6 Tdo 10/2025

6 Tdo 10/2025-641

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 1. 2025 o dovolání, které podala obviněná A. P. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 9. 2024, sp. zn. 5 To 215/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 4 T 63/2021, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.

1. Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 6. 5. 2024, sp. zn. 4 T 63/2021, uznal obviněnou A. P. vinnou zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku na skutkovém základě, podle kterého (zestručněně) nejméně od měsíce května 2018 do 17:20 hod. dne 29. 5. 2019 v XY, ve svém tehdejším bydlišti, a jinde, v podnapilém stavu i za střízliva, kdy byla agresivnější, zle nakládala se svou nezletilou dcerou AAAAA (pseudonym), která jí byla svěřena do péče rozhodnutím soudu, a to tak, že ji fyzicky trestala nepřiměřeně a nevhodně za běžné dětské prohřešky nebo špatné známky ve škole, mnohdy i bez zjevného důvodu na její straně, přičemž si na ni vylévala zlost z důvodu své špatné nálady, zejména nezletilou vícekrát týdně bila dřevěnou vařečkou po zádech, rukách a nohách tak silně, že při bití často o ni vařečku zlomila, rovněž ji bila otevřenou dlaní různě po těle včetně hlavy, v jednom případě jí skočila na záda celou váhou svého těla, čímž jí způsobovala zranění v podobě hematomů na různých částech těla, s nimiž nikdy nevyhledala lékařské ošetření, také ji tahala za vlasy, nechávala ji klečet, denně jí vulgárně nadávala a urážela ji, že je „spratek, hajzl, kurva, na piču“, vyhrožovala jí pobitím i zabitím, často ji trestala i zákazy kontaktu s otcem, sestrou a jinými rodinnými příslušníky, zákazy chození ven, sledování televize, užívání mobilního telefonu a opuštění pokoje, kde musela být sama zavřená, rovněž ji vícekrát ponižovala tím, že její reakce během konfliktů natáčela svým mobilním telefonem, přičemž její jednání vyvrcholilo dne 16. 5. 2019, kdy u nezletilé AAAAA vyvolalo demonstrativní poruchu chování projevující se mj. hrozbou sebepoškození skokem z okna, pro kterou musela být do 17. 5. 2019 hospitalizována na dětském oddělení NsP XY, a z důvodu jejího jednání následně nezletilá AAAAA dne 29. 5. 2020 v 17:20 hodin vyhledala pomoc u Policie ČR, Obvodního oddělení Karviná 7, načež byla téhož dne ve spolupráci s orgánem sociálně-právní ochrany dětí na vlastní žádost umístěna do Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc XY v XY – XY. Jednání obviněné poškozená vnímala jako psychické i fyzické utrpení a vedlo u ní k disharmonickému osobnostním vývoji, emoční nestabilitě, psychické deprivaci a rozvinutí syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte (CAN).

2. Za to a za sbíhající se přečin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byla uznána vinnou rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 10. 2023, sp. zn. 71 T 34/2020, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 4. 2024, sp. zn. 6 To 43/2024, byl obviněné uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let a šesti měsíců. Současně byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z uvedeného rozsudku. Obviněné bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř. uloženo zaplatit poškozené 20 000 Kč na náhradě nemajetkové újmy.

3. Odvolání obviněné Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 4. 9. 2024, sp. zn. 5 To 215/2024, podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná v celém rozsahu dovoláním, v němž odkázala na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a m) tr. ř. Uvedla, že z výpovědí slyšených svědků ani jiných provedených důkazů rozhodně nevyplývají skutečnosti, které jsou jí ve skutkové větě napadeného rozsudku kladeny za vinu. O bití nezletilé se zmínil pouze svědek D. S., avšak jednání, kterému měl být přítomen, časově předchází žalovanému období. Svědkyně M. P. měla být u několika případů, kdy měla obviněná poškozenou udeřit. Podle obviněné je s podivem, že si hematomů nikdy nevšimli učitelé. Poukázala také na zprávu pediatričky, podle které poškozená prospívala dobře a nebyla u ní zjištěna zranění. Nebylo také prokázáno, že by vulgární nadávky nezletilé byly pravidlem. Svědkyně M. P. je sestra obviněné a obviněná má s ní dlouhodobé spory, stejně jako se svědkem D. S. Oba tedy mají motivaci se obviněné mstít. Zprávy z jednotlivých škol pak lze podle obviněné rozdělit na pozitivní a negativní. Soud se podle ní dostatečně nevypořádal s obhajobou, že si poškozená vše vymyslela. Do spisu založila zprávy z psychiatrického oddělení FNO ze dne 3. 5. 2023 a DÚM Ostrava-Kunčičky ze dne 5. 5. 2023, z nichž podle ní vyplývá, že poškozená vykazuje známky účelového a sebestředného chování, přičemž jejím cílem je upoutat na sebe pozornost. To je podle obviněné v rozporu se závěry znaleckého posudku MUDr. Marie Foltýnové a PhDr. Petra Štěpaníka, proto by jeho závěry měly být vnímány značně kriticky. Obviněná také do spisu založila videonahrávku (komunikace s poškozenou), kterou soud označil za nadbytečný důkaz, neboť obviněnou vyprovokované pronášení vět poškozenou v rámci znatelné emoční rozlady nemůže vzbudit pochybnosti o věrohodnosti výpovědi poškozené. S tímto hodnocením obviněná kategoricky nesouhlasí. Jestliže soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že znalci u poškozené nezjistili sklony k fabulacím či lhaní, poukazuje obviněná na str. 24 posudku, kde znalci uvedli, že kategorie pravdy je pro poškozenou nezávazná, může zkreslovat události, vymýšlet si či přímo lhát.

5. Soud prvního stupně podle obviněné pochybil také v rámci procesní stránky tím, že podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. přečetl protokol o výpovědi svědka M. H. provedený mimo hlavní líčení, ačkoli k tomu obviněná nedala souhlas a svědek byl pro soud kontaktní. Další pochybení spočívá ve čtení výpovědi poškozené, neboť výslech byl proveden před zahájením trestního stíhání jako neodkladný a neopakovatelný úkon podle § 158a tr. ř., ačkoli obviněná žádala jeho opakování, a ona ani její obhájce se výslechu nemohli zúčastnit. Svědkyně přitom neumírala, nechystala se odstěhovat, netrpěla výpadky paměti apod. Obviněná nepovažuje za správný názor odvolacího soudu, který uvedl, že jí citované rozhodnutí Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 7 Tdo 559/2013) se vztahuje na jinou situaci. Nezákonný a nepřezkoumatelný je podle obviněné také mechanismus určení výše odškodnění. Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a odvolacímu soudu, popřípadě soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

6. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) k dovolání uvedla, že obviněná v podstatě jen opakuje svou odvolací argumentaci. Oba soudy se přitom se všemi jejími námitkami dostatečně vypořádaly. Státní zástupkyně shrnula podstatné závěry provedeného dokazování a konstatovala, že v něm nelze shledat obviněnou vytýkané nedostatky. Soudy tak řádně objasnily věc v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr.ř. Dále vysvětlila, že k žádným procesním pochybením nedošlo ani v případě provedení výslechu svědka M. H. a poškozené. V případě poškozené byl výslech veden k okolnostem, jejichž oživování v paměti by vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivnit její duševní a mravní vývoj, což je důvodem neopakovatelnosti úkonu. Právo obviněného na spravedlivý proces není nadřazeno právu na zvláštní ochranu dětí zaručenému v čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v Úmluvě o právech dítěte. V posuzované věci byly všechny zákonné podmínky pro daný postup splněny a výpověď poškozené nebyla výlučným důkazem viny. Odkaz obviněné na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 7 Tdo 559/2013, je nepřípadný, neboť šlo o jinou procesní situaci, kdy poškozená vypovídala ve věci opakovaně před a po zahájení trestního stíhání, přičemž se její výpovědi diametrálně lišily. Státní zástupkyně nesouhlasí ani s námitkou údajné nepřezkoumatelnosti výroku o náhradě škody, kterému se podrobně věnoval Krajský soud v Ostravě. Jeho podstatné závěry k této části rozhodnutí ve svém vyjádření shrnula. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

III. Formální podmínky věcného projednání dovolání

7. Obviněná je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.), v zákonné lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř.

8. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.

9. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo v souvislosti s jednotlivými výhradami vznesenými v dovolání rovněž zapotřebí posoudit, zda konkrétní argumentace skutečně odpovídá obsahovému vymezení dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), m) tr. ř., na které obviněná odkázala. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro přezkum napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).

10. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

11. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

IV. Důvodnost dovolání

12. K dovolání obviněné je třeba nejprve uvést, že se jedná o text téměř totožný s textem jejího odvolání, do něhož byl doplněn jeden krátký odstavec týkající se videonahrávky a jedna věta vyjadřující nesouhlas s názorem odvolacího soudu na citovaný judikát. Jinak je dovolání zcela bez reakce na to, co k věci uvedl odvolací soud. Vzhledem k tomu, že se soudy v předchozím řízení obhajobou obviněné podrobně zabývaly, lze v tomto případě odkázat na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, a dalších rozhodnutí, která se vyjadřují k otázce opakování předchozích námitek, s nimiž se soudy již dostatečně a správně vypořádaly. Obviněná tedy obsahem svého mimořádného opravného prostředku de facto ignorovala, že a jakým komplexním, věcně správným způsobem se soudy nižších stupňů již s jejími námitkami vypořádaly.

13. Znění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip, z čehož plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání.“ Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny.

14. Přesně takto však dovolatelka svou argumentaci nekoncipovala (až na výjimku zmíněnou níže) a omezila se na prostý nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a akcentem na tvrzení, že výpovědi svědků, které ji usvědčují, nejsou věrohodné. Uplatněný dovolací důvod však nemohou naplnit právě námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového stavu, aniž by označily konkrétní evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění. Ve své argumentaci obviněná neuvádí nic, co by svědčilo o zjevné (očividné) vadě výše uvedeného skutkového zjištění. O takovou vadu by se jednalo tehdy, pokud by uvedený skutkový závěr buď vůbec neměl oporu v žádném z provedených důkazů, nebo by byl výsledkem jeho zjevného zkreslení a deformace, či byl výsledkem libovolného hodnocení provedených důkazů. O ničem takovém však dovolací argumentace obviněné nesvědčí. Její podstatou (v části věnované skutkovým zjištěním soudů) je, jak výše uvedeno, prostá polemika s hodnocením důkazů soudy.

15. K argumentaci obviněné je tak třeba říci, že její značná část uplatněným dovolacím důvodům neodpovídá. Obviněná sice v úvodu deklaruje, že z výpovědí slyšených svědků ani jiných provedených důkazů rozhodně nevyplývají skutečnosti, které jsou jí ve skutkové větě napadeného rozsudku kladeny za vinu, již následujícími námitkami však toto tvrzení sama vyvrací a popírá, neboť cituje z obsahu provedených důkazů a vyjadřuje přitom nesouhlas s tím, že soudy svědkům uvěřily. Následně se snaží zpochybnit skutková zjištění vyvozená z jiných důkazů než svědeckých výpovědí tím, že vytrhává jejich části z kontextu. Takto formulované námitky však dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.

16. Úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího nadto není, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, podrobně rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry, které by následně tvořily podklad jeho vlastního právního posouzení. Ke skutkovým námitkám je tak pouze možno uvést, že rozsudek soudu prvního stupně netrpí žádnými vadami důkazního řízení, které by odůvodňovaly zásah dovolacího soudu. Z odůvodnění vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně zdůvodnil. Důkazy hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Nedopustil se žádné deformace důkazů, ani jinak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů. Po vyhodnocení důkazů zjevně nepřetrvávaly žádné pochybnosti, které by soud měly vést k aplikaci zásady in dubio pro reo. Na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně lze v podrobnostech odkázat, a to konkrétně na jeho odst. 34.–37.

17. V posuzovaném případě je navíc možno konstatovat, že se odvolací soud velmi podrobně a komplexně věnoval jednotlivým námitkám obviněné. Pokryl tak skutečně veškeré námitky obsažené v dovolání a Nejvyšší soud by mohl jeho argumentaci pouze opakovat, neboť k ní prakticky není co dodat. Věnoval se jak hodnocení věrohodnosti výpovědi poškozené (body 17.–20.), tak i dalších svědků (bod 23.), námitce, podle které vypovídací hodnotu znaleckého posudku mají snižovat obviněnou předložené zprávy FN Ostrava a DÚM Ostrava-Kunčičky (bod 19.), hodnocení důkazů ve vzájemných souvislostech (bod 21.), zmíněné videonahrávce (bod 22.), tvrzení, že na poškozené modřiny nikdo neviděl (bod 24.), rozdílným stanoviskům jednotlivých základních škol (bod 25; zde navíc z námitky ani není zřejmé, co chce obviněná říci tím, že zprávy jsou buď negativní nebo pozitivní).

Odvolací soud se také vyčerpávajícím způsobem zabýval odůvodněním nároku na náhradu nemajetkové újmy (body 38.–50.) a doplnil tak nedostatečné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Třeba připomenout, že v případech, kdy odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nedostojí nárokům spravedlivého procesu (např. díky argumentační střídmosti), může takovou vadu zhojit právě odůvodnění soudu odvolacího (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 264/03). Odvolací soud v tomto případě precizoval především subsumpci nároku na náhradu nemajetkové újmy pod ustanovení § 2956 o.

z. upravující tzv. duševní útrapy, které nutno škůdcem odčinit právě v případě, kdy poškozenému vznikne újma na jeho přirozeném právu chráněném první částí o. z. Citaci jiných ustanovení § 2958 o. z. a na něj navazující judikaturu nelze považovat za přiléhavou s ohledem na charakter trestné činnosti, jak nakonec uzavřela i státní zástupkyně, neboť věc nelze považovat za případ „náhrady škody při ublížení na zdraví a při usmrcení“, ačkoli obecně ani postup podle těchto ustanovení nebude možno v případech týrání vyloučit.

V daném konkrétním případě je však i s ohledem na způsob připojení se poškozené s nárokem na náhradu nemajetkové újmy a z jeho odůvodnění jednoznačně patrno, že hodlala uplatnit toliko tzv. duševní útrapy podle § 2956 o. z., nikoli též další hypoteticky uplatnitelné položky náhrady nemajetkové újmy podle § 2958 o. z., kterými mohou být bolestné, další nemajetková újma či ztížení společenského uplatnění (nad rámec vzneseného nároku nelze soudy nižších stupňů rozhodnout). Důvodností přiznaného nároku se pak oba soudy nižších stupňů zabývaly zejména v bodech 46.-50.

(odvolací soud) a 42. (soud prvního stupně). Ačkoli by obecně námitky proti výroku o náhradě nemajetkové újmy vytýkající nedostatečnou specifikaci a neurčitost vyčíslení nároku na náhradu nemajetkové újmy bylo možno za určitých okolností formálně podřadit pod druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť lze hovořit o problematice „jiného hmotněprávního posouzení“, takový důvod dovolání obviněný ani formálně neuplatnil a jeho strohá námitka obsažená ve dvou větách v předposledním odstavci na str.

3 dovolání takovou argumentací ani obsahově není. Opět jde pouze o proklamativní tvrzení nepřezkoumatelnosti a nezákonnosti, jímž dovolatelka zcela přehlédla, jak se s její argumentací podrobně vypořádaly již soudy nižších stupňů.

18. K závěrům odvolacího soudu obviněná nic nedodává, pouze ve dvou případech konstatuje, že s nimi nesouhlasí. Závěry odvolacího soudu jsou však podrobné a přesvědčivé a dovolací argumentaci není možné za obviněnou v žádném ohledu domýšlet. Dovolání je totiž značně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, který lze podat pouze prostřednictvím obhájce ze zákonem vymezených důvodů. Nejvyšší soud se tak v dovolacím řízení může zabývat pouze těmi námitkami, které jsou v něm v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. uvedeny (viz č. 46/2013-I Sb. rozh. tr.). Z jiného úhlu pohledu lze říci, že dovolání v daném případě fakticky směřuje proti rozhodnutí soudu prvního stupně.

19. Pouze dvě námitky obviněné lze uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [a tím i dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.] v jeho druhé alternativě podřadit, a to námitky týkající se provádění důkazů čtením protokolu o svědecké výpovědi M. H. a přehráním záznamu o výpovědi poškozené, která byla provedena jako neodkladný a neopakovatelný úkon. Obsahově se tak jedná o námitku založení rozhodných skutkových zjištění na důkazech procesně nepoužitelných. Také s těmito námitkami se ovšem důsledně vypořádal odvolací soud. V případě M. H. již soud prvního stupně vysvětlil, jakým způsobem se snažil výslech tohoto svědka žijícího trvale v cizině provést v hlavním líčení. Podrobně popsal, jak se hlavní líčení protahovalo z důvodů (zdravotního stavu) na straně obviněné, jak byl posléze svědek předvolaný na území České republiky vyslechnut mimo hlavní líčení za účasti obhájce, neboť obviněná se z hlavního líčení omluvila, jak se následně pokoušel znovu výslech provést, když obviněná nesouhlasila se čtením protokolu o výpovědi svědka podle § 211 odst. 1 tr. ř., a jak nakonec svědek vyjádřil neochotu ve věci dále vypovídat a stal se pro soud, mj. i pro nevyjasněný pobyt na území tří možných evropských států, nekontaktním (bod 26. rozsudku). Totéž zopakoval a rozvedl odvolací soud v bodech 26.–30. svého rozhodnutí. K jejich odůvodnění obviněná opět nic nedodává, pouze v rozporu se skutečností tvrdí, že svědek pro soud kontaktní byl. K námitce je tak možné pouze uvést, že výslech svědka byl proveden plně v souladu s § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. a postupu soudu prvního stupně zde není co vytknout.

20. Postupem při provádění výpovědi nezletilé poškozené dne 27. 8. 2019 před zahájením trestního stíhání (č. l. 23-36) se opět zabýval odvolací soud, a to v bodech 31. a 32. odůvodnění svého usnesení. Soudu prvního stupně vytkl pouze drobné formální pochybení spočívající v tom, že záznam o výpovědi byl v hlavním líčení přehrán podle § 102 odst. 2 tr. ř. namísto § 211 odst. 2 písm. b) tr. ř. Zdůraznil, že výpověď nezletilé poškozené byla provedena jako neodkladný a neopakovatelný úkon v souladu s § 158a tr.

ř., neboť byla poškozená vyslýchána k okolnostem, jejichž oživování v paměti vzhledem k závažnosti trestného činu by mohlo nepříznivě ovlivnit její další duševní a mravní vývoj. K tomu už také došlo v důsledku samotné trestné činnosti obviněné, jak bylo v řízení prokázáno. Potřeba zamezit další potenciální újmě na psychice poškozené (sekundární viktimizaci) je zde tedy více než zřejmá. K námitce obviněné vzhledem k tomu, jak je formulovaná, by přitom de facto stačilo uvést, že důvodem provedení výpovědi poškozené jako neodkladného a neopakovatelného úkonu nebyla situace, kdy by poškozená umírala, chystala se odstěhovat či trpěla výpadky paměti, což jsou kritéria neodkladnosti (obecně u svědků), ale zejména skutečnost, že šlo o osobu mladší osmnácti let vyslýchanou o okolnostech, jejichž oživování v paměti vzhledem k věku by mohlo nepříznivě ovlivňovat její duševní a mravní vývoj (§ 102 odst. 1 tr.

ř.), což bylo důvodem neopakovatelnosti tohoto úkonu (§ 160 odst. 4 tr. ř. ve spojení s požadavkem § 102 odst. 1 tr. ř. provedení výslechu tak, aby jej v dalších fázích řízení zpravidla již nebylo třeba opakovat). Neodkladnost byla spatřována (stručně vyjádřeno) v potřebě zachování paměťových stop poškozené na události a popis jednání obviněné, kterou mohla být schopna usvědčit. Takto bylo v souladu s § 160 odst. 4 poslední věta tr. ř. specifikováno v protokolu o výslechu poškozené, na základě jakých skutečností byl úkon za neodkladný nebo neopakovatelný považován.

21. S námitkou dovolatelky, že se o neodkladný a/nebo neopakovatelný úkon ve smyslu § 160 odst. 4 tr. ř. nejednalo, se Nejvyšší soud neztotožnil. Neodkladným úkonem je takový úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání. Takovým úkonem může být i výslech svědka. Bez výslechu poškozené orgán činný v přípravném řízení nemohl v dané věci zahájit trestní stíhání, neboť mu sice byla známa osoba podezřelá, ale zjevně neměl dostatek podkladů k tomu, aby mohl učinit závěr, že a jaký byl spáchán trestný čin.

Vzhledem k tomu, že trestní oznámení podal svědek M. H., který měl z posuzovaného období pouze informace zprostředkované a s poškozenou měl velmi omezený kontakt (žil do té doby odděleně od obviněné a poškozené, která původně ani nevěděla, že je jejím otcem, a to v zahraničí, v Irsku), bylo třeba vyslechnout poškozenou zejména za účelem posouzení četnosti a intenzity násilí, kterého se na ní obviněná měla dopouštět, i za účelem vymezení doby, po kterou k týrání docházelo. Takové podrobnější údaje z trestního oznámení ze dne 17.

5. 2019 (č. l. 2-3) nevyplývají. Z výpovědi poškozené také teprve následně mohlo být zjištěno, kterým osobám se s prožívaným příkořím svěřila nebo byly přímo určitým situacím přítomny a které tak mohly její výpověď potvrdit. Dlužno dodat, že s ohledem na opatřování důkazů, znalecké vyšetření poškozené, která v mezidobí pobývala mj. i u otce v Irsku apod., bylo trestní stíhání obviněné důvodně zahájeno teprve usnesením policejního orgánu ze dne 14. 1. 2021, tj. cca rok a půl od podání trestního oznámení.

Nelze tedy dovozovat s důvodnou obavou o zachování paměťových stop poškozené nezletilé, že by bylo možno posečkat s jejím výslechem až na dobu po zahájení trestního stíhání.

22. S tímto se pak úzce pojí problematika neopakovatelnosti úkonu. Neopakovatelným úkonem je takový úkon, který nebude možno před soudem provést. V případě poškozené se jedná o osobu mladší 18 let (v době výslechu ve věku 13 let), která byla výrazně poškozována a postižena trestnou činností šikanózního charakteru spočívající v intenzivním fyzickém i psychickém týrání ze strany matky po dobu nejméně 1 roku, kteréžto jednání jí přivodilo syndrom týraného dítěte (CAN) a vyústilo v demonstrativní poruchu chování poškozené projevující se hrozbou sebepoškození skokem z okna.

Proto není nejmenších pochyb o tom, že poškozená je ve smyslu § 102 odst. 1, 2 tr. ř. osobou mladší 18 let, která byla vyslýchána o okolnostech, jejichž oživování v paměti by vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivňovat její duševní a mravní vývoj. Výslech takové osoby je třeba provádět zvlášť šetrně a po obsahové stránce tak, aby výslech v dalším řízení zpravidla už nebylo třeba opakovat. V dalším řízení má být taková osoba vyslechnuta znovu jen v nutných případech. V řízení před soudem je možno na podkladě rozhodnutí soudu provést důkaz přečtením protokolu nebo přehráním obrazového a zvukového záznamu pořízeného o výslechu provedeném prostřednictvím videokonferenčního zařízení i bez podmínek uvedených v § 211 odst. 1 a 2.

Podle § 2 odst. 4 písm. a), c) zákona č. 45/2013 Sb. o obětech trestných činů a o změně některých zákonů je poškozená též „zvlášť zranitelnou obětí“, neboť je jednak dítětem, jednak i obětí trestného činu týrání svěřené osoby podle § 198 tr. zákoníku. Podle § 20 odst. 3 uvedeného zákona se výslech zvlášť zranitelné oběti provádí tak, aby později nemusel být opakován. Jak již bylo tedy výše uvedeno, byl dán eminentní zájem na tom, aby na základě citovaných ustanovení již v dalších fázích trestního řízení nedocházelo k sekundární traumatizaci poškozené, přičemž tento zájem (judikaturně postupně posilovaný) na ochraně osob poškozených odůvodňuje i skutečnost, že výslech poškozené nebyl podle § 164 odst. 4 tr.

ř. opakován po zahájení trestního stíhání obviněné, ani v hlavním líčení před soudem s možností ingerence obhajoby. Nutno též opakovaně uvést, že poškozená na základě předběžného opatření pobývala dlouhodoběji (od srpna 2019 do 15. 7. 2020) u svého otce v Irsku bez předchozí bližší znalosti jejího návratu do České republiky, ke kterému došlo až po postupném rozvinutí nedobrých vztahů poškozené s družkou otce. Ve světle uvedeného je tak třeba přiznat výslechu poškozené v době jeho provedení i neopakovatelnost.

23. Podle § 158 odst. 9 tr. ř. má-li výpověď osoby povahu neodkladného nebo neopakovatelného úkonu, policejní orgán ji vyslechne jako svědka za podmínek uvedených v § 158a. Jako svědka vyslechne mj. i osobu mladší osmnácti let. Z obou těchto důvodů byl tedy činěn výslech poškozené před zahájením trestního stíhání v režimu § 158a tr. ř. a rovněž podle § 102 odst. 1 tr. ř., tedy na návrh státního zástupce za účasti soudce, i za účasti orgánu sociálně- právní ochrany dětí (dále též mj. i opatrovníka a policejního psychologa).

Formální vady tak výslech nevykazuje. „Protokol o výpovědi svědka provedený jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon za splnění všech podmínek stanovených zákonem (§ 158 odst. 8, § 158a, § 160 odst. 4) v prověřování (pokud by byla splněna podmínka, že výslech byl proveden způsobem odpovídajícím ustanovení tohoto zákona a skutečně šlo o neodkladný nebo neopakovatelný úkon) lze číst v hlavním líčení bez dalších podmínek [§ 211 odst. 2 písm. b) tr. ř.]. (…) To platí i ohledně osob mladších než osmnáct let, jsou-li vyslýchány o okolnostech, jejichž oživování v paměti by vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivňovat jejich duševní a mravní vývoj (§ 102 odst. 1 věta první tr.

ř.), které byly vyslechnuty jako svědci za podmínky, že šlo o neodkladný nebo neopakovatelný úkon, ale navíc se užije § 102 odst. 2 tr. ř. (…) Poslední věta § 158 odst. 9 tr. ř. se pak týká jen všech ostatních forem výslechu svědků podle § 158 odst. 9 tr. ř. vyjma výslechu svědků, jde-li o neodkladné nebo neopakovatelné úkony provedené za účasti soudce (§ 158a tr. ř.), a dále výslechu osob mladších než osmnáct let, jsou-li vyslýchány o okolnostech, jejichž oživování v paměti by vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivňovat jejich duševní a mravní vývoj (§ 102 odst. 1 věta první tr.

ř.), kde platí speciální úprava v § 102 odst. 2 tr. ř.“ (ŠÁMAL, Pavel, RŮŽIČKA, Miroslav. § 158 [Přijímání a prověřování oznámení a jiných podnětů]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1966–1967.)

24. Aplikováno na danou věc, výslech poškozené před zahájením trestního stíhání obviněné byl učiněn důvodně jako neodkladný a neopakovatelný úkon a současně jako výslech svědka mladšího 18 let o okolnostech, jejichž oživování v paměti by vzhledem k věku (13 let) mohlo nepříznivě ovlivnit její duševní a mravní vývoj. Proto byly splněny podmínky pro provedení důkazu u hlavního líčení před soudem podle § 211 odst. 2 písm. b) tr. ř. (protokol o výpovědi svědka se přečte také tehdy, byl-li výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovení tohoto zákona a šlo o odkladný nebo neopakovatelný úkon provedený podle § 158a tr.

ř.) i podle § 102 odst. 2 tr. ř. věty druhé (v řízení před soudem je možno na podkladě rozhodnutí soudu provést důkaz přečtením protokolu nebo přehráním obrazového a zvukového záznamu pořízeného o výslechu provedeném prostřednictvím videokonferenčního zařízení i bez podmínek uvedených v § 211 odst. 1 a 2). Ač tedy striktně formálně vzato soud prvního stupně postupoval podle protokolu o hlavním líčení podle § 102 odst. 2 tr. ř. (č. l. 297 verte) a odvolací soud měl za to, že měl postupovat podle § 211 odst. 2 písm. b) tr.

ř., jde jen o nepodstatnou marginálii nemající vliv na procesní správnost postupu, kdy obě zmíněná ustanovení v důsledku jisté paralelnosti právní úpravy na danou situaci dopadají. Možno pouze doplnit, že i „nešlo-li by o neodkladný nebo o neopakovatelný úkon, ale je splněna podmínka uvedená v § 102 odst. 1 větě první tr. ř., i zde platí speciální úprava v § 102 odst. 2 tr. ř., podle níž v řízení před soudem je možno na podkladě rozhodnutí soudu provést důkaz přečtením protokolu nebo přehráním obrazového a zvukového záznamu pořízeného o výslechu provedeném prostřednictvím videokonferenčního zařízení i bez podmínek uvedených v § 211 odst. 1 a 2 tr.

ř.“ (ŠÁMAL, Pavel, RŮŽIČKA, Miroslav. § 158 [Přijímání a prověřování oznámení a jiných podnětů]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1966.)

25. Uvedená obecná východiska včetně jejich aplikace na projednávanou věc pak plně korespondují s ustáleným právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným již usnesením ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 3 Tdo 872/2023, a aprobovaným navazujícím usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2024, sp. zn. III. ÚS 381/24. V označené věci Nejvyšší soud rozhodoval o dovoláních obviněných, kteří vůči nezletilým poškozeným spáchali trestnou činnost spočívající ve znásilnění, zneužití k výrobě pornografie, ohrožování výchovy dítěte a sexuálním nátlaku.

Shodně bylo namítáno, že odsouzení bylo založeno téměř výlučně na výpovědi nezletilé poškozené, která byla provedena před zahájením trestního stíhání jako neodkladný a neopakovatelný úkon podle § 158 odst. 9 a § 158a tr. ř. bez účasti obhájce, tedy postup podle § 211 odst. 2 písm. b) tr. ř. (přehrání záznamu o výslechu poškozené u hlavního líčení bez souhlasu stran) byl nezákonný a odporující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 7 Tdo 559/2013. V návaznosti na to Nejvyšší soud reagoval (v bodě 28.), že právo obviněného být přítomen osobně výslechu korunních svědků je nepochybně jedním z podstatných práv zaručujících právo na spravedlivý proces, které je reflektováno právě v čl.

6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Nicméně jeho omezení je za určitých okolností možné, takže ani skutečnost, že obviněný neměl po celou dobu řízení možnost konkrétnímu svědkovi klást otázky, nemusí nutně vždy zcela vyloučit použitelnost takové výpovědi. Je totiž třeba přistoupit k tzv. třístupňovému testu spočívajícímu v zodpovězení otázek: 1) zda existoval závažný důvod pro nemožnost výslechu svědka obviněným v hlavním líčení, 2) zda šlo z hlediska viny o výlučný či rozhodující důkaz, 3) zda byly dány dostatečné vyvažující faktory, včetně silných procesních záruk, které kompenzovaly obtíže způsobené obhajobě v důsledku přijetí takové výpovědi a zajistily, aby řízení jako celek bylo spravedlivé, jak vyplývá z judikatury Ústavního, Nejvyššího soudu i Evropského soudu pro lidská práva (např. rozsudek ze dne 18.

7. 2006, č. 1993/02, ve věci Balšán proti České republice). Právo obviněného na spravedlivý proces totiž není nadřazeno jinému základnímu lidskému právu, a to právu na zvláštní ochranu dětí zaručenému jak v čl. 32 odst. 1 větě druhé Listiny základních práv a svobod, tak i v Úmluvě o právech dítěte (publikované pod č. 104/1991 Sb.). Lze též poukázat na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 10. 2017, sp. zn. 2 To 79/2017, podle něhož právo obviněného vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě je třeba v případě neodkladných nebo neopakovatelných úkonů spočívajících ve výslechu dětí vždy poměřovat s Úmluvou o právech dítěte.

Z tohoto důvodu tak může nastat situace, že výslech dětského svědka bude před zahájením trestního stíhání proveden bez přítomnosti obhajoby obviněného. V takovém případě je však třeba trvat na tom, aby byl výslech dítěte proveden za podmínek uvedených v § 102 odst. 1 a § 158 odst. 9 tr. ř.

26. Výše uvedené podporuje mj. i komentářová literatura k postupu podle § 102 odst. 2 tr. ř. „Jestliže je toho třeba ke správnému rozhodnutí, musí být výslech svědka mladšího než 18 let o okolnostech uvedených v § 102 odst. 1 proveden v pozdějším řízení (zejména v řízení před soudem) znovu. Může se tak stát ovšem jen v nutných případech. Posouzení, zda jde o takový případ, bude záležet na všech okolnostech konkrétní trestní věci, a zejména na důkazní situaci. Jedním z důvodů může být nutnost respektovat právo obviněného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. d) Evropské úmluvy o lidských právech (dále je „EÚLP“), podle něhož má obviněný právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě (srov. ÚS 142/2004-n.). Je třeba ovšem dodat, že právo obviněného na spravedlivý proces není nadřazeno jinému základnímu lidskému právu, a to právu na zvláštní ochranu dětí zaručenému jak v čl. 32 odst. 1 větě druhé Listiny základních práv a svobod, tak i ve zvláštní mezinárodní smlouvě, která je součástí právního řádu a má přednost před zákonem ve smyslu čl. 10 Ústavy a kterou je Úmluva o právech dítěte (publikovaná pod č. 104/1991 Sb.) – srov. ÚS 41/1997-n. Přitom je zjevné, že v ustanovení § 102 TrŘ se realizuje právě tato zvýšená ochrana dětí, proto jeho uplatnění nelze podmiňovat jen hlediskem ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. d) EÚLP.“ (PÚRY, František. § 102 [Výslech dítěte]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1503.)

27. Ve věci projednávané Nejvyšším soudem pod sp. zn. 3 Tdo 872/2023 byly výslechy poškozených jako neodkladné a neopakovatelné úkony podle § 158 odst. 9 a § 158a tr. ř. provedeny z důvodu neodkladnosti – obav ze ztráty paměťových stop poškozených a neopakovatelnosti – postavení nezletilých poškozených jako zvlášť zranitelných obětí a hrozba sekundární viktimizace. Nejvyšší soud zcela souzněl se závěrem, že výslechy nezletilých poškozených za daných okolností úkony neodkladnými a neopakovatelnými byly, přičemž současně bylo třeba ve smyslu § 102 odst. 1 tr. ř. akcentovat požadavky na zabránění druhotnému zraňování obětí trestného činu. Byly tak splněny podmínky pro postup podle § 158 odst. 9 a § 158a tr. ř. a následně v hlavním líčení pro postup podle § 102 odst. 2 tr. ř. i ve spojení s § 211 odst. 2 písm. b) tr. ř., který aproboval i Ústavní soud usnesením ze dne 20. 9. 2022, sp. zn. I. ÚS 2272/22. Bylo shledáno, že omezení práv obhajoby ve vztahu k výslechu nezletilých poškozených bylo v řízení kompenzováno tím, že skutkový stav byl bez pochybností prokázán i dalšími důkazy, kterých se omezení obhajovacích práv obviněných nedotklo, a jejich právo na spravedlivý proces nebylo porušeno.

28. Jak již bylo uvedeno, se závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 3 Tdo 372/2023 se ztotožnil i Ústavní soud usnesením ze dne 11. 9. 2024, sp. zn. III. ÚS 381/24, v řízení o ústavní stížnosti založené zejména právě na námitce nedodržení principu kontradiktornosti řízení, pokud jde o výslechy nezletilých poškozených provedené výše popsaným způsobem. V návaznosti na judikaturu svou i Evropského soudu pro lidská práva shodně s Nejvyšším soudem připustil výjimky z obhajovacích práv obviněných založených čl.

6 odst. 3 písm. d) Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, přičemž za splnění určitých podmínek je přípustné, aby výpověď nepřítomného svědka byla rozhodujícím důkazem proti obviněnému. Znevýhodnění obhajoby však musí být kompenzováno dostatečnými vyvažujícími faktory, což se v projednávaném případě stalo. Výslech nezletilé poškozené nebylo možno v hlavním líčení zopakovat pro obavu z tzv. sekundární traumatizace. Za situace, kdy výpověď nezletilé představovala rozhodující důkaz o vině, soudy podle Ústavního soudu dostály povinnosti pečlivě zvažovat, zda připuštěním takovéto výpovědi jako důkazu nebude nepřípustně zasaženo do práva obviněného vyslýchat svědky a vyjádřit se k prováděným důkazům, tím, že nalézací soud se podrobně zabýval otázkou věrohodnosti výpovědi nezletilé poškozené, své závěry opřel rovněž o další svědecké výpovědi, provedené důkazy soud hodnotil rovněž v kontextu poznatků získaných na základě znaleckých posudků apod. Svědectví poškozené tedy nebylo jako důkaz zcela osamocené, nýbrž bylo podporováno dalšími důkazy.

Obhajoba zároveň měla možnost seznámit se s průběhem výslechu poškozené prostřednictvím audiovizuálního záznamu, který byl v hlavním líčení proveden jako důkaz přehráním, mohla se k němu vyjádřit a konkrétními námitkami zpochybňovat věrohodnost poškozené. Ačkoliv obhajoba neměla možnost klást poškozené otázky přímo v hlavním líčení, ani v přípravném řízení, nelze s ohledem na existenci výše uvedených vyvažujících faktorů dospět k závěru, že by bylo nepřípustně omezeno právo obviněného vyslýchat svědky a vyjádřit se k prováděným důkazům.

29. Nelze pak než uzavřít, že popsané závěry dřívějšího rozhodnutí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu jsou v kompletním rozsahu aplikovatelné na projednávanou věc. Dovolací soud tak neshledal ani v případě výpovědi nezletilé poškozené AAAAA namítanou procesní vadu, která by měla způsobit, že rozhodná skutková zjištění určující pro právní kvalifikaci jednání obviněné byla založena na procesně nepoužitelném důkazu. Lze se plně ztotožnit i se závěrem státní zástupkyně, že výslech poškozené byl proveden v souladu se všemi dotčenými ustanoveními zejména § 102 odst. 1, 2, § 158 odst. 9, § 158a a § 211 odst. 2 písm. b) tr.

ř. Zároveň možno doplnit, že výpověď poškozené sice byla podstatným důkazem pro rozhodnutí o vině obviněné, nicméně není důkazem jediným a osamoceným, neboť byla podpořena svědeckými výpověďmi osob, které měly poznatky sdělené poškozenou, osob v kontaktu s obviněnou, existují četné listinné důkazy o vztazích a soužití poškozené a obviněné, o velmi problematické a konfliktní osobnosti obviněné, znalecké posudky hodnotící obě osobnosti a zejména následky trestné činnosti zaznamenané u poškozené na jejím duševním a osobnostním vývoji včetně syndromu týraného dítěte (znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie) apod. Obhajoba byla seznámena s obsahem výpovědi poškozené u hlavního líčení prostřednictvím shlédnutého audiovizuálního záznamu, měla možnost ji zpochybnit a vyjádřit se k ní (což v rámci řízení před obecnými soudy opakovaně využila), měla možnost i vyjádřit se ke všem dalším na výpověď poškozené navazujícím důkazům.

Proto i v této věci byl nedostatek kontradiktornosti řízení způsobený provedením důkazu výpovědí poškozené bez účasti obviněné či jejího obhájce dostatečně vyvážen a kompenzován vyvažujícími faktory a procesními zárukami celkově spravedlivého procesu.

30. Pokud nad rámec odvolacích námitek, s nimiž se vypořádal soud druhého stupně, obviněná vyjádřila blíže neodůvodněný nesouhlas s tím, jak se odvolací soud vypořádal s jejím odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 7 Tdo 559/2013, dovolací soud se ztotožnil se závěry krajského soudu i státní zástupkyně. Citované rozhodnutí totiž skutečně řešilo poněkud odlišnou procesní situaci, kdy byla poškozená vyslechnuta opětovně po zahájení trestního stíhání, přičemž soud prvního stupně jako důkaz provedl obě její výpovědi, jež si navíc svým obsahem zcela protiřečily, a odmítl svědkyni osobně vyslechnout. Nejvyšší soud v tomto případě zpochybnil i samotnou neodkladnost či neopakovatelnost úkonu, neboť existoval dostatek poznatků pro identifikaci pachatele i jednání, jehož se měl dopustit, od otce poškozené a další svědkyně. Mezi oznámením činu a zahájením trestního stíhání zde uplynulo toliko 7 dnů. Pokud Nejvyšší soud tímto předchozím rozhodnutím dospěl k závěru, že protokol o výpovědi poškozené před zahájením trestního stíhání (pokud tento výslech byl navíc opakován po zahájení trestního stíhání) nelze použít v řízení před soudem (na rozdíl o protokolu o výpovědi učiněné po zahájení trestního stíhání), nelze považovat rozhodnutí za aplikovatelné na projednávanou věc pro podstatné procesní odlišnosti i pro podstatně pozdější a aktualizovaná východiska prezentovaná Nejvyšším soudem i Ústavním soudem (viz výše body 25. – 28.).

V. Způsob rozhodnutí

31. Dovolání je tak z pohledu obou uplatněných dovolacích důvodů neopodstatněné, neboť částečně pod uplatněné dovolací důvody podřaditelné námitky nebyly shledány důvodnými. Pakliže dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé variantě, přičemž nebylo shledáno pochybení zakládající důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohl být věcně naplněn ani důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. 1. 2025

Mgr. Pavel Göth předseda senátu