6 Azs 63/2025 – Nejvyšší správní soud

6 Azs 63/2025- 37 - text

6 Azs 63/2025 - 39 pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Filipa Dienstbiera, soudkyně Veroniky Juřičkové a soudce Štěpána Výborného v právní věci žalobce: A. G., zastoupeného Mgr. Barborou Kutovou, sídlem Štefánikova 1/65, Praha 5, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 1. 2025, č. j. OAM 23038

18/DP

2024, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2025, č. j. 19 A 5/2025 92,

I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

[1] Žalovaný zamítl žádost žalobce o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia podle § 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3 a dále ve spojení s § 37 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), neboť žalobce byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu.

[2] Proti rozhodnutí žalovaného žalobce podal žalobu, kterou Městský soud v Praze zamítl. Žalovaný podle něj zhodnotil všechny podstatné individuální okolnosti projednávané věci a zabýval se též soukromým a rodinným životem žalobce. Otázkou samotného odsouzení za trestný čin (že byl spáchán a kdo jej spáchal) je soud vázán (§ 52 odst. 2 s. ř. s.). Ani trest odnětí svobody v délce 12 měsíců (odložený na zkušební dobu 30 měsíců) nelze hodnotit jako nevýznamný. Skutečnost, že vynaložil značné prostředky na studium, žalobce neuplatnil ve správním řízení a žalovaný k ní tak ani nemohl přihlédnout. Ani v žalobě hrazení školného ve výši 95 000 Kč nedoložil a neuvedl ani, jaká je finanční situace rodiny. Z této skutečnosti proto nelze dovodit nepřiměřenost zásahu do soukromého života. Tu nezpůsobuje ani brzká doba předpokládaného dokončení studia. Nadto, pokud zákon stanoví pro případ spáchání úmyslného trestného činu neprodloužení povolení k dlouhodobému pobytu (zde za účelem studia), nemožnost studium dokončit je běžným následkem tohoto rozhodnutí a sama o sobě nikoliv nepřiměřeným. Městský soud ve shodě se žalovaným neshledal takové okolnosti, pro které by mohla být nepřiměřenost rozhodnutí žalovaného v žalobcově případě konstatována. Žalobcovo tvrzení o silných osobních vazbách v České republice městský soud považoval za zcela obecné a neindikující nepřiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života. Pochybnosti žalovaného o skutečném zájmu na vzdělání městský soud nepřisvědčil, nemělo to však podle něj vliv na závěry žalovaného o přiměřenosti zásahu, neboť nešlo o jediný (ani hlavní) zvažovaný aspekt.

[3] Městský soud stručně vypořádal i žalobcovy námitky uplatněné po uplynutí žalobní lhůty, týkající se jeho obav z návratu do Ruska plynoucích z toho, že nechce nastoupit do armády. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného

[4] Proti shora označenému rozsudku podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost.

[5] Městský soud posoudil nesprávně právní otázku přiměřenosti zásahu do stěžovatelova soukromého života. Městský soud postupoval nezákonně rovněž při dokazování, neboť provedl důkaz navržený žalovaným, avšak důkazy navržené stěžovatelem nikoli. Městský soud i žalovaný pak opomenuli důkazy, které stěžovatel předložil ke svému tvrzení o částce školného již ve správním řízení. Dále se městský soud nevypořádal se stěžovatelovou argumentací týkající se nemožnosti získat výjimku z povinné vojenské služby v Ruské federaci, pokud nyní nezíská alespoň bakalářský titul. Tuto okolnost týkající se jeho osoby stěžovatel uvedl až před soudem, neboť dříve nemohl předvídat ničím nepodložené úvahy v rozhodnutí žalovaného. Pokud žalovaný chtěl tvrdit možnost alternativ dokončení studia, měl si k tomu opatřit důkazy. Městský soud odmítl přijmout stěžovatelovy argumenty stran jeho obav z návratu do Ruska a zcela pominul vývoj konfliktu.

[6] Žalovaný připomněl uznání stěžovatele vinným ze spáchání úmyslného trestného činu. Z rozsudku trestního soudu vycházel, jeho závěry nejsou předmětem přezkumu ve správním soudnictví ani správním řízení. Odkazuje li stěžovatel na nemožnost složení státní zkoušky a obavu z narukování do armády Ruské federace, tyto následky si zavinil sám. Nadto absolvování vojenské služby nelze posuzovat v řízení o prodloužení dlouhodobého pobytu za účelem studia. Stěžovatel může vycestovat do kterékoli jiné země, není nucen k návratu do země původu. Překážkou vycestování není ani byt rodičů, ani zaplacené školné. Stěžejní je poměření veřejného zájmu na tom, aby zde nepobývali cizinci, kteří spáchali závažnou úmyslnou trestnou činnost, se soukromým zájmem stěžovatele zde nadále pobývat a dostudovat. Žalovaný ani nemohl postupovat jinak, než jak mu to ukládá zákon o pobytu cizinců, tj. zamítnout žádost o prodloužení platnosti jeho dlouhodobého pobytu z důvodu spáchání úmyslného trestného činu. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[7] Vzhledem k tomu, že jde o věc, v níž před městským soudem rozhoduje specializovaný samosoudce, Nejvyšší správní soud se ve smyslu § 104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud tomu tak není, je namístě kasační stížnost podle § 104a s. ř. s. odmítnout jako nepřijatelnou.

[8] Výklad zákonného pojmu „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, učinil Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 39, č. 933/2006 Sb. NSS. Podle tohoto usnesení je kasační stížnost přijatelná v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) vyvstala potřeba učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.

[9] Posledně uvedeným důvodem může být i nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu, kterou je však třeba vykládat jako skutečnou nemožnost určité rozhodnutí přezkoumat (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 74, č. 1566/2008 Sb. NSS). Tou napadený rozsudek netrpí. Žalovaný i městský soud dostatečně posoudili tvrzený zásah do stěžovatelova soukromého a rodinného života, resp. důsledky neprodloužení pobytového oprávnění. Stejně tak odůvodnili, z jakého důvodu považovali za převažující veřejný zájem. V této souvislosti stěžovateli nelze přisvědčit ani v povinnosti žalovaného obstarat si další důkazy. Se všemi žalobcem tvrzenými skutečnostmi se žalovaný vypořádal (s. 5 6 rozhodnutí žalovaného). Městský soud argumentaci žalovaného přezkoumal a ztotožnil se s jeho závěrem a své úvahy dostatečně vypořádal (body 47 55 napadeného rozsudku).

[10] Správně přitom vycházel z rozsudků trestních soudů (§ 52 odst. 2 s. ř. s.). Stěžovatelem citovaný výňatek napadeného rozsudku pojednává o důvodu kontroly stěžovatele a momentu, ve kterém stěžovatel vytáhl pepřový sprej. Zjevně z něj plyne, že stěžovatel kontrolující osoby rozpoznal coby policisty až s odstupem, načež zareagoval vytažením pepřového spreje. Městský soud se řádně věnoval okamžiku rozeznání policistů a stěžovatelově reakci (body 48 49 napadeného rozsudku) stejně jako dalším faktorům (povaha trestného činu, uložený trest, délka zkušební doby) ve vztahu ke stěžovatelem namítané nepřiměřenosti z důvodu pouhé zkratkovitosti jeho jednání a neprokázání se policistů. K nově uplatněné potenciální nemožnosti získat výjimku z povinnosti vojenské služby městský soud odkázal mimo pozdní uplatnění této námitky na možnost dlouhodobého víza za účelem strpění pobytu, případně mezinárodní ochrany. Obecné vyjádření obav z nástupu do armády městský soud nepovažoval za důvod pro udělení dlouhodobého pobytu za účelem studia, pokud cizinec stanovené podmínky nesplňuje (bod 57 napadeného rozsudku). Stěžovatelovou námitkou se tedy zabýval, přestože ji považoval za opožděnou (§ 71 odst. 2 s. ř. s.). Napadený rozsudek je srozumitelný a dostatečně odůvodněný.

[11] Na relevantní právní otázky v posuzované věci odpověděla četná judikatura Nejvyššího správního soudu. Především, dobu platnosti víza k pobytu nad 90 dnů a dobu pobytu na území na toto vízum, respektive tedy i dobu platnosti povolení k dlouhodobému pobytu nelze prodloužit, pokud je shledán některý z důvodů uvedených v § 37 zákona o pobytu cizinců [zde pravomocné odsouzení za spáchání úmyslného trestného činu dle § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců; srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 10. 2024, č. j. 7 Azs 141/2024 47].

[12] Při rušení (neprodloužení) povolení k dlouhodobému pobytu zákon výslovně nepočítá s posuzováním přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života v případech, kdy cizinec spáchal úmyslný trestný čin, což je v souladu se smyslem a účelem zákona, jímž je efektivní ochrana společnosti před cizinci páchajícími na území státu úmyslnou trestnou činnost (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2024, č. j. 9 Azs 148/2023 25, bod 19). Ustanovení § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců neposkytuje žalovanému prostor pro správní uvážení, jde o tzv. rozhodování vázané. Jestliže je tedy naplněna hypotéza dané normy (dojde k pravomocnému odsouzení za úmyslný trestný čin), je žalovaný povinen rozhodnout o neprodloužení povolení k dlouhodobému pobytu, aniž by zkoumal okolnosti spáchání trestného činu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2015, č. j. 6 Azs 163/2015 47, bod 21). Nejvyšší správní soud však v minulosti opakovaně zdůraznil, že nutnost takového posuzování plyne přímo z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a (s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva) uvedl, že správní orgány (a soud) musejí v takových případech vzít v úvahu kromě existence odsouzení i další trestněprávně významné okolnosti (například uložený trest, rozsah způsobené škody, tendenci k opakování trestné činnosti či chování cizince v době po odsouzení). Je třeba také hodnotit, zda je přiměřené neprodloužit povolení k dlouhodobému pobytu s ohledem na skutečnosti, jako je délka pobytu cizince na území, věk, zdravotní stav, rodinné a ekonomické poměry, společenská a kulturní integrace či intenzita vazeb na zemi původu. To vše ovšem jen za situace, kdy cizinec povahu zásahu do svého soukromého a rodinného života upřesní (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2023, č. j. 10 Azs 234/2023 51, bod 12, či již citovaný rozsudek č. j. 9 Azs 148/2023 25, bod 19 a v něm citovaná judikatura) a takto konkrétně vyargumentovaná nepřiměřenost dopadů rozhodnutí do jeho soukromého či rodinného života není na prvý pohled nemyslitelná či jen zdánlivá (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2020, č. j. 10 Azs 256/2019 39, č. 3990/2020 Sb. NSS, bod 19). Je přitom na žadateli o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu, aby správnímu orgánu sdělil veškeré skutečnosti týkající se jeho soukromého a rodinného života, neboť právě žadatele tíží břemeno tvrzení a primárně i břemeno důkazní (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 10. 2023, č. j. 10 Azs 242/2023 36, bod 12, usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2025, č. j. 2 Azs 17/2025 28, bod 6, či obdobně usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2024, č. j. 6 Azs 95/2024 44, bod 29, či ze dne 27. 3. 2025, č. j. 21 Azs 40/2025 24).

[13] Napadený rozsudek městského soudu požadavkům citované judikatury vyhověl (viz též body [9] a [10] výše).

[14] To platí i o neprovedení důkazu potvrzením ze dne 21. 3. 2025 odůvodněné tím, že potvrzení vydané po rozhodnutí žalovaného pro budoucí zkoušku není v nyní vedeném řízení relevantní (bod 52 napadeného rozsudku). Soud obecně není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak je vždy povinen náležitě odůvodnit, z jakých důvodů navrhovaný důkaz neprovedl, aby bylo zaručeno právo na spravedlivý proces účastníka řízení (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2024, č. j. 8 Azs 213/2024 54, bod 12). Neakceptování návrhu na provedení důkazů je možné pouze pokud skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, důkaz není způsobilý vyvrátit nebo potvrdit tvrzenou skutečnost, či je důkaz nadbytečný (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004 89, č. 618/2005 Sb. NSS).

[15] Dílčím pochybením městského soudu je výtka stěžovateli, že vysoké školné v řízení před žalovaným netvrdil a žalovaný k ní tak nemohl přihlédnout, a zároveň výši školného nijak nedokládá. Ve správním spise je přitom založeno stěžovatelovo vyjádření ze dne 10. 12. 2024, ke kterému přiložil též doklady o zaplacení školného. Žalovaný obsah stěžovatelova vyjádření shrnul ve svém rozhodnutí a souhrnně se k němu vyjádřil (viz s. 5 6 rozhodnutí žalovaného). Městský soud má však naopak pravdu v tom, že stěžovatel netvrdil, jaká je konkrétní finanční situace jeho rodiny a z pouhé částky zaplaceného školného nelze dovodit nepřiměřený zásah do soukromého života. Pochybení městského soudu proto nemohlo mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku, tudíž se ani nejedná o zásadní pochybení, které by způsobilo přijatelnost kasační stížnosti.

[16] Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci potřebu doplnění či revize judikatury k relevantním právním otázkám, ani zásadní pochybení městského soudu, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Kasační stížnost proto shledal nepřijatelnou ve smyslu § 104a s. ř. s.

[17] Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se v důsledku rozhodnutí ve věci samé stal bezpředmětným, proto o něm soud samostatně nerozhodoval (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2020, č. j. 1 Azs 76/2020 37, či ze dne 14. 3. 2019, č. j. 1 As 57/2019 23, shodně již citované usnesení č. j. 7 Azs 141/2024 47). IV. Závěr a náklady řízení

[18] Nejvyšší správní soud kasační stížnost v souladu s § 104a odst. 1 s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.

[19] K odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost dochází na základě zjednodušeného věcného přezkumu (rozsudek ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021 28, a usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020 33). O náhradě nákladů řízení proto Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s § 60 odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Žalobce v řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný měl ve věci plný úspěch, nevznikly mu však náklady nad rámec běžné úřední činnosti, pročež se mu náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 4. června 2025

JUDr. Filip Dienstbier, Ph.D. předseda senátu

Plný text rozhodnutí