5 Tdo 915/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 8.
2006 o dovolání Nejvyšší státní zástupkyně v trestní věci obviněných 1) genpor.
Ing. F. Š., 2) pplk. JUDr. J. Š., 3) Z. B., 4) F. V., 5) plk. Ing. J. S., 6)
mjr. J. B., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 2. 2006, sp. zn.
8 To 54/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 7 T 145/2005, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j í usnesení Krajského soudu v
Plzni ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 8 To 54/2006, a usnesení Okresního soudu v
Chebu ze dne 28. 12. 2005, sp. zn. 7 T 145/2005.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Okresnímu soudu v Chebu p ř i k a z u j e,
aby věc obviněných v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Usnesením Okresního soudu v Chebu ze dne 28. 12. 2005, sp. zn. 7 T 145/2005,
bylo podle § 188 odst. 1 písm. c) a § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř. z důvodu
uvedeného v § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněných
1) genpor. Ing. F. Š., bývalého náčelníka Hlavní správy pohraniční stráže
ostrahy (správně „a ochrany“) státních hranic, 2) pplk. JUDr. J. Š., bývalého
velitele brigády PS v Ch., 3) Z. B., bývalého velitele pohraničního praporu
brigády PS v Ch., 4) F. V., bývalého velitele roty brigády PS v Ch., 5) plk.
Ing. J. S., bývalého náčelníka operačního oddělení brigády PS v Ch., 6) mjr. J.
B., bývalého staršího důstojníka pohraničního praporu brigády PS v Ch., pro
skutek spočívající v tom, že z titulu svých funkcí v noci ze dne 23. na 24. 5.
1978 na hraničním přejezdu P. n. O., okres Ch., po předchozím propuštění 39
rukojmí, za druhou hraniční závorou, nezabránili střelbě vojáků PS na autobus,
ve kterém v té době byli ozbrojení narušitelé státní hranice M. B., V. B., a R.
B., a dále rukojmí – řidič autobusu J. N., a v důsledku toho došlo k zastřelení
řidiče J. N., jednoho z narušitelů M. B., k těžkému zranění V. B., lehkému
zranění R. B. a hmotné škodě na autobusu ve výši cca 100.000,- Kč, ačkoli za
dané situace bylo zřejmé, že může dojít k ohrožení životů a zdraví osob v
autobuse, zejména když vojáci PS nebyli na takovou situaci připravení, ani
vycvičení, ačkoli v té době již platilo Opatření genpor. ing. F. Š. ze dne 3.
2. 1977, č. j. 00 14-70, jehož součástí byly Zásady činnosti k zabránění
násilných přejezdů vozidel přes státní hranici do kapitalistických států, ve
kterých se pod bodem IV. výslovně nařizovalo: „Nelze-li zabránit úmyslu
narušitele uskutečnit násilný přejezd státní hranice s použitím rukojmí (tyto
ohrožuje zbraní) a byly-li vyčerpány všechny pasivní prostředky a možnosti k
zastavení vozidla a zadržení narušitele, a střelbou na vozidlo by byly ohroženy
životy nezúčastněných cestujících, musí rozhodnout náčelník OPK (mimo OPK
velitel pohraniční roty) propustit toto vozidlo do zahraničí, situace se pak
řeší cestou příslušných státních orgánů“, ačkoli v té době vojáky PS byla již
učiněna opatření ke znemožnění přejezdu autobusu do S. položením nástrahových
pásů s bodci přes silnici a přehrazení silnice zde připraveným obrněným
transportérem, ačkoli při předchozím jednání genpor. Ing. F. Š. narušitelům
slíbil, že když v celništi propustí všechny studenty, umožní jim přejezd přes
státní hranici do S. a narušitelé tuto podmínku splnili, který byl obžalobou
státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Chebu ze dne 3. 11. 2005,
sp. zn. 1 ZT 147/2004, kvalifikován jako trestný čin zneužívání pravomoci
veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák.,
poněvadž trestní stíhání obviněných je nepřípustné, neboť je promlčeno.
Krajský soud v Plzni projednal v neveřejném zasedání dne 17. února 2006
stížnost státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Chebu, kterou
podal proti shora uvedenému usnesení Okresního soudu v Chebu, a usnesením ze
dne 17. 2. 2006, sp. zn. 8 To 54/2006, ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.
jako nedůvodnou zamítl. Jak vyplývá z odůvodnění usnesení Krajského soudu v
Plzni, ztotožnil se tento soud se závěry, ke kterým dospěl soud prvního stupně.
Proti unesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 8 To 54/2006,
podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch všech obviněných dovolání, ve
kterém uplatnila dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. f), g) a l) tr.
ř.
V tomto mimořádném opravném prostředku poukazuje dovolatelka na to, že se nelze
ztotožnit se závěry soudů obou stupňů, týkajících se promlčení, a proto
nepřípustnosti trestního stíhání obviněných genpor. Ing. F. Š., pplk. JUDr. J. Š., Z. B., F. V., plk. Ing. J. S. a mjr. J. B. Podle jejího názoru je totiž
zřejmé, že napadeným usnesením soudu druhého stupně bylo akceptováno rozhodnutí
o zastavení trestního stíhání z důvodu jeho promlčení, přestože v daném případě
promlčecí lhůta nemohla být z důvodu uvedeného v § 67a písm. d) tr. zák. ve
znění účinném od 27. 12. 1999 ukončena. Před tím, než nejvyšší státní
zástupkyně tento svůj závěr odůvodnila, však v reakci na jednotu stanovisek
soudů obou stupňů o jednoznačném a bezvýjimečném zákazu zpětnosti účinků práva
v neprospěch pachatele poukázala na nález Ústavního soudu České republiky (dále
jen „Ústavního soudu“) publikovaný pod č. 14/1994 Sb., řešící stejný problém ve
vztahu k ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického
režimu a odporu proti němu, kterým v rozporu s návrhem skupiny poslanců
Parlamentu České republiky (dále jen „Parlamentu“) došlo k potvrzení ústavnosti
celého rozsahu předmětného zákona. Přesto, že ve shodě s názorem soudů obou
stupňů není sporu o tom, že stěžejní ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb. výslovně neřeší otázku, zda tam uvedená překážka běhu promlčecí lhůty může v
neprospěch pachatele ovlivnit také již jednou přijatý závěr o jeho promlčeném
trestním stíhání, nelze k jeho výkladu přistupovat shora uvedeným způsobem. Jak
institut promlčení trestního stíhání a jeho podmínky, tak i dočasné překážky
jeho použití by ztratily svoji významovou hodnotu, pokud by zcela absentovala
skutečná vůle státu stíhat trestné činy určité povahy. Jestliže v této
souvislosti hovoří Ústavní soud o fiktivnosti institutu promlčení, nelze mu
upřít opodstatněnost takového závěru. Proto je nepochybné, že interpretace
sporného ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb., tak, jak byla provedena soudy
obou stupňů s přihlédnutím k rozhodnutím Nejvyššího soudu České republiky (dále
jen „Nejvyššího soudu“) sp. zn. 4 Tz 81/2003 a 7 Tz 44/2002, odporuje výkladu,
plynoucímu ze shora uvedeného nálezu pléna Ústavního soudu. Jestliže jde jako v
tomto případě o trestný čin, který v rozporu s tehdy platným trestním zákonem
nebyl i přes formálně deklarovanou zásadu „socialistické zákonnosti“ z důvodů
stojících mimo rámec tehdejšího právního řádu stíhán, pak za současného splnění
podmínky jeho aktuální trestnosti nelze toto manko ústavnosti a tím i
zákonnosti vyrovnat jinak, než kontinuálním výkladem starého a nového práva. Takový výklad pak jasně směřuje k závěru o počátku běhu promlčecí doby od data
30. 12. 1989, kdy absence politické vůle státu stíhat trestné činy takové
povahy všeobecně skončila. Proto není pochyb o tom, že tento výklad § 5 zákona
č. 198/1993 Sb., v pojetí Ústavního soudu zcela správně staví počátek běhu
promlčecí lhůty do doby, kdy faktická překážka stíhatelnosti takových trestných
činů reálně odpadla.
Na újmu správnosti takového výkladu zákona ve výše
označeném směru nemůže být ani ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák., o časové
působnosti trestního zákona, odpovídající Listině základních práv a svobod v
jejím článku 40 odst. 6 a dotýkající se podmínek posuzování dosud existující a
– dobou chybějící vůle státu stíhat – nepoznamenané trestnosti činu. V této
souvislosti by nebylo možno akceptovat ani ten případný názor, podle kterého
formulace posledně uvedeného článku 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod
(dále jen „LPS“) nesvědčí o tom, že Česká republika jako signatář Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod nevyužila výjimku zákazu
retroaktivity k tíži pachatele ve smyslu jejího článku 7 odst. 2. Lze tedy mít
důvodně za to, že zákaz retroaktivity zákona v neprospěch pachatele je v tomto
konkrétním případě poznamenán výjimkou, plynoucí z ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb., jehož výklad v podání Ústavního soudu konvenuje jak Ústavě České
republiky (dále jen „Ústava“), tak i mezinárodním dokumentům, včleněným do
našeho právního řádu. V této souvislosti nejvyšší státní zástupkyně též
poukázala na rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu pod sp. zn. 15 Tdo
163/2005, dosavadní soudní praxi sjednocující a vydané při respektu k
závaznosti vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu ve smyslu ustanovení § 89
odst. 2 Ústavy. Shora uvedené právní závěry tak odůvodňují použitelnost
ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb., přičemž v této souvislosti pak nejvyšší
státní zástupkyně konstatovala, že byly v daném případě naplněny i jeho věcné
podmínky. Z těchto důvodů lze uzavřít, že desetiletá promlčecí lhůta,
vztahující se k jednotné právní kvalifikaci souzeného jednání, běžela v období
ode dne 30. 12. 1989 do 30. 12. 1999. Přitom lze též usuzovat, že její běh v
uvedeném časovém období dopadal bez rozdílu na všechny obviněné, neboť v
předmětné době v minulosti vůbec nenastala skutečná možnost jeho trestního
stíhání, když usnesením vyšetřovatele bývalé Vojenské obvodové prokuratury
Plzeň ze dne 7. 6. 1978, sp. zn. 5 OPn 277/78, došlo ve smyslu ustanovení § 159
odst. 1 tr. ř. k odložení věci, týkající se podezření z neoprávněného použití
zbraně příslušníky Pohraniční stráže, Ch. ze dne 23. na 24. 5. 1978. Tento
způsob rozhodnutí vylučoval nejen okolnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán
trestný čin ze strany zakročujících příslušníků Pohraniční stráže, ale
především z jeho odůvodnění, jakož ani ze způsobu předcházejícího prověřování
otázky oprávněnosti použití zbraně proti bratrancům B. z uvedeného data
nevyplynulo, že by na straně obviněného genpor. ing. F. Š., jakožto bývalého
náčelníka Hlavní správy pohraniční stráže ostrahy (správně „a ochrany“)
státních hranic, který byl na místo činu aktuálně přivolán, existovalo
konkrétní podezření ze spáchání soudně trestného činu. Proto za uvedeného stavu
nebyl vůbec dán důvod k úvahám, zda na jeho straně reálně vyvstala překážka
běhu uvedené promlčecí lhůty ve smyslu § 67 odst. 2 písm. a) tr. zák. Podstatným však zůstává, že uvedený běh promlčecí doby v období od 30. 12. 1989
do 30. 12.
1999 nebyl u žádného z obviněných ukončen do data nabytí účinnosti
novely trestního zákona zákonem č. 327/1999 Sb. Uvedená právní úprava, účinná
ode dne 28. 12. 1999, založila ve svém ustanovení § 67a písm. d) resumé
nepromlčitelnosti. To se vztahuje na jiné než v jeho ustanovení § 67a písm. a)
až c) uvedené trestné činy, spáchané v době od 25. února 1948 do 29. prosince
1989, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody činila nejméně 10 let,
pokud z politických důvodů, neslučitelných se základními zásadami právního řádu
demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby,
a buď byly spáchány veřejnými činiteli anebo byly spáchány v souvislosti s
pronásledováním jednotlivce nebo skupiny osob z důvodů politických, rasových
nebo náboženských. V souvislosti s politickými důvody, které bránily
objektivnímu přístupu k jednání obou zúčastněných stran ozbrojeného konfliktu
na státní hranici s tehdejší S. r. N., odkázala nejvyšší státní zástupkyně na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSFR ze dne 21. 11. 1990, sp. zn. 1 Tzf 2/90,
kterým bylo rozhodováno o stížnosti pro porušení zákona, podané ve prospěch
obviněných V. a R. B. Z tohoto rozhodnutí vyplynulo mimo jiné, že k vyslovení
jejich viny došlo v zájmu exemplárního potrestání narušitelů státních hranic. Je zřejmé, že v daném případě skutečně chyběla politická vůle k řádné důkazní
objektivizaci předmětné události, která byla vyhodnocena zcela v neprospěch
obviněných bratranců B. Proto také není sporu o tom, že v uvedené návaznosti
nemohlo být objektivním způsobem rozhodnuto o odložení věci podle § 159 odst. 1
tr. ř., ke kterému došlo usnesením shora citovaným. S přihlédnutím k účelu
zákonného ustanovení § 67a písm. d) tr. zák. je zřejmé, že s ohledem na tyto
konstatované skutečnosti se vztahuje na daný případ již shora uvedený závěr o
nepromlčitelnosti trestního stíhání i po stránce věcné. Za uvedeného
absolutního právního stavu nepromlčitelnosti trestního stíhání obviněných v
této trestní věci, který s neodvolatelným účinkem nastal za takto vyložených
podmínek ustanovení § 67a písm. d) nyní účinného trestního zákona, lze dále
vyloučit právní význam dalších právních skutečností, nastanuvších již mimo
rámec tam uvedeného časového rozmezí od. 25. 2. 1948 do 29. 12. 1989. S ohledem
na splněné podmínky nepromlčitelnosti nezanikla tudíž trestnost jednání všech
obviněných, posouzeného v usnesení policejní komisařky Policie ČR, Úřadu
dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu pod ČVS: ÚDV-14/Vt-95 ze dne 10. května 2004 jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §
158 odst. 1 písm. a), odst. 2) písm. c) tr. zák. spáchaného ve
spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Za těchto okolností nelze
přisvědčit stanovisku odvolacího soudu, neboť jeho závěr o promlčení trestního
stíhání nebyl ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v návaznosti na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř.,
vztahující se k řízení předcházejícímu, zákonu odpovídajícím způsobem
přehodnocen.
V závěru tohoto mimořádného opravného prostředku nejvyšší státní zástupkyně
navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr.
ř.] napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 8 To
54/2006, jakož i jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 28.
12. 2005, sp. zn. 7 T 145/2005, zrušil, a zrušil také všechna další rozhodnutí
na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a
Okresnímu soudu v Chebu přikázal, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
K dovolání nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřili prostřednictvím svých
obhájců obviněný genpor. Ing. F. Š., obviněný Z. B., plk. Ing. J. S. a obviněný
F. V. Obviněný genpor. Ing. F. Š. se k podanému mimořádnému opravnému
prostředku vyjádřil prostřednictvím svého obhájce v tom smyslu, že úvahy o
promlčení či nepromlčení jeho jednání jsou v dané věci nepřípadné, neboť
důkazy, které byly opatřeny v přípravném řízení, neodůvodňují jeho postavení
před soud, když jimi nebylo prokázáno, že by se dopustil jednání, kladeného mu
za vinu. Připomíná, že to byl on, kdo vyjednal propuštění všech rukojmí včetně
těžce raněné dívky, a to kromě řidiče autobusu, přičemž o postupech ostatních
ve věci figurujících osob informován v rozhodné době nebyl. Postup orgánů
činných v trestním řízení v jeho trestní věci by neměl mít v právním státě
místo, protože ať každý, kdo svým postojem schvaluje terorismus, si srovná se
svým svědomím, zda opravdu vykonává svou pravomoc v souladu se zákony právního
státu. Obviněný Z. B. se ve vyjádření sepsaném jeho obhájcem ztotožnil se
závěry Krajského soudu v Plzni, stejně jako se závěry Okresního soudu v Chebu,
které je vedly k zastavení jeho trestního stíhání. Podané dovolání považuje za
nedůvodné a navrhl jeho zamítnutí podle důvodů uvedených v § 265j tr. ř.,
nebude-li Nejvyšším soudem odmítnuto pro některý z důvodů uvedených v § 265i
odst. 1 tr. ř. Zároveň vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném
zasedání. Obviněný plk. ing. J. S. se ve svém vyjádření k dovolání vyjádřil
taktéž v tom směru, že se plně ztotožňuje se skutkovými zjištěními i právním
hodnocením obsaženým v obou citovaných usneseních a navrhuje proto, aby
Nejvyšší soud ČR podle § 265j tr. ř. dovolání zamítl, neboť není důvodné.
Taktéž souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. Obviněný F. V.
se k výzvě soudu prostřednictvím obhájce vyjádřil tak, že souhlasí s
projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací
(§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné,
zda bylo podáno v zákonné lhůtě a osobou k tomu oprávněnou. Shledal, že
dovolání je přípustné, neboť bylo podáno proti rozhodnutí uvedenému v § 265a
odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno v zákonné lhůtě (§ 265e odst. 1
tr. ř.) a osobou k tomu oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.].
Nejvyšší
státní zástupkyně uvádí jako důvod pro podané dovolání, že bylo rozhodnuto o
zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí
[důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. ], že napadené usnesení spočívá
na jiném nesprávném hmotně právním posouzení [dovolací důvod § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. ] a že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného
opravného prostředku proti usnesení soudu prvního stupně uvedenému v § 265a
odst. 2 písm. c) tr. ř., přičemž v řízení předcházejícím byl dány důvody
dovolání uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř.
Předně je
potřebné uvést, jaké závěry vedly Okresní soud v Chebu k výše uvedenému
rozhodnutí. V odůvodnění svého shora citovaného usnesení tento soud uvedl, že
podle § 67 tr. zák. zaniká trestnost činu a tím i trestní odpovědnost pachatele
uplynutím stanovené (promlčecí) doby. Promlčení trestního stíhání patří do
komplexu trestní odpovědnosti jako takové a je proto nezbytné promlčení
posuzovat i z hlediska časové působnosti trestního zákona podle § 16 odst. 1
tr. zák. Toto ustanovení je v podstatě promítnutím obsahu čl. 40 odst. 6 LPS,
který stanoví bezvýjimečný zákaz retroaktivity nepříznivějšího zákona.
Trestnost činu se tak posuzuje podle zákonných úprav (souhrnu právních norem)
platných kdykoli od spáchání trestného činu až do rozhodování o něm. Z těchto
se pak aplikuje ta úprava (souhrn právních norem), která je pro pachatele
nejpříznivější, nejvýhodnější, a podle této se tedy posoudí trestnost. Jestliže
by byl trestný čin pachatele již promlčen podle některé v úvahu přicházející
úpravy (souhrnu právních norem) a podle pozdější úpravy by promlčen nebyl, není
možné trestnost činu posuzovat podle této pozdější, pro pachatele méně příznivé
úpravy (souhrnu norem) a je nezbytné aplikovat úpravu promlčení pro pachatele
příznivější. Z toho vyplývá, že je-li trestný čin promlčen podle některého
zákona účinného v době od spáchání trestného činu až do rozhodnutí o něm,
nemůže být pozdějším zákonem obnovena jeho trestnost, neboť ustanovení čl. 40
odst. 6 LPS zakotvuje bezvýjimečný zákaz retroaktivity pozdějšího zákona v
neprospěch pachatele. Podle podané obžaloby byl skutek, kladený obviněným za
vinu, kvalifikován jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele
podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák., který je ohrožen
trestní sazbou od tří do deseti let odnětí svobody. V době, kdy měl být uvedený
trestný čin spáchán, bylo promlčení trestního stíhání pro uvedený trestný čin
upraveno v § 67 odst. 1 písm. b) tr. zák. tak, že trestnost činu zaniká
uplynutím promlčecí doby, jež činí deset let, činí-li horní hranice trestní
sazby odnětí svobody nejméně deset let, jako tomu bylo u posuzovaného trestného
činu. Teprve až zákonem č. 327/1999 Sb. došlo k úpravě v tomto bodě tak, že
zákonná promlčecí doba činí dvanáct let. Tato novela trestního zákona nabyla
účinnosti dne 28. 12. 1999. Vzhledem k tomu, že tato pozdější úprava je z
hlediska všech obviněných pro ně méně příznivá, pak s ohledem na čl. 40 odst. 6
LPS a § 16 odst. 1 tr. zák. je nezbytné u všech obviněných brát jako promlčecí
dobu deset let. Ze stejných důvodů nebyl soudem aplikován ani § 67a písm. d)
tr. zák., jenž byl do trestního zákona vložen taktéž zákonem č. 327/1999 Sb. (s
účinností od 28. 12. 1999) a který v porovnání s přecházející úpravou, platnou
i v době, kdy měl být čin spáchán, je pro všechny obviněné méně příznivý.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem v případě obviněných pplk. JUDr. J. Š., Z. B.,
F. V., plk. Ing. J. S. a mjr. J. B. (v případě obviněného genpor. Ing. F. Š. je
situace odlišná, viz níže), by tedy při absenci skutečností, jež by případně
stavěly běh promlčecí doby (§ 67 odst. 2 tr. zák.) nebo běh promlčecí doby
přerušily (§ 67 odst. 3 tr. zák.) došlo k promlčení trestního stíhání již dne
24. 5. 1988. Nicméně je třeba dále hodnotit ustanovení § 5 zákona č. 198/1993
Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, a dopad
tohoto ustanovení na běh výše uvedené promlčecí doby. Ustanovení § 5 zákona č.
198/1993 Sb. stanoví, že do promlčecí doby trestných činů se nezapočítává doba
od 25. února 1948 do 29. prosince 1989, pokud z politických důvodů
neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu
nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby. Z formulace
ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb. vyplývá, že výslovně neřeší otázku, zda
se nezapočítání výše uvedeného období do promlčecí doby týká jen trestných
činů, které ještě nebyly promlčené do účinnosti citovaného zákona (tj. do 1. 8.
1993), nebo se vztahuje i na trestné činy do té doby již promlčené a obnovuje
tím jejich trestnost. V každém případě je nepochybné, že uvedené ustanovení by
mělo mít retroaktivní účinky v neprospěch pachatele, protože zpřísnilo podmínky
promlčení se zpětnou působností. Nicméně retroaktivita právních norem v
neprospěch pachatele musí být pro svou výjimečnost výslovně a především přesně
stanovena v zákoně a nelze ji dovozovat pouze výkladem určitého zákonného
ustanovení, které ji přímo a jednoznačně nestanoví. Bezvýjimečný ústavní zákaz
retroaktivity nepříznivějšího zákona v neprospěch pachatele (čl. 40 odst. 6
LPS) totiž brání tomu, aby byla zákonem obnovena trestnost činů, které byly ke
dni účinnosti takového zákona již promlčeny. Lze tak uzavřít, že § 5 zákona č.
198/1993 Sb. nemůže dopadat na již promlčené trestné činy a tedy se zpětnou
platností obnovovat jejich trestnost, neboť opačný závěr by byl v rozporu s
ústavně (a tedy normou vyšší právní síly než je uvedený zákon) zaručeným
zákazem retroaktivity nepříznivějšího zákona v neprospěch pachatele.
Na
uvedeném nemůže nic změnit ani čl. 7 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluvy“), který umožňuje určitý
průlom do zákazu retroaktivity méně příznivého zákona. Ustanovení čl. 40 odst.
6 LPS totiž na rozdíl od čl. 7 odst. 2 Úmluvy stanoví zákaz retroaktivity
nepříznivějšího zákona bezvýjimečně, proto se uplatní ustanovení čl. 53 Úmluvy,
podle něhož vyšší rozsah lidských práv a svobod zaručených vnitrostátním
zákonodárstvím nemůže být omezen ani citovanou Úmluvou, když bezvýjimečný zákaz
retroaktivity nepříznivějšího zákona zakotvený v čl. 40 odst. 6 LPS jde
bezpochyby nad rámec práv a svobod zaručených v čl. 7 Úmluvy.
Z výše uvedeného
pak podle názoru Okresního soudu v Chebu vyplývá závěr v tom směru, že
ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb. není možno aplikovat na již dříve před
účinností tohoto zákona promlčené trestní stíhání obviněných pplk. JUDr. J. Š.,
Z. B., F. V., plk. Ing. J. S. a mjr. J. B., a to právě s ohledem na skutečnost,
že k promlčení jejich trestního stíhání došlo již před účinností zákona č.
198/1993 Sb. a není tedy možno z pohledu ústavních principů znovu obnovit takto
promlčením již jednou zaniklou trestnost stíhaného činu. V té souvislosti se
soud prvního stupně zabýval i tím, zda v době od spáchání činu do doby, kdy
došlo k jeho promlčení (tj. 24. 5. 1988), nedošlo ke skutečnosti, jež by
stavěla běh promlčecí doby nebo ji přerušila (§ 67 odst. 2, 3 tr. zák.) a tedy
de facto by pak nutně muselo dojít k posunu konečného data promlčení a případně
i změně závěru o možnosti aplikace § 5 zákona č. 198/1993 Sb. V případě
obviněných pplk. JUDr. J. Š., Z. B., F. V., plk. ing. J. S. a mjr. J. B., však
žádnou takovou okolnost nezjistil, když žádný z nich nebyl v minulosti
odsouzen, a proto nedošlo v promlčecí době k přerušení promlčení ve smyslu § 67
písm. c) tr. zák. Zároveň ze shromážděných důkazů a zpráv nebylo prokázáno, že
by se některý z uvedených obviněných po delší dobu v době běhu promlčecí lhůty
zdržoval v cizině nebo že by zde byla jakákoliv zákonná překážka bránící
obviněné postavit před soud. Soud prvního stupně přitom, pokud jde o zákonnou
překážku, vycházel z toho, že by se muselo nutně jednat o skutečnost, která by
musela být výslovně uvedena v zákoně. Žádná taková zákonná úprava, jež by ve
svém důsledku bránila postavení uvedených obviněných před soud, a to ve vztahu
ke stíhanému jednání, u nich zjištěna nebyla. Z tohoto důvodu pak v případě
obviněných pplk. JUDr. J. Š., Z. B., F. V., plk. ing. J. S. a mjr. J. B.
nedošlo ke stavení promlčení a tedy běh promlčecí doby nebyl ničím omezen a ani
ovlivněn, a proto promlčecí doba plynula od 24. 5. 1978 do 24. 5. 1988 a podle
zákona tak dne 24. 5. 1988 došlo u těchto obviněných k promlčení trestního
stíhání a tím k zániku trestnosti případně spáchaného a obžalobou stíhaného
trestného činu. Podle § 11 odst. 1 písm. c) tr. ř. je tak jejich trestní
stíhání nepřípustné.
Krajský soud v Plzni, který se ztotožnil s úvahami soudu
prvního stupně, sám dále uvedl, že posuzování jednání obviněných pplk. JUDr. J.
Š., Z. B., F. V., plk. ing. J. S. a mjr. J. B. podle pozdějšího zákona (č.
327/1999 Sb.), který obnovil opětovně trestnost promlčeného činu, by bylo v
rozporu s ústavní zásadou zákazu retroaktivity přísnějšího zákona v neprospěch
pachatele, jak plyne z čl. 40 odst. 6 LPS. Stížnostní soud se plně ztotožnil s
názorem soudu prvního stupně, že Ústavní soud v rámci nálezu, který byl
publikován pod č. 14/1994 Sb., neřešil otázku jak postupovat v případě těch
trestných činů, které měly být promlčeny ještě před účinností zákona č.
198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu.
Uvedenou otázku naopak opakovaně řešil ve svých rozhodnutích Nejvyšší soud
(srov. sp. zn. 4 Tz 81/2003 a 7 Tz 44/2002) a v jejich rámci jednoznačně
dospěl ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, a to, že bezvýjimečný
ústavní zákaz retroaktivity nepříznivějšího zákona v neprospěch pachatele
vyplývající z čl. 40 odst. 6 LPS a § 16 odst. 1 tr. zák. brání tomu, aby byla
prostým zákonem (konkrétně pak § 5 zákona č. 198/1990 Sb.) obnovena trestnost
činů, které byly ke dni účinnosti takového zákona již promlčeny.
U obviněného
genpor. Ing. F. Š. však podle Okresního soudu v Chebu nastala poněkud odlišná
situace, neboť se na něj sice vztahují všechny uvedené závěry, hodnocení a
argumenty, nicméně bylo tímto soudem zjištěno, že u něj došlo ke stavení
promlčecí lhůty v době od 13. 6. 1983 do 5. 6. 1990, kdy vykonával funkci
poslance Federálního shromáždění ČSSR. Poslanecká imunita totiž je jednou ze
zákonných překážek běhu dané promlčecí lhůty ve smyslu ustanovení § 67 odst. 2
písm. a) tr. zák. Otázka stavení promlčení, pro které promlčení neběží, je
neoddělitelně spjata s otázkou zániku trestnosti činu a otázkou okamžiku
počítání promlčecí doby. Výše uvedené stavení běhu promlčecí doby má však za
následek, že promlčecí doba v případě obviněného genpor. Ing. F. Š. probíhala v
době od 24. 5. 1978 do 13. 6. 1983, následná doba sedmi let působení obviněného
ve zmíněném zákonodárném sboru se do promlčení nezapočítává a znovu promlčecí
doba deseti let pokračovala v běhu ode dne 5. 6. 1990. Po připočtení již
uplynulé promlčecí doby (5 let a 19 dnů) by pak k promlčení v případě
obviněného genpor. Ing. F. Š. došlo dne 18. 5. 1995 a tedy již po nabytí
účinnosti zákona č. 198/1993 Sb. Z těchto důvodů nepoužil nalézací soud všechny
shora uvedené argumenty. V daném případě bylo nutno totiž posoudit, zda do běhu
promlčecí doby je či není možno započítat promlčecí dobu proběhlou v rámci
období od 25. 2. 1948 do 20. 12. 1989. Závěr v tomto ohledu je ovlivněn tím,
zda k neodsouzení (či nezproštění obžaloby) obviněného v této rozhodné době
došlo pouze z politických důvodů, neslučitelných se základními zásadami
právního řádu demokratického státu, neboť neexistovala politická vůle v
inkriminované době projednat a rozhodnout případnou trestnou činnost čelních
funkcionářů při shora specifikované akci, či nikoli. Rozhodné v tomto směru je,
že již krátce po události bylo vedeno šetření u Vojenské obvodové prokuratury
Plzeň pod sp. zn. 5 OPn 277/78, a toto šetření dospělo k závěru, že nebyl z
pozice zasahujících složek spáchán trestný čin a věc byla usnesením Vojenské
obvodové prokuratury Plzeň ze dne 7. 6. 1978, sp. zn. 5 Opn 277/78, odložena
podle § 159 odst. 1 tr. ř. Zákrok příslušných složek byl vyhodnocen jako
oprávněný a bez pochybení. Stejným výsledkem ostatně bylo podle nalézacího
soudu ukončeno též šetření Policie ČR, Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů
komunismu, když předmětné usnesení bylo vydáno dne 16. 12. 1999. Nakonec i
podaná obžaloba vychází z toho, že byl až dodatečně v archivu nalezen dokument
označený jako Opatření č. 00 14-70 ze dne 3. 2. 1977, jehož součástí jsou
Zásady činnosti k zabránění násilných přejezdů vozidel přes státní hranici do
kapitalistických států. Podle podané obžaloby měl tento dokument zcela změnit
závěry předchozích řízení o spáchání trestné činnosti obviněnými. Nicméně ze
samotného dokumentu vyplývá, že tento byl až do roku 1999 veden jako přísně
tajný. Ohledně tohoto dokumentu soud pak dovodil, že důvodem jeho utajení jistě
nebyl zájem ovlivněný politicky, či lépe řečeno, že nebyl utajován z
politických důvodů.
Podle jeho názoru byl důvod utajení v obsahu a smyslu
tohoto dokumentu, který řeší postup příslušných represivních složek státu proti
vysoce nebezpečnému jednání, a to bez ohledu na důvod páchání tohoto
nebezpečného jednání. Proto soud uzavřel, že nelze dovodit, že by utajování
tohoto dokumentu bylo prováděno z toho důvodu, aby nebyla v době činu věc řádně
objasněna a projednána, aby nebylo jasně zjištěno, zda zasahující orgány a
jejich představitelé (současní obvinění) porušili své povinnosti a případně se
dopustili trestné činnosti, a aby tedy tito případní pachatelé nebyli postaveni
před soud.
Krajský soud v Plzni se ve svém usnesení, které je
napadeno podaným dovoláním, i ohledně obviněného genpor. Ing. F. Š. prakticky
ve všem ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a dodal, že z obs
ahu předmětného spisu nevyplývá, že by nemělo dojít k trestnímu stíhání
obviněného genpor. Ing. F. Š. právě z politických důvodů neslučitelných se
základními zásadami právního řádu demokratického státu. V této souvislosti je
třeba také uvést, že posouzení toho, zda mohly být naplněny podmínky § 5 zákona
č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu, nemůže být opřeno
pouze o skutečnosti, které mají význam pro průběh vyšetřování údajného
trestného činu jako takového, nýbrž i o to, zda se podezřelá osoba trestné
činnosti dopustila, přičemž ve vztahu k obviněnému genpor. Ing. F. Š. rozhodně
nebylo prokázáno, že by se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu, a
proto nelze uzavřít, že by politické důvody vedly k tomu, že tento obviněný
nebyl postaven již v době komunistického režimu před soud.
Nejvyšší soud
považuje k těmto právním závěrům soudu prvního stupně i odvolacího soudu za
nezbytné uvést, že podle podané obžaloby se obvinění měli uvedeného jednání
dopustit v noci ze dne 23. na 24. 5. 1978. Od uvedené doby by rovněž bylo možno
počítat běh promlčecí doby (desetileté), avšak pouze za předpokladu, že se
soudy obou stupňů náležitým způsobem vypořádají s otázkou nálezu Ústavního
soudu, který byl publikován pod č. 14/1994 Sb., přičemž je třeba podotknout, že
uvedený nález nebyl pouhým rozhodnutím reagujícím na předložení věci Ústavnímu
soudu obecným soudem pro nesoulad s Listinou základních práv a svobod v
konkrétní věci, ale že se jednalo o nález Ústavního soudu, jímž byl zamítnut
návrh skupiny 41 poslanců Parlamentu České republiky na zrušení zákona č.
198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu.
Dále soudy obou stupňů shodně uvádějí, že kromě obviněného genpor. Ing. F. Š.
neshledaly u ostatních obviněných žádnou z překážek uvedených v § 67 odst. 2
tr. zák., která by stavěla běh promlčecí doby, a proto promlčecí doba plynula
od 24. 5. 1978 do 24. 5. 1988 a podle zákona tak dne 24. 5. 1988 došlo u těchto
obviněných k promlčení trestního stíhání a tím k zániku trestnosti případně
spáchaného a obžalobou stíhaného trestného činu, v důsledku čehož je podle § 11
odst. 1 písm. c) tr. ř. jejich trestní stíhání nepřípustné. U genpor.Ing. F. Š.
pak sice byla shledána zákonná překážka vedoucí ke stavení promlčecí lhůty v
době od 13. 6. 1983 do 5. 6. 1990 s ohledem na to, že vykonával funkci poslance
Federálního shromáždění ČSSR, avšak jinak byly použity v podstatě obdobné
závěry ohledně běhu promlčecí doby před 30. 12. 1999, neboť v jeho prospěch
byla započtena promlčecí doba, která probíhala v době od 24. 5. 1978 do 12. 6.
1983, a v důsledku toho podle závěru obou soudů promlčecí doba v jeho případě
uplynula nejpozději dnem 18. 5. 1995, a proto ani ohledně něj nebylo možno
aplikovat změny provedené zákonem č. 327/1999 Sb., který jednak prodloužil s
účinností od 28. 12. 1999 promlčecí dobu na dvanáct let a jednak zakotvil nový
§ 67a písm. d) tr. zák., o nepromlčitelnosti jiných trestných činů než
uvedených v písm. a) až c) § 67a tr. zák. spáchaných v době od 25. února 1948
do 29. prosince 1989, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody činí
nejméně deset let, pokud z politických důvodů neslučitelných se základními
zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení
nebo zproštění obžaloby, a buď byly spáchány veřejnými činiteli anebo byly
spáchány v souvislosti s pronásledováním jednotlivce nebo skupiny osob z důvodů
politických, rasových či náboženských. Navíc oba soudy dovodily, že k
neodsouzení (či nezproštění obžaloby) obviněného genpor. Ing. F. Š. v uvedené
rozhodné době nedošlo pouze z politických důvodů, neslučitelných se základními
zásadami právního řádu demokratického státu, neboť existovala politická vůle v
inkriminované době projednat a rozhodnout případnou trestnou činnost čelních
funkcionářů při shora specifikované akci.
S těmito závěry obou soudů však
nelze souhlasit. Především je třeba uvést, že pokud zejména odvolací soud
poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 4 Tz 81/2003 a 7 Tz
44/2002 a ustálenou praxi Nejvyššího soudu v tomto směru, je nutno k tomu
dodat, že Nejvyšší soud vydal mimo těchto rozhodnutí i další rozhodnutí s
opačnými závěry, než jsou uvedeny v odvolacím soudem citovaných rozhodnutích, a
to pod sp. zn. 3 Tdo 730/2002 a dále zejména v usnesení velkého senátu
trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. 15 Tdo 163/2005,
v němž byl zaujat právní názor, že v žádném případě nepřichází v úvahu, aby
velký senát vyslovil neústavnost nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č.
14/1994 Sb., neboť to Nejvyššímu soudu evidentně nepřísluší. Velký senát
trestního kolegia Nejvyššího soudu se pak ztotožnil s usnesením senátu
Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2002, sp. zn. 3 Tdo 730/2002 (nikoli tedy s
rozhodnutími pod sp. zn. 4 Tz 81/2003 a 7 Tz 44/2002), v němž byl se zřetelem k
citovanému nálezu Ústavního soudu zaujat právní názor, že při splnění podmínek
stanovených v § 5 zákona č. 198/1993 Sb. není trestní stíhání nepřípustné,
jestliže neuplynula promlčecí doba počítaná od 30. 12. 1989.
Nejvyšší soud
proto především zdůrazňuje svou vázanost shora citovaným usnesením velkého
senátu trestního kolegia, přičemž k rozhodným otázkám považuje za nutné dodat,
že základním předpokladem správného výkladu ustanovení § 5 zákona č. 198/1993
Sb., je nutnost vycházet z jeho smyslu v kontextu s účelem celého zákona. V
preambuli zákona Parlament České republiky (dále jen „Parlament“), vědom si
povinnosti „vyrovnat se s komunistickým režimem“, konstatuje odpovědnost
Komunistické strany Československa mimo jiné za „programové ničení tradičních
hodnot evropské civilizace, za vědomé porušování lidských práv a svobod, za
morální … úpadek provázený justičními zločiny a terorem proti nositelům
odlišných názorů“.
Podle § 1 odst. 1 písm. c) cit. zákona č. 198/1993 Sb.
komunistický režim porušoval základní zásady demokratického právního státu,
mezinárodní smlouvy i své vlastní zákony a prakticky tím postavil vůli a zájmy
komunistické strany a jejich představitelů nad zákon. Podle § 1 odst. 1 písm.
e) cit. zákona č. 198/1993 Sb. komunistický režim pro dosažení svých cílů
neváhal páchat zločiny, umožňoval jejich beztrestné páchání a poskytoval
neoprávněné výhody těm, kteří se na zločinech a perzekucích podíleli.
V
návaznosti na skutečnosti uvedené v § 1 odst. 1 cit. zákona č. 198/1993 Sb. byl
ustanovením § 2 odst. 1 cit. zákona č. 198/1993 Sb. prohlášen komunistický
režim za zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný s tím, že tento režim trval od
25. 2. 1948 do 17. 11. 1989. Parlament tedy zákonem konstatoval, že pro
dosažení cílů komunistického režimu byly páchány zločiny, přičemž komunistický
režim umožňoval jejich beztrestné páchání a poskytoval dokonce výhody těm,
kteří se na zločinech a perzekucích podíleli. Zároveň zákon stanovil povinnost
vyrovnat se s komunistickým režimem a tím vytýčil hlavní smysl zákona, v němž
je logicky zahrnuto i potrestání zločinů spáchaných ve prospěch komunistického
režimu.
Podle § 5 cit. zákona č. 198/1993 Sb. se do promlčecí lhůty trestných
činů nezapočítává doba od 25. 2. 1948 do 29. 12. 1989, pokud z politických
důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu
nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby. Uváží-li se obsah
tohoto ustanovení ve spojení s preambulí zákona a s ustanoveními § 1 odst. 1
písm. c), e) a § 2 odst. 1 cit. zákona č. 198/1993 Sb., je jeho evidentním
smyslem to, aby bylo umožněno stíhání trestných činů spáchaných ve prospěch
komunistického režimu, jestliže z politických důvodů neslučitelných se
základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému
odsouzení nebo zproštění obžaloby. Jinými slovy lze smysl ustanovení § 5 cit.
zákona č. 198/1993 Sb. vyjádřit tak, že jím zjevně je vyloučení toho, aby
uvedené trestné činy byly promlčeny uplynutím takové promlčecí lhůty, která by
spadala do doby komunistického režimu. Z druhé strany vzato, jestliže by měla
být doba komunistického režimu považována za relevantní pro běh promlčecích
lhůt takových trestných činů spáchaných ve prospěch komunistického režimu, bylo
by to v jasném rozporu se smyslem ustanovení § 5 cit. zákona č. 198/1993 Sb.
Při promlčení trestního stíhání zaniká trestní odpovědnost pachatele trestného
činu uplynutím doby stanovené zákonem. Důvody promlčení jsou především hmotně
právní, protože uplynutím času postupně slábne, až docela zaniká potřeba
trestněprávní reakce na trestný čin, a to jak z hlediska generální prevence
(např. na trestný čin se zapomíná, negativní ovlivnění společenského vědomí
mizí a nebezpečnost činu se snižuje), tak i z hlediska prevence individuální (u
pachatele, který nespáchal další trestný čin stejně nebo přísněji trestný, se
předpokládá pozitivní změna jeho osoby, která rovněž přestala být pro
společnost nebezpečnou). Zanikla-li uplynutím doby nebezpečnost činu pro
společnost, je důvodný i zánik trestní odpovědnosti za takový čin. K těmto
důvodům pak podpůrně přistupují i důvody procesní, které spočívají v obtížích
při dokazování spojených s tím, že uplynutím času se oslabuje síla důkazních
prostředků (např. svědci zapomínají), protože ty pozbývají spolehlivosti, anebo
je nelze vůbec opatřit (např. svědci zemřeli, listiny a věcné důkazy byly
zničeny či se ztratily apod.). Další důvod lze spatřovat v tom, aby byly orgány
činné v trestním řízení stimulovány k potřebné aktivitě při plnění svého
poslání a k urychlení trestního řízení.
Trestní odpovědnost pachatele a v
návaznosti na to i pojem trestnosti činu takového pachatele je nutno v souladu
s dosavadní teorii i praxí vymezit jako souhrn všech podmínek, na nichž závisí
výrok o vině a trestu, včetně podmínek promlčení. Z výše uvedených důvodů je
tedy nezbytné v každém konkrétním případě v rámci posuzování trestnosti činu
ve smyslu čl. 40 odst. 6 LPS a § 16 odst. 1 tr. zák. též zjišťovat, zda nedošlo
k zániku této trestnosti, a to mimo jiné i z důvodu promlčení činu. Takový
závěr vyplývá ze skutečnosti, že zákonodárce sám zařadil ustanovení § 67 tr.
zák. o promlčení do již zmíněné hlavy páté obecné části trestního zákona
nazvané „Zánik trestnosti a trestu“ a tím dal jasně najevo, že promlčení je
jedním z důvodů zániku trestnosti činu a spolu s ostatními důvody je i
promlčení považováno za hmotně právní negativní podmínku trestnosti. Naše
právní úprava promlčení (§ 67 tr. zák.) pak odpovídá hmotně právnímu pojetí
promlčení i potud, že promlčecí dobu odstupňovává podle zákonné trestní sazby,
což nepochybně vychází z myšlenky, že promlčení je odůvodněno zánikem potřeby
odplaty činu. Hmotně právnímu pojetí odpovídá i úprava § 67 odst. 3 písm. b)
tr. zák., podle níž se promlčení přerušuje mimo jiné spácháním činu, na který
trestní zákon stanoví trest stejný nebo přísnější, z čehož vyplývá, že základem
promlčení je presumpce, že se pachatel po uplynutí promlčecí doby napravil,
takže již není třeba na něj působit trestem. Důvody procesní, spočívající v
obtížích v dokazování, jsou oproti tomu přece jen podřadné. Trestní zákon tedy
stanoví, aby trestní odpovědnost a trestnost (nejde-li o čin uvedený v § 67a
tr. zák.) byla vždy posuzována i z toho hlediska, zda nezanikla promlčením v
důsledku uplynutí promlčecí doby. Promlčením tedy podle naší úpravy zaniká
trestní odpovědnost a trestnost, a proto je promlčení v českém trestním právu
institutem hmotně právním, a nikoli jen pouhou procesní překážkou
nestíhatelnosti. O tom ostatně v celé dosavadní české trestněprávní teorii i
praxi nevznikaly žádné pochybnosti (Viz např. Solnař, V. Základy trestní
odpovědnosti. Praha: Academia, 1972, s. 346 až 348; Novotný, O. - Dolenský, A.
- Jelínek, J - Vanduchová, M. Trestní právo hmotné. I. obecná část. 2. vydání,
Praha: Codex, 1995, s. 34, 36, 179 a 183; 4. vydání, Praha: ASPI, 2003, s. 48
až 49, 51, 256 až 257, 262; Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné (obecná
část). 2. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 1996, str. 240 – 242; 3. vydání.
Brno: Masarykova univerzita, 2003, s. 85 až 88, 386 až 387, 392 až 394;
Miřička, A. Trestní právo hmotné, Část obecná i zvláštní, Praha: Všehrd, 1934,
s. 27, 125 až 134; Kallab, J. Trestní právo hmotné. část obecná i zvláštní.
Praha: Melantrich, 1935, s. 22 a 85 až 88; Solnař, V. Trestní právo hmotné.
Část obecná. Praha: Knihovna sborníku věd právních a státních, 1947, s. 122 a
násl.; Milota, A. Působnost zákonů trestních. Díl I. Bratislava: Knihovna
fakulty právnické Univerzity Komenského v Bratislavě, 1922, s. 128).
Protože
úprava podmínek promlčení trestního stíhání patří do komplexu otázek trestní
odpovědnosti, posoudí se otázka, zda je určitý trestný čin promlčen či nikoli,
i z hlediska časové působnosti trestního zákona (viz § 16 odst. 1 tr. zák. a č.
40/1998 Sb. rozh. tr.). Promlčení má totiž bezprostřední vliv na posuzování
trestnosti činu, neboť – jak vyplývá z jeho podstaty i systematického zařazení
– způsobuje zánik této trestnosti. Proto při řešení otázky, které právní normy
nutno brát v úvahu při posuzování trestnosti činu z hlediska časové působnosti
trestního zákona se zásadně vychází z právního stavu, který zde je v době
spáchání posuzovaného činu. Došlo-li v mezidobí od spáchání činu do rozhodování
o něm ke změně právních norem, jejichž užití má vliv na trestnost činu nebo na
možnost uložení trestu, je třeba nový právní stav porovnat s tím, který platil
v době spáchání činu, a pozdějšího zákona užít jen, je-li to pro pachatele
objektivně příznivější. Přitom se vychází ze souhrnu všech právních norem,
jejichž užití může mít vliv na rozhodnutí o vině a trestu, včetně těch, podle
nichž se posuzuje zánik trestnosti, tedy i promlčení trestního stíhání. Tyto
zásady jsou v našem trestním právu rovněž tradičně uplatňovány již od vzniku
samostatné Československé republiky v roce 1918 až do současnosti.
To pak
znamená, že je-li podle zákona jednou trestný čin promlčen, jeho dodatečné
prohlášení za čin nepromlčený (resp. dodatečné nezapočítání již proběhlé
promlčecí doby) nemůže znamenat opětovný vznik promlčením zaniklé trestní
odpovědnosti, a to ani tehdy, stane-li se tak zákonem. Tak daleko retroaktivita
nepříznivějšího pozdějšího zákona jít nemůže. Podle čl. 40 odst. 6 LPS totiž
platí, že trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v
době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro
pachatele příznivější. Uvedený zákaz retroaktivity nepříznivějšího zákona platí
bezvýjimečně (na rozdíl např. od obdobného již shora zmíněného ustanovení čl. 7
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; viz č. 209/1992 Sb.). Není
pochyb o tom, že otázka, zda určitý trestný čin promlčen je či není, patří do
rámce posuzování jeho trestnosti už jen z toho důvodu, že promlčení je zákonným
důvodem zániku této trestnosti. Pozdějším zákonem pro pachatele příznivějším v
uvedeném smyslu může být kterýkoli souhrn právních norem platný kdykoli po
spáchání trestného činu až do rozhodování o něm. Přichází-li v úvahu více
takových souhrnů (např. v mezidobí od spáchání činu došlo k několika
novelizacím příslušných ustanovení trestního zákona nebo souvisejících právních
norem), posuzuje se trestnost vždy podle souhrnu těch právních norem, který je
pro pachatele nejvýhodnější (srov. § 16 odst. 1 tr. zák.). Jestliže by byl
trestný čin pachatele už promlčen podle některého v úvahu přicházejícího
souhrnu právních norem a podle pozdějšího souhrnu by promlčen nebyl, pak nelze
trestnost tohoto činu posuzovat podle pozdějšího souhrnu právních norem,
protože je to pro pachatele méně příznivé, ale je nutno aplikovat výhodnější
souhrn právních norem, podle něhož je čin pachatele promlčen. Z uvedeného
vyplývá, že po vydání zákona, který by měl obnovit trestnost již promlčených
trestných činů, by se stejně jejich trestnost musela posuzovat vzhledem k čl.
40 odst. 6 LPS podle právních norem účinných před nabytím účinnosti takového
zákona, podle nichž trestnost zanikla. Bezvýjimečný ústavní zákaz retroaktivity
nepříznivějšího zákona v neprospěch pachatele ovšem brání tomu, aby byla
„prostým“ zákonem obnovena trestnost činů, které byly ke dni účinnosti takového
zákona již promlčeny. V této souvislosti nelze přehlédnout čl. 9 odst. 3
Ústavy, podle něhož výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo
ohrožení základů demokratického státu, s tím, že zákaz retroaktivity
nepříznivějších právních norem je považován za součást právní jistoty, která je
chápána jako atribut demokratického právního státu (Srov. Knapp, V. Teorie
práva. I. vydání. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 205 a násl.).
Naproti tomu se v
teorii i praxi obecně připouští, že v době běhu promlčecích lhůt, tedy v době,
kdy trestní odpovědnost a trestnost ještě z důvodu promlčení nezanikla, lze
stanovit, že se běžící promlčecí doba prodlužuje, nebo dokonce, že některé
trestné činy jsou zcela nepromlčitelné, tedy jinými slovy, že již započatá
promlčecí doba nikdy v budoucnu nedoběhne (srov. novelizaci trestního zákona
provedenou zákonem č. 327/1999 Sb.). V naší právní historii již můžeme nalézt
takovou zákonnou úpravu, jíž se dodatečně měnily podmínky trestnosti některých
trestných činů z hlediska jejich promlčení. Učinil tak již zákon č. 184/1964
Sb., kterým se vylučuje promlčení trestního stíhání nejzávažnějších trestných
činů proti míru, válečných trestných činů a trestných činů proti lidskosti,
spáchaných ve prospěch nebo ve službách okupantů. Ačkoli byl citovaný zákon
přijat za totalitního režimu a z hlediska dodržování lidských práv lze jistě
tomuto režimu právem leccos vyčítat (jak ostatně správně činí i zákon č.
198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu) ani
tento režim nešel tak daleko, aby citovaným zákonem č. 184/1964 Sb. obnovil
trestnost již promlčených trestných činů. Promlčení uvedených nejzávažnějších
trestných činů je jím totiž vyloučeno jen v případě, že mělo nastat ke dni 9.
5. 1965 nebo později; citovaný zákon tedy nedopadá na trestné činy k tomuto
datu již promlčené. V souvislosti s přístupem bývalé ČSSR k Úmluvě o
nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti ze dne 26. 11.
1968 (srov. vyhlášku č. 53/1974 Sb.) byla tato otázka upravena obecně v
ustanovení § 67a tr. zák. Tato ustanovení však mají zcela zjevně konstitutivní
povahu. Obdobně je tomu i ohledně novelizace trestního zákona provedené zákonem
č. 327/1999 Sb. (účinným od 28. 12. 1999), kterým bylo do trestního zákona
zařazeno mimo jiné i ustanovení § 67a písm. d) tr. zák., a to se záměrem, aby
nedošlo k promlčení nejzávažnějších trestných činů spáchaných v období od 25.
února 1948 do 29. prosince 1989 veřejnými činiteli nebo v souvislosti s
politicky, rasově či nábožensky motivovaným pronásledováním, u nichž horní
hranice trestní sazby odnětí svobody činí nejméně deset let, pokud z
politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu
demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby.
Z hlediska těchto obecných zásad týkajících se institutu promlčení je třeba
posuzovat podle názoru Nejvyššího soudu i ustanovení § 5 zákona č. 198/1993
Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, podle něhož
se „do promlčecí doby trestných činů nezapočítává doba od 25. února 1948 do 29. prosince 1989, pokud z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami
právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo
zproštění obžaloby“. V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že ustanovení
§ 5 zákona č. 198/1993 Sb. bylo předmětem přezkoumání nálezem Ústavního soudu,
který byl vyhlášen ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 14/1994 Sb. a jímž
plénum Ústavního soudu za podmínek § 57 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993
Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozhodlo dne 21. 12. 1993
o zamítnutí návrhu skupiny 41 poslanců Parlamentu na zrušení zákona č. 198/1993
Sb. V odůvodnění tohoto nálezu Ústavní soud vyslovil právní názor, že smyslem
§ 5 zákona č. 198/1993 Sb. není zřídit novou překážku, ale prohlásit, po kterou
dobu promlčecí lhůty trestných činů, nestíhaných tehdejším režimem z
politických důvodů, nemohly běžet, ačkoli běžet měly. Při posouzení § 5 zákona
č. 198/1993 Sb. nejde tudíž ani obecně o institut promlčení jako takový, ani o
zavedení nové zákonné překážky běhu promlčecích lhůt, ale o to, zda institut
promlčení pokládat za reálný anebo za fiktivní tam, kde porušování zákonnosti v
celé velké sféře právního života se stalo součástí politicky i státně
chráněného režimu nezákonností. Ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb. není
normou konstitutivní, ale deklaratorní. Jeho předmětem je pouze zjištění, že v
určitém časovém úseku pro určitý druh trestné činnosti promlčecí doba nemohla
probíhat a z jakých příčin. Je známo, že vedle těch oblastí života společnosti
a jednotlivce, v nichž si právní řád v letech 1948 - 1989 podržel určitý reálný
význam a zakládal se na zákonnosti, byly i sféry politického zájmu vládnoucí
vrstvy, v nichž existoval stav právní nejistoty udržovaný jako prostředek
preventivní ochrany režimu a nástroj manipulace společnosti. Součástí tohoto
zvláštního režimu byla i politickým a státním vedením inspirovaná anebo
tolerovaná kriminalita osob v politických a státních funkcích tam, kde s
ohledem na skutečné anebo domnělé zájmy vládnoucí vrstvy bylo účelné jednat v
rozporu i s vlastními zákony. Argumentace skupiny poslanců, že v tehdejší době
běžely promlčecí lhůty i pro tuto kategorii vládní, politické a vůbec státem
prováděné kriminality, není věrohodná. Politická moc založená na násilí se v
principu střeží toho, aby se sama zbavovala vykonavatelů vlastního násilí. Stát
se stával mnohem spíše garantem jejich beztrestnosti a faktické trestněprávní
imunity. Překážka jejich trestního stíhání nemohla být přirozeně formulována
veřejně a pozitivně zákonem.
Byla výsledkem negativního stavu zákonnosti v
zemi, později též i povýšení vedoucí úlohy KSČ ve společnosti i ve státě na
ústavní princip, ale především přímým produktem nelegálních praktik mocenských
skupin, jež a priori garantovaly, že pachatel byl v míře určené jejich zájmem
„legibus absolutus“.
Nezbytnou součástí pojmu promlčení trestněprávního
stíhání je vůle, snaha a ochota státu trestný čin stíhat. Bez tohoto
předpokladu nemůže být naplněn ani obsah pojmu promlčení, ani smysl tohoto
právního institutu. Teprve dlouhodobé vzájemné působení dvou prvků: vůle a
snahy státu pachatele potrestat a trvalého rizika pachatele, že může být
potrestán, zakládá smysl promlčení. Pokud stát určité trestné činy a určité
pachatele stíhat nechce, je promlčení zbytečné; v těchto případech běh
promlčecí lhůty ve skutečnosti neexistuje a promlčení samo o sobě je fiktivní.
Psané právo je zbaveno možností své aplikace. Aby promlčení trestného činu
mohlo nastat, musel by probíhat proces jeho promlčování, tj. doba, během níž
stát usiluje o trestní stíhání. Promlčení je dovršeno teprve tehdy, jestliže
kontinuální úsilí státu o postižení trestného činu na konci promlčecí lhůty
zůstane marným. Tento předpoklad v letech 1948 až 1989 ve sféře politicky
chráněných deliktů nemohl být splněn. Stav hromadných a státem chráněných
nezákonností nebyl ani výsledkem individuálních omylů, přehmatů, nedbalostí a
poklesků jednotlivců, jež by mohly skýtat ještě jakousi šanci případného
trestního stíhání, ale výsledkem cílevědomého a kolektivního chování aparátu
politické a státní moci jako celku, které trestní stíhání a priori vylučovalo.
Ochrana pachatelů se tím stávala tak všestranná, jak všestranný byl mocenský
systém.
Proto nelze souhlasit s tím, že vědomí apriorní nestíhatelnosti
určitých deliktů nebylo součástí subjektivní stránky těchto trestných činů a že
toto „kvazi – promlčení“ probíhalo mimo vůli pachatele. U pachatelů pod
politickou ochranou státu je tomu jinak. Jejich trestný čin byl de facto
„promlčen“ ještě dříve, než byl spáchán. Tato skutečnost působila často právě
inspirativně k další trestné činnosti. Chápat dobu, která plynula od spáchání
jejich trestných činů, jako plynutí „promlčecích lhůt“, jež plynout nesměly, by
znamenalo zcela protismyslnou interpretaci právního státu. Bylo by to
potvrzením toho druhu „právní jistoty“, kterou pachatelé této trestné činnosti
měli již od počátku své činnosti a jež spočívala ve státem chráněné
beztrestnosti.
Tato „právní jistota“ pachatelů je však zdrojem právní
nejistoty občanů (a naopak). V soutěži těchto dvou typů jistoty dal Ústavní
soud přednost právní jistotě občanské společnosti, jež odpovídá myšlence
právního státu. Jiné řešení by znamenalo vydat režimu totalitní diktatury
osvědčení právního státu, a tím nebezpečný signál do budoucna: důkaz, že zločin
se může stát beztrestným, je-li prováděn hromadně, organizovaně, po delší dobu
a pod ochranou organizace, jež se zmocnila státu. To by znamenalo ztrátu
věrohodnosti současného právního státu a bylo by současně porušením čl. 9 odst.
3 Ústavy, protože „...výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo
ohrožení základů demokratického státu“. Ani ze subjektivního hlediska pachatelů
nelze pokládat za přiměřené činit si nárok na jistotu tohoto druhu. Náležitostí
právního státu je udržování stavu důvěry v trvanlivost právní úpravy. Pachatelé
tohoto druhu trestné činnosti nemají na mysli kontinuitu psaného práva, ale
nepsaných praktik. Bylo by porušením kontinuity psaného práva, kdyby ani nyní
nemohli být trestně stíháni za porušování zákonů, jehož se pod ochranou státu
dopouštěli.
Všechna tato jednotlivá hlediska nabývají významu, který je přímo
úměrný značnému rozsahu, v jakém byl tento druh státem chráněné, resp.
tolerované politické kriminality páchán.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že je
nutno vycházet ze skutečnosti, že zmíněným nálezem Ústavního soudu publikovaným
pod č. 14/1994 Sb. bylo rozhodnuto o ponechání ustanovení § 5 zákona č.
198/1993 Sb. v platnosti. Toto ustanovení je tedy součástí našeho právního
řádu, orgány činné v trestním řízení jsou povinny jeho existenci respektovat a
ve svém postupu a rozhodování se s ním vypořádat. Jejich povinností však
zároveň je, aby citované ustanovení v každém konkrétním případě náležitě
vyložily a aplikovaly, přičemž musí vzít v úvahu všechny související právní
předpisy, na nichž závisí trestnost činu, včetně předpisů ústavních, které jsou
přímo použitelné (takovým je i ustanovení čl. 40 odst. 6 LPS). O tom, zda je
určitý trestný čin promlčen, či nikoli, totiž rozhoduje v souvislosti s
posuzováním jeho trestnosti orgán činný v trestním řízení, v konečném důsledku
pak soud. Jiný postup by nerespektoval ústavní zásadu vyjádřenou v ustanovení
čl. 90 věta druhá Ústavy, podle níž jen soud rozhoduje o vině a trestu za
trestné činy. Proto v těchto intencích musí soud sám učinit závěr o existenci
či neexistenci všech okolností, na nichž závisí trestnost činu, včetně otázky,
zda je čin promlčen. Při posuzování a rozhodování této otázky pak musí vycházet
ze zákonných hledisek vymezujících promlčení, jak o nich bylo výše pojednáno.
Jestliže podle citovaného nálezu Ústavního soudu České republiky není smyslem §
5 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu
proti němu, zřídit novou překážku promlčení, ale prohlásit, po kterou dobu
promlčecí lhůty trestných činů, nestíhaných tehdejším režimem z politických
důvodů, nemohly běžet, ačkoli běžet měly, je třeba se zabývat tím, jaké
překážky ve smyslu § 67 odst. 2 tr. zák. se ustanovení § 5 citovaného zákona
zabývá. Jedinou překážkou ve smyslu § 67 odst. 2 tr. zák., jíž se může
ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a
o odporu proti němu, týkat, je jen konkretizace zákonné překážky ve smyslu
ustanovení § 67 odst. 2 písm. a) tr. zák., které stanoví, že do promlčecí doby
se nezapočítává doba, po kterou nebylo možno pachatele postavit před soud pro
zákonnou překážku.
V této souvislosti je proto nutno zkoumat, zda v promlčení
trestných činů, na něž by mělo dopadat ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb.,
nebránila nějaká okolnost, kterou by bylo možno kvalifikovat jako zákonnou
překážku spojenou se stavením promlčení ve smyslu § 67 odst. 2 písm. a) tr.
zák. Uvedený charakter může mít jen překážka stanovená přímo zákonem nebo
vyplývající ze zákona. Nestačí tedy překážka založená normou nižší právní síly
nebo normou, která nemá vůbec charakter právní normy, ani překážka faktická.
Jestliže však určitá zákonná úprava ve svém souhrnu nebo s přihlédnutím ke
konkrétním ustanovením vytvořila v minulosti právní stav, který skutečně
znemožnil postavení určitého pachatele před soud, nic potom nebrání použití
ustanovení § 67 odst. 2 písm. a) tr. zák. ve spojení s § 5 zákona č. 198/1993
Sb., ani tomu, aby případně – podle doby trvání takové zákonné překážky – nebyl
považován trestný čin za promlčený. Jak vyplývá z výše uvedeného významu
promlčení pro trestnost činu a ze zásady individuální trestní odpovědnosti, je
třeba existenci zákonné překážky zkoumat u každého pachatele zvlášť, a to ve
vztahu k trestnému činu, o nějž jde. Z tohoto hlediska lze tedy ustanovení § 5
zákona č. 198/1993 Sb., jestliže má mít deklaratorní charakter ve smyslu
citovaného nálezu Ústavního soudu České republiky č. 14/1994 Sb., považovat za
konkretizaci existence zákonné překážky způsobující stavení promlčecí doby, byť
by tato musela být stejně zjišťována i za situace, kdyby zde citované
ustanovení nebylo. Zváží-li se však situace zejména následující po změně režimu
v roce 1989, lze podle názoru Nejvyššího soudu po takové zásadní společensko
politické změně akceptovat i zvláštní právní normy, které naplňují novým
obsahem z hlediska interpretace obecná ustanovení jinak běžně aplikovaná a
používaná. Z tohoto hlediska je nutno přistupovat i k zákonu č. 198/1993 Sb., o
protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, který má nepochybně
i svůj historický charakter, jenž je vyjádřen v jeho preambuli, v níž se uvádí: Parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky
vědom si povinnosti svobodně zvoleného Parlamentu vyrovnat se s komunistickým
režimem, Parlament konstatuje, že Komunistická strana Československa, její
vedení i členové jsou odpovědni za způsob vlády v naší zemi v letech 1948 -
1989, a to zejména za programové ničení tradičních hodnot evropské civilizace,
za vědomé porušování lidských práv a svobod, za morální a hospodářský úpadek
provázený justičními zločiny a terorem proti nositelům odlišných názorů,
nahrazením fungujícího tržního hospodářství direktivním řízením, destrukcí
tradičních principů vlastnického práva, zneužíváním výchovy, vzdělávání, vědy a
kultury k politickým a ideologickým účelům, bezohledným ničením přírody, a
prohlašuje, že ve své další činnosti bude vycházet z tohoto zákona. Právě z
této preambule vyplývá zvláštní povaha tohoto zákona, a to nejen jeho
ustanovení § 1 až § 4, ale i ostatních ustanovení, a proto lze akceptovat i
deklaratorní povahu ustanovení § 5 tohoto zákona.
Tato deklaratornost
ustanovení § 5 cit. zák. č. 198/1993 Sb. však neznamená, že by nemělo svůj
právní význam, popř. že by nebylo právně závazné. Jeho význam spočívá ve
vymezení doby, po kterou taková překážka trvá, jímž je období od 25. února 1948
do 29. prosince 1989, a určení trestných činů, na které se vztahuje, jimiž jsou
trestné činy, u kterých z politických důvodů neslučitelných se základními
zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení
nebo zproštění obžaloby. V tomto směru musí soud toto ustanovení jako právně
závazné respektovat a musí k němu přihlížet při posuzování otázky promlčení
trestního stíhání uvedených trestných činů. Ustanovení § 5 cit. zákona č.
198/1993 Sb. se naproti tomu nevztahuje na případy, ve kterých byl pachatel,
byť šlo o trestný čin spáchaný z politických důvodů neslučitelných se
základními zásadami právního řádu demokratického státu, pravomocně za takový
trestný čin odsouzen nebo zproštěn obžaloby, a to bez ohledu na to, kdy k
takovému rozhodnutí došlo, tj. nevztahuje se ani na takové případy, k nimž
došlo v době od 25. 2. 1948 do 29. 12. 1989; o takový případ se však v
posuzované věci nejedná. Dále se pak toto ustanovení nevztahuje ani na případy,
kdy stav, že pachatel nebyl v době od 25. 2. 1948 do 29. 12 1989 odsouzen nebo
zproštěn obžaloby, není důsledkem uvedené zákonné překážky, ale nastal z jiných
důvodů. V těchto posledně uvedených případech uvedená zákonná překážka
nepůsobila, a proto promlčecí lhůty běžely i v době od 25. 2. 1948 do 29. 12.
1989.
Zabýváme-li se výkladem zákonné překážky ve smyslu § 67 odst. 2 písm. a)
tr. zák. v pojetí ustanovení § 5 zákonu č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti
komunistického režimu a o odporu proti němu, pak z hlediska výkladu zákonné
překážky způsobující stavení promlčecí doby považuje Nejvyšší soud za nutné
zdůraznit, že takovou zákonnou překážkou není jen zákonná překážka stanovená
přímo zákonem, jakou je např. diplomatická imunita (§ 10 odst. 1 tr. řádu),
přerušení trestního stíhání pro duševní chorobu obviněného [§ 173 odst. 1 písm.
c) tr. řádu] atd., ale i překážka, která vyplývá ze zákona nebo ze zákonů. V
tomto směru nelze přehlédnout vývoj právní úpravy zejména po roce 1948, kdy po
únorovém převratu a v letech následujících byla na základě komunistické „Ústavy
9. května“ provedena tzv. přestavba právního řádu v právní řád socialistický,
kdy prvním jeho projevem byly zákon č. 231/1948 Sb., na ochranu lidově
demokratické republiky, a zákon č. 232/1948 Sb., o státním soudu, které
jednoznačně obsahovaly ustanovení, jež byla pak v praxi používána proti
demokraticky smýšlejícím lidem. Byl také přijat zákon č. 319/1948 Sb., o
zlidovění soudnictví, na základě kterého docházelo ke změnám v personálním
obsazení soudů (ale i ostatních orgánů justice a prokuratury), aby odpovídalo
„třídní skladbě společnosti“ (srov. Plundr, O., Hlavsa, P. Organizace justice a
prokuratury. Praha: Panorama, 1980, s. 16). Tento vývoj byl již na počátku 50.
let dovršen přijetím nového zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, a zákona
č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Tyto předpisy již
otevřeně ve svých úvodních ustanoveních deklarovaly své třídně potlačovatelské
zaměření, když trestní zákon ve svém § 1 zdůrazňoval, že „chrání lidově
demokratickou republiku, její socialistickou výstavbu, zájmy pracujícího lidu a
jednotlivce a vychovává k dodržování pravidel socialistického soužití“. Účelem
trestního řádu podle jeho § 1 pak bylo mimo zjištění a potrestání pachatelů
trestných činů i projednávání věcí tak, aby vychovávalo občany k ostražitosti
vůči nepřátelům pracujícího lidu a jiným rušitelům jeho budovatelského úsilí a
k plnění občanských povinnosti. Na základě těchto obecných ustanovení byla
deklarována otevřená „třídní podstata trestního práva“, kdy bylo zdůrazňováno,
že „socialistické trestní právo, stojící na stráži vymožeností socialistické
revoluce, je svým ostřím zaměřeno především k potlačení zločinného odporu
svržených vykořisťovatelů“ (srov. např. Kolektiv pracovníků kateder trestního
práva právnických fakult Karlovy Univerzity v Praze a Komenského univerzity v
Bratislavě: Československé trestní právo. Praha: Orbis, 1959, s. 9).
Hluboká
krize společnosti a státu v průběhu desetiletí vlády totalitního režimu se pak
v důsledku takovýchto a dalších následujících zákonných norem projevila v
postavení práva i orgánů garantujících dodržování zákonnosti ve společnosti. V
důsledku teorie diktatury proletariátu, třídního boje, včetně jeho tzv.
zostřování, bezohledného prosazování „vedoucí úlohy“ komunistické strany a
jejich řídících činitelů došlo k faktickému podřízení policie, prokuratury i
soudů politické a výkonné moci, a to primárně jejím represívním složkám. Tak se
rychle vytvořila atmosféra, která vedla koncem 40. a zejména v 50. letech k
neblaze proslulým politickým procesům a v rámci nich i k justičním vraždám
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 12. 1999, sp. zn. 7
Tz 179/99). Teror, zvůle a bezpráví zachvátily takřka celou společnost. Ve
společnosti zásadně upadala mravnost a ztrácela se víra ve spravedlnost, což
vyvolalo obecně stav neúcty k zákonům, vedoucí až k právnímu nihilismu téměř v
celé společnosti. Obdobná situace pak nastala, i když v podstatě méně brutální
formě, i v normalizačním období, které započalo na začátku sedmdesátých let,
ale jehož důsledky se projevovaly i v letech osmdesátých.
Politická moc
založená na násilí se v principu střeží toho, aby se sama zbavovala
vykonavatelů vlastního násilí. Při takovém politickém režimu, se stát stává
mnohem spíše garantem jejich beztrestnosti a faktické trestněprávní imunity.
Překážka jejich trestního stíhání nemohla být přirozeně formulována veřejně a
pozitivně zákonem, aby šlo o překážku stanovenou přímo zákonem ve smyslu shora
uvedeném. Byla výsledkem tzv. socialistické zákonnosti, která přinášela celkově
negativní stav právního vědomí v zemi, později též i povýšení vedoucí úlohy KSČ
ve společnosti i ve státě na ústavní princip zakotvený přímo v čl. 4 Ústavy
Československé socialistické republiky (ústavní zákon č. 100/1960 Sb.), ale
především přímým produktem nelegálních praktik mocenských skupin skrývajících
se pod tzv. třídním pojetím socialistického práva ve shora uvedeném smyslu,
které vyplývalo z uvedených zákonů a navazujících předpisů, jakož i zákonů je
postupně nahrazujících v průběhu celého komunistického období, jež a priori
garantovaly, že takový pachatel, který tvořil součást uvedené mocenské
struktury, často jako „orgán státu“ zpravidla v pozici příslušníka některé
ozbrojené složky, zejména státní a veřejné bezpečnosti, ale i příslušníka
pohraniční stráže apod., byl pod ochranou komunistického státu a komunistické
moci a tak byl v míře určené jejich zájmem „legibus absolutus“. Z těchto
hledisek je třeba podle názoru Nejvyššího soudu, jestliže je v konkrétním
případě zjištěna taková překážka ve smyslu § 5 cit. zák. č. 198/1993 Sb., kdy z
politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu
demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby,
považovat ji za zákonnou překážku ve smyslu § 67 odst. 2 písm. a) tr. řádu,
neboť vyplývala ze shora uvedených zákonů a dalších zákonů, které otevřeně
deklarovaly třídně potlačovatelský princip uplatňovaný především proti
demokratickým silám v tehdejší společnosti. Z těchto hledisek se však jak soud
prvního stupně, tak i stížnostní soud touto zákonnou překážkou nezabývaly, když
na jedné straně přecenily usnesení tehdejší Vojenské obvodové prokuratury Plzeň
ze dne 7. 6. 1978, sp. zn. 5 Opn 277/78, a na druhé straně nehodnotily další
postup komunistických mocenských orgánů při objasňování a projednávání
předmětné události, k níž došlo v noci ze dne 23. na 24. 5. 1978, jakož i vůči
obviněným genpor. Ing. F. Š., pplk. JUDr. J. Š., Z. B., F. V., plk. Ing. J. S.
a mjr. J. B., z nichž někteří byli, jak to vyplývá z dosud opatřených důkazů,
za svůj postup při předmětné události, k níž došlo v noci ze dne 23. na 24.
5. 1978, mimořádně povýšeni či jinak „odměněni“.
Pokud jde o usnesení
tehdejší Vojenské obvodové prokuratury Plzeň ze dne 7. 6. 1978, sp. zn. 5 Opn
277/78, je třeba uvést, že jak vyplývá z jeho obsahu toto usnesení se
nevztahuje na prošetřování činnosti obviněných genpor. Ing. F. Š., pplk. JUDr. J. Š., Z. B., F. V., plk. Ing. J. S. a mjr. J. B. při předmětné události, ale o
prošetření provedeného opatření a použití zbraně příslušníky PSú Ch., ke
kterému došlo z 23. 5. 1978 na 24. 5. 1978, proti ozbrojeným narušitelům R. B. a spol., kteří se pokusili o násilný přechod státní hranice jako ozbrojená
skupina s použitím zbraně. Z obsahu tohoto usnesení, zejména z jeho stručného
odůvodnění jednoznačně vyplývá, že o trestní odpovědnosti shora uvedených
funkcionářů - obviněných genpor. Ing. F. Š., pplk. JUDr. J. Š., Z. B., F. V.,
plk. Ing. J. S. a mjr. J. B., kteří se podíleli na jednání a velení při této
tragické události, nebylo vůbec uvažováno. Toto usnesení je pak třeba vykládat
ve spojitosti s rozsudkem Nejvyššího soudu ČSFR ze dne 21. 11. 1990, sp. zn. 1
Tzf 2/90, jímž bylo rozhodováno o stížnosti pro porušení zákona, podané ve
prospěch obviněných V. B. a R. B., a na který důvodně v podaném dovolání
poukázala nejvyšší státní zástupkyně. Z tohoto rozsudku vyplývá, že v trestním
řízení byl zejména, pokud jde o nejpřísnější právní kvalifikaci trestným činem
obecného ohrožení podle § 179 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zák. a uložené výjimečné tresty, porušen zákon v jejich neprospěch, když nebyly
náležitě zjištěny potřebné skutkové okolnosti, zejména když nebyly připuštěny
ani výslechy obhajobou navrhovaných svědků mjr. J. B. a genpor. Ing. F. Š.,
kteří celou akci řídili a s pachateli vyjednávali a jejichž výpovědi mohly
objasnit celou řadu skutkových okolností případu, rozhodných pro posouzení
skutečné trestní odpovědnosti tehdy obviněných V. B. a R. B. Přitom bylo v
tomto rozsudku výslovně zdůrazněno, že rozhořčení společnosti vyvolané událostí
bylo ovlivněné i způsobem podání činu veřejně sdělovacími prostředky a
neuvedením, že žádný z obviněných nebyl přímým pachatelem usmrcení řidiče a
obviněný R. B. se chtěl vzdát. Všechny tyto okolnosti je třeba hodnotit z
hlediska, zda nebyla dána shora uvedená zákonná překážka ve smyslu § 67 odst. 2
písm. a) tr. řádu v návaznosti na uvedený výklad ustanovení § 5 cit. zákona č. 198/1993 Sb. Okolnost, že s ohledem na závěry Nejvyššího soudu ČSFR v uvedeném
rozsudku, lze dovodit snahu režimu zatajit některé rozhodné skutečnosti a
docílit i exemplární potrestání obviněných V. B. a R. B., kterému byl dokonce
uložen trest smrti, podle názoru Nejvyššího soudu nasvědčuje tomu, že nebyl
zájem na objektivním prošetření celé události a již vůbec ne na vyvození
trestní odpovědnosti některého z obviněných genpor. Ing. F. Š., pplk. JUDr. J. Š., Z. B., F. V., plk. Ing. J. S. a mjr. J. B.
Přitom je třeba zdůraznit, že
tato absentující objektivita přístupu tehdejších orgánů činných v trestním
řízení měla zřejmý politický podtext, neboť tento případ nepředstavoval jen
běžný výkon trestní jurisdikce v obecném kriminálním případu, ale jeho podstata
spočívala v konfliktu komunistické totalitní státní moci se svobodou pohybu a
pobytu, již tehdy zaručenou v čl. 13 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv
a základních svobod ze dne 10. 12. 1948.
Nejvyšší soud v této souvislosti
obecně konstatuje, že je-li dána uvedená zákonná překážka ve smyslu § 5 cit.
zákona č. 198/1993 Sb., jehož smyslem je za této podmínky vyloučení zániku
trestnosti činů spáchaných v inkriminovaném období od 25. 2. 1948 do 29. 12.
1989, pak u nich promlčecí doba ani nezačala běžet, resp. její počátek je
spojen až s datem 30. 12. 1989 (u obviněného genpor. Ing. F. Š., pokud by bylo
přihlíženo k jeho poslanecké funkci ve Federálním shromáždění ČSSR, dokonce až
se dnem 6. 6. 1990; k poslanecké imunitě srov. i rozhodnutí č. 12/2003 Sb.
rozh. tr.). Jinak řečeno u trestných činů vymezených v § 5 zák. č. 198/1993
Sb., spáchaných v době od 25. 2. 1948 do 29. 12. 1989 začíná promlčecí doba
běžet od 30. 12. 1989, není-li zde dále jiný důvod stavení promlčecí doby.
Vzhledem k tomu, že ustanovení § 5 cit. zákona č. 198/1993 Sb. má jen
deklaratorní povahu a nezakládá novou překážku běhu promlčecích lhůt, přičemž
jde o zákonnou překážku podle § 67 odst. 2 písm. a) tr. zák., která je v tomto
ustanovení pouze doplněna vymezením doby, po kterou taková překážka trvá, a
určením trestných činů, na které se vztahuje, může tedy promlčecí lhůta
uběhnout jen tehdy, pokud by uběhla v době od 30. 12. 1989, aniž by do doby
posuzování promlčení v konkrétním řízení nastal některý z důvodů pro stavení
nebo přerušení promlčecí doby uvedených v § 67 odst. 3, 4 tr. zák. V takovém
případě by pak desetiletá promlčecí doba začala běžet u obviněných pplk. JUDr.
J. Š., Z. B., F. V., plk. Ing. J. S. a mjr. J. B. dne 30. 12. 1989 a uplynula
by nebýt novelizace trestního zákona provedené zákonem č. 327/1999 Sb. až dnem
30. 12. 1999; stejně by tomu bylo i u obviněného genpor. Ing. F. Š. pokud by
vzhledem k jeho případné poslanecké imunitě neběžela až od 6. 6. 1990 a
uplynula by nebýt novelizace trestního zákona provedené zákonem č. 327/1999 Sb.
až dnem 6. 6. 2000.
V této souvislosti však Nejvyšší soud musí poukázat
zejména na to, že novelizované znění § 67 odst. 1 písm. b) a zejména § 67a
písm. d) tr. zák. bylo do trestního zákona zařazeno zákonem č. 327/1999 Sb.,
účinným od 28. 12. 1999, tedy dříve, než uplynula uvedená desetiletá promlčecí
doba, a to se záměrem, aby nedošlo k promlčení [§ 67a písm. d) tr. zák.]
nejzávažnějších trestných činů spáchaných v období od 25. února 1948 do 29.
prosince 1989 veřejnými činiteli nebo v souvislosti s politicky, rasově či
nábožensky motivovaným pronásledováním, u nichž horní hranice trestní sazby
odnětí svobody činí nejméně deset let, pokud z politických důvodů
neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu
nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby. Přitom je třeba
zdůraznit, že uvedené ustanovení bylo do trestního zákona zařazeno, resp.
nabylo účinnosti v době, kdy ještě nedošlo k promlčení trestního stíhání ani u
jednoho z obviněných.
Vzhledem ke všem shora uvedeným důvodům Nejvyšší soud
shledal naplněn důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v
návaznosti na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř., a
proto rozhodl v neveřejném zasedání tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř.
napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 8 To
54/2006, a usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 28. 12. 2005, sp. zn. 7 T
145/2005, zrušil, přičemž současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna
další rozhodnutí, na zrušená usnesení obsahově navazující, a s ohledem na
charakter pochybení přikázal podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v
Chebu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Vzhledem k tomu,
že je nepochybné, že uvedené vady napadeného rozhodnutí nelze odstranit ve
veřejném zasedání před Nejvyšším soudem, učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí
ve smyslu § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n
í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16.
srpna 2006
Předseda senátu:
Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.