5 Tdo 992/2015-40
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 12. 2015 o
dovoláních, která podali obvinění T. N. K., a T. A. N., proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 8 To 110/2015, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 13 T
256/2014, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání o d m í t a j í .
Obvinění T. N. K. a T. A. N. byli rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne
21. 1. 2015, sp. zn. 13 T 256/2014, uznáni vinnými pokusem zločinu zkrácení
daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 21 odst. 1 a § 240 odst. 1,
odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), jehož se dopustili jako
spolupachatelé ve smyslu § 23 tr. zákoníku skutkem konkretizovaným ve výroku o
vině v citovaném rozsudku.
Za pokus tohoto zločinu byli obvinění odsouzeni k následujícím trestům.
Obviněnému T. N. K. byl uložen podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí
svobody v trvání 4 roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku
zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl uložen podle § 70 odst. 1 písm. a)
tr. zákoníku trest propadnutí věci, který se týká zajištěného řezaného tabáku.
Obviněný T. A. N. byl odsouzen podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí
svobody v trvání 3 roků, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1
tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let.
Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění a v jejich
neprospěch státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Jihlavě
odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 3. 2015,
sp. zn. 8 To 110/2015, tak, že z podnětu podaných odvolání podle § 258 odst. 1
písm. b) a e) tr. řádu zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu. Podle § 259
odst. 3 tr. řádu odvolací soud znovu rozhodl tak, že uznal obviněné vinnými
pokusem zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 21
odst. 1 a § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jehož se dopustili jako
spolupachatelé ve smyslu § 23 tr. zákoníku skutkem uvedeným ve výroku o vině v
rozsudku odvolacího soudu.
Za to byli obvinění odsouzeni k následujícím trestům. Obviněnému T. N. K. byl
podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 4 roků,
pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s
dozorem. Současně byl tomuto obviněnému uložen podle § 67 odst. 1 a § 68 odst.
1 a 2 tr. zákoníku též peněžitý trest ve výměře 300 denních sazeb, přičemž výše
jedné sazby činí 500 Kč, tedy celkem ve výměře 150 000 Kč. Podle § 68 odst. 5
tr. zákoníku bylo stanoveno, že obviněný zaplatí peněžitý trest v měsíčních
splátkách ve výši 10 000 Kč, a to vždy k 25. dni příslušného kalendářního
měsíce se ztrátou výhody splátek, jestliže obviněný včas nezaplatí jednotlivou
splátku. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku soud stanovil obviněnému náhradní
trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců pro případ, že by peněžitý trest nebyl
ve stanovené lhůtě vykonán. Dále byl tomu obviněnému podle § 70 odst. 1 písm.
a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, který se týká věcí blíže
označených ve výroku o tomto druhu trestu v citovaném rozsudku.
Obviněný T. A. N. byl odsouzen rozsudkem odvolacího soudu k trestu odnětí
svobody v trvání 3 roků, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1
tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Tomuto
obviněnému byl podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1 a 2 tr. zákoníku uložen také
peněžitý trest ve výměře 300 denních sazeb s výší jedné sazby 500 Kč, tedy
celkem ve výměře 150 000 Kč. Podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku bylo stanoveno, že
obviněný zaplatí peněžitý trest v měsíčních splátkách ve výši 10 000 Kč, a to
vždy k 25. dni příslušného kalendářního měsíce se ztrátou výhody splátek,
jestliže obviněný včas nezaplatí jednotlivou splátku. Podle § 69 odst. 1 tr.
zákoníku soud stanovil obviněnému náhradní trest odnětí svobody v trvání 6
měsíců pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán. Dále
mu byl podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci,
který se týká věcí blíže označených ve výroku o tomto druhu trestu v rozsudku
odvolacího soudu.
Obvinění T. N. K. a T. A. N. podali prostřednictvím svých obhájců proti výše
uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně dovolání, která opřeli o dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Pokud jde o obviněného T. N. K.,
ten s odkazem na uplatněný dovolací důvod zejména shledává tzv. extrémní
nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými a právními závěry soudů nižších
stupňů a v této souvislosti odkazuje na některá rozhodnutí Ústavního soudu.
Obviněný je rovněž přesvědčen o porušení jeho práva na obhajobu v této trestní
věci, neboť obhájce nemohl po provedení přípravného řízení zastupovat jeho
syna. Podle názoru obviněného policejní orgán pochybil, pokud provedl prohlídku
jejich motorového vozidla bez příslušného příkazu soudce. Obviněný dále namítá,
že soudy nižších stupňů se nezabývaly otázkou vzniku daňové povinnosti ze
zajištěného tabáku a ani nezajistily provedení jeho analýzy. Podle obviněného
Celní úřad pro kraj Vysočina nebyl místně příslušným správcem daně a nebyl ani
oprávněn odebírat vzorky tabáku či sdělovat údaje s odkazem na ustanovení § 52
a násl. daňového řádu.
Obviněný T. A. N. v rámci uplatněného dovolacího důvodu zpochybnil především
rozsah dokazování a skutková zjištění soudů nižších stupňů a v této souvislosti
odkázal na některá rozhodnutí Ústavního soudu. Jak dále zdůraznil, policejní
orgán mu neumožnil prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění dokazování,
přičemž tuto procesní vadu nemohl zhojit ani úřední záznam policejního orgánu
později zařazený do spisu. Popsaný postup je podle obviněného výsledkem
porušení jeho práva na obhajobu. Obviněný rovněž vytkl soudům nižších stupňů,
že se vůbec nezabývaly tím, zda zajištěný tabák podléhá daňové povinnosti.
Oba obvinění ve svých dovoláních navrhli, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst.
1 tr. řádu zrušil napadené rozhodnutí a aby je podle § 265m odst. 1 tr. řádu
zprostil obžaloby, anebo aby podle § 265k odst. 1 a 3 tr. řádu (správně mělo
být uvedeno podle § 265l odst. 1 tr. řádu) přikázal věc k novému projednání a
rozhodnutí, aniž by výslovně označili soud, jemuž má být věc přikázána.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovoláním obviněných prostřednictvím
státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho
názoru námitky obviněných neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Státní zástupce je přesvědčen, že skutek
uvedený ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu odpovídá znakům pokusu
zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 21 odst. 1 a §
240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Závěrem svého vyjádření tedy státní
zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu
odmítl dovolání obviněných, neboť je považuje za podaná z jiného důvodu, než
které jsou uvedeny v § 265b tr. řádu.
Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky
k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
Pokud jde o dovolací důvod, obvinění T. N. K. a T. A. N. opírají svá dovolání o
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že dovolací
důvod podle citovaného ustanovení je dán jen tehdy, jestliže skutek, pro který
byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký
v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného
činu. Nesprávné právní posouzení skutku může záležet i v okolnosti, že rozhodná
skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, neposkytují
dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem,
popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá
skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na
ni dopadalo.
Obvinění T. N. K. a T. A. N. však ve svých dovoláních nevytýkají soudům
nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva v uvedeném
smyslu, protože neuvádějí, podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku
měl být posouzen jimi spáchaný skutek, ani nekonkretizují, které zákonné znaky
pokusu zločinu zkrácení daně,poplatku a podobné povinné platby podle § 21 odst.
1 a § 240 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jímž byli uznáni vinnými,
nebyly naplněny. Jak ostatně obvinění výslovně zdůraznili, podle jejich názoru
mělo dojít k nesprávnému zjištění skutkového stavu a hodnocení důkazů, přičemž
v této souvislosti obvinění poukazují i na neprovedení některých důkazů
(zejména k prokázání původu zajištěného tabáku). Takové námitky se ovšem nijak
netýkají právního posouzení toho skutku, který je obsažen ve výroku o vině v
rozsudku odvolacího soudu, ani jiného hmotněprávního posouzení, jak o tom
svědčí i skutečnost, že obvinění v této souvislosti neodkázali na žádné
ustanovení hmotného práva, které mělo být porušeno. Naopak, argumentují např.
porušením ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. řádu nebo rozhodnutími Ústavního soudu,
která se týkají dokazování nebo jiných procesních otázek.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu,
který uplatnili obvinění T. N. K. a T. A. N., totiž znamená, že předpokladem
jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o
hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové
okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových
závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva
procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl.
a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Vzhledem k tomu nemůže obstát ani tvrzení
obviněných, podle nichž byly některé důkazy provedeny v rozporu se zákonem,
nebo nebyla dodržena určitá procesní ustanovení, a to např. ohledně způsobu
prohlídky vozidla obviněných s tabákem, odběru a posouzení vzorků tabáku,
postupu celního úřadu a sdělování údajů orgánům činným v trestním řízení apod.
Taková argumentace se totiž vůbec netýká otázek hmotného práva, jejichž řešení
je podstatou uplatněného dovolacího důvodu, ale jen zpochybňuje skutkové závěry
soudů nižších stupňů a vyjadřuje nesouhlas obviněných s hodnocením provedených
důkazů či s jiným procesním postupem v daném řízení.
Totéž platí o námitce obviněných T. N. K. a T. A. N., podle které mezi
skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a provedenými důkazy, resp. i mezi
skutkovými zjištěními a právními závěry existuje tzv. extrémní nesoulad.
Nejvyšší soud zde odkazuje na shora uvedenou argumentaci k uplatněnému
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože ani zmíněné
tvrzení obviněných neodpovídá jeho hmotněprávní povaze. V tomto směru lze
rovněž poukázat na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu k výkladu a použití
uvedeného dovolacího důvodu, jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s.
298, Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v
usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002. Takový výklad byl potvrzen
i řadou rozhodnutí Ústavního soudu (např. jeho usnesením ze dne 9. 9. 2004, sp.
zn. III. ÚS 95/04, uveřejněným pod č. 45 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu), v nichž se Ústavní soud ztotožnil s dosavadní praxí
Nejvyššího soudu při interpretaci citovaného dovolacího důvodu, takže zde není
důvodu odchylovat se od této ustálené soudní judikatury. Navíc tvrzení o tzv.
extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy
používá Ústavní soud k odůvodnění své vlastní rozhodovací praxe, v rámci které
z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů,
pokud má jejich nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení
základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (viz
souhrnně zejména nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS
177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu). Nejde tedy o žádný dovolací důvod podle § 265b tr. řádu, jímž by byl
Nejvyšší soud vázán.
Pokud jde o námitky obviněných T. N. K. a T. A. N., v níž vytýkají
soudům nižších stupňů neprovedení některých jimi navrhovaných důkazů (zejména
ohledně zjištění týkajících se zajištěného tabáku), je třeba zdůraznit
následující skutečnosti. V trestním řízení – podobně jako v jiných typech
soudního řízení – závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných,
předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr vyplývá z ustanovení
čl. 82 Ústavy České republiky, v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z
uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního
řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav
dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhů na doplnění dokazování
(obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95,
publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Není tedy povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Jestliže
však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto své rozhodnutí přesvědčivě
odůvodnit. Jak ovšem v nyní posuzované věci vyplývá mimo jiné z protokolu o
hlavním líčení ze dne 21. 1. 2015 (viz č. l. 359 trestního spisu), obvinění
nevznesli žádné návrhy na provedení dalších důkazů, přičemž soud prvního stupně
dodržel ustanovení § 213 odst. 1 a § 214 a § 215 odst. 4 tr. řádu. Nemohlo tedy
dojít ani k porušení jejich práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod, jak namítli obvinění ve svých dovoláních.
Nad rámec uplatněného dovolacího důvodu a k námitkám obviněných T. N.
K. a T. A. N., jimiž zpochybnili zákonnost postupu policejního orgánu při
zajištění práva na prostudování spisu podle § 166 odst. 1 tr. řádu, Nejvyšší
soud připomíná rozhodné skutečnosti vyplývající z trestního spisu. Pokud jde o
obviněného T. N. K. (viz č. l. 290 trestního spisu), soud prvního stupně
postupoval podle § 185 tr. řádu a předběžně projednal obžalobu státní
zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Jihlavě ze dne 14. 11. 2014, sp.
zn. ZT 155/2014. V rámci tohoto postupu si od orgánů činných v přípravném
trestním řízení vyžádal podklady, které prokazují dodržení ustanovení § 166
odst. 1 tr. řádu. Z č. l. 261 trestního spisu je přitom zřejmé, že obviněný T.
N. K. byl se spisem seznámen a byla mu poskytnuta přiměřená doba k jeho
prostudování. Pokud jde o obviněného T. A. N., Nejvyšší soud z informací
zařazených na č. l. 262 trestního spisu zjistil, že tento obviněný nevyužil
svého práva prostudovat spis, ačkoli byl telefonicky vyrozuměn o takové
možnosti. Jak dále vyplývá z č. l. 303 a 304 trestního spisu, obviněný T. A. N.
i jeho tehdejší obhájce JUDr. Zdeněk Weig byli dne 30. 10. 2014 vyrozuměni o
možnosti prostudovat spis. Ustanovení § 166 tr. řádu ovšem nestanoví formu
vyrozumění o uvedeném procesním úkonu, která tedy může být i ústní nebo
telefonická, takže pokud policejní orgán nedoručil obviněnému vyrozumění podle
citovaného ustanovení v písemné podobě, nelze to považovat za vadu řízení, jak
namítl posledně jmenovaný obviněný ve svém dovolání.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že
obvinění T. N. K. a T. A. N. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podali dovolání z jiných než zákonem
stanovených důvodů. Proto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu Nejvyšší soud
odmítl dovolání obviněných, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a
odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.
Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o
dovoláních obviněných v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek
s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 16. 12. 2015
JUDr. František P ú r y , Ph.D.
předseda senátu