5 Tdo 810/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19.
července 2006 o dovoláních podaných obviněnými Ing. V. Z ., a Ing. J. V., proti
usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 8. 2.
2006, sp. zn. 14 To 366/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 3 T 135/2004, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněných Ing. V. Z. a
Ing. J. V. o d m í t a j í .
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 25. 3. 2005, sp. zn. 3 T
135/2004, byli obvinění Ing. V. Z. a Ing. J. V. uznáni vinnými trestným činem
porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák. a
oběma byl podle § 255 odst. 1 tr. zák. a § 53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák.
uložen peněžitý trest ve výměře 30.000,- Kč, přičemž podle § 54 odst. 3 tr.
zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán,
stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců.
Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, jako soud druhého stupně
rozhodl dne 8. 2. 2006 usnesením, sp. zn. 14 To 366/2005, o zamítnutí odvolání
obou obviněných.
Shora citované usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v
Pardubicích, napadli obvinění Ing. V. Z. a Ing. J. V. dovoláními podanými ve
lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. Ve svých mimořádných opravných
prostředcích oba citovali dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podle názoru Ing. V. Z. nebylo prokázáno srozumění obviněných s porušením
zákonných povinností, neboť z vyjádření ministerstva vnitra a právního a
správního odboru ministerstva životního prostředí vyplývá, že jejich činnost
byla v souladu se zákonem. Obviněný uzavřel smlouvy o dílo v dobré víře a v
souladu se zákonem. Podle stanoviska úřadu pro zastupování státu ve věcech
majetkových jednáním obviněných nevznikla škoda. V rozporu s provedeným
dokazováním jsou závěry soudu o pasivitě obviněného a jeho nedostatečném zájmu
o naplnění obsahu smlouvy. Nebyl také proveden důkaz, který by obviněného
usvědčoval z úmyslného jednání uvedeného v obžalobě. Nebyla zpochybněna odborná
úroveň, kvalita ani cena pořízených fotografií a nikdo nestanovil hodnotu
publikací, které získal stát do svého vlastnictví. Případná liknavost a
nedůslednost obviněného mohla založit pouze jeho pracovněprávní odpovědnost a
nikoliv odpovědnost trestněprávní. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
rozsudek okresního soudu a přikázal věc soudu prvního stupně k novému
projednání a rozhodnutí.
Dovolatel Ing. J. V. vyslovil přesvědčení, že jeho jednáním nebyla naplněna
skutková podstata trestného činu porušování povinnosti při správě cizího
majetku podle § 255a odst. 1 tr. zák., neboť nedošlo k naplnění znaků „vědomé
nedbalosti“, značné škody a důležité povinnosti. Obviněný zjevně nesprávně
citoval ustanovení trestního zákona i zákonný znak subjektivní stránky,
přestože byl uznán vinným úmyslným porušováním povinností správy podle § 255
odst. 1 tr. zák. a nikoliv podle § 255a tr. zák., jehož znakem subjektivní
stránky je vědomá nedbalost. Svědecká výpověď L. U. byla od samého počátku
rozporuplná, nepřesná, emotivně zabarvená a zkreslující. Základem spolupráce
mezi okresním úřadem a L. U. byly uzavřené smlouvy o dílo. Z jejich obsahu
vyplývá, že publikace byla pořízena za účelem zpřístupnění údajů o stavu a
vývoji životního prostředí podle § 72 odst. 1 písm. f) zák. č. 114/1992 Sb., o
ochraně přírody a krajiny a obviněný nepředpokládal, že L. U. bude účel smluv
vykládat jinak. V průběhu řízení nebyla zpochybněna odborná úroveň, kvalita ani
cena fotografií zhotovených na základě smlouvy o dílo. Publikace odpovídala
smluvním ujednáním a proto v jednání obviněného nelze spatřovat ani eventuální
úmysl ke způsobení škody. Dovolatel se snažil o co nejúčelnější nakládání s
finančními prostředky státu, zjišťoval odbornost L. U. a obvyklé cenové relace
pořízení fotodokumentace. Dovolatel jednal z pokynu svého nadřízeného Ing. V.
Z. a po nástupu do funkce nepovažoval za účelné ani hospodárné práce na
publikaci zastavit. Z vyjádření úřadu pro zastupování státu ve věcech
majetkových a ministerstva životního prostředí plyne, že státu nevznikla škoda.
Z těchto důvodů obviněný Ing. J. V. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
rozhodnutí soudů obou stupňů jakož i další výroky na tato rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a
přikázal věc soudu prvního stupně nebo odvolacímu soudu k novému projednání a
rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva podle §
265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání. Podle jeho názoru argumenty
obviněných akcentují pouze některé okolnosti zjištěné při projednávání věci.
Obvinění však popsaným jednáním naplnili znaky trestného činu porušování
povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák. Proto navrhl,
aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v
neveřejném zasedání odmítl.
Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání
dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně
dotýká.
Z hlediska naplnění podmínek přípustnosti dovolání uvedených v § 265a tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že obě dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, 2
písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají
pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřují proti usnesení, jímž byl
zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2
písm. a) tr. ř. Dovolání byla podána v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§
265e odst. 1 tr. ř.) a obsahují náležitosti ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v
ustanovení § 265b tr. ř., proto je existence zákonem předvídaného důvodu
dovolání podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem. Jako další se proto
Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda uplatněné námitky obsahově odpovídají
formálně citovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a
následně posuzoval jejich důvodnost.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Předpokladem jeho uplatnění je námitka nesprávné
aplikace ustanovení hmotného práva, tedy hmotně právního posouzení skutku nebo
hmotně právního posouzení jiné skutkové okolnosti. Nejvyšší soud shledal, že
většina námitek obviněného Ing. V. Z. z obsahového hlediska neodpovídá
uplatněnému dovolacímu důvodu, neboť namísto posouzení hmotně právního
ustanovení zákona zpochybňovaly aplikaci procesních ustanovení trestního řádu
upravujících hodnocení důkazů a konstrukci skutkového stavu věci. Nejvyšší soud
proto nemohl jakkoli zkoumat důkazní sílu vyjádření ministerstva vnitra,
ministerstva životního prostředí a stanoviska úřadu pro zastupování státu ve
věcech majetkových a jejich vliv na závěr o zavinění resp. způsobení škody
obviněnými. Stejně tak nebylo možné posoudit, zda závěr soudů nižšího stupně
ohledně pasivity obviněného a jeho nedostatečném zájmu o naplnění obsahu
smlouvy jsou v rozporu s provedeným dokazováním. Obdobně tvrzením, že nebyl
proveden důkaz prokazující, že by se obviněný dopustil úmyslného jednání
uvedeného v obžalobě, prosazuje odlišné hodnocení důkazů provedených v řízení a
nikoli odlišnou aplikaci hmotně právního ustanovení zákona. Z tvrzení
dovolatele Ing. J. V. z obsahového hlediska neodpovídaly dovolacímu důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitky, kterými zpochybňoval výpověď
svědka L. U. a poukazoval na odbornou úroveň, kvalitu a cenu fotografií
zhotovených na základě smlouvy o dílo resp. vyjádření úřadu pro zastupování
státu ve věcech majetkových a ministerstva životního prostředí. Tvrzení, podle
kterých se dovolatel snažil o co nejúčelnější nakládání s finančními prostředky
státu, zjišťoval odbornost L. U. a nepovažoval za účelné práce na publikaci
zastavit, potom nezpochybňují právní posouzení skutku a nejsou způsobilá
vyvrátit závěr o naplnění znaků trestného činu.
Oproti námitkám uvedeným v předchozím odstavci však učiněné právní posouzení
skutku zpochybňují a obsahově citovanému dovolacímu důvodu odpovídají námitky
Ing. V. Z., podle kterých jednání obviněného mohlo založit pouze jeho
pracovněprávní odpovědnost a nikoliv odpovědnost trestněprávní a podle kterých
obvinění nebyli srozuměni se způsobením škody. Dovolatel Ing. J. V. pak
zpochybnil právní posouzení skutku, když vyslovil přesvědčení o nenaplnění
znaků vědomé nedbalosti ke způsobení značné škody, jakož i důležité povinnosti
daného trestného činu. Nejvyšší soud proto posoudil tyto námitky z věcného
hlediska a dospěl k závěru, že dovolatelům nelze přisvědčit.
Trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255
odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jinému způsobí nikoli malou škodu tím, že
poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo
spravovat cizí majetek. Povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek mají
osoby, které jsou povinny spravovat záležitosti jiných osob, pokud v tom je
zahrnuta i povinnost péče o jejich majetek nebo nakládání s ním. Ze zákona mají
povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek mimo jiné též osoby oprávněné
činit jménem státu právní úkony při hospodaření s majetkem státu podle zákona
č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních
vztazích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen maj. zák.). V tomto případě je
vztah osoby k cizímu majetku založen na jejím právním postavení na základě
pracovního zařazení v určité organizační složce státní správy. Porušení
povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek pak spočívá v tom, že pachatel
jedná v rozporu s obecným nebo konkrétním vymezením obsahu dané povinnosti.
Může k němu dojít konáním pachatele (aktivní činností), ale též opomenutím
takového konání, k němuž byl povinen.
Obviněný Ing. V. Z. byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí uznán
vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §
255 odst. 1 tr. zák., který spočíval v tom, že obviněný „ve funkci vedoucího
referátu životního prostředí v Ú. n. O. dal na podzim 2001 pokyn obviněnému J.
V. k přípravě smlouvy, na základě které měla být vydána a také později vydána
byla kniha s fotografiemi krajiny a zvěře autora L. U., kdy nejprve dne 5. 10.
2001 na Okresním úřadě v Ú. n. O. podepsal takto připravenou smlouvu o dílo,
předmětem které bylo zhotovení fotodokumentace zvláště chráněných druhů
obratlovců včetně zvěře okresu Ú. n. O. a běžných druhů obratlovců včetně zvěře
ve zvláště chráněných územích, přírodních parcích a významných krajinných
prvcích okresu s tím, že účelem pořízení fotodokumentace měla být dokumentace
stavu a vývoje životního prostředí podle § 72 odst. 1 písm. f) zák. č. 114/1992
Sb., o ochraně přírody a krajiny v platném znění, pro přípravu pozdější
obrazové publikace, přičemž si musel být vědom toho, že uvedený zákonný účel
nebude připravovaná publikace plnit, dne 23. 11. 2001 podepsal platební poukaz,
na základě kterého byla L. U. z rozpočtových prostředků Okresního úřadu,
referátu životního prostředí a zemědělství v Ú. n. O. uhrazena cena díla ve
výši 200.000,- Kč, dne 13. 3. 2002 pak podepsal smlouvu o dílo, uzavřenou s L.
U. na přípravu a dodání obrazové publikace v předpokládaném nákladu 2.000 ks za
částku 200.000,- Kč“. Tentýž trestný čin Ing. J. V. podle výroku rozsudku
spočíval v tom, že „jako vedoucí oddělení zemědělství a ochrany přírodního
prostředí Okresního úřadu v Ú. n. O. umožnil vydání fotografické publikace
autora L. U. tím, že z pokynu svého nadřízeného v době od podzimu 2001 do jara
2002 zabezpečoval přípravu a kontrolu plnění výše uvedených smluv o dílo,
přičemž si musel být vědom toho, že ve smlouvách uvedený zákonný účel nebude
připravovaná publikace plnit, v době svého pověření řízením referátu životního
prostředí Okresního úřadu v Ú. n. O. uzavřel s L. U. v Ú. n. O. dodatek ke
smlouvě o dílo, jímž navýšil cenu sjednaného díla z původní částky 200.000,- Kč
na částku 275.000,- Kč, která byla také L. U. v této výši v září 2002 uhrazena,
uvedeným jednáním způsobili oba obvinění České republice zastoupené tehdy
Okresním úřadem v Ú. n. O. celkovou škodu ve výši 400.000,- Kč, obviněný Ing.
J. V. pak sám škodu 75.000,- Kč.“
Okresní soud v odůvodnění rozhodnutí (str. 5) poukázal na okolnosti, za kterých
bylo dílo sjednáno, neboť fotograf L. U. při prvním jednání s obviněnými těmto
předložil svou knihu a s obviněným Ing. V. Z. se dohodl na tom, že stejnou
publikaci vytvoří pro okresní úřad s tím, že bude zachycovat zvěř v okrese Ú.
n. O. Nebyly mu však poskytnuty žádné informace ani instrukce týkající se
koncepce knihy (viz str. 6 citovaného rozhodnutí). Kniha obsahovala 3 strany
obecného textu a 99 stran fotografií a přitom publikace zadaná pro okresní úřad
měla být její obdobou. K tvrzení obviněného Ing. J. V., že v knize měly být
vyfoceny zvláště chráněné druhy zvěře, okresní soud uvedl, že obsahovala pouze
tři fotografie ohrožené zvěře. Na str. 7 rozsudku soud prvního stupně
konstatoval, že fotograf neměl žádné informace ke zpracování textové části,
žádal je po okresním úřadu a ani jeden z obviněných mu nesdělil, jak by měla
vypadat textová část ani jaké konkrétní informace získané z činnosti okresního
úřadu by měla kniha obsahovat. Když se opakovaně dožadoval zprostředkování
kontaktu s někým, kdo by mu potřebné informace sdělil, byl odkázán na
pracovníka agentury ochrany přírody a krajiny a informace získané od něj byly
podkladem dvoustránkové předmluvy publikace. V knize se neobjevily žádné
odborné informace, které by při své činnosti získal Okresní úřad v Ú. n. O. a
které by bylo zapotřebí sdělit veřejnosti. Z hlediska distribuce knihy okresní
soud zjistil (viz str. 7 rozsudku), že z celkového nákladu 2 000 výtisků jich 1
375 převzal myslivecký spolek, který je používal jako ceny do soutěží a začal
je i zpeněžovat.
V rámci úvah o právní kvalifikaci posuzovaného jednání okresní soud
reprodukoval práva a povinnosti obviněných, tehdejších zaměstnanců okresního
úřadu ve funkci vedoucího referátu životního prostředí resp. vedoucího oddělení
zemědělství a ochrany přírodního prostředí. Oba obvinění se podíleli na
dispozicích s finančními prostředky, které byly okresnímu úřadu svěřeny státem.
Vedoucí referátu měl přitom výslovně dbát na hospodárnost vynakládaní
finančních prostředků. Soud poukázal na § 72 odst. 1 písm. f) zákona č.
114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, který
byl uveden ve smlouvách s L. U. Orgány, které vykonávají státní správu v
ochraně přírody, jsou podle tohoto ustanovení povinny v rozsahu své působnosti
vést přehled informací, který obsahuje mimo jiné důležité informace, jež se
vztahují k výkonu a řízení ochrany přírody známé příslušnému orgánu, zejména
údaje o stavu a vývoji životního prostředí. Obdobně zákon č. 123/1998 Sb., o
právu na informace o životním prostředí, ve znění pozdějších předpisů, upravuje
možnost zpřístupňovat informace prostřednictvím vlastní ediční a publikační
činnosti orgánů státní správy, jež plní úkoly v ochraně životního prostředí.
Soud prvního stupně zdůraznil, že z citovaných předpisů je zřejmé, že předmětem
zpřístupnění jsou informace, které státní orgány či orgány samosprávy získaly
při své odborné činnosti a mají je k dispozici. V knize není jediná informace o
stavu a vývoji životního prostředí, kterou by okresní úřad měl za povinnost
sdělit veřejnosti a účelem publikace tedy zjevně nemohlo být poskytnutí
informací získaných vlastní činností tohoto úřadu. Oba obvinění podle závěru
soudu (str. 9) od počátku věděli, jak výsledné dílo bude vypadat. Chtěli po L.
U., aby vytvořil stejnou knihu jako byla kniha „Z. r. s k.“ s tím rozdílem, že
fotografie budou pocházet z okresu Ú. n. O. Okolnost, zda kniha zachycuje stav
a vývoj životního prostředí, okresní soud nehodnotil, neboť bylo skutečností,
že kniha neobsahovala žádné informace z činnosti okresního úřadu. Částka
475.000,- Kč tedy státem neměla být vůbec vynaložena.
Odvolací soud (viz str. 7 usnesení) taktéž dospěl k závěru, že oba obvinění
byli od počátku srozumění s tím, že výsledná publikace nebude odpovídat
ustanovení § 72 odst. 1 písm. f) zák. č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a
krajiny, a to tím spíše, že obviněný Ing. J. V. vyjádřil pochybnosti o záměru
nechat vyhotovit publikaci a s touto myšlenkou od počátku vnitřně nesouhlasil.
K naplnění záměru zveřejnit v publikaci statistické údaje o výskytu zvěře na
území okresu nebyl autor publikace smluvně zavázán. Oba obvinění museli navíc
být přesvědčeni, že L. U. není odborně způsobilý a nemá dostatek informací k
vyhotovení textové části publikace na potřebné úrovni.
Nejvyšší soud vyšel z výše popsaného skutkového stavu věci a shledal, že
obvinění svým jednáním naplnili znaky trestného činu porušování povinnosti při
správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák. a jejich dovolacím námitkám
nelze přisvědčit. Toto usnesení je přitom již v pořadí druhým rozhodnutím
dovolacího soudu v dané věci, přičemž soud setrval na právním názoru vysloveném
v usnesení ze dne 23. listopadu 2005, sp. zn. 5 Tdo 1301/2005 [srov. též
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 15 Tdo 44/2004-I.,
publikované v Trestněprávní revue/C.H.BECK, č. 6/2004].
Oba obvinění se v rámci výkonu svěřené části pravomoci okresního úřadu podíleli
na přípravě a uzavření smluv, na základě kterých byla vydána kniha. Smlouva o
dílo uzavřená obviněným Ing. V. Z. (č.l. 266) v článku II. určila předmětem
smlouvy zhotovení fotodokumentace zvláště chráněných druhů obratlovců včetně
zvěře okresu Ú. n. O. a běžných druhů obratlovců včetně zvěře ve zvláště
chráněných územích, přírodních parcích a významných krajinných prvcích okresu.
Fotografie měly být pořízeny za účelem dokumentace stavu a vývoje přírodního
prostředí podle § 72 odst. 1 písm. f) zákona č. 114/1992 Sb., současně měly být
využity pro účely vydání obrazové publikace o přírodě okresu Ú. n. O. Později
byla uzavřena také smlouva (č.l. 272) ohledně vydání 2 000 ks publikace s jinak
totožně vymezeným předmětem. Cena plnění byla v obou smlouvách stanovena na
200.000,- Kč. Dodatkem ke smlouvě o dílo, byla později cena díla navýšena na
částku 275.000,- Kč.
Nejvyšší soud nepřisvědčil námitkám dovolatele Ing. J. V., podle kterých
obvinění svým jednáním neporušili důležitou povinnost a podle kterých jejich
jednáním nebyla způsobena škoda. Jak již odůvodnil Nejvyšší soud v předchozím
rozhodnutí, kniha neobsahovala dokumentaci stavu a vývoje životního prostředí v
takové podobě, jakou má na mysli § 72 odst. 1 písm. f) zák. č. 114/1992 Sb. o
ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů. Zmíněné ustanovení
zavazuje orgány státní správy vést přehled informací vztahujících se k výkonu a
řízení ochrany přírody známé příslušnému orgánu, zejména údajů o stavu a vývoji
přírodního prostředí. Výsledek počínání obviněných, tj. informační zdroj
neobsahující jakékoli faktografické údaje vztahující se k životnímu prostředí
daného okresu nemůže být předmětem, na který by bylo potřebné (možné)
vynakládat rozpočtové prostředky státu podle shora citovaného ustanovení, ani
podle zákona č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí, ve
znění pozdějších předpisů. V obou případech totiž předmětem publikační
činnosti mohou být toliko informace, které státní orgány či orgány samosprávy
získaly v mezích jejich pravomoci při své zejména odborné činnosti. Kniha však
takové informace neobsahovala.
Oba obvinění se z titulu svého pracovního zařazení (tj. funkce vedoucího
referátu životního prostředí resp. vedoucího oddělení zemědělství a ochrany
přírodního prostředí okresního úřadu) podíleli na dispozicích se svěřenými
finančními prostředky státního rozpočtu. Podle § 14 odst. 1 maj. zák. byli
zavázáni k účelnému a hospodárnému využívání majetku k plnění funkcí státu a k
výkonu stanovených činností tak, aby svým jednáním majetek nepoškozovali a
neodůvodněně nesnižovali jeho rozsah a hodnotu. Podle § 47 odst. 1 téhož zákona
byli povinni plnit pracovní povinnosti s odbornou péčí. Nejvyšší soud již v
předchozím rozhodnutí uzavřel, že povinnost, kterou obvinění porušili, je
stanovena ve shora citovaném § 14 odst. 1 maj. zák. Toto zákonné ustanovení
stanoví minimální standard jednání fyzické osoby nacházející se v postavení,
které ji opravňuje k nakládání s majetkem státu. Jak vyplývá z uvedeného,
publikace, která byla výsledkem zadání obviněných, neodpovídala zákonným
ustanovením vymezujícím pravomoc obviněných jako zaměstnanců okresního úřadu.
Podle závěru Nejvyššího soudu obvinění způsobili vynaložení částky 475.000,- Kč
na informační zdroj obsahující údaje s prakticky nulovou hodnotou a nijak
nereflektující výsledky a poznatky získané jeho vlastní činností. Částka
475.000,- Kč vůbec neměla být vynaložena a představuje tak současně výši škody,
kterou obvinění České republice zastoupené tehdejším Okresním úřadem v Ú. n. O.
způsobili (obviněný Ing. J. V. sám způsobil škodu ve výši 75.000,- Kč., jak
uvedl již okresní soud). Taktéž dovolací námitka podle které nebyla jednáním
obviněných způsobena škoda je tedy zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnou také námitku obviněného Ing. J.
V., podle které nebyl dán znak zavinění resp. vědomé nedbalosti obviněných.
Zavinění trestného činu shledaly soudy nižší instance v podobě nepřímého úmyslu
a Nejvyšší soud jejich závěrům plně přisvědčil a odůvodnil své stanovisko již v
dřívějším rozhodnutí. Uvedl, že kromě uzavření uvedených smluv je nutno k
naplnění znaku porušení povinnosti resp. k posouzení subjektivní stránky
jednání obviněných vzít v úvahu také jejich další počínání (nedostatečný zájem
o naplnění obsahu smlouvy, když autoru knihy nebyly poskytnuty potřebné
informace a součinnost, srozumění obviněného Ing. V. Z. s konečnou podobou
publikace aj.). Dílo potřebný informační potenciál postrádalo a obvinění k tomu
přispěli svým zaviněným jednáním resp. nejednáním v mezidobí od uzavření smluv
po vydání knihy. K tomuto závěru dovolací soud dospěl i po zohlednění
stanoviska ministerstva životního prostředí (č.l. 979) a listin doložených
obviněnými do spisu v době následující po rozhodnutí odvolacího soudu. Nejvyšší
soud tedy setrval na závěru o vědomostní a volní složce zavinění jednání
obviněných v podobě nepřímého úmyslu ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák. Nejvyšší
soud se nezabýval zjevnou chybou v dovolání obviněného Ing. J. V. ohledně
nesprávné citace ustanovení trestního zákona.
Konečně Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitce Ing. V. Z., podle které jeho
liknavost a nedůslednost mohla založit pouze jeho pracovněprávní odpovědnost a
nikoliv odpovědnost trestněprávní. Přestože postup obviněných nepochybně
znamenal také porušení povinností v rovině pracovního práva a odpovědnostní
následky podle příslušných ustanovení zákoníku práce nelze v daném případě
vyloučit, není tím vyloučena trestní odpovědnost obviněných. Trestní zákon
totiž upravuje zčásti totožný předmět úpravy jako zákoník práce, s ohledem na
odlišný účel úpravy však reguluje pouze režim nejzávažnějších zásahů do práv a
povinností stanovených tímto předpisem. Chrání tedy nejvýznamnější objekty
vyplývající ze skutkových podstat jednotlivých trestných činů a porušení těchto
objektů sankcionuje ze specifických hledisek vyplývajících právě a jen z
trestního zákona. Je proto přirozená situace, že plnění pracovních povinností
je v běžných případech upraveno zákoníkem práce a teprve v okamžiku porušení
některé pracovní povinnosti, které současně sankcionuje trestní zákon – tedy
porušení zájmu chráněného trestním zákonem (tj. naplněním znaků skutkové
podstaty trestného činu), nastupují následky stanovené v trestním zákoně. V
tomto případě je třeba na totéž jednání aplikovat kromě pracovněprávních
předpisů také ustanovení trestního zákona.
Lze tedy shrnout, že při dodržení povinností stanovených § 14 odst. 1 maj. zák.
by obvinění museli dospět k přesvědčení, že připravovaná publikace nebude
odpovídat ustanovením zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny, ve
znění pozdějších předpisů ani zákona č. 123/1998 Sb., o právu na informace o
životním prostředí, ve znění pozdějších předpisů. Uzavřením smluv o dílo a
svojí následnou pasivitou a nečinností ve vztahu k výslednému produktu, na
který vynaložili statisícové částky ze státního rozpočtu, způsobili, že
publikace neobsahovala zákonem požadované informace, nezveřejňovala výsledky
činnosti okresního úřadu v oblasti ochrany životního prostředí a finanční
prostředky státu byly tudíž na takové dílo vynaloženy v rozporu se zákonem.
Obvinění tudíž státu způsobili nikoli malou škodu tím, že porušili podle zákona
jim uložené povinnosti spravovat majetek státu. Naplnili tak znaky trestného
činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr.
zák.
Nejvyšší soud tedy shledal dovolání obou obviněných zjevně neopodstatněnými,
neboť soudy nižšího stupně v právním posouzení naplnění znaků trestného činu –
zavinění, škody, porušení důležité povinnosti jakož i možnosti souběhu
pracovněprávní a trestněprávní odpovědnosti nepochybily. Nejvyšší soud proto
obě dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl, přičemž tak učinil
v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. července 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová