5 Tdo 815/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. srpna 2009 o
dovolání, které podal obviněný P. M. proti usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 20. 3. 2009, sp. zn. 7 To 83/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 29 T 68/2008, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j í usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 20. 3. 2009, sp. zn. 7 To 83/2009, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu
10 ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. 29 T 68/2008.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 10 p ř i k a z u j e
, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. 29 T
68/2008, byl obviněný P. M. uznán vinným trestným činem porušování autorského
práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 152
odst. 1 tr. zák., za který mu soud uložil podle § 152 odst. 1 tr. zák. za
použití § 53 odst. 1, 3 tr. zák. peněžitý trest ve výši 40.000,- Kč, a pro
případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil soud podle
§ 54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců.
Současně podle § 229 odst. 1 tr. ř. obvodní soud odkázal poškozeného J. K. s
jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný P. M. odvolání, které Městský soud v
Praze jako soud druhého stupně usnesením ze dne 20. 3. 2009, sp. zn. 7 To
83/2009, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.
Citované usnesení Městského soudu v Praze napadl obviněný dovoláním, jež opřel
o dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., tedy
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g)
tr. ř., ačkoli byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Mimořádný opravný prostředek podal dovolatel v rozsahu výroku o vině i o
trestu. Vadu v aplikaci hmotného práva spatřoval především v nesprávné
interpretaci norem zákona č. 121/2000 Sb., autorského zákona, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „autorský zákon“) soudy obou stupňů. Připomněl,
že protiprávního jednání se podle závěrů soudů měl obviněný dopustit
neoprávněným užitím části audiovizuálního díla, přičemž nejen dílo jako celek,
ale i jeho jednotlivé části musí splňovat podmínky uvedené v § 2 odst. 1
citovaného předpisu, aby požívaly autorskoprávní ochrany. Ačkoli na jedné
straně soudy přisvědčily tvrzení obviněného, že samotná poznávací značka
nepožívá ochrany poskytované autorským zákonem, náležitým způsobem se s touto
podmínkou nevypořádaly, resp. odvolací soud dokonce uvedenou námitku obviněného
označil za právně irelevantní v dané trestní věci. Podle názoru obviněného však
jím užité části audiovizuálního díla J. K. – poznávací značky nesplňují
podmínky ustanovení § 2 odst. 1 nebo 2 autorského zákona, a nemohou tudíž
požívat ochrany ve smyslu odst. 3 citovaného ustanovení. Obviněný dále soudům
vytkl, že vůbec nezkoumaly uvedené zákonné předpoklady pro poskytnutí ochrany
části díla a vyslovil současně názor, že v daném případě naplněny nebyly.
Poznávací značky zachycené v audiovizuálním díle poškozeného J. K. nenesou
žádné stopy jeho tvůrčí činnosti, jedná se o prosté zachycení skutečnosti,
tudíž tato část díla nesplňuje požadavek tvůrčí jedinečnosti předpokládaný v §
2 odst. 1 autorského zákona. Obviněný svou argumentaci podpořil odkazy na
odbornou literaturu, v níž je např. citován rozsudek vydaný v roce 1930
tehdejším Nejvyšším soudem, který byl publikován pod č. 3848/30 Sb. rozh. tr.
Závěrem své argumentace v této části dovolání obviněný shrnul, že poznávací
značky tvořící část díla nenesou samy o sobě znaky autorského díla, zejména
požadavek tvůrčí jedinečnosti, nepodléhají proto autorskoprávní ochraně a
obviněným mohly být proto volně užity bez toho, aby byl za takové jednání
jakkoli sankcionován.
S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. 30 Cdo
737/2009 (správná citace sp. zn. však je 30 Cdo 739/2007), dovolatel dále
zpochybnil kompetentnost soudů rozhodujících o jeho vině a trestu při
posuzování otázky, zda předmětný audiovizuální záznam na nosiči DVD a jeho
dotčené části vytvořené J. K. představují dílo ve smyslu autorského zákona.
Domníval se, že k jejímu zodpovězení bylo nutné zajistit odborné vyjádření
znalce, což soudy neučinily a v tomto směru věc zůstala neobjasněna.
Obviněný P. M. dále namítl, že ačkoli ustanovení § 152 tr. zák. je normou s
odkazující dispozicí, soudy neuvedly, která součást autorského práva
poškozeného měla být porušena, konkrétně které ustanovení autorského zákona či
jiné právní normy měl obviněný porušit, jakým způsobem a v jakém rozsahu.
Závěrem se dovolatel vyjádřil k hodnocení důkazů oběma soudy, jež považoval za
vadné. Především soudu odvolacímu vytkl neprovedení jím navrhovaného důkazu –
výslech svědka E. Ch. S ohledem na obsah sdělení svědka poskytnutého
elektronickou poštou je podle názoru obviněného zřejmé, že jeho osobní výslech
by zásadním způsobem ovlivnil rozhodnutí ve věci a potvrdil tak obhajobu
obviněného spočívající v tvrzení, že předmětné poznávací značky byly zveřejněny
na internetu, odkud je také obviněný převzal.
Dovolatel proto navrhl, aby „odvolací soud“, (pravděpodobně měl obviněný na
mysli dovolací tj. Nejvyšší soud), napadené rozhodnutí zrušil a sám rozhodl o
zproštění obviněného obžaloby, popř. aby rozhodnutí soudu prvního i druhého
stupně zrušil a obvodnímu soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout,
anebo aby zrušil usnesení městského soudu a tomuto soudu přikázal věc znovu
projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm.
h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný
opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§ 265e odst. 1 tr.
ř.) a obsahuje náležitosti ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.
Jak již bylo shora naznačeno, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr.
ř. uplatnil obviněný v jeho druhé alternativě, tj. že bylo rozhodnuto o
zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v
§ 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím
dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k), konkrétně důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., který rovněž samostatně uplatnil. Tento důvod dovolání
je naplněn v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho použití dopadá na
případy, kdy v důsledku nesprávné aplikace ustanovení hmotného práva soudy
nižších stupňů, došlo k nesprávnému hmotně právnímu posouzení skutku nebo
hmotně právnímu posouzení jiné skutkové okolnosti. Pod takto vymezené dovolací
důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. lze podřadit výtky obviněného
proti nesprávné aplikaci norem autorského práva, jež tvoří stěžejní část
podaného dovolání.
Protože nebyly dány podmínky pro odmítnutí dovolání, Nejvyšší soud podle
ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí
soudů nižších stupňů v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jež obsahově
odpovídaly jejich zákonnému vymezení. Shledal přitom, že ve vztahu k uvedené
právně relevantní námitce proti výkladu autorského zákona o užití části díla
obviněným bylo dovolání obviněného P. M. oprávněné. Nejvyšší soud se přitom
ztotožnil s převážnou částí argumentů, jimiž dovolatel podpořil svůj právní
názor na výklad příslušných částí autorského zákona.
Obviněný se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, které akceptoval i
soud odvolací, dopustil trestného činu porušování autorského práva, práv
souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 152 odst. 1 tr. zák.
v podstatě tak, že
v přesně nezjištěné době na neznámém místě zkopíroval vyobrazení 34 poznávacích
značek z audiovizuálního díla: K., J. Státní poznávací značka, jak ji neznáte.
1. vydání. Videoslužby K., 2006, zaznamenaného zvukově obrazovým záznamem na
nosiči DVD J. K., podnikajícím pod firmou J. K. – VIDEO – SLUŽBY, místo
podnikání P., ul. P., aniž k tomu měl souhlas J. K., jakožto autora
audiovizuálního díla a výrobce zvukově obrazového záznamu, kterého bylo třeba,
a vyobrazení poznávacích značek opět bez souhlasu J. K. použil v literárním
díle: M., P. České poznávací značky: Historie dnešek budoucnost. 1. vydání.
Praha: Kampe, 2007, 84 s. ISBN 80-902955-7-6 uvedené do distribuce na jaře 2007
vydavatelstvím KAMPE, s. r. o., se sídlem J., P., v němž má postavení jednatele,
v červenci roku 2007 ve svém článku „Označení vozidel na úsvitu automobilismu
II“, publikovaném na stranách 60 a 61 čísla 7-8 časopisu Trucker King Magazín:
Jasná volba pro řidiče profesionály, ročník 2007, užil z audiovizuálního díla:
K., J. Státní poznávací značka, jak ji neznáte. 1. vydání. Videoslužby K.,
2006, vyobrazení tří poznávacích značek, z nichž jednu pozměnil, aniž k tomu
měl souhlas J. K., jakožto autora audiovizuálního díla a výrobce zvukově
obrazového záznamu, kterého bylo třeba,
v říjnu 2007 v článku „Označení vozidel na úsvitu automobilismu IV“,
publikovaném na stránkách 48 a 49 čísla 10 časopisu Trucker King Magazín: Jasná
volba pro řidiče profesionály, ročník 2007, užil z audiovizuálního díla: K., J.
Státní poznávací značka, jak ji neznáte. 1. vydání. Videoslužby K., 2006,
vyobrazení pěti poznávacích značek, jež následně pozměnil, aniž k tomu měl
souhlas J. K., jakožto autora audiovizuálního díla a výrobce zvukově obrazového
záznamu, kterého bylo třeba,
čímž zasáhl do osobnostních i majetkových práv autora audiovizuálního díla J.
K., která jsou chráněna ustanoveními § 11 a § 12 autorského zákona a zároveň do
práv výrobce zvukově obrazového záznamu J. K. chráněných podle § 80 autorského
zákona (obvodní soud v této části výroku o vině nesprávně označil osobu
poškozeného za P. K.).
Jak vyplývá ze skutkové věty, obviněnému je kladena za vinu výhradně
neoprávněná reprodukce některých poznávacích značek zachycených v
audiovizuálním díle J. K. pojednávajícím o historickém vývoji označování
motorových vozidel, a to jednak ve výroku označené publikaci – literárním díle
obviněného, a jednak ve dvou jeho článcích publikovaných v časopisu T. K. M., v
nichž obviněný některé z poznávacích značek pozměnil. Předmětem trestní
odpovědnosti obviněného se tak nestalo neoprávněné nakládání s audiovizuálním
dílem jako uceleným souborem vytvořeným J. K. Nebylo zjištěno, že by obviněný
převzal textovou část pojednávající o historii poznávacích značek apod., ale
podle názoru soudů došlo k neoprávněnému převzetí vyobrazení poznávacích značek
(po technické úpravě z DVD nosiče do literárního díla), tedy části původního
díla vytvořeného autorem J. K. Ze shora popsaného skutku je dále patrno, že
soudy přiznaly předmětným částem díla autorskoprávní ochranu, tj. považovaly je
za předmět autorského práva, proti čemuž se však dovolatel důrazně ohradil.
Úvodem nutno upozornit, že právní základ autorského práva je zakotven v čl. 34
zákona č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako
součásti ústavního pořádku České republiky (dále jen „Listina“), podle něhož
práva k výsledkům tvůrčí duševní činnosti jsou chráněna zákonem. Takovým
zákonem byl v době spáchání činu zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o
právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, autorský
zákon, ve znění pozdějších zákonů.
Autorský zákon upravuje mj. práva autora k jeho autorskému dílu a práva
související s právem autorským. Pojem „autorského díla“ jako předmětu
autorského práva vymezuje ustanovení § 2 odst. 1 (demonstrativním výčtem) nebo
odst. 2. V odstavci 3 § 2 je výslovně uvedeno, že ochrana autorským právem se
nevztahuje jen na dílo jako celek, ale i na jeho jednotlivé části. Předmětem
autorského práva tak může být i dílo nedokončené, jeho vývojové fáze nebo
části, včetně názvu a jmen postav, avšak za předpokladu, že splňují podmínky
podle odstavce 1 nebo podle odstavce 2 § 2 autorského zákona. Pokud u
posuzovaného výtvoru či jeho části nejsou kumulativně dány všechny legální
pojmové znaky díla, nemohou požívat ochrany podle autorského zákona (srov.
Telec, I., Tůma, P. Autorský zákon. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck,
2007, 45 s.).
Jednotlivé části díla proto musí splňovat stejná kriteria jako dílo samotné
(srov. Kříž, J. a kol. Autorský zákon. Komentář a předpisy související. 2.
aktualizované vydání. Praha: Linde Praha, a. s., 53 s.). Výčet legálních
pojmových znaků díla podle právní teorie zahrnuje: 1. požadavek, aby se jednalo
o výsledek tvůrčí činnosti autora, 2. jedinečnost díla jako výsledku tvůrčí
činnosti, 3. povahová vlastnost díla být objektivně vnímáno jako výsledek
tvůrčí kategorie umění, 4. vyjádření v jakékoli smysly vnímatelné podobě (viz
Telec, I., Tůma, P. Autorský zákon. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck,
2007, 16 – 22 s.), popř. uvedené znaky pod body 3. a 4. jsou vnímány jinými
autory jako jediný pojmový znak (srov. Kříž, J. a kol. Autorský zákon. Komentář
a předpisy související. 2. aktualizované vydání. Praha: Linde Praha, a. s., 42
s.).
Podrobnější výklad zasluhuje první ze zmíněných pojmových znaků díla, který
vystihuje rovněž text článku 34 Listiny, tj. tvůrčí činnost, jejímž výsledkem
určitý výtvor musí být. Pojem „tvůrčí“ nepřímo naznačuje, že současně půjde o
duševní činnost, která však může být také doplněna o činnost mechanickou.
Neexistuje zákonná definice tvůrčí činnosti, z etymologického výkladu však
plyne, že nezahrnuje kopírování, opakování, mechanickou rutinu či netvůrčí
seskupení již vytvořených děl cizích. Tvůrčí činnost nespočívá ani ve
vynalezení určitého postupu nebo řešení, ani v objevení toho, co již objektivně
existovalo. Odborná literatura vyzdvihuje mimoprávní povahu uměleckého a
vědeckého díla, neboť se vyznačuje projevem lidského ducha. Někdy se proto
hovoří o díle jako o duševním plodu, jenž nese pečeť osobnosti svého tvůrce
(srov. Telec, I., Tůma, P. Autorský zákon. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2007, 16 – 19 s.).
Vzhledem k tomu, že v dané trestní věci nebylo předmětem stíhaného jednání
užití díla jako celku, ale pouze jeho částí, měly být právnímu zkoumání podle
výše uvedených hledisek ustanovení § 2 odst. 1, 2 autorského zákona podrobeny
předmětné části díla poškozeného J. K., jež spočívaly ve vyobrazení
historických poznávacích značek motorových vozidel. Jednalo se o jakési
ilustrační doplnění obsahu textu, které je možné považovat za samostatnou část
audiovizuálního díla a u níž tedy lze zkoumat splnění podmínek pro možnost
aplikace autorského zákona. Obvodní soud pro Prahu 10 se však věnoval pojmovým
znakům díla jen ve vztahu k celému zvukově obrazovému záznamu na nosiči DVD
vytvořenému J. K. Přitom soud dospěl k závěru, že pořad poškozeného je
výsledkem jeho tvůrčí činnosti, „má tudíž povahu autorského díla, které tak
požívá ochrany autorského zákona, a to i ve svých jednotlivých dílčích záběrech
poznávacích značek vozidel“. Obvodní soud se dokonce vyjádřil tak, že jím
vyslovený názor ohledně jasné povahy obviněným neoprávněně užitých částí díla
poškozeného nemůže zvrátit ani námitka obviněného a „skutečnost“, že samotná
poznávací značka ve smyslu sestavy symbolů a číslic ochrany autorského zákona
požívat nemůže. (Srov. str. 7 rozsudku obvodního soudu). Soud prvního stupně
tak na jedné straně bez jakékoli úvahy o splnění podmínek pro poskytnutí
autorskoprávní ochrany částem díla definovaných v § 2 odst. 3 autorského zákona
konstatoval, že obviněným zneužitá část díla (vyobrazení poznávacích značek)
požívá ochrany poskytované autorským zákonem, přičemž tuto tezi dovodil výlučně
ze zjištění, že dílo J. K. jako celek je autorským dílem, které tvoří předmět
autorského práva. Současně však v následující větě odůvodnění rozsudku obvodní
soud akceptoval obhajobu obviněného spočívající v tvrzení, že poznávací značka
tvořená soustavou symbolů a číslic umístněných na tabulce nemůže požívat
ochrany autorského zákona. Vnitřní rozpor ve svých právních závěrech ohledně
výkladu autorského zákona na jednání obviněného, které mu je kladeno za vinu,
již soud prvního stupně nevysvětlil.
Přestože obviněný ve svém řádném opravném prostředku mj. výslovně vytýkal
nesprávnou interpretaci hmotně právních ustanovení autorského zákona soudem
prvního stupně právě ve vztahu k charakteru poznávací značky jakožto možnému
předmětu ochrany autorského práva, odvolací soud se touto námitkou podrobněji
nezabýval. Na straně 4 napadeného usnesení v podstatě zopakoval úvahy soudu
prvního stupně založené na tom, že „DVD“ (zřejmě měl soud na mysli obrazově
zvukový záznam na tomto nosiči) odpovídá zákonným kritériím § 2 odst. 1
autorského zákona, neboť jde o umělecké dílo jako výsledek tvůrčí činnosti
poškozeného. Pokud jde o již citovaný odstavec 3 § 2 autorského zákona, jež
obsahuje mj. podmínky ochrany jednotlivých částí díla, zaujal odvolací soud
právní názor, který je v rozporu se zněním uvedené části právní normy.
Konstatoval totiž, že „požadavek na jedinečnost výsledků tvůrčí činnosti autora
lze vztahovat na dílo jako celek, a nikoliv na každý záběr audiovizuálního díla
zvlášť“ (viz str. 4 usnesení odvolacího soudu). Je tudíž zcela evidentní, že i
rozhodnutí Městského soudu v Praze je stiženo zásadní vadou nesprávného hmotně
právního posouzení, a nemohlo obstát.
V posuzované věci zůstala mimo nutnou pozornost soudů obou stupňů otázka
posouzení charakteru částí autorského díla poškozeného, s nimiž následně
manipuloval obviněný. Při respektování zákonného ustanovení § 2 odst. 3
autorského zákona je totiž nezbytné posoudit, zda jednotlivá vyobrazení
poznávacích značek v audiovizuálním pořadu J. K., která tvoří součást tohoto
díla, jíž následně převzal obviněný do svých článků a publikace, vykazují znaky
díla ve smyslu § 2 odst. 1 autorského zákona. Bez splnění této podmínky totiž
není možné aplikovat ustanovení § 2 odst. 3 autorského zákona, jak se mylně
domnívaly soudy obou stupňů. Jak již bylo citováno především z komentářů
autorského zákona, základním znakem předmětu autorského práva je, aby dílo
(především literární, jiné umělecké a vědecké) bylo výsledkem tvůrčí činnosti
autora. Autorský zákon sice neobsahuje žádnou definici „tvůrčí činnosti“, neboť
tento pojem nemá právní podstatu. Není tak např. vyloučeno, aby autor tvořil
své dílo pomocí technického zařízení (např. počítače), či jeho prostřednictvím.
Je však vždy nutné v konkrétním případě posoudit duševní přínos autora jako
fyzické osoby k výtvoru, z něhož musí být patrny stopy zpracování, jež nese
každé dílo. Obviněný ve svém dovolání přiléhavě interpretoval názory teorie i
soudní praxe ohledně výkladu otázek souvisejících s požadavky na jedinečnost
výsledku tvůrčí činnosti autorů a pojem „zpracování“ díla, např. citací
rozhodnutí Nejvyššího soudu z 15. 4. 1930, sp. zn. Zm II 413/29, podle něhož
„část díla je chráněna jen, vykazuje-li sama o sobě povahu autorovy samostatné
tvůrčí činnosti“ (myšleno původcovským, dnešním autorským zákonem).
Jak zjistil Nejvyšší soud přehráním audiovizuálního díla poškozeného, je na něm
zachycen počátek a další historický vývoj značení dopravních prostředků např.
včetně koňských postrojů. Obrazová dokumentace zachycující převážně dobové
přepravní prostředky je doplněna slovním komentářem, který pojednává o
zásadních charakteristických rysech toho kterého dopravního prostředku, přičemž
se zaměřuje právě na vývoj v jejich označování. Konkrétní poznávací značky, o
něž se v posuzované trestní věci jedná, mají tedy v díle J. K. ryze
dokumentační charakter. Autor (J. K.) tyto historické předměty pouze zobrazil
tak, jak se zachovaly do současné doby, aniž by jakýmkoli způsobem zasáhl do
původní podoby značek. Naopak je zřejmé, že cílem J. K. bylo právě divákovi
názorně předvést historické poznávací značky přesně odpovídající dochovaným
originálům. V pořadu zachyceném na DVD nosiči tak slouží k obrazové dokumentaci
odborného textu, avšak „tabulky“ samy o sobě nenesou stopy tvůrčího projevu J.
K. Podle názoru Nejvyššího soudu k tomu, aby poznávací značky bylo možné
považovat za dílo v režimu autorského zákona, musely by být vytvořeny např.
zakreslením podle historického popisu, event. záznamu, a to rukou či pomocí
technologií konkrétní fyzickou osobou – autorem. Jen tvůrčí zpracování tak může
dokumentačnímu předmětu vtisknout charakter autorského díla ve smyslu
autorského zákona. Z dosud provedeného dokazování ve věci naopak vyplývá, že
záměrem poškozeného J. K. bylo zprostředkovat divákovi autentické poznávací
značky, které tvoří součást historické sbírky svědka E. P.
Dovolatel ve svém podání užil k poznávací značce celkem přiléhavý termín, pokud
jí označil za „úřední dílo“. Nejvyšší soud upozorňuje, že od určité fáze
rozvoje dopravy státní moc počala regulovat označování dopravních prostředků a
více či méně podrobněji stanovila jak velikost označovací tabulky, tak i
konkrétní znaky včetně jejich barvy i rozměrů. Každý majitel tak musel při
jízdě na veřejných cestách umístit na své vozidlo poznávací značku v souladu s
tehdy platnými normami. (Srov. např. § 10 vyhlášky ministerstva dopravy č.
328/1951 Ú. l., o způsobilosti vozidel k provozu na veřejných silnicích, o
způsobilosti k jejich řízení a o péči o rozvoj motorismu, § 23 vládního
nařízení č. 243/1939 Sb., o připuštění osob a vozidel k dopravě na silnicích.)
Každá poznávací značka tak musela splňovat požadavky určované právní normou na
její formát i samotné vyobrazení, čímž v podstatě nebyl majiteli vozidla
umožněn jakýkoli „tvůrčí přínos“ ke konečné podobě značky. Již sama skutečnost,
kdy poškozený úmyslně nijak nezasahoval do zachovaných historických tabulek
sloužících k označování vozidel, v podstatě vylučuje možnost jejich autorského
zpracování a tudíž i tvůrčí činnosti J. K. v části jeho audiovizuálního díla, v
níž pouze ilustrativně zachytil již existující poznávací značky.
Na rozdíl od soudů nižších stupňů se Nejvyšší soud domnívá, že určitou tvůrčí
iniciativu by bylo možné přiznat obviněnému v případě těch poznávacích značek,
které pozměnil. Přestože soudy tuto skutečnost přičetly dovolateli k tíži,
neboť tak podle nich činil ve snaze zakrýt jejich reprodukování z DVD J. K.,
lze grafickou úpravu poznávacích značek vykládat i v jeho prospěch. Obviněný v
podstatě ve své publikační činnosti pokračoval v tématu použitém J. K., tedy
historickém vývoji v označování dopravních prostředků. Jiným způsobem se snažil
zpracovat dosud málo známé skutečnosti z této oblasti a přitom se pokusil
odlišit od díla J. K. Stejně jako poškozený svým divákům i obviněný chtěl
čtenářům názorně ukázat, jakým způsobem se označování vozidel vyvíjelo, k čemuž
použil dokumentační část díla poškozeného, která však sama o sobě nesplňovala
zákonné podmínky autorského díla. V případech, kdy obviněný jednotlivé tabulky
pozměnil, lze naopak spatřovat projev tvůrčí činnosti obviněného při
zpracovávání uvedeného tématu. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že u
věcí, které již neexistují, event. velice zřídka, je nutné opakovaně převzít
jejich vyobrazení či jiné zdokumentování dochovaných originálů a to jak pro
účely vědecké, vzdělávací či kulturní a umělecké tak právě za účelem
zprostředkování informací lidem.
Potud tedy Nejvyšší soud posoudil napadené rozhodnutí i jemu předcházející
rozsudek soudu I. stupně za vadné a shledal v nich vadu v právním posouzení
skutku v souladu s odpovídající pasáží dovolací argumentace obviněného. Ve
zbývající části svého dovolání uplatnil obviněný P. M. námitky, s nimiž se
Nejvyšší soud neztotožnil, a které tak nepřispěly k rozhodnutí o zrušení obou
rozhodnutí soudů nižších stupňů, částečně se ocitl mimo rámec deklarovaných
dovolacích důvodů. S ohledem na způsob svého rozhodnutí se k nim Nejvyšší soud
alespoň stručně vyjádří.
Mimo rámec právní teorie oboru autorského práva je tvrzení obviněného, podle
něhož soudy nebyly kompetentní k tomu aby označily audiovizuální záznam
poškozeného J. K. za autorské dílo, na něž dopadá režim autorského zákona.
Obviněný P. M. byl přesvědčen, že se touto problematikou měl zabývat v první
řadě znalec, a poukázal k tomu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2007,
sp. zn. 30 Cdo 739/2007, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu pod č. 5108, sešit 6, ročník 2008. V tomto směru se však
Nejvyšší soud přiklonil k závěrům soudů nižších stupňů, především soudu
odvolacího, byť ten pouze konstatoval, že jde o otázku právní.
Dovolatel především nesprávně interpretoval úvahy v odůvodnění citovaného
rozsudku Nejvyššího soudu. Zásadní je, že předmětnou věc projednávanou v
civilním řízení charakterizují zcela odlišné skutkové okolnosti. Byť předmětem
sporu o poskytnutí autorskoprávní ochrany byla rovněž část díla (výňatek z
textu písně), bez jakýchkoli pochybností byla tato část výsledkem tvůrčí
činnosti autora celého textu písně (žalobce). Jestliže celý text písně je
nezpochybnitelným výtvorem jejího autora, pak každý smysluplný úryvek z tohoto
díla zásadně vyhovuje podmínkám pro poskytnutí autorské ochrany stanoveným v §
2 odst. 1, 2 autorského zákona. Nelze proto srovnávat dva natolik rozdílné
případy, neboť v projednávané věci je opět bez jakýchkoli pochybností jasné, že
J. K. nebyl tvůrcem předmětných dopravních značek, nýbrž je pouze zobrazil.
Navíc Nejvyšší soud nikde v odůvodnění citovaného rozhodnutí kategoricky
nestanovil, že pouze odborný posudek je schopen dát odpověď na otázku užití či
zpracování díla, jak dovodil obviněný. Správná interpretace úvah Nejvyššího
soudu je taková, že soud mj. implikoval zpracování informací z odborného
posouzení soudem, který až na jejich podkladě sám učiní rozhodnutí o určité
právní otázce. Podle autorů již citovaného komentáře k autorskému zákonu je
určení, zda jsou v konkrétním případě splněny legální pojmové znaky díla podle
autorského zákona, jednoznačně otázkou právní. Její vyřešení tak přísluší
výlučně soudu a je tak sama o sobě vyloučena z odborného posouzení. V
případech, kdy zodpovězení této právní otázky závisí i na posouzení
mimoprávních skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, může soud před
svým rozhodnutím vyžádat znalecké posouzení a to buď písemným znaleckým
posudkem, případně jen potvrzením nebo odborným vyjádřením (např. z oboru
výpočetní technika, kybernetika, kriminalistika apod.). Již právě z toho
důvodu, že pojmové znaky díla jsou právními (legálními) kategoriemi, je konečné
posouzení otázky, zda konkrétní dílo spadá pod ustanovení autorského zákona,
vždy otázkou právní. (Srov. Telec, I., Tůma, P. Autorský zákon. Komentář. 1.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, 23 s.)
Uvedený výklad je respektován i v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Obdobnou
otázkou, byť ve vztahu k ochranné známce, se zabýval Nejvyšší soud v usnesení
ze dne 19. 10. 2000, sp. zn. 3 Tz 221/2000, publikovaném v časopise Právní
rozhledy, č. sešitu 7/2001, str. 339. Konstatoval přitom, že „posouzení, jestli
jde o ochrannou známku, k níž přísluší výhradní právo jinému, nebo o známku s
ní snadno zaměnitelnou ve smyslu § 150 odst. 1 tr. zák., je otázkou výlučně
právní, a nikoliv znaleckou, byť se při jejím řešení mohou orgány činné v
trestním řízení opírat též o závěry znaleckého posudku“. Proto tedy v
posuzované věci soudy mohly vycházet ze znaleckého posudku, avšak samotné
právní posouzení otázky naplnění pojmových znaků díla podle § 2 odst. 1
autorského zákona náleželo výhradně jim a nikoliv znalci.
Námitka vytýkající neúplnost výroku o vině, jenž podle obviněného postrádal
odkaz na konkrétní ustanovení autorského zákona, k jejichž porušení mělo dojít,
postrádala opodstatnění. Přestože dovolatel správně zdůraznil nutnost citovat
ve výroku odsuzujícího rozsudku mimotrestní právní normu, na niž odkazuje
skutková podstata s blanketní dispozicí jako např. § 152 odst. 1 tr. zák.
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 542/2006,
uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. 916, svazek
28/2006), postup obvodního soudu napadl bezdůvodně. Soud prvního stupně do
výroku o vině řádně zahrnul konkrétní ustanovení autorského zákona, jejichž
porušení se podle jeho názoru dovolatel dopustil (viz str. 3 rozsudku Obvodního
soudu pro Prahu 10).
Pokud obviněný vytýkal soudům, že audiovizuální dílo J. K. jako celek
považovaly za dílo, jež odpovídá předpokladům uvedeným v § 2 odst. 1 autorského
zákona, je možné pouze připustit, že soudy obou stupňů argumentovaly poměrně
stručně. Zejména bylo vhodné přesněji interpretovat obsah tvůrčí činnosti
poškozeného J. K. a zmínit alespoň v zásadních rysech naplnění pojmových znaků
díla ve smyslu zákonné úpravy, jak je citována v úvodu tohoto usnesení. Nicméně
s ohledem na důvody, jež vedly Nejvyšší soud ke zrušení rozhodnutí soudů obou
stupňů a zejména právní názor ohledně části obviněným údajně neoprávněně
převzatého díla poškozeného, se otázka posouzení celého audiovizuálního pořadu
zaznamenanému na nosiči DVD, jeví jako nadbytečná. I v případě, že by celé dílo
poškozeného J. K. požívalo ochrany poskytované autorským zákonem, nebylo by
možné automaticky stejnou ochranu přiznat i té části díla, v níž autor zobrazil
originály poznávacích značek.
Závěrem své dovolací argumentace se obviněný P. M. ocitl mimo meze uplatněného
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve spojení s písm. g)
téhož ustanovení. Znalecký posudek o shodě fotografických záběrů na DVD s
publikací a články obviněného P. M. zpracovaný Mgr. M. R., který je obsahem
přílohy č. 2 trestního spisu, dává odpověď na otázku ohledně původu 34 ve
skutkové větě specifikovaných poznávacích značek, a totiž, že je dovolatel z
obrazově zvukového záznamu skutečně převzal. Tímto skutkovým stavem zjištěným
na podkladě řádného dokazování (zmíněný znalecký posudek a e-mail J.-E. Ch.
založený na č. l. 284 – 285) byl Nejvyšší soud v dovolacím řízení vázán, neboť
dovolání je mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě závažných
právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění
soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z
podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně
ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého
stupně, a nijak nepřihlíží k námitkám směřujícím proti skutkovým zjištěním
soudů. Proto v rozsahu námitek proti způsobu a rozsahu dokazování, kdy se
obviněný dožadoval předvolání svědka J. E. Ch., považoval Nejvyšší soud
dovolání za podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
Na podkladě části podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k názoru, že
rozhodnutí soudů obou stupňů jsou ve věci obviněného P. M. zatížena vadou v
hmotně právním posouzení skutku, a z tohoto důvodu nemohla obstát. Nejvyšší
soud proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v
Praze a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 v celém rozsahu, jakož i další
rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Protože vytýkaná vada měla svůj původ
již v rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr.
ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl. Obvodní soud pro Prahu 10 tak v naznačeném rozsahu opětovně posoudí
naplnění podmínek autorského zákona ve vztahu k jednání, jež je obviněnému
kladeno za vinu. Zejména bude třeba posoudit, zda reprodukovaná vyobrazení
poznávacích značek jsou předmětem ochrany autorského práva. Nejvyšší soud
opětovně zdůrazňuje, že k tomu, aby samotné části určitého díla podléhaly
režimu autorského zákona, nestačí naplnění charakteristických prvků díla podle
§ 2 odst. 1 autorského zákona pouze u díla jako celku. Dotčené části díla samy
o sobě musí mít tyto vlastnosti také, a to včetně toho, že jde o výsledek
tvůrčí činnosti, která odráží nezaměnitelnou osobitost autora. Teprve po
náležitém a úplném vyhodnocení všech podstatných skutečností při respektování
právních úvah z tohoto usnesení, bude možné rozhodnout o tom, zda zjištěný
skutek může splňovat formální znaky skutkové podstaty trestného činu porušování
autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle
§ 152 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud ještě dodává, že soudy se dosud vůbec
nezabývaly materiální stránkou uvedeného trestného činu (srov. č. 33/2004 věta
první Sb. rozh. tr.).
Dovolací soud pouze připomíná, že podle § 265s odst. 1 tr. ř. jsou soudy
nižšího stupně v dalším řízení vázány právním názorem Nejvyššího soudu
vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí. Dále pak soudy neopomenou respektovat
zásadu zákazu změny v neprospěch obviněného (reformationis in peius), neboť
pouze na základě jeho mimořádného opravného prostředku byla zrušena rozhodnutí
soudů obou stupňů (§ 265s odst. 2 tr. ř.).
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. srpna 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová