3 Tdo 177/2025

3 Tdo 177/2025-612

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 5. 2025 o dovolání, které podal obviněný T. G. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 11. 9. 2024, č. j. 14 To 125/2024-528, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 1 T 161/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. G. odmítá.

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 5. 3. 2024, č. j. 1 T 161/2023-402, byl obviněný T. G. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, kterého se dopustil tak, že

dne 26. 6. 2023 v době kolem 8:40 hodin v katastru obce XY, okres XY, jako řidič osobního automobilu tovární značky Seat Ateca, registrační značky XY, při jízdě po silnici 2. třídy číslo 409 ve směru od obce XY, při průjezdu křižovatkou se silnicí 1. třídy číslo 19 nerespektoval svislé dopravní značení P4 „Dej přednost v jízdě!“ doplněné vodorovným dopravním značením V18 „Optická psychologická brzda“, a v rozporu mj. s ustanovením § 22 odst. 1 zákona číslo 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, nereagoval na po hlavní pozemní komunikaci, silnici 1. třídy číslo 19, ve směru od obce XY projíždějící motocykl tovární značky Harley Davidson, registrační značky XY, stát Belgie, řízený S. A. V. L., narozeným XY, před kterým vjel do křižovatky a projížděl ji vyšší rychlostí, motocyklista S. A. V. L. na tuto překážku v jeho jízdní dráze již nestačil reagovat a narazil přední částí motocyklu do pravého boku vozidla Seat Ateca v místě A sloupku, v důsledku čehož došlo k nárazu jeho těla do vozidla a k jeho následnému pádu do pravého silničního příkopu silnice 2. třídy číslo 409 ve směru od obce XY, čímž utrpěl poranění více pro život důležitých orgánů a v důsledku těchto poranění zemřel.

2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v délce 12 (dvanáct) měsíců, jehož výkon mu byl v souladu s § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 3 (tří) let. Podle § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku za použití § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 100denních sazeb po 650 Kč, tedy v celkové výši 65.000 Kč (šedesát pět tisíc korun českých). Podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku mu bylo povoleno splácet uložený peněžitý trest ve splátkách po 5.000 Kč (pět tisíc korun českých) měsíčně s tím, že první splátku měl uhradit do jednoho měsíce od převzetí výzvy a každou další pak nejpozději k 20. dni následujícího kalendářního měsíce, přičemž bylo určeno, že nezaplacením dílčí splátky včas výhoda splátek peněžitého trestu odpadne. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 36 (třicet šest) měsíců. Dále pak bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o nárocích na náhradu majetkové a nemajetkové újmy, kdy soud uložil obviněnému povinnost nahradit poškozeným I. d. C., L. v. L. a Ch. J. každé nemajetkovou újmu v podobě duševních útrap ve výši 800.000 Kč a o poškozené Ch. J. pak škodu v podobě nákladů pohřbu ve výši 7.187,24 EUR. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. pak shora uvedené poškozené odkázal se zbytky jejich nároků na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání do všech výroků, o němž rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře usnesením ze dne 11. 9. 2024, č. j. 14 To 125/2024-528, tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně dovolání, kterým napadl usnesení odvolacího soudu. V jeho rámci pak uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že usnesení odvolacího soudu bylo založeno na procesně nepoužitelných důkazech nebo „ve vztahu k nim“ (zjevně míněna rozhodná skutková zjištění podle citace zákona) nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

5. Obviněný předně poukázal na to, že ve věci předložený znalecký posudek Ing. Milana Uttla nesplňuje zákonné požadavky minimálně po formální stránce, neboť není zpracován podle aktuálního zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech, ve znění pozdějších předpisů ani vyhlášky č. 503/2020 Sb., o výkonu znalecké činnosti. Znalec totiž nedodržel vyžadovanou strukturu, náležitosti první a poslední stránky, otisk znalecké pečeti apod. Obhajoba pak setrvala na přesvědčení, že se s tímto, byť formálním, nedostatkem měl odvolací soud náležitě zabývat a vypořádat jej, což ovšem učinil nepřesvědčivě s plným vědomím nezákonnosti, a tedy procesní nepoužitelnosti tohoto důkazu.

6. V návaznosti na shora uvedené výhrady tedy obhajoba navrhovala vypracování nového znaleckého posudku, což ovšem soud prvního stupně zamítl. Obhajoba jej tedy nechala vypracovat (znalecký posudek Ing. Tomáše Němečka) a předložila jej odvolacímu soudu spolu se simulací v programu PC-Crash (vypracovanou Ing. Alešem Vémolou, Ph.D., dr. h. c.). Z nich vyplynulo, že pokud by poškozený jel maximální povolenou rychlostí 90 km/h, pak by ke střetu vozidla a fatálnímu následku nedošlo a obě vozidla by se těsně minula. Z toho lze tedy vyvodit to, že závěry znalce Ing. Milana Uttla jsou nesprávné, případně neúplné. Při svém výslechu pak tento znalec na otázky odpovídal vyhýbavě a variantu vyhnutí považoval s ohledem na reakční dobu za nereálnou.

7. Za další nepřesnost označil konstatování, že rozhledové podmínky byly měřeny kolečkem, ačkoliv podle protokolu o nehodě byla použita totální stanice GPI, nebyla zaměřena šíře jízdního pruhu, ačkoliv má vliv na posouzení naměřených hodnot, a do znaleckého posudku byl převzat náčrt situace z programu PC-Crash bez uvedení čísla licence.

8. I přes shora uvedené důvodné námitky soud prvního stupně zamítl vypracování revizního znaleckého posudku a odvolací soud, ačkoliv měl k dispozici posudek, který dospěl k závěrům odlišným ve prospěch pachatele, vycházel z nezákonného posudku znalce Ing. Milana Uttla. Obhajoba obviněného o tom, že vozidla by se za uvedené situace minula, tak nebyla vyvrácena.

9. Další okruh námitek směřoval vůči zamítnutí návrhu na vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a adiktologie. S ohledem na závěry znalce z oboru toxikologie, který konstatoval přítomnost kodeinu, morfinu, paracetamolu, amitriptylinu a nortriptylinu v moči poškozeného a paracetamolu a nortriptylinu i v krevním séru poškozeného, navrhovala obhajoba jeho výslech v hlavním líčení, respektive po poučení vypracování znaleckého posudku z oboru psychiatrie. Podle názoru obviněného se měl znalec vyjádřit k tomu, co způsobilo přítomnost těchto látek v těle poškozeného, jaký mohou mít vliv na pozornost, jaká uplynula doba od jejich užití, jak se vzájemně ovlivňují, jaký mají vliv na vědomí a zda je dovoleno, respektive doporučeno pod jejich vlivem řídit motorová vozidla. Tento důkazní návrh byl ovšem soudem prvního stupně zamítnut, neboť by ničeho nepřinesl a odvolací soud doplnil, že by nebyl relevantní vzhledem k tomu, že obviněný vjel do jízdní dráhy motocyklu v době, kdy by ani ničím neovlivněný řidič nestihl reagovat. Zároveň pak dovolatel dovolacímu soudu vyčetl, že odůvodnění nevyhovění tomuto důkaznímu návrhu zcela absentovalo. Obviněný ovšem setrval v přesvědčení, že poškozený mohl být zmíněnými látkami ovlivněn a za situace, kdy jel rychlostí o 38 km/h vyšší, než je rychlost povolená, mohl založit jeho spoluzavinění na nehodě. Obviněný zopakoval, že pochybení, kterým došlo k dopravní nehodě, nelze přičítat výlučně jemu jen proto, že závažnější následek nastal na straně poškozeného.

10. Nad rámec svého dovolání pak odmítl konstatování soudu, že by mu chyběl náhled na své zavinění. Naopak je si ho plně vědom a celá situace citelně zasáhla do všech sfér jeho života a vzniklé situace je mu upřímně líto, avšak nelze akceptovat odsouzení založené na nedostatečném zhodnocení situace, nezákonném důkazu a neprovedení důkazního návrhu obhajoby.

11. Závěrem tedy navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl podanému dovolání a zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 11. 9. 2024, č. j. 14 To 125/2024-528, případně i rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 5. 3. 2024, č. j. 1 T 161/2023-402, a aby přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočce v Táboře, případně Okresnímu soudu v Táboře věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

12. K podanému dovolání zaslal své vyjádření podle § 265h odst. 2 tr. ř. státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Konstatoval, že z obsahu dovolání bylo patrno, že dovolací důvod se měl vztahovat i k odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně. Usnesení odvolacího soudu tak patrně chtěl obviněný napadnout i podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Dovolání bylo zaměřeno na vady, které v předmětné věci dány nejsou, zároveň však označilo i vady skutečné, byť stručně a jakoby mimochodem. Státní zástupce jej tak označil v části za nedůvodné, v části naopak dospěl k názoru, že „se jeví jako důvodné“.

13. K nedůvodné části, která podle jeho názoru neodpovídala žádnému dovolacímu důvodu, konstatoval, že šlo o opakování obhajoby založené na formálních vadách znaleckého posudku Ing. Milana Uttla, které jej učinily procesně nepoužitelným, a nevyhovění důkazním návrhům na opatření revizního znaleckého posudku a dalšího znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a adiktologie.

14. Znalecký posudek z oboru dopravy vypracovaný znalcem Ing. Milanem Uttlem bylo třeba hodnotit především po jeho obsahové stránce, k čemuž poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2022, sp. zn. 11 Tdo 619/2022, upřednostňující materiální nahlížení znaleckých posudků. V tomto ohledu tedy tato námitka nenaplnila žádný z dovolacích důvodů.

15. K zamítnutí důkazních návrhů připomněl, že znalecký posudek Ing. Tomáše Němečka předložený obhajobou v řízení před odvolacím soudem byl proveden při veřejném zasedání. U druhého z navrhovaných znaleckých posudků z oboru psychiatrie, adiktologie pak vyjádřil v zásadě souhlas se stanoviskem soudu, že čas na reakci byl kratší než samotná reakční doba a schopnost poškozeného ovládat svůj motocykl tak neměla na střet vliv. Doplnil ovšem, že vliv mohl mít na odvahu překračovat povolenou rychlost jízdy, která by se však nikterak měřitelně neodlišovala od odvahy osob neovlivněných. Tyto námitky tedy sice naplnily dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí variantě, avšak shledal je zjevně neopodstatněnými.

16. Těmito závěry se ovšem obsah dovolání nevyčerpal, neboť dovolání bylo nutno posuzovat podle jeho obsahu, ve kterém jsou roztroušeny další zřetelné námitky podřaditelné pod zákonné důvody dovolání.

17. V rámci důvodné části dovolání se tedy státní zástupce nejprve věnoval skutkovým zjištěním. Nejprve odkázal na konkrétní slovní obraty dovolatele, z nichž dovodil, že ve věci spatřoval zásadní rozpor mezi zjištěním znalce Ing. Tomáše Němečka a zjištěním soudů o tom, zda by se v situaci, kdy by poškozený jel povolenou rychlostí, vozidla střetla. Soudům vyčetl, že vyjádřily souhlas s protichůdnými závěry znalců z oboru dopravy, což je logicky nemožné. Následně poukázal na to, že znalec Ing. Milan Uttl vycházel z rychlosti obviněného v době střetu 55 km/h, ačkoliv správně měl vycházet z rychlosti nejvyšší, tedy 61 km/h. Sám následně připustil, že při dosazení rychlosti 57 km/h, jak učinil znalec Ing. Tomáš Němeček, by se vozidla skutečně těsně minula. Mezi závěry soudů, že vozidla by se střetla i při povolené rychlosti poškozeného, a závěry znalce je tedy zjevný rozpor ve smyslu první varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

18. Ohledně možnosti minutí vozidel pak státní zástupce zdůraznil nutnost nahlížet na důkazní situaci optikou pravidla in dubio pro reo. Nesporný výhled dovolatele byl 200 m, jeho rychlost činila nejvýše a pro něj nejvýhodněji 61 km/h a rychlost poškozeného v době střetu (opět nejvýhodněji pro dovolatele) 128 km/h. Podle dopravního značení nebyl obviněný povinen na hranici křižovatky zastavit a pokusil se plynule přejet. Aby mohl takový manévr učinit, musel si být jistý, že po hlavní silnici se neblížilo vozidlo, které by muselo začít prudce brzdit. Klíčovým je tedy odhad rychlosti a vzdálenosti přibližujícího se vozidla po hlavní silnici, a to již od okamžiku, kdy se motocyklista nacházel ve výhledu obviněného. Pro tento okamžik ovšem nebyli znalci dotázáni na výpočet rychlosti obou vozidel. Pokud by byli, možnost vyhnutí se vozidel by byla mnohem reálnější.

19. Na toto navázal státní zástupce předložením „laických výpočtů“, z nichž dospěl k závěru, že oněch 200 m výhledové vzdálenosti z pozice obviněného by poškozený urazil při povolené rychlosti 90 km/h za 8 s a k místu střetu s vozidlem obviněného by mu tak zbývaly minimálně 2 s a 50 m vzdálenosti, což nelze označit za minutí těsné. Výpočty znalců se tedy podle názoru státního zástupce netýkaly toho nejzásadnějšího – na jakou vzdálenost mohl obviněný správně odhadnout rychlost jízdy přibližujícího se poškozeného, a zejména, zda nebyl v rozhodné době natolik vzdálen od křižovatky, že mu obviněný nemusel věnovat pozornost, a tedy jej podle svých slov neviděl.

20. K zmíněné tezi připomněl, že znalec Ing. Milan Uttl nevyloučil, že poškozený brzdil, když absenci brzdných stop bylo možné vysvětlit tím, že motocykl měl antiblokovací systém. I z výslechu rodinných příslušníků poškozeného pak vyplynulo, že se jednalo o odpovědného otce rodiny a zralého muže a zpomalení bržděním tak bylo možné z jeho strany očekávat jako nejpravděpodobnější reakci na zjevnou dopravní situaci. Zároveň si poškozený musel být vědom i značného překročení rychlosti a z toho plynoucí obtížné reakce ostatních řidičů. Se všemi těmito pochybnostmi se tak měly vypořádat soudy za pomoci takového výpočtu rychlosti vozidel, který je nejvíce pravděpodobný, nejvíce prospíval obviněnému a byl současně technicky přijatelný, a to včetně varianty, že motocykl brzdil, aniž by zanechal stopy. Při absenci svědků musí být cílem dokazování zjištění oproštěné od domýšlení neprokazatelných a nepravděpodobných variant skutkového děje, které obviněnému neprospívají. V dané věci tedy odmítl úvahu, že motocykl nebrzdil, pokud byla opačná varianta logičtější a obviněnému prospívající.

21. Zároveň pak soudům vyčetl, že z rychlostí dovolatele i poškozeného vzaly rychlosti středové, a nikoliv ty nejvíce prospívající obviněnému. Rychlost jízdy poškozeného na posledních 200 m nebyla vůbec zjištěna ani zkoumána. Oba znalci pracovali s rychlostmi v okamžiku vjetí dovolatele do křižovatky, kdy už ale oba účastníci nemohli se situací nic dělat. Pro posouzení nedbalostní formy zavinění byla přitom rozhodná úvaha o možném nebezpečí v době, kdy se ke křižovatce teprve blížil a rozhodoval se pro budoucí způsob jejího projetí. Státní zástupce vyjádřil přesvědčení, že tyto otázky by měl znalec upřesnit v doplnění znaleckého posudku.

22. Druhým okruhem důvodné části dovolání pak byly otázky právního posouzení, které státní zástupce odvodil z několika konkrétních obratů zmíněných obviněným v jeho mimořádném opravném prostředku, ačkoliv sám dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. explicitně neuplatnil, ani výslovně nezmínil nesprávné posouzení skutku, avšak citované formulace v dovolání tímto směrem mířily. Pokud by tedy Nejvyšší soud v tomto směru dovolání vyložil, zkonstatoval státní zástupce jeho důvodnost, neboť zavinění poškozeného je srovnatelné se zaviněním obviněného.

23. Na podporu svých závěrů připomněl judikaturu Nejvyššího soudu, kterou rozdělil do tří skupin podle toho, o kolik procent překročil poškozený maximální povolenou rychlost a vliv tohoto porušení povinnosti na spoluzavinění poškozeného. Do první skupiny zařadil případy překročení povolené rychlosti řidičem na hlavní silnici maximálně o 30 %, kdy tento nenese žádné významné

spoluzavinění pro právní posouzení skutku. Do druhé skupiny pak zařadil případy, kdy dojde k překročení o 30 % až 60 % maximální rychlosti, přičemž v takových případech nesou dle konstantní judikatury zavinění oba řidiči v různém poměru podle míry překročení rychlosti a dalších okolnostech případu. Do třetí skupiny pak zařadil případy, kdy řidič na hlavní silnici překročí maximální povolenou rychlost o více než 60 %. V těchto věcech již zpravidla nelze shledat trestně významné zavinění na straně řidiče, který nedal takto rychle jedoucímu vozidlu přednost.

24. Aplikováno na nyní posuzovanou věc, dospěl státní zástupce k názoru, že nyní posuzovaný případ nutno podřadit do druhé skupiny situací, a pokud dovolatel poukazoval na spoluzavinění poškozeného, je dovolání důvodné i pokud by nevznikly pochybnosti, zda poškozený před střetem nebrzdil. To by mělo význam i pro právní posouzení skutku, neboť pro významné spoluzavinění poškozeného by nemohlo být shledáno porušení důležité povinnosti jakožto znaku kvalifikované skutkové podstaty.

25. Závěrem státní zástupce shrnul, že námitky obviněného vůči formálním vadám znaleckého posudku neodpovídaly žádnému dovolacímu důvodu, námitku nevyhovění důkazním návrhům pak shledal neopodstatněnou. Obsahově namítaný rozpor mezi skutkovým zjištěním soudů a znaleckými posudky naopak shledal důvodným. Pokud by pak bylo možno vyložit kusé zmínky dovolatele jako námitky právního hodnocení, pak i v této části by bylo dovolání důvodné. Z takto rekapitulovaných důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek nalézacího soudu zrušil a podle § 265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil i veškerá rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal nalézacímu soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

III. Přípustnost dovolání

26. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.

27. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř.

28. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení dovolacího přezkumu napadeného rozhodnutí podle § 265i odst. 3 tr. ř.

29. Obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

30. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

31. Zároveň nelze odhlédnout od skutečnosti, že prostřednictvím shora uvedeného důvodu obviněný brojil i proti rozsudku soudu prvního stupně (ačkoliv jej explicitně nenapadl), neboť soud odvolací jeho námitky nevyslyšel a odvolání zamítl. Tím ovšem nastala procesní situace předvídaná dovolacím důvodem § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který najde své uplatnění za situace, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Obviněný však tento důvod výslovně nenamítl. Tento zjevný nedostatek podaného dovolání ale Nejvyšší soud nevyhodnotil jako překážku provedení dovolacího řízení, neboť se jedná o chybu, kterou je možno označit za formální, a tedy nezabraňující v rozhodnutí.

32. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem-advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

33. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.

IV. Důvodnost dovolání

34. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že obviněný napadl zamítavé usnesení odvolacího soudu z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., současně však svojí argumentací pod tímto důvodem brojil proti skutkovým zjištěním přijatým soudem prvního stupně a formulovaným ve výroku o vině, tedy měl uplatnit i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (viz bod 31. tohoto usnesení). V rámci zvoleného dovolacího důvodu obviněný předestřel námitky skutkového, procesního i právního charakteru.

35. Dovolací soud si předně nemohl nepovšimnout, že námitky obviněného byly v zásadě totožné s jeho obhajobou v předchozích fázích řízení. Pak ale musí Nejvyšší soud připomenout, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné výhrady, které vznesl již v řízení před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publ. v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. TR NS 17/2002-T 408). V nyní posuzovaném případě se o takovou situaci jedná, neboť jak Okresní soud v Táboře jako soud prvostupňový, tak i Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře jako soud odvolací, se podstatou prakticky všech nyní vznesených dovolacích námitek zabývaly již v předchozím řízení v rámci svých rozhodnutí, přičemž své závěry patřičně odůvodnily. Nejvyšší soud přesto ke konkrétním námitkám obviněného v návaznosti na tato odůvodnění uvede své stanovisko.

36. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v obecné rovině uvést, že tento dovolací důvod se vztahuje k situacím, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání. To současně znamená, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, nebyl do trestního řádu zaveden proto, aby se jím dovolatel zaštiťoval v naději, že neustálým opakováním verze svojí obhajoby dosáhne u Nejvyššího soudu přehodnocení provedených důkazů a změny učiněných skutkových zjištění, když v předchozím řízení k hodnocení těchto důkazů ze strany soudů nižších stupňů došlo za dodržení zásad vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a jimi zjištěný skutkový stav respektoval požadavky zakotvené v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. V uvedené souvislosti je proto třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací se rozhodně od 1. 1. 2022 nestal druhým odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021).

37. Obviněný uvedený dovolací důvod uplatnil v jeho první, druhé i třetí variantě, tedy poukazoval na zjevný rozpor skutkových zjištění a obsahu důkazů (možnost odvrácení střetu dodržením maximální dovolené rychlosti ze strany poškozeného), nezákonnost stěžejního důkazu (vady znaleckého posudku z oboru dopravy) a na vadu opomenutých důkazů (revizní znalecký posudek z oboru dopravy a znalecký posudek z oboru adiktologie).

38. Pokud obviněný vyčetl soudům obou stupňů, že zatížily své rozhodování zjevným rozporem mezi obsahem důkazů a přijatými skutkovými zjištěními, pak tento závěr opřel o zjištění znalce Ing. Tomáše Němečka v jím vypracovaném znaleckém posudku, která však (podle obviněného) nenašla patřičný odraz ve skutkové větě rozsudku. Jde zejména o námitku, že pokud by poškozený jel rychlostí 90 km/h, pak by ke střetu vozidel nedošlo, protože obě vozidla by se těsně minula. Nejvyšší soud ovšem obviněným tvrzený zjevný rozpor neshledal.

39. Obecně platí, že formování skutkových zjištění je proces, kterým je provedené dokazování završeno, a to hodnocením v jeho rámci provedených důkazů jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.). Pak ale ani matematicky exaktní a precizní modely, byť vycházející správně z údajů v maximální možné míře ve prospěch obviněného, nemohou devalvovat všechny ostatní okolnosti, tedy v této trestní věci ty, za kterých k tragické nehodě došlo. Především nebylo možné pustit ze zřetele skutečnost, že obviněný, ačkoliv měl velkorysé rozhledové podmínky a měl tedy objektivně možnost a s tím spojenou povinnost zaznamenat blížící se motocykl, nevěnoval náležitou pozornost dopravní situaci, poškozeného přehlédl, nedal mu přednost v jízdě a vjel za hranici křižovatky v době, kdy poškozený nemohl na tuto situaci nikterak reagovat. I v případě, že by rychlost poškozeného byla skutečně 90 km/h, čas, který mu zbýval do střetu, by sotva pokryl reakční dobu běžného účastníka provozu (cca 1 s). Při maximální povolené rychlosti a jeho včasné reakci by poškozenému nezbyl čas na jakýkoliv manévr či brždění, neboť náběh příslušných technických komponent by nastal již za dobou střetu. Tvrzené minutí je i pak samotným znalcem Ing. Tomášem Němečkem označováno za těsné. Zároveň je zcela evidentní (mimo jiné i z crash modelu), že by se jednalo spíše o nadstandardně šťastnou shodu náhod, pokud by nedošlo k fatálnímu následku, a to toliko v laboratorních podmínkách, nikoliv však v reálné dopravní situaci. Ani tento závěr znalce Ing. Tomáše Němečka tedy nemohl nic změnit na skutkových zjištěních, ke kterým správně dospěl soud prvního stupně (viz bod 3. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) a rozvedl je soud odvolací (viz body 24. a 25. odůvodnění usnesení soudu druhého stupně), potažmo nyní soud dovolací (viz shora).

40. Z těchto důvodů proto nebyly naplněny ani předpoklady uplatněného dovolacího důvodu v jeho první variantě, neboť nenastal zjevný rozpor mezi obsahem důkazů a přijatými skutkovými zjištěními. Rozpor mezi znalci ohledně možnosti vyhnutí byl překonán náležitě pečlivým hodnocením všech provedených důkazů a z nich vycházejících skutkových zjištění stran dopravní situace na místě samém, a to v rámci procesu hodnocení důkazů podle pravidel § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Nejvyšší soud na tomto místě považuje za nutné důrazně zopakovat, že soudy v trestním řízení nehodnotily „laboratorní“ podmínky, za kterých by bylo možno uvažovat o odvrácení nehody, ale reálné situace a jejich konsekvence a podíl zavinění jejich aktérů v konkrétních případech. I z tohoto důvodu proto nemohl Nejvyšší soud přiznat uvedené námitce obviněného opodstatnění.

41. Nejvyšší soud stejně tak nepřisvědčil ani výhradám obviněného vůči splnění formálních požadavků znaleckého posudku Ing. Milana Uttla, které bylo možno (s jistou mírou tolerance) podřadit pod druhou variantu uplatněného dovolacího důvodu (procesně nepoužitelný důkaz). Obviněný vyjádřil přesvědčení o jeho nezákonnosti a s tím související procesní nepoužitelnosti, a to pro jeho formální nedostatky (struktura, náležitosti první a poslední strany, otisk znalecké pečeti). Je však třeba zdůraznit, že obviněný tyto výhrady nikterak blíže nerozvedl.

42. Konkretizace namítaných vad je ovšem rozhodnou povinností dovolatele, která určuje a vymezuje rozsah dovolacího přezkumu (§ 265f tr. ř.). Pokud tedy obviněný k tomuto zákonnému požadavku přistoupil poněkud povšechně odvolávaje se na zásadu iura novit curia, nezbylo Nejvyššímu soudu než se také omezit na generalizované závěry, neboť neměl k dispozici materii, na kterou by mohl adresně reagovat. Pouze na okraj pak je nutno obviněnému a jeho obhájci připomenout, že znalost právních předpisů vyjádřená právě uvedenou zásadou nezbavuje obviněného povinnosti tvrdit skutkové okolnosti (v daném případě konkrétní formální pochybení znaleckého posudku), které je možno subsumovat pod příslušnou právní normu vyjádřenou latinským iura (právo).

43. Přes nedostatečnou specifikaci výhrad obviněného (přesto) Nejvyšší soud přezkoumal znalecký posudek a jeho náležitosti a dospěl ve shodě se soudem prvního a druhého stupně k závěru o jeho formální bezvadnosti. Znalecký posudek byl strukturován přesně podle § 28 odst. 2 zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech, titulní i poslední strana obsahují vše, co vyžaduje § 39, respektive § 46 vyhlášky č. 503/2020 Sb., o výkonu znalecké činnosti, včetně přílohy č. 2. Zároveň pak Nejvyšší soud akcentoval především věcnou stránku tohoto znaleckého posudku, jakožto jednoho ze stěžejních důkazů. Znalec totiž přesvědčivě vyložil, z čeho při svých výpočtech a formování závěrů vycházel, tyto náležitě popsal a odůvodnil a v návaznosti na ně pak zodpověděl i zadavatelem předestřené otázky. V podrobnostech lze pak odkázat zejména na bod 23. odůvodnění usnesení odvolacího soudu. V tomto ohledu nebylo tedy ani po stránce formální ani materiální shledáno jakékoliv pochybení znalce při vypracování znaleckého posudku.

44. Zároveň nebylo možno odhlédnout ani od skutečnosti, že znalec svůj posudek přesvědčivě obhájil i v rámci svého výslechu při hlavním líčení konaném dne 5. 3. 2024 (č. l. 384 a násl.), a to i v konfrontaci s odborným vyjádřením Ing. Tomáše Němečka. Zde bylo třeba zmínit i to, že znalec přesvědčivým způsobem odůvodnil, proč dospěl k odlišným závěrům ve výpočtech varianty, pokud by poškozený jel rychlostí 90 km/h, a to aniž by se dopustil jakékoliv spekulace. Obviněný tuto pasáž v rámci své dovolací argumentace nikterak nereflektoval, neboť nekonvenovala jeho obhajobě, avšak přesto byla relevantním důkazním materiálem. I tato část znaleckého posouzení bývá akcentována v rámci hodnocení znaleckého posudku (k hodnocení znaleckého posudku usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2022, sp. zn. 11 Tdo 619/2022, nebo nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06). Ani této námitce tak nebylo možné přiznat opodstatnění.

45. Dovolací relevanci pak nebylo možnost přiznat ani námitkám opomenutých důkazů, za které obviněný označil jednak znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, adiktologie (kterým měly být zodpovězeny otázky vlivu látek nalezených v krvi poškozeného na jeho pozornost a vědomí) a zadruhé revizního znaleckého posudku z oboru dopravy.

46. Opomenutým důkazem je takový důkaz, o kterém soud vůbec nerozhodl, případně se jím nezabýval bez adekvátního odůvodnění takového postupu (nález Ústavního soudu ze 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93 a násl.). Soudy tedy nejsou povinny akceptovat veškeré důkazní návrhy účastníků procesu, avšak jsou povinny náležitě vyložit, proč tak neučinily. Zásadně mohou takové rozhodnutí opřít o jeden ze tří důvodů – zaprvé skutečnost, která má být prokázána, není pro dané řízení relevantní, zadruhé důkaz není s to tvrzenou skutečnost ani potvrdit ani vyvrátit, zatřetí skutečnost, k jejímuž potvrzení byl důkaz navržen, již byla v řízení prokázána. K tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, nález Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 623/05, a další).

47. Předně je nutno konstatovat, že soudy vzaly oba důkazní návrhy v potaz a rozhodly o nich, přičemž i náležitě vyložily důvody, které je vedly k jejich zamítnutí (v podrobnostech viz body 3., 4. a 19. odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, body 13. a 26. usnesení soudu druhého stupně). Již v tomto ohledu tak není naplněn jeden z atributů opomenutých důkazů.

48. Zároveň lze k prvně uvedenému důkaznímu návrhu připomenout, že obviněný proklamoval pochybnosti o koncentraci poškozeného při řízení motorových vozidel vystavěné na závěrech soudního znalce Ing. Josefa Gottwalda, který konstatoval přítomnost metabolitů antidepresiv v krevním séru poškozeného. Zde lze zdůraznit především to, že v kontextu skutkových zjištění vyjádřených ve výroku odsuzujícího rozsudku je nález v krevním séru poškozeného téměř bez významu. V tomto ohledu se totiž lze plně ztotožnit s názorem soudů prvního a druhého stupně, že na situaci, která přičiněním obviněného vznikla, nemohl nikterak reagovat ani ničím neovlivněný řidič, neboť mezi vjetím obviněného do křižovatky a střetem uběhla doba odpovídající běžné reakční době jednotlivce. Zároveň pak byly v krvi poškozeného nalezeny deriváty antidepresiv blížící se spodní hranici běžné koncentrace účinné látky. Navíc z příbalové informace odvolací soud zjistil, že užíváním předmětného léčiva není omezena možnost řídit motorová vozidla. Nejvyšší soud tedy považoval vypracování znaleckého posudku s ohledem na skutkové okolnosti případu za nadbytečné, neboť ani obviněným kýžený závěr o snížené pozornosti poškozeného by nemohl zvrátit ani zpochybnit skutková zjištění přijatá nalézacím soudem.

49. Stejný závěr přijal Nejvyšší soud i ve vztahu k návrhu na vypracování revizního znaleckého posudku z oboru dopravy. Obviněný se nejprve domáhal jiného, jeho verzi konvenujícího znaleckého přezkumu, přičemž k jeho návrhu provedl odvolací soud znalecký posudek Ing. Tomáše Němečka, který byl obsahově totožný s odborným vyjádřením poskytnutým již v řízení před soudem prvního stupně. Odvolací soud tento důkaz provedl a dospěl k závěru, že i tímto znaleckým posudkem je prokázána vina obviněného. O skutkové verzi toho, co se v místě nehody odehrálo, nebylo mezi oběma znalci v zásadě sporu. Jediným rozdílem byl náhled na variantu nehodového děje v případě, že by poškozený jel rychlostí 90 km/h. Avšak i s tímto dílčím rozporem se soudy rozhodující ve věci patřičně vypořádaly a dovolací soud se k těmto závěrům také již vyjádřil (viz body 24. a 25. odůvodnění usnesení odvolacího soudu a body 23. a 24. tohoto usnesení). Další znalecký posudek by proto byl důkazem zcela nadbytečným, neboť skutkový stav byl prokázán bez důvodných pochybností.

50. V zásadě toliko nad rámec vypořádání se se shora uvedenými dovolacími námitkami obviněného považuje Nejvyšší soud za nutné na tomto místě opětovně akcentovat podstatu stíhaného jednání a zásadního pochybení obviněného. Ta spočívá v tom, že obviněný, ačkoliv mu v tom nebránily žádné objektivní překážky, nebyl nijak limitován či omezen při výhledu ze svého vozidla přijíždějícího z vedlejší silnice, nerespektoval svislé i vodorovné dopravní značení ukládající mu dát přednost v jízdě ostatním vozidlům, a ačkoliv musel při náležité pozornosti vidět vozidlo poškozeného, vjel do křižovatky v místě, momentě a způsobem, kdy nebylo možné odvrátit jejich vzájemný střet. Právě jeho jednáním došlo k nehodovému ději s tragickými důsledky v podobě smrti poškozeného. Zároveň nebylo možné dovodit, že by se na příčině nehodového děje právně relevantním způsobem podílel poškozený, byť sám v daném místě překročil maximální povolenou rychlost. Je tomu tak proto, že obviněný porušil své povinnosti, které mu ukládala pravidla silničního provozu vytvořená právě pro bezpečný pohyb vozidel na hlavní silnici, natolik flagrantním způsobem, že nebylo možno uvažovat o takovém vlivu spoluzavinění poškozeného, které by mohlo mít vliv na právní posouzení jednání obviněného, či dokonce jeho trestní odpovědnost.

51. Rozhodným pro tento závěr bylo především vyjádření samotného obviněného, že poškozeného při jeho příjezdu do křižovatky neviděl. Z toho vyplývá podstatný rozdíl oproti jiným případům porovnávání porušení povinností v silničním provozu (dání přednosti v jízdě a dodržení maximální rychlosti). Obviněnému totiž není kladeno za vinu, že by nedostatečně odhadl možnosti projetí křižovatky (právě s ohledem na rychlost přijíždějícího vozidla), ale to, že vlastní nedbalostí do ní vjel, aniž se pečlivě seznámil se situací. Dovolatel měl totiž možnost výhledu minimálně 200 m, což je úsek více než dostatečný pro zaznamenání blížícího se vozidla a odhad jeho rychlosti, samozřejmě za situace, kdy řidič věnuje řízení a blížící se křižovatce náležitou pozornost. To, že tak neučinil a sám doznal, že jej vůbec neviděl, svědčilo pro to, že rychlost poškozeného nebylo možno vzít v úvahu jako jednu z příčin tragického následku.

52. Dalším faktorem pak byla vzájemná poloha obou účastníků dopravní nehody. Z dokazování vyplynulo (toto bylo nesporným i mezi znalci a konvenovalo i s vyjádřením samotného obviněného), že obviněný překročil hranici křižovatky v okamžiku, kdy poškozený byl vzdálen pouhých 26 m od místa střetu a měl tedy 0,8 s pro reakci. Tento časový údaj ovšem nepokryl ani průměrnou reakční dobu řidiče. Obdobně pak v případě jeho rychlosti 90 km/h by sice za obecně přijímanou reakční dobu 1 s ujel 25 m, ovšem poslední metr by mu neposkytl žádný prostor pro zabránění střetu, neboť z technického hlediska je třeba uvažovat i o náběhu reakčního mechanismu brzd. Ze shora uvedených důvodů pak nebylo možno uvažovat o těsném minutí. I pokud by však Nejvyšší soud tuto variantu hypoteticky připustil, musel by kategoricky odmítnout závěr, že právě nedodržení této povinnosti ze strany poškozeného mělo jakýkoliv významný vliv na následku dopravní nehody. Jak již bylo zmíněno, vyhnutí by bylo spíše výsledkem souhry šťastných náhod, a nikoliv faktorem snižujícím odpovědnost obviněného.

53. S ohledem na konkrétní okolnosti posuzovaného případu proto soudy zcela správně uzavřely, že spoluzavinění poškozeného nebylo dáno a výlučným viníkem této dopravní nehody byl proto shledán obviněný. Tento závěr je pak i v souladu s požadavky judikatury Nejvyššího soudu, zejména pak usnesení ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, podle kterého je nutno hodnotit vždy význam a důležitost každé příčiny na vzniku následku. Právě těmto povinnostem soudy dostály, když překročení maximální povolené rychlosti ze strany poškozeného hodnotily, aniž by jakkoliv vybočily z mezí logických hodnotících postupů. Skutečnost, že dospěly k závěrům, které obviněný nesdílí, není pochybením.

54. Nejvyšší soud pak nemohl ponechat bez povšimnutí vyjádření státního zástupce, který předložil vlastní penzum argumentů hovořících ve prospěch obviněného, a to jednak v otázce obviněným tvrzeného zjevného rozporu mezi obsahem důkazů a přijatými skutkovými zjištěními, jednak v návaznosti na to v otázce právního posouzení jednání obviněného s ohledem na spoluzavinění poškozeného.

55. Předně je nutno konstatovat, že takovýto způsob a podoba argumentace státního zástupce není příliš procesně konformní, to s ohledem na to, že nejvyššímu státnímu zástupci přísluší právo podat dovolání též ve prospěch obviněného. Pak by nepochybně mohl prostřednictvím tohoto mimořádného opravného prostředku předestírat vlastní argumentaci vůči dovoláním napadeným rozhodnutím, na kterou by Nejvyšší soud v mezích svých oprávnění musel reagovat. Poněkud jiná je však situace, pokud se státní zástupce vyjadřuje k napadeným rozhodnutím ve svém vyjádření, které je primárně určeno k tomu, aby reagoval na dovolání obviněného. Přes tyto výhrady se Nejvyšší soud k těmto námitkám státního zástupce stručně vyjádřil.

56. První okruh argumentů státního zástupce směřoval proti správnosti skutkových zjištění, kdy státní zástupce shledal zjevný rozpor mezi závěry znalce Ing. Tomáše Němečka a závěry soudů ohledně minutí vozidla obviněného a motocyklu poškozeného při průjezdu křižovatkou. Státní zástupce snesl na podporu svých argumentů množství výtek vůči závěrům znalce Ing. Milana Uttla, zejména pak to, že nevzal za směrodatné hodnoty rychlosti jízdy poškozeného svědčící nejvíce ve prospěch obviněného (in dubio pro reo), tedy ty nejvyšší. Jakkoliv je nutné dodržení uvedené zásady především ze strany soudů dodržovat, zároveň platí, že by uvedená zásada měla být aplikována při úvahách a modulacích průběhů nehodového děje sice důsledně, ale správným způsobem a směrem. V dané trestní věci však, pokud soudy a znalec Ing. Milan Uttl neaplikovaly tuto zásadu způsobem, jakého se státní zástupce dožadoval, neznamenalo to ještě bez dalšího, že by skutková zjištění, ke kterým soudy dospěly, byla v rozporu s obsahem důkazů.

57. Jak již Nejvyšší soud výše konstatoval, chování účastníků silničního provozu a nahlížení dopravní situace nelze zkoumat pouze optikou matematicky exaktních až laboratorně sterilních podmínek, byť takovéto výpočty bezpochyby mohou být jedny ze stěžejních důkazů. Je však třeba vždy hodnotit veškeré okolnosti případu, včetně objektivně daných možností jednotlivých aktérů jakožto lidských bytostí nadaných konkrétními reakčními možnostmi a legitimními očekáváními. Nelze tedy uzavřít, že každé pochybení při zadávání vstupních hodnot bude mít za následek zjevný rozpor ve smyslu dovolacího přezkumu, tak jak to učinil ve svém vyjádření státní zástupce.

58. Pokud tedy v nyní posuzovaném případě znalec Ing. Milan Uttl modeloval nehodový děj za užití středových vstupních hodnot, nelze souhlasit se státním zástupcem, že by tím byla důkazní situace zatížena vadou zjevného rozporu. Státní zástupce totiž tento rozpor vykreslil nikoliv na podkladě pevných dat a faktů, ale na základě vlastních výpočtů odvíjejících se od neustálených a prakticky zcela volně posuvných okamžiků. Takový způsob je ovšem zcela nepřípustný. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny objasnit skutkový stav nade vši pochybnost, přičemž mohou vycházet toliko z toho, co bylo v řízení procesně správným postupem prokázáno. Myšlenkové cesty státního zástupce vedly ovšem zcela opačným směrem, kdy na základě vlastních úvah volně stanovil za rozhodnou vzdálenost 200 m čerpaje z výhledových možností obviněného, aniž by však jakkoliv stanovil vzdálenost jeho vozidla od místa střetu a rychlost jakou se k němu přibližoval. Takto jednostranně ustálená dopravní situace nadto vyplynula pouze z vlastních představ státního zástupce a nemá oporu ani v dokazování ani v obecné logice. Touto optikou by totiž bylo možno odvalovat zkoumání předstřetového děje prakticky donekonečna. To ovšem nekonvenuje s požadavky trestního řízení.

59. Za správný je naopak nutno označit přístup soudů s odkazem na znalecké zkoumání znalce Ing. Milana Uttla, který odmítl modulovat předstřetový děj před okamžik, který byl nejdále schopen prokázat. Tím momentem pak bylo stanovení polohy vozidel zpětně od místa střetu k hranici křižovatky, kde podle výpovědi obviněného tento výrazněji změnil rychlost a započal manévr (projetí křižovatky).

60. Pokud tedy státní zástupce vycházel ze vzdálenosti 200 m, kdy poprvé mohl obviněný poškozeného vidět, ačkoliv sám obviněný uvedl, že poškozeného vůbec neviděl, jedná se o ryzí spekulaci. Na tuto spekulaci navazuje (a podporuje ji) i jeho další vyjádření o tom, že jako odpovědný otec rodiny poškozený určitě brzdil z mnohem vyšší rychlosti. Právě absurdnost této úvahy, kdy vyjádření pozůstalých je překrouceno do té míry, že ze zodpovědnosti poškozeného jako řidiče a otce je na jedné straně dovozeno, že brzdil, ale na druhé, že musel překročit povolenou rychlost ještě výrazněji, podtrhla fabulativnost nehodového děje zkoumaného státním zástupcem a definitivně tím rozbila iluzorní logiku jeho výpočtů.

61. Druhým okruhem jsou pak právní námitky, které ovšem státní zástupce opřel právě o shora zmíněnou spekulativní variantu nehodového děje. Takový způsob je ovšem v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který nebyl ani obviněným uplatněn!) nepřípustný. Aniž by tedy Nejvyšší soud chtěl jakkoliv polemizovat se závěry judikatury, kterou státní zástupce předložil, nelze mu přisvědčit již z toho důvodu, že ji aplikoval na odlišný skutkový stav. Zároveň pak i podle analýzy této rozhodovací praxe provedené státním zástupcem by překročení maximální povolené rychlosti ze strany poškozeného spadalo do kategorie, kdy je třeba zkoumat a hodnotit všechny okolnosti případu při posouzení, zda lze na straně poškozeného shledat významnou míru zavinění (30% až 60% překročení dovolené rychlosti). Tomu soudy dostály a své závěry náležitě odůvodnily (viz bod 20. odůvodnění rozsudku okresního soudu a bod 22. odůvodnění usnesení krajského soudu). V tomto ohledu je třeba opětovně odkázat na podstatu jednání obviněného, pro které byl stíhán, v porovnání se spoluzaviněním poškozeného na následku (viz body 50. až 53. tohoto usnesení).

V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu

62. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jím vznesené námitky dílem nenaplnily žádný ze zákonem vymezených dovolacích důvodů a dílem pak byly zjevně neopodstatněné.

63. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 14. 5. 2025

JUDr. Aleš Kolář předseda senátu