6 Azs 21/2008

6 Azs 21/2008- 43 - text

6 Azs 21/2008 -43

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila a soudců JUDr. Milady Tomkové, JUDr. Brigity Chrastilové, JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobců: a) A. A., b) nezl. A. A., c) nezl. A. A., žalobci ad b) a ad c) zastoupeni žalobkyní ad a) jako zákonnou zástupkyní, všichni zastoupeni JUDr. Pěvou Skýbovou, advokátkou, se sídlem Bartošova 4, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní přihrádka 21/OAM, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 10. 2007, č. j. OAM - 496/LE - 05 - ZA04 - 2006, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2008, č. j. 56 Az 185/2007 - 16,

I. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2008, č. j. 56 Az 185/2007 - 16, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

II. Ustanovené zástupkyni žalobců, JUDr. Pěvě Skýbové, se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 7744,50 Kč, která je splatná do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.

Žalobci (dále jen „stěžovatelé“) včas podanou kasační stížností napadají usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 56 Az 185/2007 - 16 ze dne 17. 1. 2008, kterým byla odmítnuta jejich žaloba proti výše označenému rozhodnutí žalovaného, jímž stěžovatelům nebyla udělena mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění účinném k datu rozhodování žalovaného (dále jen „zákon o azylu“).

Stěžovatelé v kasační stížnosti uplatňují důvod obsažený v ustanovení § 103 odst. 1 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), a tvrdí, že krajský soud nesprávně posoudil otázku, zda stěžovateli uplatněná žaloba měla náležitosti podle § 71 odst. 1 s. ř. s., a byla tak projednatelná. Stěžovatelé namítají, že podle jejich názoru jimi podaná žaloba splňovala všechny náležitosti podání jak ve smyslu § 37 odst. 3 s. ř. s., tak ve smyslu § 71 odst. 1 s. ř. s. Podání totiž obsahovalo údaj o doručení napadeného rozhodnutí správního orgánu, označení výroků, které stěžovatelé napadli, a zejména žalobní body, z nichž bylo patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považovali napadené výroky rozhodnutí za nezákonné.

Krajský soud přesto svým usnesením ze dne 11. 10. 2007, č. j. 56 Az 185/2007 - 11, stěžovatele vyzval, aby doplnili své podání tak, aby byly zřejmé právní důvody domnělé nezákonnosti správního rozhodnutí. Stěžovatelé na tuto výzvu reagovali podáním ze dne 10. 11. 2007, přesto však krajský soud jejich žalobu odmítl. Stěžovatelé namítají, že podle jejich názoru krajský soud neměl ani přistoupit k výzvě k doplnění podání, neboť jsou přesvědčeni, že není jejich povinností označovat žalobní důvody konkrétním ustanovením hmotného či procesního práva, jak po nich krajský soud požadoval.

Přijatelnost své kasační stížnosti ve smyslu § 104a s. ř. s. stěžovatelé odůvodnili tím, že postupem krajského soudu byl porušen závažným způsobem zákon v jejich neprospěch, a to v řízení, které se podstatou věci dotýká základních práv a svobod chráněných mezinárodním právem. Žalovaný se k podstatě kasační stížnosti nevyjádřil.

Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zejména zjistil následující: stěžovatelé dne 8. 10. 2007 podali proti výše označenému rozhodnutí žalovaného žalobu, v níž namítali, že v průběhu správního řízení, zejména v odůvodnění žádosti o azyl a následně při pohovoru, stěžovatelka ad a) podrobným způsobem popsala důvody, pro které požádala i jménem svých nezletilých dětí o udělení azylu. Odkázali na své tehdejší výpovědi a zrekapitulovali, že hlavní příčinou žádosti je obava z pronásledování a diskriminace z náboženských důvodů.

Dále uvedli, že správní orgán dospěl po provedeném dokazování k závěru, že uvedené skutečnosti nesvědčí o pronásledování z azylově relevantních důvodů, neboť popisované obtíže nedosahují intenzity, která je nutná pro závěr, že jde o pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Stěžovatelé s tímto hodnocením vyjádřili nesouhlas, neboť měli za to, že podmínky pro udělení mezinárodní ochrany při daných potížích splňují. Vedle toho stěžovatelé namítli, že se žalovaný nevypořádal dostatečným způsobem ani s otázkou existence podmínek doplňkové ochrany, neboť se nezabýval jejich obavami, že po návratu mohou být vystaveni postihu jako členové menšinové náboženské skupiny.

Své žalobní námitky stěžovatelé shrnuli tak, že podle jejich názoru žalovaný z provedených důkazů vyvodil nesprávné skutkové a právní závěry, pokud nabyl přesvědčení, že v zemi původu nejsou práva stěžovatelů na svobodu vyznání bezdůvodně omezována. Pokud jde o práci s důkazním materiálem, vytýkali stěžovatelé žalovanému rovněž nepřezkoumatelnost, neboť z jeho rozhodnutí není zřejmé, jaký význam byl jednotlivým důkazům přikládán a které informace z nich byly použity.

Na toto podání reagoval krajský soud již zmíněným usnesením ze dne 11. 10. 2007, č. j. 56 Az 185/2007 – 11, v němž stěžovatele vyzval, aby žalobu doplnili, a to tak, že bude patrno, z jakých právních důvodů považují napadené výroky za nezákonné nebo nicotné, tj. konkretizují, která ustanovení právních předpisů byla porušena. I v odůvodnění krajský soud konstatoval, že jsou stěžovatelé povinni uvést konkrétní ustanovení právních předpisů, která byla, dle jejich mínění, porušena.

Stěžovatelé na tuto výzvu reagovali přípisem ze dne 10. 11. 2007, v němž jako dotčená ustanovení označili § 3 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, pokud šlo o jejich námitky co do zjišťování skutkového stavu, a dále § 12 a § 14a zákona o azylu, pokud šlo o jejich námitky vůči právnímu posouzení věci. Tento přípis však nebyl opatřen podpisem stěžovatelky ad a). Krajský soud proto vyzval stěžovatelku ad a) dalším usnesením ze dne 20. 11. 2007, aby svůj podpis doplnila. Tak se ovšem nestalo, proto krajský soud přistoupil k odmítnutí žaloby s tím, že v důsledku absence podpisu stěžovatelky ad a) na doplnění žaloby k tomuto doplnění nemohl přihlížet. Usnesení o odmítnutí žaloby bylo stěžovatelům doručeno dne 28. 1. 2008, kasační stížnost byla podána dne 4. 2. 2008.

Stěžovatelé jsou osobami oprávněnými k podání kasační stížnosti, neboť byli účastníky řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§ 102 s. ř. s.), a tuto kasační stížnost podali včas (§ 106 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost shledává Nejvyšší správní soud s ohledem na uplatněný kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. přípustnou.

Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu ustanovení § 104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem, jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39 (srov. www.nssoud.cz). O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech: 1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu.

2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu.

3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.

4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu. b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.

Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že důvod přijatelnosti kasační stížnosti je v posuzovaném případě dán, neboť krajský soud při projednání podání stěžovatelů označeného jako žaloba postupoval způsobem, který je třeba s ohledem na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu považovat za exces z řádné aplikace procesního práva.

Podle názoru Nejvyššího správního soudu byl postup krajského soudu v přístupu k žalobě stěžovatelů nepřijatelný. Krajský soud vycházel z toho, že původní podání stěžovatelů ze dne 8. 10. 2007, které obsahovalo výše rekapitulované námitky proti rozhodnutí žalovaného, neobsahuje řádný žalobní bod ve smyslu § 71 odst. 1 písm. d), neboť nevypočítává, jaká konkrétní ustanovení právních předpisů měla být namítaným nezákonným postupem dotčena.

S tímto postupem krajského soudu se nemůže Nejvyšší správní soud ztotožnit. Nejvyšší správní soud je totiž na rozdíl od krajského soudu přesvědčen, že žaloba stěžovatelů byla řádně projednatelná i bez požadovaného doplnění a že požadavek krajského soudu je třeba hodnotit jako přemrštěně formalistický.

Nejvyšší správní soud musí v této souvislosti poukázat na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 - 58 (www.nssoud.cz), v němž se zcela jasně vyslovil k povaze žalobního bodu, přičemž shrnul svou dosavadní judikaturu v této otázce. Při výkladu ustanovení § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. pak jasně formuloval závěr, že „podle tohoto ustanovení žaloba kromě obecných náležitostí podání (§ 37 odst. 2 a 3 s. ř. s.) musí obsahovat žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné; podle písm. e) pak též musí být uvedeno, jaké důkazy k prokázání svých tvrzení žalobce navrhuje provést.

Ustanovení § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tak žalobci ukládá povinnost uvést v žalobě konkrétní (tj. ve vztahu k žalobci a k projednávané věci individualizovaná) skutková tvrzení doprovázená (v témže smyslu) konkrétní právní argumentací, z nichž plyne, z jakých důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné (srov. k tomu obdobné závěry, vyslovené ve výše zmíněném rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, č. j. 4 Azs 149/2004 - 52, zveřejněném pod číslem 488/2005 Sb. NSS; z klasické starší judikatury viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19.

1. 1993, č. j. 6 A 85/92 - 5).“ Jde tedy zcela zjevně o nároky kvalitativní, o nároky, které směřují ke skutečnému obsahu žalobního bodu. Po této stránce žaloba stěžovatelů nepochybně projednatelná byla a krajský soud ani ve svém usnesení, jímž vyzýval stěžovatele k doplnění žaloby, nikterak nenaznačil, že by žalobu považoval v intencích výše zmíněného rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu za nedostatečnou. Omezil se skutečně toliko na požadavek, aby stěžovatelé uvedli konkrétní odkazy na jednotlivá ustanovení právních předpisů.

Takový požadavek byl však již dříve striktně odmítnut. Již za účinnosti předchozí úpravy správního soudnictví Ústavní soud např. v nálezu ze dne 1. 6. 2000 ve věci sp. zn. III. ÚS 631/99 konstatoval:

„V režimu správního soudnictví (§ 249 odst. 2, § 250h odst. 1 o. s. ř.) je nezbytné ve správním návrhu (žalobě) uvést žalobní (stížnostní) body, jimiž žalobce konkretizuje svá tvrzení stran porušení zákona (příp. jiného právního předpisu), a jimiž ve vztahu k rozhodujícímu soudu vymezuje rozsah přezkumu zákonnosti žalobou napadeného správního rozhodnutí, jehož se žalobou dovolává, a který v zahájeném řízení může měnit nebo rozšiřovat jen podmíněně; pro zvláštní povahu správního soudnictví a způsob rozhodování v něm tak neplatí obecná zásada (§ 79 o. s. ř.), že k zákonem stanoveným obsahovým náležitostem návrhu (žaloby) nepatří právní zdůvodnění návrhového (žalobního) žádání (petitu), případně že takovým zdůvodněním (pokud bylo jako procesní superfluum do návrhu pojato) není obecný soud ve svém rozhodnutí vázán.

Přezkum zákonnosti správního rozhodnutí ex lege vylučuje jiný přezkum správního rozhodnutí než přezkum jeho zákonnosti, který však jak pro správní soudnictví ovládající dispoziční zásadu, tak pro okolnosti vyplývající z povahy věci, vyžaduje, aby z obsahu žaloby již zmíněné žalobní body jako nepominutelná kritéria rozsudku přezkumné činnosti správního soudu (obsahovým souhrnem důvodů) byly dostatečně zřejmé, aniž by však byl nezbytný jinak zcela případný odkaz na přesné označení zákona (jiného právního předpisu), případně jeho jednotlivého ustanovení.“

Podobně ještě striktněji Ústavní soud konstatoval v nálezu ze dne 11. 7. 2000 ve věci sp. zn. II. ÚS 491/98, že „účelem části páté občanského soudního řádu je zajistit přístup občana k soudu ve správních věcech a současně zajistit právo každého, aby se svých práv mohl domáhat u nestranného a nezávislého soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny), a to v případech blíže upravených v čl. 36 odst. 2 Listiny. Podmínky zákonem stanovené pro uplatnění tohoto práva mají pouze zajistit, aby se občan na soud obracel kvalifikovaně a aby byla respektována zásada efektivity soudního řízení a tím usnadněna realizace dalšího ústavního práva - právo na to, aby věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů (čl.

6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny). Dle názoru Ústavního soudu jsou zákonem stanovené podmínky přístupu právnických a fyzických osob k soudu ve správních věcech velmi rigidní, formální, přísné, vázané lhůtou a stojící na principu koncentrace řízení (nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 325/99 ze dne 25. 11. 1999). Za této situace není možno akceptovat postup krajského soudu, který již tak zákonem vymezenou či omezenou možnost uplatnění ústavně zaručeného základního práva zakotveného v čl.

36 odst. 2 Listiny dále omezuje, a to svým nadmíru restriktivním výkladem ustanovení § 249 odst. 2 občanského soudního řádu, jež upravuje náležitosti správní žaloby, jak se v daném případě stalo. Jak vyplývá z ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny, při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu, a nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Tento uvedený ústavní princip je nezbytné bezezbytku akceptovat i v rozhodovací činnosti obecného soudu podle ustanovení § 250d odst. 3 občanského soudního řádu v případě, kdy má být řízení o správní žalobě zastaveno pro neodstranění takové vady žaloby, jež má spočívat v neuvedení důvodů, v čem žalobce spatřuje nezákonnost rozhodnutí správního orgánu podle § 249 odst. 2 občanského soudního řádu (viz nález Ústavního soudu ze dne 24.

1. 2000, sp. zn. IV. ÚS 406/99).“

Z výše uvedeného je tedy zcela zřejmé, že postup krajského soudu ve světle práva stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a ve světle účelu ustanovení § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s., jak jej velmi pregnantně vymezil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, nemůže obstát. Jeho požadavek na doplnění žaloby o konkrétní ustanovení právních předpisů nemohl v ničem přispět k vymezení předmětu řízení. Proto také by nebylo na překážku projednání žaloby stěžovatelů, pokud by ji vůbec k výzvě soudu nedoplnili.

Z výše uvedeného Nejvyšší správní soud tedy vyvodil, že se krajský soud při svém rozhodování dopustil shora vytknutých pochybení, a dospěl proto k závěru, že je třeba rozhodnutí krajského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (§ 110 odst. 1 s. ř. s.). O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud ve svém novém rozhodnutí. § 110 odst. 2 s. ř. s.).

Stěžovatelům byla usnesením ze dne 5. 2. 2008, č. j. 56 Az 185/2007 - 23, ustanovena zástupkyní pro řízení o kasační stížnosti JUDr. Pěva Skýbová. Té Nejvyšší správní soud podle ustanovení § 35 odst. 8 s. ř. s. přiznal odměnu za zastupování za jeden úkon právní služby pro tři zastupované osoby ve smyslu § 11 odst. 1 písm. b) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů, s přihlédnutím k ustanovení § 12 odst. 4 advokátního tarifu, ve výši 5040 Kč. Dále Nejvyšší správní soud přiznal na náhradě hotových výdajů podle ustanovení § 13 odst. 3 advokátního tarifu 900 Kč paušální náhrady hotových výdajů (jeden úkon právní služby po 300 Kč vždy pro tři osoby), a náhradu hotových výdajů na cestovné ve výši 368 Kč (přitom vycházel z údajů v technickém průkazu a z ustanovení § 157 odst. 4 a § 158 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce).

Konečně pak Nejvyšší správní soud přiznal ustanovené zástupkyni stěžovatelů náhradu za promeškaný čas podle § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu ve výši 200 Kč (dvě započaté půlhodiny po 100 Kč strávené cestou do místa pobytu stěžovatelů). Celkovou odměnu zvýšil podle § 35 odst. 8 s. ř. s. o částku odpovídající dani z přidané hodnoty, jíž je ustanovená zástupkyně plátcem (1236,50 Kč).

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 11. dubna 2008

JUDr. Bohuslav Hnízdil předseda senátu