Prejudikatura: č. 664/2005 Sb. NSS *) Publikované pod č. 4/2005 Sb. ÚS. 552 Věc: Akciová společnost Aviva životní pojišťovna proti Úřadu pro ochranu osobních údajů, za účasti Kateřiny A., o uložení pokuty, o kasační stížnosti žalobce. Žalobce spolupracoval na základě Smlou- vy o výkonu zprostředkovatelské činnosti V pojišťovnictví uzavřené dne 19. 7. 2005 s Kateřinou A., která v souladu s čl. II této Smlouvy jeho jménem a na jeho účet vykoná- vala zprostředkovatelskou činnost jako vý- hradní pojišťovací agent. Pojišťovací agent oslovil dne 26. 7. 2005 prostřednictvím mo- bilního telefonu Jana H., který dle svého po- zdějšího vyjádření přeslechl obchodní jméno společnosti a v domnění, že se jednalo o tele- fonát z pojišťovny Allianz, kde má uzavřeno pojištění, poskytl volajícímu pro další komu- nikaci svou e-mailovou adresu. Následující den mu byla na udanou adresu doručena obecná obchodní nabídka služeb žalobce, a to formou odkazu na www stránky pojiš- ťovny. Tato nabídka byla učiněna jménem po- jišťovny (hovoří se v ní doslova o „naší fir- mě“), podepsán však pod ní.byl výhradní pojišťovací orgán, k nabídce byl připojen je- ho kontaktní telefon. Jan H. na nabídku rea- goval žádostí o vymazání všech svých kon- taktních údajů z databáze žalobce a současně požádal o sdělení, odkud žalobce získal číslo jeho mobilního telefonu. Výhradní pojišťovací agent na žádosti o vymazání osobních údajů vyhověl („samozřejmě vašemu přání vyhoví- me a vaše údaje vymažeme z naší databáze“), ovšem požadavek na sdělení zdroje těchto údajů odmítl s odůvodněním, že „.. vzhledem k zákonu 101 o ochraně osobních údajů tyto informace neposkytujeme“. Jan H. se proto obrátil na správní orgán I. stupně se stížností na postup žalobce (z for- mulace podání je zřejmé, že osobu, která ho kontaktovala, považoval za telefonní operá- torku společnosti Aviva životní pojišťovna, a. s.). Žalobce ve vyjádření ke správnímu říze- ní poukázal na svou spolupráci s výhradním pojišťovacím agentem, přičemž připustil, že pojišťovna dle zákona č. 38/2004 Sb. nese od- povědnost za škodu způsobenou výkonem zprostředkovatelské činnosti výhradního po- jišťovacího agenta, nemůže však podle jeho názoru nést odpovědnost správněprávní ani trestněprávní. Správní orgán | stupně roz- hodnutím ze dne 4. 1. 2006 uložil žalobci po- kutu ve výši 5 000 Kč za správní delikt dle $ 45 odst. 1 písm. g) zákona o ochraně osob- ních údajů, kterého se žalobce dopustil poru- šením povinnosti stanovené $ 12 odst. 1 cito- vaného zákona tím, že subjektu údajů ve smyslu zákona o ochraně osobních údajů od- mítl poskytnout jím požadované informace. Žalovaný rozhodnutím ze dne 1. 3. 2006 roz- klad žalobce zamítl. Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou u Městského soud v Praze. Nesouhla- sil s tím, že by právě na něj dopadala povin- nost poskytnout subjektu údajů, tj. fyzické osobě, k níž se příslušné osobní údaje vzta- hují, informaci o zdroji těchto údajů. Uvedl, že vůbec není účastníkem řízení o přísluš- ném správním deliktu, nýbrž jím je výhradní pojišťovací agent. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 2. 2008 žalobu zamítl. Uvedl, že v postave- ní správce podle zákona o ochraně osobních údajů je žalobce, který stanoví účel, prostřed- ky a způsob zpracování osobních údajů, za- tímco výhradní pojišťovací agent jednající jménem pojišťovny a na její účet je jen zpra- covatelem těchto údajů. Důvod odpovědnos- ti stěžovatele má pak v daném případě původ v nedostatečné úpravě smlouvy uzavřené mezi žalobcem jakožto pojišťovacím ústavem a jeho výhradním pojišťovacím agentem, kte- rý měl v řízení o žalobě postavení osoby zú- častněné na řízení, a to právě ohledně otázky správy a zpracování osobních údajů klientů pojišťovny včetně potenciálních klientů oslo- vených pojišťovacím agentem nabídkou pro- duktů pojišťovny za účelem uzavření smlou- vy tohoto klienta s pojišťovnou. Proti rozsudku žalobce (stěžovatel) brojil kasační stížností. Uvedl, že osoba samostatně výdělečně činná vykonávající činnost zpro- středkovatele je ještě v okamžiku, kdy užije jí shromážděné osobní údaje třetích osob ve svůj prospěch a pokusí se zprostředkovat tře- 553 1844 L u 4 -li ——— tí osobě uzavření pojistné smlouvy se zájem- cem (pojišťovnou), z hlediska zákona o ochraně osobních údajů správcem tako- vých osobních údajů. Zprostředkovatelé“ fi- nančních služeb, mezi něž patří i výhradní pojišťovací agent dle zákona č. 38/2004 Sb. z povahy věci mohou vykonávat a vykonávají zprostředkovatelskou činnost ve vztahu k ví- ce zájemcům - např. pro pojišťovny, stavební spořitelny, penzijní fondy apod. Za účelem řádného výkonu své zprostředkovatelské čin- nosti si zprostředkovatelé v pozici podnikate- le vytvářejí databázi třetích osob, tedy poten- ciálních klientů (z hlediska zákona o ochraně osobních údajů tzv. „subjektů údajů“), která obsahuje též jejich osobní údaje chráněné tím- to zákonem. Tuto databázi zpracovávají pro- středky dle svého vlastního uvážení a svou čin- ností naplňují všechny znaky pojmu „správce osobních údajů“ stanovené v $ 4 písm. j) zá- kona o ochraně osobních údajů. Zprostřed- kovatel rozhoduje o tom, pro jaký konkrétní účel osobní údaje shromážděné ve své data- bázi použije - tj. jakou finanční službu nebo jaký finanční produkt potenciálnímu kliento- vi doporučí, resp. nabídne. Zcela běžně může nastat situace, že zprostředkovatel v rámci vý- konu své zprostředkovatelské činnosti nabíd- ne potenciálnímu klientovi službu či produkt více zájemců (tj. více finančních institucí) současně - např. životní pojištění, pojištění odpovědnosti z provozu motorových vozidel, stavební spoření a penzijní připojištění. Po- kud by v takovém případě došlo ze strany zprostředkovatele k porušení povinnosti ulo- žené správci osobních údajů v $ 12 odst. 1 zá- kona o ochraně osobních údajů a zprostřed- kovatel by byl pouze v pozici zpracovatele těchto údajů, nebylo by jasné, který ze čtyř příkladmo vyjmenovaných zájemců je správ- cem osobních údajů, jemuž zákon za poruše- ní takové povinnosti ukládá sankci v podobě peněžité pokuty. Proto má stěžovatel za to, že zprostředkovatel nemůže být v tomto oka- mžiku pouhým zpracovatelem osobních úda- jů, ale musí být jejich správce. Stěžovatel na podporu svého názoru odkazuje také na Sta- novisko č. 1/2005 Úřadu pro ochranu osob- ních údajů, v němž v souvislosti s řešením otázky oznamovací povinnosti správců osob- 554 ních údajů je připouštěno, že pojišťovací zprostředkovatelé mohou být též takovými správci. Pojišťovna se správcem osobních údajů stává v okamžiku, kdy sama určí účel a prostředky zpracování těchto údajů, tedy v okamžiku, kdy jsou mu např. osobní údaje třetích osob zpřístupněny doručením návrhu potenciálního klienta na uzavření smlouvy. x Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrá- til k dalšímu řízení. Z odůvodnění: C.) K právní úpravě týkající se oblasti ochrany osobních údajů je možno úvodem konstatovat, že zpracování osobních údajů vychází ze zásady, podle níž právo disponovat s osobními údaji náleží fyzické osobě, k níž se tyto informace vztahují (subjektu údajů), a nikoli tomu, kdo je jejich držitelem. Je pro- to logické, že základním právním titulem pro zpracování osobních údajů je z principu věci souhlas subjektu údajů. Požadavek souhlasu však není zákonem stanoven jako absolutní. Zpracování osobních údajů však nesmí být v rozporu s právem subjektu údajů na ochra- nu jeho soukromého nebo osobního života. Nepopiratelnou skutečností zároveň je, že jedním z nejohroženějších lidských práv v podmínkách současné tzv. „informační spo- lečnosti“ je právě právo na soukromí, ačkoli v souladu s čí. 10 odst. 2 Listiny má „každý právo na ochranu před neoprávněným za- sahováním do soukromého a rodinného ži- vota“. Tuto skutečnost je nutno brát v souvis- losti s řešenou problematikou v úvahu. Zákon o ochraně osobních údajů v $ 4 písm. a) stanoví, že osobním údajem se rozu- mí „jakákoliv informace týkající se určené- ho nebo určitelného subjektu údajů“, při- čemž „subjekt údajů se považuje za určený nebo určitelný, jestliže lze subjekt údajů pří- mo či nepřímo identifikovat zejména na zá- kladě čísla, kódu nebo jednoho Či více prvků, specifických pro jeho fyzickou, fyziologic- kou, psychickou, ekonomickou, kulturní ne- bo sociální identitu“. Plná identita fyzické osoby v současných podmínkách technolo- gicky vyspělé společnosti, tj. za vysokého stupně rozvoje elektronických a jiných mé- dií, která jsou většině populace snadno do- , stupná, ve své podstatě neznamená nic jiného, než možnost tuto osobu určitým způsobem kontaktovat, aniž by bylo nutno znát místo je- jího aktuálního pobytu. Proto se výklad po- jmu „osobní údaj“ nemůže omezit striktně jen na znalost např. rodného čísla, adresy či pracoviště subjektu údajů. Z tohoto pohledu je za osobní údaj třeba považovat i číslo mo- bilního telefonu určité osoby, jakkoli může být takové číslo používáno příslušnou oso- bou jen dočasně, a zároveň nijak nespecifiku- je jeho fyzickou, psychickou, ekonomickou, kulturní nebo sociální identitu (viz shora). Prostřednictvím tohoto čísla je však možno daný subjekt v určitém časovém úseku přímo kontaktovat (což se ostatně stalo i v posuzo- vaném případě), a tento subjekt je tak dosaži- telný a jistým způsobem určitelný, a to pří- padně i bez znalosti jeho jména a dalších údajů, které již vazbu na jeho fyziologickou, psychickou, ekonomickou, kulturní nebo so- ciální identitu mají. Požadavek Jana H., který V posuzovaném případě byl konkrétním sub- jektem údajů, na sdělení informace o zdroji svého telefonního čísla od osoby, jež ho kon- taktovala, je tak podle názoru Nejvyššího správního soudu oprávněný. Skutečnost, že mu požadovaná informace sdělena nebyla, ne- ní předmětem sporu. Otázkou tedy zůstává, kdo byl povinen subjektu údajů požadovanou informaci poskytnout a na koho tudíž padá sankční odpovědnost podle zákona o ochra- ně osobních údajů, tj. zda-li to byl pojišťovací agent, který subjekt údajů přímo oslovil, či společnost, jejímž jménem tak učinil, tzn. stě- žovatel. Podle $ 12 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů povinnost umožnit subjektu údajů přístup k informacím, které se ho týka- jí, dopadá na správce osobních údajů („Požá- dá-li subjekt údajů o informací o zpracování svých osobních údajů, je mu správce povi- nen tuto informaci bez zbytečného odkladu předat.“). Otázka, kdo je správcem osobních údajů oznamovatele správního deliktu, Jana H., je tak pro posouzení dané věci klíčová. Stěžovatel je přesvědčen, že osobou, kte- rá byla povinna požadované informace sub- jektu údajů poskytnout, byla Kateřina A. spo- Iupracující se stěžovatelem na základě vzá- jemné smlouvy jako výhradní pojišťovací agent. Podle názoru stěžovatele tento agent, jako samostatný podnikatelský subjekt (a ni- koli pojišťovna), ve vztahu k jím samostatně shromažďovaným a zpracovávaným údajům nese práva a povinnosti správce ve smyslu zá- kona o ochraně osobních údajů, zatímco správní orgány v obou stupních řízení, a ná- sledně i městský soud, zastávaly názor opač- ný. Městský soud tento názor odůvodnil tak, že „správcem údajů je pojišťovna, neboť tato za účelem realizace nabízených produktů využívá (na základě smlouvy) služeb pojiš- fovacího zprostředkovatele, který i ve fázi získávání jejích klientů před předáním je- jich osobních údajů pojišťovně v mezích smluvního vztahu k ní pro ni vyhledává, používá či jinak nakládá s osobními údaji 1 potenciálních klientů za účelem uzavření smluvního vztahu mezi tímto klientem a po- jišťovnou, tedy při zprostředkování zpraco- vává osobní údaje“. Z toho pak dovodil, že pojišťovací zprostředkovatel (agent) je ve vztahu k předmětným osobním údajům v po- stavení jiném, než je postavení správce osob- ních údajů, a to v postavení jejich zpracovate- le, a stěžovatel jako správce měl mít s tímto zpracovatelem pro účely zprostředkovatel- ské činnosti prováděné jeho jménem a v jeho prospěch uzavřenu smlouvu podle $ 6 cito- vaného zákona. Dle $ 4 písm. j) zákona o ochraně osob- ních údajů je správcem osobních údajů „kaž- dý subjekt, který určuje účel a prostředky zpracování osobních údajů, provádí zpraco- vání a odpovídá za něj. Zpracováním osob- ních údajů může správce zmocnit nebo po- věřit zpracovatele, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak“, zatímco zpracovatelem je dle písm. k) téhož ustanovení „kažďý subjekt, který na základě zvláštního zákona nebo pověření správcem zpracovává osobní úda- Je podle tohoto zákona“. Pro úplnost je mož- no na tomto místě doplnit, že zpracováním osobních údajů se rozumí jakákoliv operace nebo soustava operací, které správce nebo zpracovatel provádějí s osobními údaji, a to 555 1844 O" -2 automatizovaně nebo jinými prostředky. Zpracováním se zároveň rozumí zejména jejich shromažďování, ukládání na nosiče informací, zpřístupňování atd.. Zpracováním osobních údajů ve smyslu zákona o ochraně osobních údajů je proto bezpochyby již i shromažďová- ní těchto dat v předkontraktační fázi, tj. ve fá- zi, kdy pojišťovací zprostředkovatel vyhledá- vá na trhu kontakty na subjekty; které se mohou v budoucnu stát klienty pojišťovny, a tyto kontaktní údaje shromažďuje. Zde je na místě zdůraznit, že jak argumentace stěžovate- le, tak i městského soudu, o níž se opírá výrok napadeného rozhodnutí, shodně poukazuje právě na účel a prostředky zpracování osob- ních údajů jako na podstatný znak, jímž je na- plněn zákonný pojem správce, přičemž na ten- to účel již nahlíží stěžovatel a soud různě. YM Nejvyšší správní soud sdílí úvahu, že roz- hodným, lépe řečeno rozlišovacím znakem obou pojmů, tj. „správce“ versus „zpracovatel osobních údajů“, je především účel zpraco- vání těchto údajů, potažmo pak prostředky jejich zpracování. Oba shora nastíněné názo- ry, které stojí v kontrapozici, soud pečlivě uvážil a dospěl k závěru, že účelem zpracová- ní osobních údajů pojišťovacím zprostředko- vatelem je primárně (a především) dosažení jeho vlastního podnikatelského zájmu, resp. zisku, 4 to oslovením co největší množiny subjektů - potenciálních klientů pojišťovny. Přestože jsou na dosažení tohoto cíle hmotně zainteresovány oba subjekty, tj. jak zprostřed- kovatel, tak i pojišťovna, a přestože je pojišťo- vací zprostředkovatel smluvně vázán k pojiš- ťovně jako výhradní pojišťovací agent (vázán je tedy velmi úzce vnitřními předpisy pojiš- ťovny, která odpovídá i za škodu způsobenou jeho činností), pojišťovací zprostředkovatel vystupuje a jedná navenek vůči třetím oso- bám jako samostatný podnikatel. Podnikatel, předmětem jehož podnikatelské činnosti je zprostředkovatelská činnost (přičemž pro ře- šení této právní otázky je významná i skuteč- nost, že předmětů podnikání může mít každý podnikatel vícero), se nemůže na základě soukromoprávní smlouvy vyvázat ze správně- právní odpovědnosti, ledaže by se-pro účely zákona o ochraně osobních údajů a z něj vy- 556 plývající odpovědnosti vycházelo z premisy, že agent a pojišťovna tvoří jeden funkční ce- lek. Za takových okolností by správcem údajů byla skutečně pouze pojišťovna. Pro posled- ně vyslovený teoretický závěr však Nejvyšší správní soud neshledal dostatečnou oporu v zákoně o ochraně osobních údajů ani ve vazbě na zákon č. 38/2004 Sb. Pokud by byl pojišťovací zprostředkovatel v pozici pouhé- ho zpracovatele těchto údajů, pak by nemohl sám o své vůli vybírat potenciální zájemce pro uzavření pojistné smlouvy, nemohl by ur- čovat okruh těchto subjektů a nemohl by ani s osobními údaji těchto subjektů o své vůli sa- mostatně nakládat. Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelem v tom smyslu, že ač- koli jsou data shromážděna výhradním zpro- středkovatelem pojištění, není vyloučeno je- jich případné použití pro jiné podnikatelské účely, s pojistnými produkty pojišťovny ne- souvisejícími. Z obecného hlediska je pro posouzení sporné otázky důležitý také časový aspekt. Správcem se pojišťovna zcela jistě stává v oka- mžiku, kdy je jí doručen návrh na uzavření smlouvy s potenciálním klientem a příslušná data (osobní údaje) jsou jí tudíž k dispozici. V tomto okamžiku již totiž záleží jen na ní, zda akceptuje návrh smlouvy [a stává se tak správ- cem ex lege z hlediska zákona č. 363/1999 Sb., O pojišťovnictví a o změně některých souvise- jících zákonů (zákon o pojišťovnictví), ve zně- ní pozdějších předpisů), či nikoli. Pokud by měla být pojišťovna správcem údajů se všemi důsledky (tj. i sankčními) již ve fázi, kdy její pojišťovací agent vyhledává na trhu potenci- ální klienty, tedy subjekty, které se vůbec její- mi klienty nemusí stát, pak by mohla dostát své povinnosti podle $ 12 odst. 1 zákona o ochraně o ochraně osobních údajů, tj. po- vinnosti poskytnout subjektu údajů na jeho žádost informaci, pouze prostřednictvím to- hoto agenta, neboť dotčené údaje se v této fá- zi ještě vůbec nedostaly do její sféry. Není te- dy vyloučena situace, že zprostředkovatelem shromážděné osobní údaje potenciálních kli- entů se do sféry pojišťovny nikdy nedosta- nou, a v takovém případě by bylo podle názo- ru zdejšího soudu absurdní ji bez dalšího (jen na základě existence smlouvy 0 zprostředko- vání s pojišťovacím agentem) za neposkytnu- tí informací o.osobních údajích, které nikdy neměla k dispozici, sankcionovat. Městský soud se v odůvodnění napadené- ho rozsudku zabýval jak otázkou veřejnoprávní odpovědnosti, tak i soukromoprávními vztahy mezi pojišťovnou a jejím pojišťovacím agentem, tyto otázky však pouze naznačil a blíže neroz- vedl, jak na to upozorňuje ve svém podání stě- žovatci. Nejvyšší správní soud proto považuje za vhodné v obecné rovině připomenout, že z dosavadní judikatury správních soudů ply- ne, že odpovědnosti za správní delikt v oblas- ti veřejného práva se zásadně nelze vyhnout poukazem na smluvní ujednání mezi účastní- ky soukromoprávního vztahu (viz rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 1994, sp. zn. 6 A 197/93, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2004, čj. 7 A 156/2000-62%, dostupný na www.nssoud.cz). Jestliže tedy pojišťovací zprostředkovatel je správcem osobních údajů, nemůže se ve vzta- * huk povinnostem kladeným na správce záko- nem o ochraně osobních údajů odvolávat na smluvní ujednání o mlčenlivosti stanovené Smlouvou o výkonu zprostředkovatelské čin- nosti mezi ním a pojišťovnou, nehledě na to, že v daném případě bylo neposkytnutí poža- dované informace subjektu údajů s odvolá- ním právě na zákon o ochraně osobních úda- jů dezinterpretací tohoto zákona, neboť subjekt údajů byl z hlediska tohoto zákona subjektem oprávněným, nikoli třetí osobou, před níž by měly být jeho údaje chráněny. Kromě toho v daném případě pojišťovací agent zjevně ujednání Smlouvy porušil, a to čl. V. bod 1. písm. c), podle něhož měl ve vztahu ke třetím osobám, zejména k zájemcům o po- jištění a pojistníkům či pojištěným, povinnost prezentovat se vždy jako osoba samostatně výdělečně činná, nikoli jako zaměstnanec po- jišťovny. Z textu stížnosti oznamovatele delik- tu je však zřejmé, že subjekt údajů se mylně domníval, že byl kontaktován přímo telefon- ní operátorkou pojišťovny, a to i poté, co již komunikace mezi ním a agentem probíhala elektronickou poštou, nikoli prostřednictvím mobilního telefonu. 9 Publikovaný pod č. 664/2005 Sb. NSS. Na základě závěru, že pojišťovací zpro- středkovatelé vystupují na trhu jako samo- statné podnikatelské subjekty, které sledují především své vlastní cíle, přisvědčil Nejvyšší správní soud názoru stěžovatele. Vzhledem k tomu, že neuralgickým bo- dem byl v dané věci výklad pojmu „správce“; lze ještě dodat, že z důvodové zprávy k vládní- mu návrhu zákona o ochraně osobních údajů plyne, že definice správce byla do tohoto zá- kona převzata ze směrnice Evropského parla- mentu a Rady 95/46/ES o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracování osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů. Na úrovni legislativy EU je otázka ochrany osobních údajů ve vztazích mezi pojišťovnami a nezávislými pojišťovacími agenty řešena pře- devším již shora zmíněnou směrnicí 95/46/ES (ochrana osobních údajů), která však stanoví -pouze obecné zásady zpracovávání osobních údajů, a dále pak směrnicí 2002/92/ES (zpro- středkovatelé pojištění), přičemž tato směr- nice zase především určuje podmínky půso- bení a volného pohybu zprostředkovatelů VSK pojištění (makléřů a agentů) na vnitřním tr- hu Evropského společenství. Konkrétní zása- dy ochrany osobních údajů v odvětví ko- merčního pojištění lze najít až v Doporučení Rady ministrů členským státům Rec(2002)9 o ochraně osobních údajů shromaždovaných a zpracovávaných pro účely komerčního po- jištění. Z důvodové zprávy k tomuto doporu- čení plyne, že: „Makléři, nezávislí agenti, a lam, resp. tehdy, jestliže je to nutné, také experti nebo finanční instituce, by v zásadě měli být považování za správce údajů, nikoli zpracovatele, jelikož shromažďují a zpraco- vávají osobní údaje i v době před uzavřením smlouvy“ (pozn.: volný překlad z anglického znění: „Brokers, independent agents and al- so, where necessary, experts or financial in- stitutions should, in principle, be considered as controllers and not as processors to the ex- tent that they collect and process personal data, even before the conclusion of a con- traci.“). Je však třeba dodat, že Doporučení Rady ministrů členským státům mají, jak je 557 1845 zřejmé již z jejich samotného označení, pou- ze doporučující charakter a nejsou tudíž pro členské státy závazná. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že jednotlivé právní úpravy členských států, a V návaznosti na ně i judikatura vnitrostátních soudů, mohou v principu na předmětnou otáz- ku, která je takto úzce specifikována, nahlížet různě, přičemž judikatura Evropského soudního dvora tuto specifickou otázku dosud neřešila (v oblasti pojišťovnictví se dostupná judikatura Soudního dvora vztahuje pouze k uplatnění svobody pohybu pojišťovacích služeb, k nespl- nění transpoziční povinnosti členskými státy a především k osvobození zprostředkovatel- ských služeb od daně z přidané hodnoty). Nejvyšší správní soud se po posouzení kon- krétních okolností souzené věci přiklonil k výkladu, dle kterého je nutno na zprostřed- kovatele, který v postavení samostatného pod- nikatelského subjektu oslovuje případné po- tencionální klienty pojišťovny, považovat za správce osobních údajů těchto subjektů. Pro tento závěr také lépe svědčí samotný cíl zákona o ochraně osobních údajů, jímž je naplnění práva každého na ochranu před neoprávně- ným zasahováním do soukromí, a to tím, že z časového hlediska spolehlivě pokrývá všechny fáze nakládání s osobními údaji, a to kýmkoli, kdo tyto údaje shromažďuje za jakýmkoli seznatel- ným a definovatelným účelem, přičemž stanové- ní účelu a způsobu zpracování těchto údajů zů- stává základním kritériem pro určení správce, jenž je za nakládání s těmito údaji také odpovědný. 1845 Důchodové pojištění: posouzení stupně invalidity k příloze V nařízení Rady (EHS) č. 1408/71, o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich rodiny pohybující se v rámci Společenství k čl. 40 nařízení Rady (EHS) č. 574/72 ze dne 21. března 1972, kterým se stanoví prováděcí pra- vidla k nařízení (EHS) č. 1408/71, o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na za- městnané osoby a jejich rodiny pohybující se v rámci Společenství L. Ve vztazích mezi Českou republikou a Rakouskou republikou nebyla přílohou V nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 uznána shoda mezi právními předpisy těchto států ve věci podmínek týkajících se stupně invalidity. II. K posouzení invalidity žadatele o invalidní důchod je příslušný orgán sociál- ního zabezpečení České republiky [čl. 40 nařízení Rady (EHS) č. 574/72].
Prejudikatura: č. 664/2005 Sb. NSS *) Publikované pod č. 4/2005 Sb. ÚS. 552 Věc: Akciová společnost Aviva životní pojišťovna proti Úřadu pro ochranu osobních údajů, za účasti Kateřiny A., o uložení pokuty, o kasační stížnosti žalobce. Žalobce spolupracoval na základě Smlou- vy o výkonu zprostředkovatelské činnosti V pojišťovnictví uzavřené dne 19. 7. 2005 s Kateřinou A., která v souladu s čl. II této Smlouvy jeho jménem a na jeho účet vykoná- vala zprostředkovatelskou činnost jako vý- hradní pojišťovací agent. Pojišťovací agent oslovil dne 26. 7. 2005 prostřednictvím mo- bilního telefonu Jana H., který dle svého po- zdějšího vyjádření přeslechl obchodní jméno společnosti a v domnění, že se jednalo o tele- fonát z pojišťovny Allianz, kde má uzavřeno pojištění, poskytl volajícímu pro další komu- nikaci svou e-mailovou adresu. Následující den mu byla na udanou adresu doručena obecná obchodní nabídka služeb žalobce, a to formou odkazu na www stránky pojiš- ťovny. Tato nabídka byla učiněna jménem po- jišťovny (hovoří se v ní doslova o „naší fir- mě“), podepsán však pod ní.byl výhradní pojišťovací orgán, k nabídce byl připojen je- ho kontaktní telefon. Jan H. na nabídku rea- goval žádostí o vymazání všech svých kon- taktních údajů z databáze žalobce a současně požádal o sdělení, odkud žalobce získal číslo jeho mobilního telefonu. Výhradní pojišťovací agent na žádosti o vymazání osobních údajů vyhověl („samozřejmě vašemu přání vyhoví- me a vaše údaje vymažeme z naší databáze“), ovšem požadavek na sdělení zdroje těchto údajů odmítl s odůvodněním, že „.. vzhledem k zákonu 101 o ochraně osobních údajů tyto informace neposkytujeme“. Jan H. se proto obrátil na správní orgán I. stupně se stížností na postup žalobce (z for- mulace podání je zřejmé, že osobu, která ho kontaktovala, považoval za telefonní operá- torku společnosti Aviva životní pojišťovna, a. s.). Žalobce ve vyjádření ke správnímu říze- ní poukázal na svou spolupráci s výhradním pojišťovacím agentem, přičemž připustil, že pojišťovna dle zákona č. 38/2004 Sb. nese od- povědnost za škodu způsobenou výkonem zprostředkovatelské činnosti výhradního po- jišťovacího agenta, nemůže však podle jeho názoru nést odpovědnost správněprávní ani trestněprávní. Správní orgán | stupně roz- hodnutím ze dne 4. 1. 2006 uložil žalobci po- kutu ve výši 5 000 Kč za správní delikt dle $ 45 odst. 1 písm. g) zákona o ochraně osob- ních údajů, kterého se žalobce dopustil poru- šením povinnosti stanovené $ 12 odst. 1 cito- vaného zákona tím, že subjektu údajů ve smyslu zákona o ochraně osobních údajů od- mítl poskytnout jím požadované informace. Žalovaný rozhodnutím ze dne 1. 3. 2006 roz- klad žalobce zamítl. Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou u Městského soud v Praze. Nesouhla- sil s tím, že by právě na něj dopadala povin- nost poskytnout subjektu údajů, tj. fyzické osobě, k níž se příslušné osobní údaje vzta- hují, informaci o zdroji těchto údajů. Uvedl, že vůbec není účastníkem řízení o přísluš- ném správním deliktu, nýbrž jím je výhradní pojišťovací agent. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 2. 2008 žalobu zamítl. Uvedl, že v postave- ní správce podle zákona o ochraně osobních údajů je žalobce, který stanoví účel, prostřed- ky a způsob zpracování osobních údajů, za- tímco výhradní pojišťovací agent jednající jménem pojišťovny a na její účet je jen zpra- covatelem těchto údajů. Důvod odpovědnos- ti stěžovatele má pak v daném případě původ v nedostatečné úpravě smlouvy uzavřené mezi žalobcem jakožto pojišťovacím ústavem a jeho výhradním pojišťovacím agentem, kte- rý měl v řízení o žalobě postavení osoby zú- častněné na řízení, a to právě ohledně otázky správy a zpracování osobních údajů klientů pojišťovny včetně potenciálních klientů oslo- vených pojišťovacím agentem nabídkou pro- duktů pojišťovny za účelem uzavření smlou- vy tohoto klienta s pojišťovnou. Proti rozsudku žalobce (stěžovatel) brojil kasační stížností. Uvedl, že osoba samostatně výdělečně činná vykonávající činnost zpro- středkovatele je ještě v okamžiku, kdy užije jí shromážděné osobní údaje třetích osob ve svůj prospěch a pokusí se zprostředkovat tře- 553 1844 L u 4 -li ——— tí osobě uzavření pojistné smlouvy se zájem- cem (pojišťovnou), z hlediska zákona o ochraně osobních údajů správcem tako- vých osobních údajů. Zprostředkovatelé“ fi- nančních služeb, mezi něž patří i výhradní pojišťovací agent dle zákona č. 38/2004 Sb. z povahy věci mohou vykonávat a vykonávají zprostředkovatelskou činnost ve vztahu k ví- ce zájemcům - např. pro pojišťovny, stavební spořitelny, penzijní fondy apod. Za účelem řádného výkonu své zprostředkovatelské čin- nosti si zprostředkovatelé v pozici podnikate- le vytvářejí databázi třetích osob, tedy poten- ciálních klientů (z hlediska zákona o ochraně osobních údajů tzv. „subjektů údajů“), která obsahuje též jejich osobní údaje chráněné tím- to zákonem. Tuto databázi zpracovávají pro- středky dle svého vlastního uvážení a svou čin- ností naplňují všechny znaky pojmu „správce osobních údajů“ stanovené v $ 4 písm. j) zá- kona o ochraně osobních údajů. Zprostřed- kovatel rozhoduje o tom, pro jaký konkrétní účel osobní údaje shromážděné ve své data- bázi použije - tj. jakou finanční službu nebo jaký finanční produkt potenciálnímu kliento- vi doporučí, resp. nabídne. Zcela běžně může nastat situace, že zprostředkovatel v rámci vý- konu své zprostředkovatelské činnosti nabíd- ne potenciálnímu klientovi službu či produkt více zájemců (tj. více finančních institucí) současně - např. životní pojištění, pojištění odpovědnosti z provozu motorových vozidel, stavební spoření a penzijní připojištění. Po- kud by v takovém případě došlo ze strany zprostředkovatele k porušení povinnosti ulo- žené správci osobních údajů v $ 12 odst. 1 zá- kona o ochraně osobních údajů a zprostřed- kovatel by byl pouze v pozici zpracovatele těchto údajů, nebylo by jasné, který ze čtyř příkladmo vyjmenovaných zájemců je správ- cem osobních údajů, jemuž zákon za poruše- ní takové povinnosti ukládá sankci v podobě peněžité pokuty. Proto má stěžovatel za to, že zprostředkovatel nemůže být v tomto oka- mžiku pouhým zpracovatelem osobních úda- jů, ale musí být jejich správce. Stěžovatel na podporu svého názoru odkazuje také na Sta- novisko č. 1/2005 Úřadu pro ochranu osob- ních údajů, v němž v souvislosti s řešením otázky oznamovací povinnosti správců osob- 554 ních údajů je připouštěno, že pojišťovací zprostředkovatelé mohou být též takovými správci. Pojišťovna se správcem osobních údajů stává v okamžiku, kdy sama určí účel a prostředky zpracování těchto údajů, tedy v okamžiku, kdy jsou mu např. osobní údaje třetích osob zpřístupněny doručením návrhu potenciálního klienta na uzavření smlouvy. x Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrá- til k dalšímu řízení. Z odůvodnění: C.) K právní úpravě týkající se oblasti ochrany osobních údajů je možno úvodem konstatovat, že zpracování osobních údajů vychází ze zásady, podle níž právo disponovat s osobními údaji náleží fyzické osobě, k níž se tyto informace vztahují (subjektu údajů), a nikoli tomu, kdo je jejich držitelem. Je pro- to logické, že základním právním titulem pro zpracování osobních údajů je z principu věci souhlas subjektu údajů. Požadavek souhlasu však není zákonem stanoven jako absolutní. Zpracování osobních údajů však nesmí být v rozporu s právem subjektu údajů na ochra- nu jeho soukromého nebo osobního života. Nepopiratelnou skutečností zároveň je, že jedním z nejohroženějších lidských práv v podmínkách současné tzv. „informační spo- lečnosti“ je právě právo na soukromí, ačkoli v souladu s čí. 10 odst. 2 Listiny má „každý právo na ochranu před neoprávněným za- sahováním do soukromého a rodinného ži- vota“. Tuto skutečnost je nutno brát v souvis- losti s řešenou problematikou v úvahu. Zákon o ochraně osobních údajů v $ 4 písm. a) stanoví, že osobním údajem se rozu- mí „jakákoliv informace týkající se určené- ho nebo určitelného subjektu údajů“, při- čemž „subjekt údajů se považuje za určený nebo určitelný, jestliže lze subjekt údajů pří- mo či nepřímo identifikovat zejména na zá- kladě čísla, kódu nebo jednoho Či více prvků, specifických pro jeho fyzickou, fyziologic- kou, psychickou, ekonomickou, kulturní ne- bo sociální identitu“. Plná identita fyzické osoby v současných podmínkách technolo- gicky vyspělé společnosti, tj. za vysokého stupně rozvoje elektronických a jiných mé- dií, která jsou většině populace snadno do- , stupná, ve své podstatě neznamená nic jiného, než možnost tuto osobu určitým způsobem kontaktovat, aniž by bylo nutno znát místo je- jího aktuálního pobytu. Proto se výklad po- jmu „osobní údaj“ nemůže omezit striktně jen na znalost např. rodného čísla, adresy či pracoviště subjektu údajů. Z tohoto pohledu je za osobní údaj třeba považovat i číslo mo- bilního telefonu určité osoby, jakkoli může být takové číslo používáno příslušnou oso- bou jen dočasně, a zároveň nijak nespecifiku- je jeho fyzickou, psychickou, ekonomickou, kulturní nebo sociální identitu (viz shora). Prostřednictvím tohoto čísla je však možno daný subjekt v určitém časovém úseku přímo kontaktovat (což se ostatně stalo i v posuzo- vaném případě), a tento subjekt je tak dosaži- telný a jistým způsobem určitelný, a to pří- padně i bez znalosti jeho jména a dalších údajů, které již vazbu na jeho fyziologickou, psychickou, ekonomickou, kulturní nebo so- ciální identitu mají. Požadavek Jana H., který V posuzovaném případě byl konkrétním sub- jektem údajů, na sdělení informace o zdroji svého telefonního čísla od osoby, jež ho kon- taktovala, je tak podle názoru Nejvyššího správního soudu oprávněný. Skutečnost, že mu požadovaná informace sdělena nebyla, ne- ní předmětem sporu. Otázkou tedy zůstává, kdo byl povinen subjektu údajů požadovanou informaci poskytnout a na koho tudíž padá sankční odpovědnost podle zákona o ochra- ně osobních údajů, tj. zda-li to byl pojišťovací agent, který subjekt údajů přímo oslovil, či společnost, jejímž jménem tak učinil, tzn. stě- žovatel. Podle $ 12 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů povinnost umožnit subjektu údajů přístup k informacím, které se ho týka- jí, dopadá na správce osobních údajů („Požá- dá-li subjekt údajů o informací o zpracování svých osobních údajů, je mu správce povi- nen tuto informaci bez zbytečného odkladu předat.“). Otázka, kdo je správcem osobních údajů oznamovatele správního deliktu, Jana H., je tak pro posouzení dané věci klíčová. Stěžovatel je přesvědčen, že osobou, kte- rá byla povinna požadované informace sub- jektu údajů poskytnout, byla Kateřina A. spo- Iupracující se stěžovatelem na základě vzá- jemné smlouvy jako výhradní pojišťovací agent. Podle názoru stěžovatele tento agent, jako samostatný podnikatelský subjekt (a ni- koli pojišťovna), ve vztahu k jím samostatně shromažďovaným a zpracovávaným údajům nese práva a povinnosti správce ve smyslu zá- kona o ochraně osobních údajů, zatímco správní orgány v obou stupních řízení, a ná- sledně i městský soud, zastávaly názor opač- ný. Městský soud tento názor odůvodnil tak, že „správcem údajů je pojišťovna, neboť tato za účelem realizace nabízených produktů využívá (na základě smlouvy) služeb pojiš- fovacího zprostředkovatele, který i ve fázi získávání jejích klientů před předáním je- jich osobních údajů pojišťovně v mezích smluvního vztahu k ní pro ni vyhledává, používá či jinak nakládá s osobními údaji 1 potenciálních klientů za účelem uzavření smluvního vztahu mezi tímto klientem a po- jišťovnou, tedy při zprostředkování zpraco- vává osobní údaje“. Z toho pak dovodil, že pojišťovací zprostředkovatel (agent) je ve vztahu k předmětným osobním údajům v po- stavení jiném, než je postavení správce osob- ních údajů, a to v postavení jejich zpracovate- le, a stěžovatel jako správce měl mít s tímto zpracovatelem pro účely zprostředkovatel- ské činnosti prováděné jeho jménem a v jeho prospěch uzavřenu smlouvu podle $ 6 cito- vaného zákona. Dle $ 4 písm. j) zákona o ochraně osob- ních údajů je správcem osobních údajů „kaž- dý subjekt, který určuje účel a prostředky zpracování osobních údajů, provádí zpraco- vání a odpovídá za něj. Zpracováním osob- ních údajů může správce zmocnit nebo po- věřit zpracovatele, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak“, zatímco zpracovatelem je dle písm. k) téhož ustanovení „kažďý subjekt, který na základě zvláštního zákona nebo pověření správcem zpracovává osobní úda- Je podle tohoto zákona“. Pro úplnost je mož- no na tomto místě doplnit, že zpracováním osobních údajů se rozumí jakákoliv operace nebo soustava operací, které správce nebo zpracovatel provádějí s osobními údaji, a to 555 1844 O" -2 automatizovaně nebo jinými prostředky. Zpracováním se zároveň rozumí zejména jejich shromažďování, ukládání na nosiče informací, zpřístupňování atd.. Zpracováním osobních údajů ve smyslu zákona o ochraně osobních údajů je proto bezpochyby již i shromažďová- ní těchto dat v předkontraktační fázi, tj. ve fá- zi, kdy pojišťovací zprostředkovatel vyhledá- vá na trhu kontakty na subjekty; které se mohou v budoucnu stát klienty pojišťovny, a tyto kontaktní údaje shromažďuje. Zde je na místě zdůraznit, že jak argumentace stěžovate- le, tak i městského soudu, o níž se opírá výrok napadeného rozhodnutí, shodně poukazuje právě na účel a prostředky zpracování osob- ních údajů jako na podstatný znak, jímž je na- plněn zákonný pojem správce, přičemž na ten- to účel již nahlíží stěžovatel a soud různě. YM Nejvyšší správní soud sdílí úvahu, že roz- hodným, lépe řečeno rozlišovacím znakem obou pojmů, tj. „správce“ versus „zpracovatel osobních údajů“, je především účel zpraco- vání těchto údajů, potažmo pak prostředky jejich zpracování. Oba shora nastíněné názo- ry, které stojí v kontrapozici, soud pečlivě uvážil a dospěl k závěru, že účelem zpracová- ní osobních údajů pojišťovacím zprostředko- vatelem je primárně (a především) dosažení jeho vlastního podnikatelského zájmu, resp. zisku, 4 to oslovením co největší množiny subjektů - potenciálních klientů pojišťovny. Přestože jsou na dosažení tohoto cíle hmotně zainteresovány oba subjekty, tj. jak zprostřed- kovatel, tak i pojišťovna, a přestože je pojišťo- vací zprostředkovatel smluvně vázán k pojiš- ťovně jako výhradní pojišťovací agent (vázán je tedy velmi úzce vnitřními předpisy pojiš- ťovny, která odpovídá i za škodu způsobenou jeho činností), pojišťovací zprostředkovatel vystupuje a jedná navenek vůči třetím oso- bám jako samostatný podnikatel. Podnikatel, předmětem jehož podnikatelské činnosti je zprostředkovatelská činnost (přičemž pro ře- šení této právní otázky je významná i skuteč- nost, že předmětů podnikání může mít každý podnikatel vícero), se nemůže na základě soukromoprávní smlouvy vyvázat ze správně- právní odpovědnosti, ledaže by se-pro účely zákona o ochraně osobních údajů a z něj vy- 556 plývající odpovědnosti vycházelo z premisy, že agent a pojišťovna tvoří jeden funkční ce- lek. Za takových okolností by správcem údajů byla skutečně pouze pojišťovna. Pro posled- ně vyslovený teoretický závěr však Nejvyšší správní soud neshledal dostatečnou oporu v zákoně o ochraně osobních údajů ani ve vazbě na zákon č. 38/2004 Sb. Pokud by byl pojišťovací zprostředkovatel v pozici pouhé- ho zpracovatele těchto údajů, pak by nemohl sám o své vůli vybírat potenciální zájemce pro uzavření pojistné smlouvy, nemohl by ur- čovat okruh těchto subjektů a nemohl by ani s osobními údaji těchto subjektů o své vůli sa- mostatně nakládat. Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelem v tom smyslu, že ač- koli jsou data shromážděna výhradním zpro- středkovatelem pojištění, není vyloučeno je- jich případné použití pro jiné podnikatelské účely, s pojistnými produkty pojišťovny ne- souvisejícími. Z obecného hlediska je pro posouzení sporné otázky důležitý také časový aspekt. Správcem se pojišťovna zcela jistě stává v oka- mžiku, kdy je jí doručen návrh na uzavření smlouvy s potenciálním klientem a příslušná data (osobní údaje) jsou jí tudíž k dispozici. V tomto okamžiku již totiž záleží jen na ní, zda akceptuje návrh smlouvy [a stává se tak správ- cem ex lege z hlediska zákona č. 363/1999 Sb., O pojišťovnictví a o změně některých souvise- jících zákonů (zákon o pojišťovnictví), ve zně- ní pozdějších předpisů), či nikoli. Pokud by měla být pojišťovna správcem údajů se všemi důsledky (tj. i sankčními) již ve fázi, kdy její pojišťovací agent vyhledává na trhu potenci- ální klienty, tedy subjekty, které se vůbec její- mi klienty nemusí stát, pak by mohla dostát své povinnosti podle $ 12 odst. 1 zákona o ochraně o ochraně osobních údajů, tj. po- vinnosti poskytnout subjektu údajů na jeho žádost informaci, pouze prostřednictvím to- hoto agenta, neboť dotčené údaje se v této fá- zi ještě vůbec nedostaly do její sféry. Není te- dy vyloučena situace, že zprostředkovatelem shromážděné osobní údaje potenciálních kli- entů se do sféry pojišťovny nikdy nedosta- nou, a v takovém případě by bylo podle názo- ru zdejšího soudu absurdní ji bez dalšího (jen na základě existence smlouvy 0 zprostředko- vání s pojišťovacím agentem) za neposkytnu- tí informací o.osobních údajích, které nikdy neměla k dispozici, sankcionovat. Městský soud se v odůvodnění napadené- ho rozsudku zabýval jak otázkou veřejnoprávní odpovědnosti, tak i soukromoprávními vztahy mezi pojišťovnou a jejím pojišťovacím agentem, tyto otázky však pouze naznačil a blíže neroz- vedl, jak na to upozorňuje ve svém podání stě- žovatci. Nejvyšší správní soud proto považuje za vhodné v obecné rovině připomenout, že z dosavadní judikatury správních soudů ply- ne, že odpovědnosti za správní delikt v oblas- ti veřejného práva se zásadně nelze vyhnout poukazem na smluvní ujednání mezi účastní- ky soukromoprávního vztahu (viz rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 1994, sp. zn. 6 A 197/93, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2004, čj. 7 A 156/2000-62%, dostupný na www.nssoud.cz). Jestliže tedy pojišťovací zprostředkovatel je správcem osobních údajů, nemůže se ve vzta- * huk povinnostem kladeným na správce záko- nem o ochraně osobních údajů odvolávat na smluvní ujednání o mlčenlivosti stanovené Smlouvou o výkonu zprostředkovatelské čin- nosti mezi ním a pojišťovnou, nehledě na to, že v daném případě bylo neposkytnutí poža- dované informace subjektu údajů s odvolá- ním právě na zákon o ochraně osobních úda- jů dezinterpretací tohoto zákona, neboť subjekt údajů byl z hlediska tohoto zákona subjektem oprávněným, nikoli třetí osobou, před níž by měly být jeho údaje chráněny. Kromě toho v daném případě pojišťovací agent zjevně ujednání Smlouvy porušil, a to čl. V. bod 1. písm. c), podle něhož měl ve vztahu ke třetím osobám, zejména k zájemcům o po- jištění a pojistníkům či pojištěným, povinnost prezentovat se vždy jako osoba samostatně výdělečně činná, nikoli jako zaměstnanec po- jišťovny. Z textu stížnosti oznamovatele delik- tu je však zřejmé, že subjekt údajů se mylně domníval, že byl kontaktován přímo telefon- ní operátorkou pojišťovny, a to i poté, co již komunikace mezi ním a agentem probíhala elektronickou poštou, nikoli prostřednictvím mobilního telefonu. 9 Publikovaný pod č. 664/2005 Sb. NSS. Na základě závěru, že pojišťovací zpro- středkovatelé vystupují na trhu jako samo- statné podnikatelské subjekty, které sledují především své vlastní cíle, přisvědčil Nejvyšší správní soud názoru stěžovatele. Vzhledem k tomu, že neuralgickým bo- dem byl v dané věci výklad pojmu „správce“; lze ještě dodat, že z důvodové zprávy k vládní- mu návrhu zákona o ochraně osobních údajů plyne, že definice správce byla do tohoto zá- kona převzata ze směrnice Evropského parla- mentu a Rady 95/46/ES o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracování osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů. Na úrovni legislativy EU je otázka ochrany osobních údajů ve vztazích mezi pojišťovnami a nezávislými pojišťovacími agenty řešena pře- devším již shora zmíněnou směrnicí 95/46/ES (ochrana osobních údajů), která však stanoví -pouze obecné zásady zpracovávání osobních údajů, a dále pak směrnicí 2002/92/ES (zpro- středkovatelé pojištění), přičemž tato směr- nice zase především určuje podmínky půso- bení a volného pohybu zprostředkovatelů VSK pojištění (makléřů a agentů) na vnitřním tr- hu Evropského společenství. Konkrétní zása- dy ochrany osobních údajů v odvětví ko- merčního pojištění lze najít až v Doporučení Rady ministrů členským státům Rec(2002)9 o ochraně osobních údajů shromaždovaných a zpracovávaných pro účely komerčního po- jištění. Z důvodové zprávy k tomuto doporu- čení plyne, že: „Makléři, nezávislí agenti, a lam, resp. tehdy, jestliže je to nutné, také experti nebo finanční instituce, by v zásadě měli být považování za správce údajů, nikoli zpracovatele, jelikož shromažďují a zpraco- vávají osobní údaje i v době před uzavřením smlouvy“ (pozn.: volný překlad z anglického znění: „Brokers, independent agents and al- so, where necessary, experts or financial in- stitutions should, in principle, be considered as controllers and not as processors to the ex- tent that they collect and process personal data, even before the conclusion of a con- traci.“). Je však třeba dodat, že Doporučení Rady ministrů členským státům mají, jak je 557 1845 zřejmé již z jejich samotného označení, pou- ze doporučující charakter a nejsou tudíž pro členské státy závazná. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že jednotlivé právní úpravy členských států, a V návaznosti na ně i judikatura vnitrostátních soudů, mohou v principu na předmětnou otáz- ku, která je takto úzce specifikována, nahlížet různě, přičemž judikatura Evropského soudního dvora tuto specifickou otázku dosud neřešila (v oblasti pojišťovnictví se dostupná judikatura Soudního dvora vztahuje pouze k uplatnění svobody pohybu pojišťovacích služeb, k nespl- nění transpoziční povinnosti členskými státy a především k osvobození zprostředkovatel- ských služeb od daně z přidané hodnoty). Nejvyšší správní soud se po posouzení kon- krétních okolností souzené věci přiklonil k výkladu, dle kterého je nutno na zprostřed- kovatele, který v postavení samostatného pod- nikatelského subjektu oslovuje případné po- tencionální klienty pojišťovny, považovat za správce osobních údajů těchto subjektů. Pro tento závěr také lépe svědčí samotný cíl zákona o ochraně osobních údajů, jímž je naplnění práva každého na ochranu před neoprávně- ným zasahováním do soukromí, a to tím, že z časového hlediska spolehlivě pokrývá všechny fáze nakládání s osobními údaji, a to kýmkoli, kdo tyto údaje shromažďuje za jakýmkoli seznatel- ným a definovatelným účelem, přičemž stanové- ní účelu a způsobu zpracování těchto údajů zů- stává základním kritériem pro určení správce, jenž je za nakládání s těmito údaji také odpovědný. 1845 Důchodové pojištění: posouzení stupně invalidity k příloze V nařízení Rady (EHS) č. 1408/71, o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich rodiny pohybující se v rámci Společenství k čl. 40 nařízení Rady (EHS) č. 574/72 ze dne 21. března 1972, kterým se stanoví prováděcí pra- vidla k nařízení (EHS) č. 1408/71, o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na za- městnané osoby a jejich rodiny pohybující se v rámci Společenství L. Ve vztazích mezi Českou republikou a Rakouskou republikou nebyla přílohou V nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 uznána shoda mezi právními předpisy těchto států ve věci podmínek týkajících se stupně invalidity. II. K posouzení invalidity žadatele o invalidní důchod je příslušný orgán sociál- ního zabezpečení České republiky [čl. 40 nařízení Rady (EHS) č. 574/72].
C...) Jak vyplývá z dávkového spisu, stěžo- vatelka podala žádost o přiznání invalidního důchodu prostřednictvím rakouského nosi- tele pojištění na předepsaném jednotném formuláři. Ten postupoval podle ustanovení čl. 36 ve spojení s čl. 41 nařízení Rady (EHS) č. 574/72 a vyplněnou žádost stěžovatelky za- slal žalované, která o ní měla rozhodnout. Na základě toho pak žalovaná nepochybila, když postupovala podle českých právních předpi- sů. Stěžovatelka se mýlí, pokud má za to, že pro nárok na invalidní důchod je určující po- souzení zdravotního stavu rakouskými orgá- ny důchodového pojištění. Takovou úpravu koordinační předpisy [nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 a nařízení Rady (EHS) č. 574/72] 559 1845 ve vztahu České republiky a Rakouské repub- liky neobsahují; podle čl. 40 nařízení Rady (EHS) č. 574/72 sice přihlíží instituce člen- ského státu k dokladům a lékařským zprávám získaným institucí kteréhokoliv státu pro účely určení stupně invalidity, avšak rozhod- nutí přijaté institucí členského státu týkající se stupně invalidity žadatele je závazné pro instituce každého dalšího dotyčného státu pouze a jedině za předpokladu, že v příloze V nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 je uznána shoda mezi právními předpisy těchto států ve věci podmínek týkajících se stupně invalidity [srov. čl. 40 odst. 4 nařízení Rady (EHS) č. 1408/71]. V příloze citovaného nařízení žádná shoda podmínek týkajících se stupně invalidity mezi právními předpisy České re- publiky a Rakouské republiky nebyla uznána. Proto orgány sociálního zabezpečení České republiky posuzují invaliditu a její stupeň po- dle českých právních předpisů; to znamená, že osoba, která pracovala ve více členských státech Evropské unie nemusí mít nutně ná- rok na dávku v invaliditě od všech těchto stá- tů, neboť definice invalidity se v členských státech nemusí shodovat. Ostatně v rámci prostoru Evropské unie nejsou soustavy soci- álního zabezpečení harmonizovány, nýbrž přijímá se pouze jako určující princip zásada koordinace. Jde-li o posouzení nároku na dáv- ku podmíněnou nepříznivým zdravotním sta- vem, je pak na orgánech státu, který je přísluš- ný k rozhodnutí o takové dávce, aby posoudily tento zdravotní stav [srov. též rozhodnutí ESD C-279/97 C. J. M. Voeten a J. Beckers k aplikaci čl. 40 nařízení Rady (EHS) č. 574/72]. V. nyní posuzovaném případě Nejvyšší správní soud dále odkazuje na svou judikatu- ru, představovanou rozsudkem ze dne 28. 2. 2007, čj. 3 Ads 102/2006-60, který byl publi- kován pod č. 1648/2008 Sb. NSS. Podle ní žá- dost o přiznání invalidního důchodu, podanou na předepsaném formuláři podle nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 a nařízení Rady (EHS) č. 574/72, nerozlišujícím mezi druhy invalid- ních důchodů, nelze z hlediska vnitrostát- ních orgánů posuzovat jako žádost směřující toliko k přiznání plného nebo částečného in- validního důchodu, nýbrž jako žádost o při- 560 znání invalidního důchodu obecně. Je na správních orgánech, aby se podanou žádostí zabývaly a posoudily ji z hlediska splnění podmínek nároku na plný nebo částečný in- validní důchod podle $ 38 a $ 43 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Po- kud Česká správa sociálního zabezpečení, ja- ko rozhodující správní orgán, takto podanou žádost zúžila a posoudila ji jen z hlediska na- plnění podmínek nároku na plný invalidní důchod, je taková vada řízení důvodem pro zrušení rozhodnutí. Stěžovatelka nesplnila podmínky vzniku nároku na plný invalidní důchod, nicméně (ačkoliv je v dávkovém spi- se uvedeno, že žádá o přiznání plného inva- lidního důchodu - pozn. soudu) byla stěžova- telka přesto správně posuzována i z hlediska splnění podmínek pro vznik nároku na čás- tečný invalidní důchod. Stejný postup stano- ví $ 86 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb., o orga- nizaci a provádění sociálního zabezpečení. Jak již správně uvedl krajský soud, stěžo- vatelčin zdravotní stav byl posouzen posud- kem lékařky Okresní správy sociálního zabez- pečení ve Znojmě dne 31. 3. 2008, podle kterého určující příčinu dlouhodobě nepříz- nivého zdravotního stavu představuje střed- ně těžké astma, přičemž zdravotní stav je komplikován oboustrannou koxartrozou. Dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav stěžo- vatelky proto odpovídal hodnocení podle ka- pitoly VIII oddílu B položky 3. písm. c) přílo- hy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb., na základě čehož byla míra poklesu schopnosti soustav- né výdělečné činnosti i s ohledem na jiná onemocnění určena ve výši 50 %. Krajský soud v souladu s ustanovením $ 4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, si pro posouzení zdravotního stavu stěžovatelky opatřil v žalobním řízení posudek posudkové komise ze dne 23. 9. 2008 (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2004, čj. 5 Ads 34/2003-82, č. 526/2005 Sb. NSS). Ten se zabýval zhodnocením stěžova- telčina zdravotního stavu nikoli k okamžiku vyhotovení jejího posudku, nýbrž k okamži- ku vydání žalobou napadeného rozhodnutí žalované. Jeho cílem bylo zhodnotit, jaký byl zdravotní stav stěžovatelky, resp. zda došlo k naplnění podmínek stanovených $ 39 odst. 1 písm. a) nebo b) zákona o důchodovém pojiš- tění, tedy přezkoumat, zda u stěžovatelky k datu vydání žalobou napadeného rozhod- nutí poklesla z důvodu dlouhodobě nepřízni- vého zdravotního stavu její schopnost sou- stavné výdělečné činnosti nejméně o 66%, nebo zda byla pro zdravotní postižení schop- na soustavné výdělečné činnosti jen za zcela mimořádných podmínek. Právní základ pro tento postup je obsažen v $ 75.odst. 1 s. ř. s., podle něhož soud při přezkoumání rozhod- nutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (žalované). K skutečnostem, které na- staly později, a to v posuzovaném případě jest nutno zdůraznit, se nepřihlíží, čemuž krajský soud plně dostál. Není proto na místě argumentace, že v současné době se zdravotní stav stěžovatelky zhoršil a jde o onemocnění již IV. stupně. Na druhou stranu nic nebrání stěžovatelce podat novou žádost o přiznání plného invalidního důchodu. Klíčovým pro posouzení plné invalidity stěžovatelky bylo určení rozhodující příčiny dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, který vyvolal pokles schopnosti soustavné vý- dělečné činnosti, a to k datu vydání žalobou napadeného rozhodnutí. Posudková komise zasedala v řádném složení a její posudek je řádně a srozumitelně odůvodněn, krajským soudem o něm nebyly shledány pochyby, ostatně ani Nejvyšší správní soud je neshle- dává. V této souvislosti je třeba jako rozhod- nou zmínit tu skutečnost, že posudky Okres- ní správy sociálního zabezpečení ve Znojmě ze dne 31. 3. 2008 a posudkové komise ze dne 23. 9. 2008 dospěly k týmž závěrům ohledně stěžovatelčina poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti, když je v nich shodně uve- dena 50 % míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti, přičemž i hodnocení roz- hodujícího zdravotního postižení stěžovatel- ky bylo provedeno taktéž shodně podle kapi- toly VIII oddílu B položky 3. písm. c) přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb. Nejvyšší správní soud proto nemá důvod o závěrech v nich ob- sažených jakkoli pochybovat. : Podle $ 6 odst. 3 vyhlášky č. 284/1995 Sb. pro stanovení procentní míry poklesu schop- nosti soustavné výdělečné činnosti je nutné určit zdravotní postižení, které je příčinou diouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Je-li těchto postižení více, jednotlivé hodnoty poklesu schopnosti soustavné výdělečné čin- nosti se nesčítají; v tomto případě se určí, které zdravotní postižení je rozhodující příči- nou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu a procentní míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti se stanoví podle tohoto zdravotního postižení, a to se zřetelem k závažnosti ostatních zdravotních postižení. V posuzovaném případě se posudkové orgá- ny zcela jednoznačně shodly na tom, že roz- hodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu představuje astma bron- chiale III. stupně. Tomu konečně odpovídá i zařazení do kapitoly VIII oddílu B položky 3. písm. c) přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb., kde je dáno rozpětí míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti 40 % - 50 %. Jak správně zmínil ve svém rozsudku kraj- ský soud, posudková komise shodně se závěry okresní správy sociálního zabezpečení stano- vila 50 % míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti na horní hranici rozpětí s ohledem na ostatní zdravotní postižení, ze- jména oboustrannou koxartrozu. Stěžovatel- ka se přitom v řízení o žalobě nezmínila o možnosti použití ustanovení $ 6 odst. 4 vy- hlášky č. 284/1995 Sb., takže touto otázkou se krajský soud nemusel zabývat. Obzvláště tak nebyl povinen učinit z toho důvodu, že k dal- šímu navýšení poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti nebyly dány žádné objek- tivní důvody. Posudkové orgány při zvolení míry poklesu schopnosti soustavné výděleč- né činnosti stěžovatelky totiž vycházely z vy- hláškového rozmezí, přičemž s ohledem na její ostatní zdravotní postižení určily právě horní 50 % míru poklesu schopnosti soustav- né výdělečné činnosti. Kritéria, kterých se stěžovatelka dovolává, byla již tedy apliková- na při určení míry poklesu schopnosti sou- stavné výdělečné činnosti v rámci samotné- ho vyhláškového rozpětí. Nad to je třeba poznamenat, že i kdyby v případě stěžovatel- 561 1846 ===" 77 stejně nedosahovala požadované 66 % hranice pro vznik nároku na plný invalidní důchod. ky došlo k navýšení míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti o 10 %, tak ta by 1846 Ochrana lesa: opatření k zajištění bezpečnosti osob a majetku k $ 22 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon) Orgán státní správy lesů či jiný příslušný orgán státní správy nemůže na základě $ 22 odst. 1 věty druhé zákona č. 289/1995 Sb., lesního zákona, vydat rozhodnutí, kte- rým stanoví rozsah a způsob zabezpečovacího opatření na skalním masívu nachá- zejícího se na pozemku určeného k plnění funkcí lesa vlastníku sousední nemovitos- ti. Takové zabezpečovací opatření je svojí podstatou natolik rozsáhlé, intenzívní a náročné na odborné provedení, že zdaleka přesahuje možnosti vlastníka ohrožené nemovitosti. Nelze jej proto srovnávat se zabezpečovacími opatřeními, které se podle $ 22 odst. 1 věty první lesního zákona provádějí k předcházení škod způsobených ze- jména sesuvem půdy, padáním kamenů, pádem stromů nebo jejich částí, přesahem větví a kořenů, zastíněním a lavinami z pozemků určených k plnění funkcí lesa.
Helena P. proti České správě sociálního zabezpečení o plný invalidní důchod, o kasační
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. února 2009
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu