6 Tdo 1090/2018-55
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 1. 2019 o dovolání,
které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného V. S., nar. XY,
trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2018, č.
j. 7 To 132/2018-2802, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 7 T 57/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce
odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 2. 2018, č. j. 7 T
57/2015-2758, byl obviněný V. S. (dále rovněž „obviněný“) zproštěn obžaloby
státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 17. 12.
2015, sp. zn. 2 ZT 124/2014, která mu kladla za vinu, že
v přesně nezjištěné době nejprve zajistil překlad z anglického originálu do
českého jazyka knihy „Základy tauhídu, islámsky koncept Boha“ od propagátora
salafistického učení a reprezentanta salafistického hnutí A. A. B. P., následně
zajistil vytištění této knihy a v období nejméně ode dne 20. 11. 2012 do dne
26. 04. 2014, kdy byl zadržen, umístil nabídku prodeje této knihy na veřejně
přístupné internetové stránky http://infomuslim.cz awww.islamweb.cz a dále její
distribuci prováděl zejména prostřednictvím internetového knihkupectví
www.kosmas.cz, kde byla anotována mimo jiné slovy „Povinná četba pro všechny,
kdo si přejí správně pochopit náboženství islámu“, a rovněž v Islámském centru
v Praze na adrese Praha 1, Politických vězňů 915/14, jakož i v prostorách
sídla Muslimské obce v Praze, Islámské nadace v Praze a Ústředí muslimských
obcí na adrese Praha 9, Blatná 1491, taktéž v místě svého bydliště na adrese XY
a na dalších přesně nezjištěných místech, ačkoli vzhledem ke svému postavení
předsedy M. o. XY, ředitele I. c. v XY, člena správní rady I. n. v XY a
místopředsedy Ú. m. o. a vzhledem ke svému vzdělání a svým znalostem věděl a
musel vědět, že jde o knihu, která s cílem získat další stoupence
salafistického hnutí šíří salafistické učení, hlásající mimo jiné netoleranci a
nenávist k jiným náboženstvím, včetně nenávisti k výkladu islámu odlišnému od
výkladu salafistického, jakož i nenávist k demokratickým institucím a
principům, a to právě proto, že tyto demokratické instituce a principy chrání
svobodu vyznání i další základní práva a svobody osob, jejichž způsob života
nekonvenuje salafistickému učení, potažmo tedy musel vědět, že kniha „Základy
tauhídu, islámsky koncept Boha“, která zcela zjevně nepřipouští život podle
odlišných pravidel než salafistických, šíří myšlenky, o jejichž realizaci se
salafistické hnutí a zejména pak islamistické hnutí, které je reprezentováno
celou řadou organizací, např. Hizb ut Tahrír, Džabhat al-Nusra, Emirát Kavkaz
nebo al-Kajda, v praxi také zasazuje, a to i prostřednictvím teroristických
útoků,
čímž měl spáchat zločin založení, podpory a propagace hnutí směřujícího k
potlačení práv a svobod člověka podle § 403 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr.
zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obžalovaný
stíhán.
2. O odvolání státní zástupkyně proti tomuto rozsudku rozhodl Městský
soud v Praze usnesením ze dne 11. 5. 2018, č. j. 7 To 132/2018-2802, jímž je
podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti citovanému usnesení městského soudu podal nejvyšší státní
zástupce (dále též „dovolatel“) dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle §
265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř., jelikož podle něj bylo napadeným
usnesením rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku
uvedeném v § 265a odst. 2 písm. b) tr. ř., ačkoli již rozhodnutí soudu prvního
stupně spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku.
4. V návaznosti na zopakování podstatných skutečností dosavadního řízení
(str. 1 až 4 dovolání) vyjádřil dovolatel nesouhlas s přijatými právními závěry
v tom směru, že namítá
a) nesprávnost závěru soudů, že salafismus nemá znaky hnutí podle § 403
odst. 1 tr. zákoníku,
b) nevyčerpání možného právního posouzení předmětného skutku podle
jiného ustanovení zákona, zejména podle § 356 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr.
zákoníku.
c) neopodstatněnost zproštění obviněného obžaloby podle § 226 písm. a)
tr. ř. za situace, kdy soud považoval ta prokázané veškeré žalované jednání
obviněného, tedy zejména toho, že se podílel na vydání českého překladu
předmětné salafistické knihy.
5. Otázka, zda konkrétní společenství je hnutím, je podle dovolatele
otázkou právní a nikoli znaleckou, což je patrné i ze stanoviska Nejvyššího
soudu č. 11/2007 Sb. rozh. tr. K výkladu znaku hnutí ve smyslu § 403 odst. 1
tr. zákoníku a připomenul závěry obsažené v komentářové literatuře jakož i
zmíněném stanovisku, podle něhož je svoboda projevu na stejné úrovni jako
rovnoprávnost občanů bez ohledu na jejich národnost, rasu, třídní či
náboženskou příslušnost. Uvedený objekt je výslovně chráněn rovněž
prostřednictvím trestného činu podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k
omezení jejich práv a svobod podle § 198a tr. zák., resp. podle § 356 tr.
zákoníku. Propagace může být i skrytá v podobě literárního díla, které
glorifikuje hnutí či jeho představitele v úmyslu pachatele ovlivnit takovým
jednáním další osoby. Pachatel může svým jednáním spáchaným na území republiky
podporovat nebo propagovat hnutí existující v cizině nebo naopak.
6. Podle názoru dovolatele není důležitá míra organizovanosti, nýbrž
složka ideová, jež vede k tomu, že určitá část populace na základě zvnitřnění
určité ideologie identifikuje společné zájmy, pod jejichž prizmatem jedná a
které se pak často snaží i prosazovat. Organizovanost již představuje jen
stránku technickou, jelikož charakter organizace je determinován právě
charakterem prosazované ideologie. Je-li tento charakter společensky toxický,
jsou nutně toxické i zájmy a aktivity tohoto hnutí.
7. Z vyjádření znalců slyšených v předmětné věci podle dovolatele
vyplynulo, že pojem salafismus se používá jak ve významu konkrétní ideologie,
tak ve významu hnutí, přičemž tento pojem mnohdy splývá s označením
extrémistické podoby islamismu jako politického hnutí směřujícího k teokracii
(salafistický islamismus). O nastolení této formy politického režimu usiluje i
B. P. v předmětné publikaci. Takový politický koncept je s demokratickými
hodnotami neslučitelný, neboť je založen na bezvýhradné akceptaci šaríi. Autor
publikace sice přímo nepopisuje vládu šarie a implikace s tím spojené, pléduje
však za její politické prosazení jako jediného zdroje práva a vlády. Pro
případ, že je tento extrémistický postoj odmítán, káže B. P. nenávist. Tento
extrémistický postoj B. P. nezastává osamoceně. Je součástí významného
islamistického hnutí označovaného jako salafistické či salafistické
islamistické hnutí. Na podporu tohoto závěru obžaloba snesla celou řadu důkazů,
mezi nimi rovněž znalecký posudek Masarykovy univerzity zpracovaný prof.
Marešem.
8. Podle dovolatele označené hnutí, stejně jako B. P., usiluje o
prosazení práva šaría jako základního pilíře pro fungování společnosti a státu.
Vzhledem k množství interpretačních pastí spojených se správnou identifikací
aktů nevíry či polyteismu je uvedené hnutí poměrně fragmentované, nicméně stran
klíčového významu šaríe v životě společnosti panuje naprostá shoda. Ve světě
hlásaném B. P. a jeho ideovými souputníky tudíž pro svobodu, pluralitu názorů
ani respekt k druhým neexistuje místo. Jednoduše řečeno, akty nevíry či
polyteismu nejsou identifikovány proto, aby byly posléze tolerovány.
9. V tomto ohledu nejvyšší státní zástupce podotýká, že obžaloba
reflektovala názor komentářové literatury, že postačí konkretizace takového
hnutí v hrubých obrysech především z hlediska jeho směřování k potlačení práv a
svobod člověka nebo hlásání vymezené záště.
10. Soudy opřely závěr o neexistenci salafistického hnutí o závěry
znaleckých posudků, především pak revizního znaleckého posudku. Vymezení pojmu
hnutí je však vždy otázkou právní. Přestože je pojem obsažený v § 403 odst. 1
tr. zákoníku doplněn přívlastkovou větou, která ho co do ideové složky
charakterizuje, pro účely aplikace citovaného ustanovení je třeba vyložit
uvedený pojem samostatně. Znalec odpovídal na právní otázku, přičemž k takovému
závěru soud nesmí přihlížet. Tuto otázku měly soudy v rovině hmotně právní
posoudit samy. Jestliže soudy namísto vlastních úvah vztahující se k závěru,
zda byl či nebyl naplněn znak hnutí, jsou jejich rozhodnutí v této části
nepřezkoumatelná. Salafismus znaky hnutí naplňuje, a to i ve smyslu citovaného
stanoviska, existovalo v době, kdy je obviněný propagoval, byť nikoli na území
České republiky.
11. K druhému okruhu námitek nejvyšší státní zástupce uvedl, že nalézací
soud nerespektoval ustálenou judikaturu, podle níž při zachování podstatné
části skutkového děje (totožnosti skutku) nelze obviněného zprostit obžaloby
podle § 226 písm. a) tr. ř., nýbrž pouze podle § 226 písm. b) tr. ř.
12. Nalézacímu soudu dovolatel dále vytkl, že se nezabýval tím, zda
obviněný svým jednáním nenaplnil znaky mírnějšího trestného činu podněcování k
nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod podle § 356
odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný se podílel na vydání knihy
obsahující minimálně na str. 27 výzvu k nenávisti proti představitelům
sekulárního establishmentu z náboženských důvodů, přičemž tito představitelé
jsou nepochybně skupinou obyvatel.
13. Závěrem nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v
neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., podle § 265k odst. 1,
2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 11. 5. 2018, sp. zn. 7 To 132/2018, jakož i rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 7 T 57/2015 a podle §
265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň vyjádřil
souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek § 265r odst.
1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
14. Obviněný se k podanému dovolání vyjádřil prostřednictvím obhájce
JUDr. Radka Šmerdy, Ph.D. Dovolání podané nejvyšším státním zástupcem podle něj
není opřeno o žádný zákonný důvod a směřuje k tomu, aby dovolací soud plnil
úlohu třetí instance. Dovolatel se snaží docílit zásahu do skutkových zjištění,
což je v dovolacím řízení výjimečné, a to pouze tehdy, pokud to odůvodňuje tzv.
extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. K
prvnímu okruhu námitek dovolatele, že salafismus není hnutím, obviněný
připomenul, že k posouzení, zda určité společenství je či není hnutím, je třeba
přistoupit ve dvou krocích. Předně je třeba zodpovědět otázku, zda jde o hnutí.
Zde jde o otázku odbornou. Je-li dána kladná odpověď, druhým krokem je
posouzení otázky právní, tj. zda takové hnutí lze podřadit pod § 403 tr.
zákoníku. Znalci, znalecký ústav, jakož i ostatní oslovení odborníci se
vyjadřovali k otázce prvotní, k tomu, zda lze salafismus ve světle náboženských
otázek považovat za hnutí. Pakliže se většina z nich shodla na tom, že
salafismus není hnutím, nýbrž členitým a nesourodým názorovým proudem, nelze
přistoupit k druhému kroku. Pokud nalézací soud neměl k dispozici odborný
závěr, že salafismus je hnutím, nemohl dále uvažovat nad tím, zda se mohlo
jednat o hnutí mající trestněprávní rozměr.
15. Podle názoru obviněného není správný právní názor dovolatele,
týkající se výkladu pojmu hnutí opřené o stanovisko trestního kolegia Nejvyšší
ho soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. Tpjn 302/2005, a o komentářovou
literaturu. Pro výklad dovolatele v těchto zdrojích nelze nalézt podklad.
Naopak je v zásadní kolizi s ustálenou praxí dovolacího soudu představované
sjednocujícím stanoviskem. Názor zastávaný nejvyšším státním zástupcem byl
tímto stanoviskem překonán. Dovolatel ve své argumentaci zaměňuje pojmy
ideologie a hnutí. Byť mezi nimi existuje úzký vztah, nelze tvrdit, že tam, kde
existují stoupenci určité ideologie, nutně tito musí vytvářet hnutí. Současně
obviněný nadnesl otázku cenzury a s ní související kriminalizaci šíření
myšlenek. Cenzura je podle čl. 17 odst. 3 Listiny nepřípustná, přičemž podle
čl. 15 se zaručuje svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání. Šíření
ideologie proto není kriminalizováno. Podotkl, že dozorový orgán (Ministertstvo
kultury České republiky) neshledal v činnosti muslimské komunity nic zásadního,
radikálního či extrémistického. Opakovaně zdůraznil, že byl zproštěn obžaloby
proto, že se skutek nestal, a to mimo jiné pro absenci subjektivní stránky.
16. Podle obviněného nebylo prokázáno, že by stoupenci tohoto názorového
proudu vytvářeli nějakou strukturu. Nelze prokázat ani existenci jejích hrubých
rysů. Dovolatel podle jeho názoru usiluje o to, aby byl uznán vinným za podporu
hnutí, které není nikdo schopen identifikovat a o jehož existenci se lze
domnívat pouze v hypotetické rovině. Navíc by taková podpora musela být pokryta
zaviněním. K nejvyšším státním zástupcem formulovaným výhradám stran položení
otázek znaleckému ústavu, obviněný kontruje, že státní zástupce mohl podat
námitky proti formulaci dotazů, což neučinil. Proto není srozumitelné, proč s
těmito námitkami přichází až v dovolacím řízení. Salafismus nedefinovaly jako
hnutí rovněž ostatní znalecké posudky a odborná vyjádření, ani jako ideologii,
nýbrž jako „trend“ nebo jako „souhrnné a velmi přibližné označení rozmanitého
souboru jevů, tendencí, postojů, přesvědčení a trendů“. K dovolatelem tvrzené
možné propagaci takového hnutí v cizině obviněný uvádí, že nic takového v
trestném řízení nebylo prokázáno, navíc autor knihy byl tzv. Islámským státem
prohlášen za „odpadlíka“ pro jeho přílišnou umírněnost. Obviněný současně
podotkl, že již v podané obžalobě nebyla státní zástupkyně schopna vymezit
hnutí, na jehož podporu byla podána obžaloba.
17. K druhému okruhu dovolatelem tvrzených skutečností předně
připomenul, že soud ho zprostil obžaloby proto, že skutek, pro který byla
podána obžaloba, se nestal. Úloha obviněného při zajištění překladu, vytištění,
prodeje a následné distribuci předmětné publikace byla toliko administrativní a
jeho vliv na podobu a obsah knihy byl minimální. Z tohoto důvodu nejsou další
úvahy dovolatele o překvalifikování jednání obviněného na jiný trestný čin na
místě, jelikož není co kvalifikovat. Znaky jiné skutkové podstaty nebyly
prokázány, a to zejména ve vazbě na jediný odstavec na str. 27 předmětné
publikace. Znalci i odborníci se lišili při jeho výkladu. K dovolatelem uváděné
možnosti jiné právní kvalifikace jednání zmínil, že touto otázkou se soud
prvního stupně zabýval a v rozsudku vyložil důvody, pro které nemohlo dojít k
naplnění skutkové podstaty podle § 356 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.
Pokud by navíc mělo dojít k odlišné právní kvalifikaci ve smyslu dovolatelem
uváděným, bylo by nezbytné zabývat se zákonností opatřených důkazů za pomoci
operativně pátracích prostředků.
18. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího
státního zástupce odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Vyjádřil
souhlas, aby o podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání ve
smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal,
zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě
a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná.
Shledal přitom, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné podle §
265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno
osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě,
kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové
náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
20. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §
265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda vznesené námitky nejvyššího
státního zástupce naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
21. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je
při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek
nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
22. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně
ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu
skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem
(soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(trestního, ale i jiných právních odvětví).
23. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. podle § 265b
odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo
odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému
v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr.ř., aniž byly splněny procesní podmínky
stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu
předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých
situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí
nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně
přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních
důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr.
ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí,
nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí
podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí
nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz § 253 odst. 4 tr. ř.).
Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný
prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené
výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je
zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1
písm. a) až k) tr. ř.
24. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí
uvedené v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného
prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že
neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle § 256
tr. ř. a u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé
alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému
rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení § 265b odst.
1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na
přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení
věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu
vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů
podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo navíc sám zatížil řízení či
své rozhodnutí takovou vadou.
25. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení
dovolání.
b) vlastní posouzení dovolání
26. Úvodem je vhodné připomenout, že rozhodnutí v otázce, zda
argumentace obsažená v mimořádném opravném prostředku dovolatele je
podřaditelná pod označený dovolací důvod, je základním východiskem dalšího
postupu dovolacího soudu při posuzování důvodnosti podaného dovolání [„…
povinností Nejvyššího soudu je pouze řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem
uváděný důvod je či není dovolacím důvodem (srov. stanovisko pléna Ústavního
soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, odst. 23“ – srov. např.
usnesení ze dne 4. 12. 2018, sp. zn. II. ÚS 3786/18]. Pouze při kladné odpovědi
na tuto otázku totiž přichází v úvahu postup upravený ustanovením § 265i odst.
3 tr. ř., tj. přezkum napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
27. Pokud je dovolatelem uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., jenž je určen k nápravě vad nastalých při právním posouzení
věci, jsou východiskem posouzení důvodnosti tohoto mimořádného opravného
prostředku – je-li dovolání podáno při uplatnění první alternativy, tedy z
důvodu vadné právní kvalifikace skutku – skutková zjištění, jež jsou uvedena v
napadeném rozhodnutí (zpravidla jeho výrokové části), resp. jejich hmotně
právní subsumpce, která je vyjádřena jednak v tzv. právní větě výroku rozsudku
[„Dovolání z důvodu uvedeného v první alternativě v § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu musí směřovat proti konkrétní přesně vymezené právní kvalifikaci uvedené v
právní větě ve výroku o vině napadeného rozsudku.“ – srov. např. usnesení ze
dne 19. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 1706/08], a jednak v označení příslušného
trestného činu jeho zákonným pojmenováním. Skutková zjištění soudů, nejde-li o
případ tzv. extrémního nesouladu ve smyslu jeho výkladu Ústavním soudem, jsou
pro dovolací soud závazná. Institut dovolání totiž „nezakládá právo na přezkum
rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Nejvyšší soud není
oprávněn v řízení o dovolání bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, neboť
nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám provádět či opakovat
důkazy, jak vyplývá z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §
265r odst. 7 trestního řádu. Dovolací soud není oprávněn hodnotit tytéž důkazy
odlišně od soudů nižších stupňů a nemůže ani vycházet z jiných skutkových
zjištění…“ – srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn.
III. ÚS 1337/17.
28. V případě rozsudku odsuzujícího jsou proto stěžejní (a pro dovolací
soud závazná) ta skutková zjištění, která vyjadřuje tzv. skutková věta výroku,
neboť ta – s případným rozvedením obsaženým v odůvodnění rozhodnutí – jsou
předmětem právního posouzení. V případě rozsudku zprošťujícího jsou naopak pro
dovolací soud závazná ta zjištění, která vyjádří soud v jeho odůvodnění, neboť
je pravidlem, že obviněný je zprošťován obžaloby pro skutek v jeho vymezení
obsaženém v žalobním návrhu, jehož skutkové vyjádření je z povahy věci odlišné
od těch zjištění soudu, která odůvodňují vydání zprošťujícího výroku.
29. Pro věc posuzovanou je příznačné již to, že obě hlavní procesní
strany, tj. obžaloba na straně jedné a obhajoba na straně druhé, zcela odlišným
způsobem interpretují výsledky soudního řízení, jak se zobrazily v rozsudku
soudu prvního stupně a potažmo v navazujícím usnesení odvolacího soudu. Zatímco
nejvyšší státní zástupce uplatňuje tvrzení, že soudy se prakticky ztotožnily se
skutkovým tvrzením obžaloby („… soud považoval za prokázané veškeré žalované
jednání obviněného…atd.“), obviněný ve svém vyjádření k dovolání tvrdí, s
oporou o citace z obou rozhodnutí soudů nižších stupňů [např. „… neboť se
nepodařilo jednoznačným způsobem prokázat, že se stal skutek (podstata skutku),
pro který je obžalovaný stíhán“ a další] pravý opak.
30. Vyjádřeno jinak, dovolatel na podkladě argumentace, že skutková
tvrzení obžaloby byla dokazováním potvrzena a vyjádřena v dovoláním napadených
rozhodnutích, namítá nesprávné právní posouzení skutku, a to na základě
tvrzení, že zjištění soudů odůvodňují posouzení skutku (primárně) v podobě
kvalifikace obsažené v podané obžalobě, tedy jako zločinu založení, podpory a
propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka podle § 403 odst.
1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, naopak obviněný na podkladě tvrzení, že
žalovaný skutek podle zjištění soudů nebyl prokázán, což se odrazilo v užití
zprošťujícího důvodu upraveného § 226 písm. a) tr. ř., namítá skutkový
charakter námitek dovolání s tím, že s ohledem na výsledek důkazního řízení
nepřichází ani v úvahu zabývat se dovolatelem dovozovanou právní kvalifikací
skutku.
31. Pro rozhodnutí o podaném dovolání je proto nezbytné primárně
posoudit to, k jakým výsledkům stran zjištění skutkového stavu věci soudy
nižších stupňů dospěly. Bylo-li by totiž pravdě odpovídající tvrzení
obviněného, že nebyl prokázán skutek, pro který na něj byla podána obžaloba
(což vyjadřuje soudem užité ustanovení trestního řádu), pak by vůbec nemohla
být zvažována otázka nesprávného právního posouzení skutku. Dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, tj. stran
nesprávného hmotně právního posouzení skutku, může být totiž účinně uplatněn
jen za situace, že skutková zjištění soudů vyzní tak, že skutek, pro který byla
na obviněného obžaloba podána (byť případně odlišně vymezený při zachování jeho
totožnosti ve smyslu vyloženém trestně právní naukou a ustálenou soudní praxí,
tj. alespoň částečně totožný v podstatných náležitostech jej vymezujících), se
stal a že jeho pachatelem je obviněný. V případě, že jeden z těchto předpokladů
splněn není, nutno a priori podané dovolání vyhodnotit jako jdoucí mimo
označený dovolací důvod, neboť vyvození trestní odpovědnosti pachatele si nelze
představit bez podstatné změny skutkových zjištění, kterou nelze (nejsou-li
výsledkem libovolného hodnocení důkazů, jež by svědčilo o porušení práva
obviněného na spravedlivý proces) prostřednictvím institutu dovolání prosazovat.
32. Odpověď na otázku, jaká skutková zjištění nalézací soud učinil, je
třeba hledat v té části odůvodnění rozsudku, která počíná bodem 44., tj. v
části věnované hodnocení důkazů, v níž jsou skutková zjištění ze zhodnocených
důkazů vyjádřena. Již v označeném bodě odůvodnění nalézací soud vyjádřil, že
„nebylo jednoznačným a nepochybným způsobem prokázáno, že se stal skutek (resp.
podstata skutku) tak, jak je uveden ve výrokové části obžaloby a pro který je
obžalovaný stíhán“.
33. Uváží-li se, že z hlediska totožnosti skutku je určující jeho
vymezení v žalobním návrhu a že podle teorie jde stále o týž (totožný) skutek i
tehdy, změní-li se na podkladě provedeného dokazování jeho popis při zachování
shody mezi podstatnými skutkovými okolnostmi (některé skutečnosti v rozhodnutí
soudu mohou proti obžalobě přibýt, některé mohou odpadnout – nesmí se ovšem
změnit podstata skutku), poté je třeba konstatovat, že navazující odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně (v témže bodě) vyvrací závěr, který obsahuje výše
uvedená citace.
34. Podstata skutku, jeho totožnost, je totiž podle teorie i ustálené
soudní praxe zachována „jestliže:
a) je úplná shoda alespoň v jednání obžalovaného při rozdílném následku,
b) je úplná shoda alespoň v následku při rozdílném jednání obžalovaného,
c) jednání obžalovaného nebo jeho následek (nebo obojí) jsou alespoň
částečně shodné, shoda ovšem musí být v podstatných okolnostech, jimiž se
rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání pachatele nebo
následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu; podstatnými z
tohoto hlediska nejsou ty skutkové okolnosti, které charakterizují jen zavinění
či jiný znak subjektivní stránky činu (viz rozhodnutí č. 1/1996-I. Sb. rozh.
tr. a usnesení Ústavního soudu č. 21 ve sv. 27 Sb. n. a u. ÚS)“. – viz FENYK,
J., CÍSAŘOVÁ, D., GŘIVNA, T. a kol. Trestní právo procesní., 6, vyd. Praha:
Wolters Kluwer, a.s. 2015, str. 542.
35. Nemají-li tudíž na zachování totožnosti skutku vliv změny v
okolnostech, které pouze individualizují žalovaný skutek z hlediska času, místa
a způsobu spáchání činu, formy zavinění, motivace a rozsahu následku, když
jinak shoda v následku či jednání není dotčena, pak závěr nalézacího soudu, že
„nebylo jednoznačným a nepochybným způsobem prokázáno, že se stal skutek (resp.
podstata skutku) tak, jak je uveden ve výrokové části obžaloby a pro který je
obžalovaný stíhán“, nelze pokládat za opodstatněný s ohledem na to, co uvedl
dále v odůvodnění svého rozsudku. Podle něj totiž „[z] provedeného dokazování
bylo zjištěno, že obžalovaný v letech 2002 až 2004 uzavřel … smlouvu… v roce
2012 zajistil vydání této knihy... a následně uzavřel… smlouvu s
nakladatelstvím K., které předmětnou publikaci nabízelo na svých internetových
stránkách…“. Ač soud prvního stupně dále uzavřel, že „role obžalovaného byla
spíše administrativní, tento sice uzavíral smlouvy jménem I. n., avšak jeho
vliv na podobu a obsah předmětné knihy byl minimální“, nezpochybnil to, že
vymezeným způsobem – tedy z hlediska objektivní stránky – obviněný jednal (v
podstatných rysech) tak, jak mu bylo kladeno za vinu v žalobním návrhu.
36. Zmíněné skutečnosti svědčí o důvodnost tvrzení dovolatele, že s
ohledem na skutková zjištění nalézacího soudu nenastaly zákonné podmínky pro
to, aby o podané obžalobě rozhodl způsobem upraveným v § 226 písm. a) tr. ř.
Poukazuje-li obviněný ve svém vyjádření (bod 21.) na to, že „byl zproštěn z
důvodu, že se skutek vymezený obžalobou nestal a nestal se mimochodem i z
důvodu absence subjektivní stránky“, je tento jeho poukaz nepřípadný, neboť
neprokázání subjektivní stránky trestného činu, za situace zjištění o
pachatelství obviněného na skutku, pro který na něj byla podána obžaloba,
odůvodňuje aplikaci § 226 písm. b) tr. ř. Ztotožnil-li se proto odvolací soud s
řešením, k němuž dospěl soud nalézací, i stran formy rozhodnutí o zproštění
obviněného obžaloby, nelze jeho rozhodnutí v tomto směru pokládat za správné a
zákonné. Bylo-li totiž odvolání státní zástupkyně podáno v neprospěch
obviněného, bylo v možnostech odvolacího soudu, aby na podkladě vyhodnocení
skutkových (a potažmo právních) závěrů, které odvoláním napadený rozsudek
vyjádřil (viz též níže), při zrušení tohoto rozsudku sám rozhodl o zproštění
obviněného z důvodu § 226 písm. b) tr. ř., který by věcně adekvátně vyjádřil
nalézacím soudem učiněná zjištění. Tato změna spočívající v uplatnění pro
obviněného méně příznivějšího důvodu zproštění obžaloby byla procesně
uskutečnitelná, neboť odvolání bylo, jak již uvedeno, podáno v neprospěch
obviněného, a není podstatné, že tento řádný opravný prostředek (č. l. 2783 až
2789), stejně jako návrh intervenujícího státního zástupce (č. l. 2799 až 2800)
požadoval jiné rozhodnutí (vrácení věci soudu prvního stupně k novému
projednání a rozhodnutí.
37. Uvedené konstatování současně neznamená, že by dovolací soud měl
přistoupit ke kasaci dovoláním napadených rozhodnutí z tohoto důvodu. Uvedená
vada procesního charakteru, kterou jak soud prvního stupně (z hlediska správné
volby zprošťujícího důvodu), tak posléze soud odvolací (v daném směru
nedůvodnou aplikací § 256 tr. ř.), zatížily svá rozhodnutí, není napravitelná
na podkladě dovolatelem uplatněného důvodu hmotně právního charakteru [ 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ani v jeho druhé alternativě], ani na podkladě
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
38. Vrátí-li se dovolací soud k otázce skutkových zjištění, která
vyjádřil soud prvního stupně ve svém rozsudku, pak je nezbytné poukázat na bod
49. jeho odůvodnění, v němž – v návaznosti na uvedení zjištění plynoucích z
provedených důkazů (zejména znaleckých posudků a odborných vyjádření) – uvedl,
že „salafistiské pojetí islámu jako víry, kterou explicitně podporuje jednak
předmětná kniha a jednak její autor, nelze považovat za hnutí ve smyslu
výkladového stanoviska“ (citovaného výše). Nenaplnění pojmu hnutí ve smyslu
zákonného znaku objektivní stránky žalovaného zločinu shledal soud v tom, že „u
salafismu absentuje znak více či méně formalizované struktury členů s alespoň
elementární organizací, hierarchií a podobně“. Podle soudu se rovněž
„nepodařilo ani prokázat, že by předmětná kniha podporovala či jakkoli
odkazovala na existenci hnutí obžalobou příkladmo uvedení, jako Hizb u Tahrír,
Džabhat al-Nusra, Emirát Kavkaz nebo al-Qá´ida“.
39. V následujícím odstavci vyjádřil nalézací soud závěr, že se
„nepodařilo prokázat, že by obžalovaný svým jednáním zamýšlel podporovat nebo
propagovat hnutí směřující k potlačení práv a svobod člověka“. Navíc soud
uzavřel, že „se na základě provedeného dokazování nepodařilo zjistit, že by
byla naplněna skutkové podstata jiného trestného činu, a to s přihlédnutím ke
všem vývojovým stádiím trestné činnosti“.
40. Neprokázání subjektivní stránky zdůvodnil soud tak, že „v úmyslném
vyškrtnutí potenciálně problémových pasáží vidí snahu o předejití jakýmkoli
problémům. Pokud by obžalovaný chtěl propagovat hnutí, které je s to směřovat k
potlačení práv a svobod člověka, z logiky věci by zcela jistě tato publikace
obsahovala pasáže, které by byly schopné co nejefektivněji zapůsobit na cílovou
skupinu čtenářů tak, aby salafistické učení tak, jak je vymezeno v obžalobě,
bylo šířeno dál.“.
41. S poukazem na nutnost respektování zásady in dubio pro reo proto
soud závěrem svého rozsudku uvedl, že „nedisponoval takovými procesně
použitelnými důkazy, na základě kterých by bylo možné učinit závěr o tom, že
žalované jednání se skutečně stalo. S ohledem na uvedené tak bylo zcela na
místě obžalovaného dle § 226 písm. a) tr. řádu zprostit obžaloby, neboť se
nepodařilo jednoznačným a nezvratným způsobem, prokázat, že se stal skutek
(podstata skutku), pro který je obžalovaný stíhán.“
42. Odvolací soud, který shledal skutková zjištění nalézacího soudu
naprosto správnými a úplnými, v odůvodnění svého usnesení zmínil, že „[o]bvodní
soud dospěl ke správnému závěru, že předmětná publikace neobsahuje žádné
projevy antisemitismu, rasismu ani výzvy k násilí“. Postup soudu prvního
stupně, pokud se nezabýval tvrzením obžaloby, že předmětná publikace šíří
salafistické učení, shledal správným, když podle něj „šířením salafistického
učení nelze naplnit objektivní stránku zažalovaného trestného činu. Podpora a
propagace samotných myšlenek a ideologií, byť neslučitelných se zásadami
demokratického státu – podle odvolacího soudu – nestačí k tomu, aby byl naplněn
znak podpory nebo propagace konkrétního hnutí“.
43. Jak již bylo uvedeno výše, postup obou soudů v otázce aplikace
konkrétního ustanovení, podle něhož přistoupily ke zproštění obviněného
obžaloby nelze považovat za správný. Patrně i v důsledku tohoto přístupu
(závěru o neprokázání skutku odvozeného od nesprávného pojetí jeho podstaty,
kterou soud zcela evidentně spojoval se znakem subjektivní stránky) neodeznělo
v žádném z napadených rozhodnutí explicitně to, co argumentace soudu prvního
stupně věcně vyjadřuje, tj. že na základě zhodnocení provedených důkazů tento
soud dospěl k závěru, že skutková podstata žalovaného trestného činu nebyla
naplněna a) jak po stránce objektivní, b) tak po stránce subjektivní.
44. V případě prvně jmenované stránky tomu tak podle nalézacího soudu je
proto, že nebyla prokázána existence „hnutí, které prokazatelně směřuje k
potlačení práv a svobod člověka, nebo hlásá rasovou, etnickou, národní,
náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob“, které by obviněný
podporoval nebo propagoval, v případě druhé z nich proto, že nebylo prokázáno,
že by „zamýšlel podporovat nebo propagovat hnutí…“ (bod 50.) nebo „chtěl
propagovat hnutí…“ (bod 51.). Současně je třeba zdůraznit, že nalézací soud (a
shodně s ním i soud odvolací) uzavřel, že se „nepodařilo ani prokázat, že by
předmětná kniha podporovala … hnutí“, která obžaloba, jako hnutí (uvedenou
publikací podporovaná) v žalobním návrhu vymezila. Uvedený skutkový závěr
souvisí s odlišným obsahovým zhodnocením vydané knihy soudy nižších stupňů (viz
dále).
45. Při uvážení právě uvedeného proto nelze souhlasit s tvrzením
dovolatele, že soudy nižších stupňů ve své podstatě dospěly ke stejným
skutkovým závěrům, jaké vyjádřil žalobní návrh obžaloby na obviněného podané.
Dovolateli je v jeho nazírání možno přisvědčit jen v tom rozsahu, jež byl
vyjádřen výše, tj. že převzetím části skutkových tvrzení (jako důkazním řízení
prokázaných) týkajících se jednání obviněného založil nalézací soud situaci,
která mu neumožnila věc vyřešit procesním způsobem, k němuž přistoupil
[aplikace § 226 písm. a) tr. ř.]. Na straně druhé je třeba konstatovat, že
skutková zjištění soudů jsou do té míry odlišná, že umožňují akceptaci závěru o
nevyvození trestní odpovědnosti dovolatele žalovaným trestným činem, a to z
důvodů níže rozvedených.
46. Jak plyne z obsahu mimořádného opravného prostředku, tento
nereflektuje veškeré důvody, pro které soudy nižších stupňů přistoupily ke
zproštění obviněného obžaloby. V zásadě veškerá argumentace nejvyššího státního
zástupce v dovolání obsažená (s výjimkou dále uvedenou) se vyčerpává v polemice
toliko s jedním ze závěrů (důvodů), na nichž soudy zproštění obviněného
založily, tj. závěru stran (ne)naplněnosti zákonného znaku hnutí ve smyslu jeho
obsahového vymezení vyjádřeného v § 403 tr. zákoníku. Aniž by bylo třeba
opakovat výše zmíněné námitky dovolání (viz body 4. a násl.), možno
konstatovat, že mimořádný opravný prostředek zcela pomíjí další argumenty
soudů, o něž zprošťující výrok opřely.
47. Konkrétně lze poukázat na to, že bez reakce dovolatele zůstalo
zjištění učiněné ve vztahu k posouzení subjektivní stránky trestného činu (viz
dále). Pokud jde o zjištění zdůrazněné v usnesení odvolacího soudu, které má
význam pro posouzení objektivní stránky trestného činu, a to z hlediska užití
prostředku, jímž měl obviněný příslušné hnutí podporovat nebo propagovat (tj.
zajištěním překladu knihy „Základy tauhídu, islámsky koncept Boha“), že
„předmětná publikace neobsahuje žádné projevy antisemitismu, rasismu ani výzvy
k násilí“, jež je třeba vnímat jako další z argumentů, pro které podle soudů
nižších stupňů nedošlo k naplnění znaků objektivní stránky žalovaného trestného
činu, projevuje se dovolací reakce v prosazování odlišného (skutkového) závěru.
48. Aniž by bylo jakkoli popíráno, že znak objektivní stránky trestného
činu založení, podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod
člověka, vyjádřený v jeho základní skutkové podstatě, spočívající v tom, že
pachatel podporuje nebo propaguje hnutí obsahově vymezené v § 403 odst. 1 tr.
zákoníku, může být naplněn i takovým jednáním pachatele, které se projevuje ve
vydání konkrétní tiskoviny (knihy), čímž současně dochází k naplnění znaku
kvalifikované skutkové podstaty podle odst. 2 písm. a) téhož ustanovení,
samotný tento fakt bez uvážení dalších skutečností nemůže trestní odpovědnost
dané osoby odůvodnit. Nezbytným předpokladem totiž je to, aby dotyčná publikace
měla svůj vlastní potenciál vyvolávat ony nepříznivé následky, které odůvodňují
samotnou kriminalizaci jednání pachatele.
49. Vyjádřeno jinak, je-li obviněnému obžalobou kladeno za vinu, že
vydáním označené publikace [resp. konkrétními kroky, jež toto umožnilo, jakož i
následně popsaným jednáním, které mělo směřovat k jejímu šíření v okruhu
dalších adresátů (čtenářů), jejichž myšlení a projevy by informace v ní
obsažené měly ovlivnit] měl podporovat a propagovat hnutí směřující k potlačení
práv a svobod člověka, poté musí být v prvé řadě hodnoceno, zda vydaná
publikace obsahuje texty, jež je třeba označit jako štvavé, nenávistné či
obdobné povahy, které vyjadřují ideové myšlenky příslušného hnutí směřujícího k
potlačení práv a svobod člověka (shodně např. H., V., Několik polemických
poznámek k pojmu „hnutí“ a k otázce podjatosti ve světle usnesení Nejvyššího
soudu sp. zn. 8 Tdo 819/2015, Státní zastupitelství 6/2018, str. 39: „… nejprve
by měla být skutečně vyjasněna naprosto klíčová otázka potenciálu příslušných
textů z hlediska jejich nenávistné povahy a eventuálního sepětí s nacistickou,
potažmo neonacistickou ideologií...“).
50. Odvolací soud, který vyšel ze zjištění, že vydaná publikace šíří
myšlenky salafismu, jakožto jednoho z myšlenkových směrů, aniž by vyjadřovala
výzvy k násilnému jednání vůči příslušníkům jiných názorových proudů, či jiným
aktivitám, které by směřovaly k potlačení práv a svobod člověka (v uvedeném
směru skutková zjištění soudů vyzdvihují, že český překlad knihy, jejíž vydání
má podle státního zástupce odůvodnit trestní odpovědnost obviněného, vypustil
veškeré problematické pasáže původního originálu, takže z hlediska tvrzené
závadnosti publikace se spornou jeví toliko část zmiňovaná na str. 27), správně
zdůraznil, že „[p]odpora a propagace samotných myšlenek a ideologií … nestačí k
tomu, aby byl naplněn znak podpory nebo propagace konkrétního hnutí“.
51. V uvedeném směru se dostatečně konkrétně vyjádřilo stanovisko
trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 302/2005, jež i s oporou o
judikaturu ESLP [„S výhradou čl. 10 odst. 2 Úmluvy proto platí nejen pro
informace nebo myšlenky přijímaní příznivě či považované za neškodné či
nedůležité, ale rovněž pro ty, které jsou nepříjemné, šokující nebo
znepokojující, neboť tak tomu chce pluralita, tolerance a duch otevřenosti, bez
nichž není demokratické společnosti (viz např. rozhodnutí ve věci C. proti
Španělsku, 1992, nebo V. proti Německu, 1995).“] zdůraznilo, že „při výkladu
skutkové podstaty § 260 odst. 1 tr. zák. nesmí být pojmy hnutí a ideologie
zaměňovány“. Je nadbytečné připomínat, že pro stejné obsahové vymezení skutkové
podstaty trestného činu obsaženého v dřívějším ustanovení § 260 tr. zák. a v
nyní účinném ustanovení § 403 tr. zákoníku jsou právní závěry vyjádřené v
citovaném stanovisku nadále platné.
52. Jak již výše uvedeno, dovolací argumentace nejvyššího státního
zástupce sice uvedený důvod zproštění obviněného obžaloby zcela nepomíjí (viz
část odstavce druhého na str. 8 dovolání), ve zcela rozhodujícím rozsahu se
však věnuje zejména prosazení vlastního závěru o existenci salafistického
hnutí, které podle dovolatele splňuje kritéria toho, aby toto hnutí bylo
označeno za hnutí prokazatelně směřující k potlačení práv a svobod člověka atd.
ve smyslu zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu založení, podpory a
propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka podle § 403 tr.
zákoníku. Činí tak způsobem („… Z toho jednoznačně plyne, že tam, kde existuje
ideologie, která má četné stoupence, existuje i hnutí“.), který zcela pomíjí
smysl, jež vyjádřilo odkazované stanovisko trestního kolegia.
53. Pokud se dovolatel touto částí skutkových zjištění soud zaobírá a
tvrdí, s poukazem na str. 27 publikace, že „[p]ro případ, že je tento
extremistický postoj odmítán, či není akceptován, ´káže´ B. P. nenávist“, poté
je třeba jím dovozovaný závěr považovat za toliko jeho vlastní (resp. možnou –
např. M, str. 17 rozsudku) interpretaci textu, která neodpovídá skutkovým
zjištěním soudů. Ty jsou stran charakteru vydané publikace [již v odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně v návaznosti na podrobný rozbor důkazní situace
(body 45. až 47.)] vyjádřeny (bod 48.) zcela jednoznačně: „[s]oud z rozsáhlého
dokazování k otázce posouzení předmětné publikace a jejího autora dospěl k
závěru, že tato je teologickou publikací hlásící se k salafismu, která ale
neobsahuje žádné projevy antisemitismu, rasismu, ani k násilí … a její obsah
nelze v žádném případě označit za radikalizace schopný“.
54. V označeném směru se tedy dovolatel opírá o prosazení vlastního
skutkového závěru odlišného od zjištění soudů. Taková argumentace však nemůže
být Nejvyšším soudem vyslyšena, neboť dovolací soud je vázán skutkovým
zjištěním vyjádřeným v napadených rozhodnutích. Protože soud druhého stupně,
který se věcí zabýval na podkladě odvolání podaného státním zástupcem v
neprospěch obviněného, se s takovým dílčím skutkovým zjištěním ztotožnil a
dovolatel nenamítl, že by skutková zjištění soudů byla výsledkem libovolného
hodnocení důkazů, nemající žádného ukotvení v provedených důkazech, musí
dovolací soud vycházet z toho, co napadená rozhodnutí vyjádřila.
55. Soudům nižších stupňů podle zjištění Nejvyššího soudu ani v této
části skutkových zjištění nelze vytýkat (a dovolatel to ani výslovně nečiní),
že by jejich zhodnocení posouzení obsahu vydané knihy bylo odporujícím
hlediskům obsaženým v § 2 odst. 6 tr. ř., resp. že by bylo hrubým, zcela
evidentním a svévolným vybočením z kriterií, které citované ustanovení
nastavuje. V uvedeném směru lze totiž odkázat na to, že soudy vzaly v úvahu, že
na rozdíl od posuzování otázky existence či neexistence salafistického hnutí v
jeho obsahovém vymezení coby hnutí definovaného ustanovením § 403 tr. zákoníku,
kde se odborné závěry zpracovaných odborných vyjádření a znaleckých posudků do
značné míry rozešly (viz i též jejich řazení do dvou skupin v odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně), v případě posouzení charakteru vydané publikace
již takové výraznější rozvrstvení zaznamenáno nebylo. Soud prvního stupně v
odůvodnění svého rozsudku (bod 13.) tak např. zmiňuje, že v důkazních
prostředcích, o něž se opírala obžaloba, byla vydaná kniha je jich odbornými
posuzovateli hodnocena jako „nemilitantní, tedy není militantní interpretace
islámu“ (P. Ť.), či „kategorie duchovní, teologické s dílčími aspekty pak
zasahuje i do politické roviny“, druhého stupně sapfismu, tj. nenásilného, ale
extremistického (M. M.), „potenciálně nebezpečná“ (O. B.), či nemající „ostře
politické poselství“ (T. Š.). Není třeba připomínat, že pro obviněného ještě
příznivější hodnocení knihy je obsaženo ve druhé skupině odborných vyjádření
(bod 14.), kde je zmiňováno, že podle posuzovatele „v knize není nic, co by se
týkalo nějakého vystoupení politického proti demokracii, nebo dokonce šíření
náboženské nenávisti“ (L. K.), že „na tomto obsahu knihy nic závadného
neshledal“ (M. M.), resp. že „kniha neobsahuje explicitně žádné pasáže, které
by bylo možno chápat jako výzvu k radikálnímu aktivismu salafistického, nebo
jiného islámského hnutí“ (K. Č.). Obsahově shodně vyznívající posouzení je
obsaženo i ve vyjádřeních Z. V., P. H., D. V. či v revizním znaleckém posudku,
jehož závěry přednesl Mgr. Daniel Křížek, Ph.D.
56. Již na tomto místě je proto možno konstatovat, že dovolání
nejvyššího státního zástupce, které se nikterak přesvědčivým způsobem se
skutkovými (a od nich se odvíjejícími právními) závěry v uvedeném směru
nevypořádalo tak, aby doložilo jejich zjevnou neopodstatněnost, nemůže být
považováno za způsobilé dosáhnout požadovaného zrušení napadených rozhodnutí. V
rozporu s vyhodnocením uvedené otázky soudů, jež nelze považovat za rozporné s
požadavky § 2 odst. 6 tr. ř., a bez konkrétní argumentace, jež by se vztahovala
k vydané knize samotné (jejímu obsahu), dovolatel tvrdí, že „[k]aždý čtenář
uvedené publikace musí dojít k nesmiřitelnému postoji a k odmítnutí světského
práva jako aktu polyteismu či nevíry, tj. o l odmítnutí lidmi kodifikovanému
konceptu lidských práv“. Toto tvrzení však nelze pokládat za nic jiného, než za
snahu o prosazení vlastního hodnocení provedených důkazů a na jeho podkladě pak
i odlišného skutkového stavu věci. V uvedeném směru však dovolatel zcela zjevně
překračuje možnosti, které mu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. k
možnému zvrácení dovoláním napadených rozhodnutí poskytuje
57. Dovolací soud již rovněž zmínil, že zejména rozsudek soudu prvního
stupně vyzněl rovněž tak, že důvod zproštění obviněného obžaloby byl shledán i
v nenaplnění subjektivní stránky trestného činu. Bylo by sice možné namítat, že
vzhledem k tomu, co odůvodnění rozsudku uvedlo (viz citace v bodech 49. a 41.),
lze dovodit, že nalézací soud vyloučil toliko existenci zavinění obviněného ve
formě úmyslu přímého podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, což nevylučuje
vyvození jeho trestní odpovědnosti na podkladě závěru, že žalovaný trestný čin
spáchal ve formě úmyslu nepřímého (eventuálního) podle § 15 odst. 1 písm. b)
tr. zákoníku, avšak dovolací soud musí opakovat, že vůči výše uvedenému závěru
nalézacího soudu, týkajícímu se nedostatku zavinění obviněného, dovolatel žádné
námitky (a tudíž ani posledně zmíněné podobě o dostatečnosti prokázání
eventuálního úmyslu) nevznesl. Takovými úvahami, jež by případně měly odůvodnit
kasaci napadených rozhodnutí, se tudíž dovolací soud, ohledem na to, že v
dovolacím řízení se neuplatňuje revizní princip, ani nemohl zaobírat.
58. V důsledku uvedeného ve své podstatně nadbytečně (avšak jako
východisko k níže uvedenému) lze připomenout, že pro naplnění subjektivní
stránky žalovaného trestného činu se vyžaduje, aby pachatel znal alespoň v
obecných rysech povahu jím propagovaného nebo podporovaného hnutí, věděl, že
jde o hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka nebo
hlásá rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou či třídní zášť vůči jiné
skupině osob, a chtěl tímto svým jednáním toto hnutí podporovat či propagovat,
popř. byl srozuměn s tím, že jeho jednání takové hnutí podporuje nebo
propaguje. Vědomostní složka, jež je společná pro obě formy úmyslného zavinění,
je dána vědomím pachatele, že existuje takto vymezené hnutí, jehož cíle
(potlačení práv a svobod člověka, hlásání zášti) hodlá realizovat (chce
uskutečnit), či k jejich uskutečnění přispívá (je srozuměn, že budou i díky
jeho jednání realizovány).
59. Dovolatel alternativně, tj. pro případ, že by neuspěl se svou
argumentací, že salafismus je hnutím ve smyslu § 403 tr. zákoníku, nastínil
potřebu posouzení jednání obviněného v podobě trestného činu podněcování k
nenávisti vůči skupině osob nebo k omezení jejich práv a svobod podle § 356
odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, když soudům vytkl, že se možností
takového posouzení skutku nezabývaly. Stran důvodnosti této kvalifikace se
omezil na konstatování, že zmíněná skutkové podstata (určená k ochraně
společnosti před jednáním vyznačujícím se nepřátelstvím k jiným skupinám osob
pro jejich skutečnou či domnělou rasu, příslušnost k etnické skupině, atd.)
nevyžaduje prokázání znaku hnutí nezbytného v případě žalované právní
kvalifikace.
60. V uvedeném směru však je třeba poukázat na fakt, že odmítnutím
závěru o existenci zavinění u trestného činu podle § 403 tr. zákoníku nalézací
soud implicitně vyjádřil (když neshledal důvody pro posouzení skutku podle
žádného jiného ustanovení zvláštní části trestního zákoníku) i to, že
neshledává dánu úmyslnou formu zavinění obviněného ani k dovolatelem následně
dovozované právní kvalifikaci. Lze důvodně usuzovat na to, že takový jeho závěr
vyplynul i ze zohlednění poznatků plynoucích z dalších důkazů, které v
odůvodnění svého rozsudku zmínil. Je totiž třeba zdůraznit, že dokazování
neprokázalo, že by obviněný zastával či prosazoval takové názory, které by
svědčily o jeho nevraživém zaměření vůči takto vymezeným skupinám osob. Důkazy,
které rozsudku nalézacího soudu zmiňuje, totiž vykreslují osobu obviněného ve
zcela odlišném světle (viz zejména údaje obsažené v bodě 39. rozsudku –
aktivita při řešení případu unesených novinářů, působení v občanské iniciativě
mezináboženského dialogu judaismu, křesťanství a islámu).
61. Dovolací soud dospěl k poznatku, že pokud dovolatel svůj mimořádný
opravný prostředek opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
učinil tak způsobem, který takto deklarovaný důvod ani formálně nenaplnil. Co
se týče dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v alternativě
uplatněné nejvyšším státním zástupcem, závěr o jeho naplnění je odvislý od
výsledku předchozího posouzení. Pokud tedy Nejvyšší soud učinil výše zmíněný
závěr stran dovolání opřeného o prvně zmíněný dovolací důvod, musel nutně
dospět k závěru, že podanému dovolání nelze vyhovět ani na podkladě posléze
uvedeného důvodu dovolání.
62. Vzhledem k uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání
nejvyššího státního zástupce musí být posouzeno jako dovolání, jež bylo podáno
z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jako takové bylo proto podle §
265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto. Jak již totiž dovolací soud výše
poznamenal, zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů nemůže odůvodnit
toliko fakt, že ke zproštění obviněného obžaloby mělo správně dojít při
aplikaci § 226 písm. b) tr. ř., tj. proto, že skutek, pro který na něj byla
podána obžaloba, není trestným činem.
63. Způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení rozhodl Nejvyšší soud o
podaném dovolání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v
neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje dovolací soud na
ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o
odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí s poukazem
na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 1. 2019
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu