6 As 271/2020- 19 - text
6 As 271/2020 - 21 pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera, soudce JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Veroniky Juřičkové v právní věci žalobkyně: Z. Š., zastoupené Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou, sídlem 8. pěšího pluku 2380, Frýdek
Místek, proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, sídlem 28. října 2771/117, Ostrava, týkající se žaloby na ochranu proti nečinnosti, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 8. 2020, č. j. 22 A 46/2020 22,
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
[1] Dne 26. 10. 2016 vydal Městský úřad Frýdlant nad Ostravicí územní rozhodnutí o umístění souboru staveb, čistírny odpadních vod vč. splaškové kanalizace a dešťové kanalizace vč. vsaku na pozemku parc. č. X v k. ú. N. V. u F. n. O., sp. zn. MUFO_S 4300/2016.
[2] Žalobkyně dne 17. 1. 2017 požádala o přezkoumání souladu tohoto územního rozhodnutí s právními předpisy a o provedení státního dozoru podle § 171 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon).
[3] Dne 21. 6. 2017 žalovaný žalobkyni sdělil, že neshledal důvody k zahájení přezkumného řízení.
[4] Dne 2. 10. 2019 obdržel žalovaný podnět žalobkyně, v němž žalobkyně žádala, aby krajský úřad sdělení ze dne 21. 6. 2017 dle § 156 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, zrušil. Žalobkyně rovněž uvedla, že měla být zařazena do okruhu účastníků územního řízení a vzhledem k tomu, že jí stavební úřad neumožnil účast na územním řízení, územní rozhodnutí dosud není v právní moci. Byla zkrácena na svých právech účastníka řízení, což je důvod pro zrušení územního rozhodnutí.
[5] Přípisem ze dne 9. 1. 2020 žalovaný žalobkyni sdělil, že neshledal ve svém sdělení ze dne 21. 6. 2017 nezákonnost, a tedy ani důvody k aplikaci § 156 správního řádu, a že neshledal ani důvody k zahájení přezkumného řízení ve věci územního rozhodnutí ze dne 26. 10. 2016.
[6] Žalobou ze dne 4. 5. 2020 se žalobkyně domáhala ochrany proti nečinnosti žalovaného. V žalobě s odkazem na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2019, č. j. 7 As 152/2019 33, ze dne 9. 1. 2008, č. j. 1 As 45/2007 48, a ze dne 7. 4. 2011, č. j. 3 Ans 38/2010 122, namítla, že se jednalo o nečinnost, když žalovaný její podnět ze dne 17. 1. 2017 neposoudil jako odvolání opomenutého účastníka a o tomto odvolání dosud nerozhodl. V žalobě uvedla, že se dne 26. 2. 2020 obrátila na Ministerstvo pro místní rozvoj s žádostí o přijetí opatření proti nečinnosti, k tomu se však ministerstvo nevyjádřilo.
[7] Krajský soud dospěl k závěru, že žaloba je opožděná. Žalobu proto podle § 46 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“), odmítl.
II. Kasační stížnost
[8] Proti usnesení krajského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost.
[9] V kasační stížnosti stěžovatelka zdůraznila, že podání ze dne 2. 10. 2019 bylo podnětem ke zrušení sdělení Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu, ze dne 21. 6. 2017 („Sdělení k podnětu k přezkoumání rozhodnutí“), v němž krajský úřad uvedl, že neshledal důvody k zahájení přezkumného řízení ve věci územního rozhodnutí. Žalovaný na základě podnětu ze dne 2. 10. 2019 mohl své pochybení napravit.
[10] Krajský soud se nevypořádal s odkazem stěžovatelky v žalobě na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 201, č. j. 3 Ans 38/2010 122, podle nějž jde o nečinnost ve smyslu § 80 správního řádu a § 79 odst. l s. ř. s., pokud správní orgán nevydal o odvolání rozhodnutí a odpovídal pouhými přípisy, které odkazovaly na předchozí vyřízení dřívějších podání.
[11] Krajský soud přisvědčil stěžovatelce, že žalovaný je nečinný, neboť o odvolání dosud nerozhodl. Krajský soud tedy dle stěžovatelky nebyl oprávněn žalobu odmítnout. Odmítnutím žaloby stěžovatelce upřel právo na přístup k soudu.
[12] Stěžovatelka odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2006, č. j. 3 Aps 4/2005 63, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že rozhodnutí o odmítnutí žaloby má pro stěžovatele jiné právní důsledky než zamítnutí žaloby.
[13] Stěžovatelka z uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší správní soud usnesení krajského soudu zrušil.
[14] Žalovaný se ke kasační stížnosti žalobkyně nevyjádřil. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[15] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná.
[16] Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a přípustně uplatněných důvodů a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[17] Jde li o kasační stížnost proti rozhodnutí o odmítnutí žaloby, přichází v úvahu pouze kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí žaloby. Z povahy věci nelze namítat žádné jiné důvody [srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. III. ÚS 93/06, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 1. 2006, č. j. 2 As 45/2005 65].
[18] Podle § 79 odst. 1 věty první s. ř. s. ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení.
[19] Krajský soud z důvodu tvrzeného dotčení vlastnického práva připustil, že žalobkyně byla v postavení opomenutého účastníka a že její podání ze dne 17. 1. 2017 mělo být dle obsahu vyhodnoceno jako odvolání proti územnímu rozhodnutí a mělo o něm být rozhodnuto. Dospěl nicméně k závěru, že zákonem stanovená lhůta pro vydání rozhodnutí o odvolání uplynula dne 17. 3. 2017, a žaloba žalobkyně ze dne 4. 5. 2020 tedy byla opožděná.
[20] Podle § 80 odst. 1 s. ř. s. žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu lze podat nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy ve věci, v níž se žalobce domáhá ochrany, marně proběhla lhůta stanovená zvláštním zákonem pro vydání rozhodnutí nebo osvědčení, a není li taková lhůta stanovena, ode dne, kdy byl žalobcem vůči správnímu orgánu nebo správním orgánem proti žalobci učiněn poslední úkon.
[21] Podle § 80 odst. 2 s. ř. s. zmeškání lhůty nelze prominout.
[22] Lhůta pro vydání rozhodnutí o odvolání vyplývá z § 71 správního řádu. Podle § 71 odst. 1 správního řádu je správní orgán povinen vydat rozhodnutí bez zbytečného odkladu. Podle § 71 odst. 3 správního řádu platí, že pokud nelze rozhodnutí vydat bezodkladně, je správní orgán povinen vydat rozhodnutí nejpozději do 30 dnů od zahájení řízení. Je li potřeba nařídit ústní jednání nebo místní šetření, je li třeba někoho předvolat, někoho nechat předvést nebo doručovat veřejnou vyhláškou osobám, jimž se prokazatelně nedaří doručovat, nebo jde li o zvlášť složitý případ, připočítává se k „základní lhůtě“ doba nezbytná k realizaci potřebného procesního úkonu až 30 dnů [§ 71 odst. 3 písm. a) správního řádu].
Je li nezbytné dožádání, zpracování znaleckého posudku nebo doručení písemnosti do ciziny, lhůta se prodlužuje o dobu nezbytnou k úspěšnému provedení procesního úkonu [§ 71 odst. 3 písm. b) správního řádu], přičemž správní řád tuto dobu neohraničuje. V případech, kdy se lhůta pro vydání rozhodnutí prodlužuje podle § 71 odst. 3 písm. b) správního řádu, nelze v hypotetické situaci přesně stanovit délku prodloužení, z okolností nyní projednávané věci však nevyplývá, že by byly naplněny podmínky pro prodlužování lhůty pro vydání rozhodnutí podle tohoto ustanovení.
[23] Lhůta pro vydání rozhodnutí počíná běžet zahájením správního řízení. Krajský soud správně vyšel z data podání prvního ze stěžovatelčiných podnětů 17. 1. 2017. Považujeme li tento podnět podle jeho obsahu za odvolání opomenutého účastníka, pak řízení o odvolání bylo zahájeno dnem, kdy bylo stěžovatelčino podání doručeno žalovanému jako orgánu příslušnému k rozhodnutí o odvolání (§ 44 odst. 1 správního řádu). Podle sdělení žalovaného ze dne 21. 6. 2017 se tak stalo dne 24. 1. 2017. Pokud by lhůta k vydání rozhodnutí byla prodloužena dle § 71 odst. 3 písm. a) správního řádu (např. z důvodu, že jde o zvlášť složitý případ), poslední den 60denní lhůty by připadl na sobotu 25. 3. 2017. Zákonem stanovená lhůta pro vydání rozhodnutí by tedy s ohledem na pravidlo dle § 40 odst. 1 písm. c) správního řádu marně uplynula nejpozději v pondělí 27. 3. 2017.
[24] Datum marného uplynutí lhůty pro vydání rozhodnutí o odvolání stěžovatelky je počátkem jednoleté lhůty pro podání žaloby na ochranu proti nečinnosti žalovaného. Ačkoli Nejvyšší správní soud dospěl k jinému datu, kdy lhůta pro vydání rozhodnutí marně uplynula, s krajským soudem souhlasí v závěru, že žaloba na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, kterou žalobkyně dle poštovního razítka předala k přepravě dne 4. 5. 2020, byla žalobou opožděnou.
[25] Lhůtu pro podání žaloby přitom podle zákona nelze prominout. Krajský soud tedy ani za situace, kdy dospěl k závěru, že k nečinnosti žalovaného došlo, případně že v žalobě tvrzená nečinnost žalovaného trvá, nemohl postupovat jinak, než žalobu pro opožděnost podle § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. odmítnout. Opožděnost žaloby musí nutně vést k jejímu odmítnutí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2011, č. j. 5 Afs 11/2011 79, č. 2409/2011 Sb. NSS).
[26] Na tomto závěru ve vztahu ke lhůtě pro podání žaloby na ochranu proti nečinnosti žalovaného spočívající v nevydání rozhodnutí o odvolání nic nemění skutečnost, že se dne 2. 10. 2019 stěžovatelka na žalovaného obrátila s podnětem ke zrušení sdělení ze dne 21. 6. 2017. Tento její úkon nemá žádný vliv na počátek lhůty pro podání žaloby ani na její běh.
[27] Odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu, s nímž se podle stěžovatelky krajský soud měl vypořádat, není v nyní projednávaném případě relevantní. V rozsudku ze dne 7. 4. 2011, č. j. 3 Ans 38/2010
122, Nejvyšší správní soud skutečně konstatoval, že se za situace, kdy příslušný správní orgán nevydal o odvolání rozhodnutí a odpovídal pouhými přípisy, které pouze odkazovaly na předchozí vyřízení dřívějších podání, jednalo o nečinnost. Neřešil však situaci, kdy ochrana proti nečinnosti správního orgánu byla u soudu uplatňována po uplynutí zákonem stanovené lhůty. Krajský soud proto nepochybil, když se poukazem na tento rozsudek Nejvyššího správního soudu v odůvodnění svého usnesení výslovně nezabýval.
[28] Pro projednávanou věc není relevantní ani rozsudek ze dne 20. 9. 2006, č. j. 3 Aps 4/2005
63, na nějž stěžovatelka poukazuje v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud se v něm zabýval rozlišením důvodů pro odmítnutí a zamítnutí žaloby o ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu, nikoliv otázkou lhůty pro podání žaloby, natož žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu.
[29] Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že omezení možnosti podat žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu zákonnou lhůtou shledal Ústavní soud ústavně konformním. V nálezu ze dne 14. 7. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 25/19 Ústavní soud připomněl, že soudní ochrany se lze domáhat jen za podmínek stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod). Dále uvedl, že lhůta sama o sobě nemůže být neústavní a že důsledek marného uplynutí žalobní lhůty spočívající ve ztrátě možnosti účastníka řízení domoci se rozhodnutí správního orgánu je se zmeškáním žalobní lhůty nerozlučně spjat.
IV. Závěr a náklady řízení
[30] Nejvyšší správní soud shledal, že námitky proti usnesení krajského soudu nejsou důvodné, a proto kasační stížnost podle § 110 odst. 1 věty druhé zamítl.
[31] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s § 60 odst. 1 a 7 s. ř. s. za použití § 120 s. ř. s. Stěžovatelka ve věci neměla úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že se mu náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 24. listopadu 2021
JUDr. Filip Dienstbier předseda senátu