci Helle proti Finsku, č. 20772/92, § 55). Evropský soud pro lidská práva bere též v potaz, zda argument přednesený stěžovatelem, který vnitrostátní soudy opomněly, je pro daný případ relevantní a mohl mít vliv na výsledek řízení (viz rozsudek ze dne 21.

6. 2009, ve věci Luka proti Rumunsku, č. 34197/02, § 56). Evropský soud pro lidská práva obsahuje i bohatou judikaturu týkající se odůvodňování rozhodnutí o opravných prostředcích, připouští i jen stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí ovšem být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou (tak např. již zmíněný rozsudek ze dne 19. 12. 1997, ve věci Helle proti Finsku, č. 20772/92, § 60).

Dokonce za určitých okolností by byl přípustný i pouhý odkaz na odůvodnění napadeného rozhodnutí, pokud by se soud prvního stupně s veškerou argumentací dostatečně beze zbytku vypořádal (viz např. rozsudek ze dne 15. 2. 2007, ve věci Boldea proti Rumunsku, č. 19997/02, § 33), typicky pokud by šlo o opakování obhajoby. V daném případě lze konstatovat, že obvinění převážně opakovali a mírně rozvíjeli svou dosavadní obhajobu, nesouhlasili se skutkovými závěry soudu prvního stupně, který považoval za prokázanou verzi uvedenou v obžalobě, s níž po celou dobu trestního řízení obvinění polemizovali (je též třeba poukázat, že nešlo o první meritorní rozhodnutí v dané věci, soud prvního stupně rozhodoval opakovaně po zásahu odvolacího soudu).

Přesto se odvolací soud s obhajobou obviněných uplatněnou v jejich řádných opravných prostředcích celkem detailně zabýval a vypořádal, a to i tak, že zčásti odkázal na rozsudek soudu prvního stupně (na odůvodnění jeho rozhodnutí tak může i Nejvyšší soud odkázat).

33. K námitce obviněného Josefa Jíchy týkající se porušení zásady in dubio pro reo, Nejvyšší soud podotýká, že zásada in dubio pro reo je zásadou procesní, nikoli zásadou práva hmotného, a proto z povahy věci nenaplňuje důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který slouží výlučně k nápravě vad spočívajících v nesprávném hmotněprávním posouzení, ale ani relativně úzce vymezený důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

34. Výhrady všech tří dovolatelů směřovaly vůči právnímu posouzení skutku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, jímž byli obvinění uznáni vinnými přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (Ing. Miloše Konečného jako pachatele, J. K. jako organizátora a Josefa Jíchy jako pomocníka).

35. Zásadní (v zásadě společné) námitky dovolatelů směřovaly proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně. Všichni obvinění napadali závěr soudů nižších stupňů, že by označené faktury ve výroku rozsudku soudu prvního stupně byly fiktivní a že by jimi bylo požadováno proplacení neprovedených prací. Takový závěr soudů nižších stupňů ovšem logicky vyplývá z provedeného dokazování, fakturám neodpovídá žádná další smluvní dokumentace, fiktivnost a společný záměr obviněných na jejich základě po provedení jednostranného zápočtu vyvést majetek upadající obchodní společnosti PLS navíc velmi dobře dokresluje i v souhrnu téměř na korunu stejná celková částka, za jakou posléze „prodali“ obvinění majetek PLS obchodní společnosti Medira (pouze z poslední fiktivní faktury neuplatnili obvinění celou tam deklarovanou pohledávku). Obvinění dále nesouhlasili s hodnocením znaleckého posudku znalce z oboru ekonomika Ing. Jaromíra Půlpána (obvinění Ing. Miloš Konečný a Josef Jícha), ovšem ani tyto jimi vznesené námitky neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože obvinění nezpochybňovali, že by soudy nižších stupňů z tohoto důkazu učinily závěry s ním rozporné, právě naopak chtěli, aby jej soudy kriticky hodnotily, a tedy jej neužily. Zároveň nejde o důkaz zjevně nezákonný, takové námitky obvinění ani nevznášeli. Také tyto jejich námitky tak neodpovídají úzce vymezeným dovolacím důvodům. Všichni obvinění pak i v různé jiné podobě napadali především proces dokazování, především jeho rozsah a způsob hodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků soudy nižších stupňů, jakož i na jeho základě utváření skutkových závěrů, z čehož pak dovozovali, že skutek kladený jim za vinu nebyl prokázán, resp. nebyly zjištěny příslušné znaky skutkové podstaty trestného činu kladeného jim za vinu.

36. Nejvyšší soud k tomu ale znovu připomíná, že jako dovolací soud není zásadně povolán přezkoumávat skutková zjištění soudů nižších stupňů, potažmo důkazy, které k nim vedly. V tomto směru je třeba poznamenat, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny.

Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů.

I odborná literatura uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. Srov. k tomu např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Leges, 2023, zejména str. 172 až 176 (k zásadě volného hodnocení důkazů) a str. 188 až 192 (k zásadě bezprostřednosti a ústnosti). Před dovolacím soudem se ale dokazování zásadně neprovádí (viz § 265r odst. 7 tr. ř.). Proto je též zcela důvodná koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní vady právního posouzení, případně úzce vymezený okruh vad procesních majících povahu zmatečných důvodů, pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí vůbec obstát.

Mezi takové vady se ovšem zásadně neřadí vady dokazování, při němž dochází k utváření závěrů o skutkovém ději, jenž je kladen obviněným za vinu. Naopak Nejvyšší soud, který sám dokazování zásadně neprovádí, musí vycházet ze závěrů soudů nižších stupňů, které samy důkazní prostředky provedly a důkazy z nich vyplývající mohly též náležitě vyhodnotit, jak bylo naznačeno shora.

37. Nejvyšší soud na shora vymezený okruh námitek obviněných ohledně skutkového stavu pod bodem 1. výroku rozsudku soudu prvního stupně, rozsahu dokazování, použitelnosti jednotlivých důkazů a opomenutí podstatných důkazů, nahlížel ve světle judikatury Ústavního soudu, přitom nezjistil ani porušení základních práv obviněných, a to ani práva na spravedlivý proces či porušení principu in dubio pro reo, jak dovolatelé též namítali. Dovolací soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění zmíněných dovolacích námitek tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou a Listinou, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu [srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4.

března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sbírky nálezů Ústavního soudu (dále ve zkratce jen „SbNU“)]. Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného popsaného pod těmito skutky.

V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J.

a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ (srov. bod 23. shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu).

38. V daném případě dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní, mezi důkazy vyplývajícími z provedených důkazních prostředků a na jejich základě dovozeným skutkovým stavem neshledal. Námitky zjevného nesouladu skutkových závěrů s provedenými důkazy namítali především obvinění Ing. Miloš Konečný a J. K. Ve skutečnosti ovšem i z jejich strany šlo o pouhou polemiku se soudy nižších stupňů ohledně skutkových závěrů a vyhodnocení jednotlivých důkazů, především pak tito obvinění vyjadřovali svůj nesouhlas s hodnocením znaleckého posudku znalce Ing.

Jaromíra Půlpána ohledně hodnoty vyvedených věcí z obchodní společnosti První litomyšlská stavební (ovšem obvinění nezpochybňovali souladnost skutkových závěrů soudů nižších stupňů s tímto znaleckým posudkem, naopak žádali, aby pro učinění skutkových závěrů využit nebyl). Takové námitky ale také nejsou způsobilé žádný z dovolacích důvodů naplnit, pokud se soudy důkazy zabývaly a na základě jejich hodnocení se přiklonily k jedné verzi skutkového děje předestřeného jednou stranou sporu (obžalobou) a podpořené jednou skupinou důkazů, zatímco odmítly druhou verzi reprezentovanou druhou stranou (zde obhajobou) podpořenou jinou skupinou důkazů.

39. Všichni obvinění také opakovaně namítali absenci zavinění jako obligatorního znaku subjektivní stránky skutkové podstaty uvedeného trestného činu, ovšem i v tomto případě šlo veskrze o námitky skutkového charakteru, resp. o námitky založené na jiné než soudy nižších stupňů zjištěné verzi skutkového děje. Jejich obhajoba byla založena na tom, že nevěděli o trestné činnosti, do níž měli být zapojeni (obviněný J. K.), že neměli žádnou motivaci pomáhat jinému k jeho trestné činnosti (obviněný Josef Jícha), resp. že nevěděli, že jim byly podstrčeny fiktivní faktury, kterými bylo žádáno proplacení fiktivního plnění (obviněný Ing.

Miloš Konečný). Tato jejich obrana ale byla v trestním řízení spolehlivě vyvrácena, obvinění vzájemně kooperovali s jediným cílem, ovládnout obchodní společnost PLS, která se nenacházela v dobré ekonomické situaci, a vyvést z ní zbytek majetkových hodnot (nakonec nebyli obvinění shledáni vinnými, že by tak záměrně činili na úkor věřitelů). Takové verzi skutkového děje odpovídají ve svém souhrnu provedené důkazy, obviněný Ing. Miloš Konečný se vlastně ve výsledku obohatil na úkor majetku jím spravované obchodní společnosti, když část takto vyvedeného majetku nakonec skončila v jeho držení.

Jak již bylo uvedeno shora, původnímu záměru vyvést obchodní majetek obchodní společnosti PLS a fingovat úhradu kupní ceny jednostranným započtením neexistujících pohledávek formálně zastíraných v účetnictví vytvořenými fiktivními fakturami odpovídá i vyčíslení založených faktur a hodnoty vyváděného majetku. Všichni tři obvinění se potřebným způsobem na tomto činu podíleli, obvinění J. K. se na tom dohodl s Josefem Jíchou, který pak vytvořil fiktivní faktury a předal je J. K., jenž je dal svému otci, obviněnému Ing.

Miloši Konečnému, aby je nechal založit do účetnictví obchodní společnosti PLS, následně se spolu J. K. s Josefem Jíchou domluvili na kupních smlouvách (kterou za PLS podepsal Ing. Miloš Konečný a Josef Jícha), aby pak nechali Josefa Jíchu provést jednostranné započtení pohledávek. Alespoň část takto vyvedených věcí si pak ponechal Ing. Miloš Konečný.

40. S ohledem na přisvojení si svěřených cizích věcí (věcí PLS svěřených obviněnému Ing. Miloši Konečnému) nabízelo se tak jednání právně kvalifikovat spíše jako zpronevěru, a to v souběhu se zkreslováním údajů o stavu hospodaření a jmění (učinil-li tak společně s falšováním účetnictví v podobě založení fiktivních faktur do účetnictví, čímž měl zpronevěru zastřít, a ohrozil-li tak zároveň majetková práva věřitelů PLS – viz k tomu rozhodnutí č. 37/2021-I. Sb. rozh. tr.). To ovšem doposud nebylo orgány činnými v trestním řízení zvažováno a nyní s ohledem na princip zákazu reformationis in peius je již taková změna nepřípustná. Lze zároveň akceptovat posouzení činu obviněných podle mírnějšího (subsidiárního) ustanovení § 220 tr. zákoníku, jehož znaky byly obviněným Ing. Milošem Konečným též naplněny, obvinění J. K. a Josef Jícha se na něm účastnili jako organizátor, resp. pomocník. Námitky proti takové právní kvalifikaci vlastně žádné obvinění nevznášeli (nejde-li o námitky týkající se znaku zavinění, které ale byly ryze založeny na jiné verzi skutkového děje). Také další obranou obviněných směřující proti tvrzením obžaloby, které vzaly za prokázané i soudy nižších stupňů, se tyto soudy zevrubně zabývaly (že žádná škoda nevznikla, že veškeré věci byly zpeněženy v insolvenčním řízení, že se na činnosti nepodíleli apod.), a proto lze na odůvodnění jejich rozhodnutí odkázat.

41. Jediná námitka, kterou Nejvyšší soud považoval za relevantní a odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu, spočívala ve výhradě obviněného Ing. Miloše Konečného proti uložení peněžitého trestu, jíž obviněný podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. s tím, že nebyly naplněny zákonné předpoklady pro uložení takového trestu. Obviněný soudům nižších stupňů vytkl, že se dostatečně nezabývaly dopady nově uloženého peněžitého trestu na jeho život jako starobního důchodce, jehož jediným příjmem je starobní důchod a jehož uložení citelně zasahuje do jeho majetkové sféry. Obviněný ve spojitosti s tím namítl, že nově zvolený trest v celkovém vyznění (i s ohledem na to, že je starobním důchodcem, který nehodlá podnikat a má jediný příjem ze starobního důchodu, a že zmírnění podmíněného trestu odnětí svobody nebude mít na jeho život prakticky žádný vliv) je přísnější oproti původně uloženému trestu v této věci prvním odsuzujícím rozsudkem, čímž došlo k porušení principu zákazu reformationis in peius.

42. Nejvyšší soud shledal v postupu soudů nižších stupňů toto obviněným vytýkané pochybení. Je třeba souhlasit s obviněným, že v prvním odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně ze dne 12. 12. 2019, č. j. 2 T 182/2018-4496, mu peněžitý trest uložen nebyl (byl mu uložen podmíněný trest odnětí svobody v trvání 3 let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 4 let a dvouletý trest zákazu činnosti). Tento rozsudek byl napaden odvoláními jen obviněných a poškozených, nikoli i státním zástupcem, byl pak zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 26.

5. 2020, č. j. 13 To 145/2020-4578. Peněžitý trest byl obviněnému Ing. Miloši Konečnému uložen až rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 27. 2. 2023, který byl v tomto výroku potvrzen rozsudkem odvolacího soudu ze dne 5. 9. 2023 napadeným dovoláním. Soud prvního stupně odůvodnil uložení peněžitého trestu (bod 78. na str. 29 odůvodnění jeho rozsudku) tak, že je třeba jej uložit obviněnému Ing. Miloši Konečnému s ohledem na stupeň společenské škodlivosti jeho jednání a jeho majetkové a finanční poměry, a to ve výměře 180 denních sazeb po 200 Kč, tedy v celkové výši 36 000 Kč. Nijak ovšem nespecifikoval, jaké jsou majetkové a finanční poměry obviněného, jak dospěl k jednotlivým položkám, na jejichž základě stanovil celkovou výši tohoto peněžitého trestu, ač taková povinnost vyplývá ze zákona i judikatury (viz k tomu především rozhodnutí pod č. 3/2018-V.

Sb. rozh. tr.). Na námitky obviněného reagoval velmi stručně odvolací soud v bodě 26. na str. 11 odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, kde uvedl, že zmírnění podmíněného trestu odnětí svobody umožňuje uložit i peněžitý trest obviněnému, nedochází tak k porušení zásady zákazu reformationis in peius, neboť nedochází v celkovém vyznění ke zhoršení postavení obviněného. Ani on se tak vůbec nezabýval poměry obviněného a možnostmi obviněného uvedený trest zaplatit. Přitom námitka nedobytnosti peněžitého trestu, kterou v zásadě obviněný vznesl, odpovídá sama o sobě dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr.

ř. (rozhodnutí č. 9/2018-I. Sb. rozh. tr.), navíc v daném případě je posílena ještě námitkou překročení meze vyplývající ze zákazu změny k horšímu oproti dříve učiněnému rozhodnutí, bylo-li zrušeno jen z podnětu odvolání podaného ve prospěch obviněného (§ 264 odst. 2 tr. ř.). V tomto směru není argumentace odvolacího soudu zcela příhodná, že došlo k výraznému zmírnění podmíněného trestu odnětí svobody co do jeho výměry i co do stanovení délky zkušební doby. Výměra trestu odnětí svobody byla snížena pouze o 1 rok, místo toho ale byl zvolen jiný alternativní trest, který ve své podstatě může výrazněji zasáhnout obviněného, a sice peněžitý trest jako jeden z majetkových trestů.

Ten byl vyměřen ve 180 denních sazbách, což znamená, že v případě jeho nevykonání a jeho nevymožení by podle § 69 odst. 2 in fine tr. zákoníku obviněný vykonal 360 dnů odnětí svobody, což je bez 5 dnů celý jeden rok, o který byl snížen trest odnětí svobody.

V případě doposud bezúhonného občana důchodového věku, který již není ekonomicky aktivní, lze s vysokou pravděpodobností presumovat jeho další řádný život, takže podmíněný trest odnětí svobody nijak nezostřený přiměřenými povinnostmi nebo omezeními, popř. dohledem, na jeho další budoucí život nebude mít zásadní vliv, nadto i na případné budoucí pochybení lze reagovat přiměřeně jiným postupem než nařízením výkonu trestu odnětí svobody (viz § 83 odst. 1 tr. zákoníku). Naproti tomu uložený peněžitý trest zcela jistě život pachatele zasáhne, a to nejméně tak, že jej bude muset zaplatit, v případě nezaplacení může být exekučně vymáhán, anebo (i v případě bezvýslednosti vymáhání) bude přeměněn na trest odnětí svobody v poměru 2 dny za 1 zcela nezaplacenou denní sazbu.

43. I z tohoto pohledu se (objektivně nahlíženo) zdá v konkrétním dopadu na obviněného nově mu uložený trest jasně přísnější, než byl původní podmíněný trest odnětí svobody uložený shora označeným rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 12. 12. 2019. Soud prvního stupně navíc vůbec nijak nezdůvodnil, jaké jsou osobní a majetkové poměry obviněného Ing. Miloše Konečného, a tím i jeho možnosti peněžitý trest zaplatit, touto otázkou se vlastně v odůvodnění svého rozhodnutí vůbec nezabýval, jen prostě konstatoval, že uložený peněžitý trest jim má odpovídat.

Takové zdůvodnění je zcela nepřezkoumatelné. Stejně tak je ovšem nepřezkoumatelné (a v zásadě v rozporu se shora vytčenými principy plynoucími ze zákona a judikatury) tvrzení, že počet denních sazeb by měl odpovídat „stupni“ společenské škodlivosti. Předně podle § 68 odst. 3 tr. zákoníku se počet denních sazeb stanovuje s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, zákonodárce tak užil jednoznačného právního pojmu, který předtím vyložil v § 39 odst. 2 tr. zákoníku (kromě toho společenskou škodlivost již současná právní úprava nemá odstupňovanou, jako tomu bylo za předchozí právní úpravy v případě společenské nebezpečnosti činu – srov. k tomu § 12 odst. 2 tr.

zákoníku a naproti tomu § 3 odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb.). Těmito kritérii se však nijak nezabýval. Také je třeba upozornit, že předchozí trest v rozsudku z 12. 12. 2019 byl ukládán při odsouzení obviněného za těžší zločin poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku, zatímco nově ukládaný trest byl uložen pouze za přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. I v tom se jeví nespravedlnost, protože přes výrazné zmírnění právní kvalifikace (ze zločinu na přečin) došlo k uložení trestu ve své podstatě v konkrétních důsledcích vůči obviněnému přísnějšímu, a to v navazujícím řízení konaném výlučně z podnětu samotného obviněného.

Soudy nižších stupňů se přitom povahou a závažností trestného činu, za který mu byl peněžitý trest ukládán, ve spojitosti s ukládáním peněžitého trestu nijak blíže nezabývaly, stejně jako se nezabývaly vůbec osobními a majetkovými poměry obviněného.

44. Za těchto okolností jsou rozhodnutí v těch částech, které se týkají výroku o peněžitém trestu uloženém obviněnému Ing. Miloši Konečnému, jednak nepřezkoumatelná, jednak s ohledem na shora vyřčené i věcně nesprávná, proto v tomto rozsahu nemohla obstát. Protože ale v ostatních částech napadená rozhodnutí obstát mohla, nebylo třeba rušit celá rozhodnutí a vracet věc některému ze soudů nižších stupňů k dalšímu řízení a rozhodnutí, a bylo možno učinit jen minimální kasační zásah spočívající (zjednodušeně uvedeno) ve vypuštění výroku o peněžitém trestu. Ve zbývající části rozhodnutí zůstávají beze změn. Dovolání obviněného Ing. Miloše Konečného tak bylo zčásti vyhověno, ve zbývající nikoli (podle zavedené aplikační praxe se v takovém případě v trestních věcech ve zbytku o opravném prostředku nerozhoduje např. zamítnutím či odmítnutím, protože opravný prostředek se v trestních věcech považuje za nedělitelný a lze o něm rozhodnout jediným výrokem – zde částečně vyhovujícím v podobě kasace dílčí části rozhodnutí soudů nižších stupňů). Námitky uplatněné v dovoláních obviněných J. K. a Josefa Jíchy (a ve zbývající části i obviněného Ing. Miloše Konečného) neodpovídaly uplatněným ani žádným jiným dovolacím důvodům.

V. Závěrečné shrnutí

45. Vzhledem ke všem shora zmíněným důvodům Nejvyšší soud (zčásti) vyhověl dovolání obviněného Ing. Miloše Konečného a částečně zrušil jednak rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 27. 2. 2023, sp. zn. 2 T 182/2018, a to pouze v části výroku o trestu, jímž byl uložen obviněnému Ing. Miloši Konečnému podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku peněžitý trest v celkové výši 36 000 Kč, vyměřený v počtu 180 denních sazeb po 200 Kč, a jednak usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 5. 9. 2023, sp. zn. 13 To 190/2023, a to pokud jím bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného Ing. Miloše Konečného podané proti výroku o trestu ve výše citovaném rozsudku. Ve zbývajícím rozsahu zůstala obě uvedená rozhodnutí nezměněna. Podle § 265k odst. 2 tr. ř zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

46. Dovolání obviněných J. K. a Josefa Jíchy pak Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť byla podána z jiného důvodu, než je uveden v § 265b. 47. Protože Nejvyšší soud rozhodl jednak o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. ř., jednak o zrušení napadeného rozhodnutí, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) a b) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. 2. 2024

JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D. předseda senátu