Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 22. 4. 2024, č. j. 29 T 22/2024-206, byl obviněný D. M. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil zkráceně vyjádřeno tím, že 1) nejpozději dne 24. 12. 2022 si ponechal pro svou potřebu notebook, grafický tablet, foto stativ a fotobatoh specifikované ve výroku rozsudku v celkové hodnotě 81 997 Kč, jež měl v pronájmu na základě leasingové smlouvy uzavřené s Grenkeleasing s.r.o., která v důsledku nehrazení leasingových splátek od leasingové smlouvy odstoupila a vyzvala jej k vrácení předmětu leasingu, což neučinil a věci vydal až Policii ČR poté, co již bylo o finančním nároku poškozené rozhodnuto v občanskoprávním řízení, čímž poškozené, které byly shora uvedené věci vráceny, způsobil škodu ve výši 81 997 Kč, 2) nejpozději dne 24. 2. 2023 si ponechal pro svou potřebu digitální fotoaparát, stabilizátor, paměťovou kartu, čtečku karet a mikrofon specifikované ve výroku rozsudku v celkové hodnotě 80 712 Kč, jež měl v pronájmu na základě leasingové smlouvy uzavřené s Grenkeleasing s.r.o., která v důsledku řádného nehrazení leasingových splátek, kdy uhradil pouze dvě čtvrtletní splátky, od leasingové smlouvy odstoupila a vyzvala jej k vrácení předmětu leasingu, což neučinil a věci vydal až Policii ČR poté, co již bylo o finančním nároku poškozené rozhodnuto v občanskoprávním řízení, čímž poškozené, které byly shora uvedené věci vráceny, způsobil škodu ve výši 60 534 Kč, tj. v hodnotě věcí snížené o čisté splátky pořizovací ceny předmětu leasingu, celkem tak způsobil poškozené škodu ve výši 142 531 Kč.
2. Obviněný byl za tento přečin odsouzen podle § 206 odst. 1 (pozn.: správně zřejmě § 206 odst. 3) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře jednoho roku, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Poškozená byla podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 23. 7. 2024, č. j. 67 To 195/2024-269, tak, že ho podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Štěpána Ciprýna, LL.M., dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Prvý shledal v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Druhý spatřoval v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Obviněný dovodil, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou nezákonná, nesprávná a jako nedostatečně odůvodněná také nepřezkoumatelná. Odvolací soud se nijak blíže nezabýval jeho námitkami. O jeho vině bylo rozhodnuto, aniž by byly spolehlivě prokázány všechny znaky skutkové podstaty trestného činu. Soudy nepostupovaly též objektivně, zcela ignorovaly jeho tvrzení a jednotlivé důkazy hodnotily v jeho neprospěch nebo je vůbec neprovedly.
6. Odmítl, že by bylo naplněno kritérium protiprávnosti, neboť ne každá dispozice s věcí proti příkazu svěřitele může být považována za zpronevěru. Připustil, že na výzvu věci sice neodevzdal, ale zároveň poškozenou informoval, že si je nechce ponechat, nýbrž je chce vrátit na základě dohody, kterou bude vyřešeno vzájemné vyrovnání. Neměl tedy v úmyslu ponechat si věc pro sebe, aby s ní nakládal, jako by k ní měl vlastnické právo. Poškozená v rámci ukončení smlouvy uplatnila zcela nespravedlivě jak vrácení všech věcí, které byly na základě leasingové smlouvy opatřeny, tak i doplacení všech leasingových splátek. Tím by obdržela dvojí plnění a došlo tak k jejímu bezdůvodnému obohacení. Dovolatel byl ochoten věci vydat (což dokázal doloženou komunikací), ale chtěl je zpeněžit a výtěžek započíst na dluh vzniklý v rámci leasingové smlouvy. Takový požadavek byl naprosto legitimní a v souladu s judikaturou a po vyslovení předběžného názoru civilního soudu, že její nárok není oprávněný a spravedlivý (což navrhl dříve i nyní prokázat přehráním nahrávek z jednání), uzavřela poškozená smír. Dovolatel se ohradil proti názoru odvolacího soudu, že poškozená musela „v tichosti trpět“ jeho bezplatné užívání věcí, neboť několikrát jí bylo předloženo řešení, které narozdíl od jejího požadavku bylo v souladu s právem. Její trestní oznámení bylo zcela účelové. V rámci smíru se obviněný zavázal nahradit finanční částku, což od počátku tvrdil i poškozené, ovšem za předpokladu odečtu hodnoty věcí. Čekal proto na rozhodnutí civilního soudu. Pokud jde o protiprávnost ve vztahu k soukromoprávním normám, ustanovení obchodních podmínek bylo neplatné či neúčinné ve smyslu § 1753 o. z., a v důsledku toho je vyloučeno, aby jednal protiprávně. Navíc trvá na tom, že se jednalo o platný výkon zadržovacího práva, neboť měl za poškozenou pohledávku v souvislosti s požadovaným odprodejem věcí, který poškozená odmítla v rozporu s platnou právní úpravou realizovat. Upozornil na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 372/03, podle něhož se zpronevěry nemůže dopustit ten, kdo zadržuje cizí věc za účelem zajištění své pohledávky, a to ani tehdy, pokud nejsou splněny všechny podmínky pro výkon zadržovacího práva.
7. Dovolatel dále namítl porušení zásady subsidiarity trestní represe. Nebyl důvod použít trestněprávní normy, neboť poškozená se svého nároku, který již odpovídá právním předpisům, domohla úspěšně v rámci civilního řízení. Předtím naopak odmítala jeho návrhy řešení souladné s právem a pouze se na něm chtěla neoprávněně obohatit. Zatímco on ji nechtěl nijak poškodit a pouze bránil svůj majetek, ona jednala protiprávně. I kdyby se z jeho strany nejednalo o výkon zadržovacího práva, nýbrž o svépomoc, pak vyzdvihl nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3113/2013, podle něhož sleduje-li osoba užívající nedovolenou svépomoc legitimní cíl, postupuje sice protiprávně, ale její jednání bude zpravidla méně společensky škodlivé. Pro poškozenou nemohlo jít o natolik chráněný zájem, pokud odmítala postupovat v souladu s právem a chtěla se bezdůvodně obohatit. Za škodlivé nelze považovat ani způsob provedení činu a jeho následky, protože poškozená se svých nároků domohla soudním smírem, k němuž přistoupila po zjištění, že své původní nároky uplatňovala neoprávněně. Ani okolnosti, za nichž byl čin spáchán, nejsou natolik společensky škodlivé, by vyžadovaly aplikaci trestního práva, neboť dovolatel pouze bránil svůj majetek, na němž se poškozená chtěla bezdůvodně obohatit. Tento jeho motiv naopak společenskou škodlivost snižuje. V této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1362/2016 řešící obdobný případ.
8. Jak již bylo zmíněno výše, obviněný předložil nahrávky, které jednoznačně prokazují, že jeho nárok na odpočet byl opodstatněný. Soudy však tuto okolnost ignorovaly a své závěry učinily na základě důkazů, které byly předloženy pouze poškozenou, nebo je zcela nelogicky a bez odůvodnění vyložily v jeho neprospěch. Poukázal taktéž na skutečnosti, které nasvědčují pochybení a neobjektivitu soudu. Hlavní líčení ve věci mělo trvat pouze 30 minut a k vyhlášení rozsudku došlo bezprostředně po skončení dokazování. Je tedy zřejmé, že soud měl rozsudek již předem rozmyšlený, a nebylo jej tak možné jakkoliv přesvědčit o účelovosti trestního stíhání a o dovolatelově nevině. Dovodil, že i z tohoto důvodu nebyly provedeny navržené důkazy.
9. Obviněný také upozornil na nepřiměřeně přísný trest, kdy samotná skutečnost, že byl vyměřen na spodní hranici, nasvědčuje tomu, že soud měl povědomí o nízké škodlivosti činu. Zcela přitom opomenul možnost postupu podle § 58 tr. zákoníku, k jehož aplikaci měl prostor, jelikož jednání nebylo společensky škodlivé a protiprávní, a pokud ano, nedosahovalo takové intenzity, aby byl za ně uložen takto nepřiměřený trest.
10. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2024, č. j. 67 To 195/2024-269, potažmo i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 4. 2024, č. j. 29 T 22/2024-206. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Městskému soudu v Praze, resp. Obvodnímu soudu pro Prahu 10, k novému projednání a rozhodnutí, popřípadě, budou-li pro takový postup splněny podmínky, aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. ve věci sám rozhodl.
11. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
12. Podle něho dovolací námitky obviněného neodpovídají žádné z alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť pouze předložil vlastní verzi skutkového děje a zpochybňoval proces hodnocení důkazů provedený soudy prvního a druhého stupně. Ani námitky, že soudy neprovedly jím navrhované důkazní prostředky, nejsou způsobilé naplnit uplatněný důvod dovolání. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz bod 7.) vyplývá, že dostatečně odůvodnil, proč nevyhověl jeho návrhu. Navíc navrhovaný důkazní prostředek nebyl ani podstatným ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, protože neměl bezprostřední význam z hlediska právního posouzení skutku jako přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným.
13. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. založil obviněný zejména na námitkách, kterými soudům nižších stupňů vytkl, že nesprávně posoudily protiprávnost, jakož i otázku úmyslného zavinění za přečin zpronevěry a dále brojil proti nepoužití § 12 odst. 2 tr. zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe. Tyto námitky sice formálně odpovídají uplatněnému důvodu dovolání, avšak nejsou opodstatněné. Rozhodná skutková zjištění obsažená ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně podle státního zástupce svědčí o naplnění všech znaků žalovaného přečinu.
14. V posuzované věci nevznikají pochybnosti, že obviněný jednal protiprávně. Postupoval totiž jednak v rozporu s povinnostmi leasingového nájemce, a navíc jeho jednání naplnilo i znaky trestného činu zpronevěry, takže bylo protiprávní i z hlediska trestního práva. Přitom jednal za situace, kdy mu ani nesvědčilo zadržovací právo ani nebyl oprávněn použít institut započtení. Naopak poškozená právnická osoba učinila vše, aby se domohla svého nároku na zaplacení leasingových splátek a vrácení věcí. Nárok na přiměřené vypořádání s věřitelem obviněného bez dalšího neopravňoval předmětné věci nevrátit jejich vlastníkovi. Takový nárok mu totiž vznikl až poté, co si věci přisvojil. V době, kdy obviněný předmětné věci odmítl vydat poškozené, resp. kdy dokonal citovaný trestný čin, neměl vůči ní žádnou pohledávku, kterou by bylo možné započíst ve smyslu § 1982 o. z. V uvedené době zde neexistoval ani splatný či nesplatný dluh poškozené vůči obviněnému, který je jinak podmínkou k uplatnění zadržovacího práva ve smyslu § 1395 odst. 1, 2 o. z. Na tuto věc nelze proto vztáhnout závěry vyjádřené v nálezech Ústavního soudu, na které obviněný odkázal v mimořádném opravném prostředku.
15. Za této situace bylo proto jednání obviněného již materiálně protiprávní a naplnilo i další zákonné znaky přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným, včetně znaku subjektivní stránky. Na tomto závěru nemůže podle státního zástupce nic změnit ani jeho námitka, že ustanovení obchodních podmínek bylo neúčinné ve smyslu § 1753 o. z. Trestní odpovědnost není totiž vyloučena ani v případě, že právní jednání je neplatné nebo neúčinné. Z hlediska trestní odpovědnosti za přečin zpronevěry je v této věci podstatné, že obviněný byl před vznikem závazku seznámen se svými povinnostmi (tedy i povinností vrátit předmět leasingu v případě, že jej nebude splácet), tyto povinnosti vědomě nedodržel, takže i když mu zanikl právní důvod jejich dalšího užívání, měl je nadále ve své dispozici a na delší dobu vyloučil oprávněnou osobu z nakládání s nimi.
16. Státní zástupce proto nemohl akceptovat ani námitky obviněného, jimiž brojil proti existenci úmyslného zavinění. Závěr o naplnění subjektivní stránky přečinu zde vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného popsaného v příslušných skutkových větách rozsudku, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z neodvratnosti následku v podobě škody na majetku poškozené, který obviněný chtěl způsobit a který také nastal. Jestliže si totiž byl vědom své povinnosti odevzdat předmětné věci, ale odmítal tak učinit bez splnění svých požadavků (které byly v rozporu s právem), svědčí takové jeho jednání o přímém úmyslu si věci přisvojit. To, že teprve později na základě výsledků občanskoprávního řízení došlo k uspořádání vztahů mezi ním a poškozenou, nevylučuje existenci jeho úmyslného zavinění, neboť taková okolnost má význam toliko z hlediska náhrady způsobené škody. Státní zástupce proto považuje námitku obviněného, v níž zpochybnil naplnění subjektivní stránky za nedůvodnou.
17. Pokud jde o námitky obviněného, jimiž zpochybnil uplatnění prostředků trestního práva, nejsou skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, ani další rozhodné okolnosti nijak výjimečné v tom smyslu, že by nešlo o případ společensky škodlivý, který by snad nedosahoval závažnosti ani těch nejlehčích, běžně se vyskytujících trestných činů zpronevěry. Naopak, obviněný naplnil kvalifikovanou skutkovou podstatu podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku, přičemž podvodným jednáním zasáhl do majetkové sféry další osoby. O dostatečné společenské škodlivosti označeného trestného činu svědčí i způsob jeho provedení, neboť obviněný užíval věci ve vlastnictví poškozené bez poskytnutí protihodnoty a jednal takto po delší dobu od 6. 12. 2022 do 25. 1. 2024 (resp. od 9. 2. 2023 do 25. 1. 2024). Soudy nižších stupňů přitom dostatečně vysvětlily, proč čin obviněného považovaly za společensky škodlivý, u něhož je použití trestního práva namístě. V řízení tak nemohlo být porušeno ani právo obviněného na spravedlivý proces. Proto jsou námitky obviněného k otázce posouzení podmínek použití § 12 odst. 2 tr. zákoníku neopodstatněné. Dovolatelem odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1362/2016, podle názoru státního zástupce není zcela použitelné, neboť vycházelo z poněkud jiných skutkových okolností.
18. Námitkou o nepřiměřenosti trestu brojil obviněný proti nepoužití § 58 tr. zákoníku. Námitka, že trest odnětí svobody nebyl snížen pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle některého z ustanovení § 58 odst. 1, 2, 6 nebo 7 tr. zákoníku, nemůže naplnit žádný z důvodů dovolání uvedených v § 265b tr. ř. Nesprávné nepoužití citovaného ustanovení by mohlo zakládat důvod dovolání pouze v případě zjevného zásahu do základních práv a svobod obviněného, pokud by byl uložený trest v rozporu s ústavním principem proporcionality trestní represe. Trest uložený obviněnému však není natolik přísný, nepřiměřený a zjevně nespravedlivý, že by vybočoval z ústavního rámce proporcionality trestní represe. Proto námitky obviněného proti nedůvodnému nepoužití § 58 odst. 1 tr. zákoníku neodpovídají žádnému z důvodů dovolání.
19. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání rozhodl i v případě jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
20. Na vyjádření státního zástupce reagoval replikou obviněný. Znovu zdůraznil, že poškozená si byla vědoma, že v civilním řízení se domáhala nároku nikoli oprávněného a spravedlivého a setrval na svém požadavku provést důkaz audionahrávkami z onoho řízení. K tomu doložil přepis nahrávky z jednání, kde došlo k uzavření smíru a svůj komentář k ní, v němž zdůraznil, že nikdy neměl v úmyslu si zboží přisvojit, ale jeho záměrem bylo zajistit, aby leasingový pronajímatel zboží neprodal pod cenou. Obviněný dále upozornil na to, že trestní oznámení poškozené obsahovalo účelové informace zejména ohledně jeho komunikace, která dokazuje, že si nechtěl věci ponechat, ale snažil se spravedlivě celou smlouvu a závazek vypořádat. V replice obviněný učinil tentýž závěrečný návrh jako v podaném dovolání.
III. Přípustnost dovolání
21. Dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě, na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Posouzení dovolání
22. V prvé řadě nutno zmínit, že dovolací výhrady jsou opakováním argumentace vznášené již v prvostupňovém i druhostupňovém řízení. Oba soudy na ně patřičně reagovaly, vypořádaly se s nimi a obviněnému poskytly náležité vysvětlení, proč mu nedaly zapravdu. Na argumentaci obou soudů lze proto v mnohém odkázat i z hlediska nyní uplatněných dovolacích důvodů. V tomto ohledu lze připomenout i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
23. Obviněný své dovolání založil na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda jím vznesené námitky obsahově odpovídají jím uplatněným důvodům dovolání, a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat důvodnost.
24. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným označených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].
IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
25. Úvodem je vhodné zmínit, že znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip. Z toho plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 (nověji např. usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24, odkazující na prvně uvedené), podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání“. Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.
26. Obviněný tento dovolací důvod v jeho prvé alternativě uplatňuje ve vztahu k protiprávnosti jeho počínání a v návaznosti na to k existenci či neexistenci jeho úmyslu přisvojit si cizí věc. Zákonné znění prvé alternativy uvedeného dovolacího původu vyžaduje nejen, aby byl předmětem dovolacích námitek rozpor se skutkovými zjištěními rozhodnými pro právní kvalifikaci skutku (to by námitky směřující k absenci subjektivní stránky naplňovat mohly), ale tento rozpor musí být zjevný v tom smyslu, že zjištění „nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu” (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2022, sp. zn. II. ÚS 3297/21). Přitom stran zjevnosti se námitky obviněného s dovolacím důvodem spíše míjejí, neboť představují pouze prostou polemiku s hodnotícími úvahami soudu prvního stupně.
27. Obviněný předkládá vlastní názor na to, jak měly soudy důkazy hodnotit, netvrdí však, že by z důkazů, které vzaly za věrohodné soudy nižších stupňů, nebylo možno činit skutkový závěr, jaký soudy učinily. Namítá „toliko”, že při jiném náhledu na opatřené důkazy by takový skutkový závěr možný nebyl, uplatňuje ovšem vlastní optiku, která soudy nižších stupňů akceptována nebyla. Na provedené důkazy ovšem nazírá selektivně a jednotlivě, nikoliv též v jejich vzájemném souhrnu. Upřednostňuje a zveličuje význam obsahu těch důkazů, které vyhovují jeho představám, a naopak upozaďuje či opomíjí skutečnosti vyplývající z důkazů, které se mu nehodí. Naproti tomu hodnotící úvahy nižších soudů jsou dostatečně podrobné, přesvědčivé a zaobírají se provedenými důkazy nejen jednotlivě, ale i v jejich vzájemné provázanosti. Neopomíjejí tedy žádný prvek provedeného dokazování, nevykazují žádnou logickou mezeru a vypořádávají se právě i s důkazy, které obviněný vyzdvihuje. Takto nižší soudy podrobně a přiléhavě vysvětlily, proč dovodily, že obviněný si cizí věc – předmět leasingu – přisvojil.
28. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to pod jeho třetí alternativu, nelze podřadit námitky obviněného vyčítající nižším soudům, že neprovedly audionahrávky z civilního řízení, v němž byl žalován poškozenou. Inkriminované audionahrávky totiž nemohly znamenat žádný informativní přínos pro posouzení projednávané věci, neboť postoj poškozené a jí požadované nároky, stejně jako stanovisko obviněného (v civilním řízení žalovaného), jsou patrny z opatřených listinných důkazů. Provedení důkazu audionahrávkami by tak znamenalo pouze duplicitní opatření informace, která již byla získána z jiných zdrojů. Z tohoto hlediska nelze poptávané audionahrávky označit za podstatné důkazy, navíc jejich neprovedení nižší soudy náležitě odůvodnily, a to i poukazem na svůj právní názor souladný s názorem civilních soudů, jež měl být podle obviněného právě na požadovaných audionahrávkách zachycen.
IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
29. Námitky obviněného k absenci protiprávnosti jeho jednání a úmyslu přisvojit si cizí věc mají i rozměr právní a v tomto ohledu je lze obsahově podřadit pod zmíněný dovolací důvod. Pod ten spadají i výhrady obviněného k neaplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Všechny tyto námitky jsou však zjevně neopodstatněné.
30. Obviněný svou argumentaci o absenci protiprávnosti svého jednání a sebeprezentaci jedince pouze bránícího svá práva buduje na konstrukci, která opomíjí časový sled událostí, vytrhává některé z nich z celkového kontextu a zaměňuje příčinu a následek. Pasuje se do pozice smluvní strany zahnané tzv. „do kouta” dravým smluvním partnerem, aniž by se o to on sám jakkoliv přičinil. Jím nastavená „černobílá” optika však realitě řešeného případu neodpovídá. Obviněný uzavřel prvou leasingovou smlouvu v únoru 2022 a již od samotného počátku neplnil své smluvní povinnosti. První leasingovou splátku zpočátku dubna 2022 totiž uhradil až s takřka měsíčním zpožděním ke konci dubna 2022. Do prodlení se dostal i s úhradou druhé leasingové splátky, jež měla být uhrazena počátkem července 2022 a kterou uhradil až v říjnu 2022. Navzdory tomu, že měl potíže již s úhradou prvé leasingové splátky, přistoupil k tomu, že s poškozenou uzavřel další leasingovou smlouvu v květnu 2022, na kterou neuhradil vůbec žádnou leasingovou splátku. Podrobnosti vyplývají z následujících tabulek: smlouva č. 067-10301 uzavřena 16.02.2022 převzetí předmětu leasingu 11.02.2022 počátek leasingu 01.04.2022 konec leasingu 31.03.2024 kvartální splátka bez DPH 9 225,00 Kč předpis spl. 06.04.2022 -11 162,25 Kč DHP 21% úhrada 28.04.2022 11 162,25 Kč kvartální splátka vč. DPH 11 162,25 Kč předpis spl. 06.07.2022 -11 162,25 Kč doručení odstoupení 13.02.2023 úhrada 10.10.2022 11 162,25 Kč civilní žaloba 18.04.2023 smlouva č. 067-10428 uzavřena 30.05.2022 převzetí předmětu leasingu 09.05.2022 počátek leasingu 01.07.2022 konec leasingu 30.06.2024 kvartální splátka bez DPH 9 372,00 Kč předpis spl. 06.07.2022 -11 340,12 Kč DHP 21% úhrada 0,00 Kč kvartální splátka vč. DPH 11 340,12 Kč předpis spl. 06.10.2022 -11 340,12 Kč doručení odstoupení 13.12.2022 úhrada 0,00 Kč civilní žaloba 07.02.2023
31. Vysvětlení obviněného o tom, že v důsledku války na Ukrajině došlo k nepředvídatelným změnám v očekávání dostatečných příjmů lze mít za přiléhavé u časově prvé leasingové smlouvy (č. 067-10301). U druhé leasingové smlouvy (č. 067-10428) jde však o tvrzení více než pochybné. V každém případě však platí, že na obviněného nelze nazírat jako na účastníka smlouvy plnícího řádně veškeré své povinnosti, případně aktivně řešícího vzniklé problémy v momentě, kdy vyvstaly, a nikoliv až s určitým časovým odstupem a pod tíhou kroků, k nimž přistoupila druhá smluvní strana. Ta od druhé leasingové smlouvy odstoupila v prosinci 2022 a od prvé leasingové smlouvy pak následně v únoru 2023. Zatímco u časově prvé leasingové smlouvy lze připustit, že obviněný se nějakým způsobem situaci snažil řešit (prvé dvě leasingové splátky, byť se zpožděním, dokázal uhradit), v případě časově druhé smlouvy za více než půl roku jejího trvání nic o nějakých jeho aktivitách řešících vzniklé porušení smluvního vztahu z jeho strany nesvědčí.
32. Požadavek poškozené na vydání předmětu leasingu byl až důsledkem předcházejícího protiprávního jednání obviněného a vyvěral ze smluvních ujednání, k nimž se obviněný dobrovolně zavázal. Na toto jeho primární porušení smluvních povinností (řádným neplacení leasingových splátek) obviněný navázal tím, že si uzurpoval pozici subjektu držícího otěže dané situace a počal si v rozporu se smluvními ujednáními vynucovat způsob vypořádání vzájemných práv a pohledávek včetně případného prodeje předmětu leasingu. Činil tak přitom způsobem, který – pokud není po jeho – celou situaci paralyzoval, protože obviněný sám předmět leasingu zpeněžit nemohl (nebyl jeho vlastníkem) a nevydal-li jej poškozené k zpeněžení, pak to nemohla udělat ani poškozená sama. Takový právně nepřijatelný návrh, že věci prodá a výtěžek zašle poškozené, obviněný prezentoval ještě v polovině července 2023 v dokumentu (viz č. l. 166), jímž reagoval na evropský platební rozkaz, jehož vydání poškozená iniciovala. Jakkoliv poškozená následně zaujala spíše rezervovaný a neiniciativní postoj k řešení zablokované situace, kdy trvala na vydání předmětu leasingu a zdráhala se sdělit obviněnému způsob jeho zpeněžení, na protiprávnosti jednání obviněného to nic nemění, neboť jej nic neopravňovalo k tomu, aby diktoval poškozené, jak má naložit se svou vlastní věcí.
33. Nelze totiž uvažovat o tom, že by byl nemorálním či dokonce protiprávním zájem poškozené na tom držet otěže jí nezaviněné situace a jistit si svou pohledávku za obviněným aspoň tím, že bude mít pod kontrolou předmět leasingu. Nelze po ní spravedlivě požadovat, aby nesla všechna rizika jí nezaviněné situace, tj. neměla sjednané peněžní plnění od leasingového nájemce a navíc riskovala, že předmět leasingu bude mimo její kontrolu, popř. že dojde k jeho zašantročení. Takový princip zajištění pohledávek leasingového pronajímatele je standardním principem leasingových smluv a měla-li by platit argumentace obviněného o tom, že jednal po právu, znamenalo by to naprosté rozvrácení zmíněné logické a funkční konstrukce. Tu nelze v projednávané věci rozvolňovat ani poukazem obviněného na jeho údajné zadržovací právo, s kteroužto obhajobou se nižší soudy náležitě vypořádaly. Na jejich argumentaci lze v tomto směru plně odkázat stejně jako na příslušnou pasáž vyjádření státního zástupce. Ani z tohoto hlediska tak nelze dovodit, že jednání obviněného by nebylo protiprávním.
34. V návaznosti na to není možno přisvědčit obviněnému, že neměl úmysl si svěřenou věc přisvojit. Přisvojením je totiž i takové jednání pachatele, který odmítne věc svěřiteli vrátit a po uplynutí lhůty k vrácení ji neoprávněně užívá způsobem nasvědčujícím tomu, že hodlá svěřitele na delší dobu vyloučit z dispozice s ní (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1225/2003, publikované pod č. 30/2004 Sb. rozh. tr.). Právě o takovou situaci v projednávaném případě šlo, neboť obviněný se svévolně rozhodl být jakýmsi protektorem situace, kterou vyvolal porušením svých právních povinností, nevrátit svěřenou věc a disponovat s ním do doby, než budou buď splněny jeho požadavky anebo než bude k jejímu vydání donucen veřejnou mocí. Doba takto neoprávněného disponování se svěřenou věcí činila v případě prvé leasingové smlouvy takřka rok a v případě druhé leasingové smlouvy dokonce roční lhůtu přesáhla. Oproti situaci řešené ve shora zmíněném rozhodnutí č. 30/2004 Sb. rozh. tr. sice obviněný s poškozenou určitou komunikaci vedl, dělo se tak ovšem z pozice síly a vynucování si svých vlastních představ o tom, jaký bude další osud svěřené věci. Jím napadaný termín použitý odvolacím soudem o tom, že poškozená musela „v tichosti trpět” bezplatné užívání své věci, tak není nikterak nepřípadný, neboť obviněný ji svým jednáním vmanévroval do situace, kdy buď musela přijmout některou z jím naoktrojovaných variant dalšího nakládání se svou věcí, anebo se jejího vydání nemohla domoci.
35. V tomto směru nakonec nutno upozornit i na obsah uzavřeného soudního smíru, který nakonec sice zohlednil synallagmatičnost právního vztahu, ale povinnost poškozené vydat obviněnému předmět leasingu připadla v úvahu až poté, co obviněný splní svou platební povinnost vůči ní (viz č. l. 249). Jinak řečeno, šlo o stejný časosled splatnosti vzájemných závazků, jaký prosazovala poškozená – totiž nejprve vrácení předmětu leasingu pak úhrada splátek ze strany obviněného a teprve poté zohlednění hodnoty vráceného předmětu leasingu, ať již jeho zpeněžením, jiným oceněním anebo doplacením zůstatkové hodnoty leasingovým nájemcem.
36. Odvolací soud také logicky a srozumitelně vysvětlil, proč nelze nyní projednávaný případ připodobňovat k trestní věci řešené Nejvyšším soudem pod sp. zn. 8 Tdo 1362/2016, jak se domáhá obviněný. Na totéž upozornil ve svém vyjádření i státní zástupce. Nejvyšší soud se s uvedenou argumentací ztotožnil a ani v tomto ohledu proto neshledal námitky obviněného proti právní kvalifikaci jeho jednání trestným činem zpronevěry opodstatněnými.
37. Totéž platí i o jeho výhradách k nedostatečné společenské škodlivosti jeho jednání. Jednání obviněného zasahovalo do práva poškozené po poměrně dlouhou dobu. K nápravě protiprávního stavu nedošlo ani v rámci mnoha měsíců trvajícího civilního procesu a byla zjednána až zásahem orgánů činných v řízení trestním. Teprve to ukončilo více než roční (u časově druhé leasingové smlouvy) a takřka roční (v případě časově prvé leasingové smlouvy) protiprávní jednání obviněného. Nástroje jiných právních odvětví tedy k efektivnímu odstranění protiprávního stavu nepostačovaly a nezbylo než sáhnout k prostředkům práva trestního. To navíc platí nejen z hlediska partikulárního zájmu konkrétního poškozeného v projednávané věci, ale i v daleko širší a obecné rovině.
38. Jedním z úhelných principů soukromého práva je zásada, že smlouvy jsou dodržovány a tedy, že smluvní strany primárně k uzavírání smluvního vztahu přistupují s důvěrou, že protistrana bude sjednané dodržovat. Vyjádřeno jinak, soukromé právo není ovládáno pravidlem, že smluvní strana by ? priori měla počítat s tím, že ta druhá ji chce nějakým způsobem poškodit a činit proto automaticky a bez dalšího takové kroky, které by toto riziko měly zcela eliminovat. Obviněným uplatňovaná optika právě tyto principy soukromého práva deformuje, domáhá se akceptace svévolného modifikování smluvních ujednání a fakticky tak postulát důvěry v soukromoprávních vztazích nepřípustně převrací v princip nedůvěry. A právě v tom je zřejmý přesah stíhaného jednání do trestněprávní roviny.
39. Je totiž celospolečenským zájmem, aby principy soukromého práva fungovaly. Aby smluvní strany mohly spoléhat na poctivost a čestnost svých smluvních partnerů. A aby tak procesy uzavírání smluvních vztahů nebyly zatěžovány extrémně složitými – finančně, časově i personálně náročnými – prověřovacími aktivitami či zajišťovacími instituty. Konkrétně vzato, měla-li by se optika zastávaná obviněným stát standardem, znamenalo by to pro drtivou většinu populace tvořenou poctivými jedinci zcela zbytečné a obtěžující prověřování jejich záměrů, popř. podrobení se takovým zajišťovacím nástrojům (kauce, ručitelství, zástavy apod.), jaké v takových smluvních vztazích, které se týkají projednávaného případu, nejsou obvyklé. Pokud by totiž mělo platit, že leasingový pronajímatel, jemuž nejsou řádně leasingovým nájemcem hrazeny splátky, se nemůže spolehnout na to, že alespoň část svého majetku má uchováno v hodnotě předmětu leasingu, který dostane zpět do své dispozice, ale že se stává rukojmím leasingového nájemce, který mu bude diktovat, za jakých podmínek a kdy se mu předmět leasingu dostane zpět do jeho moci, pak ochota uzavírat leasingové smlouvy za dosavadních podmínek – tj. bez dalších zajišťovacích institutů – bude výrazně opadat. V důsledku toho bude i těm leasingovým nájemcům, kteří budou mít zájem dodržovat své smluvní povinnosti, znesnadňováno uzavírání leasingových smluv tím, že po nich bude požadováno sjednání dalších zajišťovacích institutů. Takové znesnadnění jednoho z nástrojů dostupnosti ekonomických či spotřebitelských statků sotva může být celospolečenským zájmem a z tohoto pohledu byl tento jednáním obviněného zasažen natolik, že aplikace trestního práva je plně indikována.
40. To platí i z hlediska, že trestní právo nemá být nástrojem jen sankčním, nýbrž i výchovným a motivujícím k předcházení škodám. Tento druhý prvek by se přitom výrazně oslaboval, pokud by se poškozená trestněprávní ochrany domohla až v momentě, kdy by se riziko ze zašantročení předmětu leasingu naplnilo. Odmítnutí dřívější trestněprávní ochrany (tj. v době, kdy předmět leasingu ještě byl v dispozici nájemce) by tak znamenalo už jen reakci na vzniklou újmu, jejíž sanace by zhusta mohla být díky nedostatečným zdrojům dlužníka buď ztížena nebo zcela zmařena.
41. Na výše uvedeném nemohou nic měnit, ani poukazy obviněného na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 372/03 a sp. zn. I. ÚS 3113/13. Ani jedno z nich totiž není přiléhavé na projednávaný případ.
42. V prvém rozhodnutí oproti nyní řešenému případu existovala dospělá pohledávka pachatele, který omezil vlastnické právo jiného. Tamní obviněný totiž již zaplatil záruční opravu, kterou mu měla protistrana refundovat, a protože se tak nedělo, odmítal vydat protistranou zapůjčené náhradní plnění do doby, než jeho splatná pohledávka bude protistranou uhrazena. Naproti tomu v nyní řešené věci obviněný žádnou dospělou pohledávku za poškozenou neměl a pouze si svévolně vynucoval řešení situace způsobem, který pokládal za pro sebe vyhovující.
43. Druhé poukazované rozhodnutí Ústavního soudu rovněž nelze aplikovat na projednávaný případ. V tamní kauze byl vstřícný a původně plně a z vlastní dobrovolnosti nápomocný rodič vystaven zneužití svého dobrodiní vlastní dcerou uzurpující a vynucující si nemorálně něco, nač vůbec neměla nárok. V takové situaci tento rodič neviděl jiné řešení než to, pro které byl stíhán. Takto „černobíle” polarizovaná situace nyní řešeného případu (vstřícnost jednoho versus zneužití druhého) založena není. Nynější kauza se neodehrává na půdorysu rodinných vazeb, a to, jak si počínal obviněný, nevedlo k vyřešení situace, ale naopak ji paralyzovalo, jak bylo zmíněno výše v bodě 32. tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu.
IV./3. K dalším námitkám dovolatele vymykajícím se dovolacím důvodům
44. Pod žádný uplatněný ani jiný dovolací důvod nespadají námitky obviněného k neobjektivitě soudu prvního stupně a k nepřiměřenosti uloženého trestu.
45. Neobjektivnost a pochybení prvostupňového soudu obviněný dovozoval z toho, že hlavní líčení mělo trvat pouze 30 minut a k vyhlášení rozsudku došlo bezprostředně po skončení dokazování, z čehož vyvodil, že rozsudek měl uvedený soud předem rozmyšlený. Předně je třeba upozornit, že hlavní líčení trvalo takřka hodinu, ale i kdyby se jednalo o oněch dovolatelem zmiňovaných pouze 30 minut, nelze z toho usuzovat na nějakou neobjektivitu či pochybení soudu. Totéž platí i o tom, že týž soud rozsudek vyhlásil bez přerušení hlavního líčení. Prvostupňový soud rozhodoval v samosoudcovském obsazení, takže z logiky věci nepřipadala v úvahu nějaká porada senátu. Technicky vzato tak neexistovala žádná překážka, která by bránila vyhlášení rozhodnutí bezprostředně po ukončení závěrečných řečí.
46. Žádná taková překážka nebyla dána ani z materiálního hlediska. Proces hodnocení důkazů neprobíhá koncentrovaně až na konci celého důkazního řízení, ale justiční orgán průběžně posuzuje věrohodnost a validitu informací, které vstřebává během prováděného řízení. V obecné rovině si tedy lze představit situaci, kdy kauza bude natolik jasná, že v závěrečných řečech procesních stran se neobjeví nic nového, co by justiční orgán nepromýšlel již v dřívějších etapách procesu či při přípravě na něj. Průběžné posuzování věrohodnosti a validity jednotlivých informací je přitom zcela legitimní a legální a procesními předpisy je ostatně výslovně i vyžadováno. Zvlášť ilustrativní je to v případech, kdy se obviněný nachází ve vazbě a kdy soud konající hlavní líčení musí průběžně posuzovat, zda během něho nedošlo k takovému zvratu důkazní situace, že dosavadní důvodné podezření z trestné činnosti je rozmělněno natolik, že další trvání vazby je neakceptovatelné. Obvodnímu soudu proto ani v projednávaném případě nelze vyčítat, že již v průběhu dokazování vyhodnocoval a posuzoval najevo vyšlé informace a že následně (neshledal-li, že závěrečné řeči procesních stran obsahují cokoliv, čím se dosud nezaobíral) vyhlásil své rozhodnutí bez jakékoliv přestávky. Takový postup je v projednávaném případě podložen i tím, že uvedený soud měl ještě před nařízením hlavního líčení k dispozici poměrně podrobné vyjádření obviněného (viz č. l. 162), takže celou řadu tehdy uplatněných námitek musel vzít v potaz a argumentačně zpracovat ještě před konáním hlavního líčení.
47. Ani námitka obviněného, že trest odnětí svobody nebyl snížen pod dolní hranici trestní sazby stanovené trestní zákoníkem podle jeho § 58 nemůže naplnit žádný z dovolacích důvodů. Obviněnému byl uložen trest na samé spodní hranici zákonných mezí a nejedná se o trest natolik přísný, nepřiměřený a zjevně nespravedlivý, aby vybočoval z ústavního rámce proporcionality trestní represe.
V. Způsob rozhodnutí
48. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten ve svém dovolání vznesl dílem námitky, které se s uplatněnými dovolacími důvody věcně rozešly a dílem námitky, které se s dovolacími důvody sice nemíjejí, jsou však zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
49. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 1. 2025 JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu
Vypracoval: Mgr. Ondřej Vítů