6 As 83/2024 – Nejvyšší správní soud

6 As 83/2024- 36 - text

6 As 83/2024 - 40 pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Filipa Dienstbiera, soudce zpravodaje Štěpána Výborného a soudkyně Veroniky Juřičkové v právní věci žalobce: přípravný výbor Protestantské církve Svaté Korony, sídlem Kralovická 1454/49, Plzeň, zastoupený Bc. JUDr. Norbertem Naxerou, zmocněncem přípravného výboru, sídlem Rebecova 555, Přeštice, proti žalovanému: Ministerstvo kultury, sídlem Maltézské náměstí 1, Praha 1, proti rozhodnutí ministra kultury ze dne 16. 9. 2022, č. j. MK 43746/2022 OLP, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2024, č. j. 8 A 112/2022 58,

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 9. 5. 2022, č. j. MK 27698/2022 SOCNS, zamítl podle § 14 odst. 3 ve spojení s § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o církvích“), návrh žalobce na registraci Protestantské církve Svaté korony.

[2] Důvodem pro zamítnutí registrace byla skutečnost, že Protestantská církev Svaté korony nenaplňuje zákonné znaky církve a náboženské společnosti obsažené v § 3 písm. a) zákona o církvích a náboženský cíl tohoto společenství je pouze deklarovaný. Účelem tohoto společenství není vyznávání náboženské víry. Jeho činnost je také v rozporu s § 5 zákona o církvích, neboť rozněcuje nenávist a podporuje porušování právních předpisů.

[3] Shora označeným rozhodnutím ze dne 16. 9. 2022 ministr kultury zamítl rozklad žalobce a potvrdil rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 5. 2022. Ministr se ztotožnil se žalovaným, že Protestantská církev Svaté korony nesplňuje definiční znaky církve a náboženské společnosti dle zákona o církvích, neboť účelem společenství není vyznávání náboženské víry. Činnost tohoto společenství je rovněž v rozporu s § 5 zákona o církvích a skutečný stav věci neodpovídá dokumentům předloženým k registraci.

[4] Žalobce napadl rozhodnutí ministra kultury žalobou, kterou zamítl městský soud v záhlaví označeným rozsudkem.

[5] Městský soud konstatoval, že pro to, aby náboženská skupina mohla být zaregistrována, nestačí, aby se sama chápala jako církev anebo náboženská společnost. Správní orgány při hodnocení znaků Protestantské církve Svaté korony důvodně a oprávněně vycházely z toho, jak je pojem církve či náboženské společnosti chápán v současné české společnosti, resp. právním prostředí. Takový postup neodporuje zákonu a nejedná se o zneužití správního uvážení. Pakliže má žalovaný právo posuzovat, co církev je a co nikoli, musí být schopen na žadatele o registraci aplikovat do jisté míry objektivní kategorie, které zcela logicky vychází z dosavadních religionistických východisek, a tudíž i z teoretických poznatků o církvích a náboženských společnostech. V napadeném rozhodnutí žalovaný velmi podrobně popsal, které konkrétní důvody jej vedly k závěru, že navržená církev nemůže být registrována. Městský soud se ztotožnil se žalovaným, že účelem Protestantské církve Svaté korony je spíše maskovat politické snahy směřující proti tzv. covidové politice vlády. Uvedenému odpovídá také její neujasněná nauka, která si protiřečí. Správní orgány rovněž shromáždily dostatek důkazů, že verbální útoky na osoby či skupiny osob byly značnou částí celkové činnosti žalobce, takže byl důvodný poukaz správních orgánů na porušení § 5 písm. b) zákona o církvích. Městský soud konstatoval, že v kontextu výsledku celého řízení považuje za zcela nepodstatnou otázku, zda žalobce podporuje porušování právních předpisů; proto se k ní nevyjádřil. II. Podání účastníků řízení

[6] Proti rozsudku městského soudu podává žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost s tím, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a právo na svobodu vyznání.

[7] Stěžovatel nejprve doslovnou žalobní argumentací nesouhlasí s důvody, pro které žalovaný zamítl jeho žádost o registraci církve.

[8] Stěžovatel rozporuje odkaz městského soudu na existenci zvláštních práv církví. Uvádí, že nechtěl vyučovat náboženství ve školách, působit v nemocnicích apod. Stěžovatel má za to, že pro církev nebo náboženskou společnost, která nežádá přiznání zvláštních práv, by z logiky věci měla platit méně přísná kritéria pro registraci než pro církve, které toto požadují.

[9] Podle stěžovatele nelze za jeho stanoviska pokládat vyjádření na sociální síti. Za oficiální prezentaci církve lze považovat pouze oficiální dokumenty zaslané žalovanému a nedělní kázání církve zveřejňovaná na sociálních sítích. Církevní učení se musí důsledně odlišovat od výroků členů církve.

[10] Stěžovatel nepopírá, že se v počátcích církve členové přípravného výboru dopustili některých chyb, tyto však byly do vydání rozkladového rozhodnutí napraveny. Žalovaný podle stěžovatele rozhoduje účelově na základě politického přesvědčení žadatelů o registraci církve, což se projevilo i v případě neregistrace Byzantského katolického patriarchátu. Stěžovatel namítá, že v případě Protestantské církve Svaté korony byly „politické kroky“ důsledkem náboženského přesvědčení.

[11] Žalovaný podle stěžovatele chybně postavil odůvodnění zamítnutí registrace na argumentech Ministerstva zdravotnictví, ačkoliv Ministerstvo zdravotnictví není orgán, který by měl jakoukoliv pravomoc a působnost v otázkách náboženské víry.

[12] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že považuje argumentaci městského soudu za zcela správnou, srozumitelnou a dostatečnou. Žalovaný nesouhlasí se stěžovatelem, že pro církev nebo náboženskou společnost, která nežádá přiznání zvláštních práv, by měla platit při registraci méně přísná kritéria. Podle žalovaného byla rozhodná vyjádření samotné církve, či jejích oficiálních představitelů, a nikoliv jejích příznivců a podporovatelů. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[13] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a důvodů v ní uvedených (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z § 109 odst. 2 s. ř. s.

[14] Kasační stížnost není důvodná.

[15] Nejvyšší správní soud předesílá, že z § 109 odst. 4, věty před středníkem s. ř. s., a ze setrvalé judikatury Nejvyššího správního soudu (viz za všechny rozsudek ze dne 26. 1. 2015, č. j. 8 As 109/2014 70), vyplývá, že řízení o kasační stížnosti je ovládáno zásadou dispoziční. Obsah a kvalita kasační stížnosti proto do značné míry předurčuje nejen rozsah přezkumné činnosti, ale logicky i obsah rozsudku soudu. Je proto odpovědností stěžovatele, aby v kasační stížnosti specifikoval skutkové a právní důvody, pro které napadá rozhodnutí krajského soudu. Jinak řečeno, pokud stěžovatel formuluje kasační námitky velmi obecně, obdrží na ně od soudu pouze stručnou odpověď. Zároveň platí, že jelikož je kasační stížnost opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví (§ 102 s. ř. s.), musí se kasační námitky upínat právě k tomuto rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2003, č. j. 6 Ads 3/2003 73). Kasační stížnost je nepřípustná, pokud nesměřuje proti rozhodovacím důvodům napadeného rozsudku (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2017, č. j. 1 Azs 249/2016 38, nebo ze dne 29. 1. 2015, č. j. 8 Afs 25/2012 351, a judikaturu citovanou v jeho odstavci [140]). Podle § 104 odst. 4 s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná, opírá–li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Stěžovatel tak musí podle § 104 odst. 4 s. ř. s. v kasační stížnosti reagovat na argumentaci krajského soudu a uvádět, z jakých důvodů jsou jeho závěry nesprávné.

[16] Takto stěžovatel do značné míry nepostupoval, protože svou argumentací rozporoval postup a závěry správních orgánů, aniž by výslovně zpochybňoval odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu. Nejvyšší správní soud ověřil, že první část kasační stížnosti (až do strany 6; ostatně uvozená slovy: rekapitulace řízení) je z malé části zestručněnou, ale jinak doslovnou kopií podané žaloby. Stěžovatel v této části, v níž zpochybňuje věcné důvody zamítnutí žádosti o registraci církve, nikterak nereaguje na důvody zamítnutí žaloby, ačkoli kasační stížnost je opravným prostředkem proti rozhodnutí krajského (zde městského) soudu. Stěžovatel sice avizoval doplnění kasační stížnosti, žádné její doplnění však Nejvyššímu správnímu soudu nezaslal. Tato část kasační stížnosti je proto na samé hraně přípustnosti. Nejvyšší správní soud přesto zohlednil, že se stěžovatel výslovně dovolává ochrany základních práv a svobod a svou argumentací nenapadá pouze závěry správních orgánů, ale též korespondující závěry městského soudu. Z tohoto důvodu přezkoumal základní důvod, pro který byla zamítnuta jím podaná žádost o registraci církve, tj. že Protestantská církev Svaté korony nesplňuje definiční znaky církve ve smyslu § 3 písm. a) zákona o církvích a náboženských společnostech. Ostatní důvody vyřčené v napadených správních rozhodnutích lze považovat za podružné.

[17] Podle § 3 písm. a) zákona o církvích se rozumí církví a náboženskou společností dobrovolné společenství osob s vlastní strukturou, orgány, vnitřními předpisy, náboženskými obřady a projevy víry, založené za účelem vyznávání určité náboženské víry, ať veřejně nebo soukromě, a zejména s tím spojeného shromažďování, bohoslužby, vyučování, duchovní služby a případně obecně prospěšné činnosti.

[18] Nejvyšší správní soud se již ve své judikatuře zabýval otázkou, kdy může být důvodem pro zamítnutí návrhu na registraci církve skutečnost, že subjekt žádající registraci nesplňuje definiční znaky církve ve smyslu § 3 písm. a) zákona o církvích (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2021, č. j. 5 As 202/2020 43, či ze dne 10. 3. 2023, č. j. 5 As 21/2022 83). V těchto rozsudcích dospěl k závěru, že § 3 písm. a) zákona o církvích definuje pro účely tohoto zákona pojem církev a náboženská společnost, jehož naplnění přísluší správnímu orgánu zkoumat na prvním místě. Striktně vzato totiž nejde o žádnou další podmínku pro registraci církve, nýbrž o základní předpoklad, bez jehož splnění není možné o registraci vůbec uvažovat. V opačném případě by byl v podstatě popřen samotný smysl a účel § 3 písm. a) zákona o církvích, kterým je vymezení základních znaků definujících církev či náboženskou společnost. Citované ustanovení vymezuje za základní znaky církve dobrovolné společenství (fyzických) osob, vlastní strukturu, orgány, vnitřní předpisy, náboženské obřady a projevy víry, přičemž právě vyznávání určité náboženské víry je účelem založení tohoto společenství. Otázka, zda se jedná o náboženské vyznání (a nikoli jakékoli světské přesvědčení), je ve věci registrace církve podle citovaných rozsudků zcela stěžejní.

[19] Obdobně Ústavní soud shledal (viz usnesení ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. III. ÚS 2881/21), že při rozhodování o registraci církve či náboženské společnosti mohou orgány státu hodnotit, zda se vůbec v daném případě jedná o reálnou církev či náboženskou společnost, přičemž klíčové je právě to, zda je subjekt, který má vzniknout, založen na vážném, soudržném, naléhavém a důležitém náboženském přesvědčení. Při takovém hodnocení je přirozeně na místě určitá zdrženlivost, správní orgán ovšem zjišťuje, jaký je vlastně účel založení toho kterého společenství, resp. zda je jím deklarované vyznávání určité náboženské víry. Víru jako takovou mu v této fázi nepřísluší hodnotit, je však povinen posoudit, zda jde o dlouhodobější strukturu a organizovaný systém víry více osob, a nikoli o náhlé, přechodné či kolísavé hnutí mysli několika jedinců. Je třeba pracovat výlučně s kritérii „opravdovosti“ náboženského přesvědčení (naléhavost, vážnost, soudržnost a důležitost) a nepouštět se do hodnocení správnosti či legitimity náboženského přesvědčení.

[20] V rozsudku č. j. 5 As 21/2022 83 Nejvyšší správní soud identifikoval indicie, které musí být splněny, aby bylo možno hovořit o náboženském vyznání. První indicií o náboženské podstatě vyznání je, že jeho víra je metafyzická. Věnuje se zásadním otázkám, jako jsou život, smrt či smysl bytí (druhá indicie), mělo by být komplexní (třetí indicie) a mělo by stanovovat morální či etický systém, z něhož jeho stoupencům vyplývají povinnosti (čtvrtá indicie). Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku shrnul, že ačkoli nelze zcela vyloučit, že náboženské vyznání nebude naplňovat skoro žádnou indicii, absenci vztahu k metafyzičnu si lze jen stěží představit; v takovém případě by musely být dány jiné přesvědčivé znaky toho, že se skutečně o náboženské vyznání jedná. Protestantská církev Svaté korony však shora definované indicie podle Nejvyššího správního soudu nesplnila a nebylo možno seznat ani jiné skutečnosti, které by přesvědčivě dokládaly, že souhrn jí hlásaných názorů dostojí parametrům náboženského vyznání.

[21] Nejvyšší správní soud se shoduje s městským soudem, že zjevně jediným pevným bodem nauky Protestantské církve Svaté korony byl v rozhodné době protest vůči proticovidovým opatřením, které považovala za „satanskou praktiku“, jak vyplývá ze základních článků víry, předložených k návrhu na registraci, i z kasační stížnosti. Hlásaná nauka nekladla důraz na metafyzično, tj. na otázky přesahu fyzického světa. Stěžovatel se sice dovolával tradičních evropských křesťanských hodnot (viz čl. 2 základního dokumentu) a hovořil o víře v existenci spiknutí globálních elit reprezentujících síly zla (Satana), tato vyjádření však spíše dokládala sílu přesvědčení stěžovatele o odporu k protiepidemiologickým postupům, aniž by utvářela ucelený systém otázek bytí a nebytí (včetně jeho smyslu). Tento postoj lze definovat jako přesvědčení o světských problémech a nikoli jako náboženské vyznání s přesahem v transcendentnu. Ostatně žalovaný přiléhavě upozornil, že zakladatel církve při jejím založení výslovně uvedl: „Nejde o to, že bychom se chtěli modlit a chodit na mše, ale jde o to, že se chceme odvolávat na svobodu vyznání, které je zaručeno ústavou a říkat že naše víra nám zakazuje se očkovat a nosit respirátory.“ Z uvedeného jasně vyplývá, že účelem žádosti o registraci nebylo hlásání náboženské víry, nýbrž podpora úzce definovaných cílů (ostatně většina „článků víry“ se týkala zdravotnických otázek). Není proto naplněna ani třetí shora definovaná indicie, neboť z důkazů provedených ve správním řízení je zřejmé, že stěžovatel neaspiroval na vytvoření komplexní věrouky. Jakkoli stěžovatel pro účely registrace předložil základní dokument církve a v průběhu řízení také dokument nazvaný Poslání církve a základní články její víry, kasační soud souhlasí se žalovaným, že tento dokument představuje spíše nesourodý shluk porůznu převzatých a upravených náboženských postojů než ucelený soubor církevních pravidel. Učení Protestantské církve Svaté korony nelze považovat ani za soudržné. Z jednotlivých textů i promluv je zřejmé, že úhelným kamenem byl ke dni vydání napadeného rozhodnutí ministra nesouhlas s přijímáním protiepidemiologických opatření, avšak absentoval hlubší a ucelený systém chování, jež by měly vyznavači této církve plnit. Není proto splněna ani čtvrtá indicie svědčící existenci náboženského vyznání.

[22] Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že „víru“ hlásanou Protestantskou církví Svaté korony nelze považovat za náboženské vyznání. Toto společenství nevykazuje žádné vnitřní znaky tradičního náboženství zejména proto, že v něm zcela absentuje hlubší a ideově propracovaný vztah k metafyzickému, resp. sakrálnímu světu. Neřeší rovněž existenciální otázky, nýbrž se zaměřuje na specifický aspekt života (odpor k přijímaným protiepidemiologickým opatřením). Učení tohoto subjektu je vnitřně neucelené a i z projevů jeho představitelů vyplývá, že jeho skutečným cílem bylo pouze dosáhnout možnosti projevit nesouhlas s protiepidemiologickými opatřeními. Tento postoj však může být pouze světským přesvědčením, nikoliv náboženským vyznáním, které je inherentním předpokladem každé náboženské společnosti či církve. Nejvyšší správní soud ve shodě s rozsudkem č. j. 5 As 21/2022 83 (bod 31) uvádí, že nelze vykládat náboženství natolik široce, aby se zcela smyla hranice mezi ním a svědomím či myšlením, tj. přesvědčením. Jinak by bylo nutno registrovat jako náboženskou skupinu nebo církev v rozporu se základním posláním těchto asociací rovněž spolky zastávající určité filozofické přesvědčení, vědecké teorie nebo v jako v nyní posuzovaném případě zdravotnické či politické postoje. Kočka zůstává kočkou, i pokud by sebe více tvrdila, že je psem a snad by i náznakem štěkla. Stejně tak společenství osob sjednocených za účelem protestu proti proticovidovým opatřením zůstává občanskou pospolitostí, se všemi občanskými právy, které jí náleží, a nestává se církví, přestože by snad některé její vůdčí osobnosti tvrdily, že toto společenství představuje církev a za tímto účelem vytvořily jakýsi souhrn náboženských pravidel.

[23] Nejvyšší správní soud neshledal, že by žalovaný rozhodoval na základě politického přesvědčení stěžovatele. Zásadním důvodem pro zamítnutí registrace byla skutečnost, že Protestanská církev Svaté korony nesplňuje základní parametry církve či náboženské společnosti, přičemž v tomto závěru správní orgány nikterak nehodnotily obsah hlásaných názorů. Ministerstvo i ministr sice ve svých rozhodnutích shledali, že stěžovatel svým učením rozněcuje nenávist a nesnášenlivost a vyzývá k porušování právních předpisů, tento důvod však byl pro zamítnutí návrhu na registraci podružný. Prvotním a klíčovým důvodem byl fakt, že stěžovatel nesplnil ani první předpoklad pro registraci, tj. existenci církve či náboženské společnosti. Jestliže v této souvislosti stěžovatel poukazuje na zamítnutí registrace Byzantského katolického patriarchátu, je tento jeho poukaz zcela obecný a neurčitý. Navíc registrace tohoto uskupení nebyla předmětem posuzovaného řízení, a proto kasační soud nemá důvod vyjadřovat se k otázkám spjatým s registračním řízením s jiným subjektem.

[24] Nejvyšší správní soud rovněž souhlasí s městským soudem, že závěry žalovaného vycházejí z dostatečných podkladů a nejsou svévolné. Žalovaný shromáždil množství důkazů, které jsou založeny ve správním spise, a které zachycující prohlášení stěžovatele či jeho ústředních představitelů (především N. Naxery označovaného za arcibiskupa). Zároveň si pro objasnění skutkového stavu žalovaný obstaral vyjádření dalších orgánů veřejné správy a vyžádal si zpracování znaleckého posudku. Veškeré tyto důkazy ve svém souhrnu prokazují charakter Protestanské církve Svaté korony a představují náležitý podklad pro závěr, že toto uskupení nenaplnilo základní parametry církve či náboženské společnosti, takže jeho žádost o registraci musela být zamítnuta. Stěžovatel nemá pravdu, že za oficiální prezentaci církve lze považovat pouze oficiální dokumenty zaslané žalovanému a nedělní kázání zveřejňovaná na sociálních sítích. Jestliže žalovanému vznikly pochybnosti, zda učení Protestanské církve Svaté korony lze považovat za náboženské vyznání, bylo jeho úkolem shromáždit dostatečné podklady, které by objasnily její charakter. V obstarávání důkazů nebyl vázán dokumenty předloženými či označenými stěžovatelem, nýbrž byl povinen v nezbytném rozsahu zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 3 správního řádu), a za tímto účelem využít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci (§ 51 odst. 1 správního řádu). Žalovaný a městský soud mohl při hodnocení nauky Protestanské církve Svaté korony vycházet také z příspěvků zveřejněných na sociálních sítích, neboť projevy, z nichž bylo možno dovodit její pravou podstatu, se odehrávaly především na sociální síti Facebook. Obsah zde prezentovaných vyjádření mohl být použit k posouzení činnosti a charakteru Protestanské církve Svaté korony a mohl jí být přičitatelný.

[25] Stěžovatel se mýlí, že zamítnutí registrace stojí na argumentech Ministerstva zdravotnictví. Nejvyšší správní soud přisvědčuje stěžovateli, že Ministerstvo zdravotnictví není správním orgánem, který by měl pravomoc a působnost rozhodovat ve věcech registrace církví a náboženských společností. Uvedené však nevylučuje, aby si rozhodující správní orgán (žalovaný) jako podklad pro rozhodnutí obstaral stanovisko jiného správního orgánu. Navíc nelze přehlížet, že stručné stanovisko Ministerstva zdravotnictví nebylo rozhodné pro zodpovězení otázky, zda lze Protestanskou církev Svaté korony považovat za církev či náboženskou společnost, neboť se vyjadřovalo pouze ke zdravotnickým otázkám a očkování. Jeho význam pro důvody napadených rozhodnutí byl omezený, a již proto nemůže být kasační námitka stěžovatele důvodná.

[26] Nejvyšší správní soud neshledává důvodnou ani námitku, že původní pochybení stěžovatele, která mohla vzbuzovat nejistotu ohledně charakteru Protestanské církve Svaté korony, byla napravena do vydání rozkladového rozhodnutí. Stěžovatel ponechává toto tvrzení ve značně obecné rovině a neuvádí, které skutečnosti vyšly v průběhu rozkladového řízení najevo a které měly významný dopad na skutkové a právní závěry správního orgánu I. stupně. Nejvyšší správní soud proto stejně obecně na tuto námitku odpovídá, že neshledal, že by se skutkový stav v průběhu rozkladového řízení změnil do té míry, že by neobstály skutkové a právní závěry správního orgánu I. stupně, respektive že by již nebyl důvodný závěr správního orgánu I. stupně, že Protestanská církev Svaté korony nesplňuje základní definiční znaky církve či náboženské společnosti.

[27] Nejvyšší správní soud nepovažuje postup správních orgánů a městského soudu konečně za rozporný se základními právy stěžovatele. Již shora citovaný rozsudek č. j. 5 As 202/2020 43 dospěl k závěru, že je vyloučeno dovolávat se ochrany čl. 16 Listiny základních práv a svobod či čl. 9 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v případě společenství, které není církví nebo náboženskou společností (bod 24). Uvedené se uplatní také v nyní posuzované věci, v níž obdobně platí předchozí závěry Nejvyššího správního soudu (a také Ústavního soudu v usnesení sp. zn. III. ÚS 2881/21), že stěžovateli sice nesvědčí oprávnění dovolávat se práva na svobodné sdružování v církevních organizacích, nadále mu však svědčí práv svobody projevu, právo shromažďovací či právo sdružovací. Stěžovatel má možnost působit (za splnění zákonných podmínek) jako spolek podle obecné právní úpravy obsažené v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Nejvyšší správní soud rovněž souhlasí s městským soudem, že zamítnutím registrace nebyl stěžovatel a její členové zbaveni možnosti realizovat svobodu náboženského vyznání, pouze Protestanská církev Svaté korony nebyla formálně prohlášena za církev či náboženskou společnost dle zákona o církvích.

[28] Nejvyšší správní soud v posledku souhlasí se stěžovatelem, že nebyl přiléhavý poukaz městského soudu na zvláštní práva církví. Zvláštní práva definovaná v § 7 zákona o církvích představují případy aktivního a pozitivního přístupu státu, kdy stát oprávněným církvím a náboženským společnostem umožní „nadstandardní“ nároky na konkrétní plnění. K přiznání tzv. zvláštních práv církvím a náboženským společnostem ovšem dochází v novém návrhovém řízení a jsou pro něj stanoveny speciální podmínky stanovené v § 11 zákona o církvích. Tato oprávnění nezískávají církve bez dalšího, jak by mohlo vyplývat z argumentace městského soudu. Podmínky přiznání zvláštních práv tedy nelze ztotožňovat s udělením registrace církvi dle § 10 zákona o církvích a stěžovatel má pravdu, že pro řízení pro udělení zvláštních práv platí přísnější pravidla než pro obecnou registraci církve (viz například podmínka desetiletého působení církve). Řízení o přiznání oprávnění k výkonu zvláštních práv je navíc vedeno s již existující církví, takže z podstaty věci není zkoumáno, zda o přiznání zvláštních práv žádá církev sui generi, či nikoli (tato otázka již byla vyřešena v původním řízení o registraci). Zároveň však nelze přehlížet, že tento argument městský soud zmínil pouze okrajem a nebyl nikterak významný pro posouzení zákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí ministra kultury. Nejvyšší správní soud opakuje, že zásadním důvodem, pro který byla zamítnuta žádost stěžovatele o registraci, bylo nenaplnění parametrů církve či náboženské společnosti, což bylo předmětem přezkumu ze strany městského soudu. Dílčí pochybení v argumentaci městského soudu nemělo vliv na zákonnost ani přezkoumatelnost napadeného rozsudku. IV. Závěr a náklady řízení

[29] Na základě výše uvedených skutečností dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 s. ř. s. in fine zamítl.

[30] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Žalobce jako stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný sice měl ve věci plný úspěch, nevznikly mu však žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že se mu náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 25. února 2025

JUDr. Filip Dienstbier, Ph.D. předseda senátu

Plný text rozhodnutí