5 Tdo 992/2024

5 Tdo 992/2024-499

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 12. 2024 o dovolání, které podal obviněný Bc. Marek Plachý, bytem Jugoslávská 2739/11, Šumperk, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 1. 7. 2024, sp. zn. 55 To 160/2024, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 5 T 45/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Bc. Marka Plachého odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 6. 3. 2024, sp. zn. 5 T 45/2022, byl obviněný Bc. Marek Plachý uznán vinným přečinem porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), za nějž mu byl podle § 225 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 7 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Jen pro úplnost lze dodat, že šlo o druhý rozsudek soudu prvního stupně v dané věci (první odsuzující rozsudek z 11. 1. 2023 byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 8. 2023, sp. zn. 55 To 48/2023).

2. Uvedeného trestného činu se obviněný podle rozsudku soudu prvního stupně dopustil (zjednodušeně uvedeno) tak, že v rámci insolvenčního řízení vedeného ohledně něj jako úpadce u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 25 INS 16519/2015 nejméně v období od dubna do září 2021 bez vážných důvodů nepředložil insolvenční správkyni JUDr. Jarmile Cindrové účetní podklady týkající se fungování zahraniční právnické osoby Scorpion north, s. r. o., se sídlem Karpatské námestie 10A, Bratislava, Slovenská republika (dále jen „Scorpion north“), jejímž byl jediným společníkem a jednatelem, a to ani po opakovaných výzvách insolvenční správkyně i insolvenčního soudu, který za tím účelem nařídil i jednání soudu. Učinil tak, ačkoliv obviněnému jakožto dlužníkovi tato povinnost vůči insolvenční správkyni výslovně vyplývala z § 210 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon“ nebo též „IZ“). V důsledku neposkytnutí součinnosti obviněným insolvenční správkyně nemohla za účelem jeho zpeněžení stanovit přesnou hodnotu obchodního podílu zahraniční právnické osoby Scorpion north zahrnutého do majetkové podstaty obviněného a nemohla ani ověřit, zda do majetkové podstaty nespadá také podíl na zisku z účasti v uvedené zahraniční právnické osobě. Výtěžek ze zpeněžení obchodního podílu i podíl na zisku však mohly být použity k uspokojení přihlášených věřitelů. Tímto jednáním obviněný ohrozil rychlé, hospodárné a co nejvyšší uspokojení věřitelů, o čemž musel s ohledem na opakované výzvy insolvenční správkyně a insolvenčního soudu vědět, s tímto následkem byl rovněž srozuměn.

3. Proti uvedenému druhému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci svým usnesením ze dne 1. 7. 2024, sp. zn. 55 To 160/2024, tak, že je jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání obviněného

4. Proti naposledy uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný Bc. Marek Plachý prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

5. Obviněný nejprve namítl, že závěr soudů nižších stupňů ohledně naplnění subjektivní stránky trestného činu podle § 225 tr. zákoníku je v rozporu s obsahem provedených důkazů. V řízení před soudy nižších stupňů totiž bylo prokázáno, že obviněný v průběhu insolvenčního řízení činil mnoho procesních úkonů (žaloba na neplatnost dražby z důvodu nestandardního jednání prvního zajištěného věřitele, žaloba na vrácení daru v podobě ideální poloviny bytu, popření pohledávek zajištěného věřitele, jakož i uhrazení soudem vrácené kauce ve výši 50 000 Kč do majetkové podstaty), které měly jediný cíl, a to navýšit prostředky do majetkové podstaty tak, aby byly uspokojeni všichni věřitelé v co největší možné míře. Tyto skutečnosti však soudy nižších stupňů považovaly za nerelevantní, přestože svědčí o tom, že obviněný nejednal úmyslně. Nadto obviněný vysvětlil, že požadované účetní doklady insolvenční správkyni nepředložil pouze z důvodu existence smlouvy o tichém společenství, která jej vázala povinností mlčenlivosti pod sankcí smluvní pokuty. Nepředložení účetních dokladů tak soudy nižších stupňů hodnotily bez zohlednění jeho snahy získat do majetkové podstaty co nejvíce finančních prostředků, navíc toto jeho mimořádně aktivní jednání v průběhu insolvenčního řízení potvrdila i svědkyně H. Š. zastupující jednoho ze zajištěných věřitelů.

6. Podle obviněného měla insolvenční správkyně možnost získat požadované doklady vlastní činností, avšak po dobu tří let neučinila žádný relevantní krok, kterým by se tyto doklady pokusila získat. Za takové situace pak obviněný nemohl mařit účel insolvenčního řízení. Jeho jednání by bylo možné posoudit jako trestný čin podle § 225 tr. zákoníku pouze tehdy, pokud by se insolvenční správkyně dlouhodobě bezúspěšně dožadovala dokladů, což však v nyní projednávané věci nenastalo. Za snahu o získání těchto dokladů nelze považovat dopisy adresované nepříslušným soudům, nadto insolvenční správkyně nevznesla žádný dotaz slovenským úřadům, ani nevyužila možnosti získat požadované dokumenty cestou mezinárodní justiční spolupráce od slovenských úřadů, jak navrhoval obviněný. Závěr odvolacího soudu, že insolvenční správkyně učinila opakované pokusy k získání dokumentů, je tak ve zjevném rozporu s provedenými důkazy.

7. Obviněný zpochybnil i naplnění znaku objektivní stránky spočívající v ohrožení účelu insolvenčního řízení, jak k tomu dospěly soudy nižších stupňů, když uvedly, že nebylo možné ocenit a následně zpeněžit obchodní podíl v zahraniční právnické osobě Scorpion north, čímž došlo k ohrožení rychlosti insolvenčního řízení. Podle obviněného však insolvenční správkyně nevyčerpala všechny možnosti, jak získat požadované dokumenty. Pokud by tak učinila, pak by požadované doklady mohly být opatřeny bez větší časové prodlevy. Navíc i v případě, že by obviněný doklady doložil, insolvenční řízení by nebylo ukončeno dříve, neboť stále probíhá řízení vedené u Okresního soudu v Šumperku o vrácení daru, jehož hodnota by se promítla do majetkové podstaty.

8. Závěrem obviněný namítl, že vlastníkem požadovaných dokladů je zahraniční právnická osoba Scorpion north, která však insolvenční správkyní k jejich předložení nikdy vyzvána nebyla. Nelze proto dovozovat, že povinnost předložit tyto dokumenty měl obviněný, pouze z důvodu, že je společníkem a jednatelem této zahraniční právnické osoby. Obviněný by měl jako jednatel zahraniční právnické osoby Scorpion north povinnost tyto doklady předložit za tuto zahraniční právnickou osobu, ale pouze v případě, že by této zahraniční právnické osobě nějaká výzva byla doručena. Podle obviněného proto nebyl naplněn ani znak subjektu trestného činu porušení povinnosti v insolvenčním řízení.

9. Obviněný ze všech shora uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

III. Vyjádření k dovolání a replika obviněného

10. Dovolání obviněného bylo zasláno k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, který se k němu vyjádřil prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.

11. Státní zástupce nejprve stručně shrnul dosavadní průběh řízení a obsah dovolání obviněného. K námitkám podřazeným pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že tomuto dovolacímu důvodu neodpovídají, neboť obviněný jimi pouze zpochybňoval výsledky provedeného dokazování, aniž by uvedl, v čem spočívá rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Dále se proto zabýval pouze námitkami podřazenými pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

12. Státní zástupce se neztotožnil s námitkami obviněného, kterými zpochybňoval naplnění znaků objektivní stránky trestného činu porušení povinnosti v insolvenčním řízení. V řízení provedené důkazy totiž dostatečně odůvodňují závěr, že obviněný mařil výkon funkce insolvenční správkyně, neboť jí znemožnil vykonat v rozhodné době úkony související s majetkovou podstatou. Insolvenční správkyně neměla ani možnost požadovat součinnost od cizozemských orgánů veřejné moci, protože ty nejsou vázány povinností součinnosti podle § 210 IZ. Z tohoto důvodu nemohla jiným způsobem zjistit skutečné příjmy obviněného z podnikání této zahraniční právnické osoby, tedy bez náležité součinnosti obviněného insolvenční správkyně nemohla plnit svou úlohu v insolvenčním řízení.

13. Podle státního zástupce není opodstatněná ani námitka obviněného, že jeho jednání nemělo vliv na délku trvání insolvenčního řízení. Jak vyplynulo z provedeného dokazování, insolvenční správkyně dne 19. 3. 2018 sdělila insolvenčnímu soudu, že ji obviněný informoval o svých podnikatelských aktivitách ve Slovenské republice, teprve v červnu 2020 obviněný předložil insolvenční správkyni „Zmluvu o výkone funkcie konateľa spoločnosti“ ze dne 31. 12. 2019. Kromě těchto dvou úkonů obviněný neučinil nic, čím by zpřehlednil svoje podnikatelské aktivity na Slovensku a přispěl by tak k ukončení insolvenčního řízení. Naopak, svou nespoluprací a nečinností přispěl k prodloužení trvání insolvenčního řízení, které ke dni vydání rozsudku soudu prvního stupně nebylo skončeno a obviněný dosud nepředal insolvenční správkyni požadované listiny. Z těchto skutečností je tak zřejmé, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky trestného činu podle § 225 tr. zákoníku a zároveň jednal i v úmyslu ohrozit účel insolvenčního řízení.

14. Státní zástupce dále uvedl, že v posuzované trestní věci nejsou pochybnosti ani o úmyslném zavinění obviněného. Naplnění subjektivní stránky vyplývá již ze samotného charakteru a způsobu jednání obviněného popsaného ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Podle státního zástupce pak úmysl obviněného nemůže být vyloučen tím, že na počátku insolvenčního řízení insolvenční správkyni poskytoval potřebnou součinnost, a teprve později se z důvodu zahájení podnikatelské činnosti rozhodl dále nedodržovat povinnosti všestranné součinnosti podle § 210 IZ. Porušení této povinnosti bylo ve skutkové větě vymezeno konkrétním obdobím, během kterého obviněný potřebnou součinnost neposkytl a neposkytl ji ani dodatečně.

15. K námitce týkající se naplnění znaku subjektu trestného činu podle § 225 tr. zákoníku uvedl, že pachatelem tohoto trestného činu může být kdokoli, přitom obviněný byl v této věci nejen dlužníkem, ale zároveň i jediným jednatelem a společníkem zahraniční právnické osoby Scorpion north. Obviněný tak měl přehled o jejím podnikání, od jehož výsledků se zprostředkovaně odvíjela i jeho celková majetková situace. Byl tak povinen poskytnout insolvenční správkyni požadované listiny, neboť byly nezbytné pro posouzení jeho majetkových poměrů.

16. Vzhledem ke všem těmto důvodům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí.

17. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno k případné replice obviněnému, který tohoto práva využil.

18. Obviněný zopakoval, že insolvenční správkyně mohla požadované dokumenty získat i jiným způsobem, a to podle nařízení Evropského parlamentu a Rady EU č. 2020/1789 ze dne 25. 11. 2020, o spolupráci soudů členských států při dokazování v občanských a obchodních věcech (dále též jen nařízení o dokazování). Dožádání podle tohoto nařízení má být vyřízeno do 90 dnů, informace ke zjištění majetkové podstaty tak insolvenční správkyně mohla získat nejvýše do tří měsíců, což je kratší doba než vymezené období spáchání skutku. Skutkový závěr soudů nižších stupňů, že zákonem není stanovena povinnosti pomoci ze strany slovenských orgánů veřejné moci, se kterým souhlasil i státní zástupce, tak není správný. Navíc insolvenční správkyně mohla iniciovat rozhodnutí valné hromady (v rámci realizace dispozičních oprávnění k majetku dlužníka) k odvolání jednatele, nové volbě jednatele apod. Obviněný dále uvedl, že soudy nižších stupňů hodnotily korespondenci insolvenční správkyně se slovenskými soudy v jeho neprospěch. Insolvenční správkyně se totiž obrátila na nepříslušné soudy, které jí požadované doklady nemohly poskytnout, neboť nevedou příslušnou agendu a tyto doklady tak nemají k dispozici. Agendu rejstříkového soudu vede pouze Městský soud Bratislava III, který insolvenční správkyně nekontaktovala. Obviněnému tak nelze přičítat k tíži, že insolvenční správkyně neobdržela od těchto nepříslušných soudů žádnou odpověď.

19. Obviněný nesouhlasil ani se závěrem soudů nižších stupňů, že výpověď insolvenční správkyně koresponduje s dalšími provedenými důkazy. Upozornil, že insolvenční správkyně byla v této trestní věci vyslechnuta dvakrát, neboť bylo nutné odstranit rozpory v její výpovědi (které se týkaly otázky, zda jí obviněný sdělil informace o založení zahraniční právnické osoby Scorpion north a soudního řízení o neplatnost dražby).

20. Obviněný dále uvedl, jak učinil již předtím v dovolání, že svou nespoluprací nijak neovlivnil délku insolvenčního řízení. I kdyby požadované doklady předložil, insolvenční řízení by dodnes nebylo skončeno. Délka insolvenčního řízení byla zapříčiněna okolnostmi, na které neměl obviněný vliv, resp. některé z nich inicioval, ale pouze za účelem co nejvyššího uspokojení věřitelů.

21. Podle obviněného tak nelze bez důvodných pochybností dospět k závěru, že by nedoložením požadovaných listin mařil či hrubě ztěžoval výkon funkce insolvenční správkyně, proto setrval na svém návrhu, jak má Nejvyšší soud rozhodnout.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

22. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.

23. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l a 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.

24. Obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., avšak svým dovoláním napadal rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání. Bylo tak namístě uplatnit dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, neboť se obviněný domáhal přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu, který svým usnesením rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku, odvolání, proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byly podle jeho přesvědčení v řízení mu předcházejícím dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) nebo h) tr. ř. I přes zmíněný nedostatek podaného dovolání, který nebyl sám o sobě důvodem odmítnutí dovolání, připustil Nejvyšší soud jeho projednání z hlediska věcného a zabýval se konkrétními vznesenými námitkami, jimiž ale obviněný do značné míry jen opakoval již dříve uplatněnou obhajobu (zejména v odvolání).

25. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo

nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.

26. V tomto stejném duchu a naznačeném směru musí být vykládán také nově formulovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl do trestního řádu doplněn jeho novelizací provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022. Šlo zejména o reakci na rozvinutou judikaturu především Ústavního soudu, který dlouhodobě judikuje, že ani Nejvyšší soud nestojí mimo soustavu obecných soudů a že je tudíž též povolán k ochraně základních práv a svobod, takže nemůže ponechat bez povšimnutí zásah do těchto práv v rámci procesu dokazování. Určitou výjimku ze shora rozvedeného přístupu založeného na tom, že Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává proces dokazování a na jeho základě učiněná skutková zjištění, tvoří jen případ tvrzení a prokázání tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud zároveň učiní dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání [nyní podle nově formulovaného § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Jde především o případy týkající se pro rozhodnutí významných (tj. rozhodných) skutkových okolností, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu, pokud se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných (tj. absolutně neúčinných) důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení, jako jsou zásady volného hodnocení důkazů, vyhledávací a presumpce neviny. Taková existence tzv. zjevného (extrémního) nesouladu by mohla naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, a to ani po uvedeném doplnění trestního řádu o nově formulovaný dovolací důvod. Tento extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Tvrzení nedostatků skutkových zjištění, která nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, samo o sobě nezakládá důvod pro zásah dovolacího soudu, jak uznal i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14.

b) K uplatněným námitkám obviněného

27. Předně je třeba uvést, že obviněný svou argumentaci ve více bodech svého dovolání sice koncipoval jako polemiku s hmotněprávním posouzením skutku soudy nižších stupňů, nicméně svou obranu založil na odlišném hodnocení důkazů a odlišné verzi skutkového děje, než k jaké dospěly soudy nižších stupňů. Jak ale bylo vysvětleno shora, taková argumentace v zásadě neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů.

28. V této spojitosti Nejvyšší soud dále obecně připomíná, že dovolací soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné dovolání založené na námitkách, které dovolatel uplatnil již v předchozí fázi řízení a s nimiž se soudy nižších stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). Tak tomu bylo právě v daném případě, v němž se s veškerými námitkami, které obviněný uplatnil v dovolání, vypořádaly beze zbytku soudy nižších stupňů, neboť obviněný vlastně stejnou obhajobu uplatňoval již dříve v předcházejících stadiích tohoto trestního řízení. Oba soudy nižších stupňů se tak s ní vypořádaly v odůvodněních svých rozhodnutí, na něž lze plně odkázat. V případě rozsudku soudu prvního stupně je souhrnné hodnocení důkazů a odůvodnění skutkových i právních závěrů obsaženo v bodech 9. – 23. jeho odůvodnění, odvolací soud vyjádřil souhlas se závěry soudu prvního stupně v bodech 6. – 13 odůvodnění svého usnesení. Odkázat lze též na vyjádření státního zástupce k podanému dovolání, s nímž Nejvyšší soud také souhlasí.

29. Obviněný především namítal, že skutková zjištění soudů nižších stupňů jsou v tzv. extrémním rozporu s obsahem důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků. Existence takového zjevného (extrémního) rozporu by mohla být důvodem pro zásah dovolacího soudu, ovšem v daném případě žádný takový rozpor, natožpak zjevný, zjištěn nebyl. Obviněný při své argumentaci totiž pomíjel, že rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou založena na rozhodných skutkových zjištěních vycházejících z jedné skupiny důkazů podporujících tvrzení veřejné žaloby, zatímco nevyhověly verzi obhajoby opřené o jinou skupinu důkazů, resp. zpochybňující důkazy obžaloby. V tom ale tzv. extrémní (či lépe zjevný) rozpor spočívat nemůže, jak ostatně vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. V takovém případě jde o pouhou polemiku se soudy nižších stupňů, které dokazování v potřebném rozsahu provedly, důkazy hodnotily a na jejich základě učinily skutkové závěry, zároveň sdělily důvody, proč tak učinily, takže jejich postup nevykazuje prvky libovůle. Nejvyšší soud ovšem není další (třetí) soudní instancí s plnohodnotným přezkumem závěrů soudů nižších stupňů, takto jeho role a postavení v trestním řízení nebylo koncipováno, na tom nic nezměnilo ani doplnění nového dovolacího důvodu uvedeného v nynějším § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak bylo rozvedeno shora.

30. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky.

Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 6. vydání. Praha: Leges, 2021, str. 180 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.

Před dovolacím soudem se ale dokazování zásadně neprovádí (viz § 265r odst. 7 tr. ř.). Proto je též zcela důvodná koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní vady právního posouzení, případně úzce vymezený okruh vad procesních majících povahu zmatečných důvodů, pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí obstát. Mezi takové vady se ovšem zásadně neřadí vady dokazování, při němž dochází k utváření závěrů o skutkovém ději, jenž je kladen obviněným za vinu.

Naopak Nejvyšší soud, který sám dokazování zásadně neprovádí, musí vycházet ze závěrů soudů nižších stupňů, které samy důkazní prostředky provedly a důkazy z nich vyplývající mohly též náležitě vyhodnotit, jak bylo naznačeno shora.

31. Nejvyšší soud na shora vymezený okruh námitek obviněného ohledně skutkového stavu, rozsahu dokazování, použitelnosti jednotlivých důkazů a případně dalších ryze procesních výhrad nahlížel ve světle judikatury Ústavního soudu, přitom nezjistil ani porušení základních práv obviněného, a to ani práva na spravedlivý proces, porušení spravedlivosti a férovosti řízení, tzv. překvapivého rozhodnutí ani práva na obhajobu, jak namítal obviněný. Dovolací soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění zmíněných dovolacích námitek tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení č. 209/1992 Sb.) a Listinou základních práv a svobod (č. 2/1993 Sb.), a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu [srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4.

3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu]. Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněných. V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23. shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu].

V daném případě dovolací soud takový nesoulad (vyjma zjištěné výše škody – viz níže), natožpak extrémní, mezi důkazy vyplývajícími z provedených důkazních prostředků a na jejich základě dovozeným skutkovým stavem neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, aby na jeho základě učinily skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, s nímž souhlasil i odvolací soud.

32. K uplatněným námitkám se proto Nejvyšší soud může vyjádřit pouze stručně a nad rámec výše uvedeného (obiter dictum) a ve zbytku v plném rozsahu může odkázat na příslušné pasáže odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů. Jen některé z námitek uplatněných obviněným lze považovat za námitky nesprávného právního posouzení skutku (zejména jde o námitku, že vytýkané jednání nenaplňuje znak hrubého ztěžování či dokonce maření výkonu funkce insolvenčního správce, resp. že tím nedošlo k ohrožení účelu insolvenčního řízení). Tyto námitky budou proto vypořádány též ve spojitosti s vypořádáním námitek směřujících proti skutkovým závěrům soudů nižších stupňů.

33. Nejvyšší soud se nejprve zabýval výhradami obviněného ohledně naplnění znaků objektivní stránky trestného činu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku. Obviněný předně namítal, že insolvenční správkyně měla možnost zajistit si předmětné účetní doklady v přiměřené době jiným způsobem, a to požadovat listiny od slovenských orgánů veřejné moci na základě nařízení Evropského parlamentu a Rady Evropské unie č. 2020/1783 ze dne 25. 11. 2020, o spolupráci soudů členských států při dokazování v občanských a obchodních věcech, této možnosti ale nevyužila. Navíc podle obviněného insolvenční správkyně kontaktovala nepříslušné soudy, a to Okresní soud Bratislava I a Městský soud Bratislava IV, přestože agendu obchodního rejstříku (obchodného registru) vede pouze Městský soud Bratislava III.

34. I s touto obranou obviněného se již vypořádaly soudy nižších stupňů. K těmto námitkám je dále možno uvést, že není pravdou, že by insolvenční správkyně neučinila žádné kroky k vymožení požadovaných dokladů, jak obviněný namítal, naopak postupovala zcela v souladu s insolvenčním zákonem. Jak totiž vyplynulo z provedeného dokazování, insolvenční správkyně obviněného opakovaně vyzývala k předložení účetních dokladů zahraniční právnické osoby Scorpion north, a to ve dnech 29. 12. 2020 (č. l. 48), 3.

1. 2021 (č. l. 48), 17. 3. 2021 (č. l. 17). Vzhledem k tomu, že obviněný insolvenční správkyni požadovanou součinnost neposkytl a těmto výzvám nevyhověl, obrátila se podle § 211 odst. 3 IZ dne 24. 4. 2021 (č. l. 57) na insolvenční soud, kterému neposkytnutí součinnosti obviněným oznámila a navrhla mu přijetí opatření v podobě předvolání dlužníka (obviněného) k výslechu a k prohlášení o majetku. Z protokolu o projednání námitek podle § 298 odst. 3 IZ konaném dne 4. 5. 2021 (č. l.67) vyplývá, že insolvenční soud vyzval obviněného k předložení požadovaných dokladů, což obviněný přislíbil, avšak následně tak neučinil.

Insolvenční správkyně proto opětovně dne 20. 6. 2021 (č. l. 74) navrhla insolvenčnímu soudu předvolání dlužníka k výslechu a k prohlášení o majetku. Insolvenční soud pak obviněného předvolal k výslechu a k prohlášení o majetku, kde však obviněný pouze uvedl, že je vlastníkem zahraniční právnické osoby Scorpion north a hospodářský výsledek nesděluje, neboť si to nepřeje tichý společník. V trestním řízení před soudy nižších stupňů bylo dále prokázáno, že insolvenční správkyně opakovaně kontaktovala Českou správu sociálního zabezpečení, finanční úřad, Městský soud v Bratislavě a Okresní soud v Bratislavě ale ani od těchto orgánů jí žádné informace poskytnuty nebyly.

Z uvedeného je tak zřejmé, že obviněný tím, že nereagoval na opakované výzvy insolvenční správkyně i insolvenčního soudu porušil povinnost stanovenou v § 210 odst. 1 IZ spočívající v poskytnutí všestranné součinnosti insolvenční správkyni při zjišťování majetkové podstaty, a tím zároveň insolvenční správkyni bránil stanovit hodnotu obchodního podílu v zahraniční právnické osobě Scorpion north za účelem jeho zpeněžení a ověřit, zda do majetkové podstaty obviněného nespadá i případný podíl na zisku z uvedené zahraniční právnické osoby, přičemž tyto finanční prostředky mohly být použity k uspokojení přihlášených věřitelů.

Pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného pak není podstatné, zda insolvenční správkyně mohla požadované účetní doklady získat i jiným způsobem, stejně tak by z hlediska trestní odpovědnosti obviněného nebylo podstatné, pokud by insolvenční správkyně účetní doklady dokonce i získala.

35. Znak objektivní stránky trestného činu podle § 225 tr. zákoníku spočívající v maření výkonu funkce insolvenčního správce totiž znamená, že pachatel usiluje o znemožnění výkonu funkce insolvenčního správce v době, kdy má být splněna, avšak nevyžaduje se, aby výkon funkce insolvenčního správce byl skutečně zmařen. K trestní odpovědnosti pachatele tak stačí takové jeho jednání, které je k maření výkonu funkce insolvenčního správce způsobilé, třebaže se podařilo výrazně zvýšeným úsilím insolvenčního správce mařící jednání pachatele překonat a dosáhnout toho, že majetek náležící do majetkové podstaty byl zjištěn a zpeněžen, resp. vrácen do majetkové podstaty a použit k uspokojení věřitelů, což se však v nyní projednávané věci nestalo.

Námitka obviněného, že insolvenční správkyně si mohla požadované účetní doklady opatřit na základě nařízení Evropského parlamentu a Rady Evropské unie č. 2020/1783 ze dne 25. 11. 2020, o spolupráci soudů členských států při dokazování v občanských a obchodních věcech, je tak zjevně neopodstatněná. Navíc je třeba upozornit, že insolvenční správkyně nemohla požadované doklady vyžádat sama na základě uvedeného nařízení, jak obviněný namítal. Podle tohoto nařízení totiž můžou žádat o provedení dokazování a dokazování na žádost jiného členského státu provádět pouze soudy.

Podle čl. 2 odst. 1 nařízení o dokazování se soudem rozumí „soudy a jiné orgány v členských státech sdělené Komisi podle čl. 31 odst. 3, které vykonávají soudní funkce, jednají na základě zmocnění justičním orgánem nebo jednají pod dohledem justičního orgánu a které jsou podle vnitrostátního práva příslušné k dokazování pro účely soudního řízení v občanských nebo obchodních věcech“. V seznamu vypracovaném Českou republikou, který byl předložen Komisi, insolvenční správci (jako soukromé osoby) nejsou do okruhu oprávněných subjektů zahrnuti, k předkládání a vyřizování žádostí jsou příslušné pouze okresní soudy, popř. Ministerstvo spravedlnosti České republiky.

Nadto insolvenční správce při zjišťování majetkové podstaty neprovádí dokazování, ale vlastní šetření. Dokazování v rámci zjišťování majetkové podstaty provádí pouze insolvenční soud, a to jen v zákonem daných případech (např. v incidenčním sporu o rozsahu majetkové podstaty, a to na základě podané vylučovací žaloby, v němž soud rozhoduje, zda určitá věc náleží do majetkové podstaty či nikoliv). Navíc i kdyby dané nařízení bylo aplikovatelné, k vyřízení příslušné žádosti na základě tohoto nařízení, resp. seznamu vypracovaném jednotlivými členskými státy, v tomto případě Slovenskou republikou, by byl příslušný Městský soud Bratislava IV, který insolvenční správkyně kontaktovala a který požadované informace neposkytl.

Ani tuto námitku obviněného proto nelze vůbec uznat za relevantní. Ovšem i kdyby insolvenční správkyně takovou možnost postupovat, jak obviněný namítal, skutečně měla, nepochybně by šlo o mnohem složitější proces s významným oddálením zjištění požadovaných informací, které by znamenalo hrubé ztěžování výkonu její funkce (tedy by byla naplněna druhá alternativa trestného jednání).

36. V této souvislosti obviněný také zpochybnil, že by svým jednáním ohrozil účel hospodárnosti insolvenčního řízení, resp. jeho délku. Podle obviněného délka insolvenčního řízení byla zapříčiněna jinými okolnostmi, tudíž nepředložení požadovaných listin nemělo na trvání insolvenčního řízení vliv. Navíc, pokud by insolvenční správkyně využila jiné způsoby k získání účetních dokladů zahraniční právnické osoby Scorpion north, měla by je k dispozici bez větší časové prodlevy.

37. Nejvyšší soud nemohl uznat ani tuto námitku obviněného. Soudy nižších stupňů totiž naplnění znaku spočívajícího v ohrožení účelu insolvenčního řízení spatřovaly zejména v tom, že v důsledku omisivního jednání obviněného insolvenční správkyně nemohla stanovit hodnotu obchodního podílu této zahraniční právnické osoby za účelem jeho zpeněžení a tento výtěžek ze zpeněžení zahrnout do majetkové podstaty obviněného, stejně tak nemohla ověřit, zda do majetkové podstaty obviněného nespadá také případný podíl na zisku. Tímto jednáním obviněný ohrozil účel insolvenčního řízení, který sice v insolvenčním zákoně není výslovně vyjádřen, lze však dovodit z § 1 IZ ve spojení s § 5 IZ, ve kterém jsou vyjádřeny zásady insolvenčního řízení. Účelem insolvenčního řízení tedy je řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka soudním řízením některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů dlužníka k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů, nebo aby bylo dosaženo oddlužení dlužníka. Účel insolvenčního řízení pak ohrožuje takové jednání pachatele, jímž maří nebo hrubě ztěžuje výkon funkce insolvenčního správce a v důsledku kterého nelze náležitě uspořádat majetkové vztahy dlužníka k dalším osobám, zejména věřitelům, nebo nelze dosáhnout co nejvyššího a poměrného uspokojení dlužníkových věřitelů anebo jsou jinak porušeny uvedené zásady insolvenčního řízení. Jednáním obviněného tak došlo k ohrožení účelu insolvenčního řízení, neboť neposkytnutím všestranné součinnosti ohrozil co nejvyšší uspokojení přihlášených věřitelů, když do jeho majetkové podstaty nebyl zahrnut případný podíl na zisku ze zahraniční právnické osoby Scorpion north a nemohla být ani stanovena hodnota podílu v této zahraniční právnické osobě za účelem jeho zpeněžení. Nadto Nejvyšší soud souhlasí se závěry soudů nižších stupňů, že předložení požadovaných dokladů přímo obviněným, který je předložit mohl, neboť je měl k dispozici, jak ukládá § 210 odst. 1 IZ, by bylo zcela jistě rychlejší než získávání těchto dokumentů jinými způsoby.

38. Pokud obviněný namítal, že nejednal v úmyslu mařit insolvenční řízení, naopak se snažil dosáhnout co největšího uspokojení všech věřitelů, k čemuž také využíval mnoho procesních postupů, které mu právní řád poskytuje, pak ani tato námitka neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu. Jak totiž bylo prokázáno, obviněný věděl, že má povinnost spolupracovat s insolvenční správkyní ohledně zjištění majetkové podstaty, neboť byl insolvenční správkyní i insolvenčním soudem opakovaně vyzýván k předložení účetních dokladů zahraniční právnické osoby Scorpion north, které obviněný dokonce slíbil předložit (jak vyplývá z protokolu o projednání námitek podle § 298 odst. 3 IZ konaném dne 4. 5. 2021, č. l. 68). Požadované účetní doklady však nikdy nevydal, neboť nechtěl, aby insolvenční správkyně zjistila jeho skutečné příjmy v podobě podílu na zisku a stav hospodaření zahraniční právnické osoby Scorpion north, neboť by podíl na zisku a výtěžek ze zpeněžení obchodního podílu zahrnula do jeho majetkové podstaty. Tomu se obviněný snažil zabránit, neboť chtěl mít pro vlastní potřebu více finančních prostředků plynoucích z jeho podnikání, proto s insolvenční správkyní nespolupracoval, požadované doklady jí neposkytl a zcela účelově se bránil smlouvou o tichém společenství. Při zmíněných skutkových závěrech soudy nižších stupňů správně uzavřely, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém, neboť jeho hlavním cílem nebylo znemožnit věřitelům co nejvyšší uspokojení jejich přihlášených pohledávek, ale zachování co nejvíce finančních prostředků pro vlastní potřebu, a to i přesto, že věřitelé z těchto dalších příjmů, resp. z výtěžku ze zpeněženého obchodního podílu nebudou uspokojeni. Samotná skutečnost, že obviněný spolupracoval s insolvenční správkyní ohledně dalšího majetku zahrnutého do majetkové podstaty na jeho úmyslném zavinění nic nemění, neboť byl uznán vinným za to, že neposkytl součinnost právě při zjišťování majetkové podstaty, a to konkrétně ve vztahu k zahraniční právnické osobě Scorpion north.

39. Obviněný konečně namítl, že nebyl naplněn ani subjekt trestného činu podle § 225 tr. zákoníku. Požadované doklady totiž mohla vydat pouze zahraniční právnická osoba Scorpion north, která je jejich vlastníkem. Tato zahraniční právnická osoba však insolvenční správkyní nikdy nebyla vyzvána k jejich předložení, proto obviněný nebyl ani oprávněn tyto listiny předložit. Takovou povinnost by měl jako jednatel této zahraniční právnické osobě, pokud by však byla vyzvána k jejich předložení.

40. Také touto námitkou se odvolací soud již zabýval v odůvodnění svého usnesení v bodě 13., v němž uvedl, že výzva k předložení požadovaných dokladů adresovaná přímo zahraniční právnické osobě Scorpion north by byla pouze formálním postupem, když obviněný byl jediným společníkem i jednatelem této zahraniční právnické osoby a výzva by tak fakticky směřovala obžalovanému jako statutárnímu orgánu a společníkovi této zahraniční právnické osoby. S takovým odůvodněním Nejvyšší soud zcela souhlasí, nad rámec uvedeného lze doplnit, že dlužníkem v tomto insolvenčním řízení nebyla (a není) zahraniční právnická osoba Scorpion north, ale pouze obviněný, a právě obviněný měl povinnost poskytnout insolvenční správkyni všestrannou součinnost při zjišťování majetkové podstaty. Výzva k předložení požadovaných dokladů, tak byla správně doručena obviněnému jako dlužníkovi, který měl povinnost doložit svůj majetek, a to obchodní podíl v zahraniční právnické osobě a případně i svůj podíl na zisku vyplývající z jeho účasti v této zahraniční právnické osobě. Této výzvě tak mohl vyhovět jako společník (nikoli jako jednatel), neboť podle § 122 odst. 2 zákona č. 513/1991 Zb., obchodný zákonník, mají společníci právo požadovat od jednatelů informace o záležitostech společnosti a nahlížet do dokladů společnosti.

V. Závěrečné shrnutí

41. Vzhledem ke všem shora zmíněným důvodům Nejvyšší soud dovolání obviněného Bc. Marka Plachého odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. 12. 2024

JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D. předseda senátu