8 Tdo 819/2015

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 4. 2018 o

dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněných P. K., L.

N., S. B. a společnosti guidemedia etc s. r. o., se sídlem Brno, Příkop 843/4,

IČ: 29282349, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2015, sp. zn.

8 To 489/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v

Brně pod sp. zn. 8 T 21/2014, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne

23. 1. 2015, sp. zn. 8 To 489/2014, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne

10. 9. 2014, sp. zn. 8 T 21/2014.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí

obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla

podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. a § 260 tr. ř. per analogiam se věc vrací státnímu

zástupci Městského státního zastupitelství v Brně k došetření.

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 8 T

21/2014, byli obvinění P. K., L. N., S. B. a společnost guidemedia etc s. r.

o., se sídlem Brno, Příkop 843/4, IČ: 29282349 (dále „obviněná společnost“ či

„společnost guidemedia“) podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby

státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 4. 3. 2014,

sp. zn. 2 ZT 104/2013, protože nebylo prokázáno, že v obžalobě uvedený skutek

zakládá trestné činy, jež v něm obžaloba spatřovala, a to u obviněných P. K.,

L. N. a S. B. zločin založení, podpora a propagace hnutí směřujícího k

potlačení práv a svobod člověka podle § 403 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr.

zákoníku a přečin popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování

genocidia podle § 405 tr. zákoníku, u obviněné společnosti přečin projevu

sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka podle § 404 tr.

zákoníku a přečin popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování

genocidia podle § 405 tr. zákoníku.

2. Uvedený skutek spočíval v tom, že obviněný P. K. jako jednatel

společnosti guidemedia, redaktor a překladatel, obviněný L. N. jako

spolupracující redaktor a grafik, obviněný S. B. jako autor komentářů v rámci

nakladatelství guidemedia, a obviněná společnost guidemedia v rámci svého

podnikání jednáním, spočívajícím zejména v činnosti nakladatelství a

internetovém prodeji jí vydaných knih,

společně vytvořili, v nákladu 10.000 kusů vydali a od 6. 12. 2012 na knižním

trhu prodávali knihu „Adolf Hitler Projevy“, ISBN 978-80-905310-1-7, obsahující

zejména osmnáct projevů Adolfa Hitlera z let 1939 až 1942, vyjadřující myšlenky

a principy nacionálního socialismu, konkrétně pak mimo jiné jeho úvahy a názory

ohledně údajného utlačování či masakrování německého obyvatelstva v

Československu a Polsku, vyjádření sympatií k fašistickému režimu ve Španělsku

a Itálii, kritiku tzv. mezinárodního židovstva a demokratických režimů v zemích

tzv. Západu, a vyzdvihování úspěchů při budování nacionálního socializmu v

Německu,

přičemž tyto projevy byly doprovázeny titulky a komentáři jednoznačně

vyznívajícími jako souhlas s obsahem těchto projevů, mající formu jakéhosi

vysvětlení správnosti tehdejších názorů Adolfa Hitlera či prokázání

pravdivosti jeho tehdejších tvrzení, kdy je v rámci zmíněných komentářů

například tvrzeno:

- že Adolf Hitler vystupoval jako muž, který má český národ v úctě, a Německu

nemůže být vytýkáno, pokud se rozpadl státní útvar Československo (viz Odpověď

R., stránka 28 a násl.) kdy navazující překlad projevu A. H. je opatřen mimo

jiné mezititulky „Návrat Rakouska“, „Návrat Čech a Moravy“ a „Vztah k českému

národu“,

- že v září roku 1939 začala německá branná moc odstraňovat nesnesitelné poměry

na východních hranicích Říše a ve vzduchu ležel pocit hrdosti a zadostiučinění

nad tím, čeho bylo za tak krátkou dobu dosaženo na vojenském a politickém poli,

že uplatnění rasových principů uzákoněných v Říši a uváděných v účinnosti

taktéž na území Protektorátu Čechy a Morava přijde konec konců k dobru i

českému národu, že Německo ve svém Protektorátu Čechy a Morava nezabezpečilo

pouze klid a pořádek, nýbrž především také položilo základ k novému

hospodářskému rozkvětu a k dorozumění mezi oběma národy, a že Vůdcovým cílem

byl i pokus o vyřešení židovské otázky na území bývalého Polska, nicméně jeho

stěžejním cílem však bylo vytvoření pocitu bezpečnosti na celém kontinentě (viz

Mírová výzva Anglii, stránka 142 a násl.), kdy navazující překlad projevu

Adolfa Hitlera je opatřen mimo jiné mezititulky „Jen žádné civilní oběti“,

„Příčiny polské tragédie“, „Proč chtějí demokracie válčit“ či „Válka je

nesmyslná“,

- že osmý listopad 1932 (pozn.: tzv.

„Pivní puč“) byl stabilně prezentován jako

významný mezník v historii nacionálněsocialistického hnutí jako obraz k

lepšímu, ačkoliv v následujících letech se hnutí muselo vypořádat s mnohými

překážkami a dočasnými porážkami (viz Proč Anglie chce válčit a Německo budovat

– stránka 188 a násl.), kdy navazující překlad projevu Adolfa Hitlera je

opatřen mimo jiné mezititulky „O spravedlivém rozdělení světa“ a „Německý

sociální stát je nebezpečný vzor“,

- že Vůdce vysvětluje, že jeho cílem nebylo pouze vítězství nacionálně

socialistického hnutí, ale toto bylo pouze prostředkem k tomu, aby mohlo být

zahájeno osvobození národa, že koncentrační tábor je anglickým vynálezem, který

„jsme si jen přečetli v lexikonu a později okopírovali“, ovšem s tím rozdílem,

že Anglie poslala do těchto táborů ženy a děti (viz Odpověď na Chamberlainovy

plány – stránka 214 a násl.), kdy navazující překlad projevu Adolfa Hitlera je

opatřen mimo jiné mezititulky „Cílem bylo osvobodit německý národ“ a

„Koncentrační tábor je anglický vynález“,

- že nacionální socialismus přinesl odpověď na ideologický rozpor mezi

měšťáckým třídním státem a státem proletářským, třídním, a poskytl zároveň

geniální řešení, které bylo s to tento pro národ škodlivý stav odstranit (viz K

20.

výročí založení NSDAP – stránka 238 a násl.), kdy navazující překlad projevu Adolfa Hitlera je opatřen mimo jiné mezititulky „Nacionalismus a socialismus se podařilo sjednotit“, „Zajištění životního prostoru ve střední Evropě“ a „Plutokratický teror“, - že Vůdce v roce 1940 optimisticky hleděl do budoucnosti, kdy bude možné budovat úspěšně zemi míru, práce, blahobytu a kultury (viz K dělníkům zbrojovky Borsigwerke – stránka 316 a násl.), - že Německo bylo na počátku roku 1941 příkladným sociálním státem, zatímco v západních demokraciích vládnou plutokracie skládající se z několika finančních dynastií (viz Novoroční projev – stránka 354 a násl.), kdy navazující překlad projevu Adolfa Hitlera je opatřen mimo jiné mezititulky „Německé mírové nabídky“ a „Nacionálně socialistické organizace se osvědčily“, - že na ukončení války v roce 1939 neměli zájem „židovsko-demokratičtí váleční interesenti“, a že Vůdce hledí roku 1941 do budoucnosti s vírou ve vítězství, neboť především mravně má Německá říše a její spojenci převahu nad kteroukoliv myslitelnou koalicí světa (viz Kdo chtěl válku na Balkáně – stránka 406 a násl.), kdy navazující překlad projevu Adolfa Hitlera je opatřen mimo jiné mezititulky „Odmítnutí německých mírových apelů“, „Židovsko-demokratický kapitál potřebuje válku“ a „Nastolení řádu bez sobectví a egoismu“, - že Vůdce boj na východní frontě nechtěl, že jeho program byl ve znamení mírumilovné výstavby a tvůrčí práce, přičemž nacionálně socialistická výstavba země byla teprve na počátku, ale přesto dosáhla úspěchů právě v oblastech, kde demokratický svět při řešení problémů ztroskotal (viz Důvod války s Ruskem – stránka 456 a násl.), kdy navazující překlad projevu Adolfa Hitlera je opatřen mimo jiné mezititulky „Mírumilovná výstavba vlasti má prioritu“ a „Nacionálně socialistický stát se otevírá lidem“, - že Adolf Hitler označil za inspirátory nepřátelství vůči Německu konec konců především Židy, a mezi nimi a příslušníky národů, kteří stojí na druhé straně fronty jako nepřátelé Německa, činí zásadní rozdíl (viz Boj evropských národů proti bolševismu – stránka 480 a násl.), kdy navazující překlad projevu Adolfa Hitlera je opatřen mimo jiné mezititulky „Rasová otázka je klíčem světových dějin“ a „Židé v evropských národech“, - že zatímco Roosevelt se dostal na scénu jako „protekční politik“ a odborník na finanční spekulace, Adolf Hitler vzešel jako jednoduchý člověk z národa a síly, které Roosevelta podporovaly, a z nichž se skládal jako „poradenský sbor“, sestávaly z příslušníků určitého národa, proti kterým v Německu bojovali jako proti „parazitním zjevům lidstva“, a že Roosevelt povolal ke své podpoře elementy, které mají zájem na rozkladu a nikoli pořádku, čímž Adolf Hitler mínil americké Židy (viz Zúčtování s Rooseveltem – stránka 506 a násl.), kdy navazující překlad projevu Adolfa Hitlera je opatřen mimo jiné mezititulky, že „Německo brání evropské kulturní dědictví“, „Roosevelt a jeho Židé“ a „Boj proti židovsko-kapitalisticko-bolševické koalici“, - že za hybnou silou v mezinárodních vztazích viděl Adolf Hitler mezinárodní Židovstvo a ve své řeči z 30.

1. 1942 formuluje Vůdce svůj poměr k Židům

nekompromisně: „Válka může skončit jenom tím, že buď budou vyhubeny árijské

národy, nebo Židovstvo zmizí z Evropy.“ (viz K 9. výročí převzetí moci –

stránka 552 a násl.), kdy navazující překlad projevu Adolfa Hitlera je opatřen

mimo jiné mezititulky „Ctíme přírodní zákony“, „Myšlenka hnutí se osvědčila“ a

„Mé velké mírové dílo“,

- že Hitler spatřuje hnací sílu protivníků v mezinárodním Židovsku a slibuje,

že nacionální socialisté se postarají o to, aby tato démonická síla byla

odhalena v celé své nebezpečnosti, a že Německo je podle Vůdce skutečně jedinou

zemí na světě, kde se uskutečňuje sociální stát (viz Osudný boj dvou světů –

stránka 596 a násl.), kdy navazující překlad projevu Adolfa Hitlera je opatřen

mimo jiné mezititulky „Mezinárodní Žid je hnací silou protivníků“ a „Jen v

Německu je sociální stát“.

3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 23. 1. 2015,

sp. zn. 8 To 489/2014, odvolání, podané proti tomuto rozsudku soudu prvního

stupně státním zástupcem Městského státního zastupitelství v Brně v neprospěch

všech obviněných, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

II. Dovolání nejvyššího státního zástupce a vyjádření k němu

4. Proti citovanému usnesení podal nejvyšší státní zástupce z důvodů

podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. v neprospěch všech jmenovaných

obviněných dovolání z důvodu, že odvolací soud nesprávně zamítl odvolání

státního zástupce proti rozsudku soudu prvního stupně, jenž obviněné zprostil

obžaloby proto, že žalovaný skutek není trestným činem, což je závěr, který

spočívá na nesprávném právním posouzení.

5. Dovolatel poté, co rozvedl důvody, pro které soud prvního stupně

obviněné zprostil obžaloby, a skutečnosti, jež vedly odvolací soud k tomu, že

se s rozsudkem soudu prvního stupně ztotožnil, vysvětlil, proč považuje názory

soudů obou stupňů odůvodňující zprošťující výrok za nesprávné. Poukázal na

extrémní nesoulad, jejž spatřoval v tom, že soudy nevyvodily z pořízených

důkazů závěry, které by těmto důkazům odpovídaly, a v důsledku toho nesprávně

právně posoudily jednání obviněných jako trestně nepostižitelné. Odpovídajícím

způsobem se nevyrovnaly se závěry odborného vyjádření PhDr. Jana B. Uhlíře,

Ph.D., historika z Vojenského ústavu Praha a znalce z oboru sociální vědy,

odvětví politologie, specializace nacismus, fašismus, neonacismus, neofašismus,

který dospěl k „jednoznačnému“ závěru, že kniha „Adolf Hitler Projevy“ úmyslně

manipulativním způsobem, a „téměř na každé straně“ propaguje nacistickou

ideologii, a to způsobem, který přesně zapadá do stylu, jakým soudobá

neonacistická scéna tuto ideologii podsouvá širším vrstvám obyvatelstva.

6. Podle dovolatele soudy nevysvětlily, proč nevyšly z uvedeného

odborného vyjádření, ale nahradily ho vlastním názorem, že jde pouze o

prezentaci autentického historického textu, čímž popřely současnou společenskou

realitu, pokud zkonstatovaly, že neexistuje v podmínkách dnešní doby žádné

„živé“ hnutí, které by bylo založeno na klasickém německém nacismu. S odkazem

na odbornou literaturu a její výklad poukázal na to, že za existující hnutí v

uvedeném smyslu je možné označit hnutí, které v modifikované podobě navazuje na

již neexistující hnutí, pokud využívá ideologie, symbolů, pozdravů a dalších

atributů již zaniklého hnutí, a proto je třeba odlišit existující neonacistické

hnutí od konkrétního nacistického hnutí v jeho historické, dnes již

neexistující podobě s tím, že existenci neonacistického hnutí připouští i

judikatura.

7. Za nedůvodné nejvyšší státní zástupce označil odmítnutí jeho

požadavku na provedení důkazu zprávou Útvaru pro odhalování organizovaného

zločinu Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 3. 11. 2014, č. j.

UOOZ-126-72/ČJ-2014-290050, v čemž spatřoval existenci tzv. opomenutých důkazů,

neboť podle něj jde o důkaz ke zjištění poměrů obviněných a jejich vztahu k

pravicovým myšlenkám a hnutím. Poukázal na to, že se soudy v potřebné míře

nezabývaly osobami obviněných, jejich trestní minulostí a jejich vztahy k

pravicové scéně, neboť všechny obviněné lze charakterizovat jako zástupce

nepříliš početné tuzemské scény tzv. alternativních vykladačů historie,

zaměřených však výhradně na téma soužití německého a českého etnika jen v

období první poloviny dvacátého století a druhé světové války. Tato scéna

mnohdy osciluje od otevřené adorace či obhajoby nacistického Německa přes

kritiku Československa až po popírání či zpochybňování genocidia. Tito ideově

blízcí autoři jsou sdružování okolo internetového blogu Náš směr, jehož

správcem je obviněný S. B., užívající pseudonym L. B. Z této ideologické pozice

se rovněž jmenovaní vymezují vůči historikům, ač sami formální vzdělání v

oblasti historie nemají. Uvedené okolnosti mohla předmětná zpráva podle názoru

dovolatele objasnit, neboť svědčí o údajích týkajících se obviněných, které by

bylo možné zahrnout do úvah o subjektivní stránce, včetně zhodnocení motivu

jejich jednání. Bylo proto nutné, aby odvolací soud důkaz touto podrobnou

zprávou v odvolacím řízení provedl.

8. Nejvyšší státní zástupce se vymezil zejména proti názoru soudů obou

stupňů, že vydání knihy s projevy Adolfa Hitlera nepropaguje žádné existující

hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásá

rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné

skupině osob, neboť tímto tvrzením soudy obou stupňů popřely existenci

neonacismu v České republice, který navazuje na ideje a reálnou politiku

historického nacismu, tedy na politiku nacistického hnutí od konce první

světové války a nacistického režimu v Německu a s ním kolaborujících subjektů,

a poukázal na to, že v Česku jsou asi 4.000 militantních neonacistů. Z

rozvedených důvodů shledal, že neonacistické hnutí je v současné době hnutím

jednoznačně existujícím, a to jak v tuzemsku, tak i v zahraničí (viz např.

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 6 Tdo 1122/2011).

9. Naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 403 odst. 1 tr.

zákoníku považoval dovolatel za prokázané odborným vyjádřením PhDr. Jana B.

Uhlíře, Ph.D., který dospěl k „jednoznačnému“ závěru, že kniha „Adolf Hitler

Projevy“ úmyslně manipulativním způsobem, a téměř na každé straně, propaguje

nacistickou ideologii způsobem, který zapadá do stylu, jakým soudobá

neonacistická scéna tuto ideologii podsouvá širším vrstvám obyvatelstva.

Poukázal na závěry tohoto znalce, zejména pokud jde o povahu komentářů a

mezititulků obsažených v knize, kdy u komentářů šlo o převzetí rozsáhlejších

částí samotných projevů Adolfa Hitlera, aniž by bylo zřejmé, zda jde o citaci

či vyjádření názorů komentátora, a poukázal konkrétně na výroky obsahující

vedle vlastních úryvků z knihy i úvahy a domněnky samotného znalce, „čímž má

autor komentáře patrně na mysli útok nacistického Německa na Polsko a průběh

tzv. „blitzkrigu“ v Polsku, nebo … čímž má autor komentáře pro změnu zřejmě na

mysli uplatnění tzv. norimberských zákonů v protektorátu Čechy a Morava, které

vedlo k perzekuci českých Židů a dalších skupin obyvatelstva …“, aj.

10. Nejvyšší státní zástupce považoval za nutné z obsahu mezititulků

užitých v textu vlastních projevů (např. „Koncentrační tábor je anglický

vynález“, „Židovsko-demokratický kapitál potřebuje válku“, „Rasová otázka je

klíčem světových dějin“, „Židé v evropských národech“) a v doprovodných

komentářích nalézt výroky o příslušnících určitého národa, proti kterým v

Německu bojovali jako proti „parazitním zjevům lidstva“, dovodit, že jde o

výroky zjevně antisemitského zaměření, které je nutno s ohledem na historická

fakta týkající se holocaustu jednoznačně interpretovat jako ospravedlňování

nacistického genocidia a jiných nacistických zločinů proti lidskosti. Dovolatel

považoval za důkaz o vině obviněných i barevné a grafické zpracování knihy,

protože červeno – černo – bílé vyobrazení „jednoznačně“ vychází z barev vlajky

NSDAP, která se následně stala oficiální vlajkou nacistického Německa, přičemž

výhradně kombinace zmíněných barev je užita i na webových stránkách obviněné

společnosti (viz http:/guidemedia.cz).

11. K subjektivní stránce zločinu podle § 403 tr. zákoníku a přečinu

podle § 404 tr. zákoníku nejvyšší státní zástupce uvedl, že obvinění zcela

vědomě vydáním knihy propagovali neonacistické hnutí, jakožto jednu z forem

politického extremismu, který působí proti demokratickému ústavnímu zřízení v

České republice. Výběr projevů Adolfa Hitlera co do obsahu ve spojení s

grafikou „jednoznačně“ směřuje k relativizaci vybraných problémů moderních

dějin, kdy cílem vydání této knihy bylo vyvolat ve čtenáři pochopení pro činy

Adolfa Hitlera. Dovozoval znak subjektivní stránky i z vyjádření zástupce

právnické osoby u hlavního líčení, že vydavatelství se zabývá mimo jiné

otázkami „historických lží, které jsou prezentovány společností“, což podle

dovolatele svědčí o vztahu obviněných k neonacismu, který vychází z popření

ověřených historických interpretací. Jde tudíž o nespornou propagaci neonacismu

a projev sympatií k tomuto hnutí. Za nepřípadné označil srovnání s vydáním

knihy Mein Kampf, o němž bylo rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24.

7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 337/2002, ve kterém se řešila jiná problematika než

přezkoumávané, v níž převážná část vydávaných publikací je zaměřena na

nacistickou problematiku. Poukázal na to, že obviněná společnost,

nakladatelství guidemedia, která vznikla v roce 2012, vydala celkem 7

publikací, i na text knihy „Pranýř“ německého autora Michaela Winklera

doprovázený na webových stránkách komentářem, jejž citoval. Nejvyšší státní

zástupce dovodil, že v projednávané věci nelze mít žádné pochybnosti o tom, že

obvinění si byli vědomi možného naplnění skutkové podstaty zločinů podle § 403

odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, podle § 404 tr. zákoníku a přečinu

podle § 405 tr. zákoníku, ve formě přímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a)

tr. zákoníku, a to zejména proto, že všechny lze charakterizovat jako zástupce

scény tzv. alternativních vykladačů historie zaměřených výhradně na téma

soužití německého a českého etnika jen v období první poloviny dvacátého

století a druhé světové války. Tito ideově blízcí autoři jsou sdružováni okolo

internetového blogu Náš směr, jehož správcem je obviněný S. B. Soudy se však v

potřebné míře těmito skutečnostmi nezabývaly a nedovodily, že deformovaný vztah

obviněných k historii plně odpovídá interpretaci obsažené v komentářích

předmětné publikace.

12. Vzhledem k tomu, že nejvyšší státní zástupce považoval za dostatečně

doložené, že obvinění v obžalobě uvedené trestné činy naplnili, v dovolání

navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v

§ 265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1.

2015, sp. zn. 8 To 489/2014, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského

soudu v Brně ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 8 T 21/2014, a současně všechna další

rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,

k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle § 265l odst. 1 tr. ř.

přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a

rozhodl.

13. Obvinění, jimž byl opis dovolání nejvyššího státního zástupce zaslán

podle § 265h odst. 2 tr. ř., k němu ve vyjádření zpracovaném společným obhájcem

odkázali na správnost závěrů soudů obou stupňů s tím, že soud prvního stupně po

velmi podrobném studiu publikace přečetl všechny texty, jež měly představovat

prezentaci názorů autora, a nikoli jen stručné shrnutí obsahu názorů samotného

řečníka Adolfa Hitlera. Pokud oba soudy nižšího stupně dospěly ke shodnému

závěru, že žalovaný skutek není trestnými činy, které hledávala obžaloba, je

podle obviněných nadbytečné zabývat se subjektivní stránkou a pohnutkou, jakou

byli při svém jednání vedeni. Pokud dovolatel namítal nedostatečné zohlednění,

resp. neprovedení dalšího důkazu, obvinění připomenuli, že taková námitka

nemůže být legitimním obsahem dovolání. Soudy podle jejich názoru nepochybily

jak v hodnocení a přístupu ke znaleckému posudku PhDr. Jana B. Uhlíře, Ph.D.,

tak ani tehdy, pokud neakceptovaly nově předložený důkaz policejní zprávou, jež

má charakter pouhých tvrzení získaných vesměs z neveřejných částí facebookových

profilů obviněných, tzn. způsobem, který v době mezi podáním a projednáním

odvolání v posuzované věci reproboval v jiné věci Ústavní soud. Z uvedených

důvodů obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního

zástupce jako nedůvodné odmítl.

III. Formální podmínky dovolání

14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že

dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné podle § 265a odst. 1, odst.

2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. a)

tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2

tr. ř.). Protože dovolání je možné o přít jen o důvody, které jsou v dovolání

konkrétně vymezeny, Nejvyšší soud posuzoval podle obsahu podaného dovolání, zda

bylo podáno v souladu s důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

15. Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání uplatnit, bylo-li

rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti

rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž

byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo

přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b

odst. 1 v písmenech a) až k) tr. ř. Se zřetelem na obsah podaného dovolání

dovolatel tento důvod použil v jeho druhé alternativě, protože uplatnil i důvod

podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle nějž lze dovolání podat, jestliže

rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném

hmotněprávním posouzení. Jeho prostřednictvím je proto možné vytýkat, že

skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný

čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl

obviněný uznán vinným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp.

zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu,

roč. 2006, seš. 27, č. T 912).

16. Dovolatel těmto obecným podmínkám obou dovolacích důvodů svým

dovoláním vyhověl, protože se neztotožnil se závěrem soudů, že v obžalobě

popsaný skutek nenaplňuje znaky trestných činů zločinu založení podpory a

propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka podle § 403 odst.

1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, přečinu projevu sympatií k hnutí směřujícímu

k potlačení práv a svobod člověka podle § 404 tr. zákoníku a přečinu popírání,

zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 tr.

zákoníku, a vyjadřoval přesvědčení, že na základě uvedených skutkových zjištění

po případném doplnění a provedení jím navrhovaného dokazování bylo možné

obviněné uznat vinnými těmito trestnými činy, neboť znaky jejich skutkových

podstat byly naplněny. Uvedené námitky s označenými dovolacími důvody

korespondují, neboť jejich podstata spočívá zejména v hmotněprávní

problematice, jak zákon u důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. stanoví,

a v takovém případě se jedná i o důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Proto, když Nejvyšší soud shledal, že nejsou dány podmínky pro to, aby dovolání

z důvodů uvedených v § 265i odst. 1 tr. ř. odmítl, v souladu s § 265i odst. 3

tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž

bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení

napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům:

IV. Důvody vedoucí ke zproštění podle přezkoumávaných rozhodnutí

17. Soud prvního stupně po provedeném dokazování, které představovaly

výslechy zástupce obviněné společnosti T. P. a znalce z oboru sociální vědy,

odvětví politologie PhDr. Jana B. Uhlíře, Ph.D., a přečtení podstatných pasáží

z knihy Adolf Hitler Projevy (č. l. 93 až 97, 99 až 101, 313 až 378, 515 až

534, 542 až 558), posuzoval a hodnotil obsah zkoumané knihy, její rozsah,

grafické zpracování, předmluvu, jakož i osmnáct projevů Adolfa Hitlera v ní

uvedených včetně komentářů před každým z těchto projevů (srov. strany 5 až 7

rozsudku). Na základě takto provedeného dokazování vzal za prokázané vydání

předmětné knihy v místě a čase již zmíněném, stejně i konkrétní podíl a

rozdělení rolí každého z obviněných při vydání knihy samotné. Ve vztahu k

obsahu knihy, tzn. jednotlivým projevům Adolfa Hitlera, soud konstatoval, že

obsahují myšlenky a principy nacionálního socialismu tak, jak vznikly v

konkrétní době, většinou ke konkrétní příležitosti. Pokud trestní odpovědnost

obviněných měl podle obžaloby zakládat překlad do českého jazyka a zejména

obsah jednotlivých komentářů ke každému z projevů s mezititulky, nepodařilo se

prokázat, že by především z komentářů k projevům a mezititulků bylo možné na

podkladě provedeného dokazování dospět k jednoznačnému závěru, že jde o

autorské dílo obviněného S. B., v němž prezentuje vlastní myšlenky a názory, a

nikoliv jen citace z projevů Adolfa Hitlera. Pro tento závěr soud prvního

stupně vyšel z obsahu úvodní předmluvy ke knize, která (kromě jiného)

vyjadřuje, jakým způsobem a z jakých důvodů jsou jednotlivé úvodní pasáže ke

každému z konkrétních projevů sepsány, a výslovně zmiňuje, že není úkolem knihy

analyzovat či přezkoumávat Hitlerovy projevy, anebo s nimi jakkoli polemizovat,

a že každý čtenář na základě dostupných informací může konfrontovat obsah

těchto projevů a tvrzení Adolfa Hitlera s neoddiskutovatelnými historickými

fakty a reáliemi. Předmluva vysvětluje i heslovitý přehled před každým z

projevů a mezititulků. Soud v této souvislosti k předmluvě zdůraznil, že ani

sám PhDr. Jan B. Uhlíř, Ph.D., který byl při hlavním líčení přibrán jako znalec

z oboru sociální vědy, odvětví politologie, nespatřoval v obsahu předmluvy nic,

co by propagovalo nacismus či neonacismus. Vzhledem k tomu, že soud shledal, že

autor zaujímá neutrální stanovisko do jisté míry spoléhající na rozum čtenáře,

nebylo možné po provedeném dokazování rozlišit, co je jen pouhou citací

myšlenek Adolfa Hitlera a co snahou o vlastní vyjádření autora těchto částí

obviněného S. B., neboť editor nepoužil konkrétní citace. Právě proto, že tato

odlišitelnost je z obsahu knihy poměrně nesnadná, a to nejen z hlediska

vlastního úsudku soudu, ale i podle již zmíněného znalce, nebylo možné učinit

spolehlivý závěr ve smyslu naplnění skutkových podstat trestných činů, jež jsou

v tomto směry obžalobou spatřovány.

18. Soud k samotnému obsahu projevů konstatoval, že je logické, pokud

odrážejí myšlenky nacionálního socialismu, ovšem v jeho historické a dnes již

zaniklé podobě, a proto neshledal naplněným znak „hnutí, které prokazatelně

směřuje k potlačení práv a svobod člověka“, a to i vzhledem k vymezení tohoto

pojmu ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp.

zn. Tpjn 302/2005 (uveřejněném pod č. 11/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a

stanovisek). Soud prvního stupně v nyní projednávané věci učinil závěr, že se

jedná o originální historický text, přičemž nemá smysl polemizovat o případné

kvalitě překladu, který z logiky věci s sebou nese všechny atributy příznačné

pro německý fašismus té doby, ovšem právě v jeho historické podobě, to znamená

v podobě, která v současné době již aktuální není, a lze jej proto označit za

hnutí již zaniklé. Nejde rovněž o případ nějakého přímého pozitivního hodnocení

různých aspektů německého fašismu, které se v současnosti objevují vytržené z

kontextu dějinných událostí. Podle tohoto soudu nebylo provedeným dokazováním

zjištěno a prokázáno žádné konkrétní hnutí, které by takovým způsobem

navazovalo na již zaniklý hitlerovský nacismus, když je evidentní, že pro celou

neonacistickou scénu je hitlerovský fašismus v jeho historické podobě živnou

půdou a výchozím bodem, přičemž nelze paušálně označit všechna neonacistická

hnutí za přímé pokračovatele hitlerovského nacismu, která na něj navazují, i

když některé projevy s ním budou vždy neodmyslitelně spojovány. V případě této

knihy soud shledal, že nejde o programové vymezení, ze kterého by pro

budoucnost mohly čerpat další generace neonacistů. Pokud jsou případně

zmiňovány úspěchy německých vojsk, vysvětlování, že Hitler válku nechtěl,

srovnávání německého sociálního státu s tehdejšími demokraciemi a všechny

podobné skutečnosti, vyplývající z obsahu jednotlivých projevů, jde o

skutečnosti z dějin obecně známé, a nemůže jít o stav, kdy jakákoli pozitivní

zmínka o hitlerovském Německu by bez dalšího mohla být vnímána a chápana jako

propagace tohoto období a tohoto hnutí. Právě s odkazem na historický přístup k

samotným projevům se soud domnívá, že nejen, že nejde o hnutí, které v současné

době existuje, ale nebylo zjištěno ani hnutí, které by překlenovalo čas ve

smyslu návaznosti na hitlerovský nacismus, dnes již zaniklý. Nedostatky přitom

shledal i ve vztahu k subjektivní stránce, protože úmysl v tomto případě musí

směřovat k tomu, aby takovým jednáním byly ovlivněny další osoby. Vzhledem k

tomu soud dospěl k závěru, že obvinění nenaplnili skutkovou podstatu zločinu

založení podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod

člověka podle § 403 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.

19. Ze stejných důvodů se pak obviněná společnost guidemedia podle

názoru soudu nemohla dopustit ani přečinu projevu sympatií k hnutí směřujícímu

k potlačení práv a svobod člověka podle § 404 tr. zákoníku, neboť v době, kdy

pachatelé měli trestnou činnost páchat, takové hnutí neexistovalo. Obdobný

závěr soud učinil ve vztahu k přečinu popírání, zpochybňování, schvalování a

ospravedlňování genocidia podle § 405 tr. zákoníku, jejž jednáním popsaným ve

výroku o vině spáchat nemohli, neboť pachatelem by mohl být toliko autor sám,

tj. Adolf Hitler. Snahy o ospravedlnění nacistického genocidia či jiných

nacistických zločinů, tj. poukazování na určitou historickou situaci,

nejasnosti, případně omlouvání původních okolností jinými, pro německý nacismus

či fašismus příznivějšími, soud nezjistil ani v samotných předmluvách. Z těchto

důvodů soud prvního stupně, který neshledal v činu, jenž byl obžalobou zjištěn,

naplnění znaků uvedených trestných činů, všechny obviněné obžaloby podle § 226

písm. b) tr. ř. zprostil (viz strany 7 až 11 rozsudku soudu prvního stupně).

20. Odvolací soud se v přezkoumávaném usnesení ztotožnil se soudem

prvního stupně zejména v závěru, že jednání popsané v obžalobě není dostatečné

pro závěr o tom, že obvinění propagovali hnutí, které prokazatelně směřuje k

potlačení práv a svobod člověka, hlásá rasovou zášť, a to především vzhledem k

samotnému obsahu projevů, neboť jde zcela zjevně o texty historického

charakteru, zasazené do pevných historických reálií, na něž je obsahově

reagováno samotnými projevy Adolfa Hitlera. Ačkoli si soud prvního stupně byl

vědom toho, že tyto projevy obsahují Hitlerovy myšlenky a že jde o myšlenky

nacionálního socialismu, které jsou vysloveny v jeho historické, dnes již

zaniklé podobě, a uvědomoval si i to, že hitlerovský nacismus je oporou pro

řadu dalších fašistických představitelů z období druhé světové války, v průběhu

dokazování nebylo zjištěno žádné konkrétní hnutí, které by takovým způsobem

navazovalo na již zaniklý hitlerovský nacismus, když je evidentní, že pro celou

neonacistickou scénu je hitlerovský fašismus v jeho historické podobě živnou

půdou a výchozím bodem. Odvolací soud se tak shoduje se soudem prvního stupně,

že v dané knize nejde o nějaké programové vymezení, ze kterého by pro

budoucnost mohly čerpat další generace neonacistů. Jestliže soud prvního stupně

shledal, že obvinění nenaplnili znaky přečinu podle § 403 odst. 1, odst. 2

písm. a) tr. zákoníku, § 404 tr. zákoníku a § 405 tr. zákoníku a byli obžaloby

v celém rozsahu zproštěni, považuje odvolací soud tyto závěry zcela v souladu s

výsledky provedeného dokazování, které není dostatečným podkladem pro závěr, že

byly znaky jejich skutkových podstat naplněny (srov. strany 5 a 6

přezkoumávaného usnesení).

V. Obecně k vymezení trestných činů podle § 403, § 404 a § 405 tr. zákoníku

21. Protože podstata dovolání nejvyššího zástupce spočívá v tom, že

soudy nedovodily v činu kladeném obviněným za vinu znaky v obžalobě

spatřovaných trestných činů, je třeba nejprve poukázat na jejich právní úpravu

se zdůrazněním znaků, které musí jednání, má-li být právně kvalifikováno jako

daný trestný čin, vykazovat.

22. Je třeba předeslat, že trestné činy založení, podpora a propagace

hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka podle § 403 tr. zákoníku,

projev sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka podle §

404 tr. zákoníku, a popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování

genocidia podle § 405 tr. zákoníku jsou provedením článku 4 Ustanovení

mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace (č. 95/1974

Sb.), ale i Úmluvy o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti

lidskosti (č. 53/1974 Sb.), Úmluvy o zabránění a trestání zločinů genocidia (č.

32/1955 Sb.), Mezinárodní úmluvy o potlačení a trestání zločinu apartheidu (č.

116/1976 Sb.), Mezinárodní úmluvy proti braní rukojmí (č. 36/1988 Sb.), Úmluvy

proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo

trestání (č. 143/1988 Sb.) a v poslední době zejména Římského statutu

Mezinárodního trestního soudu (č. 84/2009 Sb. m. s.).

23. Ústavní soud v nálezu ze dne 8. 3. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 14/94 (N

14/3 SbNU 73; 55/1995 Sb.) konstatoval, že „jakkoli je v každé demokratické

společnosti stanovení mezí základních práv a svobod záležitostí "otevřeného"

sociálního dění, v němž i menšině je přiznáváno právo na vlastní politický

postoj, nelze toto právo menšiny spojovat s každým libovolným postojem,

postrádajícím pozitivní sociální podtext. Demokracie by sama sebe přivedla ke

zkáze, jestliže by se názory a jednáním menšiny cítila zavázána k opatřením,

jež by již odporovala její základní hodnotové orientaci … Právo menšiny na

vyjádření jejího politického postoje nesmí být zaměňováno za právo libovolnými

prostředky hlásat zlo; povinnost demokratického právního státu (nesvázaného s

žádnou výlučnou ideologií) uplatňovat státní moc v mezích a způsobem

stanovených zákonem nelze pak zaměňovat s rezignací čelit projevům zla a

nenávisti i takovými prostředky, jež se šiřitelům těchto projevů mohou jevit

jako tvrdé …“. Tyto zásady je třeba mít i v přezkoumávané věci na paměti.

24. Zločin založení, podpora a propagace hnutí směřujícího k potlačení

práv a svobod člověka podle § 403 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku spáchá

ten, kdo založí, podporuje nebo propaguje hnutí, které prokazatelně směřuje k

potlačení práv a svobod člověka, nebo hlásá rasovou, etnickou, národnostní,

náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob, spáchá-li takový

čin tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí

nebo jiným podobně účinným způsobem.

25. Trestní zákoník v tomto případě chrání základní lidská a občanská

práva a svobody, rovnoprávnost lidí bez rozdílu rasy, národnosti, náboženské

příslušnosti, sociální příslušnosti a původu, a to ve smyslu článku 3 odst. 1

Listiny základních lidských práv a svobod (dále „Listina“), vyslovujícího zákaz

diskriminace a svobodnou volbu národnosti. U tohoto trestného činu je

poskytována ochrana proti takovým jednáním, jež vedou k potlačení základních

lidských a občanských práv a svobod, rovnoprávnosti lidí bez rozdílu rasy,

národnosti, náboženské příslušnosti, sociální příslušnosti a původu, a to

založením, podporou a propagací hnutí, které směřuje k potlačení těchto práv.

Za takové hnutí se obecně považuje skupina osob alespoň částečně organizovaná,

byť třeba formálně neregistrovaná, směřující k potlačení práv a svobod člověka

nebo hlásající rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou či třídní zášť nebo

zášť vůči jiné skupině osob, která má alespoň zřetelné kontury, společné

postoje a orientaci zaměřenou na dosažení některého v § 403 odst. 1 tr.

zákoníku uvedeného cíle. Pro naplnění znaků této skutkové podstaty je tedy

nutné, aby hnutí existovalo v době, kdy je pachatel podporoval či propagoval

[srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13.

12. 2006, sp. zn. Tpjn 302/2005 (uveřejněné pod č. 11/2007 Sbírky soudních

rozhodnutí a stanovisek)].

26. K jednotlivým formám, které § 403 odst. 1 tr. zákoníku po objektivní

stránce vymezuje, je vhodné připomenout, že „potlačení“ spočívá v tom, že

pachatel brání, aby předmětné projevy byly svobodně vyjadřovány, „podpora“

takového hnutí může mít různou podobu, buď materiální (např. poskytnutí

finančních darů, technických prostředků apod.) nebo morální (např. získávání

přívrženců, umožnění publikace jeho záměrů či ideologie atd.), a spočívá v

jednání, které má takové hnutí posílit, popřípadě získat mu další přívržence a

„propagací“ (o niž se podle znění obžaloby mělo v posuzované věci jednat) se

rozumí veřejné uvádění takového hnutí nebo jeho ideologie a záměrů ve známost,

doporučování jím zastávaných či prosazovaných myšlenek a názorů apod. Propagace

může být uskutečňována jak otevřeně, tak i skrytě prostřednictvím publikace či

jiného uveřejňování názorů, záměrů, ideologie takového hnutí, ale i

prostřednictvím knih, obrazů či jiných uměleckých děl. Nepožaduje se zjištění

konkrétního ovlivnění některého z existujících extremistických hnutí, ale tento

trestný čin postihuje již samotný fakt podpory a propagace hnutí, které

prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásá národnostní,

rasovou, třídní nebo náboženskou zášť. Jednou z takových forem může být i

publikace knihy. Vzhledem k tomu, že jde o tiskovinu, je-li kniha tiskem

vydána, jde o znak kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu

spočívajícímu ve spáchání činu tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně

přístupnou počítačovou sítí nebo jiným podobně účinným způsobem (srov. usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 337/2002).

27. Přečinu projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a

svobod člověka podle § 404 tr. zákoníku se dopustí, kdo veřejně projevuje

sympatie k hnutí uvedenému v § 403 odst. 1 tr. zákoníku.

28. Ve vztahu k objektu tohoto trestného činu platí to samé, co u

zločinu podle § 403 tr. zákoníku. Projevem sympatií je zde nutno rozumět

vyjádření pozitivního vztahu či obdivu k hnutí, jak bylo výše definováno. U

tohoto trestného činu se však nevyžaduje získávání pro hnutí směřujícímu k

potlačení práv a svobod člověka další přívržence či jiné posilování jeho pozic.

Z hlediska naplnění zákonných znaků trestného činu podle § 404 tr. zákoníku

tedy není rozhodující, že jednání pachatele přímo nesměřuje k ovlivňování

jiných osob. Projevovat sympatie ve smyslu citovaného ustanovení lze i tím, že

pachatel nosí symboly takových hnutí (např. odznaky, nášivky, části oděvů s

tištěnými znaky jako trička, čepice, ale i tetování či nápisy na holém těle). Z

hlediska subjektivní stránky, která předpokládá zavinění ve formě úmyslu, musí

být pachatel (fyzická nebo právnická osoba) veden úmyslem veřejně projevovat

sympatie k určitému neonacistickému hnutí (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník

II. § 140-421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3506; z

judikatury srov. například rozhodnutí ESLP A. V. proti Maďarsku, ze dne 8. 7.

2008, stížnost č. 33629/06, či rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. T

1416 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).

29. Přečin popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování

genocidia podle § 405 tr. zákoníku spáchá, kdo veřejně popírá, zpochybňuje,

schvaluje nebo se snaží ospravedlnit nacistické, komunistické nebo jiné

genocidium nebo nacistické, komunistické nebo jiné zločiny proti lidskosti nebo

válečné zločiny nebo zločiny proti míru.

30. Objektivní stránka tohoto trestného činu spočívá ve veřejném

popírání, zpochybňování, schvalování nebo ve snaze ospravedlnit nacistické

genocidium, komunistické genocidium, jiné genocidium nebo jiné zločiny proti

lidskosti. Je třeba uvést, že z těchto různých alternativ, bylo v přezkoumávané

věci podle podané obžaloby jednání obviněných spatřováno v tom, že se veřejně

snažili ospravedlnit nacistické genocidium a jiné zločiny nacistů, což se v

obecné formě děje tím, že pachatel veřejně vyjadřuje souhlas s těmito zločiny,

zásadně tím, že se staví na jejich stranu.

31. Genocidiem se podle Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia

(viz zák. č. 32/1955 Sb.) rozumí: a) usmrcení příslušníků takové skupiny, b)

způsobení těžkých tělesných ublížení nebo duševních poruch členům takové

skupiny, c) úmyslné uvedení kterékoli skupiny do takových životních podmínek,

které mají přivodit její úplné nebo částečné fyzické zničení, d) opatření

směřující k tomu, aby se v takové skupině bránilo rození dětí, e) násilné

převádění dětí z jedné skupiny do jiné, pokud jsou spáchány v úmyslu zničit

úplně nebo částečně některou národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou

skupinu jako takovou. Genocidium a jiné zločiny proti lidskosti, u kterých byla

prokázána historická správnost, nesmějí být popírány, zpochybňovány,

schvalovány nebo ospravedlňovány za účelem podpory rasistických teorií a

myšlenek. Nelidské zločiny nacistického režimu včetně plánovitého masového

vyhlazování lidí platí v celé Evropě jako všeobecně známé historické

skutečnosti, a odhlédneme-li od zanedbatelné menšiny, nejsou nikým vážně

zpochybňovány. V případě nacistických zločinů je možno se opřít o autoritu

rozsudku Norimberského tribunálu [Mezinárodní vojenský soudní dvůr zřízený na

základě dohody o stíhání a potrestání hlavních válečných zločinců Evropské Osy

ze dne 8. srpna 1945 (č. 164/1947 Sb.)].

32. Pokud jde o nacistické genocidium a jiné zločiny nacistů proti

lidskosti, šlo o plánovité masové vyhlazování lidí v celé Evropě jako všeobecně

známou historickou skutečnost, kdy je možno se opřít i o autoritu rozsudku

Norimberského tribunálu (srov. č. 164/1947 Sb.)]. Pachatel se dopustí uvedeného

trestného činu ve formě „popírání“, jestliže bude tvrdit, že k určitým

historickým událostem, o jejichž realitě není žádných pochyb, které naplňují

znaky genocidia nebo zločinů proti lidskosti podle mezinárodního práva a které

byly jako takové uznány, vůbec nedošlo. Za stejných podmínek bude „veřejným

zpochybňováním“ relativizování jejich závažnosti, zlehčování, tvrzení, že k

těmto událostem sice došlo, ale ne za takových podmínek a v takovém rozsahu

apod. Pouhé zpochybňování, popř. popírání nepodstatných jednotlivostí nebo

podružných vedlejších věcí by nemělo být trestné, protože účelem zákona je

postih hrubého popírání či zpochybňování historicky uznaného rozsahu těchto

zločinů. Pojem „schvalování“ znamená veřejné vyjádření souhlasu s těmito

zločiny. Pachatel tak dává najevo svůj souhlas se spáchaným činem, a tím se

staví na stranu pachatele. Za „snahy o ospravedlnění“ se považují poukazy na

historickou situaci, poukazy na to, že např. spojenci páchali tytéž zločiny,

popř. ještě horší apod. (srov. ŠÁMAL, P., NOVOTNÝ, O. a kol. Trestní právo

hmotné. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 960).

33. Jednočinný souběh trestného činu podle § 405 tr. zákoníku s

trestnými činy založení, podpora a propagace hnutí směřujících k potlačení práv

a svobod člověka podle § 403 tr. zákoníku nebo projev sympatií k hnutí

směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka podle § 404 tr. zákoníku není

vyloučen (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140-421. Komentář. 2.

vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3510).

34. K obecným znakům u všech uvedených trestných činů je třeba brát do

úvahy neustálou potřebu chránit principy demokracie, „jejichž právní aplikace

je opodstatněná s přihlédnutím k historickým zkušenostem s nacistickou a

komunistickou totalitou nejen v našem státě, nýbrž i v celoevropském kontextu.

Jestliže jsou odpůrci demokracie a hodnot, na kterých demokracie stojí,

připraveni na ni útočit, musí být i demokratický režim připraven bránit se

těmto atakům, a to v nutných případech i omezením základních práv … Přes

nepochybnost garance základních práv (včetně svobody projevu a práva

shromažďovacího) pro každého je právem i povinností demokratického státu

přiměřenými prostředky bránit sebe sama i společnost, kterou reprezentuje,

proti destruktivním útokům ze strany těch hnutí a jednotlivců, kteří popírají a

zpochybňují (a už tím byť i jen plíživě likvidují) základní demokratické

hodnoty“. Rovněž je třeba připomenout, že „jakkoli je v každé demokratické

nejdůležitějším faktorem při hodnocení obranných mechanismů, jež je

demokratický právní stát oprávněn použít, je nezbytnost a přiměřenost s důrazem

na fakt, že omezení základních práv může být prováděno pouze v krajních

případech. V této souvislosti je třeba připomenout, že svoboda projevu se

nevztahuje pouze na informace a myšlenky, které jsou přijímány pozitivně nebo

jsou považovány za neurážlivé nebo nedůležité, ale také na ty, které pohoršují,

šokují nebo ruší (srov. mezi mnoha jinými např. rozsudek Evropského soudu pro

lidská práva S. a Sjednocená makedonská organizace Ilinden proti Bulharsku,

dostupný na http://hudoc.echr.coe.int)“ [srov. nález Ústavního soudu ze dne 28.

11. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2011/10 (N 201/63 SbNU 339)].

VI. Ke znaku hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod

člověka, nebo hlásá rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou či třídní zášť

nebo zášť vůči skupině osob

35. Z obsahu podaného dovolání je patrné, že dovolatel soudům obou

stupňů vytýkal nesprávnost závěrů o tom, že neshledaly naplněnými znaky

trestných činů, jež obžaloba obviněným kladla za vinu, a opíral tento svůj

názor o tvrzení, že existuje živé hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení

práv a svobod člověka nebo hlásá rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou či

třídní zášť, protože podle něj soudy popřely existenci neonacismu v České

republice. Vyslovil názor, že existuje 4.000 militantních neonacistů a jde o

hnutí, které je v současné době jednoznačně existujícím, k čemuž odkázal na

rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1122/2011.

36. K této námitce Nejvyšší soud shledal, že uvedený nedostatek, který

dovolatel namítal, je opodstatněný, avšak soudu jej lze vytýkat jen z části,

protože vyplývá již z obsahu podané obžaloby a přípravného řízení, v němž na

tuto otázku nebylo objasňování dostatečně zaměřeno, a to přesto, že jak v § 403

odst. 1, tak i v § 404 tr. zákoníku je znakem těchto skutkových podstat právě

uvedené „hnutí“, a proto bylo povinností nikoliv jen soudu, ale již státního

zástupce zjistit a ve skutkových zjištěních popsat skutkové okolnosti tak, aby

v nich znaky trestných činů měly potřebný podklad, včetně toho, jaké konkrétní

hnutí obvinění činem, jenž jim je kladen za vinu, propagovali (§ 403 tr.

zákoníku), a k němuž jejich sympatie směřovaly (§ 404 tr. zákoníku) [srov.

přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 8 Tdo

1107/2013 (uveřejněné pod č. 37/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek),

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. 11 Tz 129/2001

(uveřejněné pod č. 41/2002-I. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek),

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 15 Tdo 1198/2012, či

nález Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 83/04 (N 195/39 SbNU

73), a další]. Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že ve skutkové větě

rozhodnutí musí být znaky skutkové podstaty výslovně obsaženy tak, aby samotný

výrok mohl se zřetelem k ní, tedy k jejímu zákonnému vymezení, co do své

určitosti obstát [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 565/02 ze dne 29. 9. 2003 (N

113/31 SbNU 21)]. Napadená rozhodnutí tento požadavek nenaplňují vzhledem k

chybějícím závěrům, na nichž jsou postavena, a proto jejich vydáním došlo k

porušení práva na spravedlivý (řádný) proces ve smyslu článku 36 odst. 1

Listiny [srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 520/14

(N 173/74 SbNU 503)].

37. Podle těchto pravidel obžaloba náležitosti potřebné pro závěry o

naplnění znaku „hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod

člověka“ v popisu skutku tak, jak na něj poukazuje odůvodnění, neobsahuje,

protože skutek vymezila tím, že obvinění „společně vytvořili, v nákladu 10.000

kusů vydali a od 6. 12. 2012 na knižním trhu prodávali knihu „Adolf Hitler

Projevy“, ISBN 978-80-905310-1-7, obsahující zejména osmnáct projevů Adolfa

Hitlera z let 1939 až 1942, obsahující myšlenky a principy nacionálního

socialismu, konkrétně pak mimo jiné jeho úvahy a názory ohledně údajného

utlačování či masakrování německého obyvatelstva v Československu a Polsku,

vyjádření sympatií k fašistickému režimu ve Španělsku a Itálii, kritiku tzv.

mezinárodního židovstva a demokratických režimů v zemích tzv. Západu a

vyzdvihování úspěchů při budování nacionálního socializmu v Německu, přičemž

tyto projevy byly doprovázeny titulky a komentáři jednoznačně vyznívajícími

jako souhlas s obsahem těchto projevů, mající formu jakéhosi vysvětlení

správnosti tehdejších názorů Adolfa Hitlera či prokázání pravdivosti jeho

tehdejších tvrzení, kdy je tak v rámci zmíněných komentářů například tvrzeno

…“, v další části popisu skutkových zjištění jsou pouze uvedeny citace

konkrétních pasáží této knihy.

38. Z uvedeného skutkového zjištění je zřejmé, že jakýkoliv skutkový

podklad pro to, že obvinění P. K., L. N. a S. B. „propagovali hnutí …“, v

popisu skutkových zjištění chybí, stejně jako cokoliv jiného ve vztahu k tomuto

znaku. Jestliže je v odůvodnění obžaloby uveden odkaz na rozhodnutí Nejvyššího

soudu, v němž v jiné věci byla existence hnutí zjištěna, nemůže být takový

odkaz dostačující k prokázání uvedeného znaku ve vztahu ke konkrétně vymezenému

jednání, stejně jako úvaha státního zástupce, že takové hnutí v České republice

existuje, když pro tento jeho názor není nejen ve skutkových zjištěních, ale

ani v obsahu spisu, žádný dostatečný skutkový podklad.

39. Pokud jde o skutečnou existenci hnutí, ta musí z provedených důkazů

vyplynout. Ve výsledcích provedeného dokazování musí být objasněno, zda

existuje konkrétní neonacistická organizace či hnutí na tyto extrémně pravicové

myšlenky přímo navazující, zda obvinění o existenci takového hnutí ví a mají v

úmyslu je podporovat, propagovat, apod., a zda jejich činnost je způsobilá tato

kritéria naplnit, což lze zjistit z jeho ideového zaměření a konkrétní

projevované činnosti, přičemž takové hnutí nemusí být formalizované, avšak musí

být založené na rasové a etnické nesnášenlivosti, xenofobii, antisemitismu a

používání násilí vůči skupinám obyvatel, jak judikoval též Nejvyšší soud ve

svém sjednocujícím stanovisku ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. Tpjn 302/2005

(uveřejněném pod č. 11/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rovněž v

něm vyjádřil definici, podle níž „Za hnutí ve smyslu § 403 tr. zákoníku se

považuje skupina soba alespoň částečně organizován, byť třeba formálně

neregistrovaná, směřující k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásající

národnostní, rasovou, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině

osob“. Tyto skutečnosti lze zjistit např. též z obsahu informačních domén jak

obviněných, tak případných extremistických uskupení a hnutí. Je možné odkázat

na závěry, které ve shodě s uvedeným stanoviskem vyslovil i Ústavní soud, jenž

konstatoval, že nemá žádných námitek proti závěrům obecných soudů, podle nichž

„hnutí“ může být i určité formalizované seskupení osob. V tehdy přezkoumávané

věci vyplynulo, že uvedená definice koresponduje s fungováním Národního odporu,

protože ho již Nejvyšší soud pod sp. zn. 5 Tdo 79/2006 takto ve smyslu

trestního zákona označil. Ústavní soud však vyšel z toho, že z uvedených

rozhodnutí, jakož i z vyžádaného spisu vplynulo, že Národní odpor takovým

hnutím je. Zároveň však Ústavní soud vzal za prokázané, že je nesporné, že

daným chováním stěžovatelé se dopouštěli propagace uvedeného hnutí a tato

propagace jim byla přičitatelná, přičemž z obsahu spisu rovněž vyplynulo, že

stěžovatelé se s uvedeným hnutím ztotožnili a veřejně ho propagovali [srov.

nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2011/10 body 40. až

44. (N 201/63 SbNU 339)].

40. Tentýž názor vyslovil opakovaně i ESLP, a to zejména v rozsudcích ze

dne 27. 3. 1996 G. proti Spojenému království a ze dne 16. 11. 2004 N. proti

V. B., v nichž konstatoval, že „Tolerance a respekt k rovné důstojnosti všech

lidských bytostí představují základy demokratické pluralitní společnosti. Je

proto nezbytné sankcionovat všechny formy projevů, jež rozšiřují, podněcují,

podporují či ospravedlňují nenávist založenou na intoleranci. Každé takové

omezení musí zároveň odpovídat naléhavé společenské potřebě, být přiměřené

sledovanému účelu a zakládat se na dostatečných a relevantních důvodech“, a

„Práva na svobodu projevu podle článku 10 EÚLP se nelze dovolávat v rozporu s

článkem 17 EÚLP, a to zejména v případech týkajících se popírání holocaustu,

propagace nacismu, rasismu či jiné podobné nenávistné ideologie. Zneužívání

práva na svobodu projevu je v rozporu s demokracií a lidskými právy a zasahuje

do práv ostatních“ (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140-421.

Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3504). Obdobně lze poukázat i

na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu např. v již citovaném usnesení

ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 337/2002.

41. Z uvedeného je zřejmé, že pokud mají být naplněny znaky trestných

činů podle § 403 a § 404 tr. zákoníku, musí být existence takového konkrétního

hnutí prokázána výsledky provedeného dokazování a jednání obviněných v některé

z forem objektivní stránky uvedených trestných činů k němu musí směřovat. K

tomu je třeba zdůraznit též to, že i z hlediska subjektivní stránky, když jde o

trestné činy úmyslné (§ 15 tr. zákoníku), je třeba, aby pachatel znal alespoň v

obecných rysech povahu jím propagovaného nebo podporovaného hnutí, věděl, že

jde o hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka nebo

hlásá rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči

jiné skupině osob, a chtěl tímto svým jednáním toto hnutí podporovat nebo

propagovat, popř. byl srozuměn s tím, že jeho jednání takové hnutí podporuje

nebo propaguje. Přitom nebude nutné, aby pachatel byl přímo členem takového

hnutí nebo byl se členy hnutí v bezprostředním kontaktu, ale bude postačovat

jeho vědomost o existenci hnutí a srozumění s tím, že svým jednáním ho

podporuje či propaguje, tj. přispívá svým jednáním k jeho činnosti či

jednotlivým aktivitám, ovlivňuje jeho stávající či potenciální členy [srov.

stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 12.

2006, sp. zn. Tpjn 302/2005 (uveřejněné pod č. 11/2007 Sbírky soudních

rozhodnutí a stanovisek)]. Tohoto trestného činu se nemůže dopustit právnická

osoba (podrobněji srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140-421.

Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3498 až 3501; též usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 337/2002).

42. Pokud dovolatel zmiňuje, že obviněný S. B. jako „L. B.“ je

provozovatelem a propagátorem internetového portálu „Náš směr“, který je podle

něj možné považovat za sympatizující s neonacistickými tendencemi, směřující od

otevřené adorace či obhajoby nacistického Německa přes otevřenou kritiku

Československa až po popírání či zpochybňování genocidia, pak takový argument

nevyplývá z popsaných skutkových zjištění, a ani z výsledků doposud provedeného

dokazování jej rovněž není možné dovodit, protože i když jde o životopis L. B.

(č. l. 299 spisu), takové spojení z něj bez pochybností neplyne. Podle něj jde

o internetový portál, jehož stěžejním tématem jsou důkladné historiografické

práce zaměřující se na dodnes tabuizovaná a přehlížená fakta z období

protektorátu Čechy a Morava.

43. Nejvyšší soud na základě uvedeného konstatuje, že pro to, aby bylo

možné učinit závěr, že jde o „hnutí“, bylo třeba provést další dokazování,

které by tuto skutečnost prokázalo, což se však zatím objektivním způsobem

nestalo, neboť fotokopie ze zmiňovaného portálu, byť jsou ve spise založeny,

nepostačují k tomu, aby na základě jejich obsahu sám soud mohl takto otázku

posoudit (k tomu srov. č. l. 307 až 405 spisu).

44. K uvedenému je třeba zdůraznit, že v případě nenávistných projevů

přitom není možné zkoumat pouze jejich prvoplánový obsah, nýbrž i jejich

celkový kontext, tj. především místo, čas a způsob projevu. Zásada

předvídatelnosti trestního postihu je nepochybně zásadou ústavní, plynoucí již

z maximy nullum crimen sine lege, a to podle článku 1 Ústavy a článku 2 odst. 3

a zejména článku 39 Listiny. Možnost trestního postihu tudíž v souladu s

citovanými zásadami musí být předvídatelná a samotný postih pak musí být

založen na dostatečně určitém zákonném podkladu. V té souvislosti lze odkázat i

na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Sunday Times proti Spojenému

království (č. stížnosti 6538/74, bod 49.; dostupné na www.hudoc.echr.coe.int).

45. Státní zástupce tyto nedostatky v podaném dovolání v dosavadním

řízení shledal a snažil se je napravit tím, že se domáhal doplnění dokazování

soudem, tedy až v rámci řízení po podání obžaloby, když vytýkal, že se nalézací

soud nezabýval osobami obviněných, jejich trestní minulostí a jejich vztahy k

pravicové scéně, k čemuž požadoval doplnění dokazování zprávou ÚOOZ ze dne 3.

11. 2014, kterou přiložil již k odvolání. Jde však o nedostatečnou snahu, neboť

v této souvislosti je třeba zdůraznit roli státního zástupce, jenž je v

trestním řízení primárně tím, kdo v souladu se zásadou obžalovací nese

odpovědnost za to, aby „soudu předložená trestní věc byla podložena procesně

použitelnými důkazy potřebnými k rozhodnutí o vině a trestu v souladu s podanou

obžalobou. Obecné soudy se proto nesmějí nikdy stavět do pozice pomocníka

veřejné žaloby usilujícího rovněž o odsouzení, a nelze k takovému výkladu rolí

těchto institucí dospět ani výkladem § 2 odst. 5 tr. ř. Toto ustanovení je

totiž v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a z nich

vyplývajícího rozvržení rolí jeho jednotlivých účastníků nutno vykládat tak, že

je soud povinen doplňovat dokazování v rozsahu potřebném pro spravedlivé

rozhodnutí, které nemusí být nutně odsuzující“ [srov. nález Ústavního soudu ze

dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2014/07 (N 86/49 SbNU 217)]. Bylo proto

povinností uvedené podklady opařit v přípravném řízení a obžalobu podložit

důkazními prostředky, které objasňují všechny znaky významné pro použitou

právní kvalifikaci (srov. § 176 odst. 1 tr. ř.).

46. Přitom z hlediska stáním zástupcem zvažované právní kvalifikace bylo

se třeba naplněním podmínek uvedeného znaku zabývat komplexně již před podáním

obžaloby, a to nikoliv jen k osobám obviněných, ale zejména k tomu, jaké

existující „hnutí“ vydáním uvedené knihy obvinění měli propagovat, a tedy i k

tomu, zda tak činili se zřetelem na povahu uvedených trestných činů úmyslně ve

smyslu § 15 tr. zákoníku, protože tyto skutečnosti musejí vyplynout z důkazů,

na nichž je obžaloba založena (srov. § 176 tr. ř.). Přitom je třeba zdůraznit,

že uvedený požadavek je významný i s ohledem na to, že nezbytné skutkové

podklady bylo třeba shromáždit ke každému z obviněných zvlášť, protože

obviněným P. K., L. N. a S. B. je obžalobou kladen za vinu zločin podle § 403

odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a § 405 tr. zákoníku, a to ve formě

spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, které se ve vztahu k § 405 tr.

zákoníku týká i obviněné společnosti guidemedia, u níž je shledáván též přečin

podle § 404 tr. zákoníku. Při aplikaci těchto zákonných ustanovení ovšem ani v

podkladech předložených státním zástupcem v obžalobě nebylo zohledněno, že

postavení pachatelů nebylo stejné, neboť se na vydání knihy podíleli každý v

jiné pozici – obviněný P. K. jako jednatel obviněné společnosti, redaktor a

překladatel, obviněný L. N. jako spolupracující redaktor a grafik a S. B. jako

autor komentářů, právnická osoba, obviněná společnost guidemedia v rámci svého

podnikání spočívajícím zejména v činnosti nakladatelství a internetovém prodeji

vydaných knih. V té souvislosti je třeba zdůraznit, že právě i pro tuto

rozdílnou účast na vydání předmětné knihy bylo nezbytné uvážit subjektivní

vztah každé z těchto osob k naplnění všech znaků trestných činů kladených jim

za vinu, protože nelze k této trestné činnosti přistoupit paušálně tak, že když

se jednotliví pachatelé společně na zpracování uvedené knihy podíleli, byli

všichni vedeni stejným záměrem podporovat či propagovat hnutí směřující k

potlačování práv a svobod občanů či popírat nebo ospravedlňovat genocidium, bez

ohledu na činnost, kterou v rámci vydání knihy prováděli. Podstatné též bylo, v

jakém subjektivním vztahu k možným následkům takto jednali. Vhodné je

připomenout, že není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné

činnosti stejnou měrou, neboť postačí i částečné přispění, jen když je vedeno

stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i

subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání [viz např.

rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 1993, sp. zn. 7 To 168/93

(uveřejněný pod číslem 18/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. K

tomu se však v popisu skutku rovněž neuvádějí žádné skutečnosti a jak podaná

obžaloba, tak ani soudy se s těmito hledisky dosud nevypořádaly, a proto i z

tohoto důvodu není pro závěr o tom, že všichni obvinění naplnili stejnou měrou

znaky uvedených skutkových podstat trestných činů, jež jim jsou kladeny za

vinu, v přezkoumávané věci potřebný a nezbytný podklad.

47. Nejvyšší soud podle těchto poznatků poznamenává, že ani u trestných

činů podle § 403, § 404 a § 405 tr. zákoníku nelze trestnou činnost pachatele

dovozovat jen na základě úvah a domněnek a rezignovat na principy ovládající

právo na spravedlivý proces (viz články 36 až 40 Listiny, článek 6 Úmluvy), do

něhož patří zejména právo na řádné objasnění věci, a je proto nutné prokázat na

podkladě důkazů, jakých trestných činů se obvinění dopustili tak, aby

jednotlivé formální znaky jak po objektivní, tak i subjektivní stránce byly

naplněny.

48. Lze tedy shrnout, že při uvedeném nedostatku v rámci objasnění dvou

základních znaků, a to existence „hnutí“ a subjektivní stránky k jeho

„propagování“ nebyly odstraněny vážné pochybnosti o naplnění skutkové podstaty

trestných činů podle § 403 a § 404 tr. zákoníku, u nichž nemůže být podkladem

jen úvaha nebo nepodložený názor státního zástupce nebo soudu, ale takový závěr

musí vyplynout z výsledků provedeného dokazování, což se prozatím nestalo. Již

na základě tohoto poznatku je zřejmé, že obžaloba byla podána předčasně a soudy

v přezkoumávaných rozhodnutích vyjádřené názory, že nebylo dostatečně prokázáno

naplnění skutkových podstat těchto trestných činů, mají své opodstatnění, ale

nelze je bez podrobného dokazování považovat za konečné, a tedy správné. Z

těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že je třeba přisvědčit dovolateli, že

dokazování nebylo pro objasnění všech rozhodných okolností úplné, avšak nápravu

tohoto nedostatku nelze objektivně požadovat toliko na soudu, neboť již

obžaloba pro závěr o vině všech obviněných neskýtala potřebný podklad, a tedy

zejména stávající výsledky přípravného řízení v tomto směru trpělo nedostatky.

Současně v uvedených souvislostech jsou ze zmíněných vad opodstatněné i závěry

soudů nižších stupňů, že prozatím nebylo řádně objasněno, že by zákonné znaky

skutkových podstat trestných činů uvedených v obžalobě byly naplněny.

VII. Odborné vyjádření a znalecký posudek

49. Nejvyšší soud považuje za nutné s poukazem na shora uvedené i na

obsah podané obžaloby ke konkrétnímu nedostatku zdůraznit, že ta se opírala o

listinné důkazy shromážděné ve spisovém materiálu, zejména o listiny vztahující

se k publikaci a prodeji knihy Adolf Hitler projevy, odborné vyjádření a

vlastní publikaci tvořící přílohu spisu. Soud prvního stupně z těchto

navržených důkazů vycházel v situaci, kdy všichni obvinění využili svého práva

a nevypovídali a vyjádřil se pouze zástupce obviněné právnické osoby T. P.,

který poukázal na vady předmětného odborného vyjádření zpracovatele PhDr. Jana

B. Uhlíře, Ph.D. (viz č. l. 94 až 97, a 99 až101 a 313 až 317). Z nich pro své

závěry o vině obviněných vycházela i obžaloba. Soud provedl důkaz obsahem knihy

a byly provedeny další listinné důkazy vztahující se k vydání posuzované

publikaci i dalších knih z vydavatelství obviněné právnické osoby (viz č. l.

502 a násl. spisu).

50. Vzhledem k tomu, že podstatnou část dokazování tvořily závěry

zpracovatele odborného vyjádření, s nímž se k četným námitkám obviněných ani

soud prvního stupně nespokojil, je třeba poukázat na postup, který se ohledně

tohoto důkazu realizoval. Podstatné byly námitky obviněných proti osobě PhDr.

Jana B. Uhlíře, Ph.D., které vznesli mimo jiné např. v návrhu na doplnění

dokazování již v přípravném řízení (č. l. 492), jimiž bylo obhajobou namísto

odborného vyjádření požadováno zpracování znaleckého posudku, a to zásadně pro

podjatost jeho zpracovatele, neboť i ve svém životopise předloženém za účelem

zapsání jako znalce do seznamu znalců pro předmětný obor a odvětví uvedl, že

hlavním důvodem jeho rozhodnutí stát se znalcem se zaměřením na extrémismus a

nacionalismus, byl osud jeho pradědečka J. U., který byl popraven jako

reprezentant domácího protinacistického odboje nacisty v roce 1942. Ve své

žádosti též tento zpracovatel odborného vyjádření již poté, co vypracoval

odborné vyjádření v posuzované věci, uvedl, že „K pravicovým extrémistickým

projevům mám rodinou aversi a rád bych podle svých možností přispěl k jejich

identifikaci, neboť je považuji za společensky mimořádně neblahé a nebezpečné“.

Podle obsahu spisu jsou tato tvrzení PhDr. Jana B. Uhlíře, Ph.D., doložena jím

podepsanými podáními na č. l. 494 a 495 spisu, která jsou datována 4. 12. 2012

a 10. 9. 2012. Tyto skutečnosti se promítly i do protokolu o hlavním líčení

konaném dne 9. 7. 2014 (č. l. 513), podle něhož soud prvního stupně uvedené

listiny podle § 213 odst. 1 tr. ř. přečetl. I přes uvedená prohlášení jej

následně podle § 105 odst. 1 tr. ř. jako znalce z oboru sociální vědy, odvětví

politologie ho po poučení podle § 106 tr. ř. soud v hlavním líčení vyslechl. K

opakovaným námitkám obhajoby o podjatosti této osoby jako znalce soud rozhodl

tak, že je považuje za neopodstatněné, neboť není dán důvod, aby byl znalec

vyloučen z trestního řízení (viz č. l. 524 spisu).

51. Nejvyšší soud na podkladě všech těchto skutečností plynoucích z

obsahu spisu dospěl k následujícím závěrům

52. K podjatosti znalce a zpracovatele odborného vyjádření, kterou

obhajoba v této věci od počátku namítala, je třeba uvést, že podle věty druhé §

105 odst. 1 tr. ř. je orgán činný v trestním řízení povinen v případě, pokud je

vyžadováno odborné vyjádření, zvážit, zda osoba, od níž odborné vyjádření

vyžaduje, s ohledem na svůj poměr k obviněnému, jiným osobám zúčastněným na

trestním řízení nebo poměr k věci, není podjatá. V podstatě se jedná o obdobný

postup jako v případě přibrání znalce podle § 105 tr. ř.

53. Podle § 11 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve

znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 36/1967 Sb.“), znalec (tlumočník)

nesmí podat posudek (provést tlumočnický úkon), jestliže lze mít pro jeho poměr

k věci, k orgánům provádějícím řízení, k účastníkům nebo k jejich zástupcům

pochybnost o jeho nepodjatosti. Jakmile se znalec (tlumočník) dozví o

skutečnostech, pro které je vyloučen, oznámí to neprodleně; stejnou povinnost

mají i účastníci řízení. O tom, zda znalec (tlumočník) je vyloučen, rozhoduje

orgán, který jej pro podání posudku (tlumočnický úkon) ustanovil. Trestní právo

procesní (na rozdíl od občanského řízení) nemá speciální úpravu pro rozhodování

o podjatosti znalce a odkazuje na zvláštní zákon v otázce rozhodování o

vyloučení znalce v § 105 odst. 3 tr. ř., podle kterého proti osobě znalce lze

vznést námitky z důvodů, které stanoví zvláštní zákon, tedy zákon č. 36/1967

Sb., a to v § 11 tohoto zákona. Přestože trestní řád nemá konkrétní právní

úpravu, a protože zákon č. 36/1967 Sb. konkrétní postup či další podmínky

určující podjatost znalce neuvádí, lze poukázat na právní úpravu v občanském

soudním řádu, kde konkrétně v § 17 ve spojení s § 14 odst. 1 občanského

soudního řádu jsou znalci vyloučeni z podání znaleckého posudku v případě, že

se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo jejich zástupcům je tu

důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Jedním z takových důvodů, kdy lze

opodstatněně pochybovat o nepodjatosti znalce, je poměr k věci, za který se

považuje vztah znalce k materii, kterou má znalecky zpracovávat, tzn., že ke

zkoumané otázce přistupuje s určitým osobním zaujetím či předem vytvořeným

vlastním názorem, který posléze při podání posudku prezentuje.

54. Podle názoru Nejvyššího soudu v přezkoumávané věci takové

pochybnosti, jež jsou v § 11 odst. 1 zákona č. 36/1967 Sb. vyjádřeny, vůči

osobě PhDr. Jana Borise Uhlíře, Ph.D., v době rozhodování soudu nastaly, neboť

pro závěr o podjatosti právě jen pochybnosti postačují, když na víc je zřejmé,

že před soudem prvního stupně byl shledán osobní vztah tohoto znalce k otázkám,

které měl odborně posuzovat, tzn. spojeným s nacionalismem. On sám (jak bylo

výše uvedeno v jeho prohlášeních) připustil z konkrétních důvodů negativní

poměr k nacistickému Německu a Protektorátu Čechy a Morava, z důvodu neblahého

osudu jeho praděda u J. U., jak sám písemně vyjádřil v žádosti o zapsání

soudním znalcem v oboru sociální vědy, odvětví politologie, specializace

nacismus, fašismus, neonacismus, neofašismus založeným na č. l. 494 spisu. Pochybnost o jeho nepodjatosti je třeba spatřovat i v jeho písemné žádosti o

jmenování znalcem, v níž výslovně uvedl, že „k pravicovým extremistickým

projevům mám rodinnou aversi a rád bych podle svých možností přispěl k jejich

identifikaci, neboť je považuji za společensky mimořádně neblahé a nebezpečné“. Nejvyšší soud se na základě těchto vyjádření jmenovaného znalce neztotožnil se

stanoviskem soudu prvního stupně, který jej podjatým neshledal, protože má za

to, že takové vyjádření svědčí o tom, že znalec ke zpracování nejprve odborného

vyjádření a posléze před soudem prvního stupně k podání posudku přímo do

protokolu o hlavním líčení, neměl zcela nestranný a ryze profesionální vztah, a

to z důvodu, které sám znalec ve svých písemných prohlášeních projevil. Proto

soud prvního stupně pochybil, jestliže svůj zprošťující výrok vytvořil na

podkladě závěrů, které učinil tento znalec, neboť existovaly konkrétní důvody

pro to, aby rozhodl o jeho vyloučení ve smyslu § 11 odst. 1, 2 zákona č. 36/1967 Sb., resp. aby z tohoto důvodu PhDr. Jana B. Uhlíře, Ph.D., znalcem

vůbec neustanovoval. Pro správnost tohoto názoru Nejvyššího soudu, resp. na

jeho dotvrzení je též vhodné poznamenat i další poznatek vyplývající ze

spisového materiálu, a to okolnost, kdy při hlavním líčení k otázce obhajoby

jmenovaný uvedl, že posuzovanou knihu Hitlerových projevů dostal od svého

kamaráda někdy před Vánoci 2012 a těšil se, že půjde o zajímavou publikaci, ze

které se bude moci i on jako historik poučit, avšak byl „trpce zklamán“ (č. l. 526 spisu). Z uvedeného je zřejmé, že si znalec již před tím, než byl pověřen

v rámci trestního řízení zpracováním odborného vyjádření, na zkoumanou knihu

vytvořil vlastní názor, když on sám výslovně připustil, že se s knihou seznámil

a zaujal k ní konkrétně vyjádřený postoj ještě před tím, než byl orgány činnými

v trestním řízení požádán o zpracování odborného vyjádření (č. l. 527 spisu). Je tedy zřejmé, že se znalec seznámil se skutečnostmi týkajícími se trestné

činnosti (o nichž má podat s použitím svých odborných znalostí posudek) nikoliv

teprve během trestního řízení, a to podle § 107 odst. 1 tr. ř. studiem spisů

nebo přítomností při provádění úkonů trestního řízení, ale ještě před tím.

Jestliže se seznámil s předmětnou knihou dříve, dostal se do pozice svědka

určité události, v důsledku čehož nemohl být v dané trestní věci přibrán jako

znalec, ale mohl být vyslechnut jen jako svědek. Za znalce měl být přibrán

někdo jiný [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR ze dne 21. 6. 1979, sp. zn. 4

Tz 31/79 (uveřejněné pod č 35/1980 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)],

jak se obhajoba v předmětné věci důvodně opakovaně dožadovala.

55. Ze všech těchto zjištění Nejvyššího soudu plyne, že jak orgány činné

v přípravném řízení, tak ani soudy obou stupňů nerespektovaly zásadu, že znalec

(zpracovatel odborného vyjádření) musí být zásadně odborníkem ve svém oboru, a

musí být nestranný, a tudíž okolnost, že přibraný znalec již před podáním

znaleckého posudku se s věcí (skutečností, událostí, apod.), jež je předmětem

následného znaleckého zkoumání, měl možnost osobně seznámit a vyslovil či

učinil si na ni určitý názor, může být důvodem pochybnosti o jeho nepodjatosti,

a je na orgánu činném v trestním řízení, aby učinil kroky potřebné k jejímu

vyvrácení či potvrzení [srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5.

1993, sp. zn. 5 To 21/93 (uveřejněné pod č. 41/1993 Sbírky soudních rozhodnutí

a stanovisek)]. Rovněž je třeba zmínit, že soudy nepostupovaly v souladu s

pravidlem, že znalec je osobou se speciálními odbornými znalostmi, rozdílnou od

procesních stran a orgánů činných v trestním řízení, která je přibírána za

účelem objasnění konkrétní skutečnosti důležité pro trestní řízení, jejíž

objasnění takových odborných znalostí. Přestože je znalecký důkaz zvláštním

samostatným druhem důkazu, nemá v poměru k ostatním druhům důkazů privilegované

postavení. Orgány činné v trestním řízení jím nejsou vázány a hodnotí jej jako

každý jiný druh důkazu [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR, ze dne 2. 3.

1972, sp. zn. Tsf 1/72 (uveřejněné pod č. 40/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a

stanovisek), ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72 (uveřejněné pod č. 62/1973

Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 16. 1. 1986, sp. zn. 11 Tz

46/85 (uveřejněné pod č. 55/1986 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), aj.].

56. Za situace, kdy je dána pochybnost o podjatosti PhDr. Jana Borise

Uhlíře, Ph.D., je dána pochybnost i o závěrech, které měl jako znalecký expert

zpracovat. Rozváděné zvláštnosti plynou i z okolností zpracování odborného

vyjádření v přípravném řízení, které zpracoval ve třech vyhotoveních na

požádání mjr. Mgr. Vlastimila Jandery, zástupce vedoucího 2. odd. SKPV OOK, dne

28. 1. 2013 (č. l. 94 až 97 spisu), dne 12. 2. 2013 (č. l. 98 spisu), a ze dne

18. 2. 2013 založené na č. l. 99 až 101 spisu, na nějž posléze odkázal soud

prvního stupně (č. l. 515 spisu). Nejvyšší soud však jen poznamenává, že těmito

odbornými vyjádřeními soud důkaz neprovedl, protože žádná taková skutečnost se

z obsahu spisu nepodává, resp. v protokolu o hlavním líčení není údaj, podle

něhož by bylo patrné, že soud je jako důkaz v rámci dokazování realizoval.

VIII. Závěry Nejvyššího soudu

57. Nejvyšší soud na základě těchto podstatných zjištění dospěl k

závěru, že řízení předcházející vydání přezkoumávaných rozhodnutí je zatíženo

zásadními a stěžejními vadami, pro které tato rozhodnutí nemohou obstát.

Všechny shora uvedené nedostatky soudy dostatečně neodstranily, proto

rozhodnutí vydaly na podkladě zcela vadného a neúplného dokazování. Vydaly

proto zprošťující rozsudek, který za daných okolností a zejména zjištěných

nedostatků je zcela předčasným, protože vyšel z procesu, který nese známky

nespravedlivého řízení.

58. Kromě uvedeného je nutné zdůraznit, že již v přípravném řízení bylo

učiněno zásadní pochybení, pokud na zpracování otázky k posouzení závadného

textu v knize, se zaměřením na nutnost rozkrýt v jejím obsahu podle orgánů

činných v trestním řízení skryté nacionalistické tendence směřující k podpoře

neonacismu či jiných hnutí předpokládaných v § 403 tr. zákoníku, případně § 404

tr. zákoníku, anebo na podporu genocidia podle § 405 tr. zákoníku, bylo

zpracováno toliko odborné vyjádření (a to tím spíše, že tak učinila osoba,

která měla na věci osobní zájem, jak bylo vysvětleno v oddílu VII. tohoto

usnesení). Uvedené odborné vyjádření v přípravném řízení nesplňovalo podmínky

pro to, aby tato složitá otázka (složitost ostatně v některých případech

naznačoval při hlavním líčení i sám zpracovatel jako znalec) byla řešena a

rozkrývána cestou odborného vyjádření a nikoli znaleckého posudku. Pokud byl

posléze zpracovatel odborného vyjádření jako znalec soudem přibrán, bylo

povinností soudů hodnotit znalecký posudek jako každý jiný důkaz, a proto bylo

třeba zabývat se i tím, jakým způsobem při hlavním líčení PhDr. Jan B. Uhlíř,

Ph.D. své znalecké závěry podával a prezentoval. Jen pro úplnost lze z jeho

slovního podání posudku u hlavního líčení, protože v písemné podobě nebyl

zpracován, poukázat na určitou váhavost a nepřesnost při formulaci jeho

odpovědí na položené otázky. Např. k obsahu předmluvy a úvodům k projevům

uvedl, že „je to velmi těžké rozlišit s tím, že autor těch předmluv … z mého

pohledu záměrně citoval … nerad bych se mýlil v tomto ohledu, ale dojem, který

jsem z toho získal, je ten, že …“, „… nelze vždy jednoznačně konstatovat, co je

převzato z projevů a co je autorsky myšlenkou autora těch předmluv. Muselo by

se to velmi pečlivě srovnat… nedošlo na vyžádání nikoho ke komparaci těch

původních textů“, a tudíž „nelze jednoznačně konstatovat, do jaké míry jsou …

projevy pravé, jak dobře jsou přeloženy, odkud jsou přeloženy, není citováno,

není možno vědecky v tomto ohledu srovnat“ (č. l. 516 až 518). K otázce

směřující k tomu, že podle jeho vlastního vyjádření některé z položených

otázek, konkrétně otázka č. 3, byly otázkami politologickými, uvedl, že

politologii nevystudoval a odborné vyjádření zpracoval jako „klasický

historik“ (č. l. 533, 542). Na č. l. 545 uvedl, že obsah knihy bude každý

čtenář posuzovat jinak a on nemůže vědět, jak, ale „podle jeho názoru“ může u

čtenářů přetrvat škodlivý dojem pramenící z vychvalování neonacismu, přičemž

„ze svého odborného hlediska se nedostane nad rámec svého odborného vyjádření …

já jako profesionální historik doteď nemohu zkonstatovat, že překlad odpovídá

originálu, protože není s čím srovnávat …“. Téměř každou svou odpověď uvozuje

či zakončuje větou „podle mého názoru“ či „je to můj dojem“ (č. l. 546 až 552).

Takto vyjádřené názory svědčí o neutříbených a nejednoznačných odpovědích,

založených jen na vlastních úvahách bez dostatku odbornosti.

59. Pokud jmenovaný původně zpracoval odborné vyjádření, to podle § 105

tr. ř. je v praxi považováno za listinný důkaz (srov. § 112 odst. 2 a § 213

odst. 1 tr. ř.). Při odborném vyjádření používá osoba, od které je vyžadováno,

svých odborných znalostí, a proto ho může podávat v jednodušších případech i

osoba, která je zapsána v seznamu znalců (znalec), anebo jiná fyzická nebo

právnická osoba, která má potřebné odborné předpoklady. K posouzení složitější

odborné otázky, která vyplývá z náročnosti odborného posouzení zkoumané

skutkové otázky, je třeba přibrat znalce. Nejvyšší soud má za to, že za účelem

podání obžaloby v této věci nepostačovalo pro závažnost věci jen odborné

vyjádření, jak usuzoval důvodně i soud prvního stupně (avšak učinil to

nevhodným způsobem), neboť bylo nutné přibrat ke zpracování znaleckého posudku

nestranného a nepodjatého znalce. Náročnost odborného posouzení zde vyplývá z

obtížnosti využití teoretických a empirických poznatků, které bylo třeba

komplexním způsobem zpracovat, případně potřeby konzultací s dalšími odborníky

různých oborů. Jestliže se obžaloba opírala jen o odborné vyjádření jediné

osoby, která i sama dávala v průběhu posudku, že by bylo třeba posouzení z

dalších profesí, šlo o postup, který byl v rozporu s podmínkami § 105 tr. ř.

60. Pokud soud prvního stupně přibral při hlavním líčení jako znalce

PhDr. Jana Borise Uhlíře, Ph.D., kromě výhrad vůči pochybnostem o jeho

podjatosti, jak jsou výše vyjádřeny, je nutné uvést i to, že soudy jeho

znalecké závěry řádně nezvážily podle požadavku kritického hodnocení všech

důkazů, včetně znaleckého posudku, a nehodnotily ho stejně pečlivě jako každý

jiný důkaz. Protože ani znalecký posudek a priori nepožívá větší důkazní síly,

měly ho tedy podrobit všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale i věcné

správnosti, což zcela neučinily, zejména z potřeby hodnotit proces utváření

znaleckého důkazu, včetně přípravy znaleckého zkoumání, opatřování podkladů pro

znalce, průběhu znaleckého zkoumání, věrohodnosti teoretických východisek,

jimiž znalec odůvodňuje své závěry, spolehlivosti metod použitých znalcem a

způsobu vyvozování jeho závěrů. Vyvstanou-li pochybnosti o věcné správnosti

znaleckého posudku (např. již výše zmíněná nepřesvědčivost znalcových závěrů,

nemožnost sdělit odpovědi na některé otázky, apod.), byl soud povinen, v

souladu se zásadou oficiality a zásadou vyhledávací (§ 2 odst. 4 a 5 tr. ř.),

pokusit se odstranit vzniklé pochybnosti obstaráním důkazů dalších, případně

postupem podle § 109, případ. 110 tr. ř.[srov. nález Ústavního soudu ze dne

24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 4457/12 (N 132/70 SbNU 221)].

61. Protože Nejvyšší soud, jak rozvedl, shledal, že řízení předcházející

vydání přezkoumávaných rozhodnutí trpí závažnými procesními vadami, v důsledku

nichž nebyl řádně zjištěn skutkový stav věci, o němž jsou stále důvodné

pochybnosti pro závěr o vině i zproštění obviněných, dokazování bylo zatíženo

podstatnou vadou v osobě znalce, který měl osobní vztah k přezkoumávané věci, a

proto nemohl objektivně vypracovat ani znalecký posudek ani odborné vyjádření,

z něhož jako stěžejního důkazu vycházela obžaloba, a neměl pro objasnění všech

otázek, které bylo třeba zkoumat, potřebné znalosti, není prozatím pro skutkové

ani právní závěry v řízení předcházejícím vydání přezkoumávaných rozhodnutí

potřebný podklad. Proto Nejvyšší soud rozhodl tak, že podle § 265k odst. 1 tr.

ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2015, sp. zn. 8 To

489/2014, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 8 T

21/2014. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil další rozhodnutí na zrušená

rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,

pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. a § 260 tr. ř. per analogiam věc

vrátil státnímu zástupci Městského státního zastupitelství v Brně k došetření.

62. Se zřetelem na všechny výše zjištěné nedostatky Nejvyšší soud dospěl

k závěru, že se věc vrací státnímu zástupci k došetření ve smyslu § 260 tr. ř.

Pro takový postup jsou v předmětné věci splněny všechny zákonné požadavky,

především proto, že po zrušení rozsudku nelze pokračovat v řízení před soudem,

protože stěžejní důkaz, a to odborné vyjádření, případně navazující znalecký

posudek zpracovala osoba, u níž jsou důvodné pochybnosti o podjatosti ve smyslu

§ 11 odst. 1, 2 zákona č. 36/1967 Sb., a tudíž o tento důkaz nelze skutkové ani

právní závěry opírat.

63. V dalším řízení proto bude třeba za využití všech dostupných

prostředků provést dokazování zaměřené na všechny znaky do úvahy přicházejících

trestných činů. Zejména však bude nutné nejprve posoudit obsah předmětné knihy,

a jiným znalcem, přičemž pro složitost věci bude nezbytné, aby šlo o zkoumání

nejen z oboru politologie a historie se zaměřením na extrémistická hnutí, ale i

z oboru školství a kultura, odvětví umění literární či odvětví jazykověda,

případně též za pomoci odborníka na německý jazyk, v němž byly projevy v

originále uvedeny, protože bude nutné i posoudit, zda překlad originálu

odpovídá textu obsažnému v knize, který je jeho autory vydáván za autentický

překlad Hitlerových projevů. Nehledě na nutnost posouzení knihy i z literárního

hlediska, případně dalších oborů, vyjde-li taková potřeba v průběhu zpracování

posudku najevo. Protože se bude jednat o víceoborové znalecké zkoumání, nelze

vyloučit, že bude vhodné přibrat znalecký ústav, neboť pro objasnění zvlášť

důležité skutečnosti vyžadující znalosti z různých oborů, je možno přibrat dva

či více znalců z různých oborů i odvětví podle § 110 tr. ř. [srov. usnesení

Krajského soudu v Košicích ze dne 25. 7. 1984, sp. zn. 2 T 18/84 (uveřejněné

pod č. 29/1986 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a zejména Krajského

soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. 4 To 70/98 (uveřejněné

pod č. 20/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

64. Rovněž bude nutné, aby bylo dokazování zaměřeno i na posouzení toho

(viz oddíl VI. shora), zda jsou osoby obviněných zapojeny do takových skupin,

které vykazují napojení na „hnutí“, jak je předpokládáno u trestných činů podle

§ 403 a § 404 tr. zákoníku. Nelze vyloučit, že s ohledem na možnost skrytých

tendencí bude potřeba, aby tuto okolnost posoudil znalec, protože bude nezbytné

zkoumat zjišťované skutečnosti, např. i ty, které jsou již ve spisovém

materiálu založené, z hlediska všech souvislostí i jednotlivostí, které pro

řešení této problematiky mají význam. V dokazování tedy bude nutné pokračovat a

shromáždit další důkazy, jak o tom svědčí požadavky nejvyššího státního

zástupce uvedené v dovolání, a to i o napojení jednotlivých obviněných na

extrémistické skupiny v České republice, případně v jiných zemích.

65. Vzhledem k tomu, že podle § 260 tr. ř. lze postupovat jen tehdy,

když dosavadní řízení je zatíženo takovou procesní vadou, kterou nelze

odstranit v řízení před soudem, je uvedené hledisko v přezkoumávané věci

splněno. bude z důvodů shora uvedených nezbytné provádět další dokazování,

které má význam pro náležité objasnění věci, jež může snadněji provést státní

zástupce, než soud prvního stupně, a jde o okolnosti, bez nichž soud nemůže

spravedlivě rozhodnout, a tyto skutečnosti mohly a měly být objasňovány již v

přípravném řízení před podáním obžaloby. Ze všech těchto důvodů jsou splněny

podmínky pro to, aby věc byla vrácena státnímu zástupci k došetření.

66. Podle uvedeného bude nutné provést úplné a dostatečné přípravné

řízení, v němž budou objasňovány všechny vady, které byly v tomto rozhodnutí

vytknuty a jejichž základ tkví v přípravném řízení. Orgány činné v trestním

řízení přitom budou povinny postupovat v souladu s § 265s odst. 1 tr. ř. a

dodržet pokyny, které jim Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí uložil, především

pak doplnit dokazování tak, aby na jeho základě mohla být učiněna skutková

zjištění, o nichž nebudou důvodné pochybnosti, a to rovněž k otázce

pachatelství a spolupachatelství. V opačném případě pak bude nutné postupovat v

souladu se zásadou in dubio pro reo.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení

opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. 4. 2018

JUDr. Milada Šámalová

předsedkyně senátu