5 Tdo 99/2021

5 Tdo 99/2021-3272

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 4. 2022 o dovolání, které podal v neprospěch obviněných T. P., nar. XY v XY, a O. P., nar. XY ve XY, nejvyšší státní zástupce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. 7 To 44/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 14/2018, t a k t o:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá.

1. Obviněný T. P. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 4 T 14/2018, uznán vinným zločinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009, trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“). Za to mu byl podle § 220 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému T. P. uložena povinnost nahradit poškozené České republice – XY, majetkovou škodu ve výši 49 659 840 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu byla poškozená se zbytkem nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Obviněný O. P. byl týmž rozsudkem podle § 226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a zločin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku.

2. Rozsudek soudu prvního stupně napadl odvoláním obviněný T. P., jeho dcera E. P. a státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. 7 To 44/2020, z podnětu odvolání obviněného T. P. a jeho dcery napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil, a to ohledně tohoto obviněného v celém rozsahu, a podle § 259 odst. 3 tr. řádu sám rozhodl tak, že obviněného podle § 226 písm. b) tr. řádu zprostil obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a zločin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Podle § 229 odst. 3 tr. řádu byla poškozená Česká republika – XY odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 256 tr. řádu odvolací soud dále zamítl odvolání státního zástupce Vrchního státního zastupitelství podané v neprospěch obou obviněných.

3. Uvedeného skutku se měl obviněný T. P. ve stručnosti dopustit tím, že v postavení místopředsedy pověřeného řízením XY (dále jen „XY“), v rámci plnění úkolů místopředsedy pověřeného řízením XY, jako úřední osoba ve smyslu § 127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, vědomě v rozporu se Smlouvou o ochraňování státních hmotných rezerv č. 2004 08 84, uzavřenou dne 30. 4. 2004 (dále jen „Smlouva“) mezi XY jakožto ukladatelem a obchodní společností V. A. (dále jen „XY“) v postavení ochraňovatele, ve znění Dodatku č. 11 k této Smlouvě (dále jen „Dodatek č. 11“), uzavřeného dne 18.

2. 2010, podle něhož měla XY hradit XY skutečné náklady za uvolněnou skladovací kapacitu o velikosti 125 000 m3 na ropu v centrálním tankovišti ropy v XY (dále jen „XY“) provozovanou společností MERO ČR, a. s., navrhl XY ukončit povinnost hradit skutečné náklady za užívání volné skladovací kapacity v XY, a to uzavřením příslušného dodatku ke Smlouvě. Následně dne 21. 6. 2012 dal svým podřízeným pokyn, aby již od 1. 6. 2012 fakturu za pronájem nádrže v XY XY neodesílali, v důsledku čehož XY od uvedené doby nepožadovala od XY úhradu nákladů za uvolněnou skladovací kapacitu.

Obviněný takto postupoval bez oboustranně odsouhlaseného, oběma smluvními stranami podepsaného dodatku ke smlouvě, který podepsal pouze on dne 3. 10. 2012, ze strany XY nikdy nebyl podepsán. Obviněný takto jednal, ačkoliv podle smluvního ujednání odst. 8, článku VI. „Majetkové sankce a ostatní ujednání“ Dodatku č. 11 neměla XY povinnost úhrady nákladů, pouze pokud by tuto skladovací kapacitu XY využila k uložení svého zboží nebo ji pronajala třetí osobě, přičemž si obviněný byl vědom, že ani jedna z těchto situací v době jeho rozhodnutí nenastala, neboť XY skladovací kapacitu třetímu subjektu nepronajala a ani k pronájmu třetímu subjektu kroky nečinila a k naskladnění vlastní hmoty XY v době jeho rozhodnutí nedošlo.

K ukončení fakturace obviněný přistoupil, ačkoliv si byl plně vědom, že XY skladovací kapacitu do okamžiku naskladnění ropy nevyužije a že jeho rozhodnutí představuje pro XY pouze finanční újmu a nedůvodně zvýhodňuje XY. Z pozice své funkce si také byl vědom, že naskladnění konkrétní hmoty je proces, na jehož počátku je několikaměsíční vyjednávání o samotném jejím nákupu a že podle Dodatku č. 11 ani nebylo zapotřebí ukončení povinnosti XY hradit náklady za uvolněnou skladovací kapacitu smluvně upravovat, neboť by k ukončení této povinnosti došlo faktickým úkonem naskladnění hmoty do nádrže.

Obviněný takto postupoval, ačkoliv mohl vědět, že jeho předchůdce L. Z. návrh XY ze dne 13. 5. 2011 na ukončení povinnosti XY hradit náklady za uvolněnou skladovací kapacitu v XY odmítl jako nedůvodný. Obviněný následně dne 29. 3. 2013 svým podpisem schválil obsah referátníku označeného jako „Dodatek č. 14 ke smlouvě o ochraňování SHR č. 2004 0884 u společnosti V. A.“ pod č.j. 01755/13-SSHR (dále jen „Dodatek č. 14“), a předložil jej osobně předsedovi XY O. P. k podpisu, kterým se pod bodem C) měnila Smlouva ve znění svých dodatků takto: „V souvislosti s ukončením pronájmu skladovací kapacity v XY ke dni 31.

5. 2012 se stává ustanovení odst.

8, článku VI. ¨Majetkové sankce a ostatní ujednání¨ smlouvy obsolentní, a proto se smluvní strany dohodly, že toto ustanovení ruší bez náhrady s tím, že v článku VI. smlouvy se bude u odst. 8 uvádět ¨Vypuštěno.¨ Smluvní strany tímto prohlašují, že vůči sobě nemají žádné závazky vyplývající z ukončení pronájmu skladovací kapacity v XY a dále prohlašují, že žádné takovéto závazky vůči sobě nebudou uplatňovat ani v budoucnu.“ Přitom si byl vědom, že fakturaci plateb vůči XY nechal bez právního důvodu ode dne 1.

6. 2012 zastavit a že do uvedené doby k naskladnění ropného produktu do volné skladovací kapacity XY nedošlo a že XY neučinila takové kroky, aby mohla stanovit reálný termín, v němž do volné kapacity hmotu naskladní. Přitom k žádné náhradě mezi stranami smlouvy nedošlo, tudíž vědomě nehájil zájmy České republiky, jelikož řádně nehospodařil se svěřeným majetkem a nebránil jeho ztrátám, jak mu ukládalo ustanovení § 14 odst. 1 a § 47 odst. 1, odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o majetku ČR“), tedy spravovat cizí majetek s péčí řádného hospodáře.

Takto způsobil České republice zastoupené XY škodu minimálně ve výši 49 659 840 Kč, jelikož od června 2012 svým pokynem zastavil odesílání faktur XY a teprve na konci března 2013 předložil k podpisu O. P. citovaný Dodatek č. 14, kterým v souladu s Dodatkem č. 11 mohlo dojít k řádnému ukončení povinnosti XY hradit XY skutečné náklady za uvolněnou skladovací kapacitu na ropu v XY.

4. Obviněný O. P. se měl skutku, jenž mu byl kladen za vinu, ve stručnosti dopustit tím, že dne 9. 4. 2013 jako předseda XY, v rámci plněních svých úkolů, jako úřední osoba ve smyslu § 127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, v rozporu se smlouvou o ochraňování státních hmotných rezerv č. 2004 0884, uzavřenou dne 30. 4. 2004 mezi XY jako ukladatelem a XY jako ochraňovatelem, ve znění Dodatku č. 11 uzavřeného dne 18. 2. 2010, který zavazoval XY hradit XY skutečné náklady za uvolněnou skladovací kapacitu v XY provozovanou společností MERO v uvedené době ve výši 4 953 600 Kč měsíčně, poté, co mu byl předložen k podpisu výše uvedený Dodatek č. 14 ke Smlouvě měnící pod bodem C) Smlouvu, resp. její Dodatek č. 11, a rovněž mu byl předložen Dodatek č. 11, a měl tak před podpisem Dodatku č. 14 posoudit předložený materiál a vyhodnotit všechny důsledky spojené s uzavřením Dodatku č. 14, především skutečnost, že jeho uzavřením dojde ke zrušení povinnosti XY hradit XY náklady za uvolněnou skladovací kapacitu v XY, dne 9.

4. 2013 podepsal Dodatek č. 14 jménem XY, a to navzdory nedoporučujícímu stanovisku A. Č., ředitelky odboru legislativního a právního, které bylo přílohou referátníku k Dodatku č.

14. Takto jednal přesto, že referátník informace k důvodům úpravy zrušovacího ustanovení článku VI., odst. 8 Dodatku č. 11 vůbec neobsahoval. Obviněný ani nevyužil příslušné odbory XY k podání odborného stanoviska k odůvodnění nutnosti uzavření Dodatku č. 14 a zrušení ustanovení článku VI., odst. 8 Dodatku č. 11, což bylo pro XY ekonomicky nevýhodné neboť se bezdůvodně vzdala příjmů spojených s možností využití skladových prostor XY. Přitom XY neměla v uvedené době ani dostatečné finanční prostředky na nákup 100 000 tun ropy a ani kroky, které do uvedené doby XY pro nákup této ropy učinila a jaké učinit fakticky měla, by mohl vyhodnotit tak, že volná skladovací kapacita zůstane na náklady XY nevyužita.

Rovněž obviněný mohl takto zjistit, že nebyla po XY požadována úhrada nákladů za uvolněnou skladovací kapacitu v XY, tedy že jeho předchůdce v rozporu s ustanovením článku VI., odst. 8 Dodatku č. 11 dal pokyn svým podřízeným, aby neodesílali fakturu XY. Takto obviněný postupoval, ačkoliv podle ustanovení odst. 8 článku VI. „Majetkové sankce a ostatní ujednání“ Dodatku č. 11, který mu byl předložen, XY neměla povinnost hradit náklady za uvolněnou skladovací kapacitu v XY pouze v případě, pokud by tuto skladovací kapacitu XY využila k uložení svého zboží nebo ji pronajala třetí osobě.

Obviněný tak mohl vědět, že ani jedna z těchto alternativ v době uzavření Dodatku č. 14 nenastala, XY skladovací kapacitu třetímu subjektu nepronajala a nedošlo ani k naskladnění vlastní hmoty XY do volné skladovací kapacity. Obviněný rovněž mohl vědět, že naskladnění hmoty je časově náročný proces, k němuž vede několikaměsíční vyjednávání o potřebném objemu finančních prostředků na nákup a jeho schvalování, a že podle smluvního ujednání odst. 8 článku VI. „Majetkové sankce a ostatní ujednání“ Dodatku č. 11 nebylo zapotřebí, přičemž bylo proti smyslu Dodatku č.

11 zrušení povinnosti XY vůbec upravovat, neboť podle uvedeného ustanovení by k ukončení této povinnosti platby za uvolněnou skladovací kapacitu došlo faktickým úkonem, jímž by XY do nádrže hmotu fyzicky naskladnila. Obviněný měl činit kroky k tomu, aby měl všechny informace potřebné k posouzení podpisu Dodatku č. 14 a aby XY svým smluvním závazkům dostála a vyrovnala závazky představující náklady za uvolněnou skladovací kapacitu v XY vůči XY zpětně od 1. 6. 2012. Takto obviněný jednal, ačkoliv mohl vědět, že jeho předchůdce L.

Z. za obdobných podmínek odmítl návrh XY na ukončení povinnosti hradit náklady za uvolněnou skladovací kapacitu. Takto obviněný jednal, ačkoliv si byl vědom, že Bezpečnostní rada státu vydala dne 20. 10. 2011 usnesení č. 31/D/2011, jímž uložila předsedovi XY povinnost realizovat provedení nezávislého externího auditu smluv mezi XY a XY, který měl za cíl vyhodnotit aktuální stav způsobu ochraňování ropy a ropných produktů. Tuto povinnost vědomě ignoroval, provedení nezávislého auditu nezajistil, čímž se připravil o informace o rizicích obchodní spolupráce mezi XY a XY v souvislosti s uzavřeným Dodatkem č.

11. Rovněž se tak připravil o varianty řešení těchto rizik s možnostmi jejich eliminace a v neposlední řadě též o doporučení dalšího postupu s vyčíslením dopadů jednotlivých ekonomických, právních a odborných variant obchodní spolupráce mezi XY a XY. Obviněný ani nevyčkal na závěry jím zadaného interního auditu vybraných platných smluv XY, který se zabýval právními a ekonomickými riziky smluvních vztahů mezi XY a XY. Tím vědomě porušil povinnosti dané mu Směrnicí předsedy XY č. 31 ze dne 29. 11.

2012 ve znění směrnice předsedy XY č. 2 ze dne 19. 2. 2013, ve které je předsedovi XY uloženo plnění povinností a rozhodování o záležitostech, které jsou mu vyhrazeny příslušnými právními předpisy, zejména zákonem o majetku ČR, tedy vědomě porušil povinnosti hájit zájmy České republiky, řádně hospodařit se svěřeným majetkem a bránit jeho ztrátám, uložené mu ustanovením § 14 odst. 1 a § 47 odst. 1, odst. 2 zákona o majetku ČR, tím, že uzavřením Dodatku č. 14 zrušil bez náhrady ustanovení článku VI.

odst. 8 Dodatku č. 11, a tedy povinnost XY hradit náklady za uvolněnou skladovací kapacitu zpětně ke dni 1. 6. 2012, čímž postupoval v rozporu s povinností pečovat o majetek České republiky coby řádný hospodář. Tím České republice zastoupené XY způsobil škodu tím, že neučinil kroky k tomu, aby XY uhradila náklady spojené s volnou skladovací kapacitou v XY za měsíce červen 2012 až březen 2013 ve výši nejméně 49 536 000 Kč, a jeho jednání podpisem Dodatku č. 14, kterým zrušil ustanovení článku VI., odst. 8 Dodatku č. 11 stanovící povinnost společnosti XY hradit náklady za uvolněnou skladovací kapacitu v XY, bylo způsobilé přivodit škodu za období od dubna 2013 do 18.

2. 2017 až do výše 232 819 200 Kč.

5. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal dovolání nejvyšší státní zástupce. Své dovolání opřel jednak o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, neboť napadené rozhodnutí podle něj spočívalo na nesprávném hmotněprávním posouzení, jednak o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, neboť jím bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a b) tr. řádu.

6. Nejvyšší státní zástupce předně poukázal na skutečnost, že odvolací soud založil své rozhodnutí primárně na konstrukci, že mezi XY a XY došlo co do dílčího ujednání podle čl. VI., odst. 8 Dodatku č. 11 ke splnění závazku, přičemž s takovými právními závěry dosud nepracoval soud prvního stupně, státní zástupce ani obvinění. Odvolací soud k těmto právním závěrům neprovedl žádné

dokazování a nebylo v předchozím průběhu řízení možné na uvedené právní posouzení odvolacího soudu reagovat. Podle nejvyššího státního zástupce nemohlo přípisem obviněného T. P. ze dne 28. 5. 2012, č. j. 2880/12-SSHR, v žádném případě k zániku závazku dojít, ostatně sám obviněný v něm počítal s možností dalšího využívání zásobníku v XY ze strany XY a v případě nepřijatelnosti tohoto postupu navrhoval ukončit nájem zásobníku uzavřením dodatku ke Smlouvě, kterým chtěl smluvní vztah ukončit v souladu s Dodatkem č.

11. Odvolací soud tak měl při právní kvalifikaci vyjít z textu tohoto dodatku a z výpovědi obviněného, v níž vysvětlil svou vůli ohledně uzavření příslušného dodatku. Z nich vyplývalo, že ze strany XY nebyla vůle splnit ujednání tímto přípisem, splnění nebylo předpokládáno, jediné možné řešení bylo ukončení vzájemné spolupráce uzavřením Dodatku č.

14. Odvolací soud však tomuto úkonu přisoudil důsledky opírané o vůli, kterou obviněný projevit nechtěl a ani nemohl. O zániku závazku splněním neuvažovala ani XY, která na přípis XY ze dne 28. 5. 2012 reagovala až dopisem ze dne 30. 5. 2012, v němž akceptovala možnost ukončení nájmu zásobníku a vyjádřila připravenost podepsat příslušný dodatek ke Smlouvě. I XY tedy vycházela z nutnosti podepsat dodatek Smlouvy k ukončení pronájmu zásobníku. Obě strany považovaly za nezbytné vypořádat vzájemné smluvní vztahy uzavřením příslušného dodatku Smlouvy, není tak ani zřejmé, z čeho soud druhého stupně dovodil, že došlo ke splnění závazku.

Odvolací soud rovněž neuvedl, ke kterému okamžiku splnění váže. Úvahy tohoto soudu o splnění závazku jsou i v rozporu s právní teorií. Nejvyšší státní zástupce odkázal na komentářovou literaturu, podle níž není u závazků na dobu neurčitou s opakovaným plněním možný jejich zánik splněním, jelikož nelze poskytnout plnění, které by znamenalo úplné splnění závazku a pokud není zájem na pokračování smluvního vztahu, je způsobem jeho ukončení výpověď, odstoupení od smlouvy, dohoda, narovnání nebo novace.

Odvolací soud konsenzus smluvních stran vadně vydává za splnění závazku, neboť závazek nezanikl splněním, ale dohodou, resp. pro nemožnost plnění. Charakter závazku totiž vyžadoval jeho „naplňování“ trvale. Pokud v Dodatku č. 14 bylo uvedeno „ukončení pronájmu“ a zrušení smluvního ustanovení „bez náhrady“, jednalo se o okolnosti ryze právního charakteru a jednání T. P. směřovalo ke změně původního smluvního ujednání, nikoli ke splnění závazku. XY vznikla škoda, neboť v důsledku tohoto jednání obviněných se připravila o plnění minimálně za mezidobí, než k tomuto faktickému úkonu skutečně došlo.

Neopodstatněná úvaha odvolacího soudu o splnění závazku naplnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť došlo k jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení.

7. Další nesprávné hmotněprávní posouzení spatřoval nejvyšší státní zástupce ve výkladu čl. 8 Dodatku č. 11 a v něm uvedeného pojmu „využití k uložení“. V uvedeném článku je uvedeno, že „smluvní strany se dále dohodly, že ochraňovatel bude ukladateli hradit skutečné náklady za uvolněné skladovací kapacity na ropu v XY ve výši 125 000 m3, a to po dobu, pokud tuto skladovací kapacitu nevyužije ukladatel k uložení svého zboží nebo ji ukladatel nepronajme třetí osobě.“ Odvolací soud vycházel z odlišného výkladu uvedeného pojmu, než vyplýval ze záměru XY vyjádřeného v referátníku k Dodatku č.

11. XY totiž přistoupila na návrh XY skladovat hmotu v Německu pouze za předpokladu, že XY bude současně platit (kompenzovat) XY náklady za kapacitu, která se vyprázdní a kterou bude XY povinna pravidelně každý měsíc a za všech okolností hradit společnosti MERO ČR, a. s. Pokud by tato podmínka nebyla splněna, znamenalo by to pro XY ztrátu. V opačném případě by XY nepřistoupila na smluvní vztah, neuzavřela Dodatek č. 11 a XY by neumožnila skladovat hmotu v Německu. Finanční výhodnost této operace byla vypočtena za sedm let na částku 20 mil.

Kč, kterou měla XY ušetřit, a tak v případě výpadku plateb ze strany XY ve výši cca 5 mil. Kč měsíčně mohla být již za čtyři měsíce narušena či zmařena ekonomická podstata založeného vztahu. Soud prvního stupně pak pojem „využití k uložení“ vyložil správně, když za tento okamžik pokládal faktické naskladnění ropy do nádrže jako okamžik zahájení shromažďování kapaliny ve skladovacím prostoru. Odvolací soud naopak nesprávně uvedl, že „Dodatek č. 11 neupracoval faktické naskladnění ropy, ale využití skladovací kapacity ukladatele k uložení svého zboží.“ Podle státního zástupce tím ze sebe odvolací soud sejmul povinnost vyložit předmětné ustanovení tak, aby slovům přisoudil jejich obvyklý význam v kontextu vztahů mezi smluvními stranami, a zcela naboural původní ekonomickou podstatu založeného právního vztahu.

Výklad odvolacího soudu směřoval proti smyslu záměru, s nímž byl Dodatek č. 11 uzavřen. Skladovací kapacitu bylo možné fakticky použít pouze k naskladnění, revize skladovacího prostoru nemohla být pro naplnění pojmu „využití či nevyužití k naskladnění“ relevantní. XY totiž neměla za uvolněnou skladovací kapacitu platit pouze za situace, že by byla využita, což se nestalo, proto měla v platbě pokračovat, neboť povinnost této platby jí fakticky vznikla v důsledku toho, že místo této uvolněné kapacity v XY využívala jinou v Německu.

Rozhodnutí T. P., že nadále nebudou vystavovány faktury XY za uvolněnou kapacitu v XY, bylo v rozporu s Dodatkem č. 11 i ekonomickou podstatou tohoto smluvního vztahu vyplývajícího z tohoto dodatku (hledání úspor a vyžadování nákladů za uvolněnou kapacitu, za kterou XY MERO ČR, a. s., musela platit). K ukončení tohoto smluvního vztahu mohlo dojít až při faktickém naskladnění dalších nakoupených hmotných rezerv této komodity. Přitom v uvedené době obvinění souhlas vlády ČR k nákupu dalších rezerv neměli a nebylo ještě ani vydáno rozhodnutí Bezpečnostní rady státu k nákupu další ropy (toto rozhodnutí bylo učiněno až dne 18.

8. Nejvyšší státní zástupce se neztotožnil ani se závěrem odvolacího soudu o tom, jakou funkci plnila platba nákladů za uvolněnou skladovací kapacitu, a vytkl odvolacímu soudu závěr, že se jednalo o nájemní právní vztah a platbu nájemného, jak argumentovala odvolatelka E. P., která poukazovala na ustanovení § 673 zákona č. 40/1964, občanského zákoníku. Nejvyšší státní zástupce znovu poukázal na to, že podle výkladu a účelu Smlouvy náklady za uvolněnou skladovací kapacitu XY neměla platit pouze v případě, že by tato kapacita byla XY využita. Obviněný T. P. měl postupovat v souladu s principy, na nichž byla Smlouva, resp. Dodatek č. 11, vystavěn, a měl hledat úspory v hospodaření XY a vyžadovat náklady za uvolněnou skladovací kapacitu jako podmínku ekonomické podstaty Dodatku č.

11. Jeho rozhodnutí šlo proti smyslu Dodatku č. 11 a proti ekonomické podstatě, pro kterou byl uzavřen. Ustanovení Dodatku č. 11 nelze vykládat jako skrytý nájem pohlcený skladováním, jde svou povahou o kompenzační ustanovení ve prospěch XY. Nejvyšší státní zástupce připomenul, že XY nebyla nájemce, a tudíž nemohla dát skladovací kapacitu do podnájmu ve smyslu § 666 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Částka, k jejíž úhradě byla XY povinna, nepředstavovala (pod)nájemné, jednalo se o náklady státu, které musela XY vynakládat za uvolněnou skladovací kapacitu.

Tyto náklady byly státu kompenzovány za to, že XY bylo umožněno skladování ropy v Německu a skladovací prostory v XY nebyly pro uskladnění této ropy využity. Vztah mezi XY a XY nelze považovat za vztah nájemní, ačkoliv takový termín tyto subjekty používaly ve vzájemné komunikaci. Na skladovací kapacitu nelze nahlížet jako na předmět nájmu. V této souvislosti nejvyšší státní zástupce poukázal i na okolnost, že nikdy XY nenaskladnila v SRN dohodnuté množství ropy a právě XY nesla odpovědnost za nesplnění tohoto svého závazku.

I v tomto směru proto nejvyšší státní zástupce považuje hmotněprávní závěry odvolacího soudu za nesprávné. Revize nádrží ze strany MERO ČR, a. s., byl servisní úkon, který byl oprávněn vlastník nádrží uskutečnit, neboť odpovídal za technickou způsobilost skladovacích prostor. Přitom XY měla od ní k dispozici skladovací kapacitu a nikoli konkrétní nádrž. Obviněný T. P. proto ani neměl důvod informovat XY o revizi nějaké nádrže a zvažovat, že XY nebude muset platit dohodnutou částku za uvolněnou skladovací kapacitu v době uskutečnění revize nádrže, neboť bylo věcí MERO ČR, a.

s., kam by případnou hmotu naskladnila.

9. Nejvyšší státní zástupce dále namítl, že odvolací soud nesprávně posoudil i otázku zákonných požadavků na formu úkonu, kterým je nakládáno s majetkem České republiky. Podle § 17 zákona o majetku ČR vyžadovaly dispozice s majetkem státu písemnou formu a podpisy na jedné listině i v případě, že to příslušný právní předpis nepožadoval. Účelem tohoto požadavku bylo posílení právní jistoty a transparentnosti při disponování s veřejnými prostředky. Státní zástupce rovněž zdůraznil, že forma právního jednání byla navíc v rozporu i s ujednáním smluvních stran v Dodatku č. 11, podle jehož čl.

VII., odst. 3 bylo třeba změny provádět formou oboustranně odsouhlasených a podepsaných dodatků. Případné změny Smlouvy dalšími dodatky proto měly být činěny písemnou formou s podpisy stran na téže listině. Nejvyšší státní zástupce namítl, že není zcela přiléhavý ani poukaz E. P. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1285/2018, jelikož v posuzované věci nešlo o majetek České republiky, nýbrž o majetek obecní. Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích, neobsahuje striktní požadavek na písemnou formu při smluvním nakládání s obecním majetkem, což koresponduje s ustanovením § 2 zákona o majetku ČR, z něhož vyplývá přísnější požadavek na nakládání s majetkem státu.

Správná forma úkonu byla základním předpokladem platnosti a účinnosti právního jednání a odrážela se v posilování právní jistoty, ochraně třetích osob a transparentnosti. Při správném posouzení formy požadované pro změnu smlouvy v kontextu jednání obviněného T. P. by musel odvolací soud dospět k tomu, že vůle stran směřovala k písemnému uzavření dodatku, nikoliv ke splnění závazku.

10. Podle názoru nejvyššího státní zástupce ani obviněný T. P., ani obviněný O. P. nepostupovali s potřebnou odbornou péčí. Rovněž se neztotožnil s názorem soudů prvního a druhého stupně, že Dodatek č. 14 měl pouze deklaratorní účinky. Odvolací soud se podle něj ani nevypořádal s argumentací státního zástupce uvedenou v odvolání, že Z. J. ve svém vyjádření pro A. Č. uvedl, že podle názoru odboru legislativně právního není zcela zřejmý důvod a opodstatnění pro uzavření tohoto dodatku. Uvedený svědek ani nedoporučil uzavření tohoto dodatku a navrhl celkové posílení právního postavení XY.

Obdobný závěr učinila v konečném stanovisku i A. Č., která konstatovala, že odbor legislativně právní nebyl pověřen k tomu, aby se vyjadřoval k podstatě závazkových vztahů. Nekontroloval proto, zda je dodatek v souladu s uzavřenými smlouvami, existujícími právními vztahy. Obvinění podle názoru nejvyššího státního zástupce nemohli jednat s potřebnou péčí, jelikož připravená verze Dodatku č. 14 nebyla posuzována a kontrolována z právního pohledu komplexně. Ke zrušovacímu ustanovení navíc neobsahoval žádnou vysvětlující informaci.

Obviněný O. P. dodatek podepsal, ačkoliv měl pochybnosti o jeho významu a ačkoliv mu nebyl smysl tohoto dodatku dostatečně vysvětlen. K podpisu tedy přistupoval s tím, že nemá všechna potřebná vysvětlení problematiky a musel být srozuměn, že podpisem dodatku dojde ke vzniku škody. Péče řádného hospodáře představitele ústředního orgánu by přitom měla zahrnovat činnost kontrolní, řídící i rozhodovací. O. P. se rozhodl, aniž by aplikoval svou pravomoc řídící a nechal si nedostatky, na které přišel, dopracovat a analyzovat tak, aby mohl uplatnit svou pravomoc rozhodovací.

Jeho postup svědčil nejméně o lhostejném přístupu k rozhodovacímu procesu.

11. Podle nejvyššího státního zástupce mělo být jednání obviněného T. P. kvalifikováno jako jednočinný souběh zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Obviněný v době svého jednání totiž nedisponoval rozhodnutím Bezpečnostní rady státu, která až později rozhodovala o třech různých variantách předložených obviněným. Obviněný navíc rozhodl pouhým přípisem, ačkoliv si byl vědom nutnosti uzavření písemného dodatku Smlouvy, přitom nevyužil širšího aparátu XY k posouzení důsledků jím zamýšleného jednání.

Obviněný rozhodl, aniž si byl jistý tím, že Bezpečnostní rada státu o nákupu ropy rozhodne, navíc nedisponoval souhlasem vlády k nákupu hmoty, který byl nezbytný s ohledem na finanční objem zamýšleného nákupu. Přitom si musel být vědom, že nákup jím preferované hmoty je časově náročný proces, který s sebou nese několika měsíční vyjednávání, vyžaduje delší čas pro nákup i dodání ropy. Rovněž si musel být vědom toho, že ekonomická podstata závazkového vztahu mezi XY a XY byla založena na důsledném hrazení, resp. kompenzaci nákladů za uvolněnou a XY nevyužívanou skladovací kapacitu.

Při ukončení povinnosti XY hradit náklady za tuto skladovací kapacitu dal nedůvodně pokyn k tomu, aby ekonomický aparát úřadu přestal vystavovat faktury XY, ačkoliv takové rozhodnutí nebylo kryto žádným právním titulem. Na základě těchto skutečností nemohl postupovat s péčí řádného hospodáře. Tím, že dal pokyn k nevystavování faktur a nepožadoval po XY náklady za uvolněnou skladovací kapacitu, jednal v rozporu se smluvním ujednáním o fyzickém naskladnění hmoty vázaném na počátek nehrazení nákladů, v rozporu se zákonem o majetku ČR.

Tímto jednáním porušil podle zákona mu uloženou povinnost spravovat majetek, a tím způsobil škodu velkého rozsahu. Nad rámec posouzení jednání obviněného soudem prvního stupně jako porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mělo být toto jeho jednání právně kvalifikováno i jako zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, neboť jako úřední osoba v úmyslu způsobit jinému škodu a opatřit jinému neoprávněný prospěch vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu.

Obviněný si musel být vědom, že ihned po ukončení fakturace XY skladovací kapacitu do okamžiku naskladnění ropy nevyužije a že jeho rozhodnutí představuje pro XY finanční újmu a zvýhodňuje XY. Tento závěr spolu se zjištěními, že XY navrhl smluvní změnu, avšak XY dodatek Smlouvy nepodepsala, přesto již předtím bezdůvodně vydal pokyn k zastavení fakturace, umožňuje přítomnost této pohnutky odůvodnit. Navíc poté, co se dozvěděl, že XY dodatek nepodepsala, mohl chtít úhradu zpětně a požadovat uhrazení nákladů, které XY bezdůvodně bez právního titulu odpustil.

Kombinace pasivního a aktivního jednání tam, kde péče řádného hospodáře a principu ochrany majetku České republiky vyžadovaly přesně opačné jednání (iniciativní a ochranářský přístup), svědčí o lhostejnosti obviněného právě ke způsobení škody na straně státu a materiálního zvýhodnění XY. Ostatně soud prvního stupně ve svém rozsudku konstatoval, že obviněný T. P. svým jednáním způsobil XY finanční újmu, ale předmětnou pohnutku neshledal. K naplnění tzv. specifického úmyslu u trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 tr.

zákoníku postačuje i nepřímý úmysl v podobě srozumění ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku se srozuměním myslí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Počáteční aktivita a následná pasivita svědčí o jeho smíření s následkem. Obviněný jednal v tzv. specifickém úmyslu způsobit České republice škodu, ačkoliv byl k ochraně jejího majetku zavázán. Takto jednal i ve specifickém úmyslu opatřit jinému (XY) neoprávněný prospěch v rozsahu odpovídajícím uniklým nákladům za uvolněnou skladovací kapacitu na ropu v XY, který byl vyčíslen na 49 659 840 Kč. Obviněný jednal v rozporu s § 14 odst. 3 a § 47 odst. 1 a 2 zákona o majetku ČR při absenci souhlasu vlády podle § 156 odst. 3 zákona o veřejných zakázkách, čímž byl naplněn znak výkonu jeho pravomoci způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu podle § 329 odst. 1 písm. a) tr.

zákoníku. V postavení místopředsedy pověřeného řízením XY přitom vykonával činnost úřední osoby ve smyslu § 127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku.

12. Podle nejvyššího státního zástupce je třeba stejně právně kvalifikovat i jednání obviněného O. P., který rovněž v souvislosti s uzavřením Dodatku č. 14 jednal s lhostejností k důsledkům zrušení povinnosti XY hradit náklady za uvolněnou skladovací kapacitu vyplývající z Dodatku č. 11, ačkoli si byl také vědom, že k nákupu hmoty do volné skladovací kapacity nedošlo ani za působení T. P. Ani on nedisponoval konkrétními informacemi o tom, od kterého subjektu a za jakou cenu a v jakém časovém horizontu dojde k nákupu ropy a jaká ropa bude nakoupena.

Přitom potřeba takovéhoto dodatku nebyla dána, jelikož ukončení povinnosti XY hradit náklady za uvolněnou skladovací kapacitu řešil Dodatek č. 11 faktickým naskladněním hmoty do této kapacity, proto nebylo třeba žádného dodatku smlouvy. XY nadto nedisponovala souhlasem vlády k nákupu hmoty, který byl v tomto finančním objemu nutný. Obviněný si musel být vědom, že nákup ropy je časově náročný, proto měl vycházet z toho, že ekonomická podstata závazkového vztahu mezi XY a XY byla založena na kompenzaci nákladů za uvolněnou skladovací kapacitu, kterou XY v důsledku smluvního vztahu s XY nevyužívala.

I pro posouzení jeho jednání je podstatný jeho postoj k plnění povinností, řízení, kontrola a organizování jeho práce tak, aby v pozici představitele XY přistupoval k plnění svých povinností s péčí řádného hospodáře. Předložený referátník neobsahoval informace reagující na zrušovací ustanovení Dodatku č. 14, přesto si nevyžádal další informace, nevyužil ke konzultaci odborný administrativní aparát XY a nenastavil spisový oběh a interní procesy XY tak, aby mu jejich efektivní fungování umožnilo mít k dispozici všechny důležité informace.

Mohl si proto být vědom, že svým jednáním může způsobit státu škodu. Nezajímal se ani o výši úhrady finančních částek za uvolněnou skladovací kapacitu a neměl ani informace, zda jsou závazky mezi stranami vyrovnány. Taková lhostejnost podle nejvyššího státního zástupce dovoluje považovat jednání tohoto obviněného za vedené speciálním úmyslem způsobit jinému škodu a jinému neoprávněný prospěch ve smyslu návětí § 329 odst. 1 tr. zákoníku minimálně ve formě srozumění. Obviněný navíc cítil potřebu doplnění informací, na své dotazy neobdržel uspokojivé odpovědi, přesto dodatek podepsal.

Vzhledem k tomu jednal i on v rozporu s § 14 odst. 3 a § 47 odst. 1, odst. 2 zákona o majetku ČR a § 156 odst. 3 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách. Tímto naplnil znak výkonu pravomoci způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu u skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Porušením svých zákonných povinností podle zákona o majetku ČR ochraňovat její majetek a jednat s odbornou péčí v příčinné souvislosti s vlastním nekonáním a lhostejností k vyvolání následku skutkovou podstatou tohoto trestného činu předpokládanou obviněný způsobil České republice škodu převyšující částku 5 mil.

Kč, neboť porušil podle zákona mu uloženou povinnost opatrovat a spravovat cizí majetek, a tím způsobil jinému škodu velkého rozsahu.

Po objektivní stránce tak obviněný naplnil i všechny znaky zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Pokud by jednání tohoto obviněného pro nedostatek úmyslného zavinění nebylo možno posoudit, a to i z hlediska speciálního úmyslu jako zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku, byl podle názoru nejvyššího státního zástupce dán důvod pro posouzení skutku alespoň jako přečinu maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle § 330 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle § 221 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.

13. Závěrem nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudek odvolacího soudu, dále zrušil i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

III. Vyjádření obviněných k dovolání nejvyššího státního zástupce

14. Obviněný T. P. uvedl, že argumentace nejvyššího státního zástupce je obdobná jako státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, s níž se soudy obou stupňů beze zbytku vypořádaly a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Obviněný nesouhlasil s tvrzením nejvyššího státního zástupce, že se v rozsudku odvolacího soudu objevily nové právní úvahy, s nimiž do té doby nikdo nepracoval, jelikož na obdobných úvahách byla založena již jeho obhajoba, která se shodovala s námitkami vyjádřenými v odvolání jeho dcery E. P.

15. Podle názoru obviněného je sice v dovolání namítáno nesprávné hmotněprávní posouzení věci, přesto nejvyšší státní zástupce polemizuje především se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, především s otázkou hospodářského účelu předmětného ujednání, tedy že XY mohla nádrž využít k uskladnění své ropy a že výhradně za tuto možnost hradila platby za uvolněnou skladovací kapacitu. Podle přesvědčení obviněného nebyl naplněn deklarovaný dovolací důvod, přitom v dovolacím řízení nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu či prověřovat správnost hodnocení důkazů. Změny právního posouzení se nejvyšší státní zástupce domáhal až sekundárně na základě změny skutkových zjištění. Většina jeho argumentace v dovolání je však založena na skutkovém závěru, že XY neplatila za možnost uvolněnou skladovací kapacitu využít k uskladnění ropy. Podle nejvyššího státního zástupce byly platby pouze ekonomickou podmínkou uzavření smlouvy o ochraňování mezi XY a XY, šlo tedy o platbu bez protiplnění ze strany XY. Takový závěr je v rozporu se skutkovým závěrem odvolacího soudu, podle něhož šlo ze strany XY o platbu za možnost využít nádrž k uskladnění ropy, tedy že si XY nádrž de facto pronajímala. Tento závěr vyplývá, byť nejasně, i z odůvodnění soudu prvního stupně. Úvahy nejvyššího státního zástupce jsou podle obviněného nelogické, neboť na základě Smlouvy o ochraňování platila XY za ochraňování zásob XY. Pokud by měla být pouze kompenzována skutečnost, že XY musí platit MERO ČR, a. s., za skladovací kapacitu, mohly by být sjednány nižší platby za ochraňování ze strany XY. Kdyby se jednalo toliko o kompenzační platbu, nedávalo by smysl, že by měla XY tuto částku hradit pouze po dobu, kdy by byla skladovací kapacita volná.

16. Skutkovými zjištěními jsou i závěry, že obviněný jednal v souladu s radami všech svých podřízených a že měl všechny potřebné informace, v důsledku nichž mohl oprávněně očekávat, že naskladnění ropy do nádrže proběhne v řádu několika měsíců, i to, že nádrž musí být k dispozici již v okamžiku přípravy XY na nákup hmot při jednání Bezpečnostní rady státu. Právní odbor XY hodnotil návrh Dodatku č. 14 soudy zjištěným způsobem a obviněný postupoval v souladu s jeho stanoviskem a další závěry, které nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání zpochybnil, a podané dovolání pak postavil na jiných skutkových zjištěních, z nichž dovodil odlišné právní posouzení věci.

17. Podle názoru obviněného se nejvyšší státní zástupce sice podrobně zabýval výkladem smluvních ujednání, avšak pro posouzení jeho trestní odpovědnosti bylo nutno zjistit, proč akceptoval ukončení plateb ze strany XY a jaký byl jeho vnitřní psychický vztah k podstatným složkám údajně spáchaných trestných činů. Obviněný uvedl, že i kdyby se dopustil ve svém postupu nějakého pochybení (ačkoliv je přesvědčen, že se tak nestalo), nemůže toto dosáhnout hranice trestní odpovědnosti, zejména když se v rámci trestního řízení objevilo několik právních výkladů obsahu smluvního vztahu mezi XY a XY a možností toho, proč a v jakém časovém období měla XY přestat platit za uvolněnou skladovací kapacitu. Tyto výklady pocházejí od právních odborníků a jsou činěny ex post s podrobnou znalostí věci. On jednal podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, vyhodnotil všechny podstatné tehdy známé okolnosti a postupoval v souladu s radami všech svých podřízených včetně zástupců právního odboru.

18. K námitce nejvyššího státního zástupce, že k zániku závazku nemohlo dojít splněním, obviněný uvedl, že „splněním“ bylo odvolacím soudem myšleno naplnění smluvního ujednání Dodatku č. 11, že XY bude za uvolněnou skladovací kapacitu platit, dokud „skladovací kapacitu nevyužije ukladatel k uložení svého zboží“, tedy podle posouzení odvolacího soudu do okamžiku, kdy XY pojala záměr využít skladovací kapacitu k uskladnění své ropy. Tento záměr zahrnoval i provedení revize nádrže. Podle názoru obviněného nejvyšší státní zástupce závěry odvolacího soudu dezinterpretoval a složitě analyzoval, tyto jeho úvahy jsou nesprávné a nadbytečné.

19. Podle obviněného T. P. nelze souhlasit s nejvyšším státním zástupcem ani v tom, že odvolací soud považoval za způsob ukončení závazku jeho dopis XY ze dne 28. 5. 2012. Konstitutivním právním úkonem neměl tento soud na mysli jakoukoliv listinu, ale faktický stav, který byl vzájemnou korespondencí mezi XY a XY potvrzen, přičemž pojem „konstitutivní právní úkon“ nebyl použit zcela vhodně. Ustanovení Dodatku č. 11 „pokud tuto skladovací kapacitu nevyužije k uložení svého zboží“ je ustanovením vágním, jehož výklad nebyl jednoznačný. Pro posouzení jeho trestní odpovědnosti však není třeba detailního právního rozboru, pokud bylo zřejmé, že od okamžiku zahájení revize nádrže ji XY nemohla využít. Podle přesvědčení obviněného není jasné, jaké nesprávné právní posouzení nejvyšší státní zástupce vytýkal a není zřejmé, jaké mělo být podle něj hmotněprávní posouzení věci, když v bodě 20. uvedl, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení o splnění, „místo, aby se zabýval otázkou smluvních podmínek“. Uzavřená Smlouva podle obviněného jednoznačně předvídala možnost, že dojde k ukončení (pod)nájemního vztahu, pokud skladovací kapacitu využije XY, přičemž k naplnění tohoto ujednání podle odvolacího soudu došlo. Není podstatné, jakou právní povahu měla z pohledu obviněného jeho komunikace s XY či Dodatek č. 14, o tom měl jako právní laik pouze neurčitou představu.

20. Ve vztahu k námitkám nejvyššího státního zástupce týkajícím se podepisování Dodatku č. 14, obviněný uvedl, že pro posouzení jejich údajně trestného jednání nebylo toto podle státních zástupců podstatné, přitom jeho jednání bylo podle státních zástupců trestné, jelikož neuzavřel dodatek, oproti tomu obviněnému O. P. je naopak vytýkáno, že dodatek uzavřel. Pokud by skutečně existoval nárok na uskutečňování plateb ze strany XY i po 1. 6. 2012, mohlo by údajně trestné jednání obviněného spočívat jak v uzavření dodatku, tak ve faktickém ukončení fakturace.

21. K závěru odvolacího soudu, že vztah mezi XY a XY byl de facto (pod)nájemní, obviněný odkázal na odvolání své i své dcery i na samotnou argumentaci Vrchního soudu v Praze. K jeho argumentaci obviněný doplnil, že není podstatné, že smlouva mezi MERO ČR, a. s., a XY odkazovala na ustanovení Smlouvy o skladování. Smlouvou o skladování se skladovatel zavazoval věc převzít, uložit ji a opatrovat. Předmětná Smlouva však ve znění svých dodatků kromě úpravy otázek uložení a opatrování ropy stanovila, že je XY povinna hradit paušálně za nádrže, bez ohledu na to, zda v nich něco skladovala, či nikoliv, což je podle obviněného zjevně mimo rámec Smlouvy o skladování. Rovněž závazek upravený v článku VI., odst. 8 Dodatku č. 11 Smlouvy je zcela mimo rámec vztahu XY jako ukladatele a XY jako ochraňovatele, tato část se netýkala ochraňování, zakládala zcela jiné závazky než závazek ochraňovat hmotu a platit za to úplatu. Je lhostejné, zda bude vztah mezi MERO ČR, a. s., a XY považován za nájemní a vztah mezi XY a XY poté za podnájemní, nebo zda vztah mezi MERO a XY bude označen jinak a vztah mezi XY a XY jako nájemní vztah, rovněž není podstatné, zda byl vztah přímo jako nájem či podnájem označen. Ve všech případech šlo o dání věci do užívání za úplatu. Obviněný uvedl, že nádrž H10 byla pro účely skladování ropy jediná volná nádrž v areálu MERO ČR, a. s., a tak tvrzení nejvyššího státního zástupce o abstraktní skladovací kapacitě neodpovídá realitě. Pokud bylo v dovolání uvedeno, že „bylo věcí MERO, kam by případnou hmotu naskladnila“, obviněný uvedl, že bylo věcí XY zajistit ropnou bezpečnost státu a lze jen domýšlet, co by znamenalo, a to i z trestněprávního hlediska, pokud by XY neměla kam naskladnit ropu, kterou měla podle rozhodnutí Bezpečnostní rady státu nakoupit. K námitce nejvyššího státního zástupce, že bylo povinností MERO zajistit servis nádrže bez finančních důsledků pro XY, obviněný namítl, že toto trestní stíhání nebylo vedeno kvůli platbám ze strany XY vůči MERO ČR, a. s.

22. Podle obviněného T. P. jeho jednání nikterak nevybočilo z požadavků kladených na nakládání s majetkem státu podle zákona o majetku ČR. Obviněný jednal tak, jak předvídala písemně uzavřená smlouva, nejednalo se o změnu, doplnění ani zrušení jejích ustanovení. Pokud podle nejvyššího státního zástupce nebylo pro posuzovanou věc významné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1285/2018, neboť v této věci bylo rozhodováno o nakládání s majetkem státu, nikoliv obce, poukázal obviněný na argumentaci odvolacího soudu, podle něhož bylo od takového rozlišování pojetí vlastnictví upuštěno již v roce 1990. Ze skutečnosti, že jsou pro nakládání s majetkem státu a obce stanovena různá pravidla, nelze dovodit, že by nakládání s majetkem státu mělo být posuzováno přísněji, především z trestněprávního hlediska.

23. Závěrem svého vyjádření obviněný opětovně odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, přičemž nejdůležitější pasáže z citovaných rozhodnutí těchto soudů byly již uvedeny v odvolání jeho dcery E. P.

24. Obviněný O. P. k dovolání nejvyššího státního zástupce uvedl, že opakuje argumentaci uplatněnou již v obžalobě, odvolání a závěrečných řečech státního zástupce před soudem prvního stupně a odvolacím soudem. K námitce nejvyššího státního zástupce, že před podpisem Dodatku č. 14 v jeho části C) neměl relevantní informace a ani je nepožadoval (rovněž k tomu, zda a jaké závazky byly mezi smluvními stranami vyrovnány, případně do jaké výše), obviněný uvedl, že toto tvrzení odporuje výsledkům dokazování, nejvyšší státní zástupce nebral zřetel na provedené důkazy, a to v rozporu s ustanovením § 2 odst. 6 tr.

řádu. Po nástupu na XY čerpal informace nejen od svého předchůdce ve funkci T. P., ale i z kolegií předsedy XY, na nichž byly projednávány zprávy ekonomického odboru XY o hospodaření, plnění rozpočtu a vývoji finanční situace XY za příslušné období, v nichž bylo shodně konstatováno dřívější ukončení pronájmu nádrže na ropu. Z prezenčních listin kolegií vyplývá, že se jich zúčastnili všichni vedoucí útvarů XY. Ze zápisů z kolegií vyplývá, že nikdo z přítomných nevznesl žádnou připomínku či pochybnost o povaze této části vztahu mezi XY a XY.

Před podpisem Dodatku č. 14 byl seznámen s původním stanoviskem legislativně právního oddělení XY, které konstatovalo, že část C) Dodatku č. 14, ukončení pronájmu skladovací kapacity ropy v XY ke dni 31. 5. 2012, je plně v souladu s platnými právními předpisy a k tomuto dodatku nebyly žádné připomínky. Další stanovisko tohoto útvaru ze dne 20. 3. 2013 kromě drobných připomínek „z opatrnosti“ nijak nezpochybnilo připravený text Dodatku č. 14 v tom, že šlo o pronájem skladovací kapacity, který byl již ukončen.

Naopak doporučilo deklarovat, že jsou smluvní strany v souvislosti s ukončením pronájmu finančně a majetkově vyrovnány. Rovněž před podpisem Dodatku č. 14 obdržel informaci od vedoucí právního útvaru A. Č., které zadal počátkem roku 2013 provést právní audit smluvních vztahů XY včetně vztahů s XY, přičemž z této informace nevyplynulo nic, co by zpochybnilo, že tento pronájem by neměl být pronájmem a že by vztah s XY měl trvat dále.

25. Podle obviněného odporuje výsledkům dokazování tvrzení, že před podpisem dodatku neměl informace a ani si neověřil, zda a jak byly vyrovnány závazky mezi XY a XY v projednávané části jejich vztahu. Z materiálů ekonomického odboru XY projednávaných na kolegiích předsedy XY bylo zřejmé, že XY není dlužníkem žádného útvaru XY, přičemž již před nalézacím soudem bylo prokázáno, že XY do skončení pronájmu zaplatila vše, co měla. Stejně tak nemá oporu ve výsledcích dokazování tvrzení nejvyššího státního zástupce, že se nemohl spolehnout na stanoviska a odborné názory právního útvaru XY, který neměl povinnost provádět komplexní právní zhodnocení. Zpracovatelem časově prvního souhlasného stanoviska k Dodatku č. 14 byl právník XY J. P., toto jeho stanovisko podepsala i jeho nadřízená A. Č. J. P. byl spoluautorem textu Dodatku č. 11 i Dodatku č. 14. Jeho nadřízená A. Č. právní závěr o pronájmu a jeho ukončení převzala i do následného stanoviska z března 2013. Nelze proto souhlasit s tvrzením o povrchním zaměření práce právního útvaru, což vyplývá i z právního auditu, který provedl právní útvar na jeho příkaz. Pokud bylo v dovolání opakovaně zmiňováno stanovisko právníka XY Z. J., proběhlo pouze ve vnitřní komunikaci právního útvaru a obviněný se s ním neměl možnost seznámit. Ani toto stanovisko však nezpochybnilo návrh textu Dodatku č. 14 v tom, že šlo o již dříve skončený pronájem.

26. Na základě výše uvedeného nelze podle obviněného akceptovat ani další tvrzení nejvyššího státního zástupce, že ve věci postupoval ledabyle a byl srozuměn s případnou škodou vzniklou z jeho jednání. Ze záznamů jednání kolegií předsedy XY vyplývá, že mimo jiné uložil, aby odborné útvary i všichni jejich zaměstnanci plnili své úkoly řádně a včas, aby vedoucí útvarů usilovali o minimální výši pohledávek a závazků tak, aby byly uhrazeny do konce roku 2012.

27. K argumentaci dovolání, která se zabývala obchodněprávním a občanskoprávním základem věci, obviněný odkázal na závěrečnou řeč svého obhájce před soudem prvního stupně a doplnil, že považuje právní argumentaci obsaženou v dovolání za ne zcela srozumitelnou, zatíženou účelovým a neobjektivním výkladem zákona a projevů vůle smluvních stran. Pokud šlo o otázku, zda předmětný smluvní vztah bylo možno považovat za pronájem, poukázal obviněný především na výpověď svědka J. P., spoluautora Dodatku č. 11, podle něhož smluvní strany vztah chápaly jako pronájem a k takovéto podobě vztahu směřovala jejich vůle, dále i na výpověď předchozího předsedy XY L. Z. a na s tímto závěrem korespondující text faktur vystavovaných XY pro XY. Obviněný dále připomenul i výpověď představitele společnosti XY P. M., který uvedl, že pokud by věděl, že uvolněnou nádrž nemůže XY používat pro své obchodní účely, pak by společnost XY za uvolněnou skladovací kapacitu v XY neplatila.

28. Podle názoru obviněného bez ohledu na to, jak dovolací soud zhodnotí tyto civilněprávní otázky, je pro posouzení naplnění subjektivní stránky podstatné především to, že ani po 7 letech není definitivně učiněn závěr o tom, zda se v projednávané věci jednalo o pronájem, či podnájem, a kdy byl ukončen. V takové situaci mu nelze klást za vinu, že se v roce 2013 spolehnul na jednotný názor odborných útvarů a právníků XY, že se jednalo o pronájem ukončený již několik měsíců před jeho nástupem na XY. Jako neprávník nemohl předvídat skutkové a právní konstrukce policejního orgánu vzniklé několik let poté, které jsou nejen v rozporu s dobovým právním názorem právníků XY, ale dostaly se v průběhu trestního řízení i do rozporu s právními názory soudů.

29. Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce v části týkající se jeho osoby odmítl jako zjevně neopodstatněné.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

30. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.

31. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně na základě některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. L, odst. 2 tr. řádu. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl v dovolání označen, ale je třeba, aby konkrétní námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na některý z vyjmenovaných dovolacích důvodů, aniž by bylo možné podřadit uplatněné výhrady takovému důvodu či důvodům, Nejvyšší soud dovolání zpravidla odmítne podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11).

32. Nejvyšší státní zástupce opřel své dovolání o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, resp. o ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021. Dovolání z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g), ve znění účinném do 31. 12. 2021, je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou citovaného dovolacího důvodu je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Je tomu tak zejména v případě, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad pro závěr o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Na základě tohoto dovolacího důvodu však nelze přezkoumávat správnost a úplnost skutkového stavu podle § 2 odst. 5 tr. řádu či prověřovat zákonnost provedeného dokazování ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu jakožto otázek práva procesního. Nejvyšší soud se tak nemůže odchýlit od skutkového zjištění provedeného v předcházejících řízeních. Není oprávněn nahrazovat činnost nalézacího soudu a zjištěným skutkovým stavem je vázán (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).

b) K námitkám nejvyššího státního zástupce

33. Nejvyšší soud předně připomíná, že trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a tím jinému způsobí škodu nikoli malou. Okolností podmiňující použití kvalifikované skutkové podstaty odstavce 3 tohoto zákonného ustanovení je způsobení škody velkého rozsahu. Podstatou tohoto trestného činu je tedy jednání, kterým vznikne škoda na cizím majetku, přičemž se však nevyžaduje, aby tím pachatel sebe nebo jiného obohatil nebo získal jinou výhodu.

Povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek mají osoby, které jsou povinny spravovat záležitosti jiných osob, pokud je v tom zahrnuta i povinnost péče o majetek těchto jiných osob nebo nakládání s ním. Přitom taková povinnost nemusí být výslovně nazvána jako povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Podstatné je, že jejím obsahem je to, co se rozumí opatrováním nebo správou cizího majetku. Povinnost může být formulována též jako péče o majetek, péče řádného hospodáře, odborná péče, náležitá péče, obhospodařování majetku, nakládání nebo hospodaření s majetkem, právo činit úkony s majetkem, převádět ho, obchodovat s ním, investovat ho apod. Porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek spočívá v tom, že pachatel jedná v rozporu s obecným nebo konkrétním vymezením rozsahu takové povinnosti.

K porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek může dojít především konáním pachatele (aktivní činností), zejména takovými dispozicemi s opatrovaným nebo spravovaným majetkem, při kterých pachatel neobdrží do opatrovaného nebo spravovaného majetku odpovídající protihodnotu, např. když prodá cizí majetek za nepřiměřeně nízkou cenu, nedůvodně zřídí zástavní právo na opatrovaném nebo spravovaném majetku, dlouhodobě a za nepřiměřeně nízký úrok (nebo zcela bezúročně) půjčí tento majetek jiné osobě, nedůvodně daruje či jinak bezplatně převede majetek na jinou osobu, použije opatrovaný nebo spravovaný majetek k nepřiměřeně rizikovým investicím, pronajme tento majetek za nepřiměřeně nízké nájemné atd.

Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmyslné zavinění pachatele, přičemž postačí i úmysl nepřímý, tedy pokud pachatel ví, že porušuje svou zákonnou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek a že tím způsobí jinému škodu nikoliv malou, a je s tímto následkem srozuměn (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2184 až 2195). Obvinění měli podle § 14 odst. 1 a § 47 odst. 1, odst. 2 zákona o majetku ČR uloženu povinnost využívat majetek účelně a hospodárně k plnění funkcí státu a k výkonu stanovených činností, jménem organizační složky státu si měli počínat tak, aby svým jednáním majetek státu nepoškozovali a důvodně nesnižovali jeho rozsah a hodnotu anebo výnos z tohoto majetku.

34. Trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu. Okolností podmiňující použití kvalifikované skutkové podstaty odstavce 3 tohoto zákonného ustanovení musí úřední osoba způsobit tímto činem škodu velkého rozsahu. Podstatou tohoto trestného činu je tedy jednání speciálního subjektu, v tomto případě úřední osoby uvedené v ustanovení § 127 odst. 1 písm. a) až i) tr.

zákoníku, která vykonává svoji pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, přičemž po subjektivní stránce je vyžadováno úmyslné zavinění, které musí směřovat právě i ke způsobení jinému škody (materiální) nebo jiné závažné újmy (imateriální) anebo k opatření sobě nebo jinému neoprávněného prospěchu, za který je nutné považovat jakékoli zvýhodnění, na které by pachatel či jiná osoba neměli jinak právo. „Výkon pravomoci způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu“ znamená porušení nebo obcházení, případně nerespektování konkrétního zákona nebo právní normy vydané na podkladě zákona, přičemž pachatel jedná úmyslně v rozporu s konkrétními ustanoveními tohoto právního předpisu.

Jiným právním předpisem, který měli obvinění porušit v souvislosti s výkonem své pravomoci, mělo být ustanovení § 14 odst. 3 zákona o majetku ČR, podle něhož příslušná organizační složka pečuje o zachování majetku a jeho údržbu, a pokud to připouští jeho povaha, i o jeho zlepšení nebo rozmnožení. Chrání jej před poškozením, zničením, ztrátou, odcizením nebo zneužitím. Dále měli obvinění jednat i v rozporu s ustanovením § 47 odst. 1 a 2 zákona o majetku ČR. Podle tohoto ustanovení měli obvinění povinnost provádět svoji činnost s odbornou péčí a postupovat podle tohoto zákona, dalších právních předpisů a vnitřních předpisů, jimiž se hospodaření a nakládání s majetkem řídí.

Obvinění za porušení stanovených povinností a za škodu, která tím vznikla na majetku, s nímž je organizační složka příslušná hospodařit odpovídají v rozsahu trestněprávních, pracovněprávních a občanskoprávních předpisů. Obviněnému T. P. bylo dále kladeno za vinu i nerespektování ustanovení § 17 zákona o majetku ČR, podle něhož nakládá-li se s majetkem na základě smlouvy, musí mít smlouva písemnou formu a projevy vůle na jedné písemnosti i v případě, že to právní předpisy nevyžadují, pokud použití písemné formy, popřípadě projevy vůle na jedné písemnosti, nevylučuje zákon anebo povaha právního jednání, popřípadě okolnosti, za kterých k němu dochází.

35. Je třeba dát za pravdu nejvyššímu státnímu zástupci, že nemohlo dojít k zániku závazku jeho splněním (solucí). Hmotněprávní posouzení, zda došlo ke splnění závazku, či nikoliv, však nemá následně vliv na právní posouzení zavinění obviněného T. P. a rozhodnutí o jeho vině. Předmětem smluvního ujednání byl závazek XY hradit XY skutečné náklady za uvolněnou skladovací kapacitu na ropu v XY po dobu, pokud tuto skladovací kapacitu nevyužije XY k uložení svého zboží nebo ji nepronajme třetí osobě.

Podle ustanovení § 582 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, jímž se závazek řídil, je předpokládaným způsobem ukončení smlouvy sjednané na dobu neurčitou, jejímž předmětem je závazek k nepřetržité nebo opakované činnosti, výpověď, případně dohoda smluvních stran. V posuzovaném případě šlo o smlouvu na dobu neurčitou, závazek XY hradit sjednanou částku spočíval v opakujících se plněních, přičemž specifické podmínky pro zánik závazku byly sjednány přímo v Dodatku č.

11. Splněním se v právní teorii rozumí rozvazovací akt, kterým se dlužník svého dluhu zprostí, vyváže se z právního pouta, do kterého se při vzniku závazku dostal (viz Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721– 2054), 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 839). Ne každý proces plnění musí nutně směřovat k okamžiku splnění, a to například závazky na dobu neurčitou zdržet se určité činnosti, případně strpět určitý zásah do práv (tamtéž). Závazkové vztahy, jejichž předmětem je opakovaná či trvalá činnost uskutečňovaná průběžně, jsou specifické tím, že nemohou zaniknout splněním.

Takové závazky je možné průběžně plnit, ale nelze poskytnout takové plnění, které by znamenalo úplné splnění závazku a vedlo k jeho zániku (srov. Fiala, J., Kindl, M. Občanský zákoník: Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2009, k § 582). Ostatně i ze znění Dodatku č. 14 je zřejmé, že mělo dojít k ukončení „pronájmu“ a zrušení smluvního vztahu, a tedy nemohlo předem dojít ke splnění určité povinnosti. Způsob ukončení fakturace nelze tedy rozhodně považovat za splnění ve významu, který tento pojem v právní teorii má.

I sám odvolací soud si protiřečí, pokud na jedné straně dospěl k závěru, že závazek zanikl splněním, avšak v bodě 56. svého rozsudku zmiňuje konsensus smluvních stran, na jehož základě mělo k zániku závazku dojít. Pokud bylo třeba dohody obou stran, závazek by mohl zaniknout pouze dohodou stran, nikoliv splněním. I pokud ve svém rozsudku odvolací soud zmiňoval, že závazek nebyl dále realizovatelný, je tento závěr v rozporu se závěrem, že došlo k zániku závazku splněním. Nelze se ztotožnit ani se názorem, že byla korespondence mezi obviněným T.

P. a XY pouze potvrzením toho, že již pronájem nádrže není nadále realizovatelný a de facto se shodli na tom, že došlo ke splnění podmínky stanovené v Dodatku č.

11. I v případě, že se odvolací soud dopustil terminologické nepřesnosti a pojem „splnění“ nepoužil správně a měl na mysli, že došlo k „naplnění smluvního ujednání“ a považoval za „splnění“ okamžik, kdy nastane situace předvídaná Dodatkem č.

11, v jejímž důsledku zanikne XY povinnost hradit skutečné náklady za uvolněnou skladovací kapacitu v XY, nelze takovému závěru přisvědčit. Podle čl. VI., odst. 8 Dodatku č. 11 by povinnost XY zanikla, pokud by XY pronajala skladovací kapacitu třetí osobě nebo pokud by došlo k naskladnění ropy. Ani jedna situace však nenastala, a tak nedošlo k naplnění důvodu, kterým by XY mohla zaniknout povinnost hradit náklady za uvolněnou skladovací kapacitu. Jak upozornil nejvyšší státní zástupce v podaném dovolání, uložení ropy bylo faktickým úkonem, kterým by XY naplnila uvolněné nádrže, fakturace však byla na základě pokynu T. P. ukončena z důvodu revize nádrže, v okamžiku, kdy se o naskladnění ropy do zásobníku uvažovalo, nebyla však ještě ani podepsána smlouva o nákupu ropy, nebyl ani stanoven konkrétní druh ropy, která má být nakoupena.

36. Nejvyšší soud však současně uvádí, že otázka, zda byl z hlediska soukromého práva závazek ukončen splněním nebo jiným řádným způsobem, či nikoliv, nemusí být z hlediska posouzení trestní odpovědnosti obviněných podstatná. K porušení zákonem stanovené povinnosti opatrovat či spravovat cizí majetek a naplnění skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku by mohlo dojít i v situaci, že by smlouva byla ukončena řádným způsobem, avšak v důsledku takového jednání by vznikla státu škoda.

O tuto situaci by šlo například v případě, pokud by vystupovala určitá organizační jednotka za stát jako pronajímatele, přičemž nájemní smlouva by byla uzavřena na dobu neurčitou s možností závazek kdykoliv ukončit s tříměsíční výpovědní dobou bez udání důvodu, osoba jednající za tuto organizační složku by bezdůvodně smlouvu vypověděla, aniž by uzavřela smlouvu novou, a stát by v důsledku takového jednání přicházel každý měsíc o částku, kterou mohl získávat placením nájemného. I tehdy by bylo namístě dovodit trestní odpovědnost takto jednající osoby za trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 tr.

zákoníku, ačkoliv byla z hlediska soukromého práva smlouva ukončena zcela řádně a v souladu s právem. Trestní odpovědnost by rovněž mohlo zakládat nevýhodné uzavření smlouvy a jiné úkony, které z hlediska soukromého práva netrpí žádnou vadou, nicméně mohou být v rozporu se zákonem uloženou povinností opatrovat či spravovat cizí majetek. Naopak i v situaci, kdy není závazek ukončen způsobem smlouvou předvídaným, nemusí tato skutečnost zakládat trestní odpovědnost osoby, která závazek ukončila. Je třeba posoudit, zda obviněný T.

P. jednal s péčí řádného hospodáře a neporušil povinnost vyplývající z výše uvedených právních předpisů. Nesprávné právní posouzení odvolacího soudu, který dospěl k závěru, že došlo k řádnému zániku závazku splněním, tak nemá žádný vliv na posouzení trestní odpovědnosti obviněných.

37. Při hodnocení zda obviněný T. P. jednal s péčí řádného hospodáře a zda měl úmysl způsobit škodu, je třeba vzít v úvahu následující. Hospodářským účelem vztahu mezi XY a XY byla platba za uvolněnou skladovací kapacitu, kterou XY platila XY za to, že jí umožnila v rámci Smlouvy skladovat ropu nikoli v XY v nádržích provozovaných obchodní společností MERO ČR, a. s., s níž měla XY uzavřenu smlouvu o pronájmu skladovací kapacity na uskladnění ropy, ale v Německu za výhodnějších podmínek, za situace, že XY smluvně zavázala XY k refundaci nákladů za uvolněnou skladovací kapacitu, které XY hradila MERO ČR, a. s., za pronájem této skladovací kapacity. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že v březnu roku 2012 získala XY souhlas k využití uvolněné skladovací kapacity. V dubnu téhož roku byla seznámena se záměrem XY naskladnit koncem roku 2012 do předmětného zásobníku ropu, kvůli čemuž musela XY přerušit obchodní jednání s dodavatelem ropy, který měl podmínku dlouhodobé spolupráce. Proto navrhla ukončení nájmu a uvolnění kapacity pro potřeby XY s platností od 1. 5. 2012. V květnu 2012 byl odbor hmotných rezerv informován o nutnosti technické inspekce volné skladovací kapacity a P. H. sdělil obviněnému T. P., že pokud bude plánován nákup 100 000 ropy, bude opodstatněné ukončit pronájem nádrže ke dni 31. 5. 2012. V této souvislosti Nejvyšší soud může přisvědčit nejvyššímu státnímu zástupci, že vztah mezi XY a XY nebyl vztahem nájemním. Jednalo se o specifický smluvní vztah zákonem nepojmenovaný, který však vykazoval určité znaky nájemního, resp. podnájemního vztahu, pro právního laika, kterým obviněný T. P. byl, se vztah jako nájemní jevit mohl, ostatně tak byl také označován mezi smluvními stranami v příslušném dodatku.

38. Obviněný T. P. se musel v rámci své funkce zabývat také povinností k navýšení hmotných rezerv státu, jak ukládala směrnice EU účinná od 1. 1. 2013. Jednal tedy rovněž se záměrem udržovat zásoby ropy a ropných produktů v množství požadovaném směrnicí EU, podnikl i potřebné kroky k jejímu naskladnění, ve snaze zabránit sankcím ze strany Evropské unie. Jak dovodil odvolací soud, přičemž tentýž závěr předtím připustil i soud prvního stupně, motivem jednání obviněného T. P. pro ukončení fakturace XY vůči XY byla potřeba zabezpečení volné skladovací kapacity pro pozdější naskladnění další ropy podle požadavků směrnice EU. Ačkoliv si byl obviněný vědom, že naskladnění nenastane ihned po ukončení fakturace XY, je třeba mít na zřeteli, že v tomto období byla prováděna i revize předmětné nádrže, která znemožňovala XY nádrž využít podle vzájemné dohody mezi XY a XY. Přitom o využití předmětné nádrže měla XY v tomto období zájem. Obviněný postupoval tak, aby se vyhnul případnému soudnímu sporu s XY, který by hrozil, pokud by XY neumožnila z důvodu revize XY využít uvolněnou skladovací kapacitu, jak bylo sjednáno.

39. Obviněnému T. P. nelze ani vyčítat, že by své kroky činil svévolně a nekonzultoval je s odbornými pracovníky XY. Sám ředitel odboru hmotných rezerv P. H. sdělil T. P., že bude třeba ukončit pronájem zásobníku, pokud je plánována jeho revize, přičemž spolu s vedoucím oddělení hmotných rezerv M. B. připravili předmětný přípis. Rozhodnutí o ukončení pronájmu obviněný T. P. učinil na základě jednání vedoucích pracovníků odboru hmotných rezerv a oddělení pohonných hmot XY. V jednání obviněného T. P. tedy nelze spatřovat úmysl, a to ani nepřímý, ke způsobení škody státu. Je zřejmé, že obviněný T. P. neukončil smluvní vztah z libovůle a s úmyslem ať již přímým či nepřímým, že jeho jednáním vznikne státu škoda, ale naopak z důvodu předpokládaného naskladnění ropy a probíhající revize nádrže, která s naskladněním ropy úzce souvisela. Vzhledem k chybějícímu úmyslu způsobit státu škodu nebo bezdůvodně zvýhodnit XY, nelze obviněného T. P. uznat vinným ani zločinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 3 ani zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku.

40. Vzhledem k výše uvedenému nelze ani jednání obviněného O. P. posuzovat jako tyto trestné činy, neboť i on měl, stejně jako jeho předchůdce T. P., povinnost jednat s péčí řádného hospodáře podle § 14 odst. 3 a § 47 odst. 1, odst. 2 zákona o majetku ČR, v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře. Pokud podepsal Dodatek č. 14, kterým byla formálně ukončena povinnost XY hradit náklady za uvolněnou skladovací kapacitu, pouze řádně ukončil vztah, který předtím nebyl T. P. ukončen zcela v souladu se smluvním ujednáním. Na tomto místě je možno sice přisvědčit nejvyššímu státnímu zástupci, že Dodatek č. 14 nebyl nadbytečný či pouhý deklaratorní právní úkon, byl nezbytný k řádnému ukončení povinnosti XY hradit měsíčně náklady za uvolněnou skladovací kapacitu. Pokud však jednání obviněného T. P. nelze považovat za jednání zakládající jeho trestní odpovědnost za shora uvedené zločiny s ohledem na důvody, které jej k jeho jednání vedly, jak v zásadě správně vysvětlil ve svém rozsudku již odvolací soud, nelze ani v jednání obviněného O. P. spatřovat porušení péče řádného hospodáře či způsobení škody státu.

41. S ohledem na výše uvedené nelze ani dovodit, že by obvinění svým jednáním naplnili skutkovou podstatu přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle § 221 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku nebo skutkovou podstatu přečinu maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle § 330 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Oba obvinění totiž jednali s vědomím, že směrnice EU účinná od 1. 1. 2013 ukládala České republice povinnost navýšit hmotné rezervy státu a ještě před rozhodnutím vlády bylo povinností vedení XY zajistit pro uskladnění těchto pohonných hmot potřebnou skladovací kapacitu, a to za situace, že obchodní společnost MERO ČR, a.

s., informovala obviněné o nutnosti revize a opravy nádrže, kterou měla XY od této obchodní společnosti v pronájmu, za kterou XY hradila XY náklady spojené s poskytováním této uvolněné skladovací kapacity, přičemž XY místo v této skladovací kapacitě skladovala ropu v Německu za výhodnějších podmínek. Oba obvinění proto jednali s vědomím těchto skutečností, z obavy, aby nákup dalších pohonných hmot do státních hmotných rezerv nebyl později zmařen tím, že by nebylo kam nově nakoupené pohonné hmoty uskladnit.

Právě tato možnost, že by XY uvolněnou skladovací kapacitu sama využila, jak ostatně měla v plánu, vedla oba obviněné postupně ke krokům, jejichž cílem bylo zajistit pro stát potřebnou skladovací kapacitu. Takovýmto jednáním, jímž obvinění rozhodně nesledovali nějaký vlastní majetkový prospěch, což ani nebylo v řízení obžalobou tvrzeno, nemohlo dojít k naplnění skutkových podstat výše uvedených přečinů po objektivní stránce, neboť nelze dovodit v jednání obviněných porušení podle zákona jim uložené důležité povinnosti při opatrování nebo správě cizího majetku.

Nedošlo takto ani ke zmaření nebo podstatnému ztížení splnění důležitého úkolu ve smyslu ustanovení § 330 odst. 1 tr. zákoníku. Obvinění podle svého nejlepšího vědomí jednali v zájmu státu, usilovali o splnění svých povinností, které jim zákon ukládal v souvislosti s jejich postavením a funkcí v XY. V tomto směru lze opět odkázat i na závěry, které učinil ve svém rozsudku již odvolací soud. Ačkoli lze vyslovit jisté pochybnosti o racionalitě a hospodárnosti počínání obviněných, je nutno toto jejich jednání hodnotit i v časovém kontextu, v němž svá rozhodnutí činili, nelze ani pomíjet všechny okolnosti, které při svém rozhodnutí museli brát v úvahu.

Nelze pominout ani princip „ultima ratio“ použití prostředků trestního práva. Jak ostatně konstatoval i Ústavní soud „ne každé neracionální či nehospodárné jednání je nutně jednáním, které by mělo být postiženo trestněprávními nástroji, ne každé porušení povinnosti při správě majetku státu dosahuje takové intenzity společenské škodlivosti, aby bylo možno konstatovat, že došlo ke spáchání trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku. Při menší míře škodlivosti jednání lze ovšem uvažovat například o odpovědnosti a porušení povinnosti v rámci pracovněprávního vztahu.

Pokud by totiž tato zásada neplatila, pak by mohla nastat i situace, kdy by každý vedoucí pracovník byl příslovečně ¨jednou nohou ve vězení¨, což by reálně mohlo vést k alibismu, nerozhodnosti a ke zlidovění rčení, podle kterého ¨kdo nic nedělá, ani nic nezkazí¨. Od vedoucích pracovníků se přitom očekává pravý opak: invence, kreativita a schopnost nést za svoje rozhodnutí i odpovědnost, která však má být vedena v trestněprávní rovině teprve v krajním případě“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 24.

9. 2019, sp. zn. II. ÚS 698/19). Obvinění museli při svém rozhodování zohlednit nejenom krátkodobé hledisko možného příjmu státu od XY s ohledem na znění Dodatku č. 11 k Smlouvě, podle něhož měla XY hradit XY skutečné náklady za uvolněnou skladovací kapacitu o velikosti 125 000 m3 na ropu v XY provozovanou společností MERO ČR, a. s., ale i skutečnost, že XY může namítat neoprávněný majetkový prospěch státu za dobu, v níž by tuto uvolněnou skladovací kapacitu nemohla použít. Rovněž obvinění nemohli pominout skutečnost, že bylo jejich povinností zajistit potřebnou skladovací kapacitu pro nákup ropy, pokud by vláda respektovala pokyn k navýšení skladovaných zásob ropy v rámci státních hmotných rezerv a vydala pokyn k nákupu této ropy.

Přitom ani v době rozhodování obviněných nebylo zřejmé, jaký typ ropy by byl nakoupen. Obvinění tedy byli povinni v rámci zastávané funkce činit rozhodnutí nejen z hlediska krátkodobého zájmu či prospěchu státu, ale i z hlediska dlouhodobého, v němž strategickým zájmem státu bylo navýšení státních hmotných rezerv ropy. Pokud upřednostnili naposledy uvedený zájem státu, nelze v tomto jejich rozhodnutí shledat bez důvodných pochybností naplnění objektivní stránky uvedených trestných činů s ohledem na obhajobu, kterou obvinění uplatnili.

42. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud odmítl dovolání nejvyššího státního zástupce jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, jelikož jím uplatněné námitky neshledal důvodnými. O dovolání nejvyššího státního zástupce bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu a Nejvyšší soud tak mohl učinit na podkladě trestního spisu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 27. 4. 2022

JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D. předseda senátu

Vypracoval: JUDr. Bohuslav Horký