5 Tz 48/2023-2638
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 6. 2023 o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněné A. J., nar. XY v XY, XY, trvale bytem XY č. XY, XY, státní příslušnice Ukrajiny, proti výroku pod bodem II. pravomocného usnesení Městského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2020, sp. zn. 3 T 6/2019, jímž bylo rozhodnuto o započítání části vykonaného trestu zákazu činnosti, takto:
Podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona zamítá.
I. Napadené rozhodnutí
1. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2020, sp. zn. 3 T 6/2019, bylo pod bodem II. rozhodnuto podle § 92 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“) a § 334 odst. 1 tr. ř., že se obviněné A. J. do společného trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu poskytování sociálních služeb a úkonů sociálních služeb ve smyslu zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, a zákazu poskytování zdravotních služeb včetně úkonů zdravotní péče ve smyslu zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (dále jen „trest zákazu činnosti poskytování sociálních a zdravotních služeb“), uloženého na dobu 3 let rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. 3 T 6/2019, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 9 To 546/2019, započítává část vykonaného trestu zákazu činnosti poskytování sociálních a zdravotních služeb od 27. 5. 2020 do 25. 6. 2020, který byl obviněné uložen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 5 To 53/2018, jímž byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 14 T 114/2016, ve výroku o trestu, a to na základě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2020, sp. zn. 5 Tdo 562/2019, jímž bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 5 To 53/2018, a to v části, v níž byla zamítnuta odvolání obviněných proti výrokům o trestech, které jim byly uloženy rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 14 T 114/2016. 2. Toto usnesení Městského soudu v Brně bylo obviněné A. J. doručeno dne
14. 9. 2020. Obviněná proti tomuto usnesení stížnost nepodala a usnesení nabylo právní moci dne 18. 9. 2020. V odůvodnění tohoto usnesení Městský soud v Brně mimo jiné uvedl, že k vykonané části trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu živnostenského podnikání, který byl uložen původním rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 14 T 114/2016, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 5 To 53/2018, jehož výkon započal dne 30. 5. 2018, nelze přihlížet, neboť nově byl právě ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27.
5. 2020, sp. zn. 5 To 53/2018, uložen jiný druh zákazu činnosti na dobu 3 let. Tento zákaz činnosti obviněná začala vykonávat dnem 27. 5. 2020, tj. právní mocí rozsudku Krajského soudu v Brně ve věci vedené pod sp. zn. 5 To 53/2018. Ačkoli tedy Městský soud v Brně tímto usnesením pod bodem I. do zkušební doby podmíněného odsouzení v rámci uloženého společného trestu za pokračování v trestném činu započítal i vykonanou část zkušební doby podmíněného odsouzení od 30. 5. 2018, do trestu zákazu činnosti dobu od tohoto data nezapočítal s argumentem, že byl uložen jiný trest zákazu činnosti.
II. Stížnost pro porušení zákona
3. Proti výroku pod bodem II. usnesení Městského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2020, sp. zn. 3 T 6/2019, podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněné A. J.
4. Podle ministra spravedlnosti měl Městský soud v Brně obviněné do společného trestu zákazu činnosti započítat část vykonaného trestu zákazu činnosti za dobu od 30. 5. 2018, kdy nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 14 T 114/2016, jímž byl obviněné za trestný čin neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 18 měsíců, a zároveň byl obviněné podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu živnostenského podnikání podle zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (dále jen „trest zákazu činnosti živnostenského podnikání“), na dobu 3 let, přičemž odvolání obviněné proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně bylo Krajským soudem v Brně usnesením ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 5 To 53/2018, podle § 256 tr. ř. zamítnuto. Ministr spravedlnosti zaujal názor, že obviněné měla být shora uvedeným usnesením do trestu zákazu činnosti započítána i doba od 30. 5. 2018 nejméně do dne 30. 1. 2020, neboť v tento den Nejvyšší soud svým usnesením sp. zn. 5 Tdo 562/2019 z podnětu dovolání dalších spoluobviněných i ve prospěch obviněné A. J. (za použití § 261 tr. ř.) usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 5 To 53/2018, zrušil v části, v níž byla zamítnuta odvolání obviněných proti výrokům o trestech uložených soudem prvního stupně, dále ve výrocích obsahově navazujících na zrušenou část rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
5. Při zápočtu i vykonané části trestu zákazu činnosti živnostenského podnikání, který byl „obsahově širším trestem zákazu činnosti“ než trest zákazu činnosti poskytování sociálních a zdravotních služeb, jež byl uložen později, by obviněná trest zákazu činnosti vykonala již ke dni 30. 5. 2021. V důsledku nesprávného rozhodnutí učiněného na podkladě chybného výkladu ustanovení § 92 odst. 2 tr. zákoníku tak podle ministra spravedlnosti došlo k nezákonnému prodloužení zákazu činnosti až do 27. 5. 2023.
6. Ministr spravedlnosti připomněl i průběh řízení ve věci obviněné a dalších společně s ní stíhaných osob a zdůraznil, že po výše zmíněném rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2020, sp. zn. 5 Tdo 562/2019, který vytkl uložení příliš široce vymezeného trestu zákazu činnosti, Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 5 To 53/2018, mimo jiné i z podnětu odvolání A. J. zrušil rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 14 T 114/2016, ve výroku o trestu a obviněné uložil za přečin podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu 18 měsíců, a dále podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil i trest zákazu činnosti poskytování sociálních a zdravotních služeb na dobu 3 let.
7. Obviněná A. J. byla dále rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. 3 T 6/2019, při zrušení výroku o vině o pokračujícím přečinu neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku a celého výroku o trestu, jakož i navazujících výroků, které měly v uvedeném výroku o vině svůj podklad, z rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 14 T 114/2016, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 5 To 53/2018, uznána vinnou přečinem neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku a byla odsouzena podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 45 odst. 1 tr. zákoníku ke společnému trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 2,5 roku, a dále byl obviněné podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti živnostenského podnikání na dobu 3 let. Proti tomuto rozsudku podala obviněná A. J. odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 9 To 546/2019, tak, že zrušil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. 3 T 6/2019, ve výroku o trestech a obviněné podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 45 odst. 1 tr. zákoníku uložil společný trest odnětí svobody v trváni 18 měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 let, a dále obviněné podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti poskytování sociálních a zdravotních služeb na dobu 3 let.
8. Ministr spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona namítl, že usnesení Městského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2020, sp. zn. 3 T 6/2019, je ve výroku pod bodem II. chybné, neboť do trestu zákazu činnosti nebyla započítána doba od 30. 5. 2018 nejméně do dne 30. 1. 2020, v důsledku čehož došlo k nezákonnému faktickému prodloužení trestu zákazu činnosti a k porušení zákona v neprospěch obviněné. K přezkumu tohoto usnesení soudu prvního stupně v rámci stížnostního řízení nedošlo, obviněná totiž nevyužila právo podat stížnost proti tomuto usnesení z důvodu svého špatného zdravotního stavu a probíhající onkologické léčby.
Na nesprávný postup upozornila Městský soud v Brně až ve svých podáních ze dne 2. 2. 2021 (viz č. l. 2549-2550 spisu), ze dne 14. 6. 2021 (viz č. l. 2580-2581 spisu) a ze dne 4. 3. 2022 (viz č. l. 2607-2610 spisu), v nichž se dožadovala autoremedury, přičemž předseda senátu přípisem ze dne 25. 11. 2022 (č. l. 2625 spisu) neshledal podmínky pro zrušení napadeného usnesení. Tyto skutečnosti podle ministra spravedlnosti nebrání podání stížnosti pro porušení zákona ve prospěch obviněné.
9. Ministr spravedlnosti připomněl znění ustanovení § 92 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož jestliže byl pachatel soudem nebo jiným orgánem potrestán a došlo k jeho novému odsouzení pro týž skutek, započítá se mu vykonaný trest do uloženého trestu, pokud je vzhledem k druhu uloženého trestu započítání možné. Obdobně postupuje soud, uložil-li pachateli trest úhrnný nebo souhrnný (§ 43 tr. zákoníku) nebo společný trest za pokračování v trestném činu (§ 45 tr. zákoníku). V této souvislosti zdůraznil, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20.
11. 2019, sp. zn. 3 T 6/2019, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 9 To 546/2019, byla obviněná A. J. odsouzena podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 45 odst. 1 tr. zákoníku ke společnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Obviněné byl rovněž podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti poskytování sociálních a zdravotních služeb na dobu 3 let, přičemž šlo o trest společný za současného zrušení výroku o vině a trestu z rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 17.
10. 2017, sp. zn. 14 T 114/2016, jakož i navazujících výroků, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad. Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 9 To 546/2019, zcela akceptoval právní názor Nejvyššího soudu z jeho usnesení ze dne 30. 1. 2020, sp. zn. 5 Tdo 562/2019, že trest zákazu činnosti byl všem obviněným, včetně obviněné A. J., uložen ve zcela nepřiměřeném rozsahu a ve svém důsledku značně ztížil jejich situaci při uplatnění na trhu práce, což Nejvyšší soud vedlo ke zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30.
5. 2018, sp. zn. 5 To 53/2018, a to v části týkající se zamítnutí odvolání obviněných proti výrokům o trestech, které jim byly uloženy rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 14 T 114/2016, a v rozsahu zrušení přikázal odvolacímu soudu věc znovu projednat a rozhodnout. Ministr spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona citoval důvody, které Nejvyšší soud k jeho rozhodnutí vedly, pro které konstatoval, že trest zákazu činnosti živnostenského podnikání je nutné považovat za trest příliš široce vymezený, bezdůvodně omezující zejména pracovní uplatnění obviněných a jejich resocializaci, přičemž takový trest ani nesouvisí s trestnou činností obviněných, kteří se dopustili trestné činnosti porušením zákona o sociálních službách a zákona o zdravotních službách, nikoli porušením zákona o živnostenském podnikání.
Následně s vědomím tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu Krajský soud v Brně původní zákaz činnosti obsahově zúžil ve svém rozsudku ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 5 To 53/2018, na zákaz činnosti omezený pouze na užší oblast poskytování sociálních a zdravotních služeb na dobu 3 let.
10. Z uvedeného je tak zcela evidentní, že tímto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 5 To 53/2018, nedošlo k uložení jiného druhu zákazu činnosti, jak se domníval Městský soud v Brně v napadeném usnesení ve výroku pod bodem II. o započítání trestu podle § 92 odst. 2 tr. zákoníku, ale pouze ke zúžení, resp. zpřesnění původně uloženého, nezákonně příliš široce vymezeného trestu zákazu činnosti. V této souvislosti ministr spravedlnosti i namítl, že pokud o podaném dovolání v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 14 T 114/2016 bylo rozhodnuto ve prospěch obviněné, nemohlo v konečném důsledku postupem Městského soudu v Brně v usnesení o započítání trestu dojít ke zhoršení pozice obviněné, jak k tomu fakticky došlo zcela nelogickým výkladem rozhodnutí Krajského soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 5 To 53/2018, který pouze reflektoval právně závazný názor Nejvyššího soudu rozvedený v odůvodnění jeho usnesení ze dne 30. 1. 2020, sp. zn. 5 Tdo 562/2019.
11. Přitom smyslem ustanovení § 92 odst. 2 tr. zákoníku i § 74 odst. 1 tr. zákoníku je, aby nedocházelo k dalšímu nadbytečnému prodlužování doby, po kterou pachatel fakticky danou činnost nemůže vykonávat. Výkon trestu zákazu činnosti začíná právní mocí rozsudku, jímž byl uložen, a končí uplynutím doby, na kterou byl stanoven, nedošlo-li k podmíněnému upuštění od výkonu zbytku tohoto trestu podle § 90 odst. 1 a § 91 odst. 1, 3 tr. zákoníku. V důsledku výroku pod bodem II. napadeného usnesení Městského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2020, sp. zn. 3 T 6/2019, však došlo k nedůvodnému faktickému zhoršení postavení obviněné, neboť Městský soud v Brně svým nesprávným a nezákonným zápočtem uložený trest zákazu činnosti de facto prodloužil. K tomuto ministr spravedlnosti dodal, že zamýšleným účelem zákonodárce ohledně institutu započítání trestu je započíst již fakticky vykonaný zákaz činnosti, nikoliv vytvořit novou skutečnost na základě které je trest zákazu činnosti fakticky prodloužen.
12. Ministr spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona namítl, že obviněná A. J. byla rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 14 T 114/2016, a rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 11.2019, sp. zn. 3 T 6/2019, vystavena nejenom trestu zákazu činnosti v nezákonné šíři, jak ve svém usnesení konstatoval Nejvyšší soud, ale dokonce poté, co Nejvyšší soud poukázal na nezákonnost takového zákazu činnosti a ten byl zúžen pouze na zákaz činnosti v sociální sféře, Městský soud v Brně napadeným usnesením ze dne 28. 8. 2020, sp. zn. 3 T 6/2019, obviněné chybným a formalistickým výkladem tento trest zákazu činnosti nad trest uložený rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 9 To 546/2019, ještě prodloužil, neboť nesprávně zúžil započitatelnou dobu zákazu činnosti. Správně totiž měl Městský soud v Brně obviněné do společného trestu zákazu činnosti započítat část vykonaného trestu zákazu činnosti za dobu od 30. 5. 2018 (datum právní moci rozsudku Okresního soudu v Blansku ve věci sp. zn. 14 T 114/2016) do minimálně 30. 1. 2020 (datum usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 562/2019), a nikoli pouze dobu od 27. 5. 2020 do 25. 6. 2020. Z uvedeného je zřejmé, že při správném zápočtu doby vykonané části trestu by obviněná A. J. měla trest zákazu činnosti vykonán již ke dni 30. 5. 2021. V důsledku nesprávného rozhodnutí Městského soudu v Brně však v neprospěch obviněné fakticky došlo k nezákonnému prodloužení trestu zákazu činnosti do 27. 5. 2023, což odůvodnilo podání této stížnosti pro porušení zákona ve smyslu § 266 odst. 2 tr. ř., neboť usnesením Městského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2020, sp. zn. 3 T 6/2019, došlo k porušení zákona v neprospěch obviněné A. J., a to v ustanovení § 92 odst. 2 tr. zákoníku, když chybným výkladem tohoto ustanovení fakticky došlo k nezákonnému prodloužení trestu zákazu činnosti uloženého rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 9 To 546/2019, o dva roky.
13. V závěru podané stížnosti pro porušení zákona pak ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 1 tr. ř. vyslovil, že výrokem pod bodem II. usnesení Městského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2020, sp. zn. 3 T 6/2019, byl porušen zákon v ustanovení § 92 odst. 2 tr. zákoníku, a s odkazem na ustanovení § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení ve výroku pod bodem II. Městského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2020, sp. zn. 3 T 6/2019, zrušil a dále zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona
14. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se zcela ztotožnil s podanou stížností pro porušení zákona i její argumentací a učinil stejný návrh na rozhodnutí Nejvyššího soudu, jaký je obsažen ve stížnosti pro porušení zákona. Pokud by Nejvyšší soud shledal důvody pro učinění jiného rozhodnutí, vyslovil souhlas s tím, aby takto rovněž rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu § 274 odst. 4 tr. ř. III. Posouzení důvodnosti stížnosti pro porušení zákona
15. Nejvyšší soud shledal stížnost pro porušení zákona podle § 266 odst. 1 tr. ř. přípustnou a z jejího podnětu přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku napadeného usnesení v rozsahu a z důvodů uvedených ve stížnosti pro porušení zákona, jakož i řízení předcházející napadanému usnesení, a dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona není důvodná, byť lze souhlasit s argumentací ministra spravedlnosti, že obviněné do uloženého trestu zákazu činnosti správně měla být započítána doba od 30. 5. 2018 (den právní moci rozsudku v trestní věci obviněné vedené pod sp. zn. 14 T 114/2016 u Okresního soudu v Blansku) do 30. 1. 2020 (den rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 5 Tdo 562/2019, kterým bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 5 To 53/2018). Nejvyšší soud přitom tímto usnesením ze dne 30. 1. 2020, sp. zn. 5 Tdo 562/2019, z podnětu dovolání spoluobviněných obviněné A. J. podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. ohledně těchto spoluobviněných a s přiměřeným použitím § 261 tr. ř. také ohledně obviněné zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 5 To 53/2018, a to pouze v té části, v níž byla zamítnuta odvolání obviněných proti výrokům o trestech, které jim byly uloženy rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 14 T 114/2016, současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušenou část rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Jak správně uvedl již ministr spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona, důvodem tohoto rozhodnutí byla skutečnost, že Nejvyšší soud shledal důvodnými námitky obviněných, kteří vytýkali, že jim byl zcela nesprávně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu veškerého, tedy jakéhokoliv podnikání, přičemž takto uložený trest je zcela nepřiměřený a znemožňuje obviněným obživu v jakékoliv oblasti.
16. V této souvislosti Nejvyšší soud připomněl, že trest zákazu činnosti má zabránit pachateli v dalším páchání trestné činnosti, jeho smyslem je dočasně vyřadit pachatele z možnosti zastávat a vykonávat určité zaměstnání, povolání a funkci nebo vykonávat činnosti, ke kterým je zapotřebí zvláštního povolení nebo oprávnění nebo jejichž výkon upravují zvláštní předpisy v souvislosti s nimiž pachatel vyvolal vážné pochybnosti o své způsobilosti k výkonu těchto činností. Podmínkou uložení trestu zákazu činnosti je spáchání trestného činu v souvislosti s touto činností, přičemž souvislost mezi spáchaným trestným činem a touto činností, která má být zakázána, vymezuje obsah tohoto zákazu, tedy druh činnosti, který je předmětem trestu zákazu činnosti.
Zmíněná souvislost musí být užší, přímá, bezprostřední, i když činnost, kterou lze zakázat, nemusí být znakem objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu. Smyslem trestu zákazu činnosti je zabránit pachateli vykonávat jen takovou činnost, která mu dává příležitost k páchání trestných činů určitého druhu. Pokud jde o rozsah zákazu činnosti, je nutno vycházet především ze souvislosti činnosti se spáchaným trestným činem. Příliš úzké vymezení nebude zaručovat dostatečnou ochranu společnosti před opakováním trestného činu ze strany pachatele, příliš široké určení může bezdůvodně omezovat pracovní, společenské a jiné uplatnění pachatele a jeho resocializaci.
Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí učinil závěr, že trest zákazu činnosti uložený všem obviněným měl Okresní soud v Blansku vymezit tak, aby jím byla postihnuta výhradně činnost obviněných, která bezprostředně souvisela se spáchanou trestnou činností. Trest zákazu činnosti koncipovaný soudem prvního stupně tak, že se obviněným zakazuje živnostenské podnikání podle zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů, je nutné považovat za trest příliš široce vymezený, bezdůvodně omezující zejména pracovní uplatnění obviněných a jejich resocializaci, když navíc tento trest ani nesouvisel s trestnou činností obviněných, kteří se dopustili trestné činnosti
(neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku) porušením zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, ve znění pozdějších předpisů, a nikoliv porušením zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů. Takto široce koncipovaným trestem zákazu činnosti bylo obviněným zakázáno jakékoliv živnostenské podnikání, tedy i takové, které nesouviselo s trestnou činností obviněných, což bylo v přímém rozporu se smyslem a účelem trestu zákazu činnosti. Nebyl důvod ukládat obecný zákaz podnikatelské činnosti, k níž je třeba zvláštního povolení, ale obviněným bylo nutné zakázat právě takovou činnost, která jim umožnila spáchat daný trestný čin, resp. v tomto případě činnost, kterou vykonávali bez řádného oprávnění k poskytování sociálních a zdravotních služeb.
Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí uzavřel, že v posuzované trestní věci přicházel v úvahu úžeji formulovaný trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti omezeném pouze na užší oblast poskytování sociálních a zdravotních služeb.
17. Již z výše citované argumentace z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2020, sp. zn. 5 Tdo 562/2019, je zřejmé, že doba výkonu zákazu činnosti od 30. 5. 2018 do 30. 1. 2020, kdy Nejvyšší soud částečně zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 5 To 53/2018, jímž odvolání i obviněné A. J. proti rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 14 T 114/2016, bylo zamítnuto, měla být do společného trestu za pokračování v trestném činu ukládaného podle § 45 odst. 1 tr.
zákoníku v řízení vedeném u Městského soudu v Brně ve věci 3 T 6/2019 započítána, neboť tento vykonávaný trest zákazu činnosti živnostenského podnikání byl následně na základě zásahu Nejvyššího soudu omezen, resp. zúžen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 5 To 53/2018, na trest zákazu činnosti poskytování sociálních a zdravotních služeb. Tento trest zákazu činnosti pak převzal Krajský soud v Brně i v rámci odvolacího řízení v trestní věci Městského soudu v Brně vedené pod sp. zn. 3 T 6/2019, přičemž rozsudkem tohoto soudu ze dne 20.
11. 2019 opět nepřiměřeně široce vymezený trest zákazu činnosti živnostenského podnikání, který byl uložen na dobu tří let, korigoval svým rozsudkem ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 9 To 546/2019, Krajský soud v Brně, který obviněné mimo jiné uložil trest zákazu činnosti poskytování sociálních a zdravotních služeb, a to opět na dobu 3 let.
18. Argumentace uplatněná ve stížnosti pro porušení zákona ve vztahu k nezapočítání doby od 30. 5. 2018 do 30. 1. 2020 je tedy správná, avšak pomíjí skutečnost, že obviněná nevyužila svého práva podat stížnost proti usnesení ze dne 28. 8. 2020, sp. zn. 3 T 6/2019, ve které se mohla domáhat právě i zápočtu této doby do pravomocně uloženého trestu zákazu činnosti zmíněným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 9 To 546/2019. Pokud je uvedeno ve stížnosti pro porušení zákona, že obviněné bránily zdravotní obtíže podat stížnost proti usnesení o zápočtu již vykonané části trestu zákazu činnosti v zákonné třídenní lhůtě ve smyslu § 143 odst. 1 tr.
ř., je nutno připomenout, že obviněná ani následně nepožádala o navrácení lhůty k podání stížnosti, jak to předpokládá ustanovení § 61 odst. 1 tr. ř., a ani nijak nedoložila, že skutečně existovaly vážné zdravotní důvody bránící jí v podání stížnosti v zákonné lhůtě. Ostatně ani okolnost, že doba od 30. 5. 2018 do 30. 1. 2020 nebyla započítána do pravomocně uloženého trestu zákazu činnosti usnesením ze dne 28. 8. 2020, nebránila obviněné v tom, aby se zápočtu této doby do uloženého trestu zákazu činnosti domáhala později i po právní moci zmíněného usnesení.
Pokud soud prvního stupně o takovémto jejím návrhu nerozhodl, mohla se domáhat vydání tohoto rozhodnutí soudu prvního stupně postupem, který předpokládá ustanovení § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. Právo obviněné domáhat se vydání rozhodnutí o započítání výše uvedené doby do uloženého trestu zákazu činnosti přitom přímo vyplývalo z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Požadavek na rozhodnutí soudu prvního stupně o zápočtu doby od 30. 5. 2018 do 30. 1. 2020 do uloženého trestu zákazu činnosti obviněná A. J. řádně uplatnila až svým podáním ze dne 2. 2. 2021, přičemž o tomto jejím návrhu nebylo ve smyslu ustanovení § 92 odst. 2 tr. zákoníku do současné doby rozhodnuto. Vydání tohoto rozhodnutí obecně nebrání z hlediska zásady „ne bis in idem“ ani usnesení ze dne 28. 8. 2020, kterým byla do uloženého trestu zákazu činnosti započítána doba od 27. 5. 2020 do 25. 6.
2020, neboť argumentace v odůvodnění tohoto usnesení o důvodech nezapočítání do trestu zákazu činnosti doby od 30. 5. 2018 do 30. 1. 2020 není překážkou vydání rozhodnutí podle § 92 odst. 2 tr. zákoníku, jímž by bylo o započítání či nezapočítání této doby do trestu zákazu činnosti rozhodnuto. Za takovéto rozhodnutí nelze považovat ani přípis vyšší soudní úřednice soudu prvního stupně ze dne 13. 5. 2021, v němž tato obviněné sděluje, že po konzultaci s předsedou senátu neshledala podmínky pro využití autoremedury, stejně jako obdobný přípis předsedy senátu ze dne 25.
11.
2022, jímž reagoval na následné urgence obviněné, v nichž se opět dožadovala vydání rozhodnutí o započítání výše uvedené doby do uloženého trestu zákazu činnosti ze dne 14. 6. 2021 a ze dne 4. 3. 2022.
19. Hlavním důvodem pro zamítnutí stížnosti pro porušení zákona byl již opakovaně zdůrazněný závěr Nejvyššího soudu, že při rozhodování o stížnosti pro porušení zákona v každém konkrétním posuzovaném případě sice musí převážit zájem na plné zákonnosti rozhodnutí a postupu řízení, které napadenému rozhodnutí předcházelo, nad zájmem na stabilitě a nezměnitelnosti takového pravomocného rozhodnutí, avšak tento zájem může převážit pouze při zásadních a podstatných vadách, pro které nemůže rozhodnutí napadené stížností pro porušení zákona obstát (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2001, sp. zn. 7 Tz 290/2000, uveřejněné pod č. T 38 - II. ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2001). Je nutno v této souvislosti znovu zdůraznit, že obviněná nevyužila svého práva podat proti předmětnému rozhodnutí stížnost ani následně nespojila podání stížnosti se žádostí o navrácení lhůty k podání stížnosti, navíc předmětné rozhodnutí je rozhodnutím ve vykonávacím řízení, přičemž v této souvislosti nelze pominout ani ustanovení § 266 odst. 2 tr. ř., v němž je ve vztahu k výroku o trestu omezena možnost podání stížnosti pro porušení zákona jen na případy, pokud je trest ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo jestliže uložený druh trestu je v zřejmém rozporu s účelem trestu. Pokud zákonodárce takto ve vztahu k výroku o trestu omezil možnost podání stížnosti pro porušení zákona, tím spíše musí být důvody pro podání stížnosti pro porušení zákona omezeny v rámci vykonávacího řízení, které upravuje výkon jednotlivých druhů trestů.
20. Je nutno rovněž zdůraznit, že stížnost pro porušení zákona podaná ministrem spravedlnosti by měla být až posledním, nejzazším prostředkem k nápravě protiprávního stavu, který se uplatní až za situace, že není k dispozici prostředek jiný, který může uplatnit sám obviněný. Nelze ani pominout to, že obviněná A. J. v době podání stížnosti pro porušení zákona ministrem spravedlnosti již vykonala trest zákazu činnosti, tudíž v současné době již ani není v souvislosti s tímto trestem nijak na svých právech omezena.
IV. Závěrečné shrnutí
21. Ze všech shora rozvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že stížnost pro porušení zákona není důvodná. Nejvyšší soud proto podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl stížnost pro porušení zákona jako nedůvodnou a učinil tak v neveřejném zasedání podle § 274 odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 6. 2023
JUDr. Bohuslav Horký předseda senátu