publiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění zákona č. 2/2002 Sb. I. Apatridé (osoby bez státního občanství), jejichž postavení je charakterizováno absencí efektivní ochrany de iure nebo de facto ze strany země původu, mohou po- žívat azylové ochrany podle $ 12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, pouze za předpo- kladu, že je ztráta ochrany v jejich případě výsledkem příčinné souvislosti proná- sledování z azylově relevantního důvodu. II. Příslušnost ke skupině osob bez státního občanství státu, který obývají, nelze samu o sobě (aniž je provázena dalším znakem sociálně specifickým) považovat za znak příslušnosti k sociální skupině ve smyslu $ 12 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., oazylu.
publiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění zákona č. 2/2002 Sb. I. Apatridé (osoby bez státního občanství), jejichž postavení je charakterizováno absencí efektivní ochrany de iure nebo de facto ze strany země původu, mohou po- žívat azylové ochrany podle $ 12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, pouze za předpo- kladu, že je ztráta ochrany v jejich případě výsledkem příčinné souvislosti proná- sledování z azylově relevantního důvodu. II. Příslušnost ke skupině osob bez státního občanství státu, který obývají, nelze samu o sobě (aniž je provázena dalším znakem sociálně specifickým) považovat za znak příslušnosti k sociální skupině ve smyslu $ 12 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., oazylu.
xx Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se stě- žovatelovou námitkou, podle níž nelze sou- hlasit s právním závěrem krajského soudu, že by bidunové pro skutečnost, že nejsou státní- mi občany Kuvajtu, a proto jsou diskriminová- ni, byli sociální skupinou ve smyslu $ 12 písm. b) zákona o azylu; argumentace stěžovatele však ne zcela vystihuje hloubku problému. Již v úvodu následujících úvah budiž předznamenáno, že argumentační přístup jak stěžovatele, tak krajského soudu trpí zá- sadním omezením vyplývajícím z toho, že se oba ve své argumentaci soustředí izolovaně na pojem příslušnosti k sociální skupině bez vztahu k celé definici uprchlíka podle Ženev- ské konvence, resp. azylanta podle zákona o azylu. Při použití stejných argumentačních východisek (shodné odkazy na judikaturu, obdobné metodologické postupy) pak dospí- vají ovšem k diametrálně odlišným závěrům. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je klíčem k řešení kasační stížností nastolené otázky toliko překonání tohoto vytržení po- jmu sociální skupiny z kontextu celé definice azylanta, resp. uprchlíka. Ustanovení $ 12 zákona o azylu v době rozhodování stěžovatele stanovilo, že azyl se cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování poli- tických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledová- ní z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušností k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě je- ho posledního trvalého bydliště. V případě ustanovení $ 12 zákona o azylu tak jde o legální definici azylanta (uprchlíka) podle českého práva. Není sporu o tom, že zákon o azylu je vnit- rostátním prostředkem naplnění mezinárod- něprávních závazků České republiky vyplýva- jících z její vázanosti Ženevskou konvencí. Z toho vyplývá i povinnost vykládat ustano- vení zákona o azylu s ohledem na Ženevskou konvenci, a to tak, aby byla zajištěna realizace jejího cíle. (Obecně ke vztahu Ženevské kon- vence a zákona o azylu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu. ze dne 14. 1. 2004, čj. 5 Azs 25/2003-94, rozsudek Nejvyš- šího správního soudu ze dne 4. 8. 2005, čj. 2 Azs 343/2004-56,**“) či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2006, čj. 2 Azs 75/2005-75, www.nssoud.cz.) Pro aplikaci ustanovení $ 12 zákona o azylu tedy není bez významu ani definice uprchlíka podle Žene- vské konvence. Článek 1 A. odst. 2 Ženevské konvence ve spojení s článkem 1 odst. 2 Protokolu týkají- cího se právního postavení uprchlíků definu- je uprchlíka jako osobu, která se nachází mi- mo svou vlast a má oprávněné obavy před pronásledováním z důvodů rasových, nábo- ženských nebo národnostních nebo z důvo- dů příslušnosti k určitým společenským vrst vám nebo i zastávání určitých politických názorů, a je neschopna přijmout, nebo vzhle- dem ke shora uvedeným obavám odmítá 9 K Dřijatelnosti kasační stížnosti v azylových věcech srov. č. 933/2006 Sb. NSS. +9 Publikován pod č. 721/2005 Sb: NSS. SBÍRKA ROZHODNUTÍ N$S$ 9/2008 777 1659 ochranu své vlasti; totéž platí pro osobu bez státní příslušnosti nacházející se mimo zemi svého dosavadního pobytu následkem shora zmíněných událostí, a která vzhledem ke sho- ra uvedeným obavám se tam nechce nebo ne- může vrátit. Obě definice tedy shodně uprchlíkem označují toliko osobu, která splňuje kumula- tivně dva znaky - 1) je pronásledována, při- čemž 2) toto pronásledování má specifickou intenci danou vymezeným motivem proná- sledování. Co však již zákon o azylu výslovně v usta- novení $ 12 nestanoví, nicméně je pro defini- ci uprchlíka (azylanta) ve smyslu Ženevské konvence stejně důležité, je výsledek výše vy- mezeného pronásledování se specifickou azylově relevantní motivací. Tímto výsled- kem je, souhrnně řečeno, ztráta ochrany ze strany státu původu (srovnej dikci Ženevské konvence „.. a je neschopna přijmout, nebo .„ odmítá ochranu své vlasti“; ve vztahu k ne- občanům země původu pak „vzhledem ke shora uvedeným obavám se ... nechce nebo nemůže vrátit“). 'To, oč v případě institutu územního azylu v první řadě běží, je tedy po- jem ochrany. Právem doktrína zdůrazňuje, že ochrana představuje kruciální prvek meziná- rodního práva uprchlického (tak Čepelka, Č., Jílek, D., Šturma P. Azyl a uprchlictví v mezi- národním právu. Brno: MU, 1997, str. 54, s od- kazem na Grahl-Madsen, A. The Emergent International Law relating to Refugees: Past- PresentFuture. In: The Refugee Problem on Universal, Regional an National Level. The- saurus Acroasianum, sv. XIII, 1987, str. 223). Ztráta ochrany ze strany země původu je zna- kem uprchlíka podle legální definice uprchlí- ka ve smyslu Ženevské úmluvy, jež je v kau- zálním vztahu s oběma znaky předešlými. Institut územního azylu reaguje na situaci, jež neznamená z hlediska mezinárodního práva veřejného nic jiného než situaci, v níž osoba nepožívá ochrany ze strany svého domovské- ho či rezidenčního státu. Uprchlíkem je oso- ba, která nepožívá objektivně záštitu žádné- ho státu, a to buď proto, že ztrácí příslušnost ke státu, anebo se vztah mezi jedincem a stá- tem stává z vůle státu neúčinným, či státní 778 ochrana jinak selhává. Uprchlík se tedy dostá- vá do subjektivně nepříznivého postavení a je nucen strpět nevýhody pramenící z ab- sence či suspenze ochrany, již je jinak stát pů- vodu takové osobě povinen zajistit. Proto, aby však nastoupila subsidiární ochrana osoby, jíž stát původu odpírá ochra- nu, formou poskytnutí územního azylu, je za- potřebí, aby byly naplněny i ostatní části defi- nice uprchlíka, tj. že odpadnutí ochrany ze strany státu původu je způsobeno: 1) jeho konáním či nekonáním (tj. proná- sledováním), přitom však 2) z důvodů, jež mezinárodněprávní, po- tažmo i vnitrostátní úprava azylu zcela jasně vymezuje. Tedy pouze taková ztráta ochrany, jež je výsledkem kauzálního nexu pronásledování (tj. jednání vedoucího ke ztrátě ochrany) mo- tivovaného azylově relevantním znakem (ra- sa, náboženství, národnost, příslušnost k ur- čité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě), může uvést v chod mechanismy poskytnutí ochra- ny v rámci územního azylu. V případech, kde tento kauzální nexus chybí, sice může být zjevné, že se určitá osoba nachází objektivně v situaci absence ochrany ze strany státu pů- vodu, nicméně ochrana formou územního azylu jí nemůže být poskytnuta. Závazek státu k ochraně státního obyva- telstva přitom primárně vyplývá z existence státoobčanského pouta mezi jednotlivcem a státem (de iure ochrana), jakkoliv není vy- loučeno, že obyvatelstvu, které není státním občanem státu, v němž pobývá, přesto tento stát plnohodnotnou ochranu poskytuje (de facto ochrana). Je ovšem nepochybné, že z hlediska účinnosti ochrany je postavení ci- zinců, ale zejména apatridů (tj. osob bez stát- ní přístušnosti) nanejvýš pochybné. V jejich případě je totiž ex definitione vyloučen záva- zek státu k poskytnutí de iure ochrany a státy v zásadě mnoho neváže ani k tomu, aby tako- vým osobám poskytovaly účinnou ochranu de facto (k tomu blíže dále). Přeneseme-li tedy výše naznačené na pří- pad, jenž je předmětem rozhodování Nejvyš- šího správního soudu, jdě o to, v jaké pozici z hlediska definice uprchlíka, jak ji podává $ 12 zákona o azylu nebo čl. 1 A. odst. 2 Ženev- ské konvence, se nachází osoba biduna, tj. obyvatele Kuvajtu, který nemá kuvajtské stát- ní občanství, a proto je ze strany státu Kuvajt podroben oproti státním občanům Kuvajtu horšímu zacházení definovanému výše. Nej- vyšší správní soud je toho názoru, že v tomto případě lze hovořit nepochybně o tom, že bi- dunové nepožívají efektivní ochrany, a to ani de iure, ani de facto. Nicméně existence ab- sence ochrany je, jak bylo výše řečeno, napl- něním toliko jedné části legální definice uprchlíka. K tomu, aby bylo namístě bidu- nům poskytnout subsidiární ochranu for- mou územního azylu, by bylo tedy zapotřebí, aby byl u nich stav absence ochrany vyvolán konáním či nekonáním státu Kuvajt, jež by bylo motivováno existencí některého z azylo- vě relevantních znaků u bidunů. Taková sku- tečnost však ze zjištění stěžovatele nevyplý- vala a ani krajský soud ji nedovodil. Krajský soud se při právním posouzení věci dopustil logické zkratky a z kritéria posledního, jež vy- jadřuje toliko stav neexistence efektivní de ture či de facto ochrany, učinil zároveň krité- rium druhé, tedy je povýšil na definiční znak sociální skupiny. Tím ovšem došlo k popření oné kauzality ve vztahu mezi kritérii proná- sledování z azylově relevantních důvodů a kritériem ztráty ochrany, která je k naplnění legální definice uprchlíka nutná. V pojetí krajského soudu jsou tak v podstatě bidunové osobami, které nepožívají ochrany, protože ne- požívají ochrany. Oním výše zmíněným vytrže- ním zkoumání nějakého „skupinového zna- ku“, za nějž krajský soud nakonec považoval absenci státoobčanského pouta, z kontextu ce- lé definice uprchlíka, se nevědomky dopustil tautologie, jež je shrnuta v předchozí větě. Vedle zatemnění vztahu příčinné souvis- losti mezi kritérii uprchlíka postup krajského soudu ve svém důsledku představuje i roz- mělnění samotného pojmu „sociální skupi- na“ Krajský soud správně poznamenává, že pojem sociální skupiny není ani zákonem o azylu, ani Ženevskou konvencí blíže rozve- den. Přes veškerou obecnost pojmu je ovšem zřejmé, že směřuje k vymezení kritéria speci- fického sociologicky. V případě sociální sku- piny jde o hledání takových znaků, které tuto skupinu vymezují jako specifický sociální útvar. Jde tedy o znaky svou povahou mimo- právní, jejichž nalézání lze uchopit metodami sociologickými, případně psychologickými. Právě tento přesah k jevům metaprávním, k jevům, jež jsou doménou sociálních věd, se snaží vyjádřit mj. i krajským soudem citovaná judikatura. Hovoří-li tedy o sociální skupině ve smyslu legální definice uprchlíka jako o skupině osob „podobného společenského původu nebo postavení, obdobných majet- kových poměrů, společenských obyčejů“ (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 1997, čj. 6 A 516/95-26%), či jako o „skupině osob, která se vyznačuje objektiv- ně společnou charakteristikou nebo kterou společnost alespoň takto vnímá“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 5. 2004, čj. 5 Azs 63/2004-60*»), resp. hovoří o „určitelném sociálním útvaru“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2004, čj. 2 Azs 69/2003-48), míní tím právě kritéria sociologicky relevantní, kritéria, kte- rá jsou schopna určit skupinu osob jako so- ciální útvar s jeho sociologicky popsatelnými funkčními vnitřními i vnějšími vazbami. O to- též jde v případě přístupů judikatury převáž- ně anglosaského právního okruhu, kterou zmiňuje krajský soud (přístup kritéria chrá- něné charakteristiky a kritéria sociální per- cepce). V tomto ohledu ovšem formálně právní status „občanství“ či „ne-občanstv státu spolu s faktickými projevy přístupu stá- tu k oběma skupinám státního obyvatelstva sociologicky specifický obsah postrádá. Tato skutečnost vyniká na pozadí toho, že, jak stě- Žovatel ostatně zjistil a krajský soud nijak ne- zpochybnil, z hlediska typických sociologic- ky relevantních kritérií, jako jsou původ, způsob života, zapojení do sociálního života, í“ » | Publikován v Soudní judikatuře ve věcech správních pod č. 460/1999. "© Publikován pod č. 364/2004 Sb. NSS. 1659 zvyky, majetkové poměry atd., tvoří bidunové v Kuvajtu natolik stratifikovanou množinu obyvatelstva, že by závěr o jejich sociologické identifikovatelnosti jako jednotné sociální skupiny těžko obstál. : Shrne-li Nejvyšší správní soud své před- chozí úvahy do jistého zobecnění, samozřej- mě platí, že i apatridé mohou být destinatáři výhod plynoucích ze závazku státu poskyt- nout za stanovených podmínek územní azyl. Ovšem pouze pod podmínkou, že absence ochrany (resp. neochota se vrátit do země původu) je u nich výsledkem pronásledování z azylově relevantních důvodů. Formou azylu nelze tedy poskytnout subsidiární ochranu apatridům, kteří jsou apatridy bez dalšího, tj. osobám, které nepožívají de iure či de facto ochrany „pouze“ pro skutečnost, že nejsou státními občany určitého státu (k tomu vý- stižně Renner G. Auslánderrecht. Mnichov : C. H. Beck, 2005, str. 775 a 777). Důvodem poskytnutí ochrany apatridům formou azylu by například bylo jednání státu, který by své občany zbavil státního občanství z azylově re- levantního důvodu, a učinil je tak osobami bez občanství, popřípadě by osoby bez ob- čanství vystavil takovému pronásledování z azylově relevantních důvodů (tj. odepření de facto ochrany), že by bylo nemožné nadá- le na území takového státu setrvat. O takovou situaci se jednalo například právě v rozsudku Vrchního soudu v Praze ve věci sp. zn. 5 A 517/96, jehož se v řízení o žalobě dovolával žalobce, a právě takové situace se týká právní věta formulovaná vrchním soudem v citova- né věci, tj. konstatování, že jeli žadatelem o azyl osoba, která není občanem státu, v němž žila, je nutno zkoumat rovněž, jaké je v něm postavení osob bez státní příslušnosti a jak tento stát garantuje a v praxi zajišťuje ochranu osob - de ure cizinců - na jeho úze- mí žijících, neboť šlo o případ žadatelů o azyl, kteří byli vystaveni perzekuci sice jako „neob- čané“, ale nikoliv proto, že by nebyli občany daného státu, leč pro jejich náboženské vyznání (což je azylově relevantní důvod pronásledování). Závěr Nejvyššího správního soudu o tom, že nelze poskytnout ochranu formou azylu osobě, která ochrany státu původu nepožívá „Douze“.pro svůj formální status apatridy, a absence této ochrany přitom není přivoze- na jednáním státu motivovaným některým z důvodů ve smyslu $ 12 písm. b) zákona o azylu, neznamená, že by Nejvyšší správní soud považoval postavení takových apatridů za únosné, ba žádoucí. Spíše již nad rámec odůvodnění výroku tohoto rozsudku dodává, že situace těchto osob je nanejvýš kompliko- vaná v tom, že jsou de iure v každém státě ci- zinci, přičemž volnost států utvářet cizinecký režim, ba vůbec vpouštět cizince na své úze- mí, je doposud mezinárodním právem takřka neomezena. Nejvyšší správní soud poukazuje na to, že postavení cizinců podléhá zásadně vnitrostátní úpravě, která by sice měla respektovat obecně platné zásady meziná- rodního práva a závazky vyplývající z partiku- lárních smluv, ovšem obsah pravidel meziná- rodního cizineckého práva je velmi nejasný. Jisté vodítko pro definování obsahu norem mezinárodního práva, které omezují volnost států definovat cizinecký režim, by mohla představovat Deklarace o lidských právech jednotlivců, kteří nejsou státními občany ze- mě, v níž žijí, již v roce 1985 schválilo Valné shromáždění Organizace spojených národů (Declaration on the Human Rights of Indivi- duals Who are not Nationals of the Country in. which They Live, srov.: http://www. ohchr.org/english/law/individual.htm). S ohledem na to, že deklarace Valného shro- máždění Organizace spojených národů ovšem nelze považovat za pramen meziná- rodního práva ve smyslu čl. 38 odst. 1 Statutu Mezinárodního soudního dvora (vyhlášen pod č. 30/1947 Sb.), má zmíněná deklarace toliko charakter pokusu o kodifikaci meziná- rodního obyčeje, který o skutečném obsahu mezinárodního práva mnoho nevypovídá. Doktrína (srov. např. Seidl-Hohenveldern, I. Mezinárodní právo veřejné, Praha: Aspi, 2001, str. 292 a násl.) vymezuje jako obsah meziná- rodního obyčeje minimální standard, který náleží cizincům v mírových časech, poměrně » Publikován v Soudní judikatuře ve věcech správních pod č. 829/2001. 780 restriktivně, přičemž je sporné, zda standard poskytovaný Kuvajtem ve vztahu k bidunům z takto definovaného minimálního cizinecké- ho režimu již vybočuje, či nikoliv (to ale ostat- ně není předmětem posouzení Nejvyššího správního soudu). Mix Účinnější nástroj ochrany osob bez státní příslušnosti, než pokus definovat minimální cizinecký standard, představuje Úmluva o právním postavení osob bez státní přísluš- nosti ze dne 28. 9. 1954, jíž je mj. vázána i Česká republika (vyhlášena pod č. 108/2004 Sb. m. s., pro Českou republiku vstoupila v platnost dne 17. října 2004, dále jen „Úmluva“). Úmlu- va ve své preambuli vymezuje svůj vztah k Že- nevské konvenci jako vztah doplňkového ná- stroje ochrany pro apatridy, kteří nejsou zároveň uprchlíky ve smyslu Ženevské kon- vence (,.. majíce na zřeteli, že Úmluva o právním postavení uprchlíků z 28. červen- ce 1951 se vztahuje pouze na osoby bez stát- ní příslušnosti, které jsou zároveň uprchlíky, a že existuje mnoho osob bez státní přísluš- nosti, na které se tato Úmluva nevztahuje ..“). Úmluva vymezuje minimální standard ochra- ny práv osob bez státní příslušnosti pobývají- cích oprávněně na území smluvního státu a mj. stanoví závazek státu pobytu usnadnit osobám bez státní příslušnosti nabytí státní- ho občanství. Úmluva ovšem nestanoví záva- zek smluvního státu přijmout na své území osobu bez státní příslušnosti a nestanoví ani závazek nevyhostit takovou osobu (srov. čl. 31 Úmluvy). Z hlediska právního postavení žalobce, resp. v obecné rovině kteréhokoliv apatridy ve srovnatelné situaci, je tedy nasnadě, že je- jich situace by byla řešitelná toliko za využití dvou nástrojů. Jednou možností je (pro futu- ro) poskytautí doplňkové ochrany ve smyslu ustanovení $ 142 zákona o azylu, ve znění zá- kona č. 112/2006 Sb., a to v případě, že je postavení apatridy v zemi původu charakteri- zováno natolik minimálním standardem cizi- neckého režimu, že představuje naplnění po- jmu nelidského či ponižujícího zacházení (za účinnosti předchozí právní úpravy obdobnou možnost představovalo využití institutu pře- kážek vycestování podle $ 91 zákona o azylu) - k tomuto závěru ostatně stěžovatel v přípa- dě žalobce dospěl a toto řešení uplatnil. Druhou možností řešení postavení apatri- dů v postavení obdobném žalobci je pak po- byt na území České republiky v souladu s podmínkami zákona č. 326/1999 Sb., o po- bytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění poz- dějších předpisů, v kombinaci s uplatněním výhod, jejichž destinatáři by v takovém přípa- dě byli podle již zmíněné Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti. Pokud jde konkrétně o případ žalobce, ten ostatně v režimu zákona č. 326/1999 Sb:, o pobytu ci- zinců na území České republiky a o změně některých zákonů, na území České republiky až do podání žádosti o azyl pobýval, přičemž konec konců v průběhu řízení před stěžova- telem ani před soudem nevyšlo najevo, že by přo něj naplnit požadavky tohoto právního předpisu nebylo možné. Z výše uvedeného Nejvyšší správní soud tedy vyvodil, že se krajský soud při svém roz- hodování dopustil stěžovatelem namítaných pochybení, a dospěl proto k závěru, že kasač- ní stížnost je důvodná. 781 1660 1660 Daň z příjmů: výdaj na dosažení, zajištění a udržení příjmů k $ 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o dáních z příjmů, ve znění zákona č. 149/1995 Sb. Při posuzování, zda lze určité výdaje považovat za výdaje vynaložené na dosaže- ní, zajištění a udržení zdanitelných příjmů podle $ 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, je nutno vždy zohlednit skutečnou ekonomickou podstatu práv- ních vztahů, s nimiž dané výdaje souvisejí, nestanoví-li zvláštní předpis jinak; to pla- tíiu právních vztahů souvisejících s přeměnou obchodních společností ($ 69 a násl. obchodního zákoníku) nebo touto přeměnou ovlivněných.
Matar A. (bez státní příslušnosti) proti Ministerstvu vnitra o udělení azylu, o kasační stíž-
, že by pro něj naplnit požadavky tohoto právního předpisu nebylo možné.
Z výše uvedeného Nejvyšší správní soud tedy vyvodil, že se krajský soud
při svém rozhodování dopustil stěžovatelem namítaných pochybení, a dospěl proto k závěru, že kasační stížnost je důvodná, a proto rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud ve svém novém rozhodnutí ( § 110 odst. 2 s. ř. s.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2007
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu