U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 17. prosince 2014 v
řízení o dovoláních, která podali obvinění D. D., P. M., J. M., proti rozsudku
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 1. 2013, sp. zn. 2 To 84/2012, a obviněný
T. H., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 8. 2013, sp. zn. 2
To 13/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v
Brně pod sp. zn. 1 T 10/2010, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných D. D., P.
M., J. M. a T. H. o d m í t a j í .
U Krajského soudu v Brně bylo vedeno společné trestní řízení proti obviněným T.
H., P. M., J. M., L. A., Ing. P. N., P. Č., D. D. a Ing. M. K..
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 9. 2011, sp. zn. 1 T 10/2010, rozhodl
tak, že obviněné T. H., P. M., J. M., L. A., Ing. P. N., P. Č. a D. D. uznal
vinnými v bodech I/1 písm. a) – o), 2 písm. a), b) zvlášť závažným zločinem
zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm.
a), odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu
podle § 21 odst. 1 a § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku [a to v
bodě I/1 písm. i) ohledně částky 269.589 Kč], obviněnou L. A. v bodě II. výroku
o vině též přečinem nedovolené výroby a držení pečetidla státní pečeti a
úředního razítka podle § 349 tr. zákoníku a obviněného P. M. v bodě III. téhož
výroku přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku.
Za tuto trestnou činnost byli obvinění odsouzeni podle § 240 odst. 3 tr.
zákoníku k nepodmíněným trestům odnětí svobody, a to obviněný T. H. v trvání
devíti roků a šesti měsíců, obviněný P. M. v trvání devíti roků, obviněný J. M.
v trvání osmi roků a obviněný D. D. v trvání osmi roků. Pro výkon uložených
trestů byli obvinění zařazeni do věznice se zvýšenou ostrahou podle § 56 odst.
2 písm. d) tr. zákoníku.
Obviněným T. H. a P. M. byl podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku
uložen peněžitý trest, a to T. H. ve výměře 5.000.000 Kč, což představuje 500
denních sazeb po 10.000 Kč, a P. M. ve výměře 2.000.000 Kč, což představuje 200
denních sazeb po 10.000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by
ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl T. H. uložen náhradní
trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců a P. M. v trvání jednoho roku.
Soud prvního stupně ukládal také tresty zákazu činnosti podle § 73 odst. 1, 3
tr. zákoníku spočívající
u obviněného T. H. v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena
statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech včetně
jejich zastupování na základě plné moci, a dále v zákazu podnikání s předmětem
podnikání provozování a pořádání automobilových závodů na dobu desíti roků,
u obviněného P. M. v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena
statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech včetně
jejich zastupování na základě plné moci, a dále v zákazu podnikání s předmětem
podnikání pronájem věcí movitých, na dobu devíti let,
u obviněného J. M. v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena
statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech včetně
jejich zastupování na základě plné moci, a dále v zákazu podnikání s předmětem
podnikání pronájem věcí movitých, na dobu osmi let,
u D. D. v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a
prokuristy v obchodních společnostech a družstvech včetně jejich zastupování na
základě plné moci na dobu osmi let.
Obviněnému P. M. soud uložil zabrání věci podle § 101 odst. 1 písm. c) tr.
zákoníku, konkrétně revolveru typu Bulldog, ráže 320 Short bez výrobního čísla
a 10 ks nábojů ráže 6,35 Browning.
Krajský soud v Brně rovněž uložil tresty spoluobviněným L. A., Ing. P. N. a P.
Č.
Stejným rozsudkem byl obviněný Ing. M. K. podle § 226 písm. c) tr. řádu
zproštěn obžaloby Vrchního státního zástupce v Praze ze dne 30. 4. 2010, sp.
zn. 8 VZV 5/2008, pro skutky popsané pod bodem I/1, 2, 3, a podle § 226 písm.
b) tr. ř. byli také obvinění T. H., P. M., J. M., L. A., Ing. P. N., P. Č., D.
D. a Ing. M. K. zproštěni téže obžaloby Vrchního státního zástupce v Praze pro
skutky popsané pod jejím bodem I/1, 3.
Proti uvedenému rozsudku podali odvolání státní zástupce, obhájce obviněného P.
M. – JUDr. Tomáš Sokol – a obvinění T. H., J. M., L. A., Ing. P. N., P. Č. a D.
D.
V rámci jejich projednávání nejprve Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 21.
1. 2013, sp. zn. 2 To 84/2012, vyloučil trestní věci proti obviněnému T. H. ze
společného řízení k samostatnému projednání a rozhodnutí s tím, že tato věc
byla vedena pod sp. zn. 2 To 13/2013.
Následně rozsudkem ze dne 21. 1. 2013, sp. zn. 2 To 84/2012, podle § 258 odst.
1 písm. b), d), odst. 2 tr. řádu z podnětu odvolání státního zástupce, obhájce
obviněného P. M. a obviněné L. A. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve
výrocích o vině pod body II. a III. ohledně obviněných P. M. a L. A. a v
návaznosti na to i ve výrocích o trestech uložených oběma jmenovaným obviněným,
a dále ve zprošťujícím výroku podle § 226 písm. b) tr. řádu u všech obviněných
vyjma Ing. M. K. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek Krajského soudu
v Brně nezměněn.
Nově pak Vrchní soud v Olomouci rozhodl tak, že obviněného P. M. uznal v bodě
III. výroku vinným trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1
zákona č. 140/1961, trestní zákon, účinný do 31. 12. 2009, (dále jen „tr.
zákon“), přičemž mu za tento trestný čin a dále za zločin zkrácení daně,
poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr.
zákoníku dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1
tr. zákoníku, ohledně kterého zůstal napadený rozsudek Krajského soudu v Brně
nezměněn, uložil podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku
úhrnný trest odnětí svobody na devět let, pro jehož výkon byl zařazen podle §
56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou.
Dále byl tomuto obviněnému uložen peněžitý trest podle § 67 odst. 1 a § 68
odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku ve výměře 2.000.000 Kč, což představuje 200 denních
sazeb po 10.000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku, pro případ, že by ve
stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl obviněnému stanoven náhradní
trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Odvolací soud také uložil
obviněnému P. M. trest zákazu činnosti podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku
spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního
orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech včetně jejich
zastupování na základě plné moci, a dále v zákazu podnikání s předmětem
podnikání pronájem věcí movitých na dobu devíti let. Shodně jako soud prvního
stupně také odvolací soud uložil tomuto obviněnému podle § 101 odst. 1 písm. c)
tr. zákoníku zabrání věci a to revolveru a nábojů, jak bylo citováno v
předcházející části tohoto rozhodnutí.
Vrchní soud dále znovu rozhodl o vině a trestu obviněné L. A.
Podle § 259 odst. 1 tr. řádu Vrchní soud v Olomouci současně věc v rozsahu
zproštění obžaloby podle § 226 písm. b) tr. řádu, vyjma obviněného Ing. M. K.,
vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Konečně pak odvolání obviněných J. M., Ing. P. N., P. Č. a D. D. a státního
zástupce podané v neprospěch obviněného Ing. M. K. a ve prospěch obviněného D.
D. vrchní soud zamítl podle § 256 tr. řádu jako nedůvodná.
Ve vyloučené věci obviněného T. H. Vrchní soud v Olomouci rozhodl usnesením ze
dne 19. 8. 2013, sp. zn. 2 To 13/2013, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b),
odst. 2 tr. řádu z podnětu odvolání státního zástupce částečně zrušil napadený
rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2011, sp. zn. 1 T 10/2010, a to
ve zprošťujícím výroku ohledně obviněného T. H. učiněném podle § 226 písm. c)
tr. řádu.
V tomto rozsahu věc podle § 259 odst. 1 tr. řádu vrátil soudu prvního stupně k
novému projednání a rozhodnutí. V ostatních výrocích soud druhého stupně
ponechal napadený rozsudek nezměněn. Současně podle § 256 tr. řádu zamítl
odvolání obviněného T. H. jako nedůvodné.
Proti citovaným rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci podali dovolání obvinění
P. M., J. M., D. D. a T. H., všichni prostřednictvím svých obhájců. Obvinění P.
M., J. M. a T. H. shodně uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. řádu, obviněný P. M. navíc i důvod uvedený v § 265b odst. j) tr. řádu a
spolu s obviněným D. D. také dovolací důvod podle § 265b odst. h) tr. řádu,
obviněný T. H. podal své dovolání též z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm.
b) tr. řádu.
Nejvyšší státní zástupce se ke všem podaným dovoláním vyjádřil prostřednictvím
státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Pavla
Kučery. V zájmu stručnosti a přehlednosti písemného odůvodnění dovolacího
rozhodnutí bude stanovisko státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství
konstatováno po interpretaci hlavních argumentů jednotlivých dovolatelů.
Obviněný D. D. omezil své dovolání v rozsahu výroku o trestu vysloveného
rozsudkem soudu prvního stupně (tj. proti bodu V. výroku odvolacího soudu) a
opřel je o důvod podle § 265b odst. h) tr. řádu, tedy, že mu byl uložen takový
druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo
trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán
vinným. Domáhal se uložení souhrnného trestu ve vztahu k rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 7. 6. 2005, sp. zn. 53 T 3/2003, neboť trestné činnosti v
nyní projednávané věci se mohl dopustit pouze do konce roku 2004, tedy v době
před vynesením rozsudku ve věci vedené pod sp. zn. 53 T 3/2003. Zdůraznil, že
již od 2. 12. 2004 se nachází buď ve vazbě, nebo ve výkonu trestu odnětí
svobody, odkud se již žádného jednání souvisejícího s projednávanou trestnou
činností dopouštět nemohl. Odmítl tak „rozšiřující“ výklad soudů obou stupňů,
které stanovily ukončení trestné činnosti ke dni 29. 6. 2005, kdy bylo podáno
daňové přiznání k dani z příjmů právnických osob obchodní společnosti PRO-SPORT
s.r.o. Upozornil dále, že i kdyby nebyl shledán důvod pro uložení souhrnného
trestu, měly soudy vzhledem k § 2 odst. 1 tr. zákoníku ukládat trest za
použití § 36 tr. zákona, účinného v době spáchání činu. Podle citovaného
ustanovení nesmí výše trestu odnětí svobody, který navazoval na předcházející a
dosud nevykonaný trest, přesahovat nejvyšší výměru dovolenou tímto zákonem pro
tento druh trestu. V takovém případě mohl být odsouzen k trestu odnětí svobody
ve výměře nepřesahující jeden rok a šest měsíců a jemu uložený trest v trvání
osmi roků je tak ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na
daný trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný D. D. proto navrhl, aby
Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 1. 2013,
sp. zn. 2 To 84/2012, v části výroku V., jímž vrchní soud mj. zamítl odvolání
obviněného, zrušil a aby přikázal tomuto soudu věc v tomto rozsahu znovu
projednat a rozhodnout.
Podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedené námitky
odpovídají spíše dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu,
avšak ani ten jimi nemůže být naplněn, neboť jsou nedůvodné. Ztotožnil se s
argumentací soudu druhého stupně, proč nemohl být uložen souhrnný trest. Názor
obviněného, že vzhledem k jeho pobytu ve vazbě se na něj nemohlo vztahovat
datum ukončení trestné činnosti ke dni 29. 6. 2005, označil nesprávným, neboť
obviněný se trestné činnosti dopustil ve spolupachatelství a dokonání trestného
činu tak nebrání, pokud se jej některý ze spolupachatelů osobně neúčastnil až
do okamžiku jeho dokonání ke dni k 29. 6. 2005.
K výtce obviněného, že měla být s ohledem na ustanovení § 36 tr. zákona
aplikována předcházející právní úprava, nikoliv trestní zákoník účinný až od 1.
1. 2011, poukázal státní zástupce na již vykonanou část trestu z předchozího
odsouzení, kdy by tento postup nebyl pro obviněného výhodnější. V napadeném
rozhodnutí se proto soud nedopustil vytýkané vady a navrhl odmítnout dovolání
obviněného D. D. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně
neopodstatněné.
Obviněný J. M. podřadil dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu námitky o chybějících znacích subjektivní i objektivní stránky trestného
činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2
písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. Podle jeho přesvědčení nebylo v dané věci
prokázáno, že by se zapojil do „okruhu osob a firem tvořících řetězec“. Pouhá
skutečnost, že byl dalším statutárním orgánem obchodní společnosti, či že se na
některých daňových dokladech nacházel jeho podpis, podle názoru obviněného
nesvědčí o jeho vědomém zapojení do trestné činnosti jiných osob. Poukázal na
to, že iniciátory obchodních transakcí byli T. H., P. M., S. J. a T. H.,
obviněnému však nebyl vůbec znám jejich skutečný obsah či záměr. Pokud došlo ke
zneužití jména obchodní společnosti Veani s.r.o., mohl se jej dopustit pouze S.
J. a to zcela bez vědomí obviněného. Obviněný J. M. dále upozornil na svůj
vážný zdravotní stav, neboť trpí Alzheimerovou chorobou, což mohlo vést k
ovlivnění jeho chování. Pokud soudy odmítly jeho požadavek na ustanovení
soudního znalce k posouzení příčinné souvislosti jeho zdravotního stavu s
žalovaným jednáním, došlo ke zkrácení jeho práv na spravedlivý proces.
Nejvyššímu soudu proto závěrem svého dovolání navrhl, aby zrušil napadený
rozsudek Vrchního soudu v Olomouci i rozsudek Krajského soudu v Brně a „věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení“.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nejprve označil argumentaci
obviněného J. M. za neodpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. řádu. Připomněl, že dovolání se nemůže zakládat na námitkách proti
skutkovým zjištěním soudu, navíc obviněný se jimi pouze domáhá jiného pro něj
příznivějšího skutkového stavu. Nejedná se ani o případ tzv. extrémního
nesouladu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto označil dovolání
obviněného jako podané z jiného důvodu než je uveden v § 265b tr. řádu a navrhl
je odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Obviněný P. M. nejprve vyjádřil své přesvědčení, že se odvolací soud
nedostatečně vypořádal s jeho námitkami, neboť pouze odkazoval na obsah
rozhodnutí soudu prvního stupně a svůj právní názor nijak neodůvodnil. K
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tento obviněný namítl
rovněž nedostatek subjektivní i objektivní stránky skutkové podstaty trestného
činu zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm.
a), odst. 3 tr. zákoníku. Soudy obou stupňů se podle jeho přesvědčení
nevypořádaly náležitým způsobem s určením částky, o kterou byla daňová
povinnost zkrácena, neboť při jejím stanovení vycházely výhradně z ceny za
pronájem uvedené ve fiktivních fakturách, aniž by nechaly zpracovat znalecký
posudek. Upozornil na chybné vyjádření znaku skutkové podstaty tohoto trestného
činu, kdy byl soudy nesprávně použit termín „výše způsobené škody“ a nikoliv
správný „hodnota zkrácené daně“.
Ohledně výroku o vině pod bodem III. napadeného rozhodnutí obviněný P. M. vytkl
soudům nesprávné právní posouzení otázky, zda nalezená střelná zbraň je zbraní
náležící do kategorie B ve smyslu § 5 zákona č. 119/2002 Sb., o střelných
zbraních a střelivu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon č. 119/2002
Sb.“). Zajištěný revolver totiž nebyl kompletní a tudíž jej ani nebylo možné ke
střelbě použít. Podle obviněného se jedná o historický exemplář pro sběratelské
účely, jež náleží do kategorie D ve smyslu § 3 zákona č. 119/2002 Sb., což
potvrdil ve svém vyjádření také odborník z oboru kriminalistiky, odvětví
balistiky. Vyjádřil přesvědčení, že držením takové zbraně nemohl spáchat
trestný čin podle § 185 odst. 1 tr. zákona.
Druhý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu spatřoval
obviněný P. M. ve vymezení předmětu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu
výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v
obchodních společnostech a družstvech včetně jejich zastupování na základě plné
moci, a dále v zákazu podnikání s předmětem podnikání pronájem věcí movitých.
Pro stanovení tak širokého rozsahu zakázaných činností nebyly podle obviněného
splněny zákonné podmínky uvedené v ustanovení § 73 odst. 3 tr. zákoníku.
Stejného pochybení, tedy nenaplnění zákonných podmínek [§ 101 odst. 1 písm. c)
tr. zákoníku], se podle dovolatele dopustily soudy při ukládání ochranného
opatření a to zabrání specifikované zbraně a střeliva. Odkazem na stručně
uvedené námitky obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního
soudu v Olomouci ve výrocích I. a II. a rozsudek Krajského soudu v Brně ve
výrocích po body I. a III. a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu
znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství konstatoval, že námitky
obviněného P. M. sice odpovídají dovolacímu důvodu v § 265b odst. 1 písm. g)
tr. řádu, ale nemají opodstatnění. Naplněním skutkové podstaty trestného činu
zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm.
a), odst. 3 tr. zákoníku se podle jeho mínění dostatečně zabýval soud prvního
stupně, rovněž správně postupoval při stanovení rozsahu zkrácení daňové
povinnosti z částek uvedených na fiktivních fakturách. Připustil sice
nepřesnost v označení rozsahu zkrácení daně s výší způsobené škody, avšak
upozornil, že na použitou právní kvalifikaci toto pochybení nemělo žádný vliv.
Podle státního zástupce nemají žádné opodstatnění ani výhrady obviněného proti
posouzení jednání kvalifikovaného jako trestný čin nedovoleného ozbrojování
podle § 185 odst. 1 tr. zákona, tudíž ani ty, jež podřadil navazujícímu
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. řádu.
Stejně tak státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství neshledal žádnou
vadu ve vymezení trestu zákazu činnosti spočívajícímu v provozování určité
činnosti jako takové, bez ohledu na to, z titulu jaké funkce či postavení ji
konkrétní osoba vykonává. Pokud je možné ji provozovat nejen z pozice
statutárního orgánu, ale i v postavení prokuristy či zplnomocněného zástupce,
je uvedená formulace trestu zákazu činnosti správná. Přiléhavým shledal státní
zástupce také uložení zákazu podnikání s předmětem podnikání pronájem věcí
movitých. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného P. M. jako
zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Obviněný T. H. v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu namítl porušení základních zásad trestního řízení, upozornil na vady
spočívající v opomenutých důkazech, v existenci extrémního nesouladu mezi
provedenými důkazy a skutkovým zjištěním soudů a v jednostranném hodnocení
provedených důkazů soudy. Podle jeho mínění rovněž odůvodnění soudních
rozhodnutí neodpovídá požadavkům § 125 odst. 1 tr. řádu. Vytkl soudům
nedostatky ve skutkových zjištěních a odkázal na judikaturu Ústavního soudu,
podle níž je Nejvyšší soud povinen se tímto druhem dovolacích výhrad zabývat.
Má za to, že nebylo nijak prokázáno jeho zapojení do činnosti ostatních
obviněných. Soudy se nezabývaly ani pro něj zásadní otázkou ceny pronájmu
závodních speciálů a jejich vlastnictvím, závěry soudů o fiktivnosti pronájmů
nejsou podloženy důkazy, přičemž předložil vlastní verzi skutkového stavu.
Upozornil také na procesní nepoužitelnost některých důkazů provedených soudem
prvního stupně, především svědecké výpovědi G. P. provedenou v přípravném
řízení na území Velké Británie.
V rámci námitek spadajících pod druhý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1
písm. b) tr. řádu obviněný T. H. vyslovil podjatost a zaujatost soudu prvního
stupně, o čemž mají svědčit zjevně nepravdivá tvrzení, kterými své rozhodnutí
odůvodnil, jež také ocitoval. Rovněž Vrchní soud v Olomouci se podle obviněného
nechoval náležitým způsobem při rozhodování jeho věci. Jeho zjevná podjatost
vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 1. 2013, konkrétně z
části odůvodnění rozhodnutí o odvoláních jeho spolupachatelů na str. 67, jímž
soud konstatoval vyvrácení obhajoby obviněného T. H. Podle obviněného tak
odvolací soud, resp. senát 2 To Vrchního soudu v Olomouci, vyjádřil svůj právní
názor na jeho trestní věci daleko dříve, než projednal jeho vlastní odvolání.
Závěrem svého dovolání obviněný T. H. vyjádřil své přesvědčení o porušení svého
práva na obhajobu jednáním či spíše nečinností ze strany orgánů činných v
trestním řízení. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Vrchního soudu v
Olomouci zrušil a ve věci sám rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby, případně
aby podle § 265k odst. 1 tr. řádu (nesprávně uvedeno § 265l odst. 1 tr. řádu)
zrušil napadené rozhodnutí i rozhodnutí mu předcházející a podle § 265l odst.
1, 3 tr. řádu (nesprávně uvedeno § 265k odst. 1, 3 tr. řádu) přikázal tomuto
soudu věc znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém
vyjádření upozornil, že argumentaci obviněného T. H. nelze podřadit pod
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu vzhledem k tomu, že
obviněný vyjadřuje toliko nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů a se
skutkovými závěry soudů obou stupňů. Pokud obviněný namítl existenci
opomenutých důkazů, státní zástupce poukázal na to, že soudy zcela v souladu s
ustanovením § 125 odst. 1 tr. řádu odůvodnily, proč důkazním návrhům obviněného
nebylo vyhověno. Taktéž s výhradou o nepoužitelnosti výslechu svědka G. P. se
soudy dostatečně vypořádaly a vyvrátily shodné výhrady obhajoby. Námitky, jimiž
obviněný T. H. argumentoval pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. b) tr. řády, podle státního zástupce neodpovídají jeho obsahu a to
zejména s přihlédnutím k dosavadní judikatuře soudů vztahující se jak k
naplnění tohoto dovolacího důvodu, tak s ohledem na zákonné vymezení podmínek
pro vyloučení orgánů činných v trestním řízení podle § 30 odst. 1 tr. řádu. V
případě obviněného nelze zaznamenat žádný poměr soudců, případně přísedících,
daných trestních senátů soudů obou stupňů k věci či dotčeným osobám a orgánům,
přičemž obviněný jej v podstatě ani nenamítl, pokud odkázal na konkrétní pasáž
odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu ohledně odvolání spoluobviněných.
Bezdůvodná je pak podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství
rovněž výtka obviněného T. H. o pasivním přístupu Policie České republiky,
státního zastupitelství i soudů k projednávání předmětné trestní věci. Proto
navrhl odmítnout jeho dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání všech obviněných jsou přípustná podle § 265a
odst. 1, 2 písm. a), h) tr. řádu, byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst.
1 písm. b) tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e
odst. 1, 2 tr. řádu), rovněž všechna podání obsahují zákonné náležitosti ve
smyslu § 265f odst. 1 tr. řádu.
V rámci posuzování důvodnosti jednotlivých mimořádných opravných prostředků
dospěl Nejvyšší soud k závěru, že zčásti odpovídají uplatněným dovolacím
důvodům, avšak nejsou opodstatněná.
Obviněný D. D. opřel své dovolání o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr.
řádu, který lze uplatnit v případech, kdy byl obviněnému uložen takový druh
trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo
trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán
vinným.
Obviněný se v dovolání dožadoval uložení souhrnného trestu s poukazem na to, že
u něj k dokonání trestné činnosti došlo okamžikem vzetí do vazby.
Trestná činnost, o níž je konáno dovolací řízení, spočívala ve
stručnosti v tom, že obvinění T. H., P. M., J. M., Ing. P. N., P. Č., D. D. a
L. A. účelově vytvořili v období let 2003 až 2004 řetězec obchodních
společností, v jejichž rámci měly probíhat obchodní transakce na zdanitelná
plnění, u nichž bylo všem předem zřejmé, že nebudou fakticky uskutečněny,
průběžně vzájemně fakturovaly fiktivní služby spočívající v pronájmu závodních
automobilů specifikovaných ve výroku o vině, předstírali úhrady vystavených
faktur v hotovosti, a jediným účelem takového konání bylo navodit stav věci,
který by vedl k dosažení zkrácení daňové povinnosti obchodní společnosti
PRO-SPORT s.r.o., tím, že obviněný T. H. za tuto obchodní společnost zahrnul
označené faktury do účetnictví a v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty za
období březen až listopad 2003 a duben až říjen 2004 snížil tak daňovou
povinnost obchodní společnosti PRO-SPORT s.r.o., a za období roku 2003, 2004
také daň z příjmu právnických osob v celkovém rozsahu 302.447.279,75 Kč.
Konkrétně obviněný D. D. jako jednatel obchodní společnosti AGRO-HANAGRIN,
s.r.o. po dohodě s obviněným P. M. v součinnosti s L. A. v období od dubna 2004
do října 2004 podepisoval za tuto obchodní společnost faktury a pokladní
doklady, jež osvědčovaly údajná zdanitelná plnění pro obchodní společnost
M-public, spol. r. o., jež neproběhla, s vědomím jejich neoprávněnosti a
pravého účelu se tak na zkrácení daně z přidané hodnoty podílel za rok 2004 ve
výši 73.587.823 Kč a na zkrácení daně z příjmů právnických osob za rok 2004 ve
výši 100.082.640 Kč.
Skutková zjištění soudů nižších stupňů tedy jednoznačně svědčí o součinnosti
jednotlivých obviněných a o jejich vzájemné shodě při naplnění jediného cíle
spočívajícím ve zkrácení daňové povinnosti jak u daně z přidané hodnoty tak u
daně z příjmu právnické osoby – obchodní společnosti PRO-SPORT s.r.o. Není
žádných pochybností o tom, že obviněný D. D. se projednávané trestné činnosti
dopustil ve spolupachatelství s ostatními jmenovanými obviněnými.
Spolupachatelství jako forma trestné součinnosti představuje společné jednání
dvou a více osob vedených shodným úmyslem, které není podmíněno tím, aby každý
ze spolupachatelů naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu. Jako
společné jednání může být posouzen i případ, kdy každý ze spolupachatelů
uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak
naplněna jen souhrnem těchto jednání, a dokonce i případ, kdy jednání každého
ze spolupachatelů je článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články
řetězu – působí současně či v návaznosti a jen ve svém celku tvoří skutkovou
podstatu trestného činu. Úmysl při spolupachatelství musí směřovat ke spáchání
trestného činu společným jednáním, čímž se spolupachatelství odlišuje od
souběžného pachatelství (srov. č. 15/1967 a č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). V
návaznosti na tento výklad pojmu spolupachatelství lze ještě dodat, že společné
jednání může probíhat nejen současně, ale i postupně, pokud na sebe časově
navazuje a jednání každého spolupachatele je článkem řetězu společných
činností, ve kterém předchozí činnost je bezprostřední a nutnou součástí další
činnosti, a takové společné jednání směřuje k přímému vykonání trestného činu a
ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 3. 12. 2008, sp. zn. 8 Tdo 814/2008, uveřejněné pod číslem 49/2009 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Právě o tento případ trestné součinnosti
pachatelů jde v projednávané věci obviněného D. D. a jeho spoluobviněných.
Výsledky provedeného dokazování, jak jsou vyjádřeny v popisu skutkových
zjištění ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, jasně svědčí o tom, že
celá posuzovaná trestná činnost byla založena na shodě všech obviněných, kteří
jménem uvedených obchodních společností vystavovali, či alespoň jako oprávněné
osoby podepisovali příslušné podklady, o nichž věděli, že budou ve výsledku
použity k podání nepravdivého daňového přiznání subjektem daně – obchodní
společnosti PRO-SPORT s.r.o. ke zkrácení daně z přidané hodnoty a daně z příjmu
právnických osob.
Obviněný D. D. tímto způsobem páchal trestnou činnost jako jednatel obchodní
společnosti AGRO-HANAGRIN, s.r.o., a přestože předmětné faktury předstírající
vzájemný pronájem závodních a autokrosových speciálů podepisoval ještě před
svým zadržením a vzetím do vazby dne 2. 12. 2004, tj. od dubna do října roku
2004, k naplnění účelu jejich vystavení došlo fakticky až podáním daňového
přiznání obchodní společnosti PRO-SPORT s.r.o. k dani z příjmů právnických osob
za rok 2004, tedy ke dni 29. 6. 2005. Až tímto okamžikem proto mohlo dojít k
dokonání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle
§ 240 odst. 1, 2 písm. a, odst. 3 tr. zákoníku. Zároveň lze připomenout
ustanovení § 23 tr. zákoníku, podle něhož byl-li trestný čin spáchán úmyslným
společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný
čin spáchala sama. U žádného ze spoluobviněných, ani u D. D., proto není možné
rozlišovat dokonání činu podle doby, po kterou vykonával konkrétní činnost
tvořící součást řetězu jednotlivých článků, neboť až jejich spojením mohlo
dojít k naplnění všech znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu. Právě s
ohledem na výše citovaný výklad pojmu spolupachatelství je vyloučeno, aby
jednotlivé činnosti spolupachatelů působící postupně a přitom na sebe
navazující, znamenaly odlišné posouzení okamžiku dokonání činu, neboť k
vlastnímu naplnění smyslu vytváření fiktivních obchodních transakcí došlo
zkrácením daňové povinnosti poslední z řetězce obchodních společností a to
PRO-SPORT s.r.o. Vzhledem k tomu je okamžik dokonání citovaného trestného činu
u všech jeho spolupachatelů totožný a to ke dni podání daňového přiznání k dani
z příjmů právnických osob za rok 2004, tj. 29. 6. 2005. Až tímto dnem totiž
došlo k dovršení počátečního záměru obviněných, kteří se za finanční odměnu
podíleli na zkreslení hospodářského výsledku obchodní společnosti PRO-SPORT
s.r.o., který znamenal snížení daňové povinnosti v celkové částce převyšující
tři sta milionů korun.
Pokud se tedy obviněný D. D. v nyní projednávané věci dovolává uložení
souhrnného trestu vzhledem k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. 2.
2005 sp. zn. 16 T 13/2003 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2005,
sp. zn. 53 T 3/2003, z výše uvedeného výkladu je zřejmé, že trestná činnost v
nyní pojednávané věci byla dokonána až po vyhlášení uvedených rozsudků soudů
prvního stupně, tzn., že souběh projednávaného protiprávního jednání s
jednáním, za které byl odsouzen citovanými rozhodnutími, je vyloučen.
Obviněný D. D. se v rámci stejného dovolacího důvodu dále domáhal aplikace
právní úpravy účinné v době spáchání činu, tj. zákona č. 141/1961 Sb., trestní
zákon, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „tr. zákon“), a to odkazem na
ustanovení § 36 tr. zákona. Podle jeho znění totiž, jestliže soud odsuzoval
pachatele za trestný čin, který spáchal před tím, než byl trest uložený
dřívějším rozsudkem vykonán, a ukládal mu trest stejného druhu, nesměl tento
trest spolu s dosud nevykonanou částí trestu uloženého dřívějším rozsudkem
přesahovat nejvyšší výměru dovolenou tímto zákonem pro tento druh trestu.
Byl-li jedním z těchto trestů výjimečný trest odnětí svobody nad patnáct až do
dvaceti pěti let, rozuměla se takovou nejvyšší výměrou doba dvaceti pěti let.
Nejvyšší soud nejprve považuje za nutné vyjádřit se k otázce časové působnosti
trestních zákonů. Podle § 16 odst. 1 tr. zákona a § 2 odst. 1 tr. zákoníku se
trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán;
podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele
příznivější. Jak vyplývá z ustálené soudní judikatury, použití nového práva je
však třeba posuzovat jako celek, aby konečný výsledek byl pro pachatele
příznivější. Nutné je hodnotit starý a nový zákon jak z hlediska ustanovení
zvláštní části, tak i se zřetelem k ustanovení obecné části trestního zákona.
Při posouzení otázky, jaký zákon použít, nemůže tedy jít jen o srovnání
trestních sankcí starého a nového zákona (srov. rozhodnutí č. 11/1991 Sb. rozh.
tr.).
Je možné připomenout, že trestní zákoník již neobsahuje zákonné omezení pro
maximální výměru stejného druhu trestu, avšak při zkoumání možnosti použití
právní úpravy účinné v době spáchání činu obviněným, tj. ustanovení § 36 tr.
zákona je nutné dojít k odmítnutí tvrzení tohoto dovolatele. V nyní
projednávané trestní věci byl obviněnému rozsudkem Krajského soudu v Brně ze
dne 30. 9. 2011, sp. zn. 1 T 10/2010 uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v
délce osmi roků. Nejvyšší soud si postupem podle § 265o odst. 2 tr. řádu
vyžádal informace od Vězeňské služby České republiky, jaká byla k tomuto dni
délka dosud nevykonaného trestu uloženého obviněnému rozsudkem Krajského soudu
v Brně ze dne 7. 6. 2005, sp. zn. 53 T 3/2003. Z odpovědi Věznice Mírov,
oddělení správní, ze dne 2. 12. 2014, vyplynulo, že ke dni 30. 9. 2011 zbývalo
obviněnému D. D. nevykonaných 610 dní. Nejvyšší výměra stanovená trestním
zákonem byla u trestu odnětí svobody 15 let (viz § 39 odst. 1 tr. zákona) nebo
25 let u výjimečného trestu podle § 29 odst. 2 tr. zákona (srov. Šámal, P.,
Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a
přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 324). Součet tohoto k
rozhodnému dni nevykonaného trestu odnětí svobody a téhož druhu trestu
uloženého obviněnému Krajským soudem v Brně ve věci sp. zn. 1 T 10/2010, však
nepřesáhl hranici patnácti let. Z tohoto důvodu tudíž při řešení časové
působnosti trestního zákona v dané trestní věci nemohlo mít ustanovení § 36 tr.
zákona žádný význam, neboť jeho použití u obviněného D. D. nepřicházelo v úvahu.
Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu uplatnil také
obviněný P. M., konkrétně v jeho první alternativě, tj. že mu byl uložen takový
druh trestu, který zákon nepřipouští. Konkrétní dovolací námitky obviněného
směřovaly proti trestu zákazu činnosti, jehož rozsah podle obviněného překročil
zákonnou mez, když se trestné činnosti nedopustil v postavení prokuristy či
zplnomocněného zástupce obchodní společnosti, nýbrž jako její jednatel. Také
činnost spočívající v pronájmu movitých věcí plnila pouze podružnou a pomocnou
úlohu při páchání činu a proto mu neměla být taková podnikatelská činnost
zakázána.
Trest zákazu činnosti patří k těm druhům trestu, které mají přímo zabránit
pachateli v dalším páchání trestné činnosti. Účelem tohoto trestu je dočasně
vyřadit pachatele z možnosti zastávat a vykonávat určité zaměstnání, povolání a
funkce nebo vykonávat činnosti, k nimž je zapotřebí zvláštního povolení či
oprávnění nebo jejichž výkon upravuje zvláštní předpis, a v souvislosti se
kterými se dopustil trestného činu.
Obviněnému P. M. uložil soud druhého stupně trest zákazu činnosti spočívající v
zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a
prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, včetně jejich zastupování
na základě plné moci.
Vzhledem k tomu, že obviněný P. M. se trestného jednání dopustil v postavení
jednatele společnosti s ručením omezeným, musely být v uloženém trestu uvedeny
všechny možnosti, jichž by bylo v budoucnu možné využít k vystupování za
právnickou osobu, resp. obchodní společnost či družstvo, a které zákon
připouští (srov. např. ustanovení § 430 zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále §§ 44, 194, 435 a 705 zákona č.
90/2012 Sb., o obchodních korporacích a družstvech). Rozsah, v jakém odvolací
soud zakázal obviněnému vykonávat činnost, při níž by mohl jednat jménem
právnické osoby (tedy nejen jako statutární orgán, ale též prokurista či
zmocněnec), tedy nelze považovat za široký, neboť naopak byl zformulován v
míře, která je potřebná pro naplnění jeho účelu a současně odpovídá zákonné
úpravě možností jednat či zastupovat obchodní společnost, resp. korporaci.
Obviněnému bylo dále zakázáno podnikání s předmětem podnikání pronájem věcí
movitých na dobu devíti roků. S ohledem na skutková zjištění popsaná ve výroku
o vině je zcela evidentní, že se jedná o takovou činnost, v souvislosti s níž
se obviněný dopustil protiprávního jednání. Podle názoru Nejvyššího soudu není
uvedená formulace příliš široká, naopak vystihuje právě tu činnost, která přímo
souvisí s trestným činem, jímž byl obviněný P. M. uznán vinným. Podmínkou
uložení trestu zákazu činnosti podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku není spáchání
trestného činu přímo při výkonu určité činnosti, která má být zakázána, ale
postačí, jestliže taková činnost poskytla pachateli příležitost ke spáchání
trestného činu nebo mu alespoň usnadnila jeho páchání (srov. rozhodnutí
publikované pod č. 6/2007 Sb. rozh. tr.). V dané věci byly fiktivní faktury
vystavovány za službu spočívající v pronájmu závodních automobilů, tedy
movitých věcí, proto nelze než konstatovat přímou souvislost mezi spáchaným
činem a činností, která má obviněnému v budoucnu zabránit opakovat závadný
výkon tohoto druhu podnikání (srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 42/1967,
13/1969 a 10/1973 Sb. rozh. tr.)
Výhrady, které obviněný P. M. přednesl k formulaci trestu zákazu činnosti,
proto neshledal Nejvyšší soud opodstatněnými. Nejedná se o nepřípustný druh
trestu, jak se snažil dovolatel prosadit, nýbrž o trest, jehož vymezení
odpovídá zákonným podmínkám.
Stejný postoj zaujal Nejvyšší soud také k další námitce obviněného P.
M., kterou podřadil dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu,
tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho naplnění ve vztahu ke skutku
popsanému pod bodem III. výroku o vině vysloveného rozsudkem Vrchního soudu v
Olomouci spatřoval obviněný P. M. v podřazení jím držené zbraně do kategorie B
ve smyslu zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu, ve znění pozdějších
předpisů. Podle jeho názoru se jedná o historickou nestřelbyschopnou zbraň
určenou výhradně ke sběratelským účelům. Navíc nebyla kompletní a střelba z ní
tudíž nebyla možná. K otázce charakteristiky této střelné zbraně bylo již v
přípravném řízení vypracováno odborné vyjádření z oboru kriminalistiky odvětví
balistiky založené na č.l. 2625 tr. spisu. Z jeho obsahu jednoznačně vyplývá,
že předmětná zbraň – revolver typu Bulldog, ráže 320 Short, bez výrobního
čísla, svým provedením odpovídá definici střelné zbraně podle zákona č.
119/2002 Sb., a vzhledem k ráži zbraně 320 Short resp. 22 Short nesplňuje
podmínky pro zařazení mezi historické zbraně ve smyslu tohoto zákona. Naopak
svými vlastnostmi odpovídá zbrani kategorie B vymezené v § 5 zákona č. 119/2002
Sb. V době zajištění nebyla sice zbraň kompletní a některé její součástky
nebyly originální, avšak i v současnosti je možné opatřit chybějící díly tak,
aby byla uvedena do střelbyschopného stavu. Podrobně se touto otázkou zabýval
soud prvního stupně na str. 114 a 115 svého rozsudku, byť současně konstatoval
vlastní pochybení při řešení otázky časové působnosti zákona, neboť nesprávně
použil trestní zákoník místo trestního zákona. Nicméně přiléhavě poukazoval na
platnou judikaturu, jíž se řídil při zkoumání trestní odpovědnosti obviněného
P. M. trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 tr. zákona, resp.
nesprávně § 279 odst. 1 tr. zákoníku. Odvolací soud napadeným rozsudkem
napravil tuto zjevnou nesprávnost při aplikaci trestního zákona, aniž by
shledal důvod pro jinou změnu právního posouzení tohoto jednání obviněného.
Jeho obhajoba uplatněná opakovaně též v dovolání proto nemohla být ani
dovolacím soudem přijata jako schopná zvrátit správné rozhodnutí Vrchního soudu
v Olomouci.
S otázkou charakteristiky zajištěné zbraně a její zařazení do kategorie
střelných zbraní, k jejichž držení je potřeba příslušného povolení, jímž
obviněný nedisponoval, souvisí i námitka obviněného P. M. podřazená dovolacímu
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. řádu. Vyslovil totiž názor, že pro
uložení ochranného opatření spočívajícím v zabrání předmětné zbraně a střeliva
nebyly splněny zákonné podmínky. Podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku lze
uložit ochranné opatření zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, ohrožuje-li
taková věc bezpečnost lidí nebo majetku, popřípadě obchodní společnosti, anebo
hrozí nebezpečí, že bude sloužit ke spáchání zločinu. Vzhledem k závěrům o
povaze zabraných věcí uvedeným v pasáži k dovolacímu důvodu podle § 265b odst.
1 písm. h) tr. řádu, tedy že se jedná o střelnou zbraň a střelivo držené bez
příslušného povolení, tudíž k samotné podstatě zabraných předmětů, jimiž lze
ohrožovat život a zdraví lidí, považuje Nejvyšší soud uložení tohoto ochranného
opatření za zcela správné a v souladu s jeho zákonnou úpravou. Při správném a
nezpochybnitelném vyslovením viny obviněného P. M. trestným činem nedovoleného
ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zákona, jehož se dopustil nelegálním
přechováváním střelné zbraně a střeliva, bylo zcela namístě uložit mu také
ochranné opatření zabrání těchto věcí.
Obviněný dále v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. řádu zpochybnil existenci objektivní i subjektivní stránky trestného činu
zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm.
a), odst. 3 tr. zákoníku, přičemž jeho zásadní námitku tvořil požadavek na
vypracování znaleckého posudku k určení rozsahu, v jakém mělo dojít ke zkrácení
daní povinného subjektu.
Tento trestný čin spáchá ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo,
pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti,
pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo
jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto
povinných plateb, tohoto jednání se dopustí nejméně se dvěma osobami a spáchá
jej ve velkém rozsahu.
Při stanovení rozsahu zkrácené daně z příjmu právnické osoby – obchodní
společnosti PRO-SPORT s.r.o., daně z přidané hodnoty a vylákané výhody na dani
z přidané hodnoty vycházel soud prvního stupně z účetních dokladů získaných od
orgánů finanční správy. Jejich základem se staly faktury za neuskutečněná
zdanitelná plnění, jež se staly podkladem daňových řízení u jednotlivých
obchodních společností zapojených do protiprávní činnosti. Nejvyšší soud
neshledal chybným tento způsob zjištění rozsahu zkrácené daňové povinnosti
(resp. v části výroku o vině pod bodem I/1i výše vylákané výhody na dani z
přidané hodnoty) zvolený soudy nižších stupňů. Vzhledem k tomu, že pověřený
znalec by vycházel z naprosto totožných podkladů, bylo by jeho ustanovení zcela
nadbytečné. Navíc je nutné zdůraznit, že soud prvního stupně se touto otázkou
zabýval velmi pečlivě a na str. 88 – 90 svého rozsudku podrobně popsal
neoprávněné uplatnění nároku na odpočet daně z přidané hodnoty na výstupu a
tedy zkrácení této daňové povinnosti obchodní společnosti PRO-SPORT s.r.o. o
částku ve výši 119.074.449,75 Kč. Na str. 90 – 92 svého rozsudku se stejným
způsobem věnoval snížení daňového základu a tedy i vyměřené daňové povinnosti
této obchodní společnosti u daně z příjmů právnických osob částkou ve výši
82.436.750 Kč za období roku 2003 a 100.936.080 Kč za období roku 2004. Jak
následně soud shrnul na str. 109 svého rozsudku v důsledku protiprávní činnosti
spoluobviněných vznikla v konečném důsledku celková „škoda“ 302.447.279,75 Kč.
Nejvyšší soud na tomto místě musí reagovat na výtku obviněného a připomenout,
že „škoda“, jak byla stanovena soudem prvního stupně, není znakem skutkové
podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle
§ 240 trestního zákoníku, a to ani v kvalifikované sazbě. Určujícím kritériem
trestnosti podle základní skutkové podstaty je „větší rozsah“ zkrácení daně
nebo jiné povinné platby, resp. vylákání výhody na některé z povinných plateb.
Obviněný byl odsouzen podle odstavce třetího citovaného ustanovení trestního
zákoníku, neboť se zjištěným jednání podílel na zkrácení daňové povinnosti
obchodní společnosti PRO – SPORT s.r.o., jež stála na konci vytvořené sítě
obchodních transakcí, a to ve výši přesahující 5 milionů Kč, jež tvoří hranici
největšího rozsahu ve smyslu § 138 odst. 1 tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že k
určení pojmu „rozsah“ je nutné v tomto případě vycházet z pravidel stanovení
výše škody v citovaném ustanovení, protože jiné než finanční hledisko pro
vymezení rozsahu nepřichází v úvahu, jedná se již o tzv. „velký rozsah“, a
tudíž byla naplněna kvalifikovaná skutková podstata trestného činu podle § 240
odst. 3 trestního zákoníku. Soud prvního stupně se proto dopustil pouze
formální chyby při vyjádření tohoto kvalifikačního znaku pojmem „škoda“,
(rovněž ale není správná formulace „hodnota daně“, již užil obviněný P. M. ve
svém dovolání), avšak zjištěný skutek soud prvního stupně správně posoudil
podle citovaného ustanovení trestního zákoníku. Proto ani dovolací námitka
obviněného o použití pojmu „škoda“ v závěru popisu rozhodných skutkových
okolností charakterizujících spáchání trestného činu podle § 240 tr. zákoníku
nemá opodstatnění. Jedná se pouze o formulační nepřesnost popisovaného následku
protiprávního jednání, nikoli o vadu, jež by mohla vést ke zrušení napadených
rozhodnutí soudů obou stupňů.
Naplnění subjektivní stránky je zcela zřejmé ze skutkových okolností a
způsobu provedení trestné činnosti, k závěru o jiném než úmyslném zavinění v
případě obviněného P. M., stejně jako u ostatních obviněných, ani nelze dospět.
V tomto ohledu je skutečně možné se ztotožnit prakticky se všemi argumenty,
které přednesl soud prvního stupně na str. 108 až 111 svého rozsudku a rovněž
odvolací soud na str. 71 napadeného rozsudku. Tvrzení dovolatele o absenci
odůvodnění znaku zavinění v obou rozhodnutích soudů nižších stupňů je nutné
označit za nepravdivé, naopak jeho námitka postrádá jakékoli konkrétní
skutečnosti, jimiž by vyslovil nesouhlas se závěrem soudů o jeho existenci.
Nejvyššímu soudu tak obviněný P. M. neposkytl podklad pro polemiku k otázce
přímého úmyslu, jehož existenci u všech obviněných shledaly soudy obou stupňů a
také ve svých rozhodnutích vyjádřily.
Obviněný J. M. podal své dovolání s odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. řádu. Soudům vytkl, že nebyla naplněna subjektivní ani objektivní
stránka trestného činu, jímž byl uznán vinným, zpochybnil skutková zjištění a
vyjádřil nesouhlas s hodnocením provedených důkazů i s rozsahem dokazování. V
podstatě předložil vlastní verzi skutkového stavu, jež tvořila součást jeho
obhajoby, tedy že o pravém obsahu obchodních transakcí obchodní společnosti
Veani s.r.o. nebyl informován a to jak v postavení jejího společníka tak
jednatele s tím, že veškerou tuto obchodní činnost fakticky vykonával zemřelý
S. J.
Nejvyšší soud se však zcela ztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů, které
této verzi obhajoby obviněného neuvěřily. Zejména na str. 96 svého rozsudku se
soud prvního stupně zabýval postavením J. M. v řetězení transakcí vedoucích k
předstírání vynaložených finančních nákladů a ve svém důsledku ke snížení
daňové povinnosti obchodní společnosti PRO-SPORT s.r.o., a také náležitě
vysvětlil své úvahy, jimiž dospěl k závěru o znalosti všech podstatných
okolností, jež ve svém souhrnu vedly ke spáchání trestné činnosti. Podkladem
pro tato skutková zjištění se soudům staly nejen záznamy telefonických hovorů
mezi ním a dalšími obviněnými, především s T. H., ale také např. výpověď
svědkyně S. Č. (č. l. 1568-9 tr. spisu), na kterou byl převeden podíl obchodní
společnosti SUB racing s.r.o. Mimochodem právě i o této schůzce se obviněný J.
M. vyjadřuje v jednom ze zaznamenaných hovorů (č. l. 89 svazek „Dodatek“) a
jeho projev rozhodně nepůsobí dojmem, že neměl představu, že se dopouští
podvodného jednání, doslova se vyjádřil: „..mně spadl kámen ze srdce..“.
Pokud obviněný namítá, že u obchodní společnosti Veani s.r.o. k porušení daňové
povinnosti nedošlo, je nutné konstatovat, že tato skutečnost není pro trestní
odpovědnost obviněného rozhodující. Jak vyplývá z popisu skutku v rozsudku
soudu prvního stupně, obviněný se na trestné činnosti podílel tím, že jako
jednatel obchodních společností Veani s.r.o a SUB racing s.r.o. zaváděl do
jejich účetnictví fiktivní faktury na pronájem závodních automobilů obchodní
společnosti M public spol. s r.o., přestože věděl, že k němu ve skutečnosti
nedošlo a tvrzené plnění slouží pouze ke zkrácení daňové povinnosti konečného
subjektu, jímž byla obchodní společnost PRO-SPORT s.r.o. Ze znaleckého posudku
Ing. Jany Kadárové (č. l. 2153 tr. spisu) mimo to vyplývá, že v účetnictví
obchodní společnosti Veani s.r.o. byly obsaženy faktury přijaté i vydané
deklarující smyšlený pronájem vozidel. Rozsah zkrácení zákonné povinnosti
odvádět oba druhy daně byl posuzován jen ve vztahu k obchodní společnosti
PRO-SPORT s.r.o., proto se orgány činné v trestním řízení již nezabývaly
případným škodlivým následkem téhož druhu u jednotlivých obchodních
společností, jež byly zapojeny do zjištěného řetězce.
Obviněný dále upozornil na to, že jeho chování mohlo být ovlivněno jeho vážným
zdravotním stavem, který mu znemožňuje „vše správně vyhodnotit“. Předně je
nutné upozornit, že zdravotní stav obviněného J. M. byl předmětem doplnění
dokazování v rámci veřejného zasedání, kdy byl Vrchnímu soudu v Olomouci
předložen nález ošetřující lékařky obviněného MUDr. Ivany Greplové (založen na
č. l. 11362 tr. spisu). Přesto se však tento soud ztotožnil se závěry soudu
prvního stupně, který na str. 110 ve vztahu k § 26 tr. zákoníku vyloučil, že by
obviněný v důsledku duševní poruchy nemohl rozpoznat protiprávnost svého
jednání či nemohl toto své jednání ovládat. Nejvyšší soud souhlasí se soudem
druhého stupně v jeho závěru, že předložený nález je v rozporu se znaleckým
posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie vypracovaným znalcem Prim.
MUDr. Jiřím Pokorou (č.l. 2595 – 2611 tr. spisu). V rámci znaleckého vyšetření
po seznámení se s příslušnými zdravotními výsledky a osobním vyšetřením
obviněného totiž znalec konstatoval nepatrné snížení rozpoznávací schopnosti
obviněného při zachování jeho ovládacích schopnosti v plném rozsahu, stejně
jako schopnost obviněného chápat smysl trestního řízení. Tudíž ani tato
víceméně jediná námitka odpovídající hmotně právnímu posouzení osoby obviněného
J. M. jako trestně odpovědného pachatele trestného činu, nemohla v dovolacím
řízení obstát.
Obviněný T. H. v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
uplatnil řadu námitek ke kterým však Nejvyšší soud musí konstatovat, že těmito
výhradami obviněný ve skutečnosti nevytýká nesprávné právní posouzení skutku
ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale správnost skutkových zjištění,
která se stala podkladem pro příslušnou právní kvalifikaci skutku, resp.
vyslovil nesouhlas se způsobem hodnocení provedených důkazů a rozsahem
dokazování provedených soudy obou stupňů. Samotná skutková zjištění ani
provádění důkazů ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat,
resp. měnit.
Mimo uplatněný dovolací důvod tak spadají námitky obviněného výlučně skutkové
povahy, jimiž se obviněný snažil prosadit svou verzi skutkového stavu zejména
tím, že odmítl fiktivnost pronájmu vozidel. Tyto služby měli pro obchodní
společnost PRO-SPORT s.r.o. fakticky zajišťovat S. J. a T. H. Současně obviněný
T. H. popřel, že by obchodní společnost PRO-SPORT s.r.o. kdy koupila vozidlo od
obchodní společnosti Prodrive Motorsport Limited.
Tato tvrzení však byla v průběhu dokazování vyvrácena celou řadou svědeckých
výpovědí a listinných důkazů, zejména pak výpovědí G. L. J. P. (k otázce její
procesní použitelnosti se bude Nejvyšší soud vyjadřovat ještě v další části
odůvodnění svého rozhodnutí), v níž tento svědek jako vedoucí prodeje obchodní
společnosti Prodrive Motorsport Limited potvrdil prodej celkem tří vozidel v
rozmezí let 2001 – 2004 přímo obchodní společnosti PRO-SPORT s.r.o.
V podstatě jediná námitka, která by v rámci dovolacího důvodu podle § 256b odst
1 písm. g) tr. řádu mohla odpovídat jeho naplnění, se týká tvrzené absence
zavinění u trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby
podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Avšak konkrétní výhrady, na nichž tento
dovolatel demonstroval tuto chybějící součást skutkové podstaty trestného činu,
jsou založeny opětovně na jeho odmítnutí skutkových závěrů, jež vyplynuly z
výsledků dokazování a jež byly podkladem skutkových zjištění soudů v
projednávané věci. V tomto ohledu se Nejvyšší soud neměl důvodu odchýlit od
dostatečného a především přesvědčivého zdůvodnění napadených rozhodnutí v
části, v níž se soudy vypořádaly se zaviněním obviněného T. H. včetně jeho
motivu k páchání trestné činnosti. Jeho dovolání rovněž neobsahuje žádnou novou
argumentaci, která by mohla správný právní závěr soudů v této otázce zvrátit.
Žádnou relevanci z hlediska dovolacího řízení rovněž nemohou mít výhrady k
nedostatečnosti odůvodnění rozhodnutí soudů, neboť takové dovolání je
nepřípustné (viz § 265a odst. 4 tr. řádu).
Námitkami procesní nepoužitelnosti výslechu svědka G. L. J. P., které obviněný
T. H. uplatnil již ve svém řádném opravném prostředku, se zabýval odvolací soud
na str. 67 svého usnesení. Zde se opět přiklonil k úvaze soudu prvního stupně
vyjádřené na str. 107 jeho rozsudku, a popsal bezvýslednou opakovanou snahu
soudu svědka kontaktovat na jediné známé adrese v cizině, v důsledku čehož
nemohl provést jeho osobní výslech u hlavního líčení. Proto nakonec zvolil
zákonný postup a podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. řádu přečetl protokoly o
výpovědi tohoto svědka z přípravného řízení v rámci hlavního líčení konaného
dne 2. 6. 2011 (srov. č. l. 10836 trestního spisu). Pokud snad nebylo vyhověno
všem důkazním návrhům tohoto obviněného a to včetně těch, které obviněný
předložil v rámci odvolacího řízení, stalo se tak poté, co jak Vrchní soud v
Olomouci, tak předtím i Krajský soud v Brně náležitým způsobem vysvětlily a
zdůvodnily nadbytečnost doplnění dokazování, které proběhlo v takovém rozsahu,
aby bylo možné spolehlivě rozhodnout o podané obžalobě. Je totiž výlučným
právem soudu určit množství důkazů, jejichž provedení považuje za nezbytné pro
zjištění všech skutečností, které mají význam pro jeho rozhodnutí o vině a
trestu. Není povinností soudu vyhovět všem návrhům stran v průběhu dokazování,
je limitován jen potřebou zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné
pochybnosti ve smyslu § 2 odst. 5 a 6 tr. řádu. Tento princip nezávislosti
soudů je zakotven v čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky a na
podkladě stížností podávaných obviněnými ve vztahu k rozsahu dokazování k němu
opakovaně zaujal stanovisko v rámci svého rozhodování také Ústavní soud (srov.
nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. I. ÚS 32/95, ze dne 16. 7.
2002, sp. zn. I. ÚS 459/2000 a další). Nejvyšší soud tudíž neshledal v řízení
předcházejícím napadenému rozhodnutí ani obviněným tvrzené pochybení v
procesním postupu soudů nižších stupňů.
Obviněný T. H. dále uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1
písm. b) tr. řádu, jehož naplnění spatřoval u podjatosti trestního senátu 2 To
Vrchního soudu v Olomouci, který dne 19. 8. 2013 projednal jeho odvolání.
S odkazem na tento důvod lze dovolání podat, jestliže jsou splněny dvě
kumulativně stanovené podmínky – ve věci rozhodl vyloučený orgán a tato
okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa nebo jím
byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Důvodem, jenž obviněného T. H. vedl k úvaze o podjatosti odvolacího senátu
Vrchního soudu v Olomouci 2 To, resp. jeho předsedy a dalších členů, bylo
jejich vyjádření o obhajobě obviněného, kterou v rámci projednávání odvolání
ostatních spoluobviněných ve veřejném zasedání konaném dne 21. 1. 2013 označil
za vyvrácenou, ačkoli tentýž senát konal veřejné zasedání o odvolání T. H. až
dne 19. 8. 2013.
Pro úspěšné uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu
je nutné, aby napadené rozhodnutí učinil, nebo se na něm podílel soudce
(předseda senátu nebo člen senátu), který byl vyloučen z vykonávání úkonů
trestního řízení v posuzované věci podle § 30 odst. 1 tr. řádu. K tomu dojde v
případě, že u osoby soudce nebo přísedícího, (také se týká státního zástupce,
vyšetřovatele a policejního orgánu), lze mít pochybnosti, že pro poměr k
projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům,
zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v
trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny
vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.
Druhá podmínka nezbytná pro splnění důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm.
b) tr. řádu spočívá v tom, že o důvodech k vyloučení soudce, který ve věci
rozhodoval, dovolatel nevěděl v době konání původního řízení, nebo stejnou
výhradu uplatnil ještě před rozhodnutím soudu a nebylo mu vyhověno.
Podstatou pochybností o podjatosti členů senátu 2 To Vrchního soudu v Olomouci
je tedy pro obviněného T. H. způsob, jakým předseda senátu tohoto soudu
odůvodnil rozhodnutí vydané v rámci odvolacího řízení konaném o řádných
opravných prostředcích jeho spoluobviněných ze dne 21. 1. 2013, sp. zn. 2 To
84/2012. Konkrétně jde o první odstavec na straně 67 písemného vyhotovení
rozsudku, v němž soud mj. odmítl obhajobu obviněného T. H. a považoval ji za
vyvrácenou provedenými důkazy, vědom si toho, že o jeho odvolání nebylo
současně rozhodováno. Nicméně je na tomto místě nutné zdůraznit, že odvolací
soud se musel před projednáním všech podaných odvolání, tj. jak obviněných tak
i státního zástupce, seznámit s celým obsahem trestního spisu, včetně
napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodováno také o vině a
trestu obviněného T. H., neboť ve věci bylo konáno společné řízení proti všem
spoluobviněným. Původně také mělo být ve společném řízení konáno i odvolací
řízení, avšak z důvodů překážek na straně obviněného T. H., resp. jeho obhájce,
byla jeho věc vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí. Navíc
posuzované trestné činnosti (resp. její podstatné části) se obvinění dopustili
ve spolupachatelství s tímto obviněným, a proto bylo dokonce povinností soudu
zaujmout stanovisko i k té části obhajoby, kterou uplatňoval T. H. tak, aby se
vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí o vině ostatních
spoluobviněných.
Pokud tedy soud druhého stupně na označeném místě svého rozhodnutí zhodnotil
míru zapojení T. H. do realizace záměru snížit zákonnou povinnost odvést
příslušné daně ve skutečné výši, charakter a věrohodnost také jeho obhajoby,
jíž tento obviněný uplatňoval od počátku trestního řízení, nijak nepochybil.
Naopak bylo jeho povinností vypořádat se s tvrzeními osob, jež byly zapojeny do
řetězce nájemních smluv, na jejich konci stála obchodní společnost PRO-SPORT
s.r.o., za niž jednal právě obviněný T. H. V rámci vysvětlení úvah, jimiž byl
odvolací soud veden při zkoumání důvodnosti obsahu řádných opravných prostředků
jeho spoluobviněných, proto zcela oprávněně při respektování požadavku na
přesvědčivost rozhodnutí a zejména povinnost vypořádat se se všemi okolnostmi
významnými pro rozhodnutí o vině, musel zaujmout stanovisko k do té doby
uplatněné obhajobě obviněného T. H. To však neznamená, že v době konání
odvolacího řízení ve věci tohoto obviněného, nevěnoval žádnou pozornost jeho
konkrétním argumentům, které v odvolání uplatnil, o čemž svědčí obsah
odůvodnění usnesení ze dne 19. 8. 2013, sp. zn. 2 To 13/2013.
Z těchto skutečností je zřejmé, že v projednávané věci nepřicházelo v úvahu
vyloučení členů senátu 2 To Vrchního soudu v Olomouci ve smyslu § 30 odst. 1
tr. řádu, když další důvody vyloučení uvedené v § 30 odst. 2 až 4 tr. řádu
nepřicházejí v úvahu a obviněný je ani neuplatnil. Samotná nespokojenost
obviněného T. H. se způsobem hodnocení jednotlivých důkazů, se závěry soudů
obou stupňů, které přijaly ohledně skutkových zjištění a jejich právního
posouzení totiž neodpovídá zákonným podmínkám uvedeným v § 30 odst. 1 tr. řádu,
tj. vyvolání pochybností, že členové senátu 2 To nemohli nestranně rozhodovat
pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se věc týká nebo pro poměr k
jinému orgánu činnému v trestním řízení. Jak již bylo zmíněno, shora citované
stanovisko obsažené v odůvodnění rozsudku vyhlášeného odvolacím soudem ve věci
spoluobviněných T. H. neznamená, že by v následném samostatně konaném odvolacím
řízení o jeho odvolání, vrchní soud pominul veškeré námitky, které tento
obviněný přednesl ve svém řádném opravném prostředku.
Soudy ve věci rozhodující zaujaly k výsledku dokazování a samotnému předmětu
obžaloby odlišné stanovisko než obviněný T. H., avšak způsob, jakým tak
učinily, odpovídá zásadě volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr.
řádu, nevykazuje odchylku od logických pravidel uvažování a ve svém celku
respektuje i obsah provedeného dokazování. Vyslovený opačný názor na výsledek
trestního řízení, než jaký zaujal obviněný T. H., proto nevyvolává žádné
pochybnosti o negativním postoji soudců či přísedících, kteří se na rozhodování
ve věci podíleli, k osobě obviněného či jeho spolupachatelů ani k věci samotné.
V této souvislosti může Nejvyšší soud odkázat na příslušnou judikaturu, která
se vztahuje k otázce podjatosti soudců či jiných osob činných v trestním
řízení, jak ji soudní praxe dlouhodobě chápe a vykládá.
Soudní praxe se ustálila na výkladu citovaného ustanovení, který nechápe „poměr
k projednávané věci“ např. tak, že orgán zde uvedený sám nebo osoba mu blízká
byly poškozeny projednávanou trestnou činností. Pochybnosti o nestrannosti
soudce (policejního orgánu) ale musejí vyplývat z faktických a zřejmých
okolností svědčících o jeho neobjektivním přístupu. Za podjatost soudce pro
poměr k věci nemůže být považována každá skutečnost dovozovaná jen ze
subjektivních názorů obviněného či jiných ničím nepodložených předpokladů a
domněnek (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání.
Praha: C. H. Beck 2013. 375 s.). Z projednávání věci nebude proto vyloučen
soudce jen proto, že zaujal k projednávané věci odlišný právní názor (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001, uveřejněné
pod č. T 339 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 13).
Závěrem ještě Nejvyšší soud, byť nad rámec dovolacího přezkumu, považuje za
potřebné konstatovat, že ve věci bylo postupováno v souladu se zásadou volného
hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. řádu, byl zjištěn skutkový stav, o němž
nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu, který byl nezbytný pro rozhodnutí ve
smyslu § 2 odst. 5 tr. řádu. V rámci interpretace množství důkazů, především
listinných a také svědeckých výpovědí, se soudy nedopustily žádné deformace
jejich obsahu, naopak při respektování obecných zásad logiky hodnotily
jednotlivá vyjádření svědků a obsah listin, poukázaly na zřejmé okolnosti, z
nichž bylo možné dovodit fiktivnost daňových podkladů vystavených a uplatněných
v rámci řetězce obchodních společností, které byly posléze zahrnuty do daňových
přiznání obchodní společnosti PRO-SPORT s.r.o. Trestná činnost spočívající ve
snížení daňové povinnosti tím, že obchodní společnost uplatnila neoprávněně
odpočet daně z přidané hodnoty na výstupu a dále byl neoprávněně snížen daňový
základ u daně z příjmů právnických osob, byla páchána sofistikovaným vysoce
organizovaným způsobem, čímž mohlo dojít také k dosažení velkého rozsahu podle
kvalifikované skutkové podstaty ustanovení § 240 odst. 3 tr. zákoníku. Samotná
odůvodnění všech rozhodnutí soudů obou stupňů jsou srozumitelná, přesvědčivá,
navazují na výsledky provedených důkazů a zabývají se podstatnými námitkami,
které obvinění v rámci své obhajoby v průběhu trestního řízení uplatnili. Na
tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí
není přípustné (srov. § 265b odst. 4 tr. řádu).
Nejvyšší soud proto dovolání obviněných D. D., P. M., J. M. a T. H. odmítl
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, kdy jejich námitky zčásti byly
podřaditelné uplatněným důvodům dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b), g), h)
a j) tr. ř., avšak neměly žádné opodstatnění.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosince 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová