5 Tdo 813/2012-27
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. srpna 2012 o dovolání, které podal obviněný ing. R. L., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 5 To 52/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 2 T 108/2011, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného ing. R. L. o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 2 T 108/2011, byl obviněný ing. R. L. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. Pro výkon tohoto trestu byl zařazen do věznice s dozorem podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Současně mu byl uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří roků podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 5 To 52/2012, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný ing. R. L. dovolání prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Aleny Kojzarové. Uplatnil v něm důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
V úvodu svého dovolání obviněný vytkl soudům obou stupňů, že náležitým způsobem nezohlednily především výpověď svědka V., který potvrzoval obhajobu obviněného. Byl si vědom zákazu řízení, ale v rozhodný okamžik nemohl ponechat vozidlo na místě, které bylo vysoce nebezpečné pro ostatní účastníky silničního provozu, jednal proto v krajní nouzi a nemohl být trestně odpovědný. Přitom odkázal na judikát č. 10/1980 Sb. rozh. tr. a požadoval jeho užití na daný případ. V další části svého dovolání obviněný argumentoval proti druhu uloženého trestu, který neměl být spojen s omezením jeho osobní svobody. Domáhal se trestu domácího vězení, který by lépe vystihoval jak nižší společenskou škodlivost skutku, tak by i lépe reflektoval pomocnou úlohu trestní represe. Ve vztahu k námitkám proti uloženému trestu obviněný poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu i soudní judikaturu. Soudům obou stupňů pak vytkl, že se vůbec nezabývaly možností uložení alternativních druhů trestů a uložený trest označil za nezákonný.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. K výhradám týkajícím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce konstatoval, že obviněný se jimi snaží prosadit svůj způsob hodnocení důkazů, v jehož rámci pomíjí ty z nich, které svědčí v jeho neprospěch. Navíc obviněný opakuje námitky, které již uplatnil v odvolání a odvolací soud se jimi náležitě zabýval. Druhý z uplatněných důvodů dovolání nemůže být aplikován na výhrady obviněného, neboť ty míří proti přiměřenosti uloženého trestu. Nesplňují tudíž ani jednu z alternativ vyjmenovaných v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Vzhledem k tomu, že převážná část dovolacích námitek se nekryje s dovolacími důvody a pokud ano, je třeba je posoudit jako nedůvodné, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný ing. R. L. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím své obhájkyně (§ 265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§ 265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. ř.).
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je určen k nápravě vad spočívajících v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva nikoli z hlediska procesních předpisů. Vztahuje se tedy na případy, kdy skutek, jímž je obviněný uznán vinným, naplňuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, event.
nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení lze pak dovodit tehdy, jestliže určitá skutková okolnost byla soudy posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu proto není možné přezkoumávat a hodnotit správnost nebo úplnost skutkového stavu ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř., což jsou právě otázky upravené normami procesního práva. Předmětem právního posouzení je tedy skutek zjištěný soudy nižších stupňů, kterým je dovolací soud v podstatě vždy vázán.
Obviněný se přečinu podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku dopustil tím, že dne 13. 10. 2011 kolem 20.00 hodin, řídil po silnici … ve směru od P. na V., nákladní vozidlo zn. Iveco Daily, RZ …, na čerpací stanici Shell v katastru obce P. byl zastaven a kontrolován hlídkou Policie České republiky, Dálniční oddělení Ivanovice na Hané, a činil tak přesto, že mu byl trestním příkazem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 30. 12. 2009, sp. zn. 2 T 171/2009, uložen mj. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let, který s ohledem na předcházející výkon téhož trestu počal vykonávat od 1. 7. 2011.
Soud prvního stupně sice velice stručně popsal své úvahy, jimiž byl veden při hodnocení provedených důkazů, nicméně uzavřel jednoznačně, že obhajoba obviněného o tom, že vozidlo řídil jen z obavy o škodu na vozidle, které nebezpečným způsobem odstavil svědek V. V. a chtěl zabránit případné kolizi a ohrožení ostatních účastníků silničního provozu. Ke shodné námitce se podrobněji vyjádřil odvolací soud, který naprosto přesvědčivým způsobem zhodnotil výsledky provedeného dokazování s tím, že rozsudek soudu prvního stupně považoval za správný. Vysvětlil také, proč nebylo možné posuzovat řízení obviněného za jednání v krajní nouzi či skutkovém omylu, ztotožnil se s názorem okresního soudu, že jeho obhajoba byla vyvrácena právě samotným způsobem provedení činu i výpověďmi zasahujících policistů. K tomu je možné doplnit, že obviněný měl jednak jiné možnosti v odstranění vozidla z vozovky, ale pokud by byla jeho obhajoba pravdivá, nemohlo by dojít k jeho zadržení až v areálu benzinové pumpy, neboť měl možnost vozovku opustit již před ní. Potom je nutné považovat způsob vyhodnocení jednotlivých důkazů a okolností spáchání činu soudy obou stupňů za naprosto logické nevykazující žádnou pochybnost.
V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že podle § 28 tr. zákoníku je krajní nouze jako okolnost vylučující protiprávnost dána tehdy, když někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení však o krajní nouzi nejde, jestliže toto nebezpečí bylo možné za daných okolností odvrátit jinak nebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil, anebo ten, komu nebezpečí hrozilo, byl povinen je snášet. Pachatel se proto nemůže dovolávat jednání v krajní nouzi v případech, kdy bylo možné hrozící nebezpečí odvrátit jinak. I kdyby soudy uvěřily obhajobě obviněného v tom smyslu, že svědek V. V. jako řidič nákladní vozidlo opustil a zanechal v něm obviněného, ten mohl odvrátit „hrozící nebezpečí“ z odstaveného vozidla jiným způsobem, např. přivoláním jiného k řízení, event. řídit jen na skutečně nezbytnou vzdálenost tak, aby je přemístil na méně nebezpečné místo. Ze všech zjištěných okolností je tudíž zcela zřejmé, že obviněný se nemůže úspěšně dovolávat jednání v krajní nouzi podle § 28 tr. zákoníku, neboť nebyly splněny zákonné podmínky tak, jak náležitě vysvětlil Městský soud v Brně. Proto není případné ani srovnání s judikáty, na které obviněný ve svém dovolání odkázal, neboť se týkají případů se zcela rozdílným skutkovým zjištěním. Nakonec je možné ještě připomenout, že obviněný skutečně projevuje naprosto neukázněný přístup k vyslovenému postihu zákazu řízení, je speciálním recidivistou a podle obsahu odsuzujících rozsudků opakovaně využívá shodný způsob obhajoby a odkazuje na řízení vozidla v krajní nouzi. V další části svého dovolání se obviněný snažil zpochybnit správnost výroku o uloženém trestu odnětí svobody, zejména proti jeho nepodmíněné formě a domáhal se uložení trestu domácího vězení. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný ing. R. L. své výhrady směřoval proti druhu jemu uloženého trestu spojeného s omezením osobní svobody. Považoval jej za příliš přísný, dožadoval se uložení trestu domácího vězení, přičemž poukazoval na menší společenskou škodlivost svého jednání. Již formulace těchto výhrad vylučuje možnost naplnění citovaného dovolacího důvodu, neboť se míjí s jeho zákonným vymezením. Obviněnému byl totiž uložen druh trestu, který trestní zákoník připouští a v sazbě stanovené v § 337 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud jde o nepodmíněnost trestu odnětí svobody, soudy obou stupňů, respektovaly zásady pro ukládání trestu definované v ustanovení § 39 tr. zákoníku a především odvolací soud se pečlivě vypořádal se shodnými námitkami obviněného. Veškeré argumenty, které se obviněný ve svém dovolání snažil využít mj. i odkazy na soudní judikaturu, byly soudy zohledněny, a závěr o nutnosti trestní sankce spočívající v omezení osobní svobody obviněného, odpovídá výsledku těchto hodnotících úvah. Jak již bylo zmíněno, obviněný je speciálním recidivistou přečinu podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jen během roku 2011 byl více jak třikrát přistižen při nedovoleném řízení motorového vozidla a to i přes svá předcházející odsouzení. Právě četnost jeho překročení zákona v poměrně krátkém časovém úseku evidentně svědčí o tom, že ukládané tresty, které neměl ještě ani všechny vykonané a které jej neomezily na svobodě, neměly vůbec žádný účinek na změnu jeho přístupu k vysloveným trestům zákazu řízení motorových vozidel. Jak správně připomněl Městský soud v Brně, obviněný v dané věci opakoval své předcházející protiprávní jednání necelý měsíc poté, co byl jiným soudem odsouzen za shodný přečin a to již dokonce k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Obviněný tedy neprojevil ani ten nejmenší respekt k uvedené trestní sankci, nenechal se tímto druhem trestu odradit od opakování trestné činnosti, a proto nemůže očekávat, že by soudy mohly akceptovat jeho snahu o změnu druhu trestu např. na domácí vězení. Právě veškeré skutkové okolnosti a především osoba obviněného splňuje podmínku pro uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody (§ 55 odst. 2 tr. zákoníku) přesto, že trestní sazba základní skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dovoluje maximální výměru trestu tří roků.
Závěrem Nejvyšší soud připomíná, že se již nad rámec dovolacího přezkumu vyjádřil stručně k námitkám podřazeným pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť jak vyplývá z již citované definice obou zákonných alternativ tohoto důvodu, nelze jeho prostřednictvím vytýkat jiná pochybení, např. spočívající ve vyhodnocení přiměřenosti trestních sankcí a obecných zásad pro ukládání trestů ve smyslu §§ 37 až 39 tr. zákoníku (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr., které je použitelné i za účinnosti nové právní úpravy). Stejně tak mimo obsah dovolacích důvodů je námitka proti druhu věznice, do níž byl obviněný pro výkon trestu zařazen, navíc zcela odpovídá zákonnému ustanovení § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Judikáty a rozhodnutí Ústavního soudu, na něž dovolatel poukázal, nejsou použitelné na projednávaný případ obviněného ing. R. L.. Druh i výměra trestu odnětí svobody odpovídají míře škodlivosti protiprávního jednání obviněného, který dlouhodobě (viz jeho karta řidiče a rejstřík trestů) projevuje vysoký stupeň nekázně při řízení motorových vozidel a zejména velkou míru bezohlednosti vůči ostatním účastníkům silničního provozu.
Vzhledem k výše uvedenému, kdy obviněný v podstatě opakoval v dovolání jen námitky uplatněné již v řízení před nižšími soudy, které se s nimi dostatečně a správně vypořádaly, přičemž část námitek nespadala pod uplatněné dovolací důvody, odmítl Nejvyšší soud dovolání obviněného ing. R. L. jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tř. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované pod č. T 408 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck Praha). Mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. srpna 2012
Předsedkyně senátu: JUDr. Blanka Roušalová