5 Tz 40/2016-35
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 9. 2016 o
stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch
obviněného S. V., proti usnesení státního zástupce Okresního státního
zastupitelství v Ostravě ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 1 ZT 68/2012, jímž byla
zamítnuta stížnost obviněného S. V. proti usnesení policejního orgánu Policie
České republiky, Městské ředitelství policie Ostrava, Územní odbor Služby
kriminální policie a vyšetřování, Oddělení hospodářské kriminality Ostrava, ze
dne 16. 1. 2015, č. j. KRPT-36795-305/TČ-2011-070781-2014, o zahájení trestního
stíhání, takto:
Podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost pro porušení zákona
zamítá.
1. Usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v
Ostravě (dále jen „státní zástupce OSZ v Ostravě“, případně též „dozorový
státní zástupce“) ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 1 ZT 68/2012 (dále jen „usnesení
státního zástupce OSZ v Ostravě“), byla zamítnuta stížnost obviněného S. V.
(dále jen „obviněný“) proti usnesení policejního orgánu Policie České
republiky, Městské ředitelství policie Ostrava, Územní odbor Služby kriminální
policie a vyšetřování, Oddělení hospodářské kriminality Ostrava (dále jen
„policejní orgán“), ze dne 16. 1. 2015, č. j.
KRPT-36795-305/TČ-2011-070781-2014, o zahájení trestního stíhání (dále též jen
„usnesení policejního orgánu“, popř. „usnesení o zahájení trestního stíhání“,
nebude-li výslovně uvedeno jinak).
II. Stížnost pro porušení zákona
2. Proti usnesení státního zástupce OSZ v Ostravě podal ministr
spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného S. V. Podle
ministra spravedlnosti byl porušen zákon v ustanovení § 146 odst. 2 písm. a)
tr. řádu, protože státní zástupce OSZ v Ostravě rozhodoval o stížnosti proti
usnesení policejního orgánu, ač k tomu nebyl příslušný a řádný opravný
prostředek měl předložit k rozhodnutí nadřízenému státnímu zástupci Krajského
státního zastupitelství v Ostravě (dále jen „státní zástupce KSZ v Ostravě“,
resp. „státní zástupkyně KSZ v Ostravě“), neboť předtím dal souhlas k vydání
usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání.
3. Ve stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti shrnul
dosavadní průběh trestního řízení, upozornil, že usnesení policejního orgánu o
zahájení trestního stíhání, které podrobně reprodukoval, je již třetím v pořadí
pro týž skutek, citoval též napadené usnesení státního zástupce OSZ v Ostravě,
dále konstatoval skutečnosti zjištěné z dozorového spisu státního zástupce.
Upozornil na to, že dne 7. 1. 2015 požádal státní zástupce OSZ v Ostravě v
rámci výkonu dozoru o podání zprávy o aktuálním stavu věci, přičemž dne 8. 1.
2015 mu byl policejním orgánem předložen „koncept spisu“ doplněný o splněné
pokyny uložené dne 23. 10. 2014 (č. l. 70 dozorového spisu státního zástupce
OSZ v Ostravě). K tomu byla poté dne 12. 1. 2015 dodána zpráva o stavu věci (č.
l. 71 dozorového spisu státního zástupce OSZ v Ostravě), v níž policejní orgán
v závěru uvádí, že má za to, že je na místě opětovně zahájit trestní stíhání
obviněného. Na č. l. 72b dozorového spisu státního zástupce OSZ v Ostravě je
založen přípis ze dne 16. 1. 2015 o vrácení spisového materiálu státním
zástupcem policejnímu orgánu. Na č. l. 73 až 74 dozorového spisu je založen
návrh skutkové věty usnesení o zahájení trestního stíhání policejního orgánu z
13. 1. 2015, jehož uvozovací věta svědčí o tom, že tak bylo učiněno na základě
telefonické domluvy mezi policejním orgánem a dozorovým státním zástupcem,
přičemž popis skutku je zcela totožný se skutkovou větou později obsaženou v
usnesení policejního orgánu (vydaného ze dne 16. 1. 2015) a v právní větě se
odlišuje v jediném slově, pojem „odstranil“, který je v tomto návrhu podtržen
perem, byl nahrazen pojmem „zcizil“.
4. Ministr spravedlnosti ve svém mimořádném opravném prostředku dovodil,
že v rámci uvedené vzájemné komunikace s policejním orgánem fakticky dozorový
státní zástupce vyslovil souhlas se zahájením trestního stíhání, a to s
konkrétním popisem skutku a s jeho právní kvalifikací, navíc se aktivně podílel
na změně právní věty daného usnesení. Tento názor dovodil ministr spravedlnosti
z toho, že v době, kdy měl u sebe spisový materiál, si od policejního orgánu
vyžádal koncept usnesení o zahájení trestního stíhání, který zažurnalizoval do
dozorového spisu, což má vyplývat z očíslování listů č. 73 až 74 stejným
odstínem barvy pera, jaké bylo samotným státním zástupcem OSZ v Ostravě užito k
napsání textu na č. l. 72, stejný odstín má v konceptu i podtržení slova
„odstranil“ navržené právní věty na č. l. 74. Podle ministra spravedlnosti
vyjádřil dozorový státní zástupce popsanými úkony konkludentně souhlas se
zahájením trestního stíhání, současně se aktivně podílel na úpravě právní věty
daného usnesení.
5. Za takové procesní situace, tj. pokud státní zástupce dal souhlas k
usnesení policejního orgánu, proti němuž byla podána stížnost, nebyl oprávněn o
stížnosti podle § 146 odst. 2 písm. a) tr. řádu rozhodnout a měl ji předložit k
rozhodnutí nejblíže nadřízenému státnímu zástupci. Smyslem tohoto ustanovení je
zajištění nejvyšší možné míry nestrannosti a objektivity, s čímž je
neslučitelné, aby rozhodoval státní zástupce, který ve vztahu k stížností
napadenému usnesení před jeho vydáním projevil svou ingerenci, jejímž obsahovým
významem byla akceptace takového usnesení. Forma souhlasu je pak podle
stěžovatele nerozhodná, a to i v případě, že souhlas byl dán způsobem
nepředvídaným právním řádem (k tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne
16. 7. 2013, sp. zn. 7 Tz 32/2013).
6. Stěžovatel dále poukázal na znění § 19 odst. 1 vyhlášky Ministerstva
spravedlnosti č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, zřízení
poboček některých státních zastupitelství a podrobnostech o úkonech prováděných
právními čekateli, ve znění pozdějších předpisů, které se ale týká pokynů, jež
mají písemnou formu. Podle čl. 12 Pokynu obecné povahy nejvyšší státní
zástupkyně č. 8/2009 musí být pokyn i souhlas písemný, za souhlas se však
nepovažuje vzetí na vědomí zamýšleného postupu policejního orgánu. Podle
přesvědčení stěžovatele ovšem státní zástupce OSZ v Ostravě nevzal pouze na
vědomí zamýšlený postup policejního orgánu, ale udělil policejnímu orgánu
konkludentní souhlas, dokonce aktivně zasáhl do textu usnesení, takže je třeba
takový jeho postup vyhodnotit jako souhlas s následně vydaným usnesením. Z
uvedených důvodů měl o stížnosti obviněného S. V. rozhodnout státní zástupce
KSZ v Ostravě.
7. Napadeným usnesením státního zástupce OSZ v Ostravě tak byl podle
ministra spravedlnosti porušen zákon v ustanoveních § 2 odst. 1 a § 146 odst. 2
písm. a) tr. řádu, a to v neprospěch obviněného. Proto stěžovatel navrhl, aby
Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. řádu rozsudkem vyslovil, že v úvodu
označeným usnesením státního zástupce OSZ v Ostravě a v řízení mu
předcházejícím byl porušen zákon v neprospěch obviněného v uvedených
ustanoveních, dále aby podle § 269 odst. 2 tr. řádu zrušil v celém rozsahu
napadené usnesení státního zástupce OSZ v Ostravě, jakož i rozhodnutí na něj
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu, a aby podle § 270 odst. 1 tr. řádu přikázal věc k novému projednání a
rozhodnutí Krajskému státnímu zastupitelství v Ostravě.
III. Vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona
8. Nejvyšší soud zaslal stížnost pro porušení zákona nejvyššímu státnímu
zástupci, obhájci a obviněnému a umožnil jim se k ní vyjádřit.
9. Obviněný prostřednictvím svého obhájce vyslovil souhlas s podanou
stížností pro porušení zákona i s argumenty ministra spravedlnosti. Připomněl,
že on sám na porušení zákona, které je stížností pro porušení zákona vytýkáno,
upozornil svým podnětem k výkonu dohledu. Neměl však možnost nahlédnout do tzv.
dozorového spisu (spisu Okresního státního zastupitelství v Ostravě sp. zn. 1
ZT 68/2012), proto vycházel jen z textu usnesení policejního orgánu, který měl
k dispozici a jehož první věta odůvodnění začíná slovy: „Trestní stíhání
obviněného se zahajuje na základě pokynu dle ust. § 157 odst. 2 tr. řádu
státního zástupce OSZ v Ostravě...“ Přiklonil se i k názoru stěžovatele, že
forma pokynu není určující, neboť policejní orgán je povinen se jím řídit i
tehdy, pokud je vydán ústně. V daném případě ministr spravedlnosti správně
konstatoval, že státní zástupce dal ve skutečnosti souhlas se zahájením
trestního stíhání, přičemž rozdíl mezi pojmy souhlas a pokyn je spíše
akademický. Tento názor vyplývá zejména z podílu státního zástupce na formulaci
skutkové věty. Dále obviněný upozornil na aktuální stav trestního řízení, v
němž bylo napadené usnesení státního zástupce OSZ v Ostravě vydáno. Ve věci již
byla podána obžaloba, tudíž probíhá řízení před soudem prvního stupně. Dále
obviněný polemizoval s postupem státního zástupce, který v obžalobě oproti
usnesení o zahájení trestního stíhání změnil popis skutku, čímž pominul
požadavek na jeho totožnost. Zároveň ale obviněný konstatoval, že si je vědom
toho, že tuto otázku zřejmě Nejvyšší soud v řízení o stížnosti pro porušení
zákona řešit nebude. Na závěr shrnul, že považuje stížnost pro porušení zákona
za důvodnou, a navrhl jí vyhovět.
10. Nejvyšší státní zástupce se stručně vyjádřil prostřednictvím
ředitele odboru mimořádných opravných prostředků tak, že se stížností pro
porušení zákona z důvodů v ní uvedených souhlasí, neboť odpovídá rozhodovací
praxi Nejvyššího soudu. Přitom odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7
Tz 32/2013, 5 Tz 94/2012 a 5 Tz 46/2014. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle
§ 268 odst. 2 tr. řádu konstatoval porušení zákona v neprospěch obviněného a
aby dále postupoval podle § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. řádu.
IV. Posouzení důvodnosti stížnosti pro porušení zákona
11. Nejvyšší soud podle § 267 odst. 3 tr. řádu přezkoumal zákonnost a
odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona
podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému
rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona
není důvodná.
a) Zjištění Nejvyššího soudu
12. Z předloženého spisového materiálu Nejvyšší soud zjistil, že v dané
věci byly zahájeny úkony trestního řízení dne 24. 10. 2011 (záznam o zahájení
úkonů trestního řízení má č. j. KRPT-36795-3/TČ-2011-070781-2014) na základě
trestního oznámení poškozeného Ing. P. B. (dále jen poškozený) prostřednictvím
jeho zmocněnce, které bylo podáno Okresnímu státnímu zastupitelství v Ostravě
dne 30. 9. 2011 (tam evidováno původně pod sp. zn. 5 ZN 1670/2011, následně
byla věc vedena pod sp. zn. 1 ZT 68/2012). Po provedeném prověřování rozhodl
policejní orgán poprvé o zahájení trestního stíhání obviněného pro přečin
poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku
svým usnesením ze dne 22. 2. 2012, č. j. KRPT-36795-221/TČ-2011-070781-2014 (č.
l. 285 předloženého tzv. konceptu spisu policejního orgánu). Proti tomuto
usnesení podal obviněný stížnost, o níž rozhodl státní zástupce OSZ v Ostravě
usnesením ze dne 30. 3. 2012, sp. zn. 1 ZT 68/2012, tak, že podle § 149 odst. 1
písm. b) tr. řádu napadené usnesení policejního orgánu zrušil a uložil, aby
policejní orgán o věci znovu jednal a rozhodl. Podle odůvodnění tohoto
rozhodnutí tak učinil s ohledem na probíhající civilní řízení řešící předběžnou
otázku vztahu obviněného a poškozeného a konání trestního řízení považoval
nejméně za předčasné (č. l. 294 předloženého tzv. konceptu spisu policejního
orgánu).
13. Následně policejní orgán usnesením ze dne 16. 4. 2012, č. j.
KRPT-36795-228/TČ-2011-070781-2014, trestní věc odložil podle § 159a odst. 1
tr. řádu s odůvodněním, že se věc jeví jako civilní spor a nejde o trestný čin
(č. l. 296 předloženého tzv. konceptu spisu policejního orgánu).
14. Poté dne 29. 1. 2014 podal poškozený prostřednictvím svého zmocněnce
další trestní oznámení jednak na obviněného, jeho bývalou manželku I. V. a
na neznámého pracovníka Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj,
Katastrální pracoviště Ostrava, jehož předmětem bylo znovu nakládání s majetkem
původně náležejícím obviněnému, který byl dlužníkem poškozeného. Toto oznámení
bylo evidováno Okresním státním zastupitelstvím v Ostravě pod sp. zn. 13ZN
1071/2014, státním zástupcem OSZ v Ostravě bylo poškozenému sděleno, že jde o
shodnou věc, která dříve byla odložena (jak je uvedeno shora). Druhé oznámení
neobsahuje žádné nové skutečnosti, proto bylo založeno bez dalšího opatření s
odkazem na § 16a odst. 4 věta druhá zákona č. 283/1993 Sb., o státním
zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZSZ). S tímto postupem
však vyslovil poškozený nesouhlas v dalším dopise (zřejmě chybně datovaném dnem
29. 1. 2014, doručeném státnímu zástupci dne 12. 2. 2014).
15. Státní zástupce OSZ v Ostravě proto dne 18. 2. 2014 spis předložil
podle § 12d odst. 1 ZSZ k výkonu dohledu Krajskému státnímu zastupitelství v
Ostravě, které věc vedlo pod sp. zn. 1 KZN 3099/2014. Pokynem z 27. 2. 2014 pak
státní zástupce KSZ v Ostravě uložil státnímu zástupci OSZ v Ostravě, aby věci
dosud vedené pod sp. zn. 13 ZN 1071/2014 a sp. zn. 1 ZT 68/2012 spojil a dále
je vedl pod dřívější spisovou značkou, aby opětovně vyhodnotil obsah podání
poškozeného se zcela novými poznatky, zohlednil též další nové skutečnosti,
které nastaly po rozhodnutí o odložení věci. Za tímto účelem požadoval, aby
dozorový státní zástupce podle § 157 odst. 2 tr. řádu uložil policejnímu orgánu
pokyn k pokračování prověřování, přičemž současně konkretizoval potřebné úkony,
které mají být ve věci provedeny.
16. Z uvedených důvodů státní zástupce OSZ v Ostravě dne 10. 3. 2014
uložil policejnímu orgánu provedení úkonů podle § 157 odst. 2 tr. řádu
směřujících k objasnění prověřované věci a i nadále vykonával ve věci aktivně
dozor, který vyústil dne 1. 7. 2014 v písemný pokyn policejnímu orgánu k
zahájení trestního stíhání (č. l. 380 konceptu policejního spisu, č. l. 33
dozorového spisu státního zástupce OSZ v Ostravě). Na jeho podkladě rozhodl
policejní orgán usnesením ze dne 22. 7. 2014, č. j.
KRPT-36795-265/TČ-2011-070781-2014, (č. l. 381 konceptu policejního spisu, č.
l. 35 dozorového spisu státního zástupce OSZ v Ostravě) o zahájení trestního
stíhání obviněného podle § 160 odst. 1 tr. řádu. Proti tomuto usnesení podal
obviněný stížnost, kterou státní zástupce OSZ v Ostravě předložil k rozhodnutí
nadřízenému státnímu zástupci KSZ v Ostravě v souladu s § 146 odst. 2 písm. a)
tr. řádu, neboť sám dal k usnesení napadenému stížností pokyn. Dříve, než bylo
o stížnosti rozhodnuto, vydal policejní orgán usnesení ze dne 27. 8. 2014 (č.
j. KRPT-36795-274/TČ-2011-070781-2014) o opravě zřejmé nesprávnosti podle § 131
odst. 1 tr. řádu (náprava chybně uvedeného data právní moci a vykonatelnosti).
Ke stížnosti obviněného státní zástupkyně KSZ v Ostravě usnesením ze dne 2. 10.
2014, sp. zn. 2 KZT 702/2014, (č. l. 407 konceptu policejního spisu, č. l. 58
dozorového spisu státního zástupce OSZ v Ostravě) podle § 149 odst. 1 tr. řádu
zrušila napadené usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání
obviněného a podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. řádu policejnímu orgánu uložila,
aby o věci znovu v potřebném rozsahu jednal a rozhodl (z odůvodnění vyplývá, že
dosud nebyly splněny podmínky pro zahájení trestního stíhání, které tak bylo
předčasné, vytýkány byly i vady týkající se popisu skutku, bylo uloženo provést
další prověřování a „objektivizovat“ některé další skutečnosti, následně zvážit
adekvátní postup v této trestní věci). Stejného dne (2. 10. 2014) pak státní
zástupkyně KSZ v Ostravě zaslala státnímu zástupci OSZ v Ostravě spolu se třemi
stejnopisy vyhotovení uvedeného usnesení přípis, v němž vedle shrnutí svého
rozhodnutí uložila dozorovému státnímu zástupci v rámci dohledu další pokyny,
jak ve věci postupovat, které skutečnosti objasnit, zároveň doporučila věnovat
náležitou pečlivost popisu skutku s tím, že pokud by dozorový státní zástupce
dával znovu pokyn policejnímu orgánu k zahájení trestního stíhání, měl by být
jeho součástí vedle označení osoby, jež má být stíhána, právní kvalifikace
jednání, též popis skutku, pro který bude stíhání vedeno, aby se předešlo
případnému dalšímu již třetímu zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání.
Totéž pak podle státní zástupkyně KSZ v Ostravě platilo i pro případný souhlas
dozorového státního zástupce se zahájením trestního stíhání, který by měl
vydat, bude-li mu znám popis skutku.
17. Státní zástupce OSZ v Ostravě pak zaslal policejnímu orgánu dne 23.
10. 2014 podle § 157 odst. 2 tr. řádu pokyny k dalšímu prověření dané trestní
věci (přitom jako v předešlých případech užíval nesprávný pojem „udělit“). Po
opatření nových listinných důkazů (též za součinnosti dozorového státního
zástupce, jde-li o sdělení údajů, které jsou předmětem bankovního tajemství), o
čemž státní zástupce OSZ v Ostravě pravidelně informoval i nadřízenou státní
zástupkyni KSZ v Ostravě vykonávající v dané věci dohled, předložil policejní
orgán dne 8. 1. 2015 tzv. koncept spisu dozorovému státnímu zástupci (č. l. 70
dozorového spisu). Následně přípisem ze dne 12. 1. 2015, doručeným Okresnímu
státnímu zastupitelství v Ostravě dne 13. 1. 2015, policejní orgán shrnul
splnění pokynů dozorového státního zástupce (z 23. 10. 2014), a v posledním
odstavci konstatoval, že „vzhledem k dosavadnímu prověřování a také ke shora
uvedenému doplnění prověřování má policejní orgán zato, že je na místě opětovně
zahájit trestní stíhání“ obviněného pro přečin poškození věřitele podle § 222
odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, neboť „z dosavadního
prověřování ve věci je zřejmé, že se uvedeného skutku dopustil“. Na č. l. 72 je
obsažen rukou psaný referát státního zástupce OSZ ze dne 16. 1. 2015, jímž
jednak vrací spis policejnímu orgánu (v elektronické podobě přepsáno na č. l.
72b dozorového spisu), jednak nechal státní zástupkyni KSZ v Ostravě zaslat
shora citovanou zprávu o stavu věci sepsanou policejním orgánem založenou na č.
l. 71 dozorového spisu. Na následujících listech č. 73-74 dozorového spisu je
pak založen přípis policejního orgánu státnímu zástupci OSZ v Ostravě ze dne
13. 1. 2015 (bez otisku razítka podatelny OSZ v Ostravě), který je uveden
slovy: „Ve věci prověřování jednání S. V. Vám zasílám dle telefonické
domluvy zvažovanou skutkovou větu“. Pak následuje výroková část usnesení s
označením osoby, právní kvalifikací, skutkovou větou a právní větou, v níž je
perem podtržené slovo „odstranil“.
18. V dozorovém spise je dále na č. l. 75-77 založeno usnesení
policejního orgánu (ze dne 16. 1. 2015, č. j.
KRPT-36795-305/TČ-2011-070781-2014, které bylo OSZ v Ostravě doručeno
prostřednictvím datové schránky dne 16. 1. 2015 (podle připojeného
nečíslovaného ověření). Proti tomuto usnesení podal stížnost obviněný (č. l.
79-80 dozorového spisu), kterou policejní orgán předložil dozorovému státnímu
zástupci dne 23. 1. 2015 (přípis ze dne 22. 1. 2015 na č. l. 78 dozorového
spisu). O stížnosti rozhodl svým usnesením ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 1 ZT
68/2012, státní zástupce OSZ v Ostravě tak, že ji podle § 148 odst. 1 písm. c)
tr. řádu jako nedůvodnou zamítl (č. l. 81-83 dozorového spisu). Toto usnesení
státního zástupce OSZ v Ostravě pak bylo napadeno stížností pro porušení zákona
ministrem spravedlnosti.
19. Stížností pro porušení zákona bylo tvrzeno porušení zákona
napadeného usnesení v ustanoveních § 2 odst. 1 tr. řádu a § 146 odst. 2 písm.
a) tr. řádu.
20. Podle § 2 odst. 1 tr. řádu nikdo nemůže být stíhán jinak než ze
zákonných důvodů a způsobem, který stanoví tento zákon. Toto ustanovení tak
vyjadřuje zásadu řádného zákonného procesu, případně též zvanou zásadu stíhání
jen ze zákonných důvodů, přičemž jde o nejdůležitější zásadu trestního procesu.
Přitom porušení zákona, jde-li o toto ustanovení, je shledáváno v současném
porušení ustanovení následujícího.
21. Podle § 146 odst. 2 písm. a) tr. řádu jestliže lhůta k podání
stížnosti již všem oprávněným osobám uplynula a stížnosti nebylo vyhověno podle
odstavce 1 (upravujícího tzv. autoremeduru), policejní orgán předloží věc k
rozhodnutí státnímu zástupci, který vykonává nad přípravným řízením dozor, a
jde-li o stížnost proti usnesení, k němuž dal tento státní zástupce souhlas
nebo pokyn, jeho prostřednictvím nadřízenému státnímu zástupci. Zásadně tak o
stížnosti proti usnesení policejního orgánu má rozhodovat státní zástupce,
který vykonává nad přípravným řízením dozor, z tohoto rozhodování je však
vyloučen, dal-li k takovému usnesení pokyn nebo souhlas, pak rozhoduje státní
zástupce nadřízený, tj. zásadně státní zástupce bezprostředně nadřízeného
státního zastupitelství.
22. Výkladu ustanovení § 146 odst. 2 písm. a) tr. řádu se opakovaně
věnoval ve své judikatuře Nejvyšší soud. Již v rozhodnutí č. 14/1973 Sb. rozh.
tr. Nejvyšší soud konstatoval, že o stížnosti proti usnesení vyšetřovatele nebo
vyhledávacího orgánu, k němuž dal pokyn nebo souhlas prokurátor, který vykonává
nad přípravným řízením dozor, nerozhoduje tento prokurátor, nýbrž prokurátor
jemu nadřízený. V dalším publikovaném rozhodnutí č. 7/2010 Sb. rozh. tr. dospěl
Nejvyšší soud k závěru, že pokyn k zahájení trestního stíhání může být dán i v
rámci odůvodnění usnesení, jímž státní zástupce vykonávající dozor zruší
usnesení policejního orgánu o odložení věci podle § 159a odst. 1 tr. řádu a v
němž současně uvede, že jediným možným a správným postupem v předmětné věci je
zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 tr. řádu; i když takový názor
byl obsažen jen v odůvodnění usnesení a nebyl výslovně označen jako pokyn
například ve smyslu § 174 odst. 2 písm. a), písm. d) tr. řádu, jde o takový
pokyn, jaký předpokládá i ustanovení § 146 odst. 2 písm. a) tr. řádu, takže o
stížnosti podané proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání
vydanému z podnětu uvedeného pokynu nemůže rozhodnout dozorující státní
zástupce, nýbrž jemu nadřízený státní zástupce. V tomto rozhodnutí tak Nejvyšší
soud vyjádřil, že není rozhodující forma pokynu, nýbrž je třeba v konkrétním
případě posoudit, zda jde o pokyn z hlediska materiálního, a nikoli formálního.
Na to navázal i v dalším publikovaném rozhodnutí č. 8/2013 Sb. rozh. tr., v
němž dokonce Nejvyšší soud vyslovil názor, že za pokyn, na jehož základě bylo
zahájeno trestní stíhání, pro což je pak vyloučen z rozhodování o stížnosti
proti takovému usnesení, je nutné považovat jednak výslovný písemný pokyn
státního zástupce vykonávajícího dohled podle § 12d odst. 1 ZSZ, jednak i
přípisy výslovně jako takový pokyn neoznačené, jestliže jejich smyslem bylo
usměrnit postup státního zástupce nejblíže nižšího státního zastupitelství,
který vykonával dozor v přípravném řízení, tak, aby bylo zahájeno trestní
stíhání obviněného pro konkrétní trestný čin včetně toho, jak má být popsán
skutek, neboť jde o postup, jehož význam je fakticky stejný jako pokyn podle §
12d odst. 1 ZSZ. Z posledně dvou uvedených publikovaných rozhodnutí Nejvyššího
soudu vyplývá, že je třeba posuzovat vždy individuálně, nakolik svým postupem
státní zástupce vykonávající dozor, příp. dokonce i dohled, ovlivnil rozhodnutí
policejního orgánu. Je tedy třeba na činnost takového státního zástupce
nahlížet materiálně a nerozhoduje, zda procesní postup policejního orgánu
ovlivnil formálně správným postupem, tedy zda tak učinil písemně přípisem
označeným jako pokyn k zahájení trestního stíhání či jinak. Uvedená judikatura
se však týká pokynů, nikoli vyslovení souhlasu s postupem policejního orgánu.
23. Na zmíněnou judikaturu navazují další rozhodnutí Nejvyššího soudu,
jež nebyla publikována ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu. Předně je namístě zmínit rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2013,
sp. zn. 5 Tz 94/2012, který se věnuje podrobnému výkladu pojmů pokyn a souhlas
ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2 písm. a) tr. řádu. Podle citovaného rozsudku
se pokynem podle § 146 odst. 2 písm. a) tr. řádu rozumí nejen pokyn vydaný
podle § 12d odst. 1 a 2 ZSZ nebo pokyn podle § 174 odst. 2 písm. a) a d) tr.
řádu, ale také jiné úkony státního zástupce výslovně neoznačené jako pokyn,
jestliže však vyjadřují jednoznačný názor na otázku důležitou pro řešení věci.
Přitom postačí uvedení těchto úkonů jen v odůvodnění usnesení či v písemně
zachycené zprávě o prověrce trestního spisu v rámci dozorové činnosti státního
zástupce. Za souhlas podle § 146 odst. 2 písm. a) tr. řádu je třeba považovat
nejen úkony takto v zákoně výslovně označené, ale také další úkony státního
zástupce, kterými vyjadřuje své kladné stanovisko ke konkrétnímu rozhodnutí
policejního orgánu. V odůvodnění tohoto rozsudku pak Nejvyšší soud připomněl,
že státní zástupce je oprávněn v rámci dozoru nad zachováváním zákonnosti v
přípravném řízení usměrňovat činnost policejního orgánu a v rámci tohoto
oprávnění také vyjádřit právní názor na posuzovanou věc. Za souhlas ve smyslu §
146 odst. 2 písm. a) tr. řádu proto lze považovat nejen úkon státního zástupce
takto výslovně označený a vyžadovaný (např. podle § 76 odst. 1, § 79 odst. 1, §
79a odst. 1, § 79c odst. 2, § 79e odst. 1, § 83b odst. 1 tr. řádu a dalších
ustanovení), ale podobně, jak bylo předtím uvedeno ohledně pojmu pokyn, též
další úkony státního zástupce, jimiž vyjadřuje své kladné stanovisko ke
konkrétnímu rozhodnutí policejního orgánu. Takový souhlas pak může být rovněž
obsažen i v písemně zachycené zprávě o prověrce trestního spisu v rámci dozoru
státního zástupce nad zachováváním zákona v přípravném řízení (§ 157 odst. 2, §
174 tr. řádu). Ovšem tento případ popsaný v dřívějším rozsudku Nejvyššího soudu
není srovnatelný s nyní projednávanou věcí, protože státní zástupce OSZ v
Ostravě nic takového v rámci prověrky trestního spisu neučinil.
24. Vhodné je také zmínit další rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7.
2013, sp. zn. 7 Tz 32/2013, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že za souhlas
ve smyslu § 146 odst. 2 písm. a) tr. řádu je třeba považovat i případ, kdy
policejní orgán konající vyšetřování v určité trestní věci již před zahájením
trestního stíhání obviněného věděl od dozorujícího státního zástupce, že
usnesení o zahájení trestního stíhání bude akceptováno, na čemž nic nemění ani
skutečnost, že dozorující státní zástupce dal k trestnímu stíhání souhlas
způsobem, který trestní řád neupravuje. V této věci ovšem byl souhlas dovozen z
úředního záznamu policejního orgánu založeného do spisu, že s dozorujícím
státním zástupcem bylo dohodnuto, že zahájení trestního stíhání nic nebrání po
vydání souhlasu prezidenta republiky s trestním stíháním soudce. Podstatou této
dohody byl stejný náhled policejního orgánu a dozorujícího státního zástupce na
další procesní postup v případě splnění konkrétní podmínky nezávislé na jejich
vůli, přičemž státní zástupce vykonávající dozor k němu předem avizoval své
kladné stanovisko. Tak tomu ovšem v nyní projednávaném případě nebylo, z
předloženého spisového materiálu nevyplývá, že by k takové dohodě mezi
policejním orgánem a státním zástupcem OSZ v Ostravě došlo.
25. Ministr spravedlnosti dovozoval faktické udělení souhlasu státním
zástupcem OSZ v Ostravě z toho, že dozorovému státnímu zástupci policejní orgán
nejprve předložil spisový materiál, vzápětí mu na základě telefonické dohody
poslal koncept výrokové části usnesení, který státní zástupce OSZ v Ostravě
založil do spisu a zároveň v něm podtrhl jedno slovo v právní větě, které pak
bylo policejním orgánem nahrazeno jiným slovem (vyjadřujícím jinou alternativu
jednání). Skutečnost, že uvedené poznámky učinil státní zástupce, dovodil
ministr spravedlnosti pouze z toho, že na první pohled bylo podtržení provedeno
stejným perem, jakým státní zástupce psal referát na č. l. 72, resp. jakým
očísloval listy při tzv. žurnalizaci spisu. Takové tvrzení je ovšem na úrovni
spekulace, nebylo stěžovatelem podloženo žádným důkazem, z něhož by bylo možné
dovodit jeho pravdivost. Sporná skutečnost, že text na různých listech psala
táž osoba, se zpravidla prokazuje znaleckým zkoumáním z oboru kriminalistiky,
odvětví písmoznalectví (k prokázání, že pero vedla stejná ruka), popř. odvětví
chemické expertizy (k prokázání, že bylo užito stejné pero), není-li možné
prokázat danou skutečnost efektivněji (zejména svědeckými výpověďmi). V daném
případě ale stěžovatel nenabídl žádné důkazy, jimiž by své domněnky podpořil.
26. Ovšem i v případě, pokud by skutečně bylo najisto postaveno, že
krátký tah perem na konceptu výrokové části usnesení o zahájení trestního
stíhání učinil státní zástupce vykonávající dozor a třeba tím i upozornil
policejní orgán na nějakou zjevnou nesprávnost, neznamená to automaticky, že se
zbytkem usnesení vyjadřuje svůj souhlas, zvláště má-li k dispozici jen jeho
výrok bez odůvodnění. Tato skutečnost je o to významnější, že právě na
odůvodnění usnesení v dané věci záleželo i s ohledem na předchozí výtky státní
zástupkyně KSZ v Ostravě vykonávající dohled. Nejvyšší soud je toho názoru, že
nelze zcela paralyzovat dozorová oprávnění státního zástupce, která by
vylučovala prakticky jakoukoliv komunikaci mezi ním a policejním orgánem z
obavy, aby se státní zástupce pro futuro nevyloučil z možnosti rozhodovat o
opravném prostředku, tím, že jakékoliv pokyny a vedení policejního orgánu budou
a priori považovány za vyjádření souhlasu s budoucím procesním postupem
policejního orgánu. Není možné užít zcela bezbřehý extenzivní výklad pojmu
souhlas, jak to učinil stěžovatel. Ostatně s předestíráním zamýšleného postupu
ze strany policejního orgánu státnímu zástupci vykonávajícímu dozor v trestních
věcech počítá i pokyn obecné povahy nejvyšší státní zástupkyně č. 8/2009 o
trestním řízení, který připomněl i sám stěžovatel a v jehož čl. 12 se výslovně
uvádí, že pokyn či souhlas státního zástupce policejnímu orgánu k vydání
usnesení [ve smyslu § 146 odst. 2 písm. a) tr. řádu] musí být písemný, přitom
se za souhlas nepovažuje vzetí na vědomí zamýšleného postupu policejního
orgánu. Pokud by byla dovedena myšlenka předestřená ve stížnosti pro porušení
zákona do důsledků, šlo by o vyjádření tzv. konkludentního souhlasu dozorovým
státním zástupcem s dalším postupem policejního orgánu ve všech případech, kdy
by se státní zástupce dozvěděl o záměru policejního orgánu zahájit trestní
stíhání a aktivně by proti takovému záměru nezasáhl pokynem, aby trestní
stíhání zahajováno nebylo a aby byla např. věc odložena. Takový výklad by totiž
mohl vést k absurdním důsledkům, buď na straně jedné k zásadnímu oslabení
pozice dozorového státního zástupce a k extrémnímu zúžení možností aktivního
vedení policejního orgánu již ve fázi prověřování, nebo na straně druhé k
zásadnímu přesunutí rozsáhlé agendy rozhodování o stížnostech proti usnesením
policejního orgánu na státní zastupitelství vyšších stupňů v soustavě státního
zastupitelství.
27. V projednávaném případě policejní orgán předložil dozorovému
státnímu zástupci jednak spisový materiál, jednak následně i koncept výrokové
části usnesení. Státní zástupce v tomto stadiu řízení aktivně sám neurčoval,
zda policejní orgán má zahájit trestní stíhání, žádný takový pokyn nevydal, což
vyplývá i z toho, že policejní orgán při předložení spisu avizoval dopředu
zamýšlený postup (v rámci podání zprávy k probíhajícímu řízení z 12. 1. 2015,
jak bylo rozvedeno shora). Následně policejní orgán předložil dozorovému
státnímu zástupci po telefonické dohodě koncept výrokové části usnesení, opět
šlo o jeho vlastní návrh, do něhož státní zástupce nijak nezasahoval, nedával
mu žádný pokyn, jak jej má formulovat. Pak podle verze ministra spravedlnosti
(ovšem neprokázané, jak bylo rozvedeno shora) měl zřejmě dozorový státní
zástupce policejní orgán upozornit, že zvolená varianta jednání („odstranil“)
neodpovídá popisu skutku v konceptu. Poté policejní orgán opět sám rozhodl
usnesením o zahájení trestního stíhání, přičemž v právní větě nahradil formu
jednání v podobě odstranění za jinou alternativu v podobě zcizení („zcizil“).
Ani stěžovatel přitom netvrdí, zda dozorový státní zástupce jen policejní orgán
upozornil na uvedenou nesrovnalost, nebo jej dokonce instruoval, jak má právní
větu nově formulovat a kterou variantu z více možných zákonných alternativ má
zvolit, přesto (i při nejednoznačnosti vlastního tvrzení, co se vlastně
odehrálo) v tom spatřuje aktivní zásah státního zástupce do obsahu rozhodnutí,
který by jej vyloučil z rozhodování o opravném prostředku proti usnesení o
zahájení trestního stíhání. Takové tvrzení by ovšem spíše odpovídalo tomu, že
státní zástupce dal policejnímu orgánu pokyn a nikoli souhlas ve smyslu § 146
odst. 2 písm. a) tr. řádu, přesto stěžovatel zřejmě při vědomí jisté
spekulativnosti vlastní verze skutkového děje z toho dovodil alespoň
konkludentní vyjádření souhlasu se zbytkem usnesení. Tento souhlas ovšem není
vůbec ničím doložen, ze spisu nevyplývá, že po předložení stížnosti proti
usnesení policejního orgánu nebude dozorový státní zástupce s jeho argumentací
i s ohledem na předchozí závazné pokyny státních zástupců KSZ v Ostravě uložené
v rámci dohledu souhlasit a případně rozhodnutí opětovně nezruší.
28. Rozhodně přitom nelze konstatovat, že státní zástupce OSZ v Ostravě
v daném případě prosazoval svou vůli směřující k zahájení trestního stíhání
obviněného, a nebyla proto zaručena jeho nestrannost a objektivita, což je
primárním smyslem ustanovení § 146 odst. 2 písm. a) tr. řádu a opodstatněním
pro jeho vyloučení z rozhodování o stížnosti proti takovému usnesení, k jehož
vydání dal pokyn či s ním vyslovil souhlas. V daném případě totiž státní
zástupce OSZ v Ostravě první ve věci vydané usnesení o zahájení trestního
stíhání obviněného zrušil (viz shora), následně akceptoval rozhodnutí
policejního orgánu o odložení věci, dokonce bez věcného vyřízení založil další
trestní oznámení poškozeného s tím, že v totožné věci již jednou bylo
rozhodnuto o jejím odložení. Teprve na zásah státního zástupce KSZ v Ostravě
vykonávajícího dohled z podnětu poškozeného ukládal pokyny policejnímu orgánu
směřující k prověření věci a v souladu s pokyny nadřízeného státního zástupce
až poté uložil policejnímu orgánu podruhé usnesením zahájit trestní stíhání
obviněného, toto usnesení s dalšími závaznými pokyny bylo zrušeno usnesením
státní zástupkyně KSZ v Ostravě. Státní zástupce OSZ v Ostravě se tak snažil
maximálně vyhovět závazným pokynům nadřízeného státního zástupce vykonávajícího
dohled.
29. Nad rámec uvedeného je třeba dodat, že při třetím zahájení trestního
stíhání usnesením policejního orgánu (z 16. 1. 2015) již nepůsobil dřívější
pokyn k zahájení trestního stíhání vydaný státním zástupcem OSZ v Ostravě
policejnímu orgánu dne 1. 7. 2014, protože ten byl „konzumován“ v pořadí druhým
usnesením o zahájení trestního stíhání ze dne 22. 7. 2014. Pokyn státního
zástupce k vydání určitého usnesení přitom působí pouze ve vztahu ke
konkrétnímu usnesení, a nikoli k neurčitému počtu usnesení určitého typu, je
zcela vyčerpán již v případě jeho prvního splnění. Není tak možné konstruovat
(ostatně ani stěžovatel tak nečiní), že i v době v pořadí třetího zahájení
trestního stíhání obviněného (ze dne 16. 1. 2015) přetrvávaly účinky pokynu k
zahájení trestního stíhání vydaného dne 1. 7. 2014.
30. Nelze souhlasit ani s argumentací uvedenou obviněným ve vyjádření ke
stížnosti pro porušení zákona, že sám policejní orgán v odůvodnění svého
usnesení o zahájení trestního stíhání přiznal, že rozhodl o zahájení trestního
stíhání na základě pokynu dozorového státního zástupce. Takové přiznání nelze
dovozovat z první věty odůvodnění tohoto usnesení, jak to činil obviněný, který
záměrně citoval jen počátek, nikoli větu celou, která má jiný smysl. Předně je
třeba upozornit, že uvedená pasáž odůvodnění usnesení o zahájení trestního
stíhání ze dne 16. 1. 2015 je identická s textem usnesení o zahájení trestního
stíhání ze dne 22. 7. 2014 (č. l. 35 a násl. dozorového spisu státního
zástupce), dokonce včetně pravopisných a stylistických chyb (chybného
skloňování, chyb v interpunkci apod.). To platí vlastně o převažující většině
odůvodnění tohoto usnesení, které policejní orgán beze změn převzal z
předchozího rozhodnutí, jen je doplnil o nově získané poznatky, které uvedl na
konci odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 16. 1. 2015.
Především je ale třeba upozornit, že policejní orgán v uvedené první větě
odůvodnění odkazuje na pokyny týkající se prověřování a nikoli na pokyn k
zahájení trestního stíhání. Je možné uznat, že formulace užitá policejním
orgánem není nejzdařilejší a může svádět k mylnému výkladu, ale z celého textu
věty je patrné, že pokyn podle § 157 odst. 2 tr. řádu se týkal prověření nových
skutečností zjištěných na základě druhého trestního oznámení Ing. P. B. , po
němž se pokračovalo v prověřování. Šlo tedy o pokyny dozorového státního
zástupce uložené policejnímu orgánu po zásahu dohledového státního zástupce KSZ
v Ostravě k řádnému prověření podaných trestních oznámení a nikoli o pokyn k
zahájení trestního stíhání. Ani z uvedené formulace tak nevyplývá, že by
dozorový státní zástupce vyslovil se zahájením trestního stíhání souhlas nebo
že by dokonce k němu dal pokyn.
V. Závěrečné shrnutí
31. Ze všech shora rozvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že
stížnost pro porušení zákona není důvodná, v předmětné věci nedošlo usnesením
státního zástupce OSZ v Ostravě k vytýkanému porušení zákona v ustanoveních § 2
odst. 1 a § 146 odst. 2 písm. a) tr. řádu. Proto Nejvyšší soud stížnost pro
porušení zákona jako nedůvodnou zamítl podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. řádu a
učinil tak v neveřejném zasedání podle § 274 tr. řádu in fine.
Poučení: Proti rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona není opravný
prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 9. 2016
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu
Vyhotovil:
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.