6 Azs 279/2024- 42 - text
6 Azs 279/2024 - 44 pokračování
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Veroniky Juřičkové a soudců Filipa Dienstbiera a Petra Šuránka v právní věci žalobce: R. A. A., zastoupený Mgr. Ondřejem Fialou, advokátem, sídlem Václavské náměstí 808/66, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 1. 2024, č. j. OAM 845/ZA
ZA15
P05
2023, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2024, č. j. 45 Az 3/2024 50,
I. Kasační stížnost žalobce se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Ondřeji Fialovi, advokátu, se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 5 070 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení.
[1] Žalovaný rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto usnesení neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle § 12 až § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Žalovaný dospěl k závěru, že tvrzení žalobce nezakládají důvodné obavy z pronásledování či nebezpečí vážné újmy.
[2] Žalobce je arabský muslim a ve vlasti si našel křesťanskou dívku, což bylo dle jeho vyjádření kulturně nepřípustné. Dívku si vzal k sobě domů, o čemž se dozvěděla její rodina a začala na žalobce útočit. Žalobce proto utekl do vesnice M. a následně vycestoval z Jordánska. Jordánský stát nemá dle žalobce autoritu řešit spory tohoto typu, jelikož jde o otázku cti. Dívka zůstala v Jordánsku, vzala si někoho jiného a žalobce s ní nemá žádný kontakt. Konkrétně žalobce popsal incident, k němuž došlo, když jel s dívkou vozem, náhle je zastavili členové dívčiny rodiny, žalobce byl vytažen z vozu a zbit. Útočníci mu zlomili nohu a vyhrožovali mu nožem. Po napadení žalobce utekl do vesnice M., kterou vede jemu spřátelený klan, tam se cítil v bezpečí. Následně si žalobce vyřídil vízum a vycestoval. Žalobce taktéž uvedl, že se předtím obrátil i na policisty, kteří žalobce vyslechli a později mu sdělili, že věc prošetřují a že zadrželi jednu z osob, jež žalobce napadly. Žalobce je však toho názoru, že mu policie nepomůže, ani soudy rodinný spor vyřešit nemohou. Rodina dívky zároveň nebude akceptovat jordánský zákon. Ve vesnici M. žalobce nezůstal, protože se jedná o moc malé místo k dlouhodobému životu. Do Evropské unie žalobce vycestoval z toho důvodu, že jej v Evropě bude těžší najít (oproti arabskému světu). Žalobce má strach, že jej dívčina rodina zabije. Při potyčce se členové rodiny patrně domnívali, že je mrtvý, neboť ztratil vědomí. Poté jej nechali ležet. Žalobcův klan s dívčinou rodinou spolu dobře nevycházejí, ale jeho klan je příliš malý na to, aby mu pomohl. Úkryt u rodičů ve Spojených arabských emirátech nevyhledal, protože tam nedostane delší pobytové oprávnění než na měsíc.
[3] Žalobce se proti rozhodnutí žalovaného bránil žalobou, kterou Krajský soud v Praze zamítl rozsudkem označeným v záhlaví. Krajský soud poukázal na obecnost žalobních tvrzení a na jejich rozpor s dřívějšími tvrzeními, která žalobce uvedl ve správním řízení. Podle krajského soudu měl žalobce problémy s nestátními subjekty, obrátil se na jordánskou policii, nevyčkal však na výsledek a odcestoval do České republiky na základě turistického víza. Poté se vydal do Německa, odkud byl na základě dublinské procedury vrácen zpět. Dle krajského soudu policie započala útok na žalobce vyšetřovat a zadržela jednoho z útočníků. Jordánské orgány tedy neodmítly incident řešit a žalobce chránit. V rozporu s původním tvrzením pak žalobce až v žalobě namítl, že se sice obrátil na místní policejní orgány, ty však situaci neřešily a sdělily mu, že mu nepomohou ani jej neochrání a věcí se nebudou zabývat. Rozpory ve výpovědích svědčí dle krajského soudu buď o účelové snaze dramatizovat azylový příběh, anebo o tom, že si žalobce není vědom toho, co uvedl ve správním řízení, což může být způsobeno tím, že se jeho příběh nezakládá na skutečných událostech. Žalobní tvrzení, že jordánské orgány vědomě přehlížejí nelegální chování jistých skupin obyvatelstva vůči jiným skupinám, a nejsou proto ochotny žalobci poskytnout ochranu, zůstalo dle krajského soudu opět ve zcela obecné rovině. Krajský soud taktéž upozornil na skutečnost, že žalobce dle vlastních tvrzení nalezl v Jordánsku ochranu ve vesnici M., kde se cítil zcela v bezpečí. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, v níž poukázal na nedostatečné vypořádání žalobní námitky, že žalovaný nezjistil skutečný stav věci bez důvodných pochybností a dospěl k nesprávnému závěru, že stěžovatel nesplňuje podmínky pro přiznání některé z forem mezinárodní ochrany. Rozhodnutí žalovaného je dle stěžovatele nepřezkoumatelné a nezákonné, přičemž tím, že je krajský soud potvrdil, zatížil nepřezkoumatelností a nezákonností též napadený rozsudek. Podle stěžovatele krajský soud nesprávně posoudil otázku strachu z pronásledování a fyzického násilí ze strany rodiny bývalé přítelkyně. Praktiky pomsty vůči muslimům jdou dle stěžovatele za hranu zákona a představují násilnou trestnou činnost. Stěžovateli tak hrozí újma na zdraví a na životě. Stěžovatel byl zároveň přesvědčen, že rodina bývalé přítelkyně má vazby na veřejnoprávní orgány a bezpečnostní sbory v Jordánsku, a tedy mu z tohoto důvodu nebude v případě návratu poskytnuta ze strany státních orgánů adekvátní ochrana. Dostatečnou ochranu nepředstavuje dle stěžovatele ani vnitřní přesídlení v rámci Jordánska. Stěžovatel rovněž poukázal na obavy ze zhoršené bezpečností situace v souvislosti s vypuknutím války v Izraeli a pásmu Gazy. Krajský soud a žalovaný dle stěžovatele také vychýlili důkazní břemeno v jeho neprospěch. Závěrem pak stěžovatel namítl, že žalovaný přezkoumatelným způsobem neodůvodnil ani neudělení humanitárního azylu, přičemž i krajský soud pochybil tím, že závěry žalovaného potvrdil.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti upozornil, že stěžovatelovy námitky postrádají hmotněprávní přesah a jsou založeny pouze na opakovaní azylového příběhu a obecném nesouhlasu se závěry krajského soudu. Napadený rozsudek je dle žalovaného správný, zákonný a přezkoumatelný a netrpí vadami vytýkanými v kasační stížnosti. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[6] Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. platí, že Nejvyšší správní soud odmítne pro nepřijatelnost kasační stížnost ve věci, v níž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, jestliže svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
[7] Kritéria přijatelnosti kasační stížnosti Nejvyšší správní soud vymezil již v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 39, č. 933/2006 Sb. NSS. Kasační stížnost je přijatelná v případech, k nimž se judikatura doposud nevyjádřila, v nichž existuje judikatura rozporná (nejednotná), anebo je potřeba učinit judikaturní odklon. Dále je kasační stížnost přijatelná rovněž v případech zásadního pochybení krajského soudu, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[8] K namítané nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu, jež má být podle stěžovatele zapříčiněna nedostatečným vypořádáním jeho žalobních námitek, Nevyšší správní soud odkazuje na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 78, č. 2162/2011 Sb. NSS, ze kterého vyplývá, že „míra precizace žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod – byť i vyhovující – obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej“. Z napadeného rozsudku je zjevné, že krajský soud v souladu s citovanými závěry rozšířeného senátu postupoval, neboť podrobnost soudního přezkumu rozhodnutí žalovaného odpovídala míře podrobnosti stěžovatelem formulovaných žalobních bodů. Nepřezkoumatelností není zatíženo ani rozhodnutí žalovaného, z jehož odůvodnění je patrné, z jakého skutkového stavu žalovaný vycházel, jakými úvahami se při rozhodování řídil, přičemž tyto úvahy žalovaný v odůvodnění rozhodnutí náležitě a srozumitelně vyjádřil (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2010, č. j. 1 As 92/2009 65).
[9] Stěžovatel opřel žádost o mezinárodní ochranu o obavy z jednání soukromých osob ve spojení s pochybnostmi o účelné ochraně poskytované ze strany jordánských vnitrostátních orgánů.
[10] Podle judikatury Nejvyššího správního soudu mohou azylově relevantní pronásledování i vážná újma hrozit též od soukromých osob, avšak v zásadě pouze za situace, že se postižená osoba obrátí s žádostí o pomoc na vnitrostátní orgány v zemi původu (není li zjevné, že tyto orgány nejsou schopny či ochotny účinnou ochranu poskytnout), přičemž tyto orgány neučiní přiměřené kroky k zabránění vážné újmy nebo pronásledování (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2008, č. j. 3 Azs 48/2008 57, nebo usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2009, č. j. 5 Azs 44/2009 73, a tam citovaná judikatura). Subjektivní nedůvěra vůči orgánům země původu nepředstavuje důvod pro nevyužití vnitrostátní ochrany, cizinec se však na orgány nemusí obracet v těch případech, kdy informace o zemi původu svědčí o opodstatněnosti takové nedůvěry (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 70, č. 1749/2009 Sb. NSS, nebo usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2013, č. j. 5 Azs 11/2012 23).
[11] Krajský soud v napadeném rozsudku z uvedené judikatury vycházel a dovodil, že stěžovatel dle vlastního tvrzení učiněného během pohovoru využil ochrany před jednáním soukromých osob u orgánů v zemi původu. Nevyčkal však na výsledek vyšetřování policie, která zadržela jednoho z útočníků, a z Jordánska vycestoval. Na základě uvedeného krajský soud dospěl k závěru, že jordánské orgány neodmítly stěžovateli poskytnout ochranu, nevyčkání na poskytnutí ochrany neznamená její selhání. Krajský soud se vypořádal též se stěžovatelovou argumentací, že rodina bývalé přítelkyně má vazby na jordánské orgány. Toto tvrzení, které se poprvé objevilo až v žalobě, krajský soud odmítl jako nevěrohodné, neboť bylo v rozporu s dřívějšími stěžovatelovými tvrzeními o tom, že policie jeho napadení aktivně vyšetřovala. Stěžovatel zároveň nevysvětlil, proč informaci nesdělil již ve správním řízení a co mu v tom bránilo. Podobně krajský soud vyhodnotil jako nerelevantní stěžovatelovu poznámku o zhoršení bezpečnostní situace na Blízkém východě v oblasti pásma Gazy.
[12] K obecné stěžovatelově námitce nedostatečně zjištěného skutkového stavu Nejvyšší správní soud podotýká, že je to právě žadatel o mezinárodní ochranu, kdo je primárním zdrojem informací podstatných pro udělení mezinárodní ochrany (např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2013, č. j. 9 Azs 1/2013 38, ze dne 11. 12. 2015, č. j. 5 Azs 134/2014 48, či ze dne 12. 12. 2024, č. j. 1 Azs 223/2024 78). Správní orgán zjišťuje skutkový stav věci v rozsahu možných důvodů pro udělení mezinárodní ochrany, jež vycházejí ze žadatelovy výpovědi v průběhu řízení o mezinárodní ochraně. Nepřísluší mu tak domýšlet právně relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a činit k nim příslušná skutková zjištění (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 22/2003 41, nebo usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2020, č. j. 4 Azs 277/2018 60). Rozsah a obsah informací zjišťovaných o zemi původu se tak odvíjí od sdělení žadatele o mezinárodní ochranu (např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2021, č. j. 3 Azs 118/2021 39, bod 11, a tam uvedená judikatura). Nejvyšší správní soud nezjistil, že by bylo ve věci stěžovatele postupováno v rozporu s citovanými ustálenými judikaturními závěry.
[13] Stěžovatel dále namítal nedostatečnost ochrany spočívající ve vnitřním přesídlení v rámci Jordánska. Danou problematikou se Nejvyšší správní soud ve své rozhodovací činnosti také opakovaně zabýval. Již v rozsudku ze dne 24. 1. 2008, č. j. 4 Azs 99/2007
93, č. 1551/2008 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že při posuzování možnosti vnitřní ochrany je nezbytné zhodnotit především reálnost (faktickou i právní), přiměřenost, rozumnost a smysluplnost tohoto řešení. V této souvislosti se rozhodovací orgán musí zabývat zejména dostupností vnitřní ochrany, celkovými poměry panujícími v zemi původu, osobními poměry žadatele a postavením žadatele po jeho přesunu z hlediska respektování a zajištění základních lidských práv v místě vnitřní ochrany. Rovněž je třeba zvážit bezpečnost žadatele, a to jak při přesunu do cílové části země, tak po jeho přesídlení (dále k tomu viz např. rozsudky ze dne 20. 7. 2016, č. j. 1 Azs 113/2016 29, nebo ze dne 20. 11. 2024, č. j. 2 Azs 128/2024 21). V rozsudku ze dne 28. 7. 2009, č. j. 5 Azs 40/2009
74, Nejvyšší správní soud dovodil čtyři kritéria, která je nutno při posuzování možnosti vnitřního přesídlení posoudit: „(1) zda je jiná část země pro žadatele dostupná; (2) zda přesun do jiné části země je účinným řešením proti pronásledování či vážné újmě v původní oblasti; (3) zda žadateli nehrozí navrácení do původní oblasti a (4) zda ochrana v jiné části země splňuje minimální standard ochrany lidských práv. Tyto čtyři podmínky musejí být splněny kumulativně a mají rovněž svoji logickou posloupnost, a tudíž musejí být aplikovány ve výše uvedeném pořadí. Při posuzování všech čtyř kritérií je navíc nutné brát v potaz celkové poměry panující v zemi původu a osobní poměry žadatele.“
[14] Krajský soud uvedená judikaturní východiska zohlednil s přihlédnutím ke konkrétnímu azylovému příběhu stěžovatele, který v rámci pohovoru sdělil, že se po incidentu s rodinou bývalé přítelkyně přesunul do vesnice M., v níž se cítil naprosto v bezpečí, jelikož ji vede spřátelený klan, který stěžovatele chránil. Úměrně tomu dle krajského soudu postačovalo, ověřil li žalovaný ve zprávách o zemi původu, že trvalému přemístění nebrání žádná překážka. Ani těmto závěrům nelze nic vytknout.
[15] K namítanému nedostatečnému posouzení možnosti udělit stěžovateli humanitární azyl pak Nejvyšší správní soud poznamenává, že § 14 zákona o azylu kombinuje neurčitý právní pojem (v případě hodném zvláštního zřetele) a správní uvážení při vlastním rozhodování správního orgánu (lze udělit humanitární azyl). Výsledné rozhodnutí tedy podléhá soudnímu přezkumu toliko do té míry, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem a zda nedošlo k porušení zákazu libovůle (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 48, ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 55, a ze dne 26. 8. 2004, č. j. 5 Azs 170/2004 72). Krajský soud v souladu s uvedenou judikaturou správně dovodil, že takových pochybení se v daném případě žalovaný nedopustil.
IV. Závěr a náklady řízení
[16] Vzhledem k tomu, že krajský soud rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou, která poskytuje odpověď na stěžovatelem vznesené námitky, a nepochybil při výkladu hmotného či procesního práva, Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle § 104a s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.
[17] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 1 a 7 ve spojení s § 120 s. ř. s. K odmítnutí pro nepřijatelnost dochází na základě zjednodušeného věcného posouzení případu (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020 33, č. 4170/2021 Sb. NSS), a proto je namístě rozhodnout o náhradě nákladů řízení podle úspěchu ve věci (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021
28, č. 4219/2021 Sb. NSS). Žalobce (stěžovatel) neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšnému žalovanému v řízení o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec obvyklé úřední činnosti, náhrada nákladů řízení se mu tudíž nepřiznává.
[18] Stěžovateli byl usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2025, č. j. 6 Azs 279/2024
20, ustanoven zástupcem pro řízení o kasační stížnosti Mgr. Ondřej Fiala, advokát. Podle § 35 odst. 10 s. ř. s. platí v takovém případě hotové výdaje a odměnu za zastupování ustanoveného advokáta stát. Podle § 7 bodu 5 a § 9 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném od 1. 1. 2025 náleží ustanovenému zástupci odměna za jeden úkon právní služby (doplnění kasační stížnosti) podle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu ve výši 4 620 Kč a podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu náhrada hotových výdajů v paušální částce 450 Kč, celkem tedy 5 070 Kč. Ustanovený zástupce není plátcem DPH. K vyplacení této částky byla stanovena přiměřená lhůta jednoho měsíce.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 31. března 2025
Mgr. Ing. Veronika Juřičková předsedkyně senátu