6 As 150/2022- 36 - text
6 As 150/2022 - 40
pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Veroniky Juřičkové a soudců Tomáše Langáška a Filipa Dienstbiera v právní věci žalobkyně: Marius Pedersen a.s., sídlem Průběžná 1940/3, Hradec Králové, zastoupená JUDr. Františkem Divíškem, advokátem, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 12. 2019, č. j. MZP/2019/520/869, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2022, č. j. 6 A 14/2020 36,
I. Kasační stížnost žalobkyně se zamítá.
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
[1] Rozhodnutím České inspekce životního prostředí, Oblastního inspektorátu Plzeň, ze dne 10. 7. 2019, č. j. ČIŽP/43/2019/4249, byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přestupku podle § 66 odst. 2 písm. a) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů (dále jen „zákon o odpadech“), za což jí byla uložena pokuta ve výši 50 000 Kč. K odvolání žalovaný rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku prvostupňové rozhodnutí změnil (upřesněním jeho výroku); ve zbytku je potvrdil.
[2] Žalobkyně se vytýkaného přestupku dopustila tím, že jako provozovatelka mobilního zařízení ke sběru a výkupu odpadů č. CZH00354 uvedla v hlášení o produkci a nakládání s odpady, že přebírala konkrétní odpady od jejich původce (za rok 2016 cca 365 tun a za rok 2017 cca 372 tun), ačkoli je fakticky nikdy nepřevzala. Dále v letech 2016, 2017 a 2018 nepodala hlášení o odpadech za toto zařízení v řádném termínu.
[3] Dle zjištěného skutkového stavu žalobkyně uzavřela s původcem odpadu smlouvu o poskytnutí služeb při nakládání s odpady, dle které měla jako osoba oprávněná k převzetí odpadů přebírat od původce odpady do vlastnictví (k nabytí vlastnictví mělo docházet ke dni předání odpadů do jejího zařízení). Uvedené odpady však jejich původce ve skutečnosti nepředával žalobkyni do jejího mobilního zařízení, nýbrž s nimi fakticky nakládaly jiné obchodní společnosti (IGRO s.r.o., případně Západočeské komunální služby a.s.) jako subdodavatelé žalobkyně ve vlastních zařízeních ke sběru a výkupu odpadů. Dle správních orgánů proto žalobkyně vykazováním těchto odpadů v evidenci a hlášeních vztahujících se k jejímu mobilnímu zařízení č. CZH00354 nevedla evidenci odpadů v rozsahu a způsobem stanoveným § 39 odst. 1 zákona o odpadech a prováděcím předpisem. Dále v konkrétních letech nepodala úplná a pravdivá hlášení dle § 39 odst. 2 téhož zákona.
[4] Žalovaný dospěl k závěru, že pokud určitý odpad konkrétním zařízením žalobkyně nikdy „neprošel“, nemohl být zaznamenán v evidenci vedené k tomuto zařízení bez ohledu na soukromoprávní smluvní ujednání. Evidence odpadů musí dle žalovaného odrážet faktický pohyb odpadů. Nesprávně vedená evidence a roční hlášení tak v posuzovaném případě neodrážely faktický tok odpadů, znemožňovaly sledování pohybu odpadů v jednotlivých zařízeních a zaváděly do plánů odpadového hospodářství zkreslené údaje. Žalovaný uzavřel, že praxe žalobkyně ve výsledku vedla ke ztížení možnosti pohyb odpadů v odpadovém řetězci sledovat.
[5] Jakkoli obchodování s odpady představuje jeden ze způsobů nakládání s odpady [ve smyslu § 4 odst. 1 písm. e) zákona], na obchodníka, který nemá odpad skutečně v držení [§ 4 odst. 1 písm. z) zákona], se dle žalovaného povinnost podávat hlášení nevztahuje. Hlášení žalobkyně vztahující se k jejímu zařízení č. CZH00354 proto mělo obsahovat pouze odpady, které skutečně tímto zařízením „prošly“, zatímco odpady, s nimiž žalobkyně nakládala pouze jako obchodník (bez jejich faktického držení), neměly být do hlášení zahrnuty.
[6] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou, kterou Městský soud v Praze rozsudkem označeným v záhlaví zamítl. Městský soud poukázal na část žalobní argumentace míjející se s předmětem řízení, neboť otázka převodů vlastnického práva k odpadům nebyla podstatou skutkové podstaty deliktu. Správní orgány se jí dle městského soudu v řízení věnovaly toliko v reakci na argumenty vznášené žalobkyní v jeho průběhu. Z hlediska deliktní odpovědnosti byla dle městského soudu rozhodující pouze otázka řádného vedení evidence. Městský soud se ztotožnil se závěry správních orgánů, že evidence odpadů musí odrážet fyzické nakládání s odpadem bez ohledu na přechod vlastnického práva mezi jednotlivými subjekty. To ovšem evidence vedená žalobkyní nesplňovala. Městský soud odmítl názor žalobkyně, že by příslušná prováděcí vyhláška (viz dále) byla v rozporu se zákonem. V této souvislosti uvedl, že vyhláška upravovala v souladu se zákonným zmocněním podrobnosti způsobu vedení evidence, a to včetně povinnosti vizuální kontroly odpadů.
[7] Žalobkyně nebyla dle městského soudu trestána za jednání spočívající v tom, že při obchodování spolupracovala se svým subdodavatelem, ani za uzavírání smluv či porušování povinností jiného subjektu, jak namítala v podané žalobě.
[8] Městský soud ve shodě s žalovaným poukázal na skutečnost, že žalobkyně byla povinna při vedení evidence rozlišovat odpad, s nímž nakládá jako oprávněná osoba, která odpad převzala do konkrétního zařízení (a ten vykazovat ve své evidenci), a odpad, s níž nakládá právně jako obchodník, který však žádným zařízením „neprošel“ (ten dle městského soudu vykazovat v evidenci nemůže).
[9] K námitce nedostatečného posouzení materiální stránky přestupku městský soud odkázal na konkrétní části odůvodnění vydaných správních rozhodnutí, v nichž se správní orgány výslovně zabývaly společenskou škodlivostí jednání žalobkyně.
[10] Pokud žalobkyně namítala zjevnou nepřiměřenost výše uložené pokuty, kterou dovozovala z nepoměru množství chybně evidovaného odpadu k celkovému množství odpadu uvedeného v hlášení (a eventuálně navrhovala upuštění od potrestání nebo snížení pokuty), městský soud konstatoval, že nepovažuje za neproporcionální pokutu, která byla uložena ve výši 5 % z celkové možné sankce, nadto za dva skutky. Vzhledem k okolnostem, které správní orgány zvažovaly při stanovení výše pokuty (délka období, velikost žalobkyně a jejího postavení na příslušném trhu, rozsah jednání), považoval městský soud výši uložené pokuty za přiměřenou. Nižší pokuta by dle městského soudu nevedla k žádanému efektu a nepůsobila by na žalobkyni motivačně ve snaze nastavení jejích vnitřních mechanismů tak, aby evidence odpadů do budoucna odpovídala reálnému stavu. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[11] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, v níž konstatovala nesporný skutkový stav fyzicky sporné odpady do vlastního zařízení skutečně nepřevzala, fyzicky je přebíral subdodavatel do svého zařízení. Stěžovatelka se však domnívala, že pokud se podle soukromoprávních smluvních ujednání s původcem odpadů stala jejich vlastníkem, musela o nich vést evidenci, což také činila.
[12] Stěžovatelka zpochybnila správnost závěrů městského soudu, že by si původce odpadů při zbavování se odpadu vybral jinou oprávněnou osobu než stěžovatelku a že sporné odpady dopravovala od jejich původce k třetí osobě. Rozporovala rovněž názor městského soudu, že se spornými odpady nenakládala. Měla za to, že tak činila nejen právně, neboť odpady vlastnila, ale i fakticky, neboť jejich nakládáním pověřila subdodavatele.
[13] Dále namítala, že byla oprávněnou osobou, neboť disponovala platným rozhodnutím udělujícím souhlas k provozování mobilního zařízení CZH00354 v několika krajích, a zopakovala, že sporné odpady vlastnila, i když s nimi bylo nakládáno v zařízeních jiných provozovatelů. Jako oprávněná osoba tedy byla povinna vést evidenci těchto odpadů.
[14] Připomněla, že podle § 39 odst. 1 zákona o odpadech má prováděcí předpis upravovat způsob vedení evidence odpadů. Musí tedy upravovat vedení evidence pro všechny způsoby nakládání s odpadem, což však nečiní ve vztahu k evidenci odpadů, se kterým je nakládáno nikoli fyzicky, ale pouze právně. Tím dle stěžovatelky vznikla mezera v právu, za kterou ji nebylo možno postihnout. Stěžovatelka zdůvodnila, že v evidenci uváděla konkrétní číslo svého mobilního zařízení CZH00354, ačkoli v tomto zařízení nebylo s odpady fyzicky nakládáno, neboť neměla jinou možnost. Uvedeným způsobem se pokoušela naplnit zákonnou povinnost vést evidenci odpadů, jichž se stala vlastníkem dle § 16 odst. 1 písm. g) a § 16 odst. 4 zákona o odpadech.
[15] Povinnost zasílat hlášení o nakládání s odpady pak stěžovatelka dovozovala přímo z § 39 odst. 1 a odst. 2 in fine zákona o odpadech, neboť v příslušných letech se spornými odpady nakládala jako obchodník, i když je neměla skutečně v držení.
[16] Stěžovatelka nesouhlasila ani se závěrem městského soudu stran naplnění materiální stránky přestupku. Sporné odpady byly dle jejího názoru evidovány jak v evidenci původce, tak v evidenci jejího subdodavatele a rovněž v její evidenci. Tato evidence byla správná, a nemohla tak vést ke zkreslení toku odpadů ani ke ztížení sledování. Odpad se nikde „neztratil“. Rozporovala rovněž názor městského soudu stran přiměřenosti uložené pokuty a v této souvislosti opětovně poukázala na disproporci mezi množstvím údajně chybně evidovaného odpadu k celkovému množství odpadu uvedeného v hlášení.
[17] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti setrval na svých závěrech potvrzených městským soudem, s jehož rozsudkem se v plném rozsahu ztotožnil. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[18] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.
[19] Nejvyšší správní soud v úvodu konstatuje, že mezi účastníky řízení nejsou sporné skutkové okolnosti případu, které byly rekapitulovány v bodě [3] tohoto rozsudku výše. Spor je mezi nimi veden o výklad příslušných ustanovení zákona o odpadech, konkrétně zodpovězení otázky, zda stěžovatelka byla oprávněna/povinna evidovat v evidenci ve vztahu ke svému mobilnímu zařízení rovněž odpady, s nimiž fyzicky v tomto zařízení nikdy nenakládala.
[20] Podle § 66 odst. 2 písm. a) zákona o odpadech se právnická nebo podnikající fyzická osoba dopustí přestupku tím, že nevede v rozsahu a způsobem stanoveným v části šesté tohoto zákona evidenci odpadů a zařízení nebo neplní ve stanoveném rozsahu ohlašovací povinnost (…).
[21] Přestupek spočívající v nesprávné či nepravdivé evidenci a hlášení odpadů je deliktem administrativní povahy (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2022, č. j. 7 As 58/2020 115, bod 40), přičemž objektem tohoto deliktu je řádné fungování a administrativní pořádek evidence a hlášení nakládání s odpady, které jsou zásadní pro představu o toku odpadů a pro celkové odpadové hospodářství a jeho koncepční fungování (tamtéž).
[22] Povinnost vést evidenci odpadů a podávat hlášení o nakládání s nimi upravoval § 39 obsažený v odkazované části šesté zákona tak, že původci odpadů a oprávněné osoby, které nakládají s odpady, jsou povinni vést průběžnou evidenci o odpadech a způsobech nakládání s odpady. Evidence se vede za každou samostatnou provozovnu a za každý druh odpadu samostatně. Způsob vedení evidence pro jednotlivé druhy odpadů stanoví prováděcí právní předpis (odst. 1). Podle odst. 2 téhož ustanovení zákona původci odpadů jsou povinni v případě, že produkují nebo nakládají s více než 100 kg nebezpečných odpadů za kalendářní rok nebo s více než 100 tunami ostatních odpadů za kalendářní rok, nebo v daném kalendářním roce produkují nebo nakládají s odpady stanovenými prováděcím právním předpisem bez ohledu na množství těchto odpadů, zasílat každoročně do 15. února následujícího roku pravdivé a úplné hlášení o druzích, množství odpadů a způsobech nakládání s nimi obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností příslušnému podle místa provozovny. Oprávněné osoby jsou povinny v případě, že nakládají v kalendářním roce s odpadem, zasílat každoročně do 15. února následujícího roku pravdivé a úplné hlášení o druzích, množství odpadů a způsobech nakládání s nimi a o původcích odpadů obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností příslušnému podle místa provozovny (pozn.: zvýraznění podtržením doplnil soud).
[23] Podle odst. 12 téhož ustanovení zákona platilo, že pro účely plnění evidenčních a ohlašovacích povinností přiděluje krajský úřad zařízením ke sběru, výkupu, využívání nebo odstraňování odpadů, (…) identifikační číslo zařízení. Při plnění evidenčních a ohlašovacích povinností podle § 39 a 40 je každý povinen přidělená identifikační čísla zařízení používat. V odst. 14 pak § 39 zákona o odpadech upravoval, že ministerstvo stanoví vyhláškou rozsah a způsob vedení průběžné evidence odpadů [písm. a)] a rovněž rozsah a způsob ohlašování odpadů písm. b)].
[24] Prováděcím právním předpisem byla vyhláška č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady (dále jen „prováděcí vyhláška“), která v § 21 odst. 1 stanovila, že původci odpadů a oprávněné osoby, které nakládají s odpady, vedou průběžnou evidenci o odpadech a způsobech nakládání s nimi za odpady vlastní a za odpady převzaté, a to za každou samostatnou provozovnu nebo zařízení a za každý druh odpadu zvlášť. Ohlašovací povinnost blíže rozváděl § 22 prováděcí vyhlášky, dle kterého původci odpadů a oprávněné osoby podávají roční hlášení (odst. 1) s tím, že ohlašování se provádí zvlášť za každou samostatnou provozovnu, zařízení, činnost, mobilní zařízení a za každý druh odpadu obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností místně příslušnému podle místa nakládání s odpadem, s výjimkou mobilních zařízení ke sběru odpadů, za které se ohlašování provádí obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností příslušnému podle sídla oprávněné osoby (odst. 3). Příslušný formulář pro vedení evidence a podávání hlášení obsahovala prováděcí vyhláška v příloze č. 20, ze kterého vyplývalo, že se odpady evidují vždy ve vztahu ke konkrétní provozovně nebo zařízení, jejichž identifikační číslo (IZČ nebo IZP) bylo nutno vyplnit v záhlaví formuláře.
[25] Zákonodárce v zákoně o odpadech svěřil moci výkonné (zde žalovanému), aby prováděcím předpisem stanovila nejen způsob vedení průběžné evidence odpadů (nakládání s nimi) a každoročního hlášení, ale rovněž rozsah této evidence a hlášení (viz výše citovaný § 39 odst. 14 zákona o odpadech). Je proto mylné stěžovatelčino východisko, že prováděcí vyhláška musela upravovat vedení evidence a podávání hlášení pro všechny způsoby nakládání s odpadem. Stanovení konkrétního rozsahu evidence a hlášení svěřil zákonodárce moci výkonné. Žalovaným vydaný prováděcí předpis tedy nemohl překročit zákonné mantinely (a požadovat např. povinnost evidovat a hlásit více, než předpokládá zákon); mohl však v mezích zákona stanovit méně. Skutečnost, že prováděcí vyhláška neupravovala evidenci nakládání s odpadem a hlášení rovněž pro případ obchodování s odpadem ve smyslu § 4 odst. 1 písm. e) a z) zákona o odpadech (nakupování a prodávání odpadu bez jeho fyzického držení), nečinila prováděcí vyhlášku rozpornou se zákonem, a tedy soudem neaplikovatelnou. Pokud se stěžovatelka dovolává mezery v právní úpravě ve spojitosti s nemožností ji za vytýkané jednání postihnout, je nutno upozornit, že nebylo na stěžovatelce, aby se ji pokoušela „vyplnit“ postupem contra legem.
[26] Pokud se jedná o otázku možnosti evidovat ve vztahu ke konkrétnímu zařízení [§ 4 odst. 1 písm. f)] odpady, které tímto zařízením nikdy fyzicky „neprošly“, Nejvyšší správní soud považuje výše citovanou právní úpravu (v její úplnosti a celkovém kontextu) za jednoznačnou a bez možnosti jiného výkladu, než ke kterému dospěly správní orgány a městský soud. Nejenže ustanovení § 21 a § 22 prováděcí vyhlášky výslovně požadovala vést evidenci a podávat hlášení zvlášť za každou provozovnu nebo zařízení, ale tento požadavek zcela odpovídal také úpravě obsažené v zákoně o odpadech.
[27] Ustanovení § 18 odst. 1 písm. j) zákona o odpadech upravovalo povinnost provozovatele zařízení ke sběru nebo výkupu odpadů vést průběžnou evidenci a podávat hlášení, přičemž přímo z návětí tohoto odstavce (v němž je užito pojmu provozovatel zařízení (…) je povinen) lze dovodit, že povinnost evidence a ohlašovací povinnost se vztahovala vždy ke konkrétnímu zařízení. Dále citovaný § 39 odst. 12 zákona o odpadech stanovil, že pro plnění evidenční a ohlašovací povinnosti musí každý užívat přidělené identifikační číslo zařízení. Také z této povinnosti lze bezpochyby dovodit, že zákonodárce předpokládal evidenci odpadů vedenou vždy ve vztahu ke konkrétnímu zařízení. Ze zákona o odpadech a prováděcí vyhlášky tak jednoznačně vyplývá, že povinnost vedení průběžné evidence o odpadech a způsobech nakládání s nimi, jakož i povinnost podávat hlášení o druzích, množství odpadů a způsobech nakládání s nimi musela být vždy plněna ve vztahu ke konkrétnímu zařízení (nebo provozovně). Z tohoto důvodu také musela odrážet reálný pohyb odpadů konkrétními zařízeními jednotlivých provozovatelů bez ohledu na jejich vlastnictví.
[28] Pokud tedy stěžovatelka ve vztahu ke svému mobilnímu zařízení ke sběru a výkupu odpadů č. CZH00354 zaznamenávala sporné odpady, které tímto zařízením nikdy „neprošly“, nejednalo se o pravdivě vedenou evidenci a hlášení odpadů ve smyslu § 39 odst. 1 a 2 zákona o odpadech. Stěžovatelka tedy evidenci odpadů nevedla v rozsahu a způsobem stanoveným zákonem a neplnila ve stanoveném rozsahu ohlašovací povinnost, čímž naplnila skutkovou podstatu přestupku dle § 66 odst. 2 písm. a) zákona o odpadech. Klíčové závěry žalovaného shrnuté v bodech [4] a [5] tohoto rozsudku jsou proto správné, stejně jako závěry městského soudu, který se s nimi v napadeném rozsudku ztotožnil.
[29] V návaznosti na obsah kasačních námitek však Nejvyšší správní soud korigoval některé dílčí nepřesnosti obsažené v odůvodnění napadeného rozsudku. Stěžovatelka v kasační stížnosti důvodně poukázala na mylný závěr městského soudu, že měla sama dopravovat sporné odpady od jejich původce k jiné oprávněné osobě (subdodavateli). Tato zmínka městského soudu nemá oporu ve správním spisu a ani správní orgány z ní ve vydaných rozhodnutích nevycházely. Naopak vycházely z nesporně zjištěného skutkového stavu, že stěžovatelka se spornými odpady nikdy fyzicky nedisponovala (neměla je ve fyzickém držení). Tato nepřesnost městského soudu však neměla žádný vliv na jinak správný závěr, že stěžovatelka vedla evidenci a podávala hlášení v rozporu s právními předpisy.
[30] Přesné není ani tvrzení městského soudu, že by si původce odpadů při zbavování se odpadu vybral jinou oprávněnou osobu než stěžovatelku. Smluvní ujednání původce odpadu a stěžovatelky předpokládala převzetí odpadu do vlastnictví stěžovatelky, Nejvyšší správní soud však ve shodě s městským soudem nepovažuje v nyní souzené věci za podstatné, zda skutečně a mezi kým následně docházelo k převodu vlastnictví sporných odpadů. Městský soud správně uzavřel, že otázka převodu vlastnického práva k odpadům (jakkoli ji stěžovatelka v žalobě akcentovala) vůbec nesouvisela s podstatou daného přestupku, a správní orgány se jí věnovaly toliko v reakci na stěžovatelčinu argumentaci uplatněnou v průběhu správního řízení. Rozhodující pro naplnění skutkové podstaty přestupku byla pochybení, jichž se stěžovatelka dopustila v souvislosti s evidencí a hlášením odpadu, spočívající v tom, že ve vztahu ke konkrétnímu zařízení evidovala a hlásila odpad, který nesporně tímto zařízením nikdy „neprošel“.
[31] Z hlediska uvedeného závěru je nerozhodná také stěžovatelčina výtka, že městský soud v textu napadeného rozsudku poněkud zkratkovitě uvedl, že stěžovatelka s odpady nenakládala. Nejvyšší správní soud k této námitce upřesňuje, že stěžovatelka se sporným odpadem mohla nakládat ve smyslu § 4 odst. 1 písm. e) ve formě obchodování s ním, nicméně tato skutečnost opět nic nemění na správnosti závěru, že pochybila při vedení evidence a podávání hlášení. Nesprávná a vytržená z kontextu je stěžovatelčina argumentace poukazem na § 39 odst. 1 a odst. 2 in fine zákona o odpadech. Stěžovatelka v této souvislosti akcentuje slovní spojení oprávněné osoby, které nakládají s odpady a za pomoci odkazu na obchodování jako jedné z forem nakládání s odpady dovozuje, že byla povinna evidenci sporných odpadů vést a hlášení o nich podat, byť s odpady v konkrétním zařízení fyzicky nenakládala. Nakládání s odpadem ve formě obchodování bez jeho fyzického držení v konkrétním zařízení nemělo být v souladu s výše vyloženou právní úpravou ve vztahu k tomuto konkrétnímu zařízení evidováno a hlášeno.
[32] Ke stěžovatelčině námitce, že uváděla sporný odpad v souvislosti se svým mobilním zařízením (jímž odpad nikdy fyzicky neprošel), protože musela plnit povinnost dle § 16 odst. 1 písm. g) a § 16 odst. 4 zákona o odpadech, Nejvyšší správní soud uvádí, že povinnosti stanovené § 16 zákona jsou povinnostmi původců odpadů, a proto na stěžovatelku vůbec nedopadaly. Naopak na ni dopadala povinnost provozovatele zařízení dle § 18 odst. 1 písm. j) téhož zákona, avšak způsobem vyloženým soudem výše.
[33] Pochybení městského soudu Nejvyšší správní soud neshledal ani při vypořádání námitky, že správní orgány dostatečně neposoudily naplnění materiální stránky přestupku a nezabývaly se jeho společenskou škodlivostí. Městský soud správně poukázal na příslušné pasáže správních rozhodnutí, které se materiální stránkou deliktu dostatečně zabývaly. Nejvyšší správní soud shodně s městským soudem považuje za přiléhavé objasnění společenské škodlivosti žalovaným na str. 5 odůvodnění jeho rozhodnutí. Pokud evidence odpadů a hlášení neodráží reálný pohyb odpadů, znemožňuje to sledování pohybu odpadů v jednotlivých zařízeních. Existuje proto veřejný zájem na předávání nezkreslených údajů, aby mohl být sledován pohyb odpadů přes jednotlivá zařízení v odpadovém řetězci. Skutečnost, že sporné odpady byly evidovány současně ve vztahu ke dvěma zařízením zároveň (zařízení stěžovatelky a zařízení subdodavatele), aniž zařízením stěžovatelky reálně „prošly“, sama o sobě zkreslovala údaje o pohybu odpadů v odpadovém řetězci. Podmínka společenské škodlivosti jednání proto byla naplněna.
[34] Rozporovala li stěžovatelka v závěru této kasační námitky také závěry správních orgánů o společenské škodlivosti přestupku tím, že se žádný odpad po cestě „neztratil“ a množství evidovaného odpadu mezi jednotlivými články řetězce vždy odpovídalo, míjí se tato argumentace se skutkovou podstatou přestupku. Jak již bylo uvedeno výše, přestupek nesprávné či nepravdivé evidence a hlášení je deliktem administrativní povahy, jehož objektem je zájem na řádném fungování a administrativním pořádku evidence a hlášení nakládání s odpady, která jsou zásadní pro celkové odpadové hospodářství. Stěžovatelka nebyla postižena pro zcizení nebo únik odpadů [§ 66 odst. 2 písm. b) zákona], kde by otázka „ztraceného odpadu“ byla významná, nýbrž pro vadné vedení evidence a podání vadného (a navíc opožděného) hlášení.
[35] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje také se závěry městského soudu vztahujícími se k námitce nepřiměřenosti výše uloženého trestu. K této kasační námitce, která toliko reprodukuje shodný žalobní bod, Nejvyšší správní soud připomíná, že určení výše pokuty je otázkou správního uvážení, nikoli výpočtem dle vzorce navrženého stěžovatelkou (vzorce poměru množství chybně a správně evidovaného odpadu). Správní orgány se při úvaze o výši trestu zabývaly jak povahou a závažností spáchaných přestupků, tak poměry na straně stěžovatelky a jejím fungováním. Pokutu uloženou ve výši 50 000 Kč na samé spodní hranici zákonného rozpětí proto nelze považovat za nepřiměřenou, tím spíše ne za zjevně nepřiměřenou odůvodňující její moderaci.
[36] Nejvyšší správní soud k tomu doplňuje, že již v rozsudku ze dne 19. 4. 2012, č. j. 7 As 22/2012
23, č. 2672/2012 Sb. NSS, vyslovil, že „smyslem a účelem moderace (§ 78 odst. 2 s. ř. s.) není hledání „ideální“ výše sankce soudem namísto správního orgánu, ale její korekce v případech, že by sankce, pohybující se nejen v zákonném rozmezí a odpovídající i všem zásadám pro její ukládání a zohledňující kritéria potřebná pro její individualizaci, zjevně neodpovídala zobecnitelné představě o adekvátnosti a spravedlnosti sankce.“ Shodný závěr obsahuje i usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2016, č. j. 5 As 104/2013 46, č. 3528/2017 Sb. NSS, bod 25. Nejvyšší správní soud souhlasí s hodnocením městského soudu, že se v souzené věci o zjevnou nepřiměřenost uložené sankce nejednalo.
IV. Závěr a náklady řízení
[37] Na základě výše uvedených skutečností Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[38] O nákladech řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Žalobkyně (stěžovatelka) neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšnému žalovanému žádné náklady nad rámec obvyklé úřední činnosti nevznikly, náhrada nákladů řízení se mu tudíž nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 2. srpna 2023
Mgr. Ing. Veronika Juřičková
předsedkyně senátu