le § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t
á .
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 14. 12. 2004, sp. zn. 6 T 287/2004,
byl obviněný J. H. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr.
zák., který spáchal společně s obviněným J. F. tak, že v L. dne 19. 6. 2004
kolem 8.45 hodin v herně M. v ulici I. H. č. obviněný J. F. namířil na J. M.,
nar., krátkou střelnou zbraň, donutil jej kleknout a přiložil mu ji na záda,
přitom po něm požadovali sdělení o uložení peněz, které obviněný J. H.
odcizoval, a tak způsobili škodu v částce 148.370,- Kč. Za tento trestný čin
byl obviněný J. H. odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí
svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr.
zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo tímto rozsudkem rozhodnuto podle
§ 228 odst. 1 tr. ř. tak, že oba obvinění jsou povinni společně a nerozdílně
nahradit společnosti T.-J., s. r. o., S., L., škodu ve výši 148.370,- Kč.
Odvolání obviněného J. H. proti tomuto rozsudku bylo podle § 256 tr. ř.
zamítnuto usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne
9. 3. 2005, sp. zn. 31 To 53/2005.
Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání z
důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Nesprávné právní
posouzení skutku v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř.
obviněný spatřoval v tom, že ke spáchání trestného činu došlo formou
spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., § 234 odst. 1 tr. zák., a další
důvod dovolání opírající se o § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. pak v tom, že
spoluobviněný J. F. byl vyslechnut dne 4. 8. 2004 v nepřítomnosti obhájce,
ačkoliv šlo o případ nutné obhajoby. Usnesením Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 12. 10. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1048/2005, bylo dovolání obviněného
odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Po rozhodnutí o dovolání byla dne 12. 10. 2005 Nejvyššímu soudu České republiky
doručena stížnost pro porušení zákona podaná ministrem spravedlnosti České
republiky ve prospěch obviněného J. H., která byla podána na poště v P. dne 11.
10. 2005. Stížnost pro porušení zákona byla podána bez předkládací zprávy a
spisu Okresního soudu v Liberci sp. zn. 6 T 287/2004 s poznámkou, že spis je t.
č. u Nejvyššího soudu České republiky s dovoláním. Protože předmětný spis se
nacházel od 15. 8. 2005 u dovolacího soudu, je zřejmé, že stížnost pro porušení
zákona byla sepsána a podána ve prospěch obviněného J. H., aniž měl ministr
spravedlnosti České republiky k dispozici spis Okresního soudu v Liberci, pod
sp. zn. 6 T 287/2004. Rozhodnutím ze dne 11. 10. 2005, č.j. 943/2005-ODS-SPZ,
ministr spravedlnosti České republiky podle § 275 odst. 4 tr. ř. přerušil
obviněnému J. H. až do rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona výkon trestu
odnětí svobody v trvání čtyř roků, který mu byl uložen rozsudkem Okresního
soudu v Liberci ze dne 14. 12. 2004, sp. zn. 6T 287/2004, ve spojení s
usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 1. 3.
2005, sp. zn. 31 To 53/2005.
Ministr spravedlnosti České republiky (dále jen: ,,stěžovatel‘‘) podal podle §
266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona proti usnesení Krajského soudu
v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 9. 3. 2005, sp. zn. 31 To 53/2005,
ve prospěch obviněného J. H. Namítl v ní, že tímto usnesením byl porušen zákon
v neprospěch obviněného v ustanoveních § 254 odst. 1, § 256 a § 258 tr. ř.
ve vztahu k ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a § 234 odst. 1 tr. zák. v
návaznosti na rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 14. 12. 2004, sp. zn. 6
T 287/2004. Odvolacímu soudu vytkl, že důkladně nehodnotil všechny provedené
důkazy, neboť by jinak zjistil, že existuje řada rozporů, z nichž podle názoru
stěžovatele vyplývá, že je objektivně nemožné, aby se obviněný dopustil trestné
činnosti, jíž byl uznán vinným. Soudy obou stupňů podle něj pochybily, jestliže
se dostatečně nezabývaly otázkou spolehlivé identifikace pachatelů loupeže.
Zejména poukázal na výpověď svědka J. M., který v průběhu hlavního líčení
bezpečně určil obviněného J. F. jako muže, který k němu přistoupil s pistolí v
ruce a stál za ním po celou dobu přepadení, přestože byl zamaskován, nikoli
však obviněného J. H., ačkoliv se znali. Obviněného J. H. mohl podle
stěžovatele svědek identifikovat podle hlasu, protože pachatelé se svědka
ptali, kde jsou peníze. Pachatelé mohli být podle stěžovatele identifikováni i
prostřednictvím kamery na chodbě herny, neboť podle svědka J. M. se pachatelé
před loupeží o něčem bavili ve vstupní chodbě.
Podle stěžovatele svědčí ve prospěch obviněného J. H. také ta část výpovědi
svědka J. M. týkající se zbraně, s níž byl trestný čin spáchán. Svědek popsal
zbraň jako bubínkový revolver s krátkou hlavní, barvy jako zašlá měď. Takový
popis zbraně však neodpovídá vzhledu bubínkového revolveru zn. Röhm, který
obviněný J. H. vydal dne 4. 8. 2004 Policii České republiky, neboť podle popisu
zbraně v protokolu o vydání věci je revolver černý se střenkou hnědé barvy.
Poukázal na to, že i obviněný J. F. uvedl jiný popis uvedené zbraně.
K pochybení soudu došlo podle stěžovatele také tím, že nebyla provedena
rekognice s obsluhou herny, kterou obviněný J. H. navrhl. Porušení ustanovení
§ 2 odst. 5 tr. ř. stěžovatel spatřuje v tom, že odvolací soud nevyslechl
svědky, jejichž výslech obviněný navrhl v odůvodnění svého odvolání ze dne 17.
1. 2005, a to svědky M. S., M. J., M. Ž. a B. V., kteří by mohli potvrdit, kde
a v jakém přibližném čase se obviněný nacházel dne 19. 6. 2004. Obdobně měli
být vyslechnuti jako svědci nezl. M. M. a nezl. K. B. Těmito důkazy mělo být
doplněno dokazování, když soud prvního stupně hodnotil jako nevěrohodnou
výpověď svědka M. N., která podle stěžovatele sama o sobě dostatečně prokazuje
nevinu obviněného. Stěžovatel odmítl argument odvolacího soudu, že by tito
svědci nemohli zpochybnit zjištěný skutkový stav věci, a namítl, že úřední
záznam o vytěžení nezl. K. B. na č. l. 121 spisu není důkazním prostředkem pro
rozhodnutí soudu, přičemž nezl. M. M. nebyl vůbec vyslechnut.
Z těchto důvodů ministr spravedlnosti České republiky navrhl, aby Nejvyšší
soud České republiky podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením
Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 9. 3. 2005, sp. zn.
31 To 53/2005, byl porušen zákon v neprospěch obviněného J. H. v ustanoveních
§ 254 odst. 1, § 256 a § 258 tr. ř. ve vztahu k § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a § 234
odst. 1 tr. zák. v řízení mu předcházejícím, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř.
napadené usnesení zrušil, včetně všech dalších rozhodnutí na toto usnesení
obsahově navazujících, pokud vzhledem k změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu, a aby dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky přezkoumal podle § 267 odst. 3, 5 tr. ř.
zákonnost a odůvodněnost těch výroků, proti nimž byla stížnost pro porušení
zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému
rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon porušen nebyl.
Nejvyšší soud přitom vycházel z toho, že účelem stížnosti pro porušení zákona
je jednak náprava právních vad rozhodnutí a jednak náprava vadného postupu
řízení, které pravomocnému rozhodnutí předcházelo. Vzal v úvahu, že ze
zákonného vymezení stížnosti pro porušení zákona vyplývá, že stížnost pro
porušení zákona je průlomem do právní moci rozhodnutí, a proto v konkrétním
případě musí vždy převažovat zájem na zákonnosti rozhodnutí a postupu řízení,
které předcházelo pravomocnému rozhodnutí.
Rozhodování o stížnosti pro porušení zákona je založeno na presumpci správnosti
a zákonnosti přezkoumávaného pravomocného rozhodnutí i řízení, které mu
předcházelo. Proto porušení zákona může Nejvyšší soud vyslovit, jen když
skutečně zjistí tak závažný rozpor napadeného rozhodnutí nebo řízení mu
předcházejícího se zákonem, že nelze trvat na vlastnostech vyplývajících z
právní moci rozhodnutí, tj. na jeho závaznosti a nezměnitelnosti. Nevybočují-li
skutková zjištění soudu ani právní závěry z nich vyvozované ze zákonných mezí
zásady volného hodnocení důkazů, nelze dospět k tomu, že byl jejich rozhodnutím
porušen zákon. Nejvyšší soud totiž v řízení o stížnosti pro porušení zákona
nemůže dávat závazné pokyny v tom směru, jak mají soudy nižších stupňů hodnotit
provedené důkazy a jaké závěry mají na podkladě zhodnocení důkazů učinit.
Existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možno uznat
obviněného vinným trestným činem, a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely
nutně vést k uplatnění pravidla „in dubio pro reo“, tj. k rozhodnutí v
pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud
podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání
trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za
předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného
není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již
nepřichází provedení dalších důkazů. Těžiště dokazování je u soudu prvního
stupně, který důkazy za dodržení zásad ústnosti (§ 2 odst. 11 tr. ř.) a
bezprostřednosti (§ 2 odst. 12 tr. ř.) nejen provádí, ale podle zásady volného
hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.) je hodnotí tak, aby na jejich podkladě
mohl učinit spolehlivé skutkové závěry. Proto v řízení o stížnosti pro porušení
zákona nemůže Nejvyšší soud bez dalšího „přehodnocovat“ provedené dokazování,
aniž má sám možnost provádět všechny potřebné důkazy za dodržení zásad ústnosti
a bezprostřednosti, a nemůže tedy jen na podkladě spisového materiálu
zpochybnit dosavadní hodnocení důkazů i skutkové závěry na jejich podkladě
učiněné. Jinak by se totiž Nejvyšší soud dostal do kolize se zásadou volného
hodnocení důkazů a požadavky na utváření vnitřního přesvědčení soudu založeného
na uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001).
Stížnost pro porušení zákona namítá porušení ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a
v návaznosti na tvrzené porušení ustanovení trestního řádu, která upravují
postup při dokazování a hodnocení důkazů, současně namítá právní posouzení
skutku jako trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud poukazuje na to, že podle § 2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v
trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v
trestním řádu a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o
němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich
rozhodnutí. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení
povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu. V přípravném řízení
orgány činné v trestním řízení objasňují způsobem uvedeným v tomto zákoně i bez
návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch
osoby, proti níž se řízení vede. V řízení před soudem státní zástupce a
obviněný mohou na podporu svých stanovisek navrhovat a provádět důkazy. To
nezbavuje soud povinnosti, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro
své rozhodnutí.
Podle § 2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle
svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo proti jinému
užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí
věci. Trestní zákon stanoví na tento trestný čin trest odnětí svobody na dvě
léta až deset let.
Nejvyšší soud zjistil z napadeného rozhodnutí i obsahu spisu v trestní věci
obviněného J. H. a obviněného J. F.)vedeného u Okresního soudu v Liberci pod
sp. zn. 6 T 287/2004, že řadu námitek, které uplatňuje stěžovatel v mimořádném
opravném prostředku, uplatnil již obviněný J. H. ve svém odvolání proti
rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 14. 12. 2004, sp. zn. 6 T 287/2004.
Především jde o námitky týkající se neúplného dokazování a nesprávného
hodnocení důkazů.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci dostál své přezkumné
povinnosti podle § 254 odst. 1 tr. ř. a v odůvodnění usnesení ze dne 9. 3.
2005, sp. zn. 31 To 53/2005, se zabýval otázkou identifikace pachatelů trestné
činnosti, což je jeho povinností podle § 89 odst. 1 písm. b) tr. ř., přičemž z
výpovědi svědka J. M. zjistil, že loupež spáchali dva pachatelé, z nichž jeden
z nich byl starší (obviněný J. H. je o šestnáct let starší než obviněný J. F.),
přičemž svědek popsal alespoň zčásti vzezření obou mužů a později jednoznačně
poznal obviněného J. F. jako pachatele loupeže. Druhý pachatel podle výpovědi
svědka odcizoval peníze za zády svědka a zabránil tomu, aby mu svědek viděl do
obličeje. Odvolací soud se podrobně zabýval (stejně jako soud prvního stupně)
tím, zda druhým pachatelem loupeže byl obviněný J. H. I když lze pro stručnost
odkázat na tu část odůvodnění napadeného rozhodnutí (č. l. 229 spisu), v níž
odvolací soud hodnotil výpověď obviněného J. F., je na místě zmínit skutková
zjištění soudu, z nichž vycházel. V prvé řadě se odvolací soud ztotožnil s
právním závěrem soudu prvního stupně o tom, že na základě skutkových zjištění
byla vyvrácena obhajoba obviněného J. H., že nespáchal žalovaný skutek společně
s obviněným J. F. Poukázal přitom na výpověď tohoto obviněného, který podrobně
rozváděl, v čem spočívalo jednání obviněného J. H., co oba obviněné vedlo ke
změně vzezření, proč se obvinění rozhodli spáchat loupež právě v sobotu dne 19.
6. 2004 v ranních hodinách. Dále poukázal na to, jak si obvinění rozdělili
úlohy, jak se chovali po útěku z herny, jakým způsobem se zbavovali některých
věcí po loupeži a jak si rozdělili peníze z loupeže. Z této výpovědi
obviněného J. F. dovodil, že jde o takové podrobné údaje a okolnosti, které
mohly být známy jen pachateli trestného činu.
K námitce uvedené ve stížnosti pro porušení zákona ohledně údajně nesprávné
identifikace obviněného J. H. jako pachatele trestného činu loupeže podle § 234
odst. 1 tr. zák., je třeba kromě toho, co již k tomu uvedl soud prvního stupně
i odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí, zmínit také výpověď svědka J. M. u
hlavního líčení dne 14. 12. 2004 před Okresním soudem v Liberci (č. l. 195
spisu). Svědek uvedl, že druhý muž (ze souvislosti je zřejmé, že jím nebyl
obviněný J. F.) dal ruku směrem ke svědkovi J. M. tak, aby mu svědek neviděl do
obličeje. Vypověděl také, že kamera zabírá jen vchod do herny a nikoliv hernu
samotnou. K popisu pistole vypověděl, že šlo o bubínkový revolver s krátkou
hlavní, který měl barvu jako zašlá měď. Přepadení podle svědka trvalo asi 2-3
minuty, pachatelé byli dva muži, z nichž svědek poznal muže s pistolí, a přitom
ukázal na obviněného J. F. Soud prvního stupně učinil skutkové zjištění, podle
něhož obviněný J. H. zapůjčil obviněnému J. F. tzv. výstražný bubínkový
revolver, délky asi 15 cm, kterým byl spáchán trestný čin, přičemž typ a délka
zbraně odpovídají popisu zbraně svědkem J. M. i obviněným J. F. (č.l. 201
spisu). Toto skutkové zjištění považoval za správné i odvolací soud. Soud
prvního stupně posoudil jako nevěrohodnou výpověď svědka M. N., který žije asi
deset let ve společné domácnosti s obviněným J. H. (č. l. 202 spisu). S tímto
posouzením svědecké výpovědi se ztotožnil i odvolací soud (č. l. 229 spisu),
včetně té části výpovědi svědka M. N., která se týká cesty z L. do H. na
taneční závody dne 19. 6. 2004. Také odvolací soud považoval výpověď tohoto
svědka za nevěrohodnou z týchž důvodů jako soud prvního stupně, a to jak pokud
jde o tvrzení svědka o tom, že obviněný J. H. se zdržoval v jeho bydlišti dne
19. 6. 2004 do 9, 00 hod., kdy svědek odvezl svým vozidlem nezletilou K. B. a
nezletilého M. M. do H., tak i pokud jde o možnost dopravit se vozidlem z L. do
H. během dvou hodin. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že se soudy
obou stupňů zabývaly též pohnutkou trestného činu, kterou byla finanční tíseň
obou pachatelů.
Nejvyšší soud zjistil, že soudy obou stupňů zjistily skutkový stav v souladu s
ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. a důkazy hodnotily v souladu se zásadou volného
hodnocení důkazů. Provedení důkazů výslechy svědků, kteří jsou zmiňováni ve
stížnosti pro porušení zákona by nemohlo zpochybnit zjištěný skutkový stav u
věci a závěr o vině obviněného J. H. Nejvyšší soud připomíná, že neprovedení
některých navrhovaných důkazů samo o sobě není důvodem k vyslovení porušení
zákona a k následnému zrušení rozhodnutí napadeného stížností pro porušení
zákona. To platí o námitce, že nebyla provedena rekognice a vyslechnuti další
svědci. Zásada zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností zakotvená v
§ 2 odst. 5 tr. ř. totiž vede orgány činné v trestním řízení k tomu, aby
zjišťovaly potřebný skutkový stav jen v rozsahu, který je nezbytný pro jejich
rozhodnutí a aby se soustřeďovaly na ty otázky, které jsou podstatné pro
rozhodnutí. Přitom je na orgánech činných v trestním řízení, které důkazy při
respektování uvedené zásady provedou či nikoliv. V § 2 odst. 5 tř. ř. je
obsažena také zásada vyhledávací, která konkretizuje zásadu oficiality pro
důkazní řízení. To znamená, že orgány činné v trestním řízení jsou povinny
postupovat z úřední povinnosti při zjišťování závažných skutečností rozhodných
pro skutkový stav, tj. vyhledávat a provádět důkazy svědčící ve prospěch či
neprospěch osoby, proti níž se vede trestní řízení. Provedené důkazy pak
hodnotí podle zásady volného hodnocení důkazů uvedené v § 2 odst. 6 tr. ř.
Nejvyšší soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí podle § 267 odst. 3, 5 tr.
ř., shledal, že napadeným rozhodnutím ani v řízení, které mu předcházelo, nebyl
porušen zákon v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 254 odst. 1, § 256 a §
258 tr. ř., ani v ustanovení § 234 odst. 1 tr. zák., a proto stížnost pro
porušení zákona zamítl podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř., protože není
důvodná.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. ledna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek