5 Tdo 848/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 1.
2011 o dovolání obviněných D. Ř., J. M. a V. H., proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 16. 3. 2010, sp. zn. 8 To 75/2010, který rozhodl jako soud
odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 21 T
87/2009, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1, 2 věta první tr. ř. s e z r u š u j í rozsudek
Krajského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2010, sp. zn. 8 To 75/2010, a rozsudek
Okresního soudu v Břeclavi ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 21 T 87/2009, oba pouze
v odsuzujících částech týkajících se obviněných D. Ř., J. M. a V. H.
Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na
zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e státnímu zástupci Okresního státního
zastupitelství v Břeclavi p ř i k a z u j e , aby věc obviněných D. Ř., J. M.
a V. H. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 21 T 87/2009,
byli obviněná D. Ř. uznána vinnou v bodě 1) a 4) výroku rozsudku trestným činem
zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2
písm. a) trestního zákona (zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, dále jen „tr. zák.“), v bodě 1), 2) a 4) trestným činem porušování
povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a
v bodě 3) trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák.,
obviněný J. M. byl uznán vinným v bodě 1) trestným činem zneužívání pravomoci
veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. a
trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255
odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a obviněná V. H. byla uznána vinnou v bodě 5)
trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. pro skutky, kterých
se měli dopustit tím, že
1) obviněná D. Ř. a obviněný J. M.
D. Ř. jako místostarostka Obce P. v blíže nezjištěné době koncem roku 2005
oslovila JUDr. Z. P., za účelem poskytování právních služeb pro Obec P.,
jmenovaný advokát z jejího podnětu vypracoval tzv. dohody o narovnání, které
byly dne 19. 10. 2006 starostou J. M. za Obec P. podepsány, přičemž se týkaly
každého jednotlivého nájemníka domu, postaveného s přispěním státní dotace ve
výši 3.200.000,- Kč/10 domů, následně vystavěných na pozemcích parc. č. 594/1,
1735, 432/2, 376/1, 376/2 a 376/8, v k.ú. a Obec P., přičemž tato dotace byla
poskytnuta Obci P. Ministerstvem pro místní rozvoj na základě uzavření smlouvy
ze dne 8. 9. 1998, přičemž jednou z podmínek byla mimo jiné i ta skutečnost, že
obec nepřevede po dobu 20 let od kolaudace stavby vlastnictví domu postaveného
s použitím státní dotace na jinou osobu, jak má na mysli ustanovení III., bod
4, výše citované smlouvy, přes uvedené skutečnosti, se kterými musela být
místostarostka D. Ř. zcela jistě seznámena, zajistila podklady a pokyny pro
právního zástupce JUDr. Z. P., vedla veškerá jednání s nájemníky domů, v
důsledku čehož došlo právě k vypracování dohod o narovnání, jak je uvedeno
shora, kterými byly stanoveny podíly vlastnického práva na předmětných domech
tak, že Obec P. 1/4 a každý jednotlivý nájemník domu 3/4, což je v rozporu s
podmínkami, za kterých byla předmětná dotace poskytnuta, přičemž samotná dohoda
o narovnání nebyla místostarostkou D. Ř. ani starostou J. M. předem předložena
k projednání a schválení zastupitelstvu Obce P., čímž porušili § 85 písm. a)
zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, v platném znění, kdy pouze zastupitelstvo
obce má oprávnění rozhodovat o nabytí a převodu nemovitého majetku obce,
přičemž dále v rozporu s § 39 odst. 1 stejného zákona nesplnili povinnost
zveřejnit záměr obce převést nemovitosti z vlastnictví obce P. na jednotlivé
nájemníky vyvěšením na úřední desce obecního úřadu po dobu nejméně 15 dnů před
rozhodnutím zastupitelstva tak, aby se k němu obyvatelé Obce P. mohli vyjádřit,
tím způsobili Obci P. škodu v celkové výši 3.200.000,- Kč,
2) obviněná D. Ř.
jako místostarostka Obce P. v blíže nezjištěné době koncem roku 2005 oslovila
JUDr. Z. P., za účelem pomoci Obci P. v oblasti právních služeb, tento následně
prováděl pro Obec P. právní služby, které později specifikoval v zaslaných
fakturách ze dne 13. 12. 2005 na částku 28.943,20 Kč, ze dne 22. 2. 2006 na
částku 35.504,80 Kč, ze dne 31. 5. 2006 na částku 16.000,70 Kč, ze dne 15. 6.
2006 na částku 24.402,10 Kč, ze dne 30. 6. 2006 na částku 44.108,50 Kč, ze dne
17. 8. 2006 na částku 33.266,50 Kč a ze dne 4. 10. 2006 na částku 75.060,40 Kč,
po obdržení těchto faktur místostarostka D. Ř. nařídila jejich úhradu účetní V.
H., bez toho, aniž by faktury předložila ke schválení zastupitelstvu Obce P.,
kdy takto jednala mimo schválený rozpočet obce, i přesto, že si byla zcela
nepochybně vědoma toho, že zastupitelstvo Obce P. schválilo při svém zasedání
dne 15. 6. 2006, v rozpočtovém opatření č. 1, rozpočet na konzultační,
poradenské a právní služby jen v celkové výši 70.000,- Kč, k jehož dalšímu
navýšení nikdy nedošlo a rozpočtová změna neproběhla, čímž porušila § 84 odst.
2 písm. b) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, v platném znění, kdy pouze
zastupitelstvo obce má oprávnění schvalovat rozpočet obce, tím způsobila Obci
P. škodu v celkové výši 187.286,20 Kč,
3) obviněná D. Ř.
- jako neuvolněný člen zastupitelstva Obce P., kde zastávala ve volebním období
2002 – 2006 funkci místostarostky, pobírala neoprávněně a svévolně odměny
vyšší, než jak byly schváleny zastupitelstvem obce dne 12. 12. 2002 a dne 28.
8. 2003, a poté již nikdy nebylo zastupitelstvem obce projednáváno navýšení
této odměny, přičemž nařídila účetní Obecního úřadu P. V. H. vyplácení těchto
finančních prostředků z rozpočtu obce a takové rozhodnutí nebylo v její
kompetenci, tím způsobila škodu Obci P. v celkové výši 455.733,- Kč, které si
následně ponechala pro svoji osobní potřebu,
- jako místostarostka Obce P. v průběhu volebního období 2002 – 2006 pobírala
neoprávněně a svévolně úhrady za používání svého soukromého mobilního
telefonního přístroje tzv. „pro potřeby obce“, kdy např. od počátku roku 2005
předkládala k zaúčtování dobíjející kupóny do svého soukromého mobilního
telefonního přístroje, a nařídila účetní Obecního úřadu P. V. H. vyplácení
těchto finančních prostředků z rozpočtu obce a takové rozhodnutí nebylo v její
kompetenci, přičemž zastupitelstvo Obce P., příp. samotný starosta J. M., nikdy
využívání soukromého mobilního telefonního přístroje obžalované neschválili,
tím způsobila Obci P. škodu v celkové výši 73.700,- Kč,
4) obviněná D. Ř.
v průběhu let 2003 – 2006, jako místostarostka Obce P., neoprávněně a svévolně
nařídila účetní Obecního úřadu P. V. H. vyplácení odměn své dceři D. J., v tu
dobu administrativní pracovnici Obecního úřadu P., bez toho aniž by starosta
obce J. M. vyplácení odměn řádně schválil, přičemž takové rozhodnutí nebylo v
její kompetenci a porušila tím § 103 odst. 4 písm. b) zákona č. 128/2000 Sb., o
obcích, v platném znění, kdy pouze starosta plní úkoly zaměstnavatele a
zaměstnancům obce stanoví plat a schvaluje odměny, tím způsobila Obci P. škodu
v celkové výši 92.400,- Kč,
5) obviněná V. H.
jako účetní Obecního úřadu P. v průběhu let 2003 – 2006, si sama pro sebe z
rozpočtu obce P. neoprávněně a svévolně vyplatila formou odměn celkovou částku
ve výši 227.184,- Kč, přičemž vyplacení uvedených finančních prostředků nebylo
starostou M. nikdy schváleno, čímž způsobila Obci P. škodu v celkové výši
227.184,- Kč.
Za tyto trestné činy byla obviněná D. Ř. podle § 158 odst. 2 tr. zák. za užití
§ 35 odst. 1 a § 40 odst. 1 tr. zák. odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody
v trvání 2 (dvou) let, přičemž podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. jí
byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř)
let. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. jí byl uložen trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu zaměstnání a funkcí v orgánech územní samosprávy
a zákazu výkonu zaměstnání a funkcí spojených s hmotnou odpovědností za majetek
na dobu 4 (čtyř) let. Obviněný J. M. byl podle § 158 odst. 2 tr. zák. za užití
§ 35 odst. 1 a § 40 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody
v trvání 18 (osmnácti) měsíců a také jemu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1
tr. zák. výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v
trvání 3 (tří) let. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl
rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání a
funkcí v orgánech územní samosprávy a zákazu výkonu zaměstnání a funkcí
spojených s hmotnou odpovědností za majetek na dobu 3 (tří) let. Obviněná V. H.
byla podle § 158 odst. 2 tr. zák. za užití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzena k
úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku. Podle § 58 odst. 1 a
§ 59 odst. 1 tr. zák. jí byl výkon tohoto trestu odnětí svobody podmíněně
odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst.
1 tr. zák. rovněž jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu
zaměstnání a funkcí v orgánech územní samosprávy a zákazu výkonu zaměstnání a
funkcí spojených s hmotnou odpovědností za majetek na dobu 2 (dvou) let.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným D. Ř. a J. M. uložena povinnost
zaplatit společně a nerozdílně na náhradě škody poškozené Obci P., částku ve
výši 1.307.712,- Kč, dále obviněné D. Ř. samotné byla uložena povinnost
zaplatit na náhradě škody poškozené Obci P. částku ve výši 809.119,20 Kč. Podle
§ 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné V. H. uložena povinnost zaplatit na náhradě
škody poškozené Obci P. částku ve výši 227.184,- Kč. Podle § 229 odst. 3 tr. ř.
byla poškozená Obec P. odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve
věcech občanskoprávních.
Naproti tomu byla obviněná D. Ř. podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěna obžaloby
Okresního státního zastupitelství v Břeclavi ze dne 5. 6. 2009, sp. zn. ZT
398/2008, v bodě 3 odst. 3) pro skutek, že v blíže nezjištěném období,
pravděpodobně počátkem roku 2006, pod záminkou domnělé výstavby
protipovodňových hrází v k. ú. obce N. M., měla oslovit M. P., bez toho, aniž
by tuto problematiku projednávalo a předem schválilo zastupitelstvo obce, příp.
o tomto jednala se starostou M,, kdy uvedená osoba měla provádět v k. ú. obce
N. M. úpravu levého břehu řeky Dyje, následně předložila účetní H. živnostenský
list znějící na jméno shora uvedeného P., poté předložila stejné osobě k
zaúčtování fakturu ze dne 24. 3. 2006, kdy jako dodavatel je uveden citovaný
P., na částku 32.576,50 Kč, tuto osobně v hotovosti převzala od účetní H.,
které její vyplacení ústně nařídila, pod záminkou domnělého předání citované
částky P., což nikdy neprovedla, dále předložila účetní H. fakturu ze dne 31.
3. 2006, dodavatelem opět P., na částku 38.377,50 Kč, tuto opět osobně a v
hotovosti převzala od účetní H., které její vyplacení ústně nařídila, pod
záminkou domnělého předání této částky P., což nikdy neprovedla a dne 1. 8.
2006 předložila účetní H. fakturu, dodavatelem opět P., na částku 25.584,- Kč,
kterou opět osobně a v hotovosti převzala od účetní H., po předchozím ústním
pokynu k vyplacení, pod záminkou domnělého předání P., což opět neuničila,
přičemž žádná výstavba protipovodňových hrází v k. ú. obce N. M. provedena
nikdy nebyla, tím způsobila škodu Obci P. v celkové výši 96.538,- Kč, které si
ponechala pro svoji osobní potřebu, čímž měla spáchat trestný čin zpronevěry
podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že se stal
skutek, pro nějž je obviněná stíhána.
Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali státní zástupce Okresního
státního zastupitelství v Břeclavi a všichni obvinění D. Ř., J. M. a V. H.
odvolání. Krajský soud v Brně o nich rozhodl rozsudkem ze dne 16. 3. 2010, sp.
zn. 8 To 75/2010, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), f), odst. 2 tr. ř.
z podnětu odvolání obviněných D. Ř., J. M. a V. H. a státního zástupce napadený
rozsudek zrušil ohledně obviněné Ř. ve výroku o vině trestnými činy zneužívání
pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr.
zák. a porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2
písm. b) tr. zák. (body 1, 2, 4 výroku napadeného rozsudku), v celém výroku o
trestu a ve výroku o náhradě škody, kterou bylo rozhodnuto o povinnosti
nahradit škodu ve výši 1.307.712,- Kč společně a nerozdílně s obviněným M.,
ohledně obviněného M. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a ohledně
obviněné H. zrušil výrok o trestu uloženého této obviněné. Za podmínek § 259
odst. 3 tr. ř. nově rozhodl o vině tak, že
I. obvinění D. Ř. a J. M. jsou vinni tím, že D. Ř. jako místostarostka Obce P.
v blíže nezjištěné době koncem roku 2005 oslovila JUDr. Z. P., za účelem
poskytování právních služeb pro Obec P., jmenovaný advokát z jejího podnětu
vypracoval tzv. dohody o narovnání, které byly dne 19. 10. 2006 starostou J. M.
za Obec P. podepsány, přičemž se týkaly každého jednotlivého nájemníka domu,
postaveného s přispěním státní dotace ve výši 3.200.000,- Kč/10 domů, následně
vystavěných na pozemcích parc. č. 594/1, 1735, 432/2, 376/1, 376/2 a 376/8, v
k. ú. a obec P., přičemž tato dotace byla poskytnuta Obci P. Ministerstvem pro
místní rozvoj na základě uzavření smlouvy ze dne 8. 9. 1998, přičemž jednou z
podmínek byla mimo jiné i ta skutečnost, že obec nepřevede po dobu 20 let od
kolaudace stavby vlastnictví domu postaveného s použitím státní dotace na jinou
osobu, jak má na mysli ustanovení III., bod 4, výše citované smlouvy, přes
uvedené skutečnosti, se kterými musela být místostarostka D. Ř. zcela jistě
seznámena, zajistila podklady a pokyny pro právního zástupce JUDr. Z. P., vedla
veškerá jednání s nájemníky domů, v důsledku čehož došlo právě k vypracování
dohod o narovnání, jak je uvedeno shora, kterými byly stanoveny podíly
vlastnického práva na předmětných domech tak, že Obec P. 1/4 a každý jednotlivý
nájemník domu 3/4, což je v rozporu s podmínkami, za kterých byla předmětná
dotace poskytnuta, přičemž samotná dohoda o narovnání nebyla místostarostkou D.
Ř. ani starostou J. M. předem předložena k projednání a schválení
zastupitelstvu Obce P., čímž porušili § 85 písm. a) zákona č. 128/2000 Sb., o
obcích, v platném znění, kdy pouze zastupitelstvo obce má oprávnění rozhodovat
o nabytí a převodu nemovitého majetku obce, přičemž dále v rozporu s § 39 odst.
1 stejného zákona nesplnili povinnost zveřejnit záměr obce převést nemovitosti
z vlastnictví obce P. na jednotlivé nájemníky vyvěšením na úřední desce
obecního úřadu po dobu nejméně 15 dnů před rozhodnutím zastupitelstva tak, aby
se k němu obyvatelé Obce P. mohli vyjádřit, tím způsobili Obci P. škodu v
celkové výši 3.200.000,- Kč,
II. obviněná D. Ř. sama je vinna tím, že jako místostarostka Obce P. v blíže
nezjištěné době koncem roku 2005 oslovila JUDr. Z. P., za účelem pomoci obci P.
v oblasti právních služeb, tento následně prováděl pro Obec P. právní služby,
které později specifikoval v zaslaných fakturách ze dne 13. 12. 2005 na částku
28.943,20 Kč, ze dne 22. 2. 2006 na částku 35.504,80 Kč, ze dne 31. 5. 2006 na
částku 16.000,70 Kč, ze dne 15. 6. 2006 na částku 24.402,10 Kč, ze dne 30. 6.
2006 na částku 44.108,50 Kč, ze dne 17. 8. 2006 na částku 33.266,50 Kč a ze dne
4. 10. 2006 na částku 75.060,40 Kč, po obdržení těchto faktur místostarostka D.
Ř. nařídila jejich úhradu účetní V. H., bez toho, aniž by faktury předložila ke
schválení zastupitelstvu obce P., kdy takto jednala mimo schválený rozpočet
obce, i přesto, že si byla zcela nepochybně vědoma toho, že zastupitelstvo Obce
P. schválilo při svém zasedání dne 15. 6. 2006, v rozpočtovém opatření č. 1,
rozpočet na konzultační, poradenské a právní služby jen v celkové výši 70.000,-
Kč, k jehož dalšímu navýšení nikdy nedošlo a rozpočtová změna neproběhla, čímž
porušila § 84 odst. 2 písm. b) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, v platném
znění, kdy pouze zastupitelstvo obce má oprávnění schvalovat rozpočet obce, tím
způsobila Obci P. škodu v celkové výši 187.286,20 Kč,
III. obviněná D. Ř. sama je vinna tím, že v průběhu let 2003 – 2006, jako
místostarostka obce P., neoprávněně a svévolně nařídila účetní Obecního úřadu
P. V. H. vyplácení odměn své dceři D. J., v tu dobu administrativní pracovnici
Obecního úřadu P., bez toho aniž by starosta obce J. M. vyplácení odměn řádně
schválil, přičemž takové rozhodnutí nebylo v její kompetenci a porušila tím §
103 odst. 4 písm. b) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, v platném znění, kdy
pouze starosta plní úkoly zaměstnavatele a zaměstnancům obce stanoví plat a
schvaluje odměny, tím způsobila Obci P. škodu v celkové výši 92.400,- Kč.
Těmito skutky spáchali obviněná D. Ř. v bodech I. a III. výroku rozsudku přečin
zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku
(zákona č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoníku“)
a v bodech I., II., III. přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku
podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a obviněný J. M. v bodě I. přečin
zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a
přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2
písm. b) tr. zákoníku.
Za tyto přečiny i za trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr.
zák., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek beze změny (bod 3), byl obviněné
D. Ř. uložen podle § 248 odst. 3 tr. zák. a za použití § 35 odst. 1 tr. zák.
úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, za současného vyslovení
dohledu. Podle § 60a odst. 1, 2 tr. zák. jí byl výkon uloženého trestu
podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) roků. Podle § 49 odst. 1 a
§ 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněné Ř. dále uložen trest zákazu činnosti,
spočívající v zákazu zaměstnání a funkcí v orgánech územní samosprávy a zákazu
výkonu zaměstnání a funkcí spojených s hmotnou odpovědností za majetek na dobu
4 (čtyř) roků.
Obviněnému J. M. byl za uvedené přečiny podle § 220 odst. 2 tr. zákoníku a za
použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 1
(jednoho) roku, přičemž podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl
výkon tohoto uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2
(dvou) roků. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu
činnosti, spočívající v zákazu zaměstnání a funkcí v orgánech územní samosprávy
a zákazu výkonu zaměstnání a funkcí spojených s hmotnou odpovědností za majetek
na dobu 2 (dvou) roků.
Obviněné V. H. byl při nezměněném výroku o vině v napadeném rozsudku uložen
podle § 248 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku.
Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. jí byl výkon uloženého trestu
podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) roků. Podle § 49 odst. 1 a
§ 50 odst. 1 tr. zák. jí byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu
zaměstnání a funkcí v orgánech územní samosprávy a zákazu výkonu zaměstnání a
funkcí spojených s hmotnou odpovědností za majetek na dobu 2 (dvou) roků.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byli obvinění D. Ř. a J. M. uznáni povinnými
společně a nerozdílně zaplatit náhradu škody ve výši 1.046.169,60 Kč poškozené
Obci P.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu ze dne 16. 3. 2010, sp. zn. 8 To
75/2010, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 16. 12. 2009,
sp. zn. 21 T 87/2009, podali obviněná D. Ř. prostřednictvím zvoleného obhájce
JUDr. Jana Paroulka, i. s. Mgr. Rudolfem Maňouškem, dovolání z důvodů uvedených
v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., obviněný J. M. prostřednictvím zvoleného
obhájce JUDr. Ilony Schöberové dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. a obviněná V. H. prostřednictvím zvoleného obhájce JUDr. Ilony
Chladové dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněná D. Ř. ve svém mimořádném opravném prostředku v podrobnostech ke skutku
označenému I. v napadeném rozsudku (bod 1/ výroku o vině rozsudku nalézacího
soudu) namítla, že jak ona, tak spoluobviněný M. shodně uvedli, že zastupitelé
byli obeznámeni s oslovením advokáta JUDr. Z. P., kdy tato skutečnost vyplývá i
z výpovědí svědků S. L., J. S., F. T., J. J., M. S., J. B., J. K., V. L., J. J. a JUDr. Z. P. a rovněž tak ze zápisu z jednání zastupitelstva Obce P. dne 15. 6. 2006, z kterého doslova vyplývá, že zastupitelstvo „schvaluje, aby obec
připravila návrhy dohod o narovnání s jednotlivými spoluinvestory nájemních
domů, na jejichž základě by bylo možné vložit spoluvlastnické právo k
vybudovaným nájemním domům na spoluinvestory v souladu s textem smluv o
sdružení investorů, a tyto dohody s jednotlivými investory projednala a
uzavřela tak, aby byly splněny závazky obce vyplývající ze smlouvy o poskytnutí
investiční dotace.“ Svědek JUDr. P. ve své výpovědi výslovně uvedl, že jednal
jak s obviněnou Ř., tak s obviněným M. a se situací, ještě dříve, než došlo k
podpisu smluv o narovnání, seznámil zastupitelstvo obce. Obviněná Ř. tedy dala
podnět k vyhotovení dohod o narovnání na základě rozhodnutí zastupitelstva
obce. Obviněná na základě rozhodnutí zastupitelstva obce předložila JUDr. P. veškeré dostupné listiny a JUDr. P. jako advokát, zvolený na základě souhlasu
zastupitelstva obce k řešení problému, splnil svou povinnost a na základě takto
zcela objektivně existujících listin problém z hlediska své profese řešil,
řešení formou dohod o narovnání předložil klientovi, tedy obci, resp. zastupitelstvu a následně byly dohody podepsány stranami. Obviněná stejně jako
obviněný M. byli laiky, kteří řešili problém prostřednictvím odborníka, v jehož
odborné znalosti vložili důvěru. Ohledně vědomosti zastupitelstva o tomto
řešení vztahů obce a nájemníků dvojdomků formou dohod o narovnání zpracovaných
JUDr. P. potvrzují již uvedené výpovědi svědků J. S., F. T., J. J., M. S., J. B., V. L. a J. J., tedy členů bývalého zastupitelstva obce ve volebním období
2002 až 2006, kteří potvrdili, že přibraný právník měl spolu s paní Ř. věc
projednat se spoluvlastníky dvojdomků. Jediný svědek P. si nevzpomněl, že by
obec byla zastoupena advokátem a byly projednávány smlouvy o narovnání ohledně
nájemních dvojdomků. Z hlediska zavinění obviněné je u tohoto skutku důležitá
skutečnost, že soud prvního stupně si jako předběžnou otázku vyřešil platnost
smluv o sdružení investorů, kdy dovodil jejich absolutní neplatnost, neboť
nezjistil, že by tyto smlouvy schválilo zastupitelstvo obce v době, kdy měly
být uzavřeny. Vzhledem k tomu, že Ministerstvo pro místní rozvoj České
republiky prohlásilo dotační podmínky za splněné a dotaci poskytlo, musely jím
být uvedené smlouvy posouzené jako platné. Při určení neplatnosti smluv o
sdružení investorů nemohla být dotace nikdy poskytnuta, nemohla by být tedy ani
předmětem řízení o vrácení dotace na základě dohod o narovnání a nemohla by být
žádným z obviněných způsobena obci škoda z hlediska vrácení dotace, která byla
na samém počátku poskytnuta neoprávněně.
Navíc z hlediska subjektivní stránky
je důležité, že obviněná Řezáčová sama uvedené řešení nezvolila, když sám JUDr. P. jako svědek uvedl, že on navrhl řešení, on vypracoval dohody o narovnání a
on jí poradil, jak věc řešit. Tyto skutečnosti však nebyly soudem prvního
stupně vůbec zkoumány. Co se týče subjektivní stránky, důvěru klienta v
poskytnutou odbornou radu ze strany právníka nelze považovat za úmyslné
jednání. Soud neuvedl, proč považuje subjektivní stránku za splněnou i tehdy,
kdy obviněná z hlediska právních znalostí nemohla posoudit platnost či
neplatnost smluv o sdružení investorů. Tato skutečnost se pak odráží i v
hodnocení jednání obviněné z hlediska jednání v možném omylu. V návaznosti na
rozebrání právního omylu negativního obviněná navázala tvrzením, že mohla
rozpoznat protiprávnost činu pouze se zřejmými obtížemi. Obviněná vyslovila
také nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně ohledně neurčitosti určení
velikosti podílů ve smlouvách o sdružení investorů, neboť podle ní jsou podíly
účastníků určeny velmi přesně, a to nejen podle ustanovení článku V. uvedených
smluv, ale i ustanovení článku II. smluv, které řeší vklady jednotlivých
účastníků sdružení. Na základě takto uzavřených smluv začal majetek sdružení v
podílovém spoluvlastnictví účastníků smluv originálně (dovolatelka zřejmě
myslela originárně) vznikat a dělit se mezi spoluvlastníky. Z toho vyplývá i
další omyl, na kterém je založena obžaloba, tedy že dohodou o narovnání došlo k
převodu vlastnictví obce a tím k porušení dotačních podmínek a že uzavření
takové dohody podléhalo schválení zastupitelstva obce. Nemohlo tak dojít k
převodu vlastnictví obce, protože obec k podílům spoluvlastníků nikdy
vlastnický poměr neměla. A proto nebylo nutné schválení zastupitelstvem obce. Přesto bylo zastupitelstvo obviněnou a starostou informováno a toto se k věci
také vyjadřovalo. K těmto tvrzením odsouzené lze nalézt oporu zejména v
ustanoveních § 829 a násl. občanského zákoníku. Obviněná také nesouhlasí s
odmítnutím provedení důkazů výslechem jednotlivých účastníků sdružení
investorů, kteří měli být slyšeni k zjištění, zda účastníci smluv o sdružení
investorů požadovali nápravu pod hrozbou občanskoprávních žalob a zda tedy
obvinění neodvraceli nebezpečí hrozící způsobením podstatně větší škody. Dohodami o narovnání byly navozeny nájemní vztahy spoluinvestorů a obce, které
však měly být navozeny ihned po poskytnutí dotace, neboť smlouva o poskytnutí
dotace k tomu obec zavazovala. Obec se však až do zásahu obviněné tímto
neřídila. Mimo jiné při zkoumání splnění dotačních podmínek to byl jeden z
důvodů uložení povinnosti k vrácení dotace – neuzavření nájemních smluv. Ze
všech těchto hledisek nelze dovodit úmyslné jednání směřující k způsobení
škody, ani výkon její pravomoci způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu,
ale ani porušení zákonné povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek za
současného způsobení značné škody.
Ke skutku označeném II. napadeného rozsudku (bodu 2/ výroku o vině v rozsudku
nalézacího soudu) obviněná D. Ř. rozvedla, že neoslovila JUDr. Z. P. bez vědomí
tehdejšího starosty M. a zastupitelstva obce. Za proplacené služby vytvořil
JUDr. P. obci jako plátci služeb hodnoty, které byly účtovanými částkami
proplaceny. Obci tedy nemohla vzniknout škoda vyčíslená v tomto bodě. Navíc se
jednalo o smluvní odměnu, jejíž výši nemohla obviněná ovlivnit. Ve věci
neexistuje jediný důkaz, že by obviněná kdykoliv ústně nařídila tehdejší účetní
obviněné V. H. úhradu faktur JUDr. P., či že by vůbec s těmito fakturami na
obecním úřadu či jinde přišla do styku. Obviněná rozhodně nenese trestněprávní
odpovědnost za to, že výše úhrad právních služeb převýšila stanovený rozpočet.
Obviněná tedy zaviněným jednáním v tomto bodě napadeného rozsudku nezpůsobila
žádnou škodu, ani neporušila povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek.
Ve vztahu ke skutku pod bodem 3) výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu,
který zůstal napadeným rozsudkem odvolacího soudu nedotčen, v jeho první části
vyzvedla, že jí byly schváleny odměny na zasedání zastupitelstva jednak dne 12.
12. 2002, ale také dne 28. 8. 2003, kdy jí byly navýšeny odměny podle nařízení
vlády č. 37/2003. Navíc neexistuje důkaz, že by komukoliv nařídila ústně a bez
vědomí starosty obce, aby jí tyto odměny vyplatil. Nebylo její povinností, aby
zajistila vydání písemného dokumentu, na základě kterého by jí byly odměny
vypláceny. Obviněná tento svůj příjem jako příjem ze závislé činnosti řádně
zdanila a byl předmětem daňového přiznání. Ke druhému dílčímu skutku uvedla, že
jí skutečně bylo schváleno proplácení telefonních hovorů nejméně ve výši
1.000,- Kč měsíčně, byť tato částka může být sporná, což vyplývá z výpovědí
obviněného M. i svědků – bývalých zastupitelů obce. Vzhledem k tomu, že nebyla
oprávněna nakládat s finančními prostředky obce, ani k tomu nebyla zmocněna,
nedošlo k žádnému svěření finančních prostředků, které by si popisovaným
způsobem mohla přisvojit.
U skutku pod bodem III. napadeného rozsudku odvolacího soudu obviněná D. Ř.
opět konstatovala, že neexistuje jediný důkaz, který by ji mohl usvědčit, že
nařídila účetní V. H. vyplacení odměn D. J. V daném případě se jednalo o odměny
vyplývající z pracovního poměru, kde k jejich schválení byl oprávněn pouze
zaměstnavatel, tedy starosta obce, nikoliv obviněná.
Z hlediska uložených trestů se obviněná v odůvodnění dovolání zabývala tím, že
trest zákazu činnosti jí byl uložen v rozporu se zákonem č. 491/2001 Sb., o
volbách do zastupitelstev obcí, kde je jedině řešen zánik mandátu člena
zastupitelstva obce (§ 55 odst. 2 cit. zákona). Uloženým zákazem činnosti je jí
odnímáno jedno ze základních práv, a to pasivní volební právo. Žádný předpis
však takové odnětí volebního práva nezná a neřeší jej. Obviněná upozornila
zejména na rozpor uložení tohoto trestu s rozhodnutími Nejvyššího soudu pod sp.
zn. 4 Tz 167/2006 a 3 Tdo 154/2009.
V závěru svého dovolání obviněná D. Ř. navrhla, aby dovolací soud podle § 265i
odst. 3 tr. ř. napadená rozhodnutí přezkoumal a podle § 265k odst. 1 tr. ř. obě
napadená rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a sám ve smyslu § 265m odst. 1 tr.
ř. rozhodl o jejím zproštění obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. v celém
rozsahu.
Obviněný J. M. ve svém dovolání uvedl, že dohodami o narovnání nedošlo k
převodu ani přechodu vlastnického práva a tím k porušení povinnosti obce
nepřevést po dobu dvaceti let od kolaudace stavby vlastnictví domu s použitím
státní dotace na jinou osobu. Vzhledem k tomu, že se nejednalo o převod nebo
přechod vlastnického práva ze strany obce na jednotlivé nájemníky, nebyla tímto
úkonem založena povinnost obce projednat a schválit takovýto záměr. Stejně lze
hodnotit i nezveřejnění tohoto záměru obce vyvěšením na úřední desce obecního
úřadu. Tímto postupem obviněného a spoluobviněné Ř. nebyla obci způsobena škoda
v celkové výši 3.200.000,- Kč. Krajský soud v Brně i nalézací soud měli
aplikovat normy upravující zproštění obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř. z
důvodu, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který je obviněný stíhán,
anebo podle § 226 písm. b) tr. ř. z důvodu, že v žalobním návrhu označený
skutek není trestným činem. Další pochybení obou soudů obviněný spatřuje v
posouzení neplatnosti uzavřených smluv o sdružení investorů. Tyto smlouvy
považuje za platné. Vyhotovená právní analýza JUDr. Z. P. byla souladná s tehdy
platnými právními předpisy a spravedlivá. Obci tak nemohla vzniknout škoda,
není dána ani příčinná souvislost, když příčinná souvislost se vznikem škody
byla zjištěna jednáním zástupců obce, členů zastupitelstva již v roce 1998.
Tím, že nebyla prováděna řádná kontrolní činnost, nedošlo ke zjištění porušení
dotační kázně, ke které došlo již v roce 1999 a obec by již za toto porušení
nemusela být postižena s ohledem na promlčení. Jednání obviněného, který se
řídil právním názorem JUDr. P. a dohody pouze signoval, není trestné. Při
dodržení zásady ultima ratio mělo dojít ke zproštění obžaloby.
V závěru dovolání obviněný J. M. navrhl, aby dovolací soud podle ustanovení §
265k odst. 1 tr. ř. ve spojení s ustanovením § 265l odst. 1 tr. ř. rozsudek
Krajského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2010, sp. zn. 8 To 75/2010, a rozsudek
Okresního soudu v Břeclavi ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 21 T 87/2009, zrušil a
Okresnímu soudu v Břeclavi nařídil, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Obviněná V. H. ve svém dovolání uvedla, že se soudy dostatečně nevypořádaly s
tím, že o výši mzdy či odměn rozhoduje starosta obce. Schválení prvotních
účetních dokladů, kam patří i výplatnice či faktická výplata mzdy nebo odměn,
podle směrnice obce, ale i v souladu se zákonem o účetnictví, náleželo do
kompetence starosty obce, tedy obviněného J. M. Nelze tedy uvěřit obhajobě
obviněného M., že o vyplacení finančních prostředků obviněné H. v podobě odměn
nevěděl, či o nich nemohl vědět, jestliže podepisoval výplaty. Soudy nesprávně
vyhodnotily i skutečnosti prováděné kontroly hospodaření samosprávného územního
celku, neboť obviněný M. se ze své pozice musel seznámit s obsahem kontrolních
zpráv či auditu a pokud z kontrolních zpráv vyplývaly případné nesrovnalosti,
pak byl povinen učinit opatření směřující k jejich nápravě. Pokud by se tedy
jednalo o provedení neoprávněné výplaty odměn obviněné V. H., pak bylo jeho
povinností vyzvat ji minimálně k vydání bezdůvodného obohacení. Obviněná také
zpochybnila výši škody. Nebylo totiž řádně rozlišeno, zda-li souhrnná částka,
kterou si měla v podobě odměn vyplatit, sestávala pouze z tvrzených odměn, či
zda-li jsou v této částce zahrnuty i výplaty mzdy např. za úklid, a to na
základě platebních výměrů např. ze dne 31. 12. 2002 nebo 31. 12. 2005, kdy výše
této mzdy byla průběžně platovými výměry upravována.
V závěru dovolání obviněná V. H. navrhla, aby rozsudek Krajského soudu v Brně
ze dne 16. 3. 2010, sp. zn. 8 To 75/2010, ve spojení s rozsudkem Okresního
soudu v Břeclavi ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 21 T 87/2009, byl ve výroku o
vině a trestu ohledně ní, včetně výroku týkajícího se zákazu činnosti, a ve
výroku stran náhrady škody zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k novému
projednání a rozhodnutí ve věci samé.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání
obviněných D. Ř., J. M. a V. H. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se k
němu vyjádřil v tom smyslu, že pokud jde o všemi třemi obviněnými uplatňovaný
důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z obsahů jednotlivých
dovolání plyne, že jsou namítány zejména nesprávnost hodnocení provedených
důkazů nalézacím i odvolacím soudem. Státní zástupce má za to, že dokazování ve
věci bylo provedeno v dostatečném rozsahu nezbytném pro rozhodnutí ve věci, z
úvah nalézacího a odvolacího soudu obsažených v odůvodněních rozsudků těchto
soudů vyplývá, že soudy jednotlivé důkazy samostatně i v jejich vzájemném
souhrnu pečlivě hodnotily, zřejmé jsou i právní závěry obou soudů, pokud jde o
vinu jednotlivých obviněných. Zřejmé je, že zejména nalézací soud vzal v potaz
i roli JUDr. Z. P. na projednávaném jednání vytýkaném obviněným D. Ř. a J. M.
Nalézací soud se dostatečně vypořádal i s důkazními návrhy obviněných, kterým
nevyhověl, k tomu viz str. 40 rozsudku nalézacího soudu. Státní zástupce tak má
za to, že ani u jednoho z dovolatelů není dán důvod dovolání uvedený v § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., když nelze dojít k závěru, že dovoláními napadené
rozhodnutí Krajského soudu v Brně spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolání obviněných,
pokud jde o tento deklarovaný dovolací důvod, se tak jeví jako neopodstatněná.
Pokud jde o námitky dovolatelky D. Ř., vztahující se k důvodu dovolání
uvedenému v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., kdy obviněná poukazuje
na to, že uloženým trestem zákazu činnosti (odvolacím soudem) částečně
spočívajícím v zákazu funkcí v orgánech samosprávy na dobu 4 roků, jí bylo
odejmuto jedno ze základních práv, a to pasivní volební právo, lze dovolatelce
přisvědčit. Následně státní zástupce odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 23. 1. 2007, sp. zn. 4 Tz 167/2006, a na usnesení téhož soudu ze dne 18. 3.
2009, sp. zn. 3 Tdo 154/2009. Podle státního zástupce se tak jeví být trest
zákazu činnosti uložený obviněné D. Ř. v té své části, kterým jí byl uložen
zákaz funkcí v orgánech územní samosprávy, jako rozporný se zákonem a v tomto
směru se tedy dovolání obviněné jeví jako důvodné, když uvedené pochybení
odvolacího soudu je podřaditelné pod důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1
písm. h) tr. ř. (v jeho první alternativě).
Podle názoru státního zástupce důvod dovolání obviněné Ř. podřaditelný pod
ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. svědčí i obviněným M. a H., kterým
byly rovněž uloženy tresty zákazu činnosti, vymezené obdobně jako u obviněné
Ř., pouze v odlišné výměře. V případě, že Nejvyšší soud České republiky dospěje
k závěru, že tento důvod dovolání obviněné Ř. skutečně prospívá, měl by podle §
265k odst. 2 poslední věty ve spojení s § 261 tr. ř. rozhodnout i ve prospěch
obviněných M. a H.
Závěrem státní zástupce Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší
soud“) navrhl, aby podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř., za splnění podmínky uvedené
v § 261 tr. ř., zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2010, sp.
zn. 8 To 75/2010, a to ve výrocích o trestech zákazu činnosti ohledně
obviněných D. Ř., J. M. a V. H., jakož i všechna rozhodnutí na tyto výroky
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu, a dále aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. rozsudkem sám rozhodl o
uložení trestů zákazů činnosti obviněným D. Ř., J. M. a V. H. spočívajících v
zákazu zaměstnání v orgánech územní samosprávy a v zákazu výkonu zaměstnání a
funkcí spojených s hmotnou odpovědností za majetek, u D. Ř. na dobu kolem 4
let, u obviněných J. M. a V. H. na dobu kolem 2 let. Státní zástupce dále
navrhl, aby Nejvyšší soud státním zástupcem navrhované rozhodnutí učinil v
neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Poškozená Obec P. se prostřednictvím svého právního zástupce JUDr. Jiřího
Dobišara vyjádřila k dovolání obviněné D. Ř. uvedením, že jmenovaná obviněná ve
zdůvodnění svého dovolání zcela pomíjí zásadní věc, že protiprávního jednání se
dopustila spolu s obviněným J. M., aniž by byl záměr obce uzavřít dohody o
narovnání zveřejněn podle ustanovení § 39 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, a
uzavření těchto dohod nebylo ani schváleno zastupitelstvem obce podle § 41
citovaného zákona. Poté, co bylo vedení obce ze strany katastrálního úřadu
upozorněno, že dohoda o narovnání se do katastru nemovitostí zapisuje záznamem
a že by měla být schválena zastupitelstvem obce a doložka o tom by měla být v
dohodě uvedena, obviněná spolu s obviněným M. na základě tohoto upozornění
opatřili dohody o narovnání doložkou podle ustanovení § 41 zákona č. 128/2000
Sb., o obcích, s tím, že byly splněny požadavky ustanovení § 39 a § 85
citovaného zákona a že převod existujícího práva k nemovitosti byl projednán a
schválen na zasedání zastupitelstva obce dne 15. 6. 2006. Prohlášení v této
doložce je nepravdivé ve všech bodech, neboť záměr obce řešit situaci s
nájemníky domků nebyl nikdy zveřejněn a na jednání zastupitelstva obce dne 15.
6. 2006 nebyl převod vlastnictví projednán ani schválen. Pokud by obvinění Ř. a
M. nepodepsali dohody o narovnání a nepředložili je katastrálnímu úřadu k
provedení zápisu, obci by nevznikla škoda spočívající v povinnosti vrátit státu
poskytnutou dotaci. Nadto se na povinnost vrátit státní dotaci vztahuje tříletá
promlčecí lhůta a jestliže by tedy již v roce 1997 mělo dojít k porušení
podmínek poskytnutí dotace, jak obviněná uvedla v dovolání, pak by povinnost
vrátit dotaci byla v roce 2006 již promlčena. Nelze také pominout, že obvinění
předložili dohody o narovnání k provedení záznamu v katastru nemovitostí znovu
i po volbách do místních zastupitelstev, které proběhly dne 20. a 21. 10. 2006,
ačkoliv v době po volbách nemělo vedení obce činit žádné úkony vedoucí k
převodu obecního majetku. Závěrem poškozená Obec P. navrhla, aby dovolání
obviněné Ř. bylo podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako
neopodstatněné odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem
zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i
odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §
265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. jsou přípustná, byla podána osobami oprávněnými
[§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr.
ř.) a splňují náležitosti dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.). Protože dovolání
lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále
posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi tvrzené dovolací
důvody, a shledal, že dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
byly uplatněny v souladu se zákonem vymezenými podmínkami.
Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst.
1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněná, přičemž
důvody pro tento postup neshledal. S přihlédnutím k tomu Nejvyšší soud podle §
265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí,
proti nimž byla dovolání podána, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání,
jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející.
Obvinění D. Ř., J. M. a V. H. uplatnili shodně dovolací důvod uvedený v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod
dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto
vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního
posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním
řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo
vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z uvedeného dovolacího důvodu
vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné
nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace)
skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění
vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže
rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska,
zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny,
tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného
práva. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přihlížet k samotným skutkovým
námitkám obviněných. V této souvislosti je však nutné ještě poznamenat, že
Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního
stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na
tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné
skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na
základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení
v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší
soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který
je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §
265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající
skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role
soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení
soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu
věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný
opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu
určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž
přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III.
ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu
ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že
je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením
§ 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává
odvolací soud, přičemž zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového
hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v
extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz
např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení
ÚS, sv. 3, č. 34, str. 257; dále srov. rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 166/95
nebo III. ÚS 376/03). Právě z těchto hledisek se Nejvyšší soud zabýval
některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů jak ze strany nalézacího, tak
i odvolacího soudu ve vztahu k právnímu posouzení v řízení před soudem prvního
stupně posuzovaného jednání obviněných.
Obviněná D. Ř. uplatnila také dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst.
1 písm. h) tr. ř., který spočívá v tom, že obviněné byl uložen takový druh
trestu, který zákon nepřipouští, konkrétně se v daném případě jedná o trest
zákazu činnosti. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména
případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v § 27
tr. zák. bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v
konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit
některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. Jde např. mimo
jiné o uložení trestu zákazu činnosti za trestný čin, který nebyl spáchán v
souvislosti s touto činností (§ 49 odst. 1 tr. zák. a § 73 odst. 1 tr.
zákoníku).
První právně relevantní námitkou obviněná D. Ř. a obviněný J. M. poukázali z
hlediska zavinění ve vztahu ke skutku 1) ve výroku o vině v rozsudku nalézacího
soudu a pod bodem I. výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, že jednali na
základě právních rad udělených jim JUDr. Z. P., a proto nemohla být naplněna
subjektivní stránka trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele
podle ustanovení § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. a trestného
činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle ustanovení § 255
odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., které následně odvolací soud překvalifikoval na
přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku a přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220
odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Obviněná D. Ř. také upozornila, že nalézací
soud si jako předběžnou otázku vyřešil neplatnost smluv o sdružení investorů.
Dovolatelka dále zdůraznila, že majetek sdružení v podílovém spoluvlastnictví
vznikl originárně, a tak dohodami o narovnání nemohlo dojít k převodu
vlastnictví obce a tím k porušení dotačních podmínek. Proto také nebylo nutné
schválení zastupitelstvem obce. Teprve až dohodami o narovnání byly navozeny
nájemní vztahy spoluinvestorů a obce, k čemuž byla obec celou dobu zavázána,
ale až do zásahu obviněné se tím neřídila, což měl být při zkoumání splnění
dotačních podmínek jeden z důvodů uložení povinnosti k vrácení dotace. Obviněný
J. M. shodně ve svém dovolání vyslovil, že nedošlo k převodu ani přechodu
vlastnického práva obce a tím k porušení dotace a nebyla tak založena povinnost
obce projednat a schválit takovýto záměr. Oproti nalézacímu soudu považuje
smlouvy o sdružení investorů za platné.
Trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle ustanovení § 158
odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) se dopustí veřejný činitel, který v úmyslu
způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch
vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu, jestliže tím zároveň opatří
sobě nebo jinému značný prospěch. Ve vztahu k této zvlášť přitěžující okolnosti
ve smyslu odst. 2 písm. a) § 158 tr. zák. postačí zavinění z nedbalosti.
Trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby podle ustanovení § 329 odst. 1
písm. a) tr. zákoníku spáchá úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu
nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch
vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu. Z
hlediska zavinění musí úmysl pachatele kromě jednání zahrnovat i úmysl způsobit
někomu škodu nebo jinou závažnou újmu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný
prospěch. Znak v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu nebo
opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch charakterizuje pohnutku
pachatele, takže k dokonání činu není třeba, aby škoda nebo újma skutečně
vznikla anebo byl neoprávněný prospěch skutečně opatřen.
Trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle ustanovení §
255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. spáchá ten, kdo jinému způsobí škodu nikoli
malou tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost
opatrovat nebo spravovat cizí majetek a způsobí-li takovým činem značnou škodu.
Podstatou trestného činu podle § 255 tr. zák. je úmyslné jednání (konání nebo
opomenutí), kterým vzniká škoda na cizím majetku, a nevyžaduje se, aby se tím
pachatel nebo někdo jiný obohatil nebo získal jinou výhodu. Značnou škodou ve
smyslu § 255 odst. 2 písm. b) tr. zák. se rozumí škoda dosahující částky
nejméně 500.000,- Kč. Z hlediska subjektivní stránky postačí způsobení těžšího
následku uvedeného v § 255 odst. 2 tr. zák. z nedbalosti [§ 6 písm. a) tr.
zák.], protože zákon zde nevyžaduje zavinění úmyslné.
Trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle ustanovení §
220 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který úmyslně poruší podle zákona
mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí
majetek, a tím jinému způsobí škodu nikoli malou. Zvlášť přitěžující okolnost
ve smyslu § 220 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku naplní pachatel, který způsobí
takovým činem značnou škodu. Podstatou trestného činu podle § 220 odst. 1 tr.
zákoníku je úmyslné jednání (konání nebo opomenutí), kterým je způsobena škoda
nikoli malá na cizím majetku, a nevyžaduje se, aby se tím pachatel nebo někdo
jiný obohatil nebo získal jinou výhodu. Značnou škodou ve smyslu § 220 odst. 2
písm. b) tr. zákoníku se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč. Z
hlediska subjektivní stránky postačí způsobení těžšího následku uvedeného v §
220 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku z nedbalosti [§ 17 písm. a) tr. zákoníku],
protože zákon zde nevyžaduje zavinění úmyslné.
K bodu 1) výroku o vině svého rozsudku nalézací soud na straně 33 a násl. v
odůvodnění uvedl, že co se týče smluv o sdružení investorů, bylo prokázáno, že
tyto jednotlivé smlouvy nebyly zastupitelstvem Obce P. nikdy řádně schváleny. Uvedené smlouvy však trpí také další vadou, a to neurčitostí, spočívající v
určení velikosti podílů na společném majetku, když je zde uvedeno: „Podíly
účastníků sdružení na získaném majetku se dělí v poměru podle výše vkladů
účastníků.“ Tato skutečnost však s ohledem na absolutní neplatnost smluv nemá
žádné právní následky. Vlastnické právo k nově zhotoveným stavbám nabyl
samotným zhotovením stavby ten, kdo stavbu uskutečnil s úmyslem mít ji pro
sebe. Tedy obec a jednotliví investoři. Vzhledem k tomu, že v daném případě
nebyla prokázána existence platné dohody o určení výše spoluvlastnických
podílů, pak z § 137 odst. 1 a 2 občanského zákoníku plyne, že podíly
spoluvlastníků jsou stejné, a to bez ohledu na to, jakými částkami každý ze
spoluvlastníků na výstavbu přispěl. Tedy obec 1/2 a investor 1/2. Je tak
zřejmé, že obec jako podílový spoluvlastník stavby s podílem ve výši 1/2 na
základě následně uzavřené dohody o narovnání převedla na investora část svého
podílu ve výši 1/4. Dne 15. 6. 2006 nedošlo k řádnému schválení jednotlivých
dohod o narovnání obecním zastupitelstvem, nýbrž jen ke schválení dalšího
postupu s tím, že: „zastupitelstvo obce pověřuje starostu obce k podepsání těch
smluv souvisejících s původní výstavbou nájemních domů, které v roce 2001
nebyly tehdejším zástupcem obce podepsány“ a „schvaluje, aby obec připravila
návrhy dohod o narovnání s jednotlivými spoluinvestory těchto nájemních domů,
na jejichž základě by bylo možné vložit spoluvlastnické právo k vybudovaným
nájemním domům na spoluinvestory v souladu s textem smluv o sdružení investorů,
a tyto dohody s jednotlivými spoluinvestory projednala a uzavřela tak, aby byly
splněny závazky obce vyplývající ze smlouvy o poskytnutí investiční dotace ze
státního rozpočtu na výstavbu nájemních bytů v obci, uzavřené mezi Obcí P. a
Ministerstvem pro místní rozvoj, podepsané dne 8. 98. 1998 (správné datum
podepsání je v případě Ministerstva pro místní rozvoj České republiky dne 9. 9. 1998 a v případě Obce P. dne 8. 9. 1998, k tomu srov. č. l. 1459 spisu)
tehdejším starostou Ing. J. B.“ (č. l. 536 spisu). K řádnému schválení však
bylo zapotřebí, aby zastupitelstvo obce odsouhlasilo podpis každé konkrétní
dohody, protože na základě každé takové dohody následně došlo k převodu majetku
obce. Tím, že Obec P. převedla vlastnictví domů postavených s použitím dotace
na jiné osoby, porušila ustanovení čl. III bodu 4 Smlouvy o poskytnutí dotace
ze státního rozpočtu na výstavbu nájemních bytů v obci, čímž neoprávněně
použila prostředky ze státního rozpočtu ve výši 3.200.000,- Kč. Na základě
uvedené skutečnosti byla obec P.
povinna odvést do státního rozpočtu
neoprávněně použité prostředky státního rozpočtu ve výši 3.200.000,- Kč a
současně byla povinna za období neoprávněného použití prostředků státního
rozpočtu zaplatit do státního rozpočtu penále ve výši 1 promile denně z
neoprávněně použitých prostředků, nejvýše však do výše této částky. Penále bylo
vypočteno ode dne, kdy došlo k porušení rozpočtové kázně, tj. od 19. 10. 2006,
do dne zahájení kontroly, tj. do 26. 3. 2008, a činilo 1.686.400,- Kč (srov. str. 33 až 35 rozsudku nalézacího soudu). Přitom však již na straně 31 svého
rozsudku nalézací soud pojednává o rozhodnutí Ministerstva financí České
republiky ze dne 7. 4. 2009, č. j. 43/24 077/2009-434, kterým byla obci
prominuta z odvodu částka 2.000.000,- Kč a z penále částka 1.578.688,- Kč
včetně odpočtu.
Odvolací soud k bodu I. výroku o vině svého napadeného rozsudku (shodný skutek)
na straně 12 odůvodnění rozvedl, že trestněprávní odpovědnost obviněných Ř. a
M. byla soudem prvního stupně dovozena správně, s výjimkou posouzení jednání
jmenovaných dvou obviněných v bodě 1) výroku o vině napadeného rozsudku a
obviněné Ř. v bodě 4) napadeného rozsudku, jako trestného činu zneužívání
pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr.
zák. Správně sice soud I. stupně zhodnotil, že v případě obou jmenovaných
obviněných šlo o veřejné činitele, kteří vykonávali svoji pravomoc způsobem
odporujícím zákonu, a takto úmyslně (úmysl nepřímý) způsobili Obci P. škodu.
Kvalifikovaná skutková podstata v ustanovení § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2
písm. a) tr. zák. požadovala však zároveň i opatření sobě, či jinému prospěchu
a výše tohoto prospěchu se pak řídila ustanovením § 89 odst. 11 tr. zák. Z
popisu skutku, tak jak je uveden v bodě 1) výroku o vině napadeného rozsudku,
však vůbec nevyplývá výše jakéhokoliv majetkového prospěchu, ani to, kdo tento
značný majetkový prospěch měl získat. Za důkazní situace, vyplývající ze
spisového materiálu, ani uvedená skutečnost, tj. výše případného majetkového
prospěchu, není zjistitelná. Z uvedeného důvodu není možno použitou právní
kvalifikaci akceptovat, když v době, kdy byl napadený rozsudek vyhlášen, byla
správná další kvalifikace jednání obviněných Ř. a M., tj. pokud jejich jednání
bylo posouzeno i jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího
majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.
V rámci výslechů bývalých zastupitelů jak v přípravném řízení, tak u hlavního
líčení, byly ze spisového materiálu Nejvyšším soudem zjištěny následující
skutečnosti. V. L. a J. S. v přípravném řízení uvedli, že na úřední desce obce
P. byl vyvěšen záměr týkající se možnosti výstavby rodinných domů za přispění
státní dotace. M. P. a J. K. uvedli, že se domnívají, že byl záměr obce na
výstavbu rodinných domů s přispěním státní dotace vyvěšen na úřední desce, aby
se s ním občané P. seznámili. J. J. v přípravném řízení vypověděl, že nikdy
nebyl na zasedání zastupitelstva obce, kde by se jednalo o tom, že smlouvy
týkající se dotace jsou špatné (č. l. 605 spisu). F. T., rozvedl, že ze strany
obviněné Ř. a JUDr. P. bylo řečeno, že smlouvy týkající se rodinných domů
postavených za přispění státní dotace jsou špatné a musí se předělat (č. l. 587
spisu). J. J. u hlavního líčení uvedla, že převod domků byl určitě projednán na
zastupitelstvu obce, bylo odsouhlaseno, aby věc byla projednána s JUDr. P., ale
určitě žádnou připravenou smlouvu neviděla (č. l. 2348 až 2349 spisu). Podle V.
L. na poradě zastupitelstva JUDr. P. a obviněná Ř. vysvětlovali, proč by se
měly narovnat původní smlouvy, na zastupitelstvu se hlasovalo, aby JUDr. P. a
obviněná Ř. obešli spoluvlastníky domků, ale nehlasovalo se o samotném převodu.
Svědek L. dále uvedl: „Pokud jsem dotazován, zda se vyjádřil pan P. k dotaci
nebo hovořil pouze o nájemném, uvádím, že někteří ty smlouvy ani neviděli, ty
bývalé, že se porušily. Až poté, co mi smlouvu půjčil pan M. B. na
zastupitelstvu, kde se sešli také mladí, tam mi to půjčil a tam byly napsané
dotace. Já jsem přesně také nevěděl, že se dotace budou muset vrátit, to nám
pan P. nevysvětlil, že když se udělají nové smlouvy, musí se dotace vrátit“ (č.
l. 2374 až 2375 spisu). M. P. u hlavního líčení vypověděl, že na zastupitelstvu
nehlasovali o dohodách o narovnání (č. l. 2378 spisu). J. K. u hlavního líčení
uvedl, že na zastupitelstvu hlasovali o tom, aby se závadný stav změnil a aby
se přibral advokát, dohodu o narovnání neviděl (č. l. 2355 spisu). J. B. u
hlavního líčení vypovídal, že smlouvy byly na zastupitelstvu obce určitě
projednávány, vždy hlasoval proti (č. l. 2352 spisu). Na č. l. 2353 je zachycen
zbytek jeho výpovědi: „hlasovali jsme pro mandát pro paní Ř., to bylo s tím
právníkem, že má něco udělat. To bylo první hlasování […] Druhé hlasování, kdy
jsem byl proti, se týkalo samotné smlouvy. V druhém případě jsme jako
zastupitelstvo hlasovali o smlouvě o narovnání. V ústní formě ji přednesl pan
advokát a řekl, co bude obsahovat a co bude řešit“. Podle výpovědi M. S.
smlouvu, která měla být nachystána, neviděl. Na zastupitelstvu hlasovali, aby
JUDr. P. udělal smlouvu, která by napravovala předešlé dvě smlouvy, dohodu jako
takovou ale neschvalovali. Nájem tam za celých osm let nebyl (č. l. 2350 až
2351 spisu). Naproti tomu podle F. T. zastupitelstvo obce schvalovalo „smlouvy
o převodu domků, o napravení“ (č. l. 2343 spisu). J. S. si myslí, že dohody o
narovnání schvalovalo zastupitelstvo obce, že to určitě zastupitelstvem prošlo
(srov. č. l. 2341 spisu).
JUDr. Z. P. v přípravném řízení vypovídal, že nesouhlasí s tím, aby musel záměr
obce viset na úřední desce, neboť si v dohodě o narovnání vysvětlili, že lidé,
kterých se dohody týkaly, již měli být spoluvlastníky od okamžiku kolaudace a
takto měli být zapsáni i v katastru nemovitostí. Původní smlouvy nezrušil
proto, že by se musela podle jeho názoru vracet dotace (č. l. 1803 spisu). Na
otázku policejního orgánu zda věděl o tom, že jednou z podmínek poskytnutí
dotace obci bylo, že obec bude vlastníkem pozemku a na něm vystavěného domku
pod dobu 20 let od kolaudace, odpověděl, že o tom nic neví a není to tak. O
vypracování dohod o narovnání byl požádán obcí, konkrétně obviněnými Ř. a M. (č. l. 1804 spisu). U hlavního líčení se vyjádřil ke smlouvě ze dne 8. 9. 1998
„o poskytnutí dotace“ konstatováním, že z této smlouvy nevyvozuje podmínky,
které byly řečeny v obžalobě. Podle jeho právního názoru, který tlumočil oběma
obviněným, jednotliví investoři stejně byli vlastníky, protože to říkala
smlouva o sdružení. Není pravda, jak je v obžalobě uvedeno, že obec převedla
podíly apod. Rodinné domky byly ve spoluvlastnictví jak obce, tak investorů ze
zákona, občanského zákoníku, následně bylo pouze provedeno narovnání závadného
stavu, který nebyl zapsán v katastru nemovitostí (č. l. 2379 spisu). Na č. l. 2380 dále vypovídal, že „podmínka poskytnutí dotace nebyla porušena dohodou o
narovnání podle mého mínění a takto jsem to taky přednesl. Nevím, proč
ministerstvo chtělo dotaci vrátit […] Pokud proběhlo řízení (myšleno o vrácení
dotace), domnívám se, že v řízení nebylo postupováno řádně. Myslím si, že z
tohoto důvodu nemohla být dotace požadována k vrácení. A takto jsem jim to
radil. […] S jednotlivými dohodami s investory o narovnání byli určitě
seznámeni členové zastupitelstva […] než je podepsali, projednali jsme to též
na zastupitelstvu […] na zastupitelstvu se dle mého nehlasovalo o konkrétních
smlouvách mezi obcí a panem O. či O. např., ale byl schvalován princip […]
Domnívám se, že v zastupitelstvu nebylo třeba hlasovat o konkrétních smlouvách
s investory o narovnání. Tudíž nebylo třeba zveřejňovat záměr obce […]
Rozhodnutí ministerstva o vrácení dotace je protiprávní, pokud takové je, ale
neviděl jsem ho, nevím, jak zní“. Na č. l. 2382 se jednak vyjadřoval k
doložkám, konkrétně k doložce na č. l. 1491 spisu a řekl, že je možné, že ji
formuloval, ale spíše to byla doložka, kterou mu předložili v P. a kterou
schválil. K dohodám o narovnání dodal, že zásady dohod byly schváleny na
jednání zastupitelstva dne 15. 6. 2006. Samotná dohoda „na jednání
zastupitelstva nebyla předložena k nahlédnutí, jsem o tom přesvědčen, ale nevím
to. Myslím si, že ne, že tam byly pouze řečeny ty zásady […] Na zastupitelstvu
bylo řečeno, že budeme jednat s nájemci o znění dohody […] Pokud jde o to, kdo
stanovil poměr v dohodě o narovnání, že ? nemovitosti je ve spoluvlastnictví
nájemců a ?
zůstává obci, uvádí, že konečné slovo mělo zastupitelstvo a návrh
tohoto znění vycházel z nějaké tabulky, kterou jsme připravovali […] Konkrétní
dohody se neprojednávaly na zastupitelstvu, jsem o tom pevně přesvědčen“ (č. l. 2382 spisu). Obviněný J. M. u hlavního líčení uvedl, že obviněná Ř. za ním
přišla s tím, že narazila na problém, který by mohl zapříčinit vrácení dotací. Jednalo se o to, že domky byly nájemní, ale žádný nájem udělán nebyl a toto
považovala za nedostatek (č. l. 2307 spisu). JUDr. P. potvrdil, že hrozí
nebezpečí vrácení dotací a nabídl se, že vypracuje řešení. Není pravdou, že o
tom zastupitelstvo nevědělo. Obviněný M. dále upozornil, že v obžalobě je
vyčíslena škoda 3.200.000,- Kč, ale obec skutečně vracela 1.200.000,- Kč, takže
existuje rozpor ve výši škody. V dobré víře, že JUDr. P. situaci napraví, věc
podepsal, a to s „požehnáním“ zastupitelstva (č. l. 2308 spisu). Na č. l. 2309
zdůraznil: „Právník nemá žádnou právní zodpovědnost za svou práci a veškerá
vina za jeho chyby zpracování se svalila na mě, to považuji za nespravedlivé“. Dohody o narovnání byly JUDr. P. vyhotoveny na základě podkladů, které si JUDr. P. vyžádal. Byla to smlouva o dotacích, smlouva o sdružení investorů a veškeré
podklady, které požadoval, mu byly poskytnuty (srov. č. l. 2310 spisu). K
otázce nájmu na č. l. 2311 uvedl, že žádná smlouva o nájmu vypracována nebyla a
žádný nájem placen nebyl.
Podle zprávy Ministerstva pro místní rozvoj České republiky se na jmenovaném
ministerstvu nachází pouze „Smlouva o poskytnutí dotace ze státního rozpočtu na
výstavbu nájemních bytů v obci“ ze dne 19. 10. 1998 a „Smlouva o sdružení
investorů“ ze dne 18. 9. 1997. Ve zprávě se dále uvádí, že z výpisu z katastru
nemovitostí vyplývá, že dotované domy jsou ve vlastnictví obce jen ze
čtvrtinové části a na domek je dokonce nařízena exekuce. Tím byla porušena
podmínka poskytnutí dotace, že obec „nepřevede po dobu 20 let od kolaudace
stavby vlastnictví domu s použitím státní dotace na jinou osobu“. Ministerstvu
pro místní rozvoj České republiky škoda nevznikla (č. l. 1460 až 1461 spisu). Např. v „Dohodě o narovnání“ uzavřené mezi Obcí P. a manžely B. je v kapitole
nazvané „I. Skutečnosti, z nichž dohoda o narovnání vychází“ pod bodem 1. mimo
jiné zachyceno, že „Ve smlouvě o poskytnutí investiční dotace ze státního
rozpočtu na výstavbu nájemních bytů v Obci P. uzavřené mezi Obcí P. a
Ministerstvem pro místní rozvoj ze dne 8. 9. 1998 se Obec P. zavázala k
postavení nájemních dvojdomků s nájemními byty. […] Podmínkou čerpání dotace
mimo jiné bylo, že se tímto způsobem postaví domky s nájemními byty, obec
nepřevede vlastnictví domu po dobu 20 let od kolaudace na jinou osobu a zajistí
užívání všech takto postavených bytů k trvalému nájemnímu bydlení“. Pod bodem
5. je uvedeno, že „Podmínkou nájemního vztahu je i dohoda o ceně nájemného a o
placení nájemného. Strany považují za nesporné, že nájemní vztah vznikl,
nájemní smlouva byla vyhotovena, ale nebyla podepsána“ (č. l. 1482 spisu). Naproti tomu například v případě „Dohody o narovnání“ uzavřené s D. O. je v
bodě 5. téže kapitoly uvedeno: „Obec též uzavřela dne 22. 1. 2001 nájemní
smlouvy s účastníky, z nichž vyplývá, že nájemné se sjednává na dobu 20 let za
1,- Kč za celou dobu nájmu. Takto uzavřená nájemní smlouva však obchází smysl
zákona o nájmu a odporuje dobrým mravům, takže by mohla být z tohoto důvodu
posouzena jako absolutně neplatná. Pokud by však nájemní smlouva byla neplatná,
nebyla by splněna jedna ze základních podmínek poskytnutí dotace“ (srov. č. l. 1642 spisu). V kapitole II. nazvané „Sporná a pochybná práva“, a to opět v
případě dohody, kde jednou ze smluvních stran jsou manželé B., v bodě 14. je
uvedeno: „Spornými a pochybnými právy tedy jsou: nevyjasněnost a nevyčíslení
výše vkladů účastníků podle smlouvy o sdružení investorů […] a z toho
vyplývající nevyčíslená velikost spoluvlastnických podílů […], nevložení
spoluvlastnického práva účastníků smlouvy o sdružení investorů na vybudovaném
nemovitém majetku do katastru nemovitostí …“ (č. l. 1483 spisu). K podpisu
dohod o narovnání svědek J. Š., jeden ze spoluvlastníků nájemního domu,
vypověděl: „Z počátku jsem odmítal jí (myšleno obviněnou Ř.) vypracovanou
„Dohodu o narovnání“ podepsat, ale byl jsem konkrétně já tlačen jejím právníkem
(myšleno JUDr. P.) k podpisu. Ř.
nebo ten její právník, už si přesně
nevzpomínám, nás všechny v podstatě vydírali, kdy bylo z jejich strany uvedeno,
že pokud „Dohodu o narovnání“ nepodepíšeme, tak že se obrátí na Ministerstvo,
které obci udělilo státní dotaci s tím, že smlouvy, které byly uzavřeny v
souvislosti s výstavbou rodinných domků za starosty B. jsou špatné, následkem
čehož bude muset Obec P. vrátit státní dotaci a celá se tak zadluží“ (č. l. 1655 spisu). Podle vyjádření Katastrálního úřadu Jihomoravského kraje,
Katastrální pracoviště Břeclav ze dne 16. 8. 2006, byli J. a J. Š. vyrozuměni o
tom, že „Dohoda o narovnání“ by měla být před podáním návrhu na záznam v
katastru, schválena zastupitelstvem obce a doložka o tom by měla být v dohodě
uvedena (č. l. 1706 spisu). Konkrétně doložka „Dohody o narovnání“, kde smluvní
stranou byli Š., je datována 19. 10. 2006 (č. l. 1682 spisu). Na č. l. 2189 a
násl. je zažurnalizován protokol o ústním jednání Finančního úřadu v Břeclavi
ze dne 21. 4. 2008. Podle kontrolních zjištění Obec P. nepřesáhla výši věcně
usměrňovaného nájemného podle obecně závazných právních předpisů. Tím, že došlo
k převodu vlastnictví domů na jiné osoby, bylo porušeno ustanovení čl. III bodu
4 Smlouvy o poskytnutí dotace ze státního rozpočtu na výstavbu nájemních bytů v
obci. Na základě uvedeného byla Obci P. vyslovena povinnost odvést do státního
rozpočtu neoprávněně použité prostředky státního rozpočtu republiky ve výši
3.200.000,- Kč včetně penále, které činí 1.686.400,- Kč (srov. č. l. 2191
spisu). Platebním výměrem ze dne 21. 4. 2008 bylo Obci P. uloženo penále ve
výši 1.686.400,- Kč (č. l. 2195 spisu). Platebním výměrem ze dne 21. 4. 2008
bylo Obci P. uloženo odvést do státního rozpočtu republiky neoprávněně použité
prostředky státního rozpočtu republiky ve výši 3.200.000,- Kč (č. l. 2197
spisu). JUDr. Jiří Dobišar jménem Obce P. zaslal dne 3. 7. 2009 vyčíslení škody
s tím, že rozhodnutím Ministerstva financí ze dne 7. 4. 2009 byla obci z
poskytnuté dotace prominuta povinnost vrátit částku 2.000.000,- Kč a obec tak
musela vrátit do státního rozpočtu částku 1.200.000,- Kč. Z vyměřeného penále
byla obci prominuta částka 1.578.688,- Kč a obec na penále zaplatila částku
107.712,- Kč. Celkově byla obci pod bodem 1. obžaloby způsobena škoda ve výši
1.307.712,- Kč (č. l. 2295 spisu). Zmiňované rozhodnutí Ministerstva
spravedlnosti je připojeno na č. l. 2296 spisu.
S přihlédnutím k jednotlivým svědeckým výpovědím a listinným důkazům,
jak byly rozepsány výše, Nejvyšší soud nemůže souhlasit se závěry obou soudů
nižších stupňů. Předně je třeba se zabývat znovu platností smluv o sdružení a
právní úpravou k nim se vztahující, když závěry nalézacího soudu nemají oporu v
provedeném dokazování a jsou v rozporu i s úpravou smlouvy o sdružení ve smyslu
§ 829 a násl. občanského zákoníku. Ustanovení § 834 občanského zákoníku
upravuje vlastnictví majetku získaného při výkonu společné činnosti sdružení,
podle nějž majetek získaný při výkonu společné činnosti se stává
spoluvlastnictvím všech účastníků. Podle tohoto ustanovení majetek, který je
získán v souvislosti s činností účastníků sdružení, nemůže nabýt do vlastnictví
sdružení, nýbrž pouze jeho účastníci. Přímo ze zákona se tak zakládá
spoluvlastnický vztah účastníků sdružení k výsledkům jejich pro účely sdružení
realizované činnosti. Spoluvlastnický vztah se přitom vytváří zásadně mezi
všemi účastníky sdružení, nikoliv jenom těmi, kteří se o získání majetku svou
faktickou činností přičinili. Smlouva, eventuálně zákon, stanoví rozsah
spoluvlastnického podílu (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M. a kol.
Občanský zákoník II. § 460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck,
2009, s. 2335). Podle § 836 odst. 2 občanského zákoníku při většinovém
rozhodování velikost podílu účastníka nerozhoduje. Podle rozhodnutí Krajského
soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 31 Ca 19/98, se na základě ustanovení § 834
občanského zákoníku přímo ze zákona zakládá spoluvlastnický vztah účastníků
smlouvy o sdružení (§ 829 a násl. občanského zákoníku) k výsledku jejich, pro
účely sdružení, realizované činnosti. Zákon zde neupravuje zvláštní režim pro
nabývání nemovitých či movitých věcí, spoluvlastnický vztah tedy vzniká k
veškerému nabývanému majetku. Při nabytí nemovitosti na jméno jednoho účastníka
sdružení se nelze dovolávat ustanovení § 133 občanského zákoníku, neboť to
upravuje nabývání nemovitosti na základě smlouvy. Na věci nemovité získané do
spoluvlastnictví při výkonu společné činnosti nelze též vztáhnout institut
bezplatného užívání jednotlivě určených věcí podle ustanovení § 833 občanského
zákoníku, neboť ten se týká pouze věcí, které byly sdružení poskytnuty, nikoliv
věcí získaných při výkonu společné činnosti.
Nalézací soud a následně i soud odvolací dále pochybily, jestliže ve skutkové
větě v návaznosti na podanou obžalobu ponechaly jako výši způsobené škody
částku 3.200.000,- Kč, ačkoliv již v odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu se
na str. 31 objevuje zmínka o prominutí Obci P. vrácení části dotace a penále,
přičemž i podle zmocněnce poškozené obce P. činí způsobená škoda v bodě 1)
rozsudku nalézacího soudu a v bodě I. rozsudku odvolacího soudu pouze
1.307.712,- Kč, která se skládá z částky 1.200.000,- Kč na vrácené dotaci a
částky 107.712,- Kč na zaplaceném penále (srov. č. l. 2294 až 2295 spisu).
Soudy se také dostatečně nevypořádaly s obhajobou obviněných D. Ř. a J. M.,
pokud namítali, že jejich jednáním nebyla naplněna subjektivní stránka, když
dali na radu JUDr. P. a postupovali podle jeho pokynů. Ani sám JUDr. P. jak
vyplývá z jeho shora citované výpovědi nepopíral, že to byly právě jeho rady,
které dával obviněným a kterými se tito následně řídili. K tomu je třeba
zdůraznit, že jestliže laické osoby se spolehnou na informace advokáta, jako
osoby práva znalé, aniž by měly nějaké věrohodné signály, z nichž by mohly
dovodit nesprávnost takových informací, nelze u nich zpravidla dovodit úmyslné
zavinění ve vztahu k vzniku tvrzené škody na podkladě jejich jednání v právním
smyslu. Dále se oba soudy dostatečně nezabývaly tím, zda nedošlo ze strany
obviněných k špatnému výkladu zápisu ze dne 15. 6. 2006, podle nějž
zastupitelstvo obce schválilo, aby obec připravila návrhy dohod o narovnání s
jednotlivými spoluinvestory nájemních domů, na jejichž základě by bylo možné
vložit spoluvlastnické právo k vybudovaným nájemním domům na spoluinvestory v
souladu s textem smluv o sdružení investorů, a tyto dohody s jednotlivými
spoluinvestory projednala a uzavřela tak, aby byly splněny závazky obce
vyplývající ze smlouvy o poskytnutí investiční dotace ze státního rozpočtu na
výstavbu nájemních bytů v obci. V tomto směru je třeba především poukázat na
shora citované svědecké výpovědi bývalých zastupitelů Obce P., z kterých
jednoznačně vyplývá vědomost o uzavírání dohod o narovnání a též o jejich
obsahu, který zřejmě přinejmenším v obecné poloze schválili, resp. s ním byli
seznámeni a neuplatnili vůči němu žádné zásadní výhrady.
U druhého skutku, který je obviněné Ř. kladen za vinu [bod 2) rozsudku
nalézacího soudu a bod II. rozsudku odvolacího soudu], dovolatelka namítla, že
za proplacené služby vytvořil JUDr. Z. P. obci jako plátci služeb hodnoty,
které byly účtovanými částkami proplaceny. Obci tedy nemohla vzniknout škoda
vyčíslená v tomto bodě. Navíc se jednalo o smluvní odměnu, jejíž výši nemohla
obviněná ovlivnit. Ve věci neexistuje jediný důkaz, že by obviněná kdykoliv
ústně nařídila tehdejší účetní obviněné H. úhradu faktur JUDr. P.
Nalézací soud k bodu 2) výroku rozsudku konstatoval, že jednání zde popsané
mělo být dáno za vinu nejen obviněné D. Ř., ale i starostovi obviněnému J. M.,
protože starosta podepisoval přímo příkaz k úhradě z účtu, i když tvrdí, že o
tom nevěděl. Platí však zásada obžalovací. Podstata věci je v tom, že částky
vyplacené jmenovanému advokátovi nebyly schváleny zastupitelstvem. Samotné
proplacení faktur advokátovi, co se týče ústního pokynu, podle hodnocení důkazů
ve vzájemných a logických souvislostech také provedla obviněná Ř., přičemž s
ohledem na čtené důkazy (zápisy ze zasedání zastupitelstva obce) si musela být
vědoma toho, že rozpočet obce nepamatuje na takové výdaje, jejich proplacení
nutně bylo v rozporu s rozpočtovými pravidly územních rozpočtů. Tento názor
soudu jen upevňuje vyhodnocení faktur, které byly jako listiny čteny, zejména
jejich navyšování před skončením volebního mandátu zastupitelstva a tím i
pozice místostarostky obce, když bylo zřejmé, že se již zastupitelstvo v
tehdejší podobě nesejde a nemůže tedy ani zpětně tyto úkony schválit. I když je
na příkazech k převodu podpis starosty M., tak s ohledem na výše řečené je
zřejmé, že to byla obviněná Ř., která nutně pokyn dala. Odvolací soud se s
uvedenými skutkovými zjištěními a závěry nalézacího soudu bez dalšího ztotožnil.
Odhlédne-li se od toho, komu vlastně měla být vina za tento skutek kladena, jak
na to poukázal i nalézací soud, je třeba konstatovat, že obžaloba i oba soudy
vyšly u tohoto skutku z formálního přístupu, že ke škodě v celkové výši
187.286,20 Kč došlo již tím, že zastupitelstvo Obce P. schválilo v rozpočtovém
opatření č. 1 při svém zasedání dne 15. 6. 2006 rozpočet na konzultační,
poradenské a právní služby jen v celkové výši 70.000,- Kč, přičemž k jeho
dalšímu navýšení nikdy nedošlo a rozpočtová změna neproběhla, čímž došlo k
porušení § 84 odst. 2 písm. b) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, v platném
znění, kdy pouze zastupitelstvo obce má oprávnění schvalovat rozpočet obce,
čímž byla způsobena Obci P. škoda v celkové výši 187.286,20 Kč.
Takovýto formální přístup založený jen na nedodržení rozpočtových pravidel
neodpovídá chápání škody u trestného činu porušování povinnosti při správě
cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., resp. po 1. 1. 2010
přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2
písm. b) tr. zákoníku. Za škodu je třeba považovat újmu, která nastala
(projevuje se) v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná
všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím
majetkového plnění, především poskytnutím peněz, nedochází-li k naturální
restituci (srov. R 55/1971 – občanskoprávní, s. 151). Z provedeného dokazování
sice vyplývá, že nedošlo ze strany zastupitelstva ke schválení navýšení
rozpočtu za právní služby, ale tato skutečnost sama o sobě, a to i vzhledem k
situaci, která panovala na Obecním úřadě P., kterou vytvořili svou činností
obvinění, ale i samo zastupitelstvo, které zcela zjevně neplnilo svou úlohu,
nemohla způsobit Obci P. škodu v uvedeném smyslu, kterou by podle ustálené
judikatury Nejvyššího soudu bylo možno dovodit jen v případě, že by došlo k
popsané majetkové újmě u poškozené Obce P., tedy pokud by tato vzhledem ke
konkrétním okolnostem tohoto případu vynaložila finanční prostředky nad rámec
poskytnutých služeb advokátem JUDr. Z. P., tedy jinými slovy by došlo k
fakturování a proplacení odměn a hotových výdajů za služby, které ve
skutečnosti nebyly pro Obec P. JUDr. Z. P. vůbec provedeny, anebo by takové
poskytnuté služby jím byly v rozporu s uvedenou mandátní smlouvou nadhodnoceny.
Ke skutku pod bodem 3) výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu obviněná D. Ř.
namítla, že jí byly schváleny odměny na zasedání zastupitelstva jednak dne 12.
12. 2002, ale také dne 28. 8. 2003, kdy jí byly navýšeny odměny podle nařízení
vlády č. 37/2003. Navíc neexistuje důkaz, že by komukoliv nařídila ústně a bez
vědomí starosty obce, aby jí tyto odměny vyplatil. Ke druhému dílčímu skutku
uvedla, že jí skutečně bylo schváleno proplácení telefonních hovorů nejméně ve
výši 1.000,- Kč měsíčně. Vzhledem k tomu, že nebyla oprávněna nakládat s
finančními prostředky obce, ani k tomu nebyla zmocněna, nedošlo k žádnému
svěření finančních prostředků, které by si popisovaným způsobem mohla přisvojit.
K bodu 3) odstavec 1 výroku rozsudku nalézací soud uvedl, že změna v systému
odměňování nebyla schválena a v předložených zápisech z veřejných zasedání od
roku 2002 do 28. 9. 2006 nebyla zjištěna. Na zasedání zastupitelstva ze dne 28.
8. 2003 nebyla stanovena výše odměny neuvolněné místostarostce, v textu bylo
pouze uvedeno: „Vzhledem k tomu, že zástupkyně starosty pracuje velmi vytíženě
pro obec, byl jí přiznán příplatek k základnímu platu, a to na počet obyvatel
obce podle nařízení vlády z 1. 1. 2003. Tento příplatek jí byl odsouhlasen
zpětně za měsíc červenec a srpen 2003“. Obviněná Ř. odměny pobírala proti
podpisu, což je součástí spisového materiálu (str. 37 až 38 rozsudku nalézacího
soudu).
K bodu 3) odstavec 2 výroku rozsudku nalézací soud poznamenal, že vnitřní
směrnicí obce nebylo ošetřeno poskytování finančních prostředků z rozpočtu obce
na úhradu za telefonní hovory soukromým telefonem paní místostarostky. Rovněž
tak zápisy ze zastupitelstev předložené při přezkoumání neobsahovaly schválení
příspěvku na její telefon. Kontrolou bylo zjištěno, že od měsíce ledna do
měsíce října 2006 bylo vyplaceno na základě předložených stvrzenek od Sazka, a.
s., celkem 34.900,- Kč. Výdajový pokladní doklad podepsala jako pokladní účetní
obce, příjemce peněz byla opět účetní obce, výdaj schválila administrativní
pracovnice, která neměla oprávnění k tomuto úkonu. Schválený i upravený
rozpočet na tuto položku činil 25.000,- Kč, skutečné čerpání k 31. 12. 2006
bylo vykázáno ve výši 53.732,31 Kč (str. 38 rozsudku nalézacího soudu). Zde si
nalézací soud odporuje, pokud na jedné straně popisuje, že skutečné čerpání k
31. 12. 2006 bylo vykázáno ve výši 53.732,31 Kč, na druhé straně však ve
skutkové větě výroku o vině uvádí, že Obci P. vznikla skutečná škoda ve výši
73.700,- Kč. Vůbec není zřejmé, jak se do této škody promítlo tvrzení o
schváleném i upraveném rozpočtu na tuto položku ve výši 25.000,- Kč.
Odvolací soud k tomuto bodu výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu nic
významného v odůvodnění svého rozhodnutí neuvedl.
Trestného činu zpronevěry podle ustanovení § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák.
se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a přitom způsobí
takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. U trestného činu
zpronevěry podle § 248 tr. zák. je okruh pachatelů omezen jen na osoby, jimž
byla věc svěřena. Věc je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do
faktické moci (do držení) s tím, aby s věcí nakládal určitým způsobem. Pachatel
si přisvojí věc, která mu byla svěřena, jestliže s věcí naloží v rozporu s
účelem, k němuž mu byla cizí věc dána do opatrování nebo do dispozice, a to
způsobem, který maří základní účel svěření.
Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že se nezabýval naplněním znaku
„přisvojí si cizí věc, která jí byla svěřena“, a to vzhledem k tomu, že z dosud
provedeného dokazování nevyplývá, že by obviněná Ř. byla oprávněna nakládat s
předmětnými finančními prostředky obce. Vzniká tak otázka, zda a na základě
čeho dospěla obžaloba a následně oba soudy k závěru, že došlo k svěření
konkrétních finančních prostředků, které by si mohla přisvojit, jak vyžaduje
trestný čin zpronevěry, kterým byla uznána vinnou. Navíc je zde patrné
pochybení nalézacího soudu, který uvádí odlišnou výši škody v souvislosti s
proplacením telefonních hovorů ve skutkové větě výroku o vině rozsudku od výše
škody popisované v odůvodnění, kde navíc zřejmě nebyla promítnuta ani částka
schváleného i upraveného rozpočtu. Také některé svědecké výpovědi bývalých
zastupitelů obce (srov. výpověď J. K. a J. S.) a také výpovědi obou
spoluobviněných D. Ř. a J. M. potvrzují, že ke schválení proplacení hovorů
uskutečňovaných obviněnou Ř. z jejího soukromého mobilního telefonu pro účely
obce skutečně došlo, ačkoliv o tom neexistuje žádný zápis a z jednotlivých
výpovědí není zřejmé, o jakou výši se jednalo. Nalézací soud považoval za
zásadní výpověď obviněného J. M. (str. 36 rozsudku), ačkoliv jeho výpověď
vzbuzuje vzhledem ke své rozpornosti zásadní pochybnosti (blíže k tomu viz také
níže).
K bodu III. výroku rozsudku odvolacího soudu [bodu 4) rozsudku nalézacího
soudu] obviněná Ř. podotkla, že neexistuje jediný důkaz, který by jí mohl
usvědčit, že nařídila účetní vyplacení odměn D. J. V daném případě se jednalo o
odměny vyplývající z pracovního poměru, kde k jejich schválení byl oprávněn
pouze zaměstnavatel, tedy starosta obce, nikoliv obviněná.
Nalézací soud tento bod zhodnotil tak, že byly z obecní pokladny Obce P. účetní
H. vypláceny odměny v celkové výši 92.400,- Kč D. J., bez toho aniž by starosta
obce J. M. vyplácení takových odměn řádně schválil. Soud na základě hodnocení
důkazů v logických souvislostech nemá pochyby o tom, že tyto odměny nebyly
oprávněné. Obdobně, jak je tomu u předcházejícího bodu, nařízení vyplacení
odměn musela provést obviněná Ř. nebo obviněný M., který toto však popírá,
čemuž soud uvěřil. Toto je ovlivněno i tím, že svědkyně J. je dcerou obviněné
Ř., i tím, že obdobným způsobem si „přilepšovala“ sama obviněná Ř. Navíc změnu
platu podle platných platových předpisů by musel nařídit jen starosta obce.
Byla to jen obviněná Ř., kdo mohl v situaci, která na obci panovala, mimo
starosty obce, vyplacení odměn zařídit a nařídit. Soud nepochybuje na základě
logických souvislostí, že to skutečně byla ona. Ani v tomto bodě se odvolací
soud ke zjištěním a závěrům nalézacího soudu blíže nevyjádřil.
J. J. u hlavního líčení vypověděla, že si není vědoma toho, že by
zastupitelstvo schvalovalo odměnu pro D. J. (č. l. 2349). Také J. K. potvrdil,
že zastupitelstvo nejednalo o odměně pro jmenovanou (č. l. 2354 až 2355).
Obviněný J. M. u hlavního líčení uvedl, že nepodepisoval žádné odměny pro paní
J. a ani ústně či písemně neschválil (č. l. 2313). Při stanovení výše škody
nalézací soud vyšel z vyčíslení škody Obcí P., podle níž D. J. byla v letech
2003 – 2006 vyplacena neoprávněná odměna v částce 92.400,- Kč (č. l. 2146). D.
J. v přípravném řízení uvedla, že nějaké odměny skutečně obdržela, v jaké výši
neví, musel je schválit starosta M. Přímo před ní starosta D. Ř. přislíbil
odměnu (č. l. 625). Obviněná H. v přípravném řízení potvrdila, že odměny D. J.
vyplatila, a to na základě předešlé konzultace s obviněným J. M. Žádné doklady,
podepsané M., na základě kterých by měla odměny vyplatit, neexistují a
neexistovaly (č. l. 46). „Ř. za mnou přišla s tím, že odměny má konzultovány se
starostou a že tento s nimi souhlasí. Na základě toho jsem opět provedla jejich
výplatu přímo J.“ (č. l. 60).
K výpovědi obviněné V. H. Nejvyšší soud dodává, že pokud jednala po předešlé
konzultaci s obviněným M., nelze ani v tomto případě mít za jednoznačně
prokázanou vinu obviněné Ř., když výplatu odměn prováděla obviněná V. H., a to
pouze na základě ústního pokynu, aniž by si vyžádala písemné schválení odměn,
které by mohla následně zdokladovat. Odůvodnění nalézacího soudu je navíc velmi
nepřesvědčivé a důkazně velmi slabé, zvláště v té části, kde popisuje, že
obdobně, jak je tomu u předcházejícího bodu [myšleno bodu 3) rozsudku
nalézacího soudu], nařízení vyplacení odměn musela provést obviněná Ř. nebo
obviněný M., který toto však popírá, čemuž soud uvěřil, kdy k okolnostem
týkajícím se věrohodnosti výpovědi obviněného J. M. se Nejvyšší soud již
vyjadřoval (blíže k tomu viz také níže). Také závěry nalézacího soudu o tom, že
na základě logických souvislostí nepochybuje, že to skutečně byla obviněná Ř.,
kdo vyplacení odměn D. J. nařídil, jsou bez konkrétního odkazu na provedené
důkazy zásadně nedostačující.
Pokud jde o bod 5) výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu obviněná V. H. ve
svém dovolání uvedla, že nelze uvěřit obhajobě obviněného M., že o vyplacení
finančních prostředků jí samotné v podobě odměn nevěděl, či o nich nemohl
vědět, jestliže podepisoval výplaty. Obviněná také zpochybnila výši škody.
Nebylo totiž řádně rozlišeno, zda-li souhrnná částka, kterou si měla v podobě
odměn vyplatit, sestávala pouze z tvrzených odměn, či zda-li jsou v této částce
zahrnuty i výplaty mzdy např. za úklid, a to na základě platebních výměrů např.
z 31. 12. 2002 nebo 31. 12. 2005, kdy výše této mzdy byla průběžně platovými
výměry upravována.
Trestného činu zpronevěry podle ustanovení § 248 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí
ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím
majetku škodu nikoli malou. Zatímco u škody nikoli nepatrné je třeba z hlediska
zavinění úmysl, u škody nikoli malé postačí nedbalost ve smyslu ustanovení § 6
písm. a) tr. zák.
Podle odůvodnění rozsudku nalézacího soudu si obviněná V. H. sama pro sebe z
rozpočtu obce vyplatila celkovou částku ve výši 227.184,- Kč, přičemž vyplacení
takových prostředků nebylo starostou obce nikdy schváleno. Obviněná H. sama
nejlépe znala a musela znát předpisy upravující odměňování zaměstnanců obce,
tím spíše i předpisy týkající se odměňování její osoby. Obviněná H. s ohledem
na svou práci věděla, jak a podle jakých předpisů ji byl určen platový výměr,
jaký plat může pobírat. Stranou zůstává, co skutečně pro obec konala, jak
uváděla obhajoba: úklidové práce apod., protože na druhou stranu je opět
prokázáno, jak fakticky vykonávala účetní práce pro obec a v jaké kvalitě či
pečlivosti (např. svědkyně F.). Odvolací soud nic bližšího k jednání obviněné
H. neuvedl.
Podle „Zprávy o výsledku přezkoumání hospodaření za rok 2006 Obce P.“, založené
na č. l. 210 spisu, byla účetní obce obviněná H. od 1. 1. 2006 podle platového
výměru zařazena do 9. platové třídy a 11. platového stupně s platem ve výši
27.615,- Kč. Od měsíce března 2006 jí však bylo vypláceno měsíčně 28.275,- Kč. Mzdový list vykazuje vyplacení odměn a prémií za leden až listopad ve výši
66.279,- Kč, které však ve mzdových dokladech nebyly doloženy zdůvodněním
vyplacení včetně podpisového záznamu statutárního zástupce obce. Obviněná H. ve
svém dovolání namítla, že nebylo rozlišeno, zda výše odměn, které si měla
neoprávněně vyplatit, sestávala pouze z tvrzených odměn, či zda-li jsou v této
částce zahrnuty i výplaty mzdy za úklid, jak jí byla určena platovými výměry ve
výši 1.800,- Kč od 1. 1. 2003 (č. l. 691 spisu) a ve výši 2.489,- Kč od 1. 1. 2006 (č. l. 688 spisu). Podle mzdového listu za rok 2003 v kolonce „Prémie a
odměny“ byly obviněné v měsících leden – červen vyplaceny částky rovnající se
výši jejího tehdejšího platu uklízečky, tedy 1.800,- Kč (č. l. 663 spisu). Dále
například podle mzdového listu za rok 2006 v kolonce „Prémie, odměny“ byly
obviněné v měsících leden – únor, červen – červenec, září a listopad 2006
vyplaceny částky rovnající se výši jejího platu uklízečky, tedy 2.489,- Kč (č. l. 681 spisu). Při stanovení výše škody nalézací soud vyšel z vyčíslení škody
uvedené v obžalobě a z vyčíslení škody ze strany Obce P., podle nichž byly
obviněné V. H. v letech 2003 – 2006 vyplaceny neoprávněné odměny v celkové
částce 227.184,- Kč, aniž by bylo blíže rozebráno, jak k této částce obžaloba a
poškozená obec došly a není tedy zřejmé, zda je její součástí i výplata mzdy
obviněné H. za úklidové práce (č. l. 2146 spisu). V. L. u hlavního líčení
vypověděl, že jako člen revizní komise ví, že V. H. dostávala odměny od
obviněné Ř. (srov. č. l. 2374 spisu). J. K. u hlavního líčení uvedl, že
zastupitelstvo nejednalo o odměně pro obviněnou H. (č. l. 2354 až 2355 spisu). Obviněný M. u hlavního líčení uvedl, že žádné odměny navíc obviněné H. nebyly
ani jím a ani zastupitelstvem schvalovány. Obviněnou Ř. nebyl nikdy požádán,
aby vzhledem k pracovnímu zatížení a zaneprázdnění nad rámec pracovní doby,
byly poskytnuty obviněné H. odměny (č. l. 2315 spisu). Na č. l. 2316 dodal, že
pokud jde o výši placení, výše byla stanovena minulým zastupitelstvem, následně
se výše odměny neměnila a zůstala tak, jak byla sjednána s minulým
zastupitelstvem. Obviněná H. v přípravném řízení potvrdila, že odměny v celkové
výši 306.698,- Kč skutečně obdržela, součástí odměn byly i finanční prostředky
za úklid obecního úřadu. Ani v jejím případě neexistuje žádný starostou
podepsaný doklad, který by jí přiznával nějakou odměnu. O odměnách rozhodoval
pouze starosta, později jí sdělil své rozhodnutí, vše bylo pouze ústně (č. l. 46 spisu). Všechny tyto skutečnosti, které jsou do značné míry rozporné, je
třeba náležitě zhodnotit z hlediska, zda vůbec a kdo o odměnách obviněné H.
Nejvyšší soud je toho názoru, že se nalézací soud dostatečně nevypořádal ani s
výší škody, tedy s výší odměn, které si měla obviněná H. neoprávněně vyplatit,
jestliže obviněný M. u hlavního líčení vypověděl, že jí byly minulým
zastupitelstvem odměny schváleny, dále se dostatečně nezabýval výpovědí samotné
obviněné H. z přípravného řízení, pokud uváděla, že součástí odměn byla i mzda
za úklidové práce a bez dalšího převzal škodu ve výši, jak byla uvedena v
obžalobě a uplatněna poškozenou Obcí P.
Nakonec se Nejvyšší soud zabýval námitkou obviněné D. Ř. týkající se trestu
zákazu činnosti, který jí byl uložen podle jejího tvrzení v rozporu se zákonem
č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí, kde je jedině řešen zánik
mandátu člena zastupitelstva obce (§ 55 odst. 2 cit. zákona). Uloženým zákazem
činnosti je jí odnímáno jedno ze základních práv, a to pasivní volební právo.
Žádný předpis však takové odnětí volebního práva nezná a neřeší jej. Obviněná
upozornila také na rozpor uložení tohoto trestu s rozhodnutími Nejvyššího soudu
pod sp. zn. 4 Tz 167/2006 a 3 Tdo 154/2009.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyplývající např. z rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 4 Tz 167/2006 (publikované pod č.
T 968 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. č. 33/2007), a
usnesení ze dne 18. 3. 2009, sp. zn. 3 Tdo 154/2009, nelze pachateli, který se
dopustil trestného činu v souvislosti s výkonem funkce člena zastupitelstva
územního samosprávního celku, uložit trest zákazu činnosti spočívající v zákazu
výkonu funkce člena zastupitelstva jakéhokoliv územního samosprávního celku.
Předmětem trestu zákazu činnosti mohou být totiž jen takové činnosti, jejichž
charakteristika je obsažena v ustanovení § 50 odst. 1 tr. zák., resp. po 1. 1.
2010 v § 73 odst. 3 tr. zákoníku. Takto nelze zakázat výkon jiné činnosti, byť
byl trestný čin spáchán v souvislostí s ní. Protože výkon funkce člena
zastupitelstva jakéhokoliv územního samosprávního celku nelze pokládat za
činnost uvedenou v ustanovení § 50 odst. 1 TrZ, resp. v § 73 odst. 3 tr.
zákoníku, tak pachateli, který se dopustil trestného činu v souvislosti s
výkonem této funkce, nelze uložit trest zákazu činnosti spočívající v zákazu
výkonu funkce člena zastupitelstva územního samosprávního celku. Podmínky, za
nichž lze vykonávat funkci člena zastupitelstva územního samosprávního celku,
jakož i podmínky zániku výkonu této funkce výslovně stanoví zvláštní zákon (viz
např. § 4 odst. 1, § 5 odst. 1, § 55 odst. 1 až 3 zákona č. 491/2001 Sb. , o
volbách do zastupitelstev obcí a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších
předpisů). Je tedy možno uzavřít, že tedy není možno uložit trest zákazu
činnosti ve vztahu k funkci člena zastupitelstva obce. Uložení trestu zákazu
činnosti, týkajícího se takové funkce, jako trestu podle trestního zákona, je
proto vyloučeno. Byť ve výrocích o trestech zákazu činnosti se v rozsudcích
nalézacího i odvolacího soudu přímo neuvádí zákaz výkonu funkce člena
zastupitelstva územního samosprávního celku, mohla by se na tuto funkci
vztahovat obecná formulace zákazu činnosti spočívající v „zákazu … funkce v
orgánech územní samosprávy“, a proto je třeba v případě, že obvinění budou
znovu uznáni vinnými a uložen jim trest zákazu činnosti upravit vymezení tohoto
trestu tak, aby se takový zákaz nevztahoval na výkon funkce člena
zastupitelstva územního samosprávního celku. Podle pravidla beneficium
cohaesionis vyplývajícího z ustanovení § 261 tr. ř. ve spojení s ustanovením §
365k odst. 2 poslední věta tr. ř. prospívají tyto důvody také obviněným M. a H.
Toto ustanovení však nebylo nutné uvádět ve výroku tohoto rozsudku Nejvyššího
soudu, neboť celé výroky o trestech uložené všem obviněným bylo třeba zrušit
již podle § 265k odst. 2 věta za středníkem tr. ř. v návaznosti na zrušení
výroků o vině všech tří obviněných.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud po přezkoumání věci shledal, že jsou
naplněny dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., neboť došlo
k nesprávnému právnímu posouzení skutků, které jsou předmětem trestního
stíhání obviněných D. Ř., J. M. a V. H., a všem obviněným byl uložen takový
druh trestu zákazu činnosti, který zákon nepřipouští, pokud se týkal i činnosti
spočívající v zákazu výkonu funkce člena zastupitelstva územního samosprávního
celku, a proto k důvodně podaným dovoláním podle § 265k odst. 1, 2 věta první
tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2010, sp. zn. 8 To
75/2010, a rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 21
T 87/2009, oba pouze v odsuzujících částech týkajících se obviněných D. Ř., J. M. a V. H. Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil Nejvyšší soud také
další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství v Břeclavi
přikázal, aby věc obviněných D. Ř., J. M. a V. H. v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r
odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru
vytknutých vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání, přičemž
pokud jde o přikázání věci obviněných D. Ř., J. M. a V. H. k dalšímu projednání
státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství v Břeclavi, byl Nejvyšší
soud veden především tím, že podstata pochybení má svůj původ již v přípravném
řízení, ve kterém se orgány činné v přípravném řízení trestním nevypořádaly se
všemi podstatnými skutečnostmi pro stanovení rozsahu viny jednotlivých
obviněných. Dále je třeba zdůraznit, že v obžalobě absentuje jakékoliv
hodnocení v přípravném řízení opatřených důkazů, a to i přesto, že jednání
obviněných kladené jim v obžalobě za vinu vyžaduje s ohledem na povahu této
věci nejen náležité zhodnocení opatřených a provedených důkazů, ale i hodnocení
souvisejících právních otázek, tak jak na ně bylo v podrobnostech poukázáno
shora. V této souvislosti je třeba poukázat s ohledem na skutkovou i právní
složitost projednávané věci i na mimořádnou stručnost podané obžaloby, jejíž
žalobní návrh má 5 stran, ale odůvodnění má jen jednu stranu a není z něj vůbec
zřejmé na základě jakých důkazů a jejich zhodnocení ke skutečnostem uvedeným v
žalobním návrhu státní zástupce dospěl. Přitom podle § 177 písm. d) tr. ř. musí
obžaloba obsahovat vedle seznamu důkazů, jejichž provedení se v hlavním líčení
navrhuje, odůvodnění žalovaných skutků s uvedením důkazů, o které se toto
odůvodnění opírá, jakož i právní úvahy, kterými se státní zástupce řídil při
posuzování skutečností podle příslušných ustanovení zákona.
S ohledem na to,
ale i s přihlédnutím k vystupování intervenujícího státního zástupce v průběhu
soudního řízení, jak vyplývá zejména z protokolů o hlavním líčení, Nejvyšší
soud zdůrazňuje, že státní zástupce dostatečně nezajistil splnění úlohy
veřejného žalobce, která je mu svěřena v právním řádu České republiky. V této
souvislosti není možné požadovat po soudech, aby nahrazovaly jeho činnost, když
shora uvedená pochybení, mají základ již v přípravném řízení a rozsah
dokazování, které bude třeba doplnit, je poměrně značný a pro soud obtížně
zajistitelný. K tomu Nejvyšší soud dodává, že podle ustálené judikatury
obecných soudů i Ústavního soudu je to státní zastupitelství, které nese
odpovědnost za to, aby soudu předložená trestní věc byla podložena procesně
použitelnými důkazy potřebnými k rozhodnutí o vině a trestu. Obecné soudy se
proto nikdy nesmějí stavět do pozice pomocníka veřejné žaloby usilujícího
rovněž o odsouzení a nelze k takovému pojetí rolí těchto orgánů dospět ani
výkladem ustanovení § 2 odst. 5 alinea ultima tr. ř. Posledně uvedené zákonné
ustanovení totiž v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a z nich
vyplývajícího rozvržení rolí jeho jednotlivých účastníků nutno vykládat tak, že
je soud povinen doplňovat dokazování v rozsahu potřebném pro spravedlivé
rozhodnutí, které nemusí být nutně odsuzující (viz nález Ústavního soudu ze dne
14. května 2008, sp. zn. II. ÚS 2014/07). Srovnej k tomu i ustanovení § 180
odst. 2 a 3 tr. ř., podle nichž při podání a zastupování obžaloby se státní
zástupce řídí zákonem a vnitřním přesvědčením založeným na uvážení všech
okolností případu, a to včetně těch okolností, které ohledně stíhaného skutku
vyplynuly z dosud v hlavním líčení provedeného dokazování. V řízení před soudem
státní zástupce vystupuje tak, aby byly objasněny všechny podstatné skutečnosti
rozhodné z hlediska podané obžaloby. Za tímto účelem opatřuje z vlastní
iniciativy nebo na žádost předsedy senátu i další důkazy, které nebyly dosud
opatřeny či provedeny. Při dokazování v hlavním líčení státní zástupce navrhuje
provedení důkazů, které nebyly navrženy již v obžalobě a potřeba je provést
vznikla v průběhu řízení před soudem, přičemž zpravidla provádí se souhlasem
nebo na výzvu předsedy senátu důkazy (§ 203, § 215 odst. 2 tr. ř.), které
podporují obžalobu. S ohledem na zmíněné postavení a roli státního zástupce v
řízení před soudem je třeba tyto povinnosti státního zástupce zdůraznit také s
ohledem na vývoj dokazování v hlavním líčení, kdy přicházela v úvahu zejména
ohledně stíhaného skutku pod bodem 1) v rozsudku nalézacího soudu, resp. pod
bodem I. rozsudku odvolacího soudu, jiná právní kvalifikace, než kterou použil
státní zástupce v podané obžalobě. V daném případě však postup státního
zástupce neodpovídal uvedeným požadavkům plynoucím z jeho výlučného postavení
veřejného žalobce. Jen příkladmo a nad rámec toho, co již bylo uvedeno shora je
třeba uvést, že např. v bodech 1) a 2) obžaloby ze dne 4. června 2009, sp. zn. ZT 398/2008, žaloval státní zástupce obviněné D. Ř. a J. M.
mimo trestného činu
porušování povinnosti při správě cizího majetku i pro trestný čin zneužívání
pravomoci veřejného činitele nejen podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., ale i
podle odst. 2 písm. a) § 158 tr. zák., tedy že „tímto činem opatřili sobě nebo
jinému značný prospěch“, který však vůbec není uveden ani vyčíslen ve
skutkových větách bodů 1) a 2) žalobního návrhu a ani v odůvodnění obžaloby
(správně na to poukazuje i odvolací soud ve svém rozsudku). Podobně je tomu i v
ostatních bodech žalobního návrhu obžaloby, když vady a pochybení v rozsudcích
obou nižších soudů, na které bylo shora poukázáno, mají svůj původ již v
přípravném řízení.
V této souvislosti Nejvyšší soud poukazuje i na ustálenou judikaturu Ústavního
soudu, podle níž právní kvalifikace stíhaného skutku ovlivňuje směr dokazování
a nezpochybnitelný význam má i pro zajištění plného uplatnění práva obviněných
na obhajobu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS
182/04, uveřejněný pod číslem 168 ve sv. 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu ČR). Má-li pak mít obžaloba i obhajoba rovné postavení, je třeba změnu
právní kvalifikace provádět na základě iniciativy obžaloby tak, že se umožní
příslušná procesní reakce obhajoby (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2.
2005, sp. zn. IV. ÚS 251/04, uveřejněný pod číslem 34 ve sv. 36 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu ČR). Také s přihlédnutím k těmto právním názorům
Nejvyšší soud České republiky podle § 265l tr. ř. přikázal státnímu zástupci
Okresního státního zastupitelství v Břeclavi, aby věc v potřebném rozsahu
projednal a rozhodl, když není ani jisté s ohledem na dosavadní nedostatek
skutkových zjištění týkajících se jednotlivých skutků, že bude na obviněné D.
Ř., J. M. a V. H. ve všech shora zmíněných bodech podána nová obžaloba.
V novém řízení se státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Břeclavi
bude především zabývat všemi shora vytknutými pochybeními. V tomto směru
Nejvyšší soud odkazuje zejména na své právní závěry uvedené již shora, které
samozřejmě navazují i na náležité objasnění věci a skutková zjištění, která
tvoří základ pro případné právní posouzení viny obviněných.
Pokud jde o zjišťování skutkových podkladů pro právní závěry o vině obviněných
D. Ř., J. M. a V. H. vztahující se k jednotlivým bodům obžaloby je třeba
především zdůraznit, že je třeba souhlasit s tím, že jak vyplývá ze Zprávy o
výsledku přezkoumání hospodaření za rok 2006 Obce P., okres B., ze dne 11. dubna 2007, zpracované Krajským úřadem Jihomoravského kraje pod sp. zn. S – JMK
66971/2006 OKO, č. j. JMK 66971/2006, byly v hospodaření Obce P. zjištěny
nedostatky spočívající v porušení rozpočtové kázně, neúplnosti, nesprávnosti a
neprůkaznosti vedení účetnictví, dále v pozměňování záznamů a dokladů v rozporu
se zvláštními právními předpisy, porušení povinností a překročení působnosti
územního celku stanovených zvláštními právními předpisy a také v neodstranění
nedostatků zjištěných při dílčím přezkoumání. Tyto závěry jsou konkrétně
doloženy na jednotlivých zjištěných případech, dále je upozorněno na rizika,
která lze dovodit ze zjištěných chyb a nedostatků, jež mohou mít negativní
dopad na hospodaření územního celku v budoucnu. V neposlední řadě je ve zprávě
sděleno, že byla podána trestní oznámení jednak Obvodnímu oddělení Policie ČR
ve Velkých Pavlovicích a jednak Okresnímu státnímu zastupitelství v Břeclavi
(srov. č. l. 176 až 201 spisu). Z těchto závěrů, ale ani z jednotlivých dílčích
závěrů této zprávy, a to ani ve spojení s dílčími přezkoumáními připojenými k
této zprávě (č. l. 129 až 175, 202 až 221 spisu), však bez bližšího rozboru
jednotlivých dalších v přípravném řízení provedených důkazů nelze učinit závěr,
který činí obžaloba, že o vině obviněných svědčí „zadokladovaný“ spisový
materiál s odkazem na provedený audit ze strany Krajského úřadu Jihomoravského
kraje, ve kterém „byla zjištěna závažná pochybení při správě majetku obce“ s
tím, že jednání starosty obce a místostarostky obce je „nutno posoudit jako
jednání veřejných činitelů, kteří mají svěřenou pravomoc a zodpovědnost se
starat o svěřený majetek“. Takové souhrnné zjištění bez poukazu na konkrétní
provedené důkazy, nemůže sloužit k odůvodnění obžaloby a závěrům o vině
jednotlivých obviněných, zvláště když jednotlivé důkazy, na které je jen obecně
poukazováno jsou rozporné. Ve stejném duchu je provedeno i zhodnocení k
jednotlivým čtyřem bodům obžaloby, kde možno např. jen poukázat na ničím
neodůvodněné tvrzení, že „… je zřejmé, že zde absentovalo hospodaření s
majetkem obce v rámci zmocnění na základě rozhodnutí zastupitelstva. Toto
jednání, které je v rozporu se zákonem o obcích prakticky řídila obviněná Ř.,
starosta obce obec fakticky neřídil, konal v důvěře v jednání místostarostky
Ř., to však jej úplně nevyviňuje, toto by mohlo mít význam v případě
konstatování viny při úvahách o trestu, je zřejmé, že starosta obce podstatné
listiny podepisoval, to je doloženo, nicméně nelze pominout veškeré listinné
důkazy obsažené ve spise, zejména co se týče bankovních operací, účetnictví,
zprávy auditora, zápisů z jednání zastupitelstva obce. I z výpovědi obviněné Ř.
plyne, že si je vědoma svých pochybení, ve své podstatě se usvědčuje.“ Taková
souhrnná zjištění obsažená v odůvodnění obžaloby nemohou sloužit k odůvodnění
žalobního návrhu, který je uveden na čtyřech stranách, zvláště když celé
odůvodnění obžaloby v této poměrně složité věci týkající se čtyř bodů žalobního
návrhu je uvedeno jen na jedné straně (viz č. l. 2266 až 2262 spisu). V
podstatě k jedinému konkrétnímu závěru o tom, že obviněná Ř. se sama
„usvědčuje“ je možno odcitovat závěr předchozího odstavce odůvodnění obžaloby,
kde státní zástupce uvádí, že „v závěru vyšetřování obviněná Ř. … k věci
vypovídala (po zahájení trestního stíhání nevypovídala), když se za skutky, jí
kladené za vinu, necítí vina, souhrnně řečeno odkazuje na to, že zodpovědným za
vše by měl být starosta obce.“ Již jen tato jediná konkrétní skutečnost uváděná
v obžalobě nasvědčuje zásadní rozpornosti závěrů podané obžaloby. V této
souvislosti je třeba připomenout, že orgánům činným v přípravném řízení nic
nebrání z hlediska procesního postupu využívat výslechy svědků zapisované do
protokolů o výpovědi svědků, což by měly využívat na úkor úředních záznamů o
vysvětleních ve smyslu § 158 odst. 3 písm. a), odst. 4 až 7 tr. ř. právě v
takových složitých věcech, jako je tento posuzovaný případ, kde jsou podmínky
pro výslechy svědků podle § 101 tr. ř. do protokolů vždy splněny (srov. § 158
odst. 8 a § 164 tr. ř.).
I přesto, že jsou rozsudky obou soudů podstatně obsáhlejší, také neobsahují
konkrétní odůvodnění rozhodných závěrů z hlediska hodnocení v přípravném řízení
opatřených a v hlavním líčení provedených důkazů, když se např. rozsudek
nalézacího soudu z hlediska zásadního posouzení viny jednotlivých obviněných
omezuje opět na nepřípustné souhrnné zjištění (navíc zcela zřejmě přejaté z
obžaloby), že z výpovědí svědků a listinných důkazů zcela bezpečně vyplynulo,
že to byla právě obviněná Ř., která stav, který na Obci a na Obecním úřadě v P.
byl, vyvolala, a že je to ona, případně její dcera D. J. a obviněná V. H., kdo
měl z tohoto konání prospěch. V žádném případě se nepodařilo prokázat obohacení
starosty obce obviněného M. Projednávané jednání, které je v rozporu se zákonem
o obcích prakticky řídila obviněná Ř. Obviněný M., jako starosta obce, obec
fakticky neřídil. Konal ve výše popsané důvěře v jednání místostarostky Ř.,
podepisoval podstatné listiny, což je doloženo samotnými listinami založenými
ve spise. […]“ (č. l. 32 až 33 spisu). Taková souhrnná skutková zjištění jsou v
rozporu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., které stanoví, že orgány činné v
trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na
pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Toto
zásadní pochybení soudu prvního stupně, navazující na v zásadě podobně
nesprávný způsob hodnocení důkazů v obžalobě, nenapravil ve svém rozsudku ani
odvolací soud, který se omezil jen na zcela obecné konstatování, že „skutková
zjištění soudu prvního stupně, tak jak jsou vyjádřena v jednotlivých bodech
výroku o vině napadeného rozsudku, jsou správná a mají podklad v provedených
důkazech. V tomto směru nejsou námitky v jednotlivých odvoláních důvodné“ (str.
11 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Uvedené odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, zvláště když se v rozporu s § 254 odst. 1
tr. ř. konkrétně soud druhého stupně vůbec nezabýval jednotlivými námitkami
obviněných ohledně skutkových zjištění obsažených v jejich odvoláních. Náležitý
postup podle § 254 odst. 1 tr. ř. nemůže nahradit ani další obecné tvrzení
obsažené v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, kde je konstatováno, že
„důkazy, které provedl soud prvního stupně, hodnotil způsobem, který mu ukládá
ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. V příslušné části odůvodnění napadeného rozsudku
podrobně rozvedl své úvahy stran hodnocení důkazů a skutečnosti, na základě
kterých dospěl k přesvědčení, že obhajoba obviněných neobstojí …“ (str. 12
rozsudku odvolacího soudu). Navíc s ohledem na obsah rozsudku nalézacího soudu
toto tvrzení neodpovídá skutečnosti, když v jeho odůvodnění soud prvního stupně
uvádí jen obsah některých důkazů, zejména výpovědí obviněných a svědků, které
ač jsou rozporné mimo shora uvedeného souhrnného zjištění náležitě nehodnotí a
ohledně jednotlivých skutků uvádí již jen své konečné závěry (srov. str. 33 až
39 rozsudku nalézacího soudu).
Z hlediska náležitého skutkového zjištění i navazujícího právního posouzení u
bodu 1) žalobního návrhu nelze v dalším řízení pominout rozhodné skutečnosti z
hlediska naplnění subjektivní stránky trestných činů původně porušování
povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.
tak, jak na ně bylo shora již v podrobnostech poukázáno. Jestliže si obvinění
D. Ř. a J. M. pro Obec P. k vyřešení celé záležitosti přibrali advokáta JUDr.
Z. P. a následně postupovali podle jeho pokynů, jako osoby práva znalé, což je
potvrzováno i svědeckou výpovědí samotného JUDr. P., vzniká otázka, zda je
opodstatněný závěr obžaloby, který převzaly i oba soudy ve svých shora
citovaných rozsudcích, o úmyslném způsobení škody Obci P. tím, že nechali
zpracovat smlouvy o narovnání, a to přesto, že by zastupitelstvo obce konkrétní
smlouvy o narovnání jednotlivě neschválilo. V tomto směru nelze především
přehlížet zápis ze dne 15. 6. 2006, podle nějž zastupitelstvo obce schválilo,
aby obec připravila návrhy dohod o narovnání s jednotlivými spoluinvestory
nájemních domů, tyto dohody s jednotlivými spoluinvestory projednala a uzavřela
tak, aby byly splněny závazky obce vyplývající ze smlouvy o poskytnutí
investiční dotace ze státního rozpočtu na výstavbu nájemních bytů v obci.
Následně se bude státní zástupce u bodu 1) žalobního návrhu zabývat především
výší způsobené škody Obci P., která ze shora uvedených důvodů zřejmě nenastala
v uváděné výši 3.200.000,- Kč v obžalobě a posléze i ve výrocích o vině v obou
rozsudcích nižších soudů, když i podle zmocněnce poškozené Obce P. činí
způsobená škoda pouze 1.307.712,- Kč a nikoli 3.200.000,- Kč.
Státní zástupce se dále ohledně tohoto bodu zaměří na posouzení platnosti či
neplatnosti smluv o sdružení investorů podle § 829 a násl. občanského zákoníku,
které byly uzavřeny mezi Obcí P. a jednotlivými stavebníky rodinných domků, ve
vztahu k absenci důkazního materiálu, který by zatím odůvodňoval závěr o
absolutní neplatnosti těchto smluv. Závěr nalézacího soudu o tom, že jednotlivé
smlouvy o sdružení investorů nebyly odsouhlaseny zastupitelstvem, zatím nemá
oporu v provedeném dokazování, o čemž svědčí dva zápisy předložené zmocněncem
Obce P. ze dne 19. 2. 1998 a ze dne 28. 1. 1999; další zápisy nebyly opatřeny. Ze zápisu datovaném 19. 2. 1998 se podává, že jedním z hlavních úkolů bylo
zahájení výstavby nájemních obecních bytů v obci, kdy bylo vybráno 10 zájemců s
tím, že infrastruktura bude vyžadovat značnou část finančních prostředků. Pod
bodem 4./ zastupitelstvo schválilo navržený postup výstavby nájemních obecních
bytů a doplnění zájemců o společnou výstavbu za jejich spoluúčasti. Současně
pod bodem 5./ byla schválena žádost nových zájemců o nájemní byt, a to M. B.,
J. B. a V. B. K zápisu ze zasedání zastupitelstva Obce P. dne 19. 2. 1998 se
vztahuje také podkladový materiál, kde je na straně 9 zachyceno, že jedním z
hlavních úkolů obce v roce 1998 bude zahájení výstavby tzv. nájemních obecních
bytů v P. Akce byla schválena zastupitelstvem v roce 1995, a to za předpokladu
získání dotace na výstavbu potřebné infrastruktury a dotace na vlastní výstavbu
za spoluúčasti budoucích nájemníků. Bylo schváleno, že obec bude investorem po
dobu výstavby a vlastníkem bytu od kolaudace po dobu 20 let a po uplynutí této
doby bude byt převeden za symbolickou cenu 1.000,- Kč do vlastnictví
spoluúčastníka výstavby. V současné době obec obdržela dotaci na potřebné
prodloužení inženýrských sítí. Dotace na vlastní výstavbu byla písemně
potvrzena. V současné době se připravují smlouvy mezi účastníky výstavby a
obcí. Na straně 11 podkladového materiálu stojí, že pod bodem 4. zastupitelstvo
schválilo doplnění navrženého postupu výstavby obecních nájemních bytů a
doplnění zájemců o společnou výstavbu za jejich spoluúčasti. Podle zápisu ze
zasedání zastupitelstva dne 28. 1. 1999 byly příjmy obce povýšeny o státní
dotace na výstavbu obecních bytů. Státní dotace byly vyčerpány, další
financování už provádí spoluúčastníci stavby. Pod bodem 5.) vzalo
zastupitelstvo na vědomí zprávu o výstavbě bytů za spoluúčasti potencionálních
vlastníků. V podkladech pro jednání zastupitelstva se na straně 9a pod bodem
b./ uvádí, že obec uhradila náklady podle výběrového řízení ve výši plné
dotace, tedy 3,2 mil. Kč. Další postup výstavby bude plně odvislý od iniciativy
každého účastníka, aby se naplňoval stanovený harmonogram, vyplývající z
registru investic a stavebního povolení. Toto plnění vyplývá i ze smlouvy
Ministerstva pro místní rozvoj České republiky.