U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25.
dubna 2013 o dovolání, které podal obviněný Z. J., proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 9 To 44/2012, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře
pod sp. zn. 18 T 6/2009, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 15.
6. 2011, sp. zn. 18 T 6/2009, byl obviněný Z. J. (dále jen „obviněný“) uznán
vinným v bodech 1) - 2) zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a)
zák. č. 40/2009 Sb.,trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„tr. zákoník“) a v bodech 3) – 37) zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst.
5 písm. a) tr. zákoníku. Za tyto zločiny byl obviněný podle § 209 odst. 5 tr.
zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b),
odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1 tr.
zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu
výkonu podnikání s předmětem činnosti nákup zboží za účelem jeho prodeje a
prodej na dobu pěti let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k
povinnosti zaplatit na náhradě škody v rozsudku uvedeným poškozeným vyčíslené
částky.
Naproti tomu byl obviněný zproštěn obžaloby státní zástupkyně Krajského
státního zastupitelství v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 27. 3.
2009, sp. zn. 2 KZV 5/2007, podle § 226 písm. a) tr. ř. pro dílčí útok pod
bodem 14) obžaloby, posuzovaný obžalobou jako trestný čin podvodu podle § 250
odst. 1, odst. 4 tr. zák. a podle § 226 písm. b) tr. ř. pro dílčí útok pod
bodem 17) obžaloby, posuzovaný obžalobou jako trestný čin podvodu podle § 250
odst. 1, odst. 4 tr. zák.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku obviněný Z. J. podal, rozhodl ve druhém
stupni Vrchní soud v Praze. Rozsudkem ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 9 To 44/2012,
podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. z podnětu obviněným podaného
odvolání napadený rozsudek v celé odsuzující části zrušil a podle § 259 odst. 3
tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného Z. J. uznal vinným v bodě I) trestným
činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. č. 140/1961 Sb. a
v bodě II.) zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm.
a) tr. zákoníku. Za to ho podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43
odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti
let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s
dozorem. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému uložil trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikání s předmětem činnosti nákup zboží
za účelem jeho prodeje a prodej na dobu pěti let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř.
byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody v rozsudku uvedeným
poškozeným vyčíslené částky. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byli poškození Česká
spořitelna, a. s., Praha 4, Olbrachtova 1929/62, IČ 45244782, a J.N., odkázáni
s celým uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních.
Naproti tomu obviněného zprostil obžaloby státní zástupkyně Krajského státního
zastupitelství v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 27. 3. 2009,
sp. zn. 2 KZV 5/2007, podle § 226 písm. b) tr. ř. pro jednání pod bodem 1)
obžaloby, kterým měl spáchat dílčí útok pokračujícího trestného činu podvodu
podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. a pro jednání pod body 4), 15), 16) a 37)
obžaloby, kterým měl spáchat dílčí útoky dalšího trestného činu podvodu podle §
250 odst. 1, odst. 4 tr. zák.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze (výrokům o vině v bodech I. a
II.) podal obviněný Z. J. (dále jen „obviněný“) dovolání, které doplnil svým
podáním datovaným dnem 14. 11. 2012, označeným jako „doplnění dovolání“,
přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho
názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení, neboť v jeho případě se nejedná o trestný
čin. S ohledem na to, že své dovolací námitky obviněný směřoval do skutkových
závěrů soudů obou stupňů a do hodnocení důkazů, které vyústily v nesprávné
hmotně právní posouzení skutku, úvodem poukázal na nález Ústavního soudu sp.
zn. I. ÚS 4/04, ze dne 23. 3. 2004, který vyslovil, že dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze interpretovat a aplikovat příliš rigorózně a
restriktivně, ale spíše volněji a extenzivně, když nelze striktně oddělovat
nesprávné zjištění skutkového stavu od nesprávné právní kvalifikace skutku,
jelikož jde v podstatě o dvě neoddělitelné kategorie. Takový restriktivní
výklad by totiž bránil tomu, aby byly napraveny vady právního posouzení, které
mají základ v nesprávném zjištění skutkového stavu věci. Na tento výklad
navázal obviněný odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp.
zn. 7 Tdo 801/2008, v němž tento uvedl, že zásadně není oprávněn přezkoumávat
skutkový stav, ledaže jde o případ tzv. extrémního rozporu mezi důkazy a
skutkovými zjištěními soudu. Podle obviněného k takovému extrémnímu rozporu
mezi provedenými důkazy a závěry soudu ústícího do nesprávného právního
posouzení došlo i v předmětné trestní věci, když u konkrétních skutků
napadeného rozsudku poukazuje na jednotlivé níže uvedené rozpory v hodnocení
důkazů soudy obou stupňů.
Ke skutku pod bodem I., týkajícího se půjčky od MVDr. J. J. ze dne 28. 8. 1998,
uvedl, že podle svědka měl před poskytnutím půjčky s obviněným delší dobu
obchodní kontakty, byl prakticky jeho tichým společníkem a podílel se na
financování jeho obchodů, ze kterých pak měl finanční profit. Ohledně půjčky ve
výši 3.000.000,- Kč však MVDr. J. tvrdil, že takovým profitem měla být touha
rozjet další obchod, aniž by blíže upřesnil, zda z tohoto obchodu měl obdržet
nějaký zisk. Podle obviněného však zisk byl obsažen již v půjčené částce, neboť
ve skutečnosti mu svědek poskytl méně, než bylo ve smlouvě o půjčce uvedeno. V
tomto směru tedy označil výpověď svědka za nevěrohodnou, neboť půjčoval poměrně
vysokou částku na delší dobu, aniž by očekával její zhodnocení. Pokud svědek
dále potvrdil, že věděl o tom, k jakému účelu má být půjčka použita (na nákup
zboží v Číně a jeho prodej obchodnímu řetězci v Čechách), je pravdou, že
obviněný skutečně tento obchod realizoval. Dodal, že nad rámec uvedeného MVDr. J. vrátil částku ve výši 1.790.000,- Kč a dále částku ve výši 63.750,- Kč, k
čemuž však soudy při svém rozhodování nepřihlédly přesto, že tato skutečnost
byla v rámci řízení doložena příjmovými doklady, které jsou součástí spisu. Popřel, že by svůj dluh neuhradil. Půjčená částka, kterou začal splácet již v
roce 2001, byla uhrazena téměř celá, když v době půjčky se nenacházel v
situaci, kterou by bylo možno označit jako úpadek a nemohl tak předvídat, že by
nemohl svůj dluh vrátit. Byl-li MVDr. J. jeho tichým společníkem, musel mít
přehled o stavu jeho podnikání a při uzavírání smlouvy o půjčce vědět, v jaké
situaci se obviněný nachází a nemohl tak být uveden při poskytování půjčky v
omyl. Ohledně skutku pod bodem II./1., týkajícího se poškozeného M. P.,
obviněný uvedl, že nikdy nepodepsal smlouvu, která měla být tímto doložena do
spisu, neboť tam doložil jakousi ověřenou listinu, která měla být tvrzeným
dokladem o půjčce, ale jejíž pravost soudy i přes jeho námitky, že nikdy
dokument obdobného charakteru nepodepisoval, nezkoumaly. Rovněž mu není známo,
že by tento svědek do spisu doložil smlouvu na částku ve výši 700.000,- Kč,
neboť taková smlouva neexistuje. Půjčka od Ing. J. L. ve výši celkem
2.550.000,- Kč - skutek pod bodem II./4., která měla být vrácena po její
splatnosti a pouze částečně, byla nejen uhrazena celá, ale ještě cca o
1.500.000,- Kč až 2.000.000,- Kč přeplacena. Mimo to Ing. L. obviněnému
samovolně zabavil vozidlo v hodnotě 150.000,- Kč, zpeněžil nemovitost jeho syna
za cca 500.000,- Kč a dále byl na něj převeden byt v hodnotě 900.000,- Kč
včetně vybavení v hodnotě cca 300.000,- Kč. V určitém časovém období mu byla
též měsíčně splácena částka ve výši 50.000,- Kč, když skutečnost, že Ing. L. chodil za obviněným pro splátky pravidelně v roce 2004, kdy mu bylo uhrazeno
cca 15 splátek v hodnotě 50.000,- Kč, a které označil jako úroky, potvrdila mj. svědkyně Ch. Zdůraznil, že sám Ing. L. uvedl, že již dluh po obviněném
neuplatňuje, a to na základě jeho vstřícného jednání. Doklady o platbách Ing. L.
v rozsahu cca 395.000,- Kč byly založeny do spisu a jejich kopie obviněný
přikládá k dovolání. Ohledně skutku pod bodem II./7. obviněný konstatoval, že
V. Š. uhradil dne 4. 2. 2004 nejen částku ve výši 40.000,- Kč, ale také částku
ve výši 300.000,- Kč, a to dne 3. 10. 2003, tedy pouhé čtyři dny po splatnosti
dluhu dne 30. 9. 2003, o čemž svědčí předložené doklady ve spise i jím
předložené kopie. Sám svědek připustil, že na smlouvu o půjčce ve skutečné
hodnotě 335.000,-Kč nechal vystavit směnku na 600.000,- Kč, protože 300.000,-
Kč z této hodnoty činily nezákonné úroky. U skutku pod bodem II./9. poukázal
na to, že svědek Ing. P. K. ho nechal vystavit směnku na úroky i na jistinu,
neboť tušil, že získat finance bude složité, z čehož je tedy zřejmé, že svědek
o jeho finanční situaci věděl a nemohl tak být uveden v omyl. Poškozenému E. Z. - skutek pod bodem II./10, byla dlužná částka hrazena nejdříve ve výši 40.000,-
Kč, a to cca dva měsíce po splatnosti půjčky, poté byla půjčka splácena ve
splátkách po 3.000,- Kč měsíčně a v konečném důsledku byla uhrazena celá. To
potvrzuje zejména svědkyně Ch., a jestliže to svědek Z. popírá, je jeho výpověď
účelová a nepravdivá. Předmětná půjčka byla poskytnuta na základě ústní dohody
a důkazem o její výši je tak pouze výpověď obviněného a E. Z. Ke skutku pod
bodem II./12. ohledně tvrzení, že společnosti FLOP JIH spol. s r. o. nebylo
ničeho uhrazeno, obviněný konstatoval, že celá dlužná částka byla uhrazena
prostřednictvím exekuce, přičemž z jeho prodejny bylo touto společností v roce
2005 odvezeno zboží, které bylo zpeněženo přímo v její prodejně. Rovněž
společnosti MASO Planá, a. s. - skutek pod bodem II./19. byla celá dlužná
částka uhrazena, když svědkyně Ch. potvrdila, že obviněný peníze předal p. J. B., což tento rovněž potvrdil a uvedl, že poškozená společnost MASO Planá, a. s. požaduje uhradit částku toliko ve výši 9.500,- Kč a nikoli částku 39.535,50
Kč, která je uvedena v rozsudku, z čehož vyplývá, že minimálně částka ve výši
30.000,- Kč byla uhrazena. Ke skutku bodem II./22. obviněný poznamenal, že
zboží ze strany společnosti SPAR Šumava, s. r. o. bylo dodáno na počátku roku
2005, přičemž stejný měsíc byly uzavřeny obchody obviněného, zboží neoprávněně
odvezeno společností FLOP JIH spol. s r. o. a přišel tedy o prostředky, ze
kterých chtěl dlužnou částku této společnosti uhradit. Existence ústní dohody
mezi ním a J. N. o půjčce ve výši 23.000,- Kč v případě skutku pod bodem
II./26. nebyla dostatečně prokázána, přičemž ani tento svědek nedokázal přesně
uvést, jakou částku obviněnému půjčil, když za situace, kdy navíc uvedl, že mu
měl určitou částku půjčit i po exekuci, nemohl být stran finanční situace
obviněného uveden v omyl. Ke skutku pod bodem II./30. obviněný konstatoval, že
dlužná částka ve výši 900,- Kč byla řádně a plně uhrazena otci pana L. K.,
neboť pan L. K. se odstěhoval a navíc se pan K. (Pneuservis K.) nedostavil k
soudu a výše dlužné částky tak nebyla potvrzena. V případě skutku pod bodem
II./31. obviněný vytkl, že ačkoliv celá dlužná částka byla uhrazena, jak bylo
potvrzeno majitelem Autoservisu-S.
panem P., je v rozsudku uvedeno, že do
dnešního dne nebyla faktura zaplacena. Ze shora uvedených skutečností je tak
podle obviněného zřejmé, že se soudy obou stupňů u těchto jednotlivých skutků
jeho námitkami nezabývaly, zejména, zda byly některé půjčky skutečně vráceny,
přičemž měly také zkoumat výši úroků, které plynuly z jednotlivých pohledávek,
a které hraničily s lichvou.
V další části svého mimořádného opravného prostředku obviněný uvedl, že pokud
je mu v bodech I) a II) napadeného rozsudku kladeno za vinu, že měl v rámci
jednání s poškozenými zamlčet podstatné skutečnosti a způsobit tak škodu
velkého rozsahu, nebyla skutečnost, zda tyto osoby věděly při uzavírání
jednotlivých smluv v jaké finanční situaci se obviněný nachází, dostatečně
prokázána a není tedy zjevné, z čeho soud druhého stupně dovozuje, že tyto
osoby neměly povědomí o jeho finanční situaci, přestože některé s ohledem na
svůj vztah k němu, o takové situaci vědět musely. Pokud jde o objektivní
stránku uvedeného trestného činu, obviněný namítl, že se na úkor jednotlivých
poškozených nechtěl obohatit, ale pouze se snažil udržet svou podnikatelskou
činnost, aby byl schopen uspokojit jednotlivé věřitele, i přesto, že tak v
některých případech nečinil včas a řádně. Samotná skutečnost, že dlužník
nesplnil svůj závazek k vrácení věci určené podle druhu, zejména peněz ve
stanovené lhůtě, nedokazuje, že tento uvedl věřitele v omyl, aby se ke škodě
jeho majetku obohatil. K naplnění zákonných znaků subjektivní stránky trestného
činu podvodu dle ustanovení § 209 odst. 1 tr. zákoníku je totiž zejména nutné,
aby bylo prokázáno, že pachatel již v době půjčky jednal v úmyslu vypůjčené
peníze buď vůbec nevrátit, nebo je nevrátit ve smluvené lhůtě, nebo jednal s
vědomím, že věci určené podle druhu nebude moci vrátit, a že tím uvádí věřitele
v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil. V daném případě však bylo
prokázáno, že použil finanční prostředky získané z půjček k dalšímu podnikání,
tj. k rozvoji a následně sanaci své podnikatelské činnosti, z čehož je patrné,
že nemohl mít v úmyslu půjčené peníze nevrátit, což vyplývá zejména ze
skutečnosti, že některé půjčky, byť i po splatnosti, alespoň částečně splácel a
podnikatelskou činnost se nadále snažil rozvíjet, tak aby získal další
prostředky k úhradě dluhů, což činil až do roku 2005, kdy došlo k zabavení jeho
veškerého zboží ze strany společnosti FLOP Jih, spol. s r. o. Pokud by šlo
pouze o nedodržení smluvené lhůty, nemohla by být škodou celková dlužná částka,
ale maximálně úroky či ušlý zisk, což by mělo výrazný vliv na posouzení věci a
její subsumpci pod příslušný odstavec skutkové podstaty. Skutečnosti, že byl
nucen splácet vysoké částky, se pak navíc snažili někteří z poškozených zneužít
v tom smyslu, že po něm požadovali, s ohledem na znalost jeho situace,
nezákonné úroky a na půjčky například upisovali podstatně vyšší částky, než
byly ty skutečně půjčené. Některé půjčky pak byly zcela fiktivní a zastíraly
ujednání o nezákonné výši úroků (kupř. půjčka ve výši 600.000,- Kč od pana V. Š. ze dne 28. 8. 2003 popsaná pod skutkem č. II./ 7. napadaného rozsudku). V
tomto směru obviněný zmínil judikaturu dané problematiky se týkající (kupř.
R
38/2001, R 54-I/1967, R 15/1969 a R 57-III/1978), z níž vyplývá, že jestliže
teprve po uzavření smlouvy o půjčce peněz vznikly překážky, které bránily
dlužníkovi splnit závazek z půjčky, a které dlužník nemohl ani předvídat v době
uzavření půjčky, nelze jeho jednání považovat za trestný čin podvodu podle
ustanovení § 209 odst. 1 tr. zákoníku.
Podle svých slov podnikal až do roku 2005, přičemž v dané době měl roční tržbu
okolo 20.000.000,- Kč a zisk z ní činil přibližně okolo 4.000.000,- Kč brutto,
z něhož chtěl postupně hradit veškeré závazky. Náklady pak činily cca
2.000.000,- Kč. Na celkovém výsledku podnikání se podepsalo nestandardní
zabavení zboží a exekuce související s pohledávkou společnosti FLOP JIH, spol.,
s. r. o., neboť kdyby k tomuto zabavení zboží nedošlo, pohledávky by zřejmě
postupně splatil, byť některé se zpožděním. Skutečnost, že byly malé splátky
dluhů průběžně hrazeny, potvrdila zejména svědkyně Ch., což konstatoval v
odůvodnění rozsudku mimo jiné také soud druhého stupně. Podle znalce Ing.
Zbyňka Ziby podnikání obviněného dosahovalo v řádech statisíců ziskovosti v
letech 1999-2005 (tj. v období páchání údajné trestné činnosti), ovšem údajně
tomu tak bylo v míře, která nezabezpečovala tvorbu zdroje na krytí přijatých
půjček. Z uvedeného tak lze dovodit, že podnikatelská očekávání obviněného
nemusela být zcela nereálná a lze předpokládat, že za určitých okolností mohl
dosáhnout ziskovosti, která by umožnila návrat příslušných dlužných částek.
Podle obviněného nelze rovněž pominout, že v době naplnění znaků předmětných
trestných činů obviněný trpěl závažným onemocněním, které mohlo mít vliv na
naplnění subjektivní stránky jeho jednání, když v tomto směru uvedl, že již od
svých osmnácti let trpí roztroušenou sklerózou a tímto onemocněním trpěl také v
době, kdy měla být naplněna skutková podstata shora označených trestných činů.
Shora označené onemocnění může mít zásadní vliv na psychiku člověka a
způsobovat různé psychologické dopady, včetně depresí či naopak euforií. Při
roztroušené skleróze vznikají na mozku léze, které mohou v některých případech,
mimo jiné, vést ke kognitivním potížím, jako jsou poruchy soustředění či
zhoršení paměti. Za některými psychickými stavy mohou naopak stát vedlejší
účinky některých léků používaných při léčbě roztroušené sklerózy. Patří mezi ně
únava, rozrušení, problémy se soustředěním, větší potřeba se vyjadřovat nebo
menší potřeba spánku, v některých případech i lehčí či těžší deprese, kterými
delší dobu trpí, a na které se také léčí.
Taktéž vytkl, že nebyly naplněny podmínky pro aplikaci § 42 písm. f) tr.
zákoníku, pokud odvolací soud v rámci úvahy o trestu přihlédl mimo jiné k
přitěžující okolnosti, kterou mělo být zneužití vzájemné důvěry v dříve
vybudovaných přátelských či obchodních vztazích, neboť tuto přitěžující
okolnost je možno aplikovat za předpokladu, že pachatel ke spáchání svého činu
zneužije svého zaměstnání, postavení či funkce, což v jeho případě dáno nebylo,
neboť nebyl v žádném speciálním postavení či funkci, a jeho postavení
podnikatele do tohoto pojetí trestního zákoníku nespadá. Stejně tak nebyl v
jeho jednání prokázán „zištný motiv“ ve smyslu přitěžující okolnosti podle
ustanovení § 42 písm. b) tr. zákoníku, když tento je již součástí skutkové
podstaty samotné a byl by mu tak k tíži přičítán dvakrát. Rovněž projevil
nesouhlas, že nebyla zohledněna jako polehčující okolnost, že se ke svému
jednání víceméně doznal.
V závěru svého dovolání obviněný konstatoval, že trestněprávní represi je třeba
chápat jako tzv. „ultima ratio“, jež, pokud zároveň nejsou splněny předpoklady
trestněprávní odpovědnosti, nemůže a nesmí sloužit k uspokojení subjektivních
práv soukromoprávní povahy.
Trestní právo v zásadě nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu
právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí
především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má
soudní moc poskytovat ochranu. Je nepřijatelné, aby tuto ochranu aktivně
přebíraly orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je ochrana převážně
celospolečenských hodnot, nikoliv přímo konkrétních subjektivních práv
jednotlivce, jež svou povahou spočívají v soukromoprávní sféře.
Podáním ze dne 25. 3. 2013 obviněný rovněž požádal podle ust. § 265o odst. 1
tr. zák. o odklad výkonu uloženého trestu, který má nastoupit dne 1. 4. 2013, a
to s ohledem na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, na základě
kterého mu byl povolen odklad výkonu trestu do konce měsíce března 2013. Svůj
návrh odůvodnil jednak s poukazem na podané dovolání, u kterého lze důvodně s
ohledem na uvedené argumenty předpokládat úspěšnost, když dalším důvodem je
zejména jeho špatný zdravotní stav, kdy trpí roztroušenou mozkomíšní sklerózou,
což je patrno z obsahu přiložené lékařské zprávy MUDr. Jiřího Káry ze dne 14.
3. 2013, podle níž není aktuálně výkonu uloženého trestu schopen a tento by
přímo ohrozil jeho život.
Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. a § 2651
odst. 1 tr. ř. zrušil v rozsahu výroků o vině pod body I. a II., část rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 9 To 44/2012, a řízení tomuto
předcházející a Vrchnímu soudu v Praze, přikázal, aby v rozsahu výroků I. a II.
napadeného rozsudku věc znovu projednal a rozhodl. Dále podle § 265o odst. 1
tr. ř. navrhl, aby s ohledem na podané dovolání odložil výkon trestu odnětí
svobody uložený rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 8. 2012, č. j. 9 To
44/2012 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka
Tábor ze dne 15. 6. 2011, č. j. 18 T 6/2009-2262.
K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce
Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Konstatoval,
že značná část dovolací argumentace je víceméně opakováním jeho námitek z
odvolacího řízení, která nemá skutkovou ani právní relevanci, nemůže zpochybnit
správnost a zákonnost soudních rozhodnutí v dané trestní věci a nenaplňuje tak
dovolací důvod podle písm. g) § 265b odst. 1 tr. ř. Připomněl zákonné vymezení
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že s poukazem na
uvedený dovolací důvod se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi
provedených dokazování, a při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o
tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v citovaném ustanovení trestního řádu,
je proto dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci
učinily soudy prvního a druhého stupně. Dodal, že zásah do skutkových zjištění
je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak jen
tehdy, existuje-li zmiňovaný extrémní nesoulad mezi určitými skutkovými
zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, tzn. v
případech, kdy zjištění soudu nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené
důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických
způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co
bylo obsahem dokazování apod. Taková situace však v dané věci nenastala.
Za podstatné lze považovat, že soud prvního stupně v odůvodnění svého
rozhodnutí rozvedl, ze kterých důkazů vycházel, jakými úvahami se řídil a z
jakého důvodu tyto závěry doplnil i úvahami právními. Tuto jeho argumentaci
následně, jak v části skutkové, tak právní, upravil odvolací soud, přičemž se
ztotožnil a odkázal na závěry nalézacího soudu a zkonstatoval, že důkazní
situace mu po menším doplnění dokazování umožňuje rozhodnout po zrušení
rozsudku vlastním rozhodnutím podle § 259 odst. 3 tr. ř., neboť dokazování bylo
provedeno v dostatečném rozsahu, přičemž následně podrobně rozvedl své úvahy,
ve kterých vysvětlil, z jakého důvodu pro další jednání obviněného zprostil
obžaloby a posuzoval jeho jednání zčásti podle starého trestního zákona. Pokud
jde o námitky ohledně úplnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených
důkazů, tyto jsou podle státního zástupce mimo rámec dovolacího důvodu.
Současně poukázal, že orgány činné v trestním řízení se řídí ust. § 2 odst. 6
tr. ř., přičemž soudy tyto zásady respektovaly a naplnily (viz Komentář k
trestnímu řádu – díl I. 5. vydání, autorů Šámal a kolektiv, str. 31-32). Z
tohoto pohledu nelze podle mínění státního zástupce odůvodnění rozhodnutí
Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře, potažmo Vrchního
soudu v Praze, ničeho vytknout, neboť hodnocení důkazů bylo jimi provedeno
velice pečlivě a precizně, přičemž zmíněná rozhodnutí jsou naprosto přesvědčivá
a nevzbuzují jakékoli pochybnosti o správnosti a zákonnosti jejich výrokové
části.
Ve vztahu k namítané existenci rozporů mezi důkazy uvedl, že tato sama o sobě
neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem, a že by
jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla „in dubio
pro reo“, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes
rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke
spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným, jak je tomu v
přezkoumávané věci. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy
hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém objektivním a
nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, jak
tomu bylo i v posuzovaném případě, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch
obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité
rozpory. Státní zástupce tedy uvedl, že o vině obviněného neměly soudy obou
stupňů žádné pochybnosti, požadavkům zákona na dokazování v trestním řízení
dostály, a proto jim nelze vytýkat, že zmíněnou zásadu nepoužily. Okolnost, že
obviněný se domáhá odlišného hodnocení provedených důkazů, je z hlediska výše
uvedených principů nepodstatná. Tyto námitky tedy podle mínění státního
zástupce směřují výhradně do oblasti skutkové, a proto nemohou naplnit
uplatněný dovolací důvod.
Pokud jde o argumentaci v dalších bodech dovolání, tuto státní zástupce označil
za spadající pod uvedený dovolací důvod, nicméně tyto argumenty je třeba
vyhodnotit jako irelevantní. V první řadě se jedná o námitky obviněného
týkající se naplnění, resp. nenaplnění subjektivní stránky jeho jednání v
návaznosti na jím uváděné vážné onemocnění, když s tímto se soud důkazně
vypořádal znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, ve kterém se znalec
jednoznačně vyjádřil v tom směru, že jmenovaný netrpí a v době spáchání
činnosti ani netrpěl žádnou posudkově významnou duševní chorobou či poruchou.
K námitkám obviněného, jimiž se s poukazem na § 42 tr. zákoníku pokouší
napadnout tu část rozhodnutí odvolacího soudu, týkající se ukládaného trestu,
pokud je tímto poukazováno, že mu přitěžuje spáchání činu se zneužitím vzájemné
důvěry v dříve vybudovaných přátelských či obchodních vztazích, délka doby
páchání trestné činnosti, více způsobů jeho provedení, jakož i zištný motiv,
kterým bylo získání finančních prostředků na úkor jiného, výše způsobeného
následku a nekritický postoj v trestním řízení, státní zástupce uvedl, že
obviněný z těchto závěrů vyjímá jednotlivé přitěžující okolnosti konstatované
soudem a tyto se snaží přiřadit ke konkrétním přitěžujícím okolnostem uvedeným
v § 42 a) až p) tr. zákoníku. V tomto směru státní zástupce upozornil na to,
že výčet v citovaném ustanovení je pouze demonstrativní a za přitěžující
okolnost je možné považovat i okolnosti další, jak je zde vyjmenoval odvolací
soud a pokud za tím účelem pouze obecně odkázal na § 42 tr. zákoníku, nikoli na
konkrétní písmeno tohoto ustanovení, nutno jeho postup shledat jako zákonný.
Rovněž pokud obviněný připomíná zásadu, že trestní právo je prostředkem „ultima
ratio“, a jestliže nejsou zároveň splněny předpoklady trestněprávní
odpovědnosti, nemůže a nesmí sloužit k uspokojení subjektivních práv
soukromoprávní povahy, pak v tomto případě předpoklady trestněprávní
odpovědnosti jednoznačně splněny byly. S poukazem na to státní zástupce uvedl,
že podle trestního zákoníku je obecně trestným činem protiprávní čin, který
trestní zákon označuje za trestný, a který vykazuje znaky uvedené v takovém
zákoně. Jedním z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe
ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku je společenská škodlivost. Zásadně však
platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje znaky uvedené v trestním
zákoníku, je trestným činem, takže ho obecně nelze považovat za čin, který není
společensky škodlivý. Závěr o nedostatečné společenské škodlivosti činu je
možno učinit pouze zcela výjimečně v případech, v nichž z určitých důvodů není
vhodné uplatňovat trestní represi, a pokud posuzovaný čin svojí závažností
neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní
kvalifikace. Dodal, že v předmětné trestní věci se obviněný trestného jednání
sice dopustil v souvislosti se svým podnikáním a při uzavírání obchodních
závazků, na druhou stranu však bylo zcela jednoznačně prokázáno, že tyto
závazky na sebe přebíral vědomě za situace, že jim nebude schopen dostát a tuto
svou ekonomickou situaci před jednotlivými věřiteli-poškozenými úmyslně
zatajil. Z toho lze podle státního zástupce dovodit, že takové jednání již
zcela zřejmě překračuje rámec běžných obchodně právních vztahů a závazků z nich
plynoucích a naplňuje znaky trestného činu, potažmo zločinu podvodu. Obviněný
se v rámci své podnikatelské činnosti dostal do typické spirály, kdy začal tzv.
vytloukat klín klínem, přičemž si musel být již od počátku vědom toho, že své
dluhy nebude schopen uhradit. Poškozeným tak zamlčel podstatné skutečnosti,
obohatil se a způsobil takovým jednáním značnou škodu, resp. škodu velkého
rozsahu, což jsou znaky citovaného zločinu. Za takové situace nelze jednání
obviněného označit jinak než jako jednání povahy trestně právní, nikoli pouze
obchodně či občanskoprávní.
Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud
dovolání obviněného v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] jako
zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně
podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud
v neveřejném zasedání učinil i jiné, než navrhované rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 9 To
44/2012, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.
Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání
dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně
dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst.
1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §
265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě
určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b
tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod,
resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod
uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7
k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání
jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí
dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5.
2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění
vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci
samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska
norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují primárně
právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká v prvé řadě
nedostatečný rozsah dokazování, nesprávné hodnocení důkazů, nerespektování
principu presumpce neviny a materiální pravdy a vadná skutková zjištění, přitom
současně prosazuje vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů
nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se skutku v
podobě, jak byl uznán vinným, nedopustil). Až z uvedených skutkových
(procesních) výhrad - sekundárně (což platí i ve vztahu k otázce subjektivní
stránky) - vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry
učiněnými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné
nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Pokud obviněný ve svém dovolání namítá existenci extrémního nesouladu mezi
skutkovými zjištěními a právními závěry soudů, nutno zdůraznit, že nevznáší
žádné hmotně právní námitky, ze kterých by existence extrémního rozporu mezi
skutkem zjištěným soudy nižších stupňů a jeho právním posouzením v rozhodnutí
těchto soudů měla vyplývat. Jestliže obviněný vytýká napadenému rozsudku tzv.
extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, pak
tak činí, jak přiléhavě poznamenal státní zástupce, toliko z pozic odlišného
výkladu provedených důkazů. V kontextu uvedeného je na místě poznamenat, že
soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich
rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom
dospěly. Z odůvodnění je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy,
hodnotícími úvahami a učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Lze
tak konstatovat, že jejich rozhodnutí nevybočila z mezí daných ustanovením §
125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Činí-li za této situace
obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených
rozhodnutích a pouze z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp.
jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o
námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti
lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04,
podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení
či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným
základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v
němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s
ústavními principy.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve
skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v
ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný)
dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že
předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o
hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové
okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových
závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva
procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl.
a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní
posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj
názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného nedostatečného rozsahu
dokazování, nesprávného hodnocení důkazů, porušení práva na spravedlivý proces
a z vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při
aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení
určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli
však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně
stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a),
b), c), d), f) a l) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací
ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007,
sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího
důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán
konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého
stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného
skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel
by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž
dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí
však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud
zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a
aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je
souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných
rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28.
6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního
soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud
konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu
zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému
judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při
posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal
dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní
soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž
ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu,
podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení
důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1
tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a)
– l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v
dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat
důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě
nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť
je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení
konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom
nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit
otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad
podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr.
ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho
označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu
napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2.
6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Pokud obviněný připomněl princip subsidiarity trestní represe, resp. pojetí
trestního práva jako ultima ratio, učinil tak zcela obecně. Takto učiněná
připomínka je tak ryze formální. Nad rámec uvedeného je nezbytné uvést, že
podle trestního zákoníku je obecně trestným činem protiprávní čin, který
trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém
zákoně. Jedním z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe
ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku je společenská škodlivost. Zásadně však
platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje znaky uvedené v trestním
zákoníku, je trestným činem, takže ho obecně nelze považovat za čin, který není
společensky škodlivý. Závěr o nedostatečné společenské škodlivosti činu je
možno učinit pouze zcela výjimečně, v případech, v nichž z určitých důvodů není
vhodné uplatňovat trestní represi, a pokud posuzovaný čin svojí závažností
neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní
kvalifikace (srov. usnesení NS ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011).
S odkazem na to je nutno zdůraznit, že v daném případě předpoklady
trestněprávní odpovědnosti jednoznačně splněny byly, neboť u obviněného nebyly
zjištěny žádné významné skutečnosti, které by vylučovaly použití trestní
represe vůči jeho osobě, naopak lze konstatovat, že čin obviněného zásadním
způsobem vybočil z rámce běžných soukromoprávních vztahů [popsaným skutkem
naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250
odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a zvlášť závažného zločinu podvodu podle §
209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku], a proto bylo zcela důvodně užito
prostředků trestněprávní represe. Jinak řečeno, s ohledem na okolnosti shora
popsané se čin obviněného dostal, i přes jinak platné pojetí trestní represe
jako ultima ratio, resp. subsidiaritu trestní represe, do oblasti trestního
práva, protože obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním
zákoníkem tak, že jím spáchaný skutek mohl být posouzen jako trestný čin. Za
dané situace Nejvyšší soud neshledal podmínky pro aplikaci ustanovení § 12
odst. 2 tr. zákoníku.
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou a mezinárodněprávními
instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů
neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či
dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska
požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého
práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je
pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li
existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu
dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp.
zn. II. ÚS 651/02).
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li
podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v
posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených
zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí
bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v
neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud nerozhodoval samostatným výrokem o podnětu obviněného na odklad
výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, neboť takový návrh mohl
podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně (§ 265h odst. 3 tr. ř.), který
jej ale neučinil. Současně nebyl ve věci shledán ani důvod k postupu podle §
265o odst. 1 tr. ř. Pokud obviněný poukazuje na svůj špatný zdravotní stav, pro
který není schopen výkonu uloženého trestu odnětí svobody, je třeba uvést, že
na tuto problematiku dopadá ustanovení § 322 odst. 1, 2 tr. ř. v kontextu
ustanovení § 315 tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 25. dubna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý
Vypracoval :
JUDr. Vilém Ravek