6 As 124/2024 – Nejvyšší správní soud

6 As 124/2024- 36 - text

6 As 124/2024 - 40 pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Veroniky Juřičkové, soudce Filipa Dienstbiera a soudkyně Jiřiny Chmelové v právní věci žalobkyně: S. I., zastoupená JUDr. Ladislavem Salvetem, advokátem, sídlem Sedlčanská 1044/18, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo kultury, sídlem Maltézské náměstí 1, Praha 1, proti rozhodnutí ministra kultury ze dne 19. 9. 2023, č. j. MK 28604/2023 OLP, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2024, č. j. 14 A 160/2023 70,

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2024, č. j. 14 A 160/2023 70, se ruší.

II. Rozhodnutí ministra kultury ze dne 19. 9. 2023, č. j. MK 28604/2023 OLP, se ruší avěc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o žalobě a kasační stížnosti ve výši 24 456 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Ladislava Salveta, advokáta.

IV. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

[1] Žalobkyně je vlastníkem souboru staveb a pozemků „zámek Petrovice“ v Praze Petrovicích (dále též zjednodušené „zámek“ nebo „soubor“) a dne 26. 1. 2022 požádala žalovaného podle § 8 odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, o zrušení prohlášení tohoto souboru za kulturní památku.

[2] Žalovaný žádosti rozhodnutím ze dne 9. 11. 2022, č. j. MK 61535/2022 OPP, nevyhověl. Zrušení památkové ochrany nedoporučil Národní památkový ústav (dále jen „NPÚ“) ani odbor památkové péče Magistrátu hl. města Prahy (dále jen „magistrát“). Dle žalovaného tato dvě stanoviska i ohledání na místě a pořízená fotodokumentace prokazují pokračující významné památkové hodnoty souboru ve smyslu § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči. Stavby souboru (hlavní obytná budova a tři přilehlé hospodářské budovy) jsou sice ve špatném technickém stavu, avšak vykazují řadu dochovaných uměleckých a uměleckořemeslných prvků nejen ve výzdobě fasád. Nesporný špatný technický stav je řešitelný v režimu obnovy kulturní památky. K odbornému vyjádření, které žalobkyně připojila k žádosti, žalovaný podotkl, že neobsahuje výpočty ani zkoušky materiálů. Dle žalovaného neprokazuje zásadní statické narušení, které by znemožňovalo celkovou obnovu staveb. Rozklad žalobkyně ministr kultury rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku zamítl a prvostupňové rozhodnutí žalovaného potvrdil.

[3] Žalobkyně napadla rozhodnutí ministra kultury žalobou, kterou Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Městský soud připomněl, že řízení podle § 8 odst. 1 zákona o státní památkové péči bylo zahájeno na žádost žalobkyně, důkazní břemeno k existenci mimořádně závažných důvodů pro zrušení památkové ochrany tedy nesla žalobkyně. Žalovaný dle městského soudu shromáždil dostatečný důkazní materiál v podobě stanovisek NPÚ a odboru památkové péče magistrátu a provedl také ohledání objektů. Podle městského soudu se správní orgány řádně vypořádaly také s rozpory mezi uvedenými stanovisky a odborným vyjádřením předloženým žalobkyní. Městský soud se ztotožnil se žalovaným, že závěry odborného vyjádření předloženého žalobkyní ohledně nenapravitelné statiky objektů nejsou podloženy a jsou v rozporu s jinými odbornými stanovisky a poznatky zjištěnými při místním šetření. Žalobkyně zároveň v rozkladu další důkazy nenavrhla. Městský soud neshledal důvody pro doplnění dokazování vypracováním znaleckého posudku či provedením ohledání na místě. Sporným není dle městského soudu ani to, jaké budovy jsou předmětem památkové ochrany, jelikož to vyplývá z ústředního seznamu kulturních památek České republiky (dále jen „ústřední seznam“). Žalovaný dle městského soudu správně vycházel z toho, že zámek je veden jako kulturní památka podle § 42 odst. 1 zákona o státní památkové péči. Podstatné je v této souvislosti pouze to, že byl zapsán k 1. 1. 1988, nikoliv to, kdy přesně k zápisu došlo. Městský soud přisvědčil správním orgánům i v tom, že zámek není v natolik špatném technickém stavu, aby neumožňoval jeho zachování a opravu. Zopakoval, že závěry ohledně zásadního narušení statiky objektů plynoucí z odborného vyjádření předloženého žalobkyní nejsou podloženy. K chybějící soše sv. Jana Nepomuckého soud podotkl, že uvedená socha není určující pro to, zda má stavba významnou památkovou hodnotu. Žalovaný i ministr kultury ve vydaných rozhodnutích vysvětlili, v čem spatřují pokračující památkovou hodnotu souboru, nevybočili z mezí správního uvážení ani nerozhodovali arbitrárně. Na zákonnost vydaných správních rozhodnutí neměla dle městského soudu vliv ani délka správního řízení. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného

[4] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku městského soudu kasační stížnost. V obecně poukázala na nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku a dále namítala nesprávné zjištění skutkového stavu věci. Městský soud dle stěžovatelky pochybil v tom, že neprovedl jí navržené důkazy. Stanoviska NPÚ a magistrátu jsou dle názoru stěžovatelky tendenční a nevyjadřují se dostatečně odborně k tomu, zda lze památku skutečně obnovit a zda je skutečně možné s ohledem na její havarijní stav a zásadní statické narušení dostát požadavku za zachování či obnovení historických hodnot. Stěžovatelka k prokázání svých tvrzení doložila odborné vyjádření Ing. Ladislava Bukovského, které tuto možnost vylučuje. Žalovaný proto měl rozpory ve skutkovém stavu vyvrátit důkazem stejné nebo vyšší odborné hodnoty. Dle stěžovatelky byl žalovaný v takovém případě povinen opatřit znalecký posudek, což však neučinil, a ani městský soud mu toto pochybení nevytkl. Správní orgány tedy nedostály povinnosti zjistit v řízení skutečný stav věci. Rovněž městský soud pochybil tím, že za účelem náležitého zjištění skutkového stavu věci nezadal v řízení vypracování znaleckého posudku či sám neprovedl navrhované ohledání na místě. Namísto toho nepřípustně akceptoval skutkový stav zjištěný žalovaným.

[5] Stěžovatelka se neztotožnila s městským soudem ani v tom, že řízení dle § 8 zákona o státní památkové péči neslouží k posouzení, zda zápis památky proběhl v souladu s právními předpisy. V této souvislosti podotkla, že usilovala pouze o to, aby po vyjasnění pochybností žalovaný zrušil památkovou ochranu do budoucna. Stěžovatelka taktéž nesouhlasila se závěrem, že v daném řízení není prostor pro zjišťování stavu zámku ke konkrétnímu datu v minulosti. Dle jejího názoru se jedná o předběžnou otázku. Dle stěžovatelky došlo ke zjevnému omylu již při samotném zápisu památky, protože zámek už v době, kdy měl být údajně jako památka zapsán, žádné památkové hodnoty neměl. Dnes se bez zavinění stěžovatelky jedná o ruinu, nikoli o dominantu Petrovic. Stěžovatelka rozporovala také to, zda v případě zámku vůbec došlo ke vzniku kulturní památky, resp. k naplnění definice podle § 2 zákona č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách. K tomu stěžovatelka poukázala na rozpory ve vymezení data vzniku kulturní památky. Metainformační systém NPÚ v této souvislosti uvádí v rubrice datum vzniku údaj „01. 04. 1968 30. 11. 2015 (neověřeno)“ a zároveň odkazuje vedle zápisu zámku a sochy sv. Jana Nepomuckého do státního seznamu kulturních památek ze dne 1. 4. 1968 také na zápis ze dne 31. 12. 1966. Památkový katalog obsahuje též poznámku „chráněno od 3. 5. 1958“. Podle stěžovatelky tak již samotný údaj o vzniku uváděný jako časové rozpětí o délce 47 let a 8 měsíců vzbuzuje závažné pochybnosti o tom, zda a z jakého důvodu byl zámek zařazen mezi kulturní památky. Stěžovatelka dodala, že nemá k dispozici ani jeden ze správních aktů, na jejichž základě mělo dojít k zápisu, a domnívá se, že je nemají k dispozici ani správní orgány. Neshody namítala také ohledně zápisu tří hospodářských budov s tím, že tzv. generální aktualizace nemůže být sama o sobě relevantním důvodem pro prohlášení souboru za kulturní památku. Městský soud se podle stěžovatelky se souvisejícími žalobními námitkami vypořádal nedostatečně, anebo vůbec, a nijak se nezabýval ani důkazy, které v řízení navrhla.

[6] Městský soud dle názoru stěžovatelky rovněž nesprávně dovodil, že havarijní stav zámku není důvodem pro zrušení památkové ochrany. Stěžovatelka připustila, že sám o sobě tento důvod sice nepostačuje, avšak v daném případě bylo nutno u dotčených objektů zohlednit také další skutkové okolnosti, a sice prokázanou nemožnost zachovat jejich historickou hodnotu či ohrožení života osob uvnitř objektů a v jejich okolí. Stěžovatelka upozornila, že zámek převzala v říjnu 2021 ve stavu způsobeném destrukčním působením státního statku, za který nenese odpovědnost.

[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na skutečnost, že není dán důvod pro vyhovění kasační stížnosti. Ve vztahu ke konkrétním námitkám odkázal především na odborná stanoviska NPÚ a magistrátu založená ve správním spisu. Dále žalovaný připomněl, že v řízení podle § 8 zákona o státní památkové péči se posuzuje existence mimořádně závažných důvodů pro zrušení památkové ochrany, k nimž nese důkazní břemeno primárně žadatel. Neprokázání důvodů vede k zamítnutí žádosti o zrušení prohlášení za kulturní památku. K otázce zajištění znaleckého posudku žalovaný poznamenal, že NPÚ je znaleckým ústavem v oboru kultura, umění architektonické, posuzování historických materiálů a technologie stavby architektonického díla, tedy jeho odborné stanovisko je nadáno vysokou míru profesionality a vychází ze znalostí historických materiálů a technologie stavby tohoto typu architektonického dědictví, jakož i z mnoha zkušeností s obnovou historických staveb (kulturních památek). Ing. Ladislav Bukovský není znalcem v oboru kultura, jeho posudek byl předložen jako odborné vyjádření podle § 18 zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě (autorizační zákon).

[8] Podle žalovaného není sporný zápis zámku jako kulturní památky ani to, jaké budovy jsou předmětem památkové ochrany. K tomu žalovaný připomněl rozdíly mezi bývalou a stávající právní úpravou ochrany kulturních památek. V řízení o zrušení prohlášení souboru za kulturní památku se posuzuje aktuální stav památkových hodnot. U kulturních památek je vždy zapotřebí individuálně posoudit stávající památkové hodnoty. Žalovaný připomněl, že kulturní památkou mohou být i torza staveb či zříceniny, jsou li historicky či urbanisticky významné, přičemž při obnově kulturní památky je obvyklé nahrazovaní částí staveb replikami. V daném případě dle žalovaného přetrvávají památkové hodnoty zámku navzdory trvalé ztrátě původní hmoty, což žalovaný i ministr kultury podle městského soudu přesvědčivě vysvětlili. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

[9] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že je důvodná.

[10] Nejvyšší správní soud nejprve k uplatněné obecné námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku pouze ve stručnosti konstatuje, že městský soud se dostatečně a přezkoumatelně vypořádal se všemi žalobními námitkami a vysvětlil, proč stěžovatelčinu žalobu zamítl. Rozhodovací důvody městského soudu jsou z odůvodnění rozsudku seznatelné (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 44). Napadený rozsudek tedy není namítanou nepřezkoumatelností zatížen.

[11] Dále Nejvyšší správní soud uvádí, že otázkou pojetí kulturní památky dle zákona o kulturních památkách a zákona o státní památkové péči a dopadu změny právní úpravy na status chráněných památek se již komplexně zabýval v rozsudku ze dne 7. 2. 2018, č. j. 9 As 330/2016 192, č. 3712/2018 Sb. NSS. Citovaný rozsudek navázal na závěry vyslovené již v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2008, č. j. 3 As 26/2008 72, dle kterých existující zápis památky v příslušném seznamu ke dni 1. 1. 1988 byl jedinou nutnou podmínkou podle § 42 odst. 1 zákona o státní památkové péči k tomu, aby bylo možné věc nadále považovat za kulturní památku. Nejvyšší správní soud neshledal důvod se v projednávané věci od svých předchozích závěrů odchýlit.

[12] Stěžejním východiskem je okolnost, že podle předchozího zákona o kulturních památkách účinného do 31. 12. 1987 provedení zápisu do státních seznamů kulturních památek či vydání rozhodnutí o zápisu do těchto seznamů nečinilo kulturní památku z věci, která dosud kulturní památkou nebyla. Věc se totiž stala kulturní památkou již tím, že naplnila znaky uvedené v § 2 odst. 1 zákona a zápis v seznamech státních kulturních památek měl toliko evidenční význam. Deklaratorní rozhodnutí o tom, zda se jedná o kulturní památku, byl ve smyslu § 2 odst. 3 zákona o kulturních památkách vyhrazen pouze pro případné sporné situace. Oproti tomu současný zákon o státní památkové péči účinný od 1. 1. 1988 vyžaduje dle § 2 odst. 1 vydání konstitutivního rozhodnutí o prohlášení věci za kulturní památku. K tomu Nejvyšší správní soud poukazuje na níže uvedené znění obou ustanovení zákona.

[13] Podle § 2 odst. 1 zákona o kulturních památkách je památkou kulturní statek, který je dokladem historického vývoje společnosti, jejího umění, techniky, vědy a jiných oborů lidské práce a života, nebo jest jí dochované historické prostředí sídlištních celků a architektonických souborů, anebo věc, která má vztah k význačným osobám a událostem dějin a kultury.

[14] Podle § 2 odst. 1 zákona o státní památkové péči za kulturní památky podle tohoto zákona prohlašuje ministerstvo kultury (…) nemovité a movité věci, popřípadě jejich soubory, a) které jsou významnými doklady historického vývoje, životního způsobu a prostředí společnosti od nejstarších dob do současnosti, jako projevy tvůrčích schopností a práce člověka z nejrůznějších oborů lidské činnosti, pro jejich hodnoty revoluční, historické, umělecké, vědecké a technické, b) které mají přímý vztah k významným osobnostem a historickým událostem.

[15] Vztah obou režimů pak vyřešilo přechodné ustanovení obsažené v § 42 odst. 1 zákona o státní památkové péči, dle něhož platí, že kulturní památky zapsané do státních seznamů kulturních památek podle dřívějších právních předpisů se považují za kulturní památky podle tohoto zákona.

[16] Nejvyšší správní soud k tomu v bodu 52 rozsudku č. j. 9 As 330/2016 192 uvedl následující: „V § 42 odst. 1 zákona o státní památkové péči je jako podmínka pro to, aby byla věc považována za kulturní památku i po 1. 1. 1988, stanovena existence zápisu ve státních seznamech kulturních památek. Byť zákon o kulturních památkách počítal s rozhodnutím o zápisu, z hlediska § 42 odst. 1 zákona o státní památkové péči je rozhodný zápis. V dané souvislosti je nutno si uvědomit, že zákon o kulturních památkách byl účinný po téměř 30 let (od 3. 5. 1958 do 31. 12. 1987). Zákonodárce tak důraz kladl na zápis ve státních seznamech kulturních památek, a to i vzhledem k riziku, že po několika desítkách let již nemusí být ke všem zápisům možné dohledat rozhodnutí o zápisu.“ Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku (viz bod 55) dovodil, „že smyslem § 42 odst. 1 zákona o státní památkové péči bylo stanovení jednoznačného a jednoduchého kritéria, pomocí něhož lze určit, zda je určitá věc po dni 1. 1. 1988 kulturní památkou, čemuž odpovídá výklad, že podmínka zápisu ‚podle dřívějších právních předpisů‘ znamená požadavek, aby šlo o zápis provedený za účinnosti dosavadních předpisů“.

[17] V souzené věci je z obsahu správního spisu patrné, že žalovaný u NPÚ ověřil zápis zámku Petrovice v ústředním seznamu, včetně rozsahu památkové ochrany. Z výpisu dodaného NPÚ ze dne 4. 3. 2024 a připojených dokumentů jednoznačně plyne, že nejpozději během tzv. generální aktualizace, která proběhla v letech 1984 až 1987 v souběhu s přijetím zákona o státní památkové péči za účelem zpřesnění evidence nemovitých kulturních památek, byl soubor tvořící zámek Petrovice zapsán v ústředním seznamu v rozsahu, v jakém je evidován i dnes. Konkrétně památka sestává z obytné budovy č. p. 1, tří hospodářských budov, ohradní zdi s branou, ohradní zdi, zahradní terasy, zahrady a dalších pozemků. Přesné určení budov je podloženo též snímkem pozemkové mapy z roku 1986 a aktuálním zákresem do katastrální mapy, v němž jsou přesně vyznačeny jednotlivé části souboru. Ministr kultury k tomu na str. 11 rozhodnutí o rozkladu podrobně popsal charakteristiky a lokalizaci jednotlivých hospodářských budov s odkazem na aktuální fotodokumentaci z ohledání věci.

[18] Z výše uvedeného tedy vyplývá, že stěžovatelčiny námitky zpochybňující správnost či oprávněnost zápisu zámku jako kulturní památky nejsou důvodné. Již ve správním řízení bylo doloženo, že soubor staveb a pozemků tvořících zámek Petrovice byl v příslušném státním seznamu evidován v současném rozsahu před datem 1. 1. 1988. V souladu s přechodným ustanovením v § 42 odst. 1 zákona o státní památkové péči se tudíž považuje za kulturní památku i podle tohoto zákona. Stěžovatelčiny snahy zpochybnit zápis zámku jako kulturní památky tím, že není jasné, od jakého konkrétního okamžiku jsou zámek či jednotlivé části souboru evidovány, proto nemůže být úspěšná s ohledem na to, jakým způsobem je nutno relevantní právní úpravu vykládat. Z uvedených východisek přitom správně vycházely správní orgány i městský soud a jejich závěry jsou v tomto ohledu správné. Pokud se tedy městský soud v této souvislosti dostatečně nezabýval některými souvisejícím důkazními návrhy stěžovatelky, nejedná se o vadu s vlivem na zákonnost. Závěry k této otázce jsou totiž podloženy dostatečně zjištěným skutkovým stavem, který nebylo nutno doplňovat dalším dokazováním.

[19] Nejvyšší správní soud se proto dále zaměřil na stěžovatelčinu námitku nesprávně zjištěného skutkového stavu stran existence mimořádně závažných důvodů pro zrušení památkové ochrany.

[20] Podle § 8 odst. 1 zákona o státní památkové péči platí, že pokud nejde o národní kulturní památku, může ministerstvo kultury z mimořádně závažných důvodů prohlášení věci nebo stavby za kulturní památku zrušit na žádost vlastníka kulturní památky nebo organizace, která na zrušení prohlášení věci nebo stavby za kulturní památku (…) prokáže právní zájem, nebo z vlastního podnětu (pozn.: podtržení doplnil soud).

[21] Řízení o zrušení prohlášení věci za kulturní památku není opravným prostředkem proti prohlášení věci za kulturní památku a nejde ani o přezkumné řízení ve vztahu k posouzení, zda zápis památky proběhl v souladu s tehdy účinnými předpisy. Prostřednictvím daného řízení však může žalovaný s účinky do budoucna z určité věci sejmout status kulturní památky (vedle již citovaných rozsudků č. j. 3 As 26/2008 72 a č. j. 9 As 330/2016 192 viz také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 9. 2015, č. j. 8 As 133/2014 51, č. 3314/2015 Sb. NSS). Řízení je určeno „ke zkoumání faktických vlastností věci a skutkových dějů či existence konkurujících zájmů k zájmu na památkové ochraně“ (výše citovaný rozsudek č. j. 9 As 330/2016 192, bod 85).

[22] V projednávané věci bylo řízení o zrušení prohlášení zámku za kulturní památku zahájeno žádostí stěžovatelky, která za účelem prokázání mimořádně závažných důvodů předložila odborné vyjádření ke stavu veškerých objektů nacházejících se v areálu zámku Petrovice dle § 18 autorizačního zákona ze dne 5. 1. 2022. Toto odborné vyjádření vyhotovila společnost Bukovský SPS s.r.o. a je podepsáno Ing. Ladislavem Bukovským, autorizovaným inženýrem pro pozemní stavby, zkoušení a diagnostiku staveb a znalcem v oborech projektování, stavebnictví a technických oborech (různých) se specializací na diagnostiku a poruchy technologie pozemních staveb, a Ing. A. P., autorizovaným inženýrem pro pozemní stavby, statiku a dynamiku staveb, a opatřeno úředními razítky obou jmenovaných autorizovaných inženýrů. Toto odborné vyjádření se na celkem šedesáti stranách věnuje podrobnému posouzení stavu všech objektů v areálu zámku Petrovice, a to na základě provedeného stavebně technického průzkumu spojeného s místním šetřením. K vyjádření je přiloženo též třicet stran fotografické dokumentace.

[23] Po analýze jednotlivých staveb a jejich částí odborné vyjádření na str. 58 v části s nadpisem „Celkové shrnující hodnocení objektů“ mimo jiné uvádí následující: „Budovy, resp. objekty jsou dlouhodobě neobyvatelné a neprovozovatelné, čímž přirozeně dochází k jejich zrychlenému chátrání. Do doby zpracování posudku se dochovaly v různém rozsahu zbytky zděných konstrukcí a kleneb a zbytky krovů, stropů a zbytky výplní otvorů. Jiné stavební konstrukce se v objektech téměř nevyskytují. V objektech neexistují konstrukce, které by bylo možné zabezpečovat, resp. nelze definovat, co by mělo být cílem zabezpečení, vyjma zabránění ohrožení okolních prostor při jejich zřícení. Veškeré zdivo je nezpůsobilé pro jakoukoli sanaci z důvodu materiálových vlastností (rozpadajících se cihel a pojiva) nebo ztráty stability celých stěn. Zděné konstrukce tak ve značném rozsahu nevykazují parametry postačující pro jejich zachování a ponechání v sanovaných konstrukcích. Jiné konstrukční prvky se v objektu nevyskytují, vyjma některých krovů, jejichž oprava by musela spočívat v rozebrání, doplnění většiny nového dřeva a novém sestavení. Jakékoliv zabezpečení objektů v havarijním stavu (kromě ohrazení, znepřístupnění a stržení zřícením bezprostředně hrozících částí), je technický i ekonomický nesmysl (…) V žádném z objektů se nelze volně pohybovat. Rovněž tak nelze uvnitř objektů bez zvláštních opatření provádět jakékoliv práce. (…) V celém areálu prakticky neexistují objekty, které by mělo význam staticky zajišťovat pro pozdější rekonstrukci.“

[24] Stěžovatelka tedy tvrzení obsažené v žádosti, že stav kulturní památky se aktuálně nachází v takovém stavu, že by pro její zachování musely být provedeny zásahy, které znamenají ztrátu její památkové hodnoty, opřela o odborný důkaz, za kterého ve stručnosti plyne, že památkově chráněné stavby jsou natolik technicky a staticky narušené, že je nelze sanovat. Jak v této souvislosti plyne též z judikatury Nejvyššího správního soudu, stavebně technický stav je kritériem pramenícím „z potřeby posoudit, zda je nemovitost vůbec schopna dalšího života, nebo je spíše určena k demolici“ (rozsudek ze dne 17. 1. 2019, č. j. 10 As 299/2017 41). Pokud správní orgány zamýšlely tyto závěry vyvrátit či zpochybnit, jak se podává z jejich rozhodnutí, musely tak učinit stejně zevrubnou a přesvědčivou odbornou argumentací vycházející ze znalosti úředních osob, případně z odborných podkladů, které budou pro tento účel opatřeny. K tomu ovšem v projednávané věci nedošlo.

[25] Nejvyšší správní soud si je v této věci vědom toho, že judikatura sice v otázkách kulturních památek dovodila, že „protichůdnost některých skutkových podkladů nemusí vést správní orgán nutně k zadání znaleckého posudku, který by se k těmto rozporům vyjádřil, a to tím spíše, že v dané věci byl správní orgán (Ministerstvo kultury, potažmo ministr) orgánem odborně dostatečně způsobilým k tomu, aby si (cestou volného hodnocení důkazů § 50 odst. 4 správního řádu) o předmětné problematice učinil vlastní úsudek“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2013, č. j. 2 As 120/2011 173). Daný závěr by nicméně vysloven v situaci, v níž byla ve správním řízení opatřena celá řada odborných podkladů od expertů a odborných institucí, ministerstvo tato stanoviska a vyjádření věcně posoudilo, vyhodnotilo a následně vyložilo, proč se přiklonilo ke konkrétnímu závěru. V projednávané věci však v uvedené míře podklady a úvahy ve spisové dokumentaci chybějí.

[26] Ve správním spisu se nenachází žádné jiné vyjádření (podklad) od osoby odborně způsobilé hodnotit stavebně technický (zejména statický) stav staveb než to, které předložila stěžovatelka. Žalovaný sice obstaral stanoviska NPÚ a odboru památkové péče magistrátu a provedl místní šetření, nicméně na vyjádření statika NPÚ (Ing. J. V.) správní orgány odkázaly pouze zprostředkovaně tak, že bylo podkladem pro stanovisko magistrátu. Samotné vyjádření statika Ing. J. V., který je autorizovaným inženýrem pro pozemní stavby a statiku a dynamiku staveb, se ve správním spisu nenachází, a tedy není možno ověřit jeho obsah a z něj plynoucí závěry. Proti konkrétním a obsáhlým závěrům autorizovaných osob, které vyhotovily odborné vyjádření předložené stěžovatelkou, z nichž jedna je znalcem v relevantních oborech, tak správní orgány v daném případě postavily pouze stručná a ničím nepodložená stanoviska, která bez jakékoliv podrobnější analýzy a bez jakýchkoli podkladů konstatují opak. Odbor památkové péče magistrátu v obecnosti odkazuje toliko na několik místních šetření provedených v uplynulých letech a žalovaný sice v průběhu řízení provedl ohledání místa, avšak kromě stručného záznamu ze dne 8. 3. 2022 o tom, že ohledání proběhlo, včetně uvedení jeho účastníků, se ve správním spisu nenachází žádný podklad (např. zápis), z něhož by plynula zjištění učiněná při tomto ohledání.

[27] Výše citované závěry z odborného vyjádření Ing. Bukovského a Ing. P. o zásadních stavebně technických problémech posuzované památky, včetně praktické nemožnosti ji obnovit a tuto obnovu bezpečně stavebně zajistit, vypořádal jak žalovaný, tak ministr konstatováním, že odborné vyjádření neobsahuje výpočty ani zkoušky materiálů a neprokazuje zásadní statické narušení. Takové vypořádání bez dalšího nemůže obstát, neboť správní orgány tento závěr neopírají o žádný podklad, který by alespoň v takové míře, jakou správní orgány požadují po vyjádření předloženém stěžovatelkou (konkrétní výpočty a zkoušky materiálů), prokazoval opak. Správní orgány sice hodnotí důkazy dle zásady volného hodnocení ve smyslu § 50 odst. 4 správního řádu, avšak jejich závěry nemohou být výsledkem libovůle. Závěry dokazování naopak musejí vyplynout „z racionálního myšlenkového procesu odpovídajícího požadavkům formální logiky, v jehož rámci bude důkladně posouzen každý z provedených důkazů jednotlivě a zároveň budou veškeré tyto důkazy posouzeny v jejich vzájemné souvislosti“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 8. 2012, č. j. 5 Azs 2/2012 49). Uvedeným nárokům na hodnocení důkazů správní orgány v projednávané věci nedostály. Následně i městský soud v napadeném rozsudku pochybil tím, že tento přístup správních orgánů aproboval.

[28] V nyní projednávané věci tudíž Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že skutkové závěry, o které správní orgány opřely vydaná správní rozhodnutí, nemají oporu ve spisovém materiálu, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl proto městský soud žalobou napadené rozhodnutí zrušit. Pokud tak městský soud neučinil, nemůže obstát ani jím vydaný rozsudek napadený kasační stížností [§ 103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)].

[29] S ohledem na výše uvedenou vadu prozatím není v řízení o kasační stížnosti prostor pro to, aby se Nejvyšší správní soud zabýval zbylými námitkami týkajícími se toho, zda v daném případě byly dány důvody pro zrušení památkové ochrany. Správní orgány budou v dalším řízení povinny průkazným způsobem zpochybnit závěry obsažené v odborném vyjádření předloženém stěžovatelkou. Jaké konkrétní důkazní prostředky či jiné podklady k tomu zvolí, bude na jejich úvaze v souladu s povinností stanovenou v § 50 správního řádu. Stejně tak je za dané situace nadbytečné zabývat se otázkou, zda měl městský soud doplnit dokazování o důkazy navržené stěžovatelkou či zda jinak pochybil při dokazování. Stěžovatelka bude mít prostor nové důkazy, které jsou dle jejího názoru potřebné pro zjištění stavu věci (např. provedení znaleckého posudku za účelem odstranění rozporů ve stanoviscích správních orgánů a odborným vyjádřením), navrhnout a předložit v dalším řízení po vrácení věci žalovanému. V případě nesouhlasu se závěry správních orgánů se pak stěžovatelka bude moci opět obrátit o případnou soudní ochranu na správní soud. IV. Závěr a náklady řízení

[30] Vzhledem k výše uvedenému tak Nejvyšší správní soud podle § 110 odst. 1 s. ř. s. napadený rozsudek městského soudu zrušil. Věc však nevrátil městskému soudu k dalšímu řízení, neboť podle § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. ve spojení s § 78 odst. 1 a 4 s. ř. s. sám přistoupil ke zrušení rozhodnutí žalovaného. Věc tedy vrátil k dalšímu řízení přímo žalovanému, neboť městský soud by s ohledem na výše uvedené závěry neměl jinou možnost než tak sám učinit. V dalším řízení bude žalovaný podle § 78 odst. 5 s. ř. s. vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku. Žalovaný tedy v řízení zejména zjistí stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a napraví vytčené vady řízení.

[31] Podle § 110 odst. 3 s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě, že zruší podle § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného, o nákladech řízení o kasační stížnosti i nákladech řízení před městským soudem. Podle § 60 odst. 1 s. ř. s., aplikovaného na základě § 120 s. ř. s., má úspěšná žalobkyně (stěžovatelka) právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Neúspěšný žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

[32] V řízení před Nejvyšším správním soudem žalobkyně zaplatila soudní poplatek ve výši 5 000 Kč za podanou kasační stížnost (položka 19 přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích). V řízení před městským soudem zaplatila soudní poplatek ve výši 3 000 Kč za podanou žalobu [položka 18 bod 2 písm. a) přílohy k zákonu o soudních poplatcích].

[33] Stěžovatelka byla v řízení před městským soudem a v řízení před Nejvyšším správním soudem zastoupena advokátem. V řízení před městským soudem zástupce učinil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), tři úkony právní služby: převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby a účast na jednání [§ 11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu]. V řízení před Nejvyšším správním soudem zástupce stěžovatelky učinil jeden úkon právní služby, a to sepis kasační stížnosti včetně jejího doplnění [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Celkem tedy zástupce stěžovatelky učinil čtyři úkony právní služby s nárokem na odměnu ve výši 3 100 Kč za jeden úkon [§ 7 bod 5 a § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu]. Podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu je třeba k odměně za každý úkon připočítat 300 Kč jako náhradu hotových výdajů. Protože zástupce stěžovatelky je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se odměna o částku odpovídající této dani. Celková náhrada nákladů řízení, čítající odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů ve výši 16 456 Kč (včetně daně z přidané hodnoty) a zaplacené soudní poplatky v celkové výši 8 000 Kč, tak představuje částku 24 456 Kč. K jejímu uhrazení byla žalovanému stanovena přiměřená lhůta jednoho měsíce.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 28. listopadu 2024

Mgr. Ing. Veronika Juřičková předsedkyně senátu

Plný text rozhodnutí