USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 12. 2024 o dovolání, které podal obviněný L. M. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 7. 2024, č. j. 8 To 204/2024-456, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 3 T 67/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 10. 4. 2024, č. j. 3 T 67/2023-420, byl obviněný uznán vinným přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen jednak k trestu odnětí svobody v trvání 28 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a jednak k trestu propadnutí věci a to čtyř kovových komponentů spouštěcího mechanismu střelné zbraně, jednoho kusu náboje jednoho kusu textilního pouzdra s koženými prvky s obsahem čtyř zásobníků do samonabíjecí pušky SA vzor 24 a jednoho kusu koženého pouzdra na čtyři kusy zásobníků do samopalu vzor 58.
2. Uvedeného přečinu se podle skutkových zjištění prvostupňového soudu dopustil zjednodušeně řečeno tím, že 6. 2. 2023 v podvečerních hodinách vyhledal v restauraci, kde pracovala, poškozenou S. Ž., po níž požadoval, aby mu s jejím tehdejším přítelem M. L. vrátili všechny zbraně, které měl M. L. odcizit z vozidla Jeep Cherokee, a poté, co se mu poškozená snažila vysvětlit, že žádné zbraně neukradli, jí zvýšeným hlasem řekl, že jestli mu bude lhát do očí, tak ji zbije a dále, že když mu zbraně nevydají, aby je mohl dát blíže nezjištěným lidem, tak jim bude muset ukázat dům, kde Ž. s přítelem bydlí a ti lidé jejich dům celý rozstřílí.
3. Odvolání obviněného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16. 7. 2024, č. j. 8 To 204/2024-456, podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání. To opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř.
5. Prvý dovolací důvod shledal v tom, že soudce prvostupňového soudu byl vůči dovolateli podjatý, o čemž svědčí odůvodnění uvedené v usneseních o prodloužení vazby, kde – jak deklaroval Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 2498/23 – došlo k porušení principu presumpce neviny. V odůvodnění zmíněných usnesení prvostupňový soud uvedl, že o vině obviněného nejsou pochybnosti, aniž v dané fázi řízení byli vyslechnuti přímí svědci. Stížnostní soud námitku podjatosti shledal nedůvodnou a stejně tak shledal nedůvodnými i obě stížnosti proti tehdejším prvostupňovým rozhodnutím o ponechání obviněného ve vazbě.
6. Druhý dovolací důvod spatřoval obviněný v tom, že prvostupňový soud nevyhodnotil správně provedené důkazy a dospěl k nesprávným skutkovým závěrům o průběhu skutku. Obviněný s poškozenou jednal pouze inkriminovaného večera za přítomnosti dalších osob, z jejichž výpovědi vyplývá, že incident se odehrál jinak, než jak je popsán v odsuzujícím rozsudku. Následně obviněný poškozenou již nikdy nekontaktoval, což rovněž svědčí o tom, že obsah a intenzita hovoru s ní neodpovídá tomu, jak poškozená líčí. Pokud by obviněný činil takový nátlak, jak je tvrzeno, jistě by se ji pokusil kontaktovat znovu. Kamerový záznam nezachycuje okamžik příchodu obviněného a ostatních osob, není tedy jasné, jak s poškozenou hovořila její matka, přičemž podle výpovědi svědka K. byla poškozena rozrušena již po rozhovoru s ní. Kamerový záznam tedy není interpretován správně, dovodil-li z něho prvostupňový soud, že výrazná gestikulace obviněného znamenala hrozbu. Poškozená se s obviněným zná dlouhá léta a zná i způsob jeho mluvy, kterou běžně doprovází gesty. Z kamerového záznamu navíc plyne, že poškozená i nadále vykonávala svou práci, její kolega si ničeho nestandardního na chování obviněného nevšiml stejně jako okolo sedící hosté restaurace. Poškozená kromě toho předtím, než zavolala policii, dvakrát telefonovala se svým tehdejším přítelem M. L., u něhož byl prokázán sklon k agresivnímu chování a dominantní tlak na poškozenou. I poškozená připustila, že následně již nevěřila L. tvrzení, že obviněnému nic neukradl a obviněný se tak oprávněně dožadoval svých věcí. Obviněný popis skutku označil za zcela nesprávný i v tom, že nebyla prokázána existence jakýchkoliv zbraní, které měly být uschovány ve vozidle Jeep Cherokee.
7. Dovolatel dále namítl předpojaté zacházení ve vztahu k svědkovi K., který byl rovnou předveden bez řádného předchozího předvolání, aniž by se jednalo o nezbytný postup. Soudům nižších stupňů dále vyčetl, že nepřihlédly k negativnímu jednání poškozené, která v minulosti nepravdivě obvinila jinou osobu z trestného činu, a která je uživatelkou omamných látek, což naopak u obviněného bylo shledáno jako přitěžující.
8. Obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil příslušnému soudu k projednání a novému rozhodnutí v jiném složení senátu.
9. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Předně poukázal na nepřesnost podaného dovolání, v němž obviněný sice formálně označil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., toto označení však
doplnil dovětkem, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právní posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, což ve skutečnosti odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. účinného od 1. 1. 2022. Ta část dovolacích námitek, jimiž obviněný vyjádřil nespokojenost s právním posouzením stíhaného jednání, je fakticky zaměřena výlučně proti skutkovým zjištěním a tyto námitky, tak pod označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřazovat nelze. Korektnost právního posouzení skutku je totiž hodnocena výlučně optikou skutkových závěrů vymezených ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku a rozvedených v odůvodnění rozhodnutí obou stupňů a takto zjištěnému jednání odpovídá shledaná právní kvalifikace.
10. I pokud by obviněný fakticky označil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (účinného od 1. 1. 2022), pak takové jeho námitky by bylo nutno označit za zjevně neopodstatněné. Skutková zjištění obou soudů vyplývají z provedených důkazů po jejich náležitém vyhodnocení souladném s principy elementární logiky. Obviněný je tak spolehlivě usvědčován výpovědí samotné poškozené, jež je potvrzována výpověďmi sourozenců L. a kamerovým záznamem, ze kterého jsou dobře patrná gesta obviněného při hovoru s poškozenou, jakož i to, že poškozená poté plakala. Její pláč zmínil i svědek M. Okresní soud se také náležitě vypořádal s rozdíly ve výpovědích poškozené a obviněného i slyšených svědků a vysvětlil, proč uvěřil výpovědím poškozené a sourozenců L. a nikoli vyjádřením obviněného a v jeho prospěch vypovídajících svědků K. a P.
11. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. státní zástupce uvedl, že obviněný vznesl výhrady proti samosoudci prvostupňového soudu již v průběhu hlavních líčení, na což prvostupňový soud reagoval usnesením ze dne 1. 11. 2023, č. j. 3 T 67/2023-338, a stížnostní soud pak usnesením ze dne 14. 11. 2023, č. j. 8 To 343/2023-357. Státní zástupce tak shledal za splněnu formální podmínku pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu – totiž uplatnění okolnosti, jež má vést k vyloučení justičního orgánu, v předcházejícím řízení.
12. Věcně však naplnění důvodu pro vyloučení samosoudce prvostupňového soudu státní zástupce neshledal. Vyzdvihl, že způsob vedení řízení nemůže vést k obecné pochybnosti o schopnosti soudce nestranně a objektivně rozhodnout. Připustil, že samosoudce pochybil, pokud usnesení o ponechání obviněného ve vazbě dostatečně nezdůvodnil a vyjadřoval se v něm kategoricky tak, že se obviněný dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu. Tento nedostatek nezhojil ani stížnostní soud, na což pak reagoval Ústavní soud nálezem sp. zn. III. ÚS 2498/23, v němž označil kategorické tvrzení samosoudce za nepřípustné a odporující zásadě presumpce neviny. Tato skutečnost však ještě nesvědčí o negativním vztahu soudce prvostupňového soudu k obviněnému, který by zavdával pochybnosti o jeho nestrannosti. To platí tím spíše, že samosoudce v rámci následného rozhodování obviněného z vazby propustil. Státní zástupce proto uzavřel, že dovolatelem zpochybňované kroky samosoudce prvostupňového soudu důvody pro jeho vyloučení nenaplňují. Důvody pro vyloučení nejsou dány ani u odvolacího senátu, který byl odlišný oproti senátu, jenž rozhodoval o stížnosti obviněného do usnesení o jeho ponechání ve vazbě.
13. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
14. Dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobu oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání splňuje obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
15. Obviněný založil své dovolání na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř. Respektive takto dovolací důvody označil paragrafovým zněním a obsahově těmto dovolacím důvodům odpovídají i jednotlivé vznášené námitky. Stran druhého dovolacího důvodu však dovolatel rozporně s paragrafovým označením [§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] uvedl zákonné znění dovolacího důvodu (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení), které přísluší k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Vzhledem k obsahovému vymezení námitek lze usuzovat, že dovolatelem užité zákonné znění druhého dovolacího důvodu je důsledkem buď písařské chyby anebo použitím dříve účinného znění trestního řádu, jak ve svém vyjádření dovodil i státní zástupce.
16. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda jím vznesené námitky odpovídají obsahově uplatněným důvodům dovolání [tj. důvodům podle § 265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř. účinného od 1. 1. 2022] a poté na vyhodnocení, zda jim lze přiznat důvodnost.
17. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným obsahově a paragrafovým zněním označených dovolacích důvodů dochází tehdy, když · ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnut [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.], · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.].
18. K naplnění dovolacího důvodu, který obviněný označil jeho zákonným zněním, pak dochází tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].
IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
19. Použití tohoto dovolacího důvodu brání nesplnění jeho formální podmínky, a to uplatnění okolnosti, jež má být podkladem pro vyloučení justičního orgánu v dřívějších etapách řízení. Dovolatel za onu okolnost, jež má být důvodem pro vyloučení soudce prvostupňového soudu, označuje jeho postup spočívající v porušení presumpce neviny tím, že v rozhodnutích o dalším trvání vazby tento soudce kategoricky vyjádřil svůj názor na dovolatelovu vinu. Chronologicky vzato byla tato okolnost obviněnému známa od 8. 6. 2023, kdy mu bylo doručeno prvostupňové vazební usnesení ze dne 31. 5. 2023, č. j. 3 T 67/2023-248. Obdobnou formulaci prvostupňový soud učinil i v navazujícím vazebním usnesení ze dne 27. 9. 2023, č. j. 3 T 67/2023-302, jež bylo obviněnému doručeno dne 5. 10. 2023. Obviněný proti oběma těmto vazebním usnesením brojil stížnostmi, které druhostupňový soud zamítl (učiněné výroky napadených usnesení shledal správnými), přičemž ve svém odůvodnění korigoval nepřesně formulovaný kategorický závěr prvostupňového soudu na přesné vyjádření jeho skutečného obsahu, totiž na existenci přetrvávajícího důvodného podezření ze stíhané trestné činnosti.
20. Dne 12. 10. 2023 obviněný sice vznesl námitku podjatosti soudce prvostupňového soudu (viz č. l. 325), stalo se tak však nikoliv z důvodu, že tento soudce by porušil zásadu presumpce neviny, ale pro způsob vedení řízení (předvedení svědka K., charakter dotazu na svědkyni P., subjektivní interpretace výpovědi poškozené, jíž byly adresovány návodné otázky, nepřipuštění dotazů na drogovou minulost poškozené apod.) a dále pro ovlivnění soudce dřívějšími kauzami obviněného, které řešil. Okolnost porušení presumpce neviny, jež by měla vést k vyloučení soudce prvostupňového soudu, nezazněla ani v rámci stížnosti, kterou obviněný podal proti usnesení, jímž prvostupňový soud rozhodl, že samosoudce Ladislav Sobotka není vyloučen.
21. Námitka, že prvostupňový soud porušil presumpci neviny, byla obviněným zmíněna toliko dne 20. 9. 2023 v podané ústavní stížnosti (č. l. 329). Tou obviněný brojil nejen proti druhostupňovému rozhodnutí o jeho ponechání ve vazbě (usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2023, č. j. 4 To 68/2023-260), ale i proti prvostupňovému rozhodnutí ze dne 31. 5. 2023, č. j. 3 T 67/2023-248, jež bylo označeným druhostupňovým rozhodnutím přezkoumáváno. Ústavní soud podané ústavní stížnosti zčásti vyhověl, kdy zrušil druhostupňové rozhodnutí, ovšem ve zbývající části ústavní stížnost odmítl. Ústavní soud sice upozornil na nesprávnost kategorického vymezení prvostupňového soudu o vině obviněného a takové tvrzení označil za nepřípustné a předjímající závěr o stěžovatelově vině, jak však vyplývá z odůvodnění zmíněného nálezu (konkrétně z jeho bodu 32.), důvodem pro zásah Ústavního soudu nebyla skutečnost, že prvostupňový soud předjímal závěr o vině obviněného, nýbrž nedostatečnost odůvodnění jak stran přetrvávání shledávaného vazebního důvodu, tak ohledně (ne)možnosti jeho nahrazení jiným opatřením. Tomu nasvědčuje i to, že Ústavní soud zrušil pouze druhostupňové rozhodnutí s tím, že ve stížnostním řízení lze zhojit vady, jichž se prvostupňový soud dopustil. Pokud by Ústavní soud dovozoval, že okresní soud byl podjatý pro porušení presumpce neviny, pak by nemohlo obstát ani prvostupňové rozhodnutí a Ústavní soud by nepřipustil další nezákonné počínání, jež by mělo spočívat v dalším vedení řízení vyloučeným soudcem.
22. Ostatně ani obviněný takový závěr z nálezu Ústavního soudu nevyvodil, protože dne 6. 12. 2023 adresoval okresnímu soudu žádost o své propuštění z vazby, v níž nezmiňuje potřebu rozhodnout v obsazení jiným soudcem. Následně ani nijak nebrojí proti tomu, že tento soudce dne 6. 12. 2023 vede hlavní líčení, v němž jsou prováděny důkazy, a že tento soudce rozhoduje i o aktualizované žádosti obviněného o propuštění z vazby opírané právě o předmětný nález. Námitka podjatosti okresního soudu pak není vznesena ani následně, kdy proběhnou hlavní líčení, a to ve dnech 16. 1. 2024 a 12. 3. 2024, v nichž je prováděno dokazování a dále dne 10. 4. 2024, v němž je rovněž provedeno dokazování a po přednesu závěrečných řečí je vyhlášen prvostupňový rozsudek. Námitka podjatosti opíraná o porušení presumpce neviny pak není uplatněna ani v podaném odvolání. Tam obviněný sice zmiňuje zaujatost soudu vůči sobě, ale zcela nekonkrétně a jen užitím slova „zaujatost“, aniž by jakkoliv specifikoval, v čem tato zaujatost má spočívat. Stejně tak není námitka podjatosti opřená o porušení presumpce neviny uplatněna ve veřejném zasedání o odvolání.
23. Ze shora popsané geneze je patrné, že obviněný o okolnosti, jež by měla zakládat vyloučení prvostupňového soudu a jež měla spočívat v tom, že prvostupňový soud porušil presumpci neviny, věděl již od 8. 6. 2023, nejpozději však od počátku prosince 2023, kdy disponoval ústavním nálezem sp. zn. III. ÚS 2498/23. Přestože mu tato okolnost byla známa v tehdy probíhající prvostupňové fázi trestního řízení, nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
24. Je vhodné dodat, že možnost uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. nezakládá a) sama skutečnost, že obviněný v řízení před soudy nižších stupňů uplatnil námitku podjatosti soudce, jak se v posuzované věci stalo (avšak na podkladě jiných námitek), b) ani ten fakt, že jako okolnost, která by měla odůvodnit vyloučení soudce z rozhodování, uplatnil námitku porušení presumpce neviny v důsledku formulace obsažené v jím vyhotovených rozhodnutích o vazbě, tedy výhradu shodnou s námitkou dovolací, v řízení před Ústavním soudem.
25. Z dikce citovaného ustanovení plyne, že obviněný byl povinen (jelikož o okolnosti uplatněné ve svém dovolání prokazatelně věděl již v průběhu řízení před soudem prvního stupně), chtěl-li dosáhnout možnosti vznesení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. v řízení o dovolání, uplatnit tuto okolnost, tj. vznesení námitky podjatosti pro porušení presumpce neviny z důvodu způsobu odůvodnění rozhodnutí o vazbě, nejpozději v řízení před odvolacím soudem. Pokud tak – v řízení před obecnými soudy – neučil, nemůže tento dovolací důvod účinným způsobem uplatnit, neboť tomu brání jeho dikce (tento důvod nelze použít … etc.).
IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
26. Úvodem je vhodné zmínit, že znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip. Z toho plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 (nověji např. usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24, odkazující na prvně uvedené), podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání“. Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.
27. Dále je třeba upozornit, že všechny dovolací výhrady podřaditelné pod tento dovolací důvod jsou opakováním argumentace vznášené již v prvostupňovém i druhostupňovém řízení. Oba soudy na ně patřičně reagovaly a vypořádaly se s nimi a obviněnému poskytly náležité vysvětlení, proč jim nedaly za pravdu. Na argumentaci obou soudů lze proto v mnohém odkázat i z hlediska tohoto nyní uplatněného dovolacího důvodu. V tomto ohledu lze připomenout i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
28. Námitky dovolatele se s prvou alternativou zmíněného dovolacího důvodu spíše míjejí, neboť představují pouze prostou polemiku s hodnotícími úvahami prvostupňového soudu, aniž by označoval zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s provedenými důkazy. Obviněný předkládá vlastní názor na to, jak měly soudy důkazy hodnotit, netvrdí však, že by z důkazů, které vzaly za věrohodné soudy nižších stupňů, nebylo možno činit skutkový závěr, jaký zmíněné soudy učinily. Dovolatel „toliko“ namítá, že při jiném náhledu na opatřené důkazy by takový skutkový závěr možný nebyl, uplatňuje však vlastní optiku, která soudy nižších stupňů akceptována nebyla. Jinak řečeno, domáhá se, aby nižší soudy přijaly logiku jeho úvah, opomíjí však, že hodnocení důkazů je doménou soudů, před nimiž je důkaz proveden, a jde-li o komplexní posouzení všech aspektů důkazního řízení nevykazující trhlinu v logice úvah, pak takové hodnocení nelze označovat za vadné jen proto, že nevyhovuje představě dovolatele a jím uplatňované logice.
29. Pokud by však námitky obviněného rozporující charakter jeho apelů na poškozenou coby výhrůžek bylo možno s jistou měrou tolerance pod prvou alternativu zmíněného dovolacího důvodu podřadit, pak jde o námitky zjevně neopodstatněné. Obviněný totiž na provedené důkazy nazírá selektivně a jednotlivě, nikoliv též v jejich vzájemném souhrnu. Upřednostňuje a zveličuje význam obsahu těch důkazů, které vyhovují jeho představám, a naopak upozaďuje či opomíjí ty důkazy, které se mu nehodí. Naproti tomu hodnotící úvahy nižších soudů jsou dostatečně podrobné, přesvědčivé a zaobírají se provedenými důkazy nejen jednotlivě, ale i v jejich vzájemné provázanosti. Neopomíjejí tedy žádný prvek provedeného dokazování, nevykazují žádnou logickou mezeru a vypořádávají se právě i s důkazy, které obviněný vyzdvihuje. Takto nižší soudy podrobně a přiléhavě vysvětlily, proč výpovědi svědků P. a K. pokládají za nevěrohodné, i z jakých důvodů odmítly dovolatelem prosazovaný závěr o přecitlivělosti a dramatizaci poškozené. Vyložily rovněž, proč výpověď poškozené v projednávaném případě pokládají za věrohodnou, byť její obecná věrohodnost může být zasažena tím, že v minulosti poskytla v jiné kauze výpověď, která věrohodnou shledána nebyla.
30. Námitka zpochybňující charakter a intenzitu komunikace, kterou obviněný vedl s poškozenou, poukazem na to, že chtěl-li by na ni vyvíjet nátlak, jistě by se ji pokusil kontaktovat znovu, je lichá a představuje alternativní skutkový děj dotvářející podmínku, která vždy splněna být nemusí. Tak jako si lze představit urputného vyděrače, který opakovaně dotírá na vydíraného, lze na druhé straně spektra nalézt i epizodní či jednorázové vyděračské projevy, které odezní a žádné pokračování již nemají. Z pouhé skutečnosti, že nedochází ke gradaci či postupnému vršení dalších vyděračských apelů na vydíraného, proto nelze dovozovat nějakou mírnost či laskavost již proběhlé interakce a devalvovat tak její charakter a intenzitu.
31. Neopodstatněná je rovněž námitka, že kamerový záznam nezachycuje způsob rozhovoru poškozené s její matkou – svědkyní P. Pro posouzení jednání obviněného totiž není podstatné předpolí, které mohlo pramenit z rozhovoru poškozené s matkou, ale způsob jednání, jímž se vůči poškozené vymezoval obviněný. Kamerový záznam pak zachycuje jeho gestikulaci, která zapadá do toho, jak poškozená popisuje obsah hovoru.
32. Charakter a intenzita komunikace adresované obviněným poškozené pak nemůže být zpochybněna ani tím, že poškozená dále vykonávala svou práci nebo že její kolega si žádného nestandardního chování obviněného nevšiml. Spektrum reakcí vydírané osoby na nátlak je v závislosti na osobnostním nastavení poměrně široké a sahá od zhroucení vydíraného až po jeho razantní obranu zahrnující třeba i atak na vyděrače. Různorodé je i časové hledisko reakce na vyděračský apel, přičemž nezřídka v reaktibilitě vydíraného hraje roli jistý moment překvapení, zaskočení vznášeným požadavkem apod. Takže reakce sama se nemusí dostavit okamžitě, ale probíhá až poté, co si vydíraná osoba dokáže uvědomit situaci, které byla vystavena. Není proto nic divného a věrohodnost poškozené nikterak nenarušuje, že se okamžitě nezhroutila, ale po určitou dobu nadále vykonávala svou práci, byť s pláčem, popř. že kontaktovala svého tehdejšího přítele, jehož se vyděračský apel rovněž týkal, před tím, než přivolala policii. Na charakteru a intenzitě jednání obviněného, jak je líčí poškozená, nemůže nic měnit ani to, že její kolega si nevšiml nestandardního chování obviněného. Vyděračské jednání obviněného a ostatně ani prvotní reakce poškozené na ně, se neodehrály „jakýmsi jevištním způsobem“, kdy by díky buď aranžmá dané situace, anebo intenzitě jednotlivých projevů upoutaly pozornost širokého okolí, které by pro jejich nepřehlédnutelnost a atraktivitu neregistrovalo nic jiného a soustředilo se výlučně na odehrávající se drama. Kolega poškozené vykonával svou práci, při níž tak nemusel zaregistrovat jednání obviněného, což však neznamená, že toto se neodehrálo tak, jak uvádí poškozená.
33. Zcela bezpředmětná je námitka brojící proti popisu skutku poukazem na to, že nebyla prokázána existence jakýchkoliv zbraní, které měly být uschovány ve vozidle Jeep Cherokee. Takovou (ne)existencí totiž nelze mít za rozhodné skutkové zjištění týkající se znaků skutkové podstaty souzeného deliktu. Trestný čin vydírání totiž nevyžaduje, aby adresát vyděračských výhrůžek věděl, že požadavky na něm vynucované jsou reálné. Ať už by tedy oněmi věcmi, které obviněný požadoval po poškozené a jejím příteli L. vydat, bylo cokoliv, a dokonce i kdyby šlo o věci, které by obviněnému po právu náležely, neznamenalo by to, že stran nich by se obviněný nemohl dopustit vydírání, pokud by vydání věcí požadoval způsobem, jak líčí poškozená. I kdyby tedy pachatel (např. z důvodu svého omylu) požadoval po vydíraném splnění zcela nereálného požadavku, neznamenalo by to, že by takové jednání nemohlo být kvalifikováno jako vydírání. Obviněným namítaná existence či neexistence zbraní tak nehraje žádnou roli a nic nemění na skutkových závěrech, které nevycházejí z toho, že zbraně existovaly, ale spočívají v tom, že požadavek na vydání zbraní ze strany obviněného zazněl.
34. Uplatněný (ale ani žádný jiný) dovolací důvod pak nenaplňuje procedurální výhrada obviněného brojící proti tomu, že svědek K. byl k hlavnímu líčení předveden bez předcházejícího předvolání.
IV./3. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
35. K tomuto dovolacímu důvodu označenému v dovolání jeho nikoli paragrafovým, nýbrž zákonným zněním (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku), pak obviněný nevznesl žádné námitky, na něž by mohl Nejvyšší soud jakkoli reagovat.
V. Způsob rozhodnutí
36. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten ve svém dovolání jednak uplatnil dovolací důvod, který nelze použít [§ 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.] a jednak vznesl námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem sice věcně nerozešly, jsou však zjevně neopodstatněné [§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
37. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265 tr. ř.).
V Brně dne 12. 12. 2024
JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu
Zpracoval: Mgr. Ondřej Vítů