6 Afs 395/2021 – Nejvyšší správní soud

6 Afs 395/2021- 64 - text

6 Afs 395/2021 - 67 pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Veroniky Juřičkové a soudců Tomáše Langáška a Filipa Dienstbiera v právní věci žalobkyně: Golden Snack s.r.o., sídlem Záhostice 40, Chýnov, zastoupená JUDr. Marií Martinovou, advokátkou, sídlem Roháčova 2614, Tábor, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 10. 2020, č. j. 41429/20/5300 22444

711359, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 11. 2021, č. j. 57 Af 1/2021 78,

I. Kasační stížnost žalobkyně se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

I. Vymezení případu

[1] Žalobkyně uplatnila nárok na odpočet daně dle § 72 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o DPH“), z přijatých zdanitelných plnění od dodavatele RAXAND s.r.o. (dále jen „společnost RAXAND“) v podobě reklamy na bočních plochách automobilů. Finanční úřad pro Jihočeský kraj (dále jen „správce daně“) třiceti dvěma dodatečnými platebními výměry ze dne 24. 5. 2017 doměřil žalobkyni daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období měsíců listopad 2010 až září 2011, listopad 2011 až červen 2012, srpen až prosinec 2012, únor až srpen 2013 a říjen 2013 a předepsal žalobkyni penále s odůvodněním, že neprokázala faktickou realizaci zdanitelných plnění v podobě reklamy na bočních plochách automobilů.

[2] Žalovaný dodatečné platební výměry nejprve potvrdil rozhodnutím ze dne 27. 9. 2018, č. j. 43411/18/5300 21442

711359. Žalobu proti tomuto rozhodnutí Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl rozsudkem ze dne 26. 6. 2019, č. j. 50 Af 32/2018

94. Ke kasační stížnosti žalobkyně Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 26. 2. 2020, č. j. 10 Afs 268/2019

53. Zbývá tedy vyhodnotit, zda žalovaný nepřekročil lhůtu pro stanovení daně ani při vydání v pořadí druhého rozhodnutí.

[14] Již v předchozím rozsudku č. j. 10 Afs 268/2019

53 Nejvyšší správní soud vyslovil závazný právní názor, že ačkoli správce daně před zahájením daňové kontroly na DPH dne 29. 10. 2015 nevyzval stěžovatelku dle § 145 odst. 2 daňového řádu k podání dodatečného daňového přiznání, neměla tato vada vliv na běh prekluzivní lhůty, a tedy došlo k jejímu přerušení a započetí běhu nové tříleté lhůty: „Zahájení daňové kontroly přerušuje prekluzivní lhůtu pro stanovení daně (§ 148 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu), byť správce daně před zahájením této kontroly nevyzval daňový subjekt k podání dodatečného daňového tvrzení (§ 145 odst. 2 daňového řádu), ač pro to podle zákona byly podmínky. Takovéto opomenutí správce daně sice je nezákonné, avšak nejde o takovou vadu, která by měla vztah k výši následně doměřené daně.“ Nejvyšší správní soud doplňuje, že citované závěry následoval také v rozsudku ze dne 7. 4. 2021, č. j. 4 Afs 192/2020

69 (vydaném ve věci stěžovatelky, jehož předmětem bylo doměření daně z příjmů právnických osob), který byl potvrzen usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. III. ÚS 1522/21, a také v dalších rozsudcích ze dne 15. 7. 2021, č. j. 2 Afs 76/2019 39, ze dne 21. 1. 2022, č. j. 6 Afs 100/2020 47, nebo ze dne 12. 1. 2023, č. j. 9 Afs 301/2020

85. K poukazu stěžovatelky na rozporné závěry obsažené v rozsudku ze dne 25. 11. 2022, č. j. 4 Afs 356/2020 60, pak Nejvyšší správní soud nad rámec uvedeného doplňuje, že vzhledem k tomu, že tímto rozsudkem byla věc vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení za účelem posouzení otázky vlivu zákonnosti zahájení daňové kontroly na běh prekluzivní lhůty pro stanovení daně, neobsahuje tento rozsudek žádné závěry, které by se vztahovaly k hodnocení uvedené sporné otázky, a které by tak bylo možné hodnotit jako rozporné s dosavadní judikaturou. [15] Nejvyšší správní soud v předchozím rozsudku č. j. 10 Afs 268/2019 53 dospěl k závaznému právnímu názoru, že bylo li stěžovatelce v pořadí prvé rozhodnutí žalovaného doručeno dne 8. 10. 2018, došlo k tomu ve lhůtě pro stanovení daně, jejíž konec připadl na 29. 10. 2018. [16] K námitce prekluze uplatněné v tomto řízení pak Nejvyšší správní pokračuje, že vydáním tohoto rozhodnutí zároveň došlo k prodloužení lhůty pro stanovení daně o jeden rok dle § 148 odst. 2 písm. b) daňového řádu, tedy do 29. 10. 2019. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu a posléze proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Dle § 148 odst. 4 písm. a) daňového řádu [a shodně podle § 41 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)] v takovém případě lhůta pro stanovení daně po dobu soudního řízení neběží (lhůta se staví). Běh prekluzivní lhůty byl tedy staven od okamžiku zahájení řízení (podání žaloby a kasační stížnosti) až do pravomocného skončení obou soudních řízení. Žaloba byla ke krajskému soudu podána dne 10. 12. 2018 a krajský soud o ní rozhodl rozsudkem dne 26. 6. 2019, který nabyl právní moci dne 22. 7. 2019. Kasační stížnost byla k Nejvyššímu správnímu soudu podána dne 5. 8. 2019 a zrušující rozsudek č. j. 10 Afs 268/2019 53 nabyl právní moci dne 27. 2. 2020. Lhůta pro stanovení daně uplynula dne 3. 1. 2021. V pořadí druhé rozhodnutí žalovaného bylo stěžovatelce doručeno dne 6. 11. 2020. Je tedy zřejmé, že i toto rozhodnutí nabylo právní moci ve lhůtě pro stanovení daně. Současně byla zachována také maximální (objektivní) desetiletá lhůta dle § 148 odst. 5 daňového řádu, běžící od počátku určeného dle odstavce 1 tohoto ustanovení daňového řádu, tj. ode dne, v němž uplynula lhůta pro podání řádného daňového tvrzení. Vzhledem k tomu, že nejstarším zdaňovacím obdobím, za které byla stěžovatelce v předchozím řízení DPH doměřena, byl měsíc listopad 2010, u něhož lhůta pro podání řádného daňového tvrzení připadla na 27. 12. 2010, byla stěžovatelce DPH za toto nejstarší zdaňovací období (a tedy i zdaňovací období následující) doměřena při zachování maximální desetileté lhůty pro stanovení daně. [17] K věci samé pak Nejvyšší správní soud uvádí, že téměř totožný skutkový stav byl rovněž již předmětem jeho dřívějšího soudního přezkumu. V rozsudku č. j. 10 Afs 268/2019 53 (viz část III.C odůvodnění) Nejvyšší správní soud dovodil, že rozhodnutí žalovaného je přesvědčivě odůvodněno co do otázky neprokázání faktické realizace deklarovaných zdanitelných plnění od společnosti RAXAND (reklamy a propagace) a neunesení důkazního břemena stěžovatelkou. V citovaném rozsudku Nejvyšší správní soud podrobně vypořádal veškeré námitky, které stěžovatelka opakovaně uplatnila i v nyní souzené věci, zejména otázku provedeného hodnocení věrohodnosti výpovědi jednatele dodavatele, vlivu osobních pohnutek na obsah jeho výpovědi, včetně souvislostí s proběhlým policejním prověřováním. V podrobnostech proto Nejvyšší správní soud odkazuje na odůvodnění předchozího rozsudku Nejvyššího správního soudu (od něhož se žalovaný ani krajský soud v dalším řízení neodchýlili) a které je pro Nejvyšší správní soud závazné i v nyní přezkoumávané věci. [18] Pouze pro úplnost Nejvyšší správní soud doplňuje, že po zrušení prvého rozhodnutí žalovaného nedošlo ke změně skutkového stavu věci. Žalovaný sice v dalším řízení k návrhu stěžovatelky doplnil výslech konkrétní svědkyně, krajský soud však správně uzavřel, že ani její výpověď nemohla nic změnit na závěrech, dle kterých stěžovatelka neunesla důkazní břemeno a neprokázala, že od společnosti RAXAND skutečně přijala zdanitelná plnění v podobě reklam na automobilech. [19] Nejvyšší správní soud zároveň podotýká, že kasační stížnost je dle § 102 s. ř. s. opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu. K jejímu věcnému projednání je proto zapotřebí, aby stěžovatel cíleně reagoval právě na rozhodnutí krajského soudu (napadené kasační stížností) a kvalifikovaným způsobem zpochybnil krajským soudem vyslovené závěry. Kasační stížnost, která je pouhým doslovným opakováním žalobních námitek, není způsobilá věcného soudního přezkumu. Je li kasační stížnost co do svého obsahu pouhou reprodukcí žaloby, je v takovém případě nutným důsledkem (odpovídajícím zákonné úpravě institutu kasační stížnosti, jejímu účelu i dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu) nepřípustnost ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s. (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2020, č. j. 10 As 181/2019 63, č. 4051/2020 Sb. NSS, ze dne 5. 11. 2020, č. j. 7 Ads 242/2020 15 a č. j. 7 Ads 243/2020 14, ze dne 24. 3. 2021, č. j. 1 Afs 273/2019 51, ze dne 2. 5. 2022, č. j. 6 As 74/2022 16, ze dne 30. 6. 2022, č. j. 2 Afs 115/2020 42, ze dne 23. 11. 2022, č. j. 3 Afs 207/2020 74, nebo ze dne 18. 1. 2023, č. j. 6 Afs 267/2022

36. Soudní přezkum v řízení o kasační stížnosti je tak možný pouze v rozsahu, v jakém k tomu stěžovatel vytvořil prostor svou formulací kasačních námitek. Kasační námitky nelze nahrazovat zopakováním námitek z podaného odvolání či žaloby, neboť tato podání směřovala proti jiným rozhodnutím, než které je nyní předmětem přezkumu ze strany Nejvyššího správního soudu. [20] V návaznosti na výše uvedené Nejvyšší správní soud uvádí, že stěžovatelka v kasační stížnosti, pokud jde o otázku faktické realizace reklamy a unesení důkazního břemena, pouze shrnula závěry rozsudku krajského soudu a převzala žalobní argumentaci, u níž provedla toliko formální změnu spočívající v tom, že označení „žalobce“ nahradila označením „stěžovatel“. Obsah žaloby a kasační stížnosti tedy zůstal totožný, včetně zachování grafické úpravy (členění odstavců a použitých citací). Stěžovatelka tak v kasační stížnosti vůbec nereagovala na závěry krajského soudu obsažené v napadeném rozsudku, pouze doslovně „překlopila“ obsah žaloby do kasační stížnosti. Z důvodů předestřených výše proto nelze takto formulované kasační námitky ani považovat za přípustně uplatněné. IV. Závěr a náklady řízení [21] Nejvyšší správní soud tak neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji podle § 110 odst. 1 věty poslední s. ř. s. zamítl. [22] O nákladech řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že žalobkyně (stěžovatelka) neměla ve věci úspěch a žalovanému žádné náklady řízení nad rámec jeho obvyklé úřední činnosti nevznikly, Nejvyšší správní soud rozhodl tak, že žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti a žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 5. dubna 2023

Mgr. Ing. Veronika Juřičková předsedkyně senátu

Plný text rozhodnutí