I. Žádost o zrušení prohlášení věci za kulturní památku podle § 8 zákona
č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, není opravným prostředkem proti rozhodnutí o prohlášení věci za kulturní památku podle § 3 téhož zákona. Prostřednictvím
tohoto postupu lze zrušit památkovou ochranu do budoucna, pokud nastaly mimořádně závažné okolnosti, které odůvodňují změnu původně přiznaného statusu.
Nelze jím však přezkoumat zákonnost původního rozhodnutí o prohlášení věci za
kulturní památku. II. Nedostatky procesních záruk při prohlášení věci za kulturní památku v době,
kdy byla účinná protiústavní výluka správního řízení (§ 44 zákona č. 20/1987 Sb.,
o státní památkové péči, ve znění účinném do 17. 6. 2005), se nemohou dotknout
práv osoby, která nebyla účastníkem takového řízení.
I. Žádost o zrušení prohlášení věci za kulturní památku podle § 8 zákona
č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, není opravným prostředkem proti rozhodnutí o prohlášení věci za kulturní památku podle § 3 téhož zákona. Prostřednictvím
tohoto postupu lze zrušit památkovou ochranu do budoucna, pokud nastaly mimořádně závažné okolnosti, které odůvodňují změnu původně přiznaného statusu.
Nelze jím však přezkoumat zákonnost původního rozhodnutí o prohlášení věci za
kulturní památku. II. Nedostatky procesních záruk při prohlášení věci za kulturní památku v době,
kdy byla účinná protiústavní výluka správního řízení (§ 44 zákona č. 20/1987 Sb.,
o státní památkové péči, ve znění účinném do 17. 6. 2005), se nemohou dotknout
práv osoby, která nebyla účastníkem takového řízení.
7. 5. 1997 prohlásil za kulturní památku „kon-
*) S účinností od 1. 1. 2014 změněn zákonem č. 303/2013 Sb.
smyslu § 2a zákona o regulaci reklamy. Pokud
stěžovatelka nabízela, slibovala nebo poskytovala v souvislosti s reklamou na léčivé přípravky dary lékárnám, aniž by dary byly nepatrné hodnoty a měly vztah k odborné činnosti
lékáren, dopustila se správního deliktu podle
§ 8a odst. 1 písm. k) zákona o regulaci reklamy. Tento závěr přitom respektuje výše popsané účely unijní úpravy a neumožňuje
snadné obcházení zákazu obsaženého v čl. 94
odst. 1 směrnice 2001/83/ES i § 5b odst. 4 zákona o regulaci reklamy. Takové obcházení
by bylo o to zjevnější, že i vnitrostátní předpisy mezi lékárnou a lékárníkem důsledně nerozlišují. (...)
volut děl moderního umění“, jejichž seznam
byl uveden v přílohách rozhodnutí. V příloze
č. 1 nazvané „Seznam obrazů Františka Kupky“ byl pod položkou č. 10 uveden obraz:
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 015
„Tvar modré, (1913–24), olej, plátno, 73 ×60 cm,
NG VO 44 (O 2144)“.
Rozhodnutím ze dne 3. 9. 2012 žalovaný
zamítl žádost žalobkyně o zrušení prohlášení
předmětného obrazu za kulturní památku,
podanou podle § 8 odst. 1 zákona o státní památkové péči.
Rozklad žalobkyně zamítla ministryně
kultury rozhodnutím ze dne 18. 12. 2012.
Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 5. 1997 a rozhodnutí ministryně
kultury ze dne 18. 12. 2012 žalobou u Městského soudu v Praze, který rozsudkem ze dne
7. 5. 1997 prohlásil za kulturní památku „kon-
*) S účinností od 1. 1. 2014 změněn zákonem č. 303/2013 Sb.
smyslu § 2a zákona o regulaci reklamy. Pokud
stěžovatelka nabízela, slibovala nebo poskytovala v souvislosti s reklamou na léčivé přípravky dary lékárnám, aniž by dary byly nepatrné hodnoty a měly vztah k odborné činnosti
lékáren, dopustila se správního deliktu podle
§ 8a odst. 1 písm. k) zákona o regulaci reklamy. Tento závěr přitom respektuje výše popsané účely unijní úpravy a neumožňuje
snadné obcházení zákazu obsaženého v čl. 94
odst. 1 směrnice 2001/83/ES i § 5b odst. 4 zákona o regulaci reklamy. Takové obcházení
by bylo o to zjevnější, že i vnitrostátní předpisy mezi lékárnou a lékárníkem důsledně nerozlišují. (...)
volut děl moderního umění“, jejichž seznam
byl uveden v přílohách rozhodnutí. V příloze
č. 1 nazvané „Seznam obrazů Františka Kupky“ byl pod položkou č. 10 uveden obraz:
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 015
„Tvar modré, (1913–24), olej, plátno, 73 ×60 cm,
NG VO 44 (O 2144)“.
Rozhodnutím ze dne 3. 9. 2012 žalovaný
zamítl žádost žalobkyně o zrušení prohlášení
předmětného obrazu za kulturní památku,
podanou podle § 8 odst. 1 zákona o státní památkové péči.
Rozklad žalobkyně zamítla ministryně
kultury rozhodnutím ze dne 18. 12. 2012.
Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 5. 1997 a rozhodnutí ministryně
kultury ze dne 18. 12. 2012 žalobou u Městského soudu v Praze, který rozsudkem ze dne
25. 6. 2014, čj. 10 A 38/2013-79, odmítl žalobu
proti rozhodnutí ze dne 7. 5. 1997 pro opožděnost a zamítl žalobu proti rozhodnutí ze
dne 18. 12. 2012.
Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti
rozsudku městského soudu kasační stížnost.
Stěžovatelka byla přesvědčena, že postupovala správně, pokud podala návrh na zrušení původního rozhodnutí ze dne 7. 5. 1997
podle § 8 zákona o státní památkové péči, nikoliv žádost o určení právního vztahu podle
§ 142 správního řádu z roku 2004. Ostatní typy návrhů mají před určovacím návrhem
přednost (§ 142 odst. 2 správního řádu z roku
2004). Správní orgán měl nejprve vyřešit, zda
předmětné rozhodnutí existuje, nebo zda je
nicotné. Kromě toho námitky stěžovatelky nesměřovaly pouze k nicotnosti. Jejím záměrem
byl nejen přezkum právních účinků rozhodnutí ze dne 7. 5. 1997, ale i přezkum důvodů,
které vedly k prohlášení předmětného obrazu
za národní památku. Pokud by stěžovatelka
podala pouze žádost o určení právního vztahu, správní orgán by nemohl přezkoumat důvody vydání rozhodnutí ze dne 7. 5. 1997.
Stěžovatelka považovala za nedostatečné,
pokud se městský soud vypořádal s námitkou
nicotnosti rozhodnutí ze dne 7. 5. 1997 stručně a nad rámec nezbytného odůvodnění.
Soud se měl důkladněji zabývat formálními
a materiálními náležitostmi rozhodnutí ze
dne 7. 5. 1997, a to v kontextu namítané nicotnosti i dalších námitek týkajících se podmínek pro prohlášení věci za národní památku.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 015
Dále stěžovatelka namítla, že návrh na
prohlášení obrazu za kulturní památku i rozhodnutí ze dne 7. 5. 1997 hovořily o jakémsi
„konvolutu“ děl moderního umění. Takový
pojem ovšem zákon nezná, rozhodnutí tedy
obsahovalo výraz, který neměl v daném kontextu žádný obsah. Městský soud se pouze
shodl s žalovaným na běžném významu tohoto pojmu, aniž by bylo zřejmé, jak k takovému
etymologickému výkladu dospěl. Odkaz na
Wikipedii není možné považovat za relevantní zdroj.
I pokud by stěžovatelka připustila, že
„konvolutem“ byl míněn soubor obrazů,
městský soud neobjasnil, zda je konvolut národní památkou pouze jako soubor, nebo zda
jednotlivá díla, jimiž je tvořen, nesou automaticky a samostatně také označení národní památka. Podle stěžovatelky není posledně uvedená možnost správná. Samotný soubor je
totiž sám o sobě autorským dílem ve smyslu
§ 2 odst. 5 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem
autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon). Rozhodnutí ze dne 7. 5. 1997
by mohlo svým výrokem nanejvýš označit za
národní památku kombinaci výběru děl.
V teoretické rovině by bylo možné uvažovat
o národní památce, kterou by tvořilo jen
uspořádání samostatných děl, jakožto tvůrčí
výsledek činnosti Jindřicha Waldese a jeho
tzv. Waldesovy sbírky, která splňuje znaky autorského díla. Samostatná díla však existují
nezávisle na souboru.
Dále se stěžovatelka domnívala, že každý
obraz může být nazván „Tvar modré“. Výrokem dotčená věc musí být identifikovatelná
způsobem nevzbuzujícím pochybnosti a vylučujícím záměnu. Výraz „konvolut“ ve spojení s označením obrazu podle přílohy rozhodnutí vyvolává pochybnosti, v jejichž důsledku
ani žalovaný nebyl schopen odpovědět na
e-mailové dotazy stěžovatelky týkající se statusu předmětného obrazu. Rozhodnutí ze
dne 7. 5. 1997 je neurčité, neúčinné a není ani
vykonatelné. Neurčitost předmětného rozhodnutí způsobuje jeho nicotnost. Pouhý odkaz
na seznam v příloze rozhodnutí, kde je uveden text: „Tvar modré, (1913–24), olej, plát-
*) S účinností od 2. 3. 2009 nahrazeno nařízením Rady (ES) č. 116/2009 o vývozu kulturních statků.
no, 73 ×60 cm“, není dostatečně přesným vymezením uměleckého díla, protože mohla
být pořízena fotodokumentace. Rozhodnutí
je zjevně vnitřně rozporné, protože nepřesně
vymezuje předmět správního řízení.
V podání odeslaném soudu dne 7. 11. 2014
stěžovatelka doplnila kasační stížnost o námitku protiústavnosti zákona o státní památkové
péči, již spatřovala v zásahu do vlastnického
práva majitele věci, která byla prohlášena za
kulturní památku.
Stěžovatelka nesouhlasila se závěry městského soudu týkajícími se posouzení souladu
zákona o státní památkové péči s ústavním
pořádkem. Městský soud se s touto otázkou
nevypořádal dostatečně, jeho závěry byly nepodložené a nesprávné. Za účelem jejich vyvrácení stěžovatelka nastínila právní úpravu
ochrany kulturních památek ve Spojeném království, Francii, Nizozemsku a Kanadě. Poukázala také na právo na volný pohyb zboží v rámci vnitřního trhu Evropské unie a nařízení
č. 3911/92/EHS o vývozu kulturních statků*),
které podmiňuje vývoz udělením povolení.
Zásadní nedostatky zákona o státní památkové péči spočívaly podle stěžovatelky
v tom, že 1. zákon nedefinuje s přesností požadovanou v právním státě, co je kulturní památka, ale uvádí jen floskule zřetelně rezonující ideologií totalitního státu, 2. zákon
nedefinuje postup, jak k určení kulturní památky dospět, a 3. omezení vlastníka věci
prohlášené za kulturní památku není nijak
účinně kompenzováno, protože „náhrada“ je
vymezena pouze vágně.
V aktuálním znění zákona o státní památkové péči se oproti předchozí totalitní verzi
změnily pouze technické detaily, lze jej proto
označit za pozdně komunistický. Přežívá zde
myšlenka privilegované třídy občanů, označovaných jako pracující, v jejichž prospěch
stát vynakládá úsilí. Neprivilegováni jsou
ovšem nepracující, tedy vlastníci věcí, které
mají být prohlášeny za kulturní památku.
O jejich zájmy se zákon nezajímá a nepřiznává jim žádnou možnost přezkumu omezení
jejich vlastnického práva. Jedná se o jasný důkaz přežívající bolševické představy o státu,
který má jakousi politicko-organizátorskou
a kulturně výchovnou funkci. Představa, že
by stát měl usilovat nejen o péči o kulturní
památky a jejich zachování, ale dokonce i o jejich zpřístupňování, vede k čím dál hlubším
zásahům do vlastnického práva. Celá myšlenka, na níž je zákon postaven, je protiústavní,
protože je komunistická a vychází z předpokladu, že vše, co je ve státě, patří pracujícímu
lidu. Nadměrná adorace tzv. kulturní hodnoty věci vede podle stěžovatelky k ignorování
základního principu – vlastnictví.
Zákon o státní památkové péči podmiňuje vystavení kulturní památky v zahraničí, její
zapůjčení nebo vyvezení do zahraničí povolením žalovaného. Uvedená omezení vlastnického práva jsou kompenzována pouze formálně. Vlastník obrazu visícího v jeho
soukromí nebude s největší pravděpodobností navrhované náhrady potřebovat. Bezplatná odborná pomoc, např. aby „odborník“
domaloval část poškozeného obrazu, je velmi
směšnou nabídkou.
Stěžovatelka považovala za formalistický
argument městského soudu, podle kterého
vlastnictví nesmí být v rozporu se zákonem
chráněnými obecnými zájmy. Soud se nezabýval tím, co konkrétně mělo být v posuzované
věci chráněným obecným zájmem. Hovořil
pouze o ochraně kulturních památek, které
ale nikdo neohrožuje. Navíc v posuzované věci taková ochrana ani neexistuje. Vlastník není povinen nikomu a nikdy věc ukazovat, půjčovat, předložit ke kontrole nebo předvést
jednou za rok pracujícím. Je proto otázkou,
jaký veřejný zájem na takové památce může
být, pokud ji pracující nikdy neuvidí. Ústavností zákona o státní památkové péči a jeho
dopady do vlastnického práva se Ústavní
soud dosud nezabýval, městský soud měl proto postupovat obezřetněji a neměl odkázat
pouze na rozhodnutí v podobných případech. Závěrem stěžovatelka poznamenala, že
v posuzované věci nastala situace prohlubují-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 015
cí historickou křivdu způsobenou rodině
Jindřicha Waldese (srov. rozsudek Městského
soudu v Praze ze dne 12. 6. 2014, čj. 10 A
16/2014-49).
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
V.
(...)
Rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 5. 1997
[20] Stěžovatelka napadla rozsudek městského soudu ve všech jeho výrocích. Proti výroku II. o odmítnutí žaloby proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 7. 5. 1997 však nevznesla
žádné námitky a závěr o opožděnosti žaloby
nijak nevyvrátila. Argumenty vztahujícími se
k rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 5. 1997 stěžovatelka brojila pouze proti jeho tvrzené neurčitosti a nicotnosti (viz dále), nikoliv proti
důvodu odmítnutí žaloby městským soudem.
Kasační stížnost proti výroku II. napadeného
rozsudku tedy byla zjevně nedůvodná a Nejvyšší správní soud neshledal ve vztahu
k předmětnému výroku žádnou vadu, jíž by
se musel zabývat z úřední povinnosti (ke lhůtě pro podání žaloby na vyslovení nicotnosti
viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 12. 3. 2013, čj. 7 As
100/2010-65, č. 2837/2013 Sb. NSS).
[21] S ohledem na odmítnutí žaloby na vyslovení nicotnosti rozhodnutí ze dne 7. 5. 1997
nemohla být důvodnou námitka, že se městský soud zabýval nicotností předmětného
rozhodnutí pouze stručně a nad rámec nezbytného odůvodnění.
Rozhodnutí ministryně kultury ze dne
25. 6. 2014, čj. 10 A 38/2013-79, odmítl žalobu
proti rozhodnutí ze dne 7. 5. 1997 pro opožděnost a zamítl žalobu proti rozhodnutí ze
dne 18. 12. 2012.
Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti
rozsudku městského soudu kasační stížnost.
Stěžovatelka byla přesvědčena, že postupovala správně, pokud podala návrh na zrušení původního rozhodnutí ze dne 7. 5. 1997
podle § 8 zákona o státní památkové péči, nikoliv žádost o určení právního vztahu podle
§ 142 správního řádu z roku 2004. Ostatní typy návrhů mají před určovacím návrhem
přednost (§ 142 odst. 2 správního řádu z roku
2004). Správní orgán měl nejprve vyřešit, zda
předmětné rozhodnutí existuje, nebo zda je
nicotné. Kromě toho námitky stěžovatelky nesměřovaly pouze k nicotnosti. Jejím záměrem
byl nejen přezkum právních účinků rozhodnutí ze dne 7. 5. 1997, ale i přezkum důvodů,
které vedly k prohlášení předmětného obrazu
za národní památku. Pokud by stěžovatelka
podala pouze žádost o určení právního vztahu, správní orgán by nemohl přezkoumat důvody vydání rozhodnutí ze dne 7. 5. 1997.
Stěžovatelka považovala za nedostatečné,
pokud se městský soud vypořádal s námitkou
nicotnosti rozhodnutí ze dne 7. 5. 1997 stručně a nad rámec nezbytného odůvodnění.
Soud se měl důkladněji zabývat formálními
a materiálními náležitostmi rozhodnutí ze
dne 7. 5. 1997, a to v kontextu namítané nicotnosti i dalších námitek týkajících se podmínek pro prohlášení věci za národní památku.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 015
Dále stěžovatelka namítla, že návrh na
prohlášení obrazu za kulturní památku i rozhodnutí ze dne 7. 5. 1997 hovořily o jakémsi
„konvolutu“ děl moderního umění. Takový
pojem ovšem zákon nezná, rozhodnutí tedy
obsahovalo výraz, který neměl v daném kontextu žádný obsah. Městský soud se pouze
shodl s žalovaným na běžném významu tohoto pojmu, aniž by bylo zřejmé, jak k takovému
etymologickému výkladu dospěl. Odkaz na
Wikipedii není možné považovat za relevantní zdroj.
I pokud by stěžovatelka připustila, že
„konvolutem“ byl míněn soubor obrazů,
městský soud neobjasnil, zda je konvolut národní památkou pouze jako soubor, nebo zda
jednotlivá díla, jimiž je tvořen, nesou automaticky a samostatně také označení národní památka. Podle stěžovatelky není posledně uvedená možnost správná. Samotný soubor je
totiž sám o sobě autorským dílem ve smyslu
§ 2 odst. 5 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem
autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon). Rozhodnutí ze dne 7. 5. 1997
by mohlo svým výrokem nanejvýš označit za
národní památku kombinaci výběru děl.
V teoretické rovině by bylo možné uvažovat
o národní památce, kterou by tvořilo jen
uspořádání samostatných děl, jakožto tvůrčí
výsledek činnosti Jindřicha Waldese a jeho
tzv. Waldesovy sbírky, která splňuje znaky autorského díla. Samostatná díla však existují
nezávisle na souboru.
Dále se stěžovatelka domnívala, že každý
obraz může být nazván „Tvar modré“. Výrokem dotčená věc musí být identifikovatelná
způsobem nevzbuzujícím pochybnosti a vylučujícím záměnu. Výraz „konvolut“ ve spojení s označením obrazu podle přílohy rozhodnutí vyvolává pochybnosti, v jejichž důsledku
ani žalovaný nebyl schopen odpovědět na
e-mailové dotazy stěžovatelky týkající se statusu předmětného obrazu. Rozhodnutí ze
dne 7. 5. 1997 je neurčité, neúčinné a není ani
vykonatelné. Neurčitost předmětného rozhodnutí způsobuje jeho nicotnost. Pouhý odkaz
na seznam v příloze rozhodnutí, kde je uveden text: „Tvar modré, (1913–24), olej, plát-
*) S účinností od 2. 3. 2009 nahrazeno nařízením Rady (ES) č. 116/2009 o vývozu kulturních statků.
no, 73 ×60 cm“, není dostatečně přesným vymezením uměleckého díla, protože mohla
být pořízena fotodokumentace. Rozhodnutí
je zjevně vnitřně rozporné, protože nepřesně
vymezuje předmět správního řízení.
V podání odeslaném soudu dne 7. 11. 2014
stěžovatelka doplnila kasační stížnost o námitku protiústavnosti zákona o státní památkové
péči, již spatřovala v zásahu do vlastnického
práva majitele věci, která byla prohlášena za
kulturní památku.
Stěžovatelka nesouhlasila se závěry městského soudu týkajícími se posouzení souladu
zákona o státní památkové péči s ústavním
pořádkem. Městský soud se s touto otázkou
nevypořádal dostatečně, jeho závěry byly nepodložené a nesprávné. Za účelem jejich vyvrácení stěžovatelka nastínila právní úpravu
ochrany kulturních památek ve Spojeném království, Francii, Nizozemsku a Kanadě. Poukázala také na právo na volný pohyb zboží v rámci vnitřního trhu Evropské unie a nařízení
č. 3911/92/EHS o vývozu kulturních statků*),
které podmiňuje vývoz udělením povolení.
Zásadní nedostatky zákona o státní památkové péči spočívaly podle stěžovatelky
v tom, že 1. zákon nedefinuje s přesností požadovanou v právním státě, co je kulturní památka, ale uvádí jen floskule zřetelně rezonující ideologií totalitního státu, 2. zákon
nedefinuje postup, jak k určení kulturní památky dospět, a 3. omezení vlastníka věci
prohlášené za kulturní památku není nijak
účinně kompenzováno, protože „náhrada“ je
vymezena pouze vágně.
V aktuálním znění zákona o státní památkové péči se oproti předchozí totalitní verzi
změnily pouze technické detaily, lze jej proto
označit za pozdně komunistický. Přežívá zde
myšlenka privilegované třídy občanů, označovaných jako pracující, v jejichž prospěch
stát vynakládá úsilí. Neprivilegováni jsou
ovšem nepracující, tedy vlastníci věcí, které
mají být prohlášeny za kulturní památku.
O jejich zájmy se zákon nezajímá a nepřiznává jim žádnou možnost přezkumu omezení
jejich vlastnického práva. Jedná se o jasný důkaz přežívající bolševické představy o státu,
který má jakousi politicko-organizátorskou
a kulturně výchovnou funkci. Představa, že
by stát měl usilovat nejen o péči o kulturní
památky a jejich zachování, ale dokonce i o jejich zpřístupňování, vede k čím dál hlubším
zásahům do vlastnického práva. Celá myšlenka, na níž je zákon postaven, je protiústavní,
protože je komunistická a vychází z předpokladu, že vše, co je ve státě, patří pracujícímu
lidu. Nadměrná adorace tzv. kulturní hodnoty věci vede podle stěžovatelky k ignorování
základního principu – vlastnictví.
Zákon o státní památkové péči podmiňuje vystavení kulturní památky v zahraničí, její
zapůjčení nebo vyvezení do zahraničí povolením žalovaného. Uvedená omezení vlastnického práva jsou kompenzována pouze formálně. Vlastník obrazu visícího v jeho
soukromí nebude s největší pravděpodobností navrhované náhrady potřebovat. Bezplatná odborná pomoc, např. aby „odborník“
domaloval část poškozeného obrazu, je velmi
směšnou nabídkou.
Stěžovatelka považovala za formalistický
argument městského soudu, podle kterého
vlastnictví nesmí být v rozporu se zákonem
chráněnými obecnými zájmy. Soud se nezabýval tím, co konkrétně mělo být v posuzované
věci chráněným obecným zájmem. Hovořil
pouze o ochraně kulturních památek, které
ale nikdo neohrožuje. Navíc v posuzované věci taková ochrana ani neexistuje. Vlastník není povinen nikomu a nikdy věc ukazovat, půjčovat, předložit ke kontrole nebo předvést
jednou za rok pracujícím. Je proto otázkou,
jaký veřejný zájem na takové památce může
být, pokud ji pracující nikdy neuvidí. Ústavností zákona o státní památkové péči a jeho
dopady do vlastnického práva se Ústavní
soud dosud nezabýval, městský soud měl proto postupovat obezřetněji a neměl odkázat
pouze na rozhodnutí v podobných případech. Závěrem stěžovatelka poznamenala, že
v posuzované věci nastala situace prohlubují-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 015
cí historickou křivdu způsobenou rodině
Jindřicha Waldese (srov. rozsudek Městského
soudu v Praze ze dne 12. 6. 2014, čj. 10 A
16/2014-49).
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
V.
(...)
Rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 5. 1997
[20] Stěžovatelka napadla rozsudek městského soudu ve všech jeho výrocích. Proti výroku II. o odmítnutí žaloby proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 7. 5. 1997 však nevznesla
žádné námitky a závěr o opožděnosti žaloby
nijak nevyvrátila. Argumenty vztahujícími se
k rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 5. 1997 stěžovatelka brojila pouze proti jeho tvrzené neurčitosti a nicotnosti (viz dále), nikoliv proti
důvodu odmítnutí žaloby městským soudem.
Kasační stížnost proti výroku II. napadeného
rozsudku tedy byla zjevně nedůvodná a Nejvyšší správní soud neshledal ve vztahu
k předmětnému výroku žádnou vadu, jíž by
se musel zabývat z úřední povinnosti (ke lhůtě pro podání žaloby na vyslovení nicotnosti
viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 12. 3. 2013, čj. 7 As
100/2010-65, č. 2837/2013 Sb. NSS).
[21] S ohledem na odmítnutí žaloby na vyslovení nicotnosti rozhodnutí ze dne 7. 5. 1997
nemohla být důvodnou námitka, že se městský soud zabýval nicotností předmětného
rozhodnutí pouze stručně a nad rámec nezbytného odůvodnění.
Rozhodnutí ministryně kultury ze dne
18. 12. 2012
[22] V řízení podle § 8 odst. 1 zákona
o státní památkové péči žalovaný může zrušit
prohlášení věci za kulturní památku z „mimořádně závažných důvodů“, a to na žádost
vlastníka kulturní památky nebo organizace,
která na zrušení prohlášení věci za kulturní
památku prokáže právní zájem, nebo z vlastního podnětu.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 015
[23] Použitím slova „může“ dal zákonodárce žalovanému při rozhodování o zrušení
prohlášení věci za kulturní památku možnost
správního uvážení. V případě správního uvážení má správní orgán ve stanovených hranicích volný prostor k úvaze a rozhodnutí, protože zákon nespojuje s existencí určitého
stavu jednoznačně pouze jediný právní následek (blíže viz např. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 19. 7. 2004, čj. 5 Azs
105/2004-72, č. 375/2004 Sb. NSS, ze dne
18. 12. 2012
[22] V řízení podle § 8 odst. 1 zákona
o státní památkové péči žalovaný může zrušit
prohlášení věci za kulturní památku z „mimořádně závažných důvodů“, a to na žádost
vlastníka kulturní památky nebo organizace,
která na zrušení prohlášení věci za kulturní
památku prokáže právní zájem, nebo z vlastního podnětu.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 015
[23] Použitím slova „může“ dal zákonodárce žalovanému při rozhodování o zrušení
prohlášení věci za kulturní památku možnost
správního uvážení. V případě správního uvážení má správní orgán ve stanovených hranicích volný prostor k úvaze a rozhodnutí, protože zákon nespojuje s existencí určitého
stavu jednoznačně pouze jediný právní následek (blíže viz např. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 19. 7. 2004, čj. 5 Azs
105/2004-72, č. 375/2004 Sb. NSS, ze dne
23. 3. 2005, čj. 6 A 25/2002-42, č. 906/2006
Sb. NSS, ze dne 26. 10. 2007, čj. 4 As 10/2007-109,
a ze dne 23. 10. 2008, čj. 8 As 56/2007-151).
Z povahy rozhodnutí vydaného na základě
správního uvážení pak vyplývá také omezený
rozsah soudního přezkumu (blíže viz např.
rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
23. 3. 2005, čj. 6 A 25/2002-42, č. 906/2006
Sb. NSS, ze dne 26. 10. 2007, čj. 4 As 10/2007-109,
a ze dne 23. 10. 2008, čj. 8 As 56/2007-151).
Z povahy rozhodnutí vydaného na základě
správního uvážení pak vyplývá také omezený
rozsah soudního přezkumu (blíže viz např.
rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
4. 2. 2010, čj. 7 Afs 15/2007-106, č. 2066/2010
Sb. NSS, ze dne 27. 6. 2013, čj. 1 Afs 1/2013-47,
nebo nález Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2009,
sp. zn. III. ÚS 2556/07).
[24] Je-li řízení podle § 8 odst. 1 zákona
o státní památkové péči zahájeno na žádost,
důkazní břemeno vztahující se k existenci
mimořádně závažných důvodů pro zrušení
památkové ochrany nese žadatel. Právě neprokázání „mimořádně závažných důvodů“
bylo rozhodným důvodem pro zamítnutí žádosti stěžovatelky o zrušení prohlášení věci
za kulturní památku, následně také rozkladu
i žaloby. Ani v kasační stížnosti však stěžovatelka
neuvedla žádné mimořádně závažné okolnosti
odůvodňující zrušení prohlášení předmětného obrazu za kulturní památku a s rozhodnými závěry žalovaného a městského soudu
v tomto ohledu nepolemizovala. Námitky
směřovaly převážně proti původnímu rozhodnutí o prohlášení obrazu za kulturní památku ze dne 7. 5. 1997.
[25] Jakkoliv si při posouzení důvodnosti
žádosti o zrušení prohlášení za kulturní památku musí správní orgán nejprve ujasnit,
zda zde rozhodnutí o prohlášení věci za kulturní památku existuje, žalovanému nelze
v posuzované věci vytknout, že by tak neučinil. Zejména rozhodnutí o rozkladu se podrobně vypořádalo se všemi námitkami, jimiž
se stěžovatelka snažila prokázat neexistenci,
resp. nicotnost původního rozhodnutí ze
dne 7. 5. 1997. Skutečnost, že se stěžovatelka
s důvody napadených rozhodnutí neztotožňuje, neznamená, že tyto důvody nejsou dostatečné pro závěr, k němuž žalovaný, příp.
posléze městský soud dospěli.
[26] Na námitce nicotnosti rozhodnutí ze
dne 7. 5. 1997 stěžovatelka setrvala i v kasační
stížnosti, oproti předchozímu řízení ji omezila pouze na tvrzení, že nicotnost byla způsobena neurčitým označením předmětu řízení,
protože nebyla připojena fotodokumentace
a protože rozhodnutí o prohlášení obrazu za
kulturní památku použilo pojem „konvolut“
děl moderního umění. Tyto námitky nemohly být prima facie úspěšné.
[27] Nicotnost představuje zvláštní kategorii vad správních rozhodnutí, které jsou vzhledem ke své povaze vadami nejzávažnějšími, nejtěžšími a rovněž i nezhojitelnými. Nicotnost je
ve své podstatě nejzávažnějším typem nezákonnosti, proto nezákonnost i nicotnost mohou být způsobeny typově stejnými vadami
a hranice mezi nimi může být neostrá. Je proto
třeba podle konkrétních skutkových okolností
posoudit, zda určitý nedostatek správního rozhodnutí způsobuje „pouze“ jeho nezákonnost,
nebo se jedná o nedostatek natolik závažný, že
povede k nicotnosti daného aktu.
[28] Byť může být nicotnost způsobena
i neurčitostí (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
4. 2. 2010, čj. 7 Afs 15/2007-106, č. 2066/2010
Sb. NSS, ze dne 27. 6. 2013, čj. 1 Afs 1/2013-47,
nebo nález Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2009,
sp. zn. III. ÚS 2556/07).
[24] Je-li řízení podle § 8 odst. 1 zákona
o státní památkové péči zahájeno na žádost,
důkazní břemeno vztahující se k existenci
mimořádně závažných důvodů pro zrušení
památkové ochrany nese žadatel. Právě neprokázání „mimořádně závažných důvodů“
bylo rozhodným důvodem pro zamítnutí žádosti stěžovatelky o zrušení prohlášení věci
za kulturní památku, následně také rozkladu
i žaloby. Ani v kasační stížnosti však stěžovatelka
neuvedla žádné mimořádně závažné okolnosti
odůvodňující zrušení prohlášení předmětného obrazu za kulturní památku a s rozhodnými závěry žalovaného a městského soudu
v tomto ohledu nepolemizovala. Námitky
směřovaly převážně proti původnímu rozhodnutí o prohlášení obrazu za kulturní památku ze dne 7. 5. 1997.
[25] Jakkoliv si při posouzení důvodnosti
žádosti o zrušení prohlášení za kulturní památku musí správní orgán nejprve ujasnit,
zda zde rozhodnutí o prohlášení věci za kulturní památku existuje, žalovanému nelze
v posuzované věci vytknout, že by tak neučinil. Zejména rozhodnutí o rozkladu se podrobně vypořádalo se všemi námitkami, jimiž
se stěžovatelka snažila prokázat neexistenci,
resp. nicotnost původního rozhodnutí ze
dne 7. 5. 1997. Skutečnost, že se stěžovatelka
s důvody napadených rozhodnutí neztotožňuje, neznamená, že tyto důvody nejsou dostatečné pro závěr, k němuž žalovaný, příp.
posléze městský soud dospěli.
[26] Na námitce nicotnosti rozhodnutí ze
dne 7. 5. 1997 stěžovatelka setrvala i v kasační
stížnosti, oproti předchozímu řízení ji omezila pouze na tvrzení, že nicotnost byla způsobena neurčitým označením předmětu řízení,
protože nebyla připojena fotodokumentace
a protože rozhodnutí o prohlášení obrazu za
kulturní památku použilo pojem „konvolut“
děl moderního umění. Tyto námitky nemohly být prima facie úspěšné.
[27] Nicotnost představuje zvláštní kategorii vad správních rozhodnutí, které jsou vzhledem ke své povaze vadami nejzávažnějšími, nejtěžšími a rovněž i nezhojitelnými. Nicotnost je
ve své podstatě nejzávažnějším typem nezákonnosti, proto nezákonnost i nicotnost mohou být způsobeny typově stejnými vadami
a hranice mezi nimi může být neostrá. Je proto
třeba podle konkrétních skutkových okolností
posoudit, zda určitý nedostatek správního rozhodnutí způsobuje „pouze“ jeho nezákonnost,
nebo se jedná o nedostatek natolik závažný, že
povede k nicotnosti daného aktu.
[28] Byť může být nicotnost způsobena
i neurčitostí (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
13. 5. 2008, čj. 8 Afs 78/2006-74, č. 1629/2008
Sb. NSS), muselo by se jednat o neurčitost
značné intenzity, která by odůvodňovala, aby
na předmětné rozhodnutí bylo nahlíženo, jako by nebylo nikdy vydáno.
[29] Takto závažné nedostatky rozhodnutí o prohlášení obrazu za kulturní památku
stěžovatelka netvrdila, a tím méně prokázala.
Ve shodě s městským soudem Nejvyšší správní soud považuje za naprosto dostatečné,
byl-li předmětný obraz popsán v příloze č. 1
rozhodnutí nazvané „Seznam obrazů Františka Kupky“ jako: „Tvar modré, (1913–24),
olej, plátno, 73 ×60 cm, NG VO 44 (O 2144)“,
přičemž na předmětnou přílohu jako na nedílnou součást rozhodnutí žalovaný odkázal
ve výroku. Z pouhého nepřipojení fotodokumentace, byť bylo pravděpodobně možné,
nelze dovodit neurčitost označení předmětného obrazu dosahující hranice nezákonnosti, natož nicotnosti.
[30] Pojem „konvolut“, který podle stěžovatelky neměl zákonnou definici, žalovaný
vysvětlil v samotném rozhodnutí o prohlášení obrazu za kulturní památku: „Jde o soubor
37 obrazů“. Ani použití tohoto pojmu proto
nezpůsobilo neurčitost, či dokonce nicotnost
předmětného rozhodnutí. Jakkoliv lze mít
obecně pochybnosti o věrohodnosti a úplnosti informací obsažených ve Wikipedii,
která je webovou encyklopedií s otevřeným
obsahem, odkaz městského soudu na heslo
„konvolut“ ve Wikipedii byl pouze podpůrný.
Městský soud vyšel při posouzení obsahu
předmětného pojmu především ze znění rozhodnutí ze dne 7. 5. 1997, které nedávalo pochyb o tom, že „konvolut“ znamená soubor.
[31] Městský soud nebyl povinen objasnit, zda jednotlivá díla, jimiž je tvořen soubor
prohlášený za kulturní památku, nesou sama
o sobě také status kulturní památky, či zda je
soubor sám o sobě autorským dílem, protože takové námitky stěžovatelka v žalobě nevznesla.
Městský soud byl oprávněn a povinen přezkoumat napadená rozhodnutí pouze v mezích
žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.). Uvedené
námitky bezpochyby nepatří mezi vady, jimiž
by se soud musel zabývat z úřední povinnosti, městský soud proto nebyl povinen vyjádřit
se k těmto otázkám nad rámec žaloby. Předmětnými námitkami se nemůže zabývat ani
Nejvyšší správní soud pro jejich nepřípustnost (§ 104 odst. 4 s. ř. s.).
[32] Dále stěžovatelka nedůvodně vytkla
městskému soudu, že ji odkázal na řízení
o určení právního vztahu podle § 142 správního řádu z roku 2004. Řízení o určení právního vztahu má sice subsidiární povahu
a správní orgán jej nezahájí, může-li otázku
vzniku, trvání nebo zániku určitého právního vztahu řešit v rámci jiného správního řízení (příp. může-li o jeho vzniku, trvání nebo
zániku vydat osvědčení), sporná otázka však
nemůže být řešena v „jiném řízení“ ve smyslu
druhého odstavce citovaného ustanovení,
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 015
nelze-li „jiné řízení“ vést pro marné uplynutí
lhůt k jeho zahájení. Lhůta pro uplatnění
opravných prostředků proti rozhodnutí ze
dne 7. 5. 1997 již bez jakýchkoliv pochybností uplynula (k možnosti opravných prostředků proti rozhodnutí ze dne 7. 5. 1997 podle
tehdy účinné právní úpravy viz s. 8 rozsudku
městského soudu).
[33] Řízení podle § 8 zákona o státní památkové péči není opravným prostředkem
proti rozhodnutí o prohlášení věci za kulturní památku. Prostřednictvím tohoto postupu
lze zrušit památkovou ochranu pouze do budoucna, pokud nastaly mimořádně závažné
okolnosti, které odůvodňují změnu původně
přiznaného statusu. Nelze jím však přezkoumat zákonnost původního rozhodnutí o prohlášení věci za kulturní památku ani důvody,
na nichž stojí (srov. přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7.
2008, čj. 3 As 26/2008-72).
[34] Na tuto skutečnost upozornil stěžovatelku již městský soud, stěžovatelka ovšem
setrvala na stanovisku, že postup podle § 8
zákona o státní památkové péči byl namístě
právě proto, aby žalovaný mohl přezkoumat
důvody původního rozhodnutí ze dne 7. 5.
13. 5. 2008, čj. 8 Afs 78/2006-74, č. 1629/2008
Sb. NSS), muselo by se jednat o neurčitost
značné intenzity, která by odůvodňovala, aby
na předmětné rozhodnutí bylo nahlíženo, jako by nebylo nikdy vydáno.
[29] Takto závažné nedostatky rozhodnutí o prohlášení obrazu za kulturní památku
stěžovatelka netvrdila, a tím méně prokázala.
Ve shodě s městským soudem Nejvyšší správní soud považuje za naprosto dostatečné,
byl-li předmětný obraz popsán v příloze č. 1
rozhodnutí nazvané „Seznam obrazů Františka Kupky“ jako: „Tvar modré, (1913–24),
olej, plátno, 73 ×60 cm, NG VO 44 (O 2144)“,
přičemž na předmětnou přílohu jako na nedílnou součást rozhodnutí žalovaný odkázal
ve výroku. Z pouhého nepřipojení fotodokumentace, byť bylo pravděpodobně možné,
nelze dovodit neurčitost označení předmětného obrazu dosahující hranice nezákonnosti, natož nicotnosti.
[30] Pojem „konvolut“, který podle stěžovatelky neměl zákonnou definici, žalovaný
vysvětlil v samotném rozhodnutí o prohlášení obrazu za kulturní památku: „Jde o soubor
37 obrazů“. Ani použití tohoto pojmu proto
nezpůsobilo neurčitost, či dokonce nicotnost
předmětného rozhodnutí. Jakkoliv lze mít
obecně pochybnosti o věrohodnosti a úplnosti informací obsažených ve Wikipedii,
která je webovou encyklopedií s otevřeným
obsahem, odkaz městského soudu na heslo
„konvolut“ ve Wikipedii byl pouze podpůrný.
Městský soud vyšel při posouzení obsahu
předmětného pojmu především ze znění rozhodnutí ze dne 7. 5. 1997, které nedávalo pochyb o tom, že „konvolut“ znamená soubor.
[31] Městský soud nebyl povinen objasnit, zda jednotlivá díla, jimiž je tvořen soubor
prohlášený za kulturní památku, nesou sama
o sobě také status kulturní památky, či zda je
soubor sám o sobě autorským dílem, protože takové námitky stěžovatelka v žalobě nevznesla.
Městský soud byl oprávněn a povinen přezkoumat napadená rozhodnutí pouze v mezích
žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.). Uvedené
námitky bezpochyby nepatří mezi vady, jimiž
by se soud musel zabývat z úřední povinnosti, městský soud proto nebyl povinen vyjádřit
se k těmto otázkám nad rámec žaloby. Předmětnými námitkami se nemůže zabývat ani
Nejvyšší správní soud pro jejich nepřípustnost (§ 104 odst. 4 s. ř. s.).
[32] Dále stěžovatelka nedůvodně vytkla
městskému soudu, že ji odkázal na řízení
o určení právního vztahu podle § 142 správního řádu z roku 2004. Řízení o určení právního vztahu má sice subsidiární povahu
a správní orgán jej nezahájí, může-li otázku
vzniku, trvání nebo zániku určitého právního vztahu řešit v rámci jiného správního řízení (příp. může-li o jeho vzniku, trvání nebo
zániku vydat osvědčení), sporná otázka však
nemůže být řešena v „jiném řízení“ ve smyslu
druhého odstavce citovaného ustanovení,
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 015
nelze-li „jiné řízení“ vést pro marné uplynutí
lhůt k jeho zahájení. Lhůta pro uplatnění
opravných prostředků proti rozhodnutí ze
dne 7. 5. 1997 již bez jakýchkoliv pochybností uplynula (k možnosti opravných prostředků proti rozhodnutí ze dne 7. 5. 1997 podle
tehdy účinné právní úpravy viz s. 8 rozsudku
městského soudu).
[33] Řízení podle § 8 zákona o státní památkové péči není opravným prostředkem
proti rozhodnutí o prohlášení věci za kulturní památku. Prostřednictvím tohoto postupu
lze zrušit památkovou ochranu pouze do budoucna, pokud nastaly mimořádně závažné
okolnosti, které odůvodňují změnu původně
přiznaného statusu. Nelze jím však přezkoumat zákonnost původního rozhodnutí o prohlášení věci za kulturní památku ani důvody,
na nichž stojí (srov. přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7.
2008, čj. 3 As 26/2008-72).
[34] Na tuto skutečnost upozornil stěžovatelku již městský soud, stěžovatelka ovšem
setrvala na stanovisku, že postup podle § 8
zákona o státní památkové péči byl namístě
právě proto, aby žalovaný mohl přezkoumat
důvody původního rozhodnutí ze dne 7. 5.
1997. Stěžovatelka však nenabídla žádné argumenty, pro které by se soud měl odchýlit
od svého dříve vysloveného názoru o nemožnosti věcného přezkumu rozhodnutí o prohlášení věci za kulturní památku v řízení podle § 8 zákona o státní památkové péči.
[35] Zbývající námitky byly opožděné.
Stěžovatelka podala v zákonné lhůtě dvou
týdnů od doručení rozsudku městského soudu pouze blanketní kasační stížnost, Nejvyšší
správní soud ji proto vyzval usnesením ze
dne 21. 8. 2014, čj. 8 As 133/2014-14, k odstranění vad kasační stížnosti a stanovil jí k tomu
lhůtu jednoho měsíce od doručení předmětného usnesení v souladu s § 106 odst. 3 s. ř. s.
Předmětné usnesení bylo zástupci stěžovatelky
doručeno dne 25. 8. 2014, posledním dnem
lhůty pro doplnění důvodů kasační stížnosti
tak byl čtvrtek 25. 9. 2014 (§ 40 odst. 2 s. ř. s.).
Jen v této lhůtě stěžovatelka mohla rozšířit
důvody kasační stížnosti. Stěžovatelka doplnila kasační stížnost ve stanovené lhůtě podá-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 015
ním odeslaným datovou schránkou dne 24. 9.
1997. Stěžovatelka však nenabídla žádné argumenty, pro které by se soud měl odchýlit
od svého dříve vysloveného názoru o nemožnosti věcného přezkumu rozhodnutí o prohlášení věci za kulturní památku v řízení podle § 8 zákona o státní památkové péči.
[35] Zbývající námitky byly opožděné.
Stěžovatelka podala v zákonné lhůtě dvou
týdnů od doručení rozsudku městského soudu pouze blanketní kasační stížnost, Nejvyšší
správní soud ji proto vyzval usnesením ze
dne 21. 8. 2014, čj. 8 As 133/2014-14, k odstranění vad kasační stížnosti a stanovil jí k tomu
lhůtu jednoho měsíce od doručení předmětného usnesení v souladu s § 106 odst. 3 s. ř. s.
Předmětné usnesení bylo zástupci stěžovatelky
doručeno dne 25. 8. 2014, posledním dnem
lhůty pro doplnění důvodů kasační stížnosti
tak byl čtvrtek 25. 9. 2014 (§ 40 odst. 2 s. ř. s.).
Jen v této lhůtě stěžovatelka mohla rozšířit
důvody kasační stížnosti. Stěžovatelka doplnila kasační stížnost ve stanovené lhůtě podá-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 015
ním odeslaným datovou schránkou dne 24. 9.
2014. Tyto námitky soud vypořádal výše. Následně podáním odeslaným datovou schránkou dne 7. 11. 2014 stěžovatelka doplnila kasační stížnost o námitky shrnuté výše. Tyto
námitky neměly předobraz v doplnění kasační stížnosti ze dne 24. 9. 2014, a nerozvíjely
tak argumenty uplatněné stěžovatelkou ve
lhůtě podle § 106 odst. 3 s. ř. s. ani nereagovaly na vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti. Jednalo se o zcela samostatné kasační
body, v nichž stěžovatelka nově namítla protiústavnost zákona o státní památkové péči
a nepřiměřené omezení vlastnického práva.
Po uplynutí lhůty pro doplnění kasační stížnosti však již stěžovatelka nebyla oprávněna
tyto nové námitky vznést.
[36] S ohledem na opožděnost námitek týkajících se rozporu s ústavním pořádkem by
se soud musel zabývat protiústavností zákona
o státní památkové péči z úřední povinnosti
pouze tehdy, pokud by ji shledal. V takovém
případě by soud byl povinen postupovat podle čl. 95 odst. 2 Ústavy a předložit věc Ústavnímu soudu, příp. by nemohl použít zákonné
ustanovení, bylo-li by již v minulosti shledáno
Ústavním soudem protiústavním a jeho použití by v konkrétní věci znamenalo porušení
ústavně zaručeného základního práva jednotlivce (srov. např. nález Ústavního soudu ze
dne 18. 12. 2007, sp. zn. IV. ÚS 1777/07,
č. 228/2007 Sb., odst. [19]). Ani jedna z popsaných situací ovšem v posuzované věci nenastala. Soud se proto zabýval otázkou protiústavnosti pouze v nezbytně nutném rozsahu
a nevyjádřil se ke každé dílčí námitce stěžovatelky vyjádřené v podání ze dne 7. 11. 2014.
[37] Nejvyšší správní soud si je vědom, že
Ústavní soud zrušil nálezem ze dne 26. 4. 2005,
sp. zn. Pl. ÚS 21/04, č. 240/2005 Sb., § 44 zákona o státní památkové péči v části, která vylučovala použití správního řádu z roku 1967
na řízení o prohlášení věci za kulturní památku podle § 3 téhož zákona. Rozhodnutí ze
dne 7. 5. 1997 bylo vydáno v době, kdy byla tato protiústavní výluka správního řízení účinná,
Nejvyšší správní soud však neshledal, že by se
tato skutečnost mohla dotknout základních
práv současného vlastníka nebo stěžovatelky.
[38] Ze samotné existence rozporu určitého zákonného ustanovení s ústavním pořádkem nelze bez dalšího předpokládat, že jeho
použitím v konkrétní věci došlo k porušení
ústavně zaručeného základního práva (srov.
např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006,
sp. zn. II. ÚS 53/06, č. 159/2006 Sb. ÚS: „Z vyhovění návrhu na zrušení právního předpisu nelze automaticky usuzovat též na vyhovění samotné ústavní stížnosti. Není možné
zcela vyloučit – byť výjimečnou situaci – kdy
i po zrušení napadeného ustanovení právního předpisu Ústavní soud ústavní stížnost
jako nedůvodnou zamítne, neboť shledá, že
v konkrétním případě zrušené ustanovení
nezasáhlo ústavně chráněná základní práva stěžovatele.“).
[39] Nedostatky procesních záruk při
prohlášení předmětného obrazu za kulturní
památku v roce 1997 se mohly dotknout práv
tehdejšího vlastníka obrazu MUDr. Huga P.,
nemohly však zasáhnout do základních práv
současného vlastníka. Ten koupil obraz, který
již měl status kulturní památky, s nímž byla
spojena práva a povinnosti vyplývající ze zákona o státní památkové péči (z rozhodnutí
ministryně kultury ze dne 18. 12. 2012 vyplývá, že současný vlastník koupil obraz v roce 2005).
Koupě obrazu nemohla mít za následek, že by
současný vlastník vstoupil zpětně do procesních práv původního vlastníka vztahujících se
k řízení, které bylo pravomocně ukončeno
v roce 1997. Skutečnost, zda si byl současný
vlastník vědom statusu kulturní památky při
koupi obrazu, je otázkou soukromoprávního
vztahu mezi prodejcem a kupujícím.
[40] Dále Nejvyšší správní soud považuje
za podstatné, že Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/04 nijak nezpochybnil
institut prohlášení věci za kulturní památku
jako takový. Z odůvodnění nálezu i ze skutečnosti, že Ústavní soud stanovil účinnost nálezu od jeho vyhlášení, lze dovodit, že neměl
v úmyslu zbavit památkové ochrany všechny
movité či nemovité věci, které byly do té doby prohlášeny za kulturní památky. Naopak
Ústavní soud zdůraznil odlišné posouzení
hmotného a procesního práva z pohledu
ústavního pořádku a otázku nedostatků procesních záruk výslovně odlišil od nálezu ze
dne 23. 6. 1994, sp. zn. I. ÚS 35/94, č. 36/1994
Sb. ÚS. V citovaném nálezu Ústavní soud potvrdil, že hmotněprávní ustanovení zakládající
ochranu kulturních památek jsou v souladu
s ústavním pořádkem a nezasahují nepřiměřeným způsobem do vlastnického práva zaručeného článkem 11 Listiny základních práv a svobod.
[41] Stěžovatelkou tvrzený zásah do vlastnického práva v důsledku omezujících povinností vyplývajících ze zákona o státní památkové péči je proto třeba odmítnout, stejně
jako její tvrzení, že se Ústavní soud dosud nezabýval ústavností zákona o státní památkové
péči a jeho dopady do vlastnického práva.
[42] Pouze pro úplnost soud doplňuje, že
tvrzení stěžovatelky o prohloubení historické křivdy způsobené rodině Jindřicha Waldese a srovnání s věcí posuzovanou Městským
soudem v Praze v citovaném rozsudku čj. 10 A
16/2014-49 je nepřípadné. V citované věci
byly obrazy žalobci vydány jako osobě oprávněné podle § 3 zákona č. 212/2000 Sb.,
o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem. Žalobce byl synem
původního vlastníka, jemuž byly obrazy zabaveny. Městský soud shledal existenci „mimořádně závažných důvodů“ ve smyslu § 8 zákona o státní památkové péči v tom, že
smyslu restituce jakožto nápravy majetkové
křivdy by nemohlo být dosaženo jen formálním vydáním obrazů do vlastnictví žalobce,
ale teprve tehdy, pokud se věci budou moci
dostat do skutečné dispozice žalobce žijícího
v zahraničí. V nyní posuzované věci je situace
zcela odlišná. Současný vlastník není v žádném příbuzenském vztahu k rodině Jindřicha Waldese, nemůže se proto dovolávat křivdy, která jí byla způsobena.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 015
Společnost s ručením omezeným Adolf Loos Apartment and Gallery proti Ministerstvu kultury o zrušení prohlášení věci za kulturní památku, o kasační stížnosti žalobkyně. je nepochybné, že především mají být podle
§ 8a odst. 4 písm. c) zákona o regulaci reklamy postihováni právě odborníci, jsou-li právnickými nebo podnikajícími fyzickými osobami, kteří by zakázané výhody vyžadovali či
přijímali. Současně platí, že na ty odborníky,
kteří jsou nepodnikajícími fyzickými osobami, dopadá sankční ustanovení § 8 odst. 3 zákona o regulaci reklamy upravující přestupky
těchto osob. [48] Ačkoli tedy lékárna jako právnická
osoba bude osobou oprávněnou k výdeji léčivých přípravků z logiky věci vždy zprostředkovaně, lze uzavřít, že je odborníkem ve