5 Tdo 801/2025-679
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 9. 2025 o dovolání, které podala obviněná L. K. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 4. 2025, sp. zn. 9 To 83/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 1 T 148/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 4. 2. 2025, sp. zn. 1 T 148/2023, byla obviněná L. K. uznána vinnou pokračujícím zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Podstata tohoto trestného činu spočívala ve stručnosti v tom, že obviněná jako osoba mající fakticky ve své dispozici platební kartu svého druha, poškozeného L. H., vydanou k běžnému bankovnímu účtu č. XY majitele L. H., provedla v době od 29. 6. 2021 do 5. 10. 2021 v XY celkem 8 výběrů hotovosti z tohoto bankovního účtu nebo příkazů k úhradě ve prospěch svého bankovního účtu č. XY, blíže konkretizovaných v popisu skutku v rozsudku soudu prvního stupně, přičemž takto odčerpala celkem částku ve výši 1 080 000 Kč. Uvedenou platební kartu užívala obviněná minimálně s konkludentním souhlasem poškozeného L. H. k hrazení nákladů na společnou domácnost a nákladů spojených s užíváním, údržbou a péčí o nemovitost na adrese XY č. XY, kterou společně obývali. Obviněná disponovala souhlasem poškozeného s použitím finančních prostředků z jeho bankovního účtu na úhradu nákladů spojených s užíváním, údržbou a péčí o zmíněnou nemovitost a na úhradu nákladů spojených s péčí o osobu poškozeného v případě, že by nebyl schopen postarat se o sebe a o nemovitost. Obviněná odčerpala finanční prostředky bez vědomí a souhlasu poškozeného, který byl hospitalizován v nemocnici v Rakovníku a od 27. 6. 2021 se nacházel ve stavu těžké poruchy vědomí, kdy nebyl schopen projevovat svoji vůli, a dne XY zemřel. Vybrané a převedené finanční prostředky obviněná použila jen zčásti na úhradu nákladů spojených s užíváním, údržbou a péčí o nemovitost na adrese XY č. XY a na úhradu nákladů spojených s péčí o osobu poškozeného. Konkrétně v období od 27. 6. 2021 do jeho smrti dne XY, kdy se poškozený nacházel ve stavu těžké poruchy vědomí, vynaložila částku ve výši 2 859 Kč na koupi tabletu UMAX, který měl poškozený během hospitalizace u sebe, dále částku ve výši 5 135 Kč na úhradu pojištění vozidla Citroën ve vlastnictví poškozeného a dále částku ve výši 20 578,54 Kč na úhradu nedoplatku za dodávku elektrické energie vztahujícího se ke zmíněné nemovitosti. Zbývající vybrané a převedené finanční prostředky obviněná použila k blíže nezjištěným účelům a rovněž na úhradu alternativních způsobů léčby poškozeného. Tímto svým jednáním obviněná způsobila celkovou škodu na majetku poškozeného ve výši 1 051 427,46 Kč, přičemž část finančních prostředků ve výši 230 000 Kč dne 11. 11. 2021 vrátila zpět na bankovní účet poškozeného.
2. Za uvedenou trestnou činnost byl obviněné uložen podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 28 měsíců, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 30 měsíců. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku byla obviněné uložena povinnost nahradit podle svých sil škodu, kterou trestným činem způsobila. Poškozená S. P. byla podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti citovanému rozsudku podali odvolání obviněná a státní zástupce. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 15. 4. 2025, sp. zn. 9 To 83/2025, podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněná je vinna spácháním pokračujícího přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za tuto trestnou činnost uložil obviněné podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výměře 16 měsíců, jehož výkon jí podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu 16 měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou S. P. s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně odvolací soud vyslovil podle § 226 písm. b) tr. ř. zprošťující výrok ohledně jednoho dílčího skutku, který byl ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně uveden pod bodem 8., neboť útok ze dne 5. 10. 2021 byl učiněn až po úmrtí poškozeného L. H., kdy se obviněná jako dědička poškozeného stala oprávněnou osobou k nakládání s jeho majetkem, a její jednání tak nenaplnilo znaky trestného činu zpronevěry. Odvolací soud pak podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání státního zástupce jako nedůvodné. Odvolací soud v důsledku této změny upravil i popis skutku, z něhož vypustil dílčí útok ze dne 5. 10. 2021 pod bodem 8. výroku o vině ve zrušeném rozsudku, kterým měla obviněná odčerpat z účtu poškozeného částku ve výši 200 000 Kč, zároveň zohlednil výdaje obviněné za alternativní léčbu poškozeného ve výši 12 700 Kč, neboť je obviněná použila ve prospěch poškozeného. O tyto částky odvolací soud snížil i výši škody, k níž původně dospěl soud prvního stupně, přičemž odvolací soud nakonec dospěl k celkové výši škody, která činí 838 727,46 Kč, a představuje tak větší škodu ve smyslu § 138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.
II. Dovolání obviněné
4. Obviněná L. K. podala proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřela o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Konkrétně argumentovala nesprávným právním posouzením pojmů obsažených v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“ či ve zkratce „o. z.“), přičemž při správném uplatnění konkrétních ustanovení občanského zákoníku by nemohl odvolací soud shledat obviněnou vinnou pokračujícím zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť si nepřisvojila cizí věc, která jí byla svěřena.
5. Podle obviněné odvolací soud chyboval při výkladu právního pojmu „osoby žijící ve společné domácnosti“ a analogickém použití pojmu „vedení rodinné domácnosti“. Ke skutkovým okolnostem obviněná uvedla, že s panem L. H. žila jako družka poměrně dlouho ve společné domácnosti, a to až do jeho úmrtí, resp. poslední hospitalizace v nemocnici. Vedli tedy analogicky rodinnou domácnost, společně se podíleli na hrazení základních životních potřeb, plateb souvisejících s domácností, užíváním nemovitostí, v nichž bydleli, jejich údržbou a opravami. Tím, že nebyli manželé, neměli společné jmění manželů, ale vzhledem k délce jejich soužití považovali finance každého z nich za finance rodinné. Ekonomicky zdatnější a finančně zajištěnější byl pan L. H., a proto také převážná část plateb probíhala z jeho účtu. V této souvislosti obviněná odkázala na ustanovení § 610 o. z. Se svolením pana L. H. měla obviněná k dispozici platební kartu k jeho účtu včetně tzv. PINu. Vzhledem k tomu, že v té době byla ještě zaměstnána, bylo jednodušší, když z účtu vybírala peníze ona sama, a v obchodech z něj platila za nákupy, či na poště zadávala převodní příkazy. Tento postup nebyl nikdy za života pana L. H. jím ani nikým jiným sporován.
6. Soudy nižších stupňů učinily na základě výše uvedeného částečně správná skutková zjištění, ale podle názoru obviněné chybně uplatnily na tato zjištění její status jako osoby žijící ve společné domácnosti a z tohoto titulu též analogicky vedení rodinné domácnosti, a to podle § 743 a násl. o. z. Občanský zákoník přiznává i osobě spolužijící (která není manželem) řadu práv ve vztahu k partnerovi, s nímž žije (např. podle § 646 o. z.).
7. V rámci své dovolací argumentace obviněná rovněž namítla, že napadeným rozsudkem bylo porušeno její právo na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod.
8. Závěrem podaného dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 4. 2025, sp. zn. 9 To 83/2025, a přikázal tomuto soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
III. Vyjádření státního zástupce k dovolání
9. Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněné prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), podle něhož je její dovolání značně kusé, místy až chaotické. Především v něm obviněná nijak smysluplně nevysvětluje své přesvědčení, že ji nebylo možno shledat vinnou trestným činem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Podle názoru státního zástupce obviněná navíc nesprávně směšuje dvě alternativy dovolacího důvodu obsaženého v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který uplatnila. Argumentaci obviněné považuje státní zástupce za neopodstatněnou.
10. Z kusého konstatování obviněné, že její jednání popsané v napadených rozhodnutích nenaplňuje formální znaky trestného činu zpronevěry spočívající v přisvojení si cizí věci, která jí byla svěřena, lze sice dovodit, že uvedený dovolací důvod mínila uplatnit v jeho první alternativě, tj. na podkladě
námitky, že nesprávné je právní posouzení skutku, jímž byla obviněná uznána vinnou. Tato výhrada (ostatně stejně jako obecné prohlášení o porušení práva obviněné na spravedlivý proces) však z její strany nebyla nikterak konkretizována, aby se k ní bylo možno blíže vyjádřit a nedošlo by přitom k rozšíření dovolací argumentace obviněné.
11. Cizí věcí ve vztahu k trestnému činu zpronevěry je taková věc, která nenáleží pachateli buď vůbec, anebo nenáleží jen jemu a kterou má pachatel ve své dispozici, jelikož mu byla svěřena za určitým účelem. Předmětem majetkového trestného činu, včetně zpronevěry, může být též spoluvlastnický podíl. Cizí věcí může být také věc patřící do podílového nebo tzv. přídatného spoluvlastnictví. Naopak věc náležející do společného jmění manželů, jako bezpodílového spoluvlastnictví, není ve vztahu k manželům věcí cizí, protože každý z manželů je vlastníkem celé věci spadající do jejich společného jmění. Takže taková věc nemůže být předmětem útoku majetkového trestného činu ze strany jednoho z manželů.
12. Přestože obviněná zmínila ve svém dovolání některá ustanovení občanského zákoníku, podle státního zástupce nevysvětlila, jak tato ustanovení souvisejí s posouzením skutkového zjištění o zpronevěřených finančních prostředcích, které pro ni představují cizí věc. Navíc obviněná poukázala na zjevně nesprávná ustanovení, která vůbec neupravují její postavení jako družky ani otázku vlastnického práva k věci. Zároveň není z argumentace obviněné jasné, jaký vliv by měla mít úprava rodinné domácnosti, coby pospolitosti spolužijících osob, na právní status věci (peněz uložených na bankovním účtu poškozeného), jež byla obviněné poškozeným svěřena, a na to, že jí nesvědčilo vlastnické právo k této věci a byla pro ni věcí cizí. Rodina založená faktickým partnerským svazkem osob opačného pohlaví, druha a družky, zakládá jen některé a na rozdíl od vztahu mezi manželi značně odlišné vzájemné soukromoprávní vztahy partnerů, jejichž náplň a obsah jsou nepoměrně užší ve srovnání s postavením manželů. Skutečnost, že vztah druha a družky se zpravidla charakterizuje sdílením společné domácnosti a sdružováním finančních prostředků za účelem společné úhrady potřeb, neznamená, že u obou osob v tomto vztahu je založeno vlastnické právo k veškerým věcem, jež dosud náležely a dále náleží jen jednomu z nich. Mezi osobami žijícími ve společné domácnosti nevzniká žádné majetkové společenství. I člen rodinné domácnosti se přitom může vůči jinému jeho členu jako poškozenému dopustit majetkového trestného činu.
13. Jak dále státní zástupce zdůraznil, součástí skutkových zjištění soudů nižších stupňů bylo to, že obviněná nepoužila finanční prostředky přisvojené z bankovního účtu poškozeného na úhradu potřeb života rodiny a potřeb rodinné domácnosti v částce, která je jí přičítána ke škodě. A pokud bylo dokazováním zjištěno, že určité finanční prostředky obviněná vynaložila na tyto účely, nakládání s takovými prostředky nebylo posouzeno jako jednání, jež by bylo v rozporu s účelem jejich svěření.
14. Státní zástupce se pak vyjádřil i k zásadě subsidiarity trestní represe, jejíž porušení ovšem obviněná ve svém dovolání ani nenamítla, takže jde o vyjádření nad rámec dovolací argumentace obviněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2025, sp. zn. 3 Tdo 177/2025).
15. Vzhledem k výše uvedenému navrhl státní zástupce odmítnout dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
16. Nejvyšší soud zjistil, že byly splněny všechny formální podmínky k podání dovolání. Dále se zabýval otázkou povahy a opodstatněnosti námitek obviněné ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů stanovených v § 265b tr. ř., přičemž podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Nestačí přitom, aby byl zákonný dovolací důvod jen formálně deklarován, ale námitky dovolatele musí svým obsahem odpovídat takovému důvodu. Obviněná L. K. opřela své dovolání o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
17. K tomuto dovolacímu důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán především tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
b) K uplatněným námitkám obviněné
18. Po prostudování spisového materiálu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolací námitky obviněné nelze podřadit pod dovolací důvod, který uplatnila, ani pod žádný jiný důvod dovolání obsažený v § 265b tr. ř. Obviněná sice v dovolání formálně označila výše citovaný dovolací důvod, neuvedla k němu však konkrétní argumenty, které by mu obsahově odpovídaly. To platí i pro její námitky jinak podřaditelné pod dovolací důvod v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť ty zůstaly pouze v obecné rovině a nemohly založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
19. Námitkou, kterou by za určitých okolností bylo možné podřadit pod dovolací důvod stanovený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je tvrzení, že jednání obviněné bylo nesprávně právně posouzeno jako trestný čin zpronevěry, neboť nebyl naplněn znak „cizí věci, která jí byla svěřena“. Obviněná však nevytkla soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva, které by odpovídalo citovanému dovolacímu důvodu ve výše vyloženém smyslu. Tuto námitku obviněná pouze stroze konstatovala, aniž by ji podepřela odpovídající právní argumentací, na základě které by mohlo dojít k dovolacímu přezkumu. Obviněná v poněkud nesouvislé dovolací argumentaci zopakovala základní skutkové okolnosti případu a poukázala na údajné pochybení soudů při posouzení pojmů „osoby žijící ve společné domácnosti“ a „vedení rodinné domácnosti“, aniž by blíže konkretizovala, jak ve vztahu k těmto pojmům soudy pochybily při posuzování zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu zpronevěry spočívajícího v tom, že si přisvojila „cizí věc, která jí byla svěřena“. Odkázala přitom na několik nepřiléhavých ustanovení občanského zákoníku týkajících se rodinné domácnosti mezi manželi a běhu promlčecí lhůty mezi manželi (konkrétně § 610, § 646 a § 743 o. z.). Následně obviněná pouze konstatovala, že při správném posouzení těchto ustanovení občanského zákoníku by nemohly soudy nižších stupňů dospět k závěru, že naplnila znaky pokračujícího zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Aniž by Nejvyšší soud jakkoli rozšiřoval dovolací argumentaci obviněné, k nepřiléhavým odkazům uvádí, že namísto ustanovení § 610 o. z. měla obviněná zřejmě na mysli ustanovení § 690 o. z. To ovšem nic nemění na závěru, že mezi obviněnou a jejím druhem – poškozeným L. H. neexistovalo žádné majetkové společenství, které jinak existuje mezi manželi, a že si obviněná přisvojila finanční prostředky poškozeného, které jí byly svěřeny na úhradu potřeb společné domácnosti, a způsobila tak větší škodu ve smyslu § 138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.
20. Uplatněnému dovolacímu důvodu věcně neodpovídá ani druhá námitka obviněné spočívající v tom, že odvolací soud porušil její právo na spravedlivý proces v čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod, aniž by blíže rozvedla, v čem toto porušení podle jejího názoru spočívá. Navíc ve svém dovolání obviněná v podstatě jen zopakovala argumentaci uplatněnou již v předchozím řízení, s níž se soudy nižších stupňů správně a beze zbytku vypořádaly. Ostatně v celém dřívějším trestním řízení soudy nižších stupňů náležitě zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., a zároveň hodnotily provedené důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Rozhodnutí napadená dovoláním obviněné splňují rovněž požadavky vymezené v § 125 odst. 1 tr. ř. Odvolací soud přitom náležitě odůvodnil své výroky, postupoval zcela v souladu s judikaturou (např. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, publikovaným pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.) a s jeho rozhodnutím se lze ztotožnit.
V. Závěrečné shrnutí
21. Na podkladě všech výše popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněná L. K. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podala dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Nejvyšší soud proto odmítl podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Učinil tak na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž by bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatelky či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. ř.
22. Nejvyšší soud mohl rozhodnout tímto způsobem o podaném dovolání obviněné podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 9. 2025
JUDr. František Púry, Ph.D. předseda senátu