6 Tdo 1010/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25.
září 2008 o dovoláních, která podali obviněný J. H., a obviněná Ing. V. H.,
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2007, sp. zn. 9 To
356/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 2 pod sp. zn. 6 T 152/2007, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných J. H. a Ing. V. H.
o d m í t a j í .
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 6. 2007, sp. zn. 6 T 152/2007,
byli obvinění J. H. a Ing. V. H. uznáni vinnými trestným činem křivého obvinění
podle § 174 odst. 1, odst. 2 tr. zák. ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr.
zák., ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., jehož se podle
skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustili tím, že „dne 28. 1. 2004 podali
na P. v P., S., trestní oznámení na neznámou osobu pro podezření ze spáchání
tr. činu podvodu dle § 250 tr. zák., ve kterém uvedli, že je vůči nim, v
soudním řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 96/2003,
uplatňována směnka na směnečnou sumu 5.000.000,- Kč, datovaná 14. 7. 1997 a
tato je padělek, protože oni tuto směnku nepodepsali, přičemž z tohoto oznámení
vyplývalo, že se jedná o oznámení proti Ing. P. D., neboť on byl jediný
vlastník směnky a tuto měl v držení a jako jediný vůči nim uplatnil nárok na
plnění z této směnky ve shora uvedeném civilním řízení a tímto mu chtěli
přivodit trestní stíhání a vyhnout se tak zaplacení dlužné částky, přičemž s
ohledem na průběh šetření ke sdělení obvinění Ing. D. nedošlo a škoda mu tak
nevznikla“.
Za to byli obviněný J. H. a obviněná Ing. V. H. odsouzeni podle § 174 odst. 2
tr. zák. každý k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl oběma
podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. podmíněně odložen
na zkušební dobu v trvání čtyřiceti měsíců za současného vyslovení dohledu.
Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený Ing. P. D. odkázán se svým nárokem na
náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný J. H. a obviněná Ing.
V. H., rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze. Rozsudkem ze dne 19. 9.
2007, sp. zn. 9 To 356/2007, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b) tr.
ř. zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že
obviněného J. H. a obviněnou Ing. V. H. uznal vinnými trestným činem křivého
obvinění podle § 174 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2
tr. zák., neboť „dne 30. 1. 2004 podali na P. v P., S. trestní oznámení na
neznámou osobu pro podezření ze spáchání tr. činu podvodu dle § 250 tr. zák.,
ve kterém uvedli, že je vůči nim, v soudním řízení vedeném u Krajského soudu v
Praze pod sp. zn. 47 Cm 96/2003, uplatňována směnka na směnečnou sumu
5.000.000,- Kč, datovaná 14. 7. 1997 a tato je padělek, protože oni tuto směnku
nepodepsali, přičemž z tohoto oznámení vyplývalo, že se jedná o oznámení proti
Ing. P. D., neboť on byl jediný vlastník směnky a tuto měl v držení a jako
jediný vůči nim uplatnil nárok na plnění z této směnky ve shora uvedeném
civilním řízení a tímto mu chtěli přivodit trestní stíhání a vyhnout se tak
zaplacení dlužné částky, přičemž s ohledem na průběh šetření ke sdělení
obvinění Ing. D. nedošlo“, a za tento trestný čin odsoudil každého z obviněných
podle § 174 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku,
jehož výkon každému z nich podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák.
podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 229 odst. 1 tr.
ř. poškozeného Ing. P. D. odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve
věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podali obviněný J. H. a
obviněná Ing. V. H. (dále jen „obvinění“) dovolání, přičemž oba uplatnili
dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V úvodu tohoto mimořádného opravného prostředku uvedli, že soudy nižších stupňů
zásadně pochybily, pokud jejich podání na Policii ČR datované dne 28. 1. 2004
nehodnotily v souladu s nálezem Ústavního soudu České republiky sp. zn. I. ÚS
401/98, ve kterém se Ústavní soud České republiky ztotožnil s právním názorem
Nejvyššího soudu uvedeným v rozhodnutí ze dne 15. 7. 1965, sp. zn. 4 Tz 40/65,
podle něhož: „vyslovení pouhého podezření ze strany obviněného, že mu konkrétní
osoba odcizila peníze, nelze považovat za vědomě lživé, a tedy křivé obvinění.“
Podle nich soudy nerespektovaly tento nález v tom směru, že subjektivní stránka
skutkové podstaty trestného činu podle § 174 odst. 1 tr. zák. je konstruována
jako dolosní, což znamená, že obviněný musí chtít jiného lživě obvinit z
trestného činu nebo si musí být vědom toho, že jiného lživě obviňuje z
trestného činu, a být s tím srozuměn a současně musí chtít nebo být alespoň
srozuměn s tím, že v důsledku jeho obvinění může být tato osoba trestně
stíhána. Následně zdůraznili, že podáním ze dne 28. 1. 2004 se obrátili na
Policii ČR toliko z důvodu, aby přezkoumala stav, který v daném podání popsali,
tedy vyslovili podezření a žádali o přezkoumání tohoto podezření. Dále
rozvedli, že k tomuto kroku je vedla skutečnost, že v řízení o prohlášení
konkurzu na jejich (obviněných) majetek vedeném u Krajského soudu v Praze pod
sp. zn. 37 K 9/2000 vůči nim uplatnil Ing. J. M. nárok na zaplacení
15.000.000,- Kč s tím, že je vlastníkem směnky vystavené dne 14. 7. 1997
společností N. H. a.s. a jimi (obviněnými) avalované. V této souvislosti
upozornili, že v usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 12. 2000, sp. zn. 37 K 9/2000, je uvedeno, že soud ze zprávy Policie ČR zjistil, že Ing. J. M. vypověděl, že směnku ze dne 14. 7. 1997 na 15.000.000,- Kč získal v prosinci
1999 od Ing. P. D., a to na finanční úhradu a že při převodu jím byl ubezpečen,
že s úhradou směnky nebude problém. V předmětném usnesení je rovněž
konstatováno, že Ing. J. M. předložil při jednání soudu originál směnky k
nahlédnutí, přičemž oni (obvinění) namítli, že směnečná suma je v originále
uvedena strojopisem na jiné řádce než na opisu, který je založen ve spisu a
který do spisu založil Ing. J. M., že rubopis, indosament, je umístěný jinak na
zadní straně a podpis indosanta je jiný. Tyto jejich (obviněných) námitky
pokládal soud na základě běžného pozorování za pravdivé, kromě námitky podpisu
indosanta, tj. Ing. P. D., a v tomtéž usnesení uvedl, že odpůrkyně Ing. V. H. doložila pravdivost svého tvrzení o vrácení směnky na směnečnou sumu
5.000.000,- Kč kupní smlouvou, kde je konstatováno, že prodávající Ing. V. H. byla vrácena směnka ze dne 14. 7. 1997 na částku 5.000.000,- Kč. Dodali, že
Vrchní soud v Praze pak k odvolání Ing. J. M. a Ing. P. D. přezkoumal výše
zmíněné usnesení Krajského soudu v Praze a řízení jemu předcházející, v
usnesení ze dne 23. 9. 2002, sp. zn.
2 Ko 39/2001, dospěl k závěru, že z
předložených listin lze dovodit, že práva a povinnosti ze směnečných listin
byla žalovanými osobami (obviněnými) zpochybněna, když byla vážně zpochybněna
existence směnky na 15.000.000,- Kč a bylo doloženo, že výstavcům byla vrácena
směnka na 5.000.000,- Kč, a rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Obvinění
podotkli, že ve světle výše uvedených listin se jeví velmi podivná výpověď Ing. P. D. při hlavním líčení dne 22. 5. 2007 v tom smyslu, že směnka na částku
15.000.000,- Kč byla podepsána jako garance na vrácení částky 5.000.000,- Kč,
přičemž tuto směnku nechtěl uplatnit, neboť zde nebylo z jeho strany adekvátní
plnění. Argumentovali, že postup Ing. P. D., jakož i postup Ing. J. M. v
konkurzním řízení je s tímto tvrzením v rozporu, jelikož v konkurzním řízení
byla tato směnka v plné míře uplatněna, přičemž při jejím uplatnění nemohli
Ing. J. M. a Ing. P. D. vědět, že návrh na prohlášení konkurzu bude zamítnut.
Poté poznamenali, že K. ú. v P. bylo dne 12. 1. 2001 vydáno odborné vyjádření
z oboru písmoznalectví – specializace ruční písmo ohledně pravosti jejich
(obviněných) podpisů na směnce datované v Praze dne 14. 7. 1997 na částku
15.000.000,- Kč s tím výsledkem, že nelze objektivně a přesně rozhodnout, zda
jsou sporné podpisy H. V. a H. J. pravými podpisy osob, na jejichž jména znějí,
nebo zda může jít o velmi zdařilé padělky – napodobeniny pravých podpisů. V
návaznosti na to pak bylo usnesením Policie ČR, O. ú. v. P., ČVS: ze dne 30. 7.
2001 jejich trestní oznámení odloženo. Z dalšího odborného vyjádření K. ú. v P.
ze dne 31. 5. 2004 pak vyplývá, že sporné podpisy uvedené na originálu směnky
vystavené dne 14. 7. 1997 na částku 5.000.000,- Kč znějící na jména H. V. a H.
J. jsou pravými psacím prostředkem vyhotovenými podpisy Ing. V. H. a J. H.,
jejichž srovnávací materiály byly ke zkoumání předloženy. Doplnili, že posléze,
na žádost obviněného J. H., vypracoval dne 17. 1. 2007 znalecký posudek znalec
PhDr. M. N., který dospěl k závěru, že v úvahu přichází, že sporné podpisy H.
V. a H. J. nejsou pravými odpisy Ing. V. H. a J. H. s tím, že s ohledem na
použitý psací prostředek nelze očekávat vyslovení přesného závěru zkoumání. V
této souvislosti shledali, že ve smyslu § 105 tr. ř. se ze strany K. ú. v P.
jedná pouze o odborné vyjádření a nikoliv o znalecký posudek, přičemž odborné
vyjádření podle judikatury postačí pouze v jednoduchých případech, nemá
formální náležitosti znaleckého posudku, chybí podrobné zdůvodnění závěrů a
dokumentace. Z těchto důvodů je podle obviněných také nepřiměřený závěr
odvolacího soudu o tom, že závěry K. ú. v P. jsou naprosto nezpochybnitelné,
neboť tento ve věci nevypracoval znalecký posudek.
Prohlásili, že z výše uvedeného vyplývá, že napadeným rozsudkem byl nesprávně
právně posouzen skutek, kterým je soud uznal vinnými, když je zřejmé, že jejich
podání nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu křivého obvinění podle §
174 odst. 1 tr. zák., zejména pak rozhodně nebyla naplněna subjektivní stránka
skutkové podstaty tohoto trestného činu, neboť nebyli vedeni úmyslem křivě
obvinit Ing. P. D. a nechtěli a ani nebyli srozuměni s tím, že v důsledku
jejich podání datovaného dnem 28. 1. 2004 může být dotyčný trestně stíhán.
Zopakovali, že podáním pouze žádali o přezkoumání popsaného stavu a vyslovili
podezření, zda nedochází k naplňování trestného činu, neboť, jak vyplývá ze
shora uvedeného, měli skutečně důvod požádat policii o přezkoumání popsaného
stavu. K tomu ještě dodali, že do současné doby skutkově tento stav není
vyřešen. Uzavřeli, že i z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7.
11. 2003, sp. zn. 47 Cm 96/2003, kterým byl ponechán v platnosti směnečný
platební rozkaz, který jim ukládá zaplatit Ing. P. D. směnečný peníz
5.000.000,- Kč, se na str. 3 uvádí, že námitka nepravosti podpisů na směnce na
5.000.000,- Kč není důvodná, avšak z formálních důvodů, nikoliv na základě
přezkoumání pravosti podpisů.
Z výše uvedených důvodů navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen
„Nejvyšší soud“) podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Městského soudu v Praze
ze dne 19. 9. 2007, sp. zn. 9 To 356/2007, a předcházející rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 6. 2007, sp. zn. 6 T 152/2007, jako součást
předcházejícího vadného řízení, zrušil v celém rozsahu.
K dovoláním obviněných se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní
zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté,
co stručně zrekapituloval rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, uvedl, že
důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které
poukázali obvinění, je existence vady založené tím, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V
rámci zmíněného dovolacího důvodu lze namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně
kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu,
resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak
byl soudem zjištěn. V dovolání, které se opírá o dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., nelze proto jednak vznášet pochybnosti o správnosti
skutkových zjištění soudu nalézacího a v návaznosti na to i soudu odvolacího,
navrhovat opakování důkazů, resp. provádění důkazů dalších, popř. jinak
hodnotit důkazy již provedené a jednak namítat, že soud prvního či druhého
stupně opřel své rozhodnutí o důkazy získané způsobem, který neodpovídal
předepsanému procesnímu postupu. V daných souvislostech státní zástupce
konstatoval, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
neodpovídají ty námitky obviněných, které směřují vůči způsobu, jakým soudy
hodnotily důkazy shromážděné v předmětné trestní věci. Podle něho je zcela
evidentní, že obvinění ve své podstatě dovolacímu soudu předkládají k posouzení
vlastní verzi toho, co je motivovalo k sepsání trestního oznámení datovaného
dnem 28. 1. 2004, které bylo Policii České republiky doručeno dne 30. 1. 2004.
Takto formulovanou výhradu proto pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. nelze podřadit. Obvinění se v části svého mimořádného opravného
prostředku soustředili výlučně na zpochybňování procesu hodnocení důkazů ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž takovou formu uplatnění
námitek nelze v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
ale ani žádného dalšího z dovolacích důvodů zakotvených v ustanovení § 265b tr.
ř., akceptovat. Za předpokladu, že by obvinění podali dovolání výlučně ze shora
uvedených důvodů, bylo by je nutno odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr.
ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
V posuzovaném případě lze ale podle názoru státního zástupce pod dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. subsumovat výhradu obviněných, podle které
soudy obou stupňů zásadně pochybily při hodnocení inkriminovaného trestního
oznámení obviněných, jelikož (citováno z dovolání obviněných): „...podání
nehodnotil v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 401/98, ve kterém
se Ústavní soud ztotožnil s právním názorem Nejvyššího soudu z 15. 7. 1965, sp. zn. 4 Tz 40/65, z něhož vyplývá, že „vyslovení pouhého podezření ze strany
obviněného, že mu konkrétní osoba odcizila peníze, nelze považovat za vědomě
lživé, a tedy křivé obvinění.“ Zcela pak soudy obou stupňů nerespektovaly tento
nález Ústavního soudu v tom směru, že subjektivní stránka skutkové podstaty
trestného činu dle § 174 odst. 1 trestního zákona je konstruována jako dolosní,
což znamená, že musí být naplněno, že obviněný musí chtít jiného lživě obvinit
z trestného činu nebo si musí být vědom toho, že jiného lživě obviňuje z
trestného činu a být s tím srozuměn a současně musí chtít nebo být alespoň
srozuměn s tím, že v důsledku jeho obvinění může být tato osoba trestně
stíhána.“ Tyto výhrady obviněných sice odpovídají deklarovanému dovolacímu
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak jsou ve smyslu ustanovení §
265i odst. 1 písm. e) zjevně neopodstatněné. Státní zástupce odcitoval
skutkovou větu uvedenou ve výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně a
seznal, že znaky trestného činu křivého obvinění podle § 174 odst. 1 tr. zák. naplnili obvinění podle závěru pražského městského soudu tím, že lživě (v tzv. právní větě výroku o vině odvolací soud uvedl, že obvinění jiného „křivě“
obvinili z trestného činu; toto pochybení lze podle názoru státního zástupce
považovat pouze za formální nedostatek zmíněné části výroku o vině) obvinili
jiného z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání. Vyjádřil
přesvědčení, že s argumentací obviněných je možné souhlasit jen potud, že
vyslovení samotného podezření, že někdo spáchal trestný čin, ještě bez dalšího
nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu křivého obvinění podle § 174
odst. 1 tr. zák. (shodně rozhodnutí č. 44/1965 Sb. rozh. tr.). Naplnění uvedené
skutkové podstaty totiž v první řadě vyžaduje, aby pachatel jiného lživě
obvinil z trestného činu. Závěr o tom, že pachatel tohoto trestného činu jiného
„lživě obvinil“ je podmíněn zjištěním, že úmyslně uvedl skutečnosti, o nichž
věděl, že jsou nepravdivé a současně způsobilé přivodit poškozenému trestní
stíhání (k tomu viz např. č. 63/1991 Sb. rozh. tr.). Samo izolované vyslovení
podezření, že někdo (neznámý pachatel, jako tomu bylo i v případě trestního
oznámení sepsaného obviněnými dne 28. 1. 2004) spáchal trestný čin, ještě
křivým obviněním není, stává se jím až tehdy, doplní-li je pachatel sdělením
skutkových okolností, které takové podezření (již proti konkrétní osobě)
podporují nebo vytvářejí, o nichž však pachatel ví, že jsou nepravdivé. Tyto
skutkové okolnosti nemusí být přitom kompletně lživé.
K naplnění lživého
obvinění může dojít i tak, že pachatel pravdivé skutečnosti záměrně částečně
zkreslí, nebo je doplní nepravdivými tvrzeními, případně zasadí pravdivé
skutečnosti do nepravdivého kontextu, aby jim dodal význam, který ve svém
výsledku vytváří dojem, že podezření je skutkově podložené.
Právě tak tomu bylo v posuzovaném případě. Obvinění použili jako základ křivého
obvinění pravdivé tvrzení, že je vůči nim v soudním řízení vedeném u Krajského
soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 96/2003 uplatňována směnka datovaná dnem 14. 7. 1997 na směnečnou sumu 5.000.000,-- Kč. Úmyslně přitom ovšem tvrdili, že tato
směnka je padělek, neboť ji nepodepsali. Přitom však z rozhodných skutkových
okolností (viz výpovědi svědků Ing. P. D. a JUDr. J. C., které korespondují se
závěry, jež jsou obsaženy v odborném vyjádření K. ú. P.č.r. z oboru
písmoznalectví – specializace ruční písmo ze dne 31. 5. 2004), které nelze v
dovolacím řízení zpochybňovat, vyplývalo, že předmětná směnka padělkem není,
neboť oba obvinění ji ve skutečnosti podepsali. Za situace, kdy obvinění jako
účastníci řízení probíhajícího u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm
96/2003 věděli, že jedinou osobou, která vlastnila směnku a měla ji v držení,
protože vůči obviněným uplatnila v tomto řízení nárok na plnění z této směnky,
je Ing. P. D., je zřejmé, že i když jej obvinění ve svém trestním oznámení
podaném dne 30. 1. 2004 přímo nejmenovali jako osobu podezřelou ze spáchání
trestného činu podvodu podle § 250 trestního zákona, byl právě Ing. P. D. obviněnými individualizován jako pachatel podvodného jednání, v němž měli jako
poškození figurovat manželé H., a to uvedením takových okolností, z nichž lze
spolehlivě dovodit, o kterou osobu jde (viz rozhodnutí č. 29/1988 Sb. rozh. tr.). Státní zástupce tedy dospěl k závěru, že obvinění v rámci svého trestního
oznámení ze dne 28. 1. 2004 nevyslovili pouze izolované podezření, že někdo
(neznámý pachatel) spáchal trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. (takové
podezření ještě křivým obviněním ve smyslu § 174 odst. 1 tr. zák. není), nýbrž
sdělili takové skutkové okolnosti, které takové podezření vůči konkrétní osobě
Ing. P. D. podporovaly nebo vytvářely, přičemž současně obvinění o těchto
okolnostech věděli, že jsou nepravdivé (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 238/2006). Jinak řečeno - pro posouzení otázky, jde-li o lživé obvinění z
trestného činu ve smyslu ustanovení § 174 odst. 1 tr. zák., je rozhodné nikoliv
doslovné znění trestního oznámení, nýbrž jeho věcný obsah. Přitom akcentoval,
že úmysl obviněných přivodit výše popsaným způsobem trestní stíhání poškozeného
Ing. P. D. je možné dovodit z načasování oznámení obviněných, závažnosti jimi
tvrzených nepravdivých skutečností a také i z jimi výslovně vyřčeného
„podezření“ z velmi závažného jednání poškozeného (předložení zfalšované směnky
soudu v úmyslu domoci se, aby manželé H. plnili z této směnky). Skutková
zjištění v předmětné trestní věci podle něho odpovídají i tomu, že pro naplnění
skutkové podstaty trestného činu křivého obvinění podle § 174 odst. 1 tr. zák. není rozhodné, zda křivě obviněná osoba byla skutečně v důsledku lživého
obvinění pachatele obviněna a trestně stíhána či nikoliv.
Podstatná je
skutečnost, že pachatel lživě obvinil určitou osobu s úmyslem přivodit její
trestní stíhání, tedy vědomě nepravdivě informoval o důležitých skutkových
okolnostech vztahujících se ke konkrétnímu trestnému činu (skutku) a ke
konkrétní osobě, a toto lživé obvinění směřující proti takové osobě učinil u
orgánu činného v trestním řízení se záměrem, aby inicioval její trestní
stíhání. Znaky posuzovaného trestného činu budou naplněny jak tehdy, když
nepravdivé obvinění skutečně vedlo nebo alespoň přispělo k zahájení trestního
stíhání vůči osobě lživě obviněné, tak i tehdy, když orgán činný v trestním
řízení neuvěřil tomuto nepravdivému obvinění a vůbec nezahájil trestní stíhání
osoby lživě obviněné. Postačí tedy nepravdivé obvinění učiněné v úmyslu
přivodit trestní stíhání, byť se pachateli nepodařilo tento úmysl uskutečnit
(viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 883/2006 ze dne 2. 8. 2006).
Vzhledem k výše uvedené argumentaci státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v
neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněných odmítl
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. Pro případ, že
by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než
je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyslovil
souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro přezkumnou
činnost podle § 265i odst. 3 tr. ř. či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2007, sp. zn. 9
To 356/2007, jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm.
a) tr. ř.
Obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání
dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně
dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst.
1 tr. ř., podali prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §
265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě
určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp.
konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze považovat za důvod uvedený
v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění
vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i
další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného
práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně právě do
oblasti skutkových zjištění. Obvinění totiž soudům de facto vytýkají v prvé
řadě nesprávné hodnocení důkazů (zejména samotného trestního oznámení, výpovědi
poškozeného Ing. P. D., odborného vyjádření K. ú. v P. z oboru písmoznalectví -
specializace ruční písmo ze dne 31. 5. 2004 stran pravosti podpisů obviněných
na směnce datované dne 14. 7. 1997 znějící na částku 5.000.000,- Kč, znaleckého
posudku ze dne 17. 1. 2007 vypracovaného znalcem PhDr. M. N.) a vadná skutková
zjištění (včetně skutkového závěru, podle něhož je předmětná směnka pravá).
Současně prosazují vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (mimo
jiné upozorňují, že ze strany K. ú. v P. se jedná pouze o odborné vyjádření a
nikoliv o znalecký posudek a v této souvislosti argumentují, že odborné
vyjádření postačí pouze v jednoduchých případech, nemá formální náležitosti
znaleckého posudku a chybí mu též podrobné zdůvodnění závěrů a dokumentace a že
z těchto důvodů je nepřiměřené konstatování odvolacího soudu, že závěry K. ú. v
P. jsou naprosto nezpochybnitelné, a akcentují závěry znaleckého posudku PhDr.
M. N., podle něhož přichází v úvahu, že sporné podpisy H. V. a H. J. na směnce
na 5.000.000,- Kč nejsou jejich pravými podpisy s tím, že s ohledem na použitý
psací prostředek nelze očekávat vyslovení přesného závěru zkoumání, dále
namítají, že z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2003,
sp. zn. 47 Cm 96/2003, kterým byl ponechán v platnosti směnečný platební
rozkaz, který jim ukládá zaplatit Ing. P. D. směnečný peníz 5.000.000,- Kč, se
sice uvádí, že námitka nepravosti podpisů na směnce na 5.000.000,- Kč není
důvodná, avšak z formálních důvodů, nikoliv na základě přezkoumání pravosti
podpisů, a také s odkazem na průběh a výsledky konkursního řízení vedeného u
Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 37 K 9/2000 zpochybňují výpověď poškozeného
Ing. P. D.) a vlastní verzi skutkového stavu věci (předkládají vlastní verzi
důvodů sepsání trestního oznámení datovaného dnem 28. 1. 2004 a jeho podání na
Policii České republiky, přičemž tvrdí, že pouze vyslovili podezření, zda
nedochází k naplňování trestného činu, a žádali o přezkoumání tohoto podezření,
které mělo reálný základ a v žádném případě nebylo vedeno snahou lživě obvinit
Ing. P. D.). Až sekundárně – právě z uvedených skutkových (procesních) výhrad –
vyvozují závěr o nesprávném právním posouzení skutku jako trestného činu
křivého obvinění podle § 174 odst. 1 tr. zák. Nenamítají rozpor mezi
skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní
kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných
skutkových okolností.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněnými ve
skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v
ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnili na procesním a
nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani
jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
který obvinění uplatnili, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná
aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o
hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně
jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje
hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §
2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže
tedy obvinění namítali nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj
názor ve skutečnosti dovozovali toliko z namítaného nesprávného hodnocení
důkazů a vadných skutkových zjištění (s důrazem na vlastní skutková tvrzení),
pak soudům nižších stupňů nevytýkali vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž
porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice
může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů
[zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které
však obvinění formálně ani věcně neuplatnili (viz přiměř. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího
důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř, je dovolací soud vždy vázán
konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého
stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného
skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhají obvinění,
musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k
nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob
rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše
Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a
aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je
souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných
rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28.
6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1
tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a)
– l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v
dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat
důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě
nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť
je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení
konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom
nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit
otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad
podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr.
ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho
označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu
napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2.
6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a
mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto
právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci
dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak
mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině
jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž
existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná.
Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná
povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Obiter dictum Nejvyšší soud považuje za vhodné rozvést následující skutečnosti.
Trestného činu křivého obvinění podle § 174 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo
jiného lživě obviní z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání.
Jestliže pachatel jiného lživě obviní z jednání, které nezakládá zákonné znaky
některého trestného činu podle zvláštní části trestního zákona, nedopustí se
trestného činu křivého obvinění. Vyslovení pouhého podezření ze strany
obviněného, že mu konkrétní osoba odcizila peníze, nelze považovat za vědomě
lživé, a tedy křivé obvinění (viz rozhodnutí č. 44/65 Sb. rozh. tr.). Křivé
obvinění jiného z trestného činu ve smyslu § 174 tr. zák. musí směřovat vůči
určité osobě. Není třeba, aby tato osoba byla označena jménem. Postačí,
jestliže je individualizována uvedením takových okolností, z nichž lze
spolehlivě dovodit, o kterou osobu jde (viz rozhodnutí č. 29/1988 Sb. rozh.
tr.).
Po subjektivní stránce skutková podstata tohoto trestného činu vyžaduje úmyslné
zavinění. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem
chráněný tímto zákonem [§ 4 písm. a) tr. zák.], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro
případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 4 písm. b) tr. zák.].
Zavinění je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz
předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu
předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým
úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a
b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě
rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel
rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.
Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní
realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními
zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem
podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když
skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní
části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných
rysech.
V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je
společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných
skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U
přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu
chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový
následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje
aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je
možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností,
která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k
uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.
Trestní zákon. Komentář. I díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha
:C.H.Beck, 2004 47-52 s.). Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom,
že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání
pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy.
Při posuzování viny obviněného z trestného činu křivého obvinění podle § 174
odst. 1 tr. zák. se nestačí zabývat otázkou, zda křivě obviněná osoba, skutečně
spáchala trestný čin, nebo byla stíhaná nebo odsouzená, ale zda lze prokázat,
že pachatel z hlediska subjektivní stránky trestného činu chtěl, nebo si byl
vědom, že obviňuje jinou osobu nepravdivě a byl s tím srozuměn a současně chtěl
nebo byl alespoň srozuměn s tím, že v důsledku jeho obvinění bude tato osoba
trestně stíhána (srov. rozhodnutí č. 63/1991 Sb. rozh. tr.). Přitom pro
naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu není rozhodné, zda křivě
obviněná osoba byla skutečně v důsledku lživého obvinění pachatele obviněna a
trestně stíhána či nikoliv. Podstatná je skutečnost, že pachatel lživě obvinil
určitou osobu s úmyslem přivodit její trestní stíhání, tedy vědomě nepravdivě
informoval o důležitých skutkových okolnostech, jež se vztahují se ke
konkrétnímu trestnému činu (skutku) a ke konkrétní osobě, a toto lživé obvinění
směřující proti takové osobě učinil u orgánu činného v trestním řízení se
záměrem, aby inicioval její trestní stíhání. Znaky posuzovaného trestného činu
budou naplněny jak tehdy, když nepravdivé obvinění skutečně vedlo nebo alespoň
přispělo k zahájení trestního stíhání vůči osobě lživě obviněné, tak i tehdy,
když orgán činný v trestním řízení neuvěřil tomuto nepravdivému obvinění a
vůbec nezahájil trestní stíhání osoby lživě obviněné. Postačí tedy nepravdivé
obvinění učiněné v úmyslu přivodit trestní stíhání, byť se pachateli nepodařilo
tento úmysl uskutečnit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2006, sp.
zn. 5 Tdo 883/2006, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu
T 943/2007, svazek 31/2007).
V daných souvislostech je na místě znovu připomenout, že podle skutkových
zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu
druhého stupně, obvinění: „… podali na PČR … trestní oznámení na neznámou osobu
pro podezření ze spáchání tr. činu podvodu dle § 250 tr. zák., ve kterém
uvedli, že je vůči nim, v soudním řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod
sp. zn. 47 Cm 96/2003, uplatňována směnka na směnečnou sumu 5.000.000,- Kč,
datovaná 14. 7. 1997 a tato je padělek, protože oni tuto směnku nepodepsali,
přičemž z tohoto oznámení vyplývalo, že se jedná o oznámení proti Ing. P. D. ….
neboť on byl jediný vlastník směnky a tuto měl v držení a jako jediný vůči nim
uplatnil nárok na plnění z této směnky ve shora uvedeném civilním řízení a
tímto mu chtěli přivodit trestní stíhání a vyhnout se tak zaplacení dlužné
částky, přičemž s ohledem na průběh šetření ke sdělení obvinění Ing. D.
nedošlo“.
K tomu nalézací soud, z jehož skutkových závěrů odvolací soud vyšel, ve svém
rozhodnutí poznamenal: „Soud v tomto složitém případě musel vyřešit nejprve
jako předběžnou otázku, zda sporná směnka, kterou obžalovaní napadají jako
falzum, je pravá či nikoliv.“ Po zhodnocení provedených důkazů „jednoznačně
dospěl k závěru, že směnka je pravá“. Dále uvedl: „O pravosti směnky na částku
5.000.000,- Kč soud žádné pochybnosti nemá, a to i s ohledem na závěry
konkurzního řízení. Výsledek tohoto řízení sice na první pohled vyznívá ve
prospěch obžalovaných a tito ho také v tomto smyslu demagogicky prezentují. Je
však třeba si uvědomit, že konkurz nebyl prohlášen pouze s ohledem na spornost
pohledávek, neboť jak je znáno, konkurzní soud pouze zkoumá podmínky pro
prohlášení konkurzu a nezkoumá existenci pohledávky jako takové nebo
oprávněnost uplatněného nároku… Obžalovaní se obrátili na orgány činné v tr.
řízení, aniž by vyčkali pravomocného rozhodnutí ve věci 47 Cm 96/2003. Veškerá
snaha měla směřovat k oddálení plnění jejich závazků a jedním z prostředků bylo
i podání tr. oznámení, kdy sice obžalovaní tvrdí, že nesměřovalo proti Ing. D.,
ale obžalovaní věděli, že Ing. D. má v držení originál pravé směnky, jako
jediný majitel směnky uplatnil vůči nim pohledávku u soudu a vzhledem k tomu,
že z obsahu tr. oznámení vyplývá, že soudu předloženou směnku oznamovatelé
nikdy nepodepsali, a to ani svým jménem, ani jménem výstavce společnosti
nakladatelství H., muselo být obžalovaným zřejmé, že jediným, kdo může být
podezřelý z tr. činu podvodu event. z tr. činu padělání a pozměňování veřejné
listiny či jiného tr. činu, je pouze Ing. D., který vůči nim směnku uplatňoval
již v konkurzním řízení ve věci 37 K 9/2000. V souvislosti s podezřením z tr.
činu podvodu byl Ing. D. prověřován PČR… a teprve usnesením ze dne 6. 8. 2004
byla předmětná věc odložena aniž by došlo ke sdělení obvinění… Trestní
oznámení, i když bylo na neznámou osobu, směřovalo vůči Ing. P. D., kterého
obžalovaní křivě obvinili a byli přinejmenším srozuměni s tím, že může být
obviněn z tr. činu podvodu neboť z kontextu jejich podání mimo jiné vyplývá, že
Ing. D. uvedl soud v omyl, když uplatnil vůči obžalovaným „falešnou“ směnku
snažil se tak neoprávněně, ke škodě cizího majetku obohatit… Obžalovaní tedy
vědomě lhali a byli srozuměni s tím, že pokud dojde k tr. stíhání Ing. P. D.,
event. k jeho odsouzení, bude pro ně snadnější, aby v civilním řízení
prokázali, že nejsou dlužníky Ing. D. a zbaví se tak povinnosti svůj závazek
5.000.000,- Kč uhradit.“
Odvolací soud pak dodal, že: „Z odborného vyjádření K. ú. v P. však jednoznačně
vyplývá, že pisateli na předmětné směnce ze dne 14. 7. 1997 jsou oba
obžalovaní, což koresponduje jednak s výpovědí poškozeného Ing. D. a také s
výpovědí jejich bývalého právního zástupce JUDr. C., který jednoznačně ve své
výpovědi u hlavního líčení potvrdil, že oba obžalovaní tento den, v jeho
kanceláři, podepsali dvě směnky, a to jak na částku 5 mil. Kč, tak na částku 15
mil. Kč, přičemž směnka, znějící na částku 15 mil. Kč měla sloužit jako
příslušenství nebo další zajištění dluhu ve výši 5 mil. Kč, což v obchodním
světě není nic neobvyklého… Je tedy nepochybné, že oba obžalovaní, ve snaze
nezaplatit poškozenému dluh, na něj podali trestní oznámení, jak citováno
shora, obvinili jej z trestného činu podvodu v úmyslu mu přivodit trestní
stíhání.“
Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů tedy vyplývá, že obvinění dne 30.
1. 2004 podali na Policii České republiky trestní oznámení na neznámého
pachatele pro trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák., ve kterém vědomě a
záměrně uvedli nepravdivé údaje, a to že směnka datovaná dnem 14. 7. 1997 na
částku 5.000.000,- Kč, jež je vůči nim uplatňována v soudním řízení vedeném u
Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 96/2003, je padělek, ačkoliv jim bylo
známo, že tato směnka je pravá, neboť ji v minulosti podepsali jako avalové.
Byť ve svém podání výslovně nezmínili jméno údajného pachatele, z jeho obsahu
dostatečně spolehlivě a jednoznačně vyplývalo, že toto směřuje proti Ing. P.
D., neboť dotyčný byl jediným vlastníkem předmětné směnky, měl tuto v držení a
byl to právě on, kdo vůči obviněným uplatnil nárok na plnění z této směnky ve
shora specifikovaném civilním řízení. Předmětné trestní oznámení zahrnovalo
skutečnosti natolik věcné, určité a závažné, že byly způsobilé vyvolat trestní
stíhání konkrétní osoby, Ing. P. D., a v žádném případě nešlo o pouhé vyslovení
podezření ze spáchání trestného činu neznámým pachatelem, jak prezentují
obvinění. Naopak, je zjevné, že obvinění svým trestním oznámením, v němž vědomě
uvedli nepravdivé skutečnosti, sledovali právě iniciování trestního stíhání
Ing. P. D. (pro jimi tvrzený trestný čin; jednání, jehož se měl podle jejich
nepravdivých tvrzení dopustit, by však zakládalo především znaky skutkové
podstaty trestného činu padělání a pozměňování peněz podle § 140 tr. zák. za
použití § 143 tr. zák.), jelikož byli přesvědčeni, že pokud bude v souvislosti
s danou směnkou trestně stíhán, eventuálně i odsouzen, bude pro ně snazší v
civilním řízení prokázat, že nejsou jeho dlužníky, a zbavit se tak povinnosti
zaplatit mu směnečnou sumu ve výši 5.000.000,- Kč. Stručně shrnuto, vědomě
lživě obvinili jmenovaného poškozeného z trestného činu v úmyslu přivodit jeho
trestní stíhání. Je tak zřejmé mimo jiné úmyslné zavinění obou obviněných, a to
ve formě přímého úmyslu podle § 4 písm. a) tr. zák. Dodat lze, že skutečnost,
že na základě jejich trestního oznámení nebylo nakonec trestní stíhání proti
Ing. P. D. zahájeno, není, jak je z výše rozvedených teoretických východisek
patrné, vůbec rozhodná.
Nelze přitom pochybovat, že obvinění jednali jako spolupachatelé podle § 9
odst. 2 tr. zák. (byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více
osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama).
Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a
úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze
spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného
činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen
některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen
souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je
alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k
přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou
podstatu a působí současně (srov. např. rozhodnutí č. 36/1973 Sb. rozh. tr.).
Vždy však spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí
naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného
činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni
spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné
přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako
činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje
tvořícího ve svém celku trestné jednání („spolupachatelem jest také ten, kdo
přispěl k provedení činu částečně, třebas v roli podřízené, jen když byl veden
týmž úmyslem, jako ostatní pachatelé“ - viz rozhodnutí č. 786/1922 Sb. rozh.
NS).
Lze tak konstatovat, že právní závěry odvolacího soudu nejsou v nesouladu s
vykonanými skutkovými zjištěními. V souvislosti s tím je na místě připomenout,
že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s
vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci
odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat
za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i
s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III.
ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li
podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v
posuzované věci shledal, že dovolání nebyla podána z důvodů stanovených
zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jejich
odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
tak učinil v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 25. září 2008
Předseda
senátu :
JUDr. Vladimír Veselý