USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 1. 2020 o dovolání,
které podal obviněný F. R., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. 31 To
94/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 2 T 32/2017, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. R. odmítá.
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 22. 1. 2019,
sp. zn. 2 T 32/2017, byl obviněný F. R. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“),
uznán vinným přečinem pomluvy podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku (pod bodem 1/
výroku) a přečinem pomluvy podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku (pod bodem 2/ a 3/
výroku), jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
„1/ v přesně nezjištěné době ve dnech 09. - 11.05.2012 po předchozí slovní
rozepři, týkající se názorového nesouladu událostí z dob druhé světové války, s
poškozeným L. B., nar. XY, v rámci jím konané výstavy nazvané „Stopy II.
světové války nejen v Jablonci nad Nisou“ v prostorách Gymnázia XY, XY, p.o.
v XY, ulice XY, se o poškozeném vyjádřil před ředitelem školy T. H.,
nadřízeným poškozeného, že se jedná o neonacistu a lháře a dále v písemné
stížnosti ze dne 25.06.2012, kterou zaslal na Českou školní inspekci se sídlem
v Liberci, opakovaně nazval poškozeného, že je: „napodobenina učitele,
neonacista, neohenleinovec a nebezpečný cholerik, který nemá co dělat ve
výchovném procesu na tomto ústavu“, kdy se jedná o nepravdivé údaje, které u
nadřízených poškozeného a rodičů jeho žáků mohly reálně vyvolat dojem zejména o
nekompetentnosti vykonávat povolání učitele,
2/ v přesně nezjištěné době dne 14.05.2014 narušil svým vstupem přednášku pana
J. P., konanou v prostorách Městské knihovny v Jablonci nad Nisou, XY, v
souvislosti s představením knihy „Průvodce protektorátní Prahou“, kde se měl
veřejně před nejméně 15-ti přítomnými osobami, opětovně vyjádřit k osobě
poškozeného L. B., přičemž v jeho nepřítomnosti k jeho osobě konkrétně uvedl,
že „B., učitel na gymnáziu, učí děti ve fašistickém duchu a snaží se děti
vychovávat v duchu usmíření mezi Němci a Čechy“ a dalšími přesně nezjištěnými
výroky, že je B. „neonacista a neofašista a že ředitel školy mu to schvaluje“,
tedy uvedl o poškozeném nepravdivé údaje, které mohly u neinformovaných
příjemců vyvolat dojem zejména o nekompetentnosti poškozeného vykonávat
povolání učitele,
3/ v přesně nezjištěné době v průběhu roku 2014, nejméně pak od poloviny roku,
opakovaně osobně kontaktoval pracovnici Krajského úřadu Libereckého kraje,
Odbor školství, mládeže, tělovýchovy a sportu, H. V., v její kanceláři na
adrese uvedeného úřadu ulice XY, Liberec 2, ve věci podání stížnosti na
poškozeného L. B., kde i přes skutečnost, že věděl, že uvedený odbor není
příslušný k projednání stížnosti, označil opakovaně osobu L. B. před pracovnicí
úřadu, že „B., jako učitel na gymnáziu, dětem/studentům říká, že holocaust
nebyl, že podporuje neonacismus“ a o jeho osobě se vyjádřil jako „o nacistovi,
který sympatizuje s Němci, sympatizantovi neofašismu a neonacismu a že takový
člověk učí děti na gymnáziu“, tedy uvedl o poškozeném nepravdivé údaje, které
mohly u příjemce vyvolat dojem zejména o nekompetentnosti vykonávat povolání
učitele.“
2. Za tyto přečiny byl odsouzen podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku za
použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce čtyř
měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku
podmíněně odložen na zkušební dobu v délce jednoho roku.
3. Proti uvedenému rozsudku podal obviněný odvolání, o kterém bylo
rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze
dne 5. 6. 2019, sp. zn. 31 To 94/2019. Podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2
tr. ř. byl napadený rozsudek zrušen ve výroku o vině pod bodem 1/ a ve výroku o
trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. byl obviněný odsouzen za přečin pomluvy
podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku, který zůstal v napadeném rozsudku pod bodem
2/ a 3/ nedotčen, k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl
podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební
dobu v trvání jednoho roku. Podle § 226 písm. b) tr. ř. byl obviněný zproštěn
obžaloby pro skutek popsaný pod bodem 1/ výroku soudu prvního stupně. Jinak
zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II.
4. Proti shora citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem –
pobočky v Liberci podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody
podle § 265b odst. 1 písm. d), g) a l) tr. ř.
5. V úvodu odůvodnění podaného dovolání namítl nezákonnou limitaci počtu
otázek, které chtěl položit při hlavním líčení svědkům, omezení počtu osob,
které se jako veřejnost chtěly zúčastnit u soudu prvního stupně (porušení
zásady veřejnosti, jež v extenzivním výkladu chápe i tak, že bylo porušeno jeho
právo na přítomnost při hlavním líčení) a nesoulad protokolů o hlavním líčení
se zvukovými nahrávkami.
6. Následně zdůraznil, že již v odvolání poukazoval na nedostatky v
subjektivní stránce, když jeho zavinění nepokrývalo znak sdělení nepravdivého
údaje a ohrožení vážnosti poškozeného. Zvláště pak, když tyto skutečnosti
nevyplynuly ani z odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů, jejich rozhodnutí
proto nepůsobí přesvědčivě. Neztotožnil se pak s názorem odvolacího soudu stran
užité formy zavinění (úmysl nepřímý). Uvedl, že je přesvědčen, že zjištěný
skutkový stav neumožňuje kvalifikovat jeho jednání jako trestný čin pomluvy,
neboť nebyly prokázány jak samotné skutky, tak skutečnosti nezbytné pro
naplnění skutkové podstaty zmíněného trestného činu. Naopak, měl to být
poškozený, kdo opakovaně napadal Český svaz bojovníků za svobodu a svými
lživými výroky zapříčinil jejich vzájemnou nevraživost. Obviněný byl totiž toho
názoru, že se soudy obou stupňů měly jeho pohledem zaměřit na osobu
poškozeného, který opakovaně napadal Český svaz bojovníků za svobodu a spojoval
jej s totalitními politickými idejemi. Z informací, které mu byly známy, se
důvodně domníval, že poškozený vnímá československé dějiny související s druhou
světovou válkou extrémně a je jednoznačně zaujat. Z tohoto hlediska vytkl
nalézacímu soudu, že se nezabýval tím, zda mohl poškozeného vnímat jako
radikála. Konstatoval, že objektivní zjištění v této rovině však není možné,
tj. objektivně není možné zjistit, zda se jedná o nepravdivý údaj či nikoliv,
nebylo proto možné jeho jednání kvalifikovat jako pomluvu, a to i z toho
důvodu, že skutečnostem, které uvedl o poškozeném, opravdu věří, nebyl si tak
vědom, že by uváděl nepravdivý údaj.
7. Vzhledem k tomuto přesvědčení a konstrukci skutkové podstaty přečinu
pomluvy, kdy zavinění musí pokrývat i vědomí o šíření nepravdivých informací,
konstatoval, že nebyl předložen žádný důkaz stran jeho úmyslu šířit nepravdivé
informace a tudíž nebyla naplněna ani uvedená skutková podstata. Rovněž nebylo
prokázáno, že by sdělení svědkyně P. V. považoval za nepravdivé, přičemž o
věrohodnosti jejího sdělení mu nevyvstaly žádné pochybnosti, a to zejména v
kontextu šířených názorů poškozeným. Jako nelogické shledal, že nebyli
vyslechnuti studenti, kteří předmětné informace stran názorů poškozeného
jmenované svědkyni sdělili, namísto toho byli vyslýcháni náhodní studenti,
kteří svědkyni neznali a které nikdy nedoučovala, to vše za situace, kdy řada
svědků navržených obhajobou vyslechnuta nebyla. Podstatné skutečnosti proto
zůstaly neobjasněny. Uvedl, že při svém jednání nebyl veden snahou jiného
poškodit, ale zabránit šíření závadné ideologie. Okresnímu soudu poté vytkl, že
při hodnocení výpovědi svědkyně P. V. obrátil vztah příčiny a následku, tj. že
to byla svědkyně, kdo informoval obviněného o názorech poškozeného, nikoliv
naopak.
8. Odsouzený byl přesvědčen, že by trestní stíhání nemělo suplovat
občanskoprávní řízení, v němž jsou si strany rovny, zejména za situace, kdy se
orgány činné v trestním řízení snaží zjevně před jeho vyjádřeními chránit
poškozeného, který má řadu možností, jak řešit spor cestou občanského soudního
řízení, tudíž že došlo k porušení zásady subsidiarity trestní represe.
Nepovažoval za spravedlivé posuzovat jeho výroky v rovině trestněprávní, a
oproti tomu kontroverzní výroky poškozeného posuzovat optikou jinou, zejména
když názorový střet vyvolal sám poškozený.
9. Dále uvedl názor, že jeho jednání spadá pod ochranu Listiny
základních práv a svobod a je právem na svobodu projevu. Podle nálezu Ústavního
soudu ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 367/03 je totiž třeba přijmout, že
osoby, které jsou veřejně činné (politici, veřejní činitelé, mediální hvězdy
aj.), musí akceptovat vyšší míru veřejné kritiky než jiní občané. Zásah do
práva na svobodu slova by tak měl přijít až subsidiárně, pokud není možné škodu
napravit jinak. Jelikož je poškozený gymnaziálním pedagogem dějepisu a formuje
tak politické myšlení a vnímání historie u mladých lidí, je podle obviněného
osobou, na níž jsou kladeny vyšší nároky odborné a morální, a podléhá tak vyšší
kontrole veřejnosti a musí tak být i připraven na možnou vyšší míru kritiky.
10. Poté zaměřil své argumenty proti řízení vedenému u okresního soudu,
když namítl, že byla porušena zásada rovnosti zbraní, neboť uvedený soud
vyslechl všechny svědky navržené obžalobou a odmítl vyslechnout většinu svědků
navržených obhajobou, dále se nevypořádal s rozpory mezi výpověďmi svědků a ve
svém rozsudku neodůvodnil hodnocení jejich věrohodnosti. Krajskému soudu rovněž
vyčetl, že nevyslechl jím navržené svědky, a to navzdory rozporům mezi
skutkovým stavem tvrzeným obžalobou a realitou, a že se, stejně jako soud
prvního stupně, nevypořádal se svědeckými výpověďmi, které nezapadaly do
konstrukce obžaloby. Dodal, že současně je třeba upozornit na logický nesoulad
závěrů tohoto soudu stran výpovědi svědka P., který nebyl v rámci trestního
řízení vyslechnut vůbec. Zdůraznil pak, že skutky popsané pod body 2, 3
(rozsudku soudu prvního stupně) nespáchal.
11. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, č. j. 31 To
94/2019-563, ve výroku, kterým jej odsoudil za přečin pomluvy, a sám rozhodl
tak, že jej v plném rozsahu zprostí obžaloby.
12. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího
státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Předně uvedl, že převážná
jeho část je založena na opakování výhrad z předchozích stádií řízení, s nimiž
se soudy bezezbytku vypořádaly. Uplatněné námitky pak považoval buď za
nepodřaditelné pod dovolací důvod, nebo za neopodstatněné.
13. Stran dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uvedl
náležitosti nezbytné k jeho naplnění, přičemž zdůraznil, že namítané zkrácení
práv obviněného musí spočívat v tom, že věc byla projednána v jeho
nepřítomnosti (pokud nebyly dodrženy ustanovení o konání hlavního líčení nebo
veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného) a on se tak nemohl vyjádřit ke
všem prováděným důkazům. Z obsahu dovolání nicméně dovodil, že výhrada v
uvedeném smyslu nebyla vznesena, v rámci důvodu bylo totiž vytýkáno omezení
počtu osob veřejnosti účastnících se hlavního líčení. Takovou námitku označil
za nepodřaditelnou pod předmětný dovolací důvod.
14. Následně konstatoval, že některé z dovolatelových námitek nejsou
podřaditelné ani pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to
zejména ty, jimiž zpochybňuje rozsah dokazování a hodnocení provedených důkazů
soudy. K těmto poznamenal, že nalézací soud realizoval dokazování odpovídající
požadavkům podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř., své úvahy a zjištěné závěry náležitě a
logicky rozvedl, a pokud nevyhověl některým návrhům na doplnění dokazování
učinil tak z legitimního důvodu (pro nadbytečnost). Za stojící mimo rámec
uplatněného dovolacího důvodu státní zástupce shledal i další námitky ryze
procesní povahy, a to např. údajné bezdůvodné omezování projevů obviněného u
hlavního líčení nebo nesoulad protokolů o hlavním líčení či veřejném zasedání a
zvukových záznamů. Z protokolů o hlavním líčení však vadu v omezování projevů
neshledal. Samosoudkyně soudu u prvního stupně totiž obviněnému umožnila se
vyjádřit, klást svědkům otázky, činit návrhy na doplnění dokazování a
prezentovat svůj názor. Jeho dotazy, které byly zamítnuty, nesouvisely s
projednávanou věcí, resp. nešlo o dotazy, ale o polemiku se soudem či svědky.
Ohledně výtky nedostatečného obsahu protokolů státní zástupce odkázal na
vyjádření soudu druhého stupně a doplnil, že pokud je pořizován zvukový záznam
a je potřeba vyhotovit písemný protokol, pak podle § 55b odst. 5 tř. ř. se do
něj zaznamená pouze podstatný obsah úkonu, tj. nemusí být v něm zachyceno vše,
co je na zvukovém záznamu, rozhodujícím podkladem je totiž tento záznam.
15. Za námitky pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
podřaditelné považoval státní zástupce ty, které se týkaly zpochybnění
zákonných znaků subjektivní stránky, nerespektování zásady subsidiarity trestní
represe a realizace svobody projevu zajištěnou Listinou základních práv a
svobod, takové však shledal jako zjevně neopodstatněné. Ze skutkových zjištění
totiž vyplynulo, že obviněný opakovaně označil poškozeného L. B. termíny, které
u laické veřejnosti vzbuzují negativní emoce a představu něčeho špatného, zlého
či násilného, a to přesto, že poškozený předmětné ideje neprezentuje a
neprezentoval a nezavdal ani žádný důvod, pro který by se mohl kdokoli
domnívat, že tyto ideje podporuje. Následkem jednání obviněného pak byla mimo
jiné kontrola prováděná Českou školní inspekcí, jeho jednání tak ohrozilo
vážnost poškozeného u spoluobčanů a bylo způsobilé jej poškodit i v zaměstnání.
Dovolatel byl přinejmenším srozuměn s nepravdivostí uváděných údajů i s tím, že
tyto jsou způsobilé L. B. poškodit, v tomto směru se nemůže vyvinit ani
přenesením odpovědnosti na svědkyni P. V., která byla shledána nalézacím soudem
jako nevěrohodná. Odkaz na realizaci svobody projevu rovněž nemohl obstát,
neboť se nejedná o beztrestnou možnost označovat jiného lživými údaji. Státní
zástupce v souvislosti s nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. I.
ÚS 367/03 (potažmo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 8
Tdo 149/2014), konstatoval, že středoškolský učitel není osobou veřejně činnou
a nemusí tak snášet vyšší míru kritiky zmiňovanou předmětným nálezem
(usnesením). K zásadě subsidiarity trestní represe poté připomněl stanovisko
trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, a
podmínky jejího uplatnění, přičemž konstatoval, že trestní věc dovolatele
nepovažuje za případ, na nějž by uvedenou zásadu bylo možno aplikovat, a to
zejména z důvodu jeho postoje k věci a povahy jednání, kterého se dopouštěl
opakovaně.
16. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v
neveřejném zasedání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl.
Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší
soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) v první řadě
zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a
oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda
poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu
nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
18. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. 31 To
94/2019, je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. ř.
Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c)
tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1
tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §
265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě
určeném týmž zákonným ustanovením.
19. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o
něž se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněné důvody uvedené v předmětném
zákonném ustanovení.
20. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v
případech, kdy v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné
zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo
zajištěna, a došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a
svobod (dále jen „Listina“), v němž je obsažen jeden z ústavních principů,
jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces.
21. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je
při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek
nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
22. Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence
vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1
písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem
pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod
tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu
ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v
předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až
k) tr. ř.
23. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst.
1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoliv k revizi
skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr.
ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo dovolatele
dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a
čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
24. V obecné rovině pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o
něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat
zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen
formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
25. Pokud se jedná o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr.
ř., pak je zapotřebí konstatovat, že jej nenaplňuje žádná z námitek, jež
obviněný v dovolání uplatnil. Obviněný totiž nenamítá, že by mu byla postupem
soudů nižších stupňů znemožněna účast při hlavním líčení nebo veřejném
zasedání. Ostatně, jak je zřejmé z obsahu spisu, byl přítomen u všech hlavních
líčení u soudu prvního stupně a stejně tak i u veřejného zasedání konaného
soudem druhého stupně. Spatřuje-li tento dovolací důvod ve skutečnosti, že byl
omezen počet osob, které se jako veřejnost chtěly zúčastnit řízení u soudu
prvního stupně, je třeba se zřetelem k jeho obsahovému vymezení (v rozporu se
zákonem bylo ve věci konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti
obviněného, ačkoliv měla být jeho přítomnost zajištěna nebo obviněnému alespoň
umožněna) zdůraznit, že taková námitka jej nemůže ani formálně naplnit.
26. Co se týče námitek, jež obviněný vztáhl k dovolacímu důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je namístě upozornit, že podstatná část z nich má
primárně skutkový, procesní charakter. Obviněný totiž soudům vytýká neúplné
důkazní řízení, vadné hodnocení provedených důkazů a nesprávná skutková
zjištění, přičemž prosazuje vlastní verzi skutkového stavu věci (zejména
zdůrazňuje, že skutky popsané pod body 2/ a 3/ výroku rozsudku soudu prvního
stupně nespáchal, že to byl právě poškozený, kdo zapříčinil jejich vzájemnou
animozitu svými lživými a hanlivými tvrzeními, mimo jiné na adresu Českého
svazu bojovníků za svobodu, a který vnímá dějiny černobíle, má v tomto směru
extrémní názory a že těm skutečnostem, které o poškozeném uvedl skutečně věřil
a věří a nebyl si vědom, že by uváděl nepravdivý údaj), a převážně na těchto
námitkách a tvrzeních zakládá svůj závěr o nesprávném právním posouzení skutku,
zvláště z pohledu subjektivní stránky předmětného přečinu, resp. její absence.
27. Dovolatel tedy v naznačeném směru nenamítá rozpor mezi skutkovými
závěry (vykonanými soudy po zhodnocení důkazů) a užitou právní kvalifikací, ani
jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti do
značné míry v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2
odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací
důvod zásadně podřadit nelze.
28. Zásadu, že ve vztahu k výše popsaným námitkám neexistuje přezkumná
povinnost dovolacího soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit
(jak již výše naznačeno) v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního
řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního
řízení se zde rozumějí případy tzv. opomenutých důkazů, nezákonných důkazů a v
neposlední řadě případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi
skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními
závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná
skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, tj. když skutková
zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů
nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich
hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem
provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat
pouze nejextrémnější excesy (viz přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn.
III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).
29. Nejvyšší soud nicméně konstatuje, že v nyní posuzované věci není
dána žádná z výše uvedených vad důkazního řízení, jež by odůvodňovala jeho
výjimečný zásah do skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů.
30. Co se týče námitky obviněného, že soudy odmítly provést jím navržené
svědky, je na místě předně v obecnosti poznamenat, že neúplnost provedeného
dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť
soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup
odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o
němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí
(§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude
objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového
stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).
V návaznosti na to lze uvést, že z rozhodnutí odvolacího soudu je zjevné, že
považoval obsáhlé dokazování provedené soudem prvního stupně za zcela
dostatečné k prokázání rozhodných skutečností v duchu ustanovení § 2 odst. 5
tr. ř., takže provádění dalších svědeckých výpovědí shledal nadbytečným, a
nebylo tudíž relevantního důvodu pro vyhovění důkazním návrhům obhajoby.
Nejvyšší soud neshledal tento postup odvolacího soudu vadným, a proto
konstatuje, že důkazní řízení netrpělo z hlediska úplnosti takovým deficitem,
který by znamenal porušení pravidel spravedlivého procesu ve smyslu opomenutých
důkazů. Neobstojí přitom ani výtka obviněného, že nebyli vyslechnuti studenti,
kteří informace o názorech poškozeného sdělili svědkyni V., a namísto toho byli
vyslýcháni náhodní studenti, kteří svědkyni neznali a které nikdy nedoučovala.
K tomu lze poznamenat, že jmenovaná svědkyně jména svědků, kteří jí měli podat
informace o názorech poškozeného, nesdělila, takže naznačené svědky
pochopitelně nebylo možno vyslechnout. Pokud pak soud prvního stupně vyslechl k
objasnění způsobu výuky a tím i postojů poškozeného jeho bývalé žáky, pak
takový postup je třeba naopak označit za zcela správný a důvodný, neboť
nepochybně přispěl k náležitému objasnění věci.
31. V daných souvislostech je namístě konstatovat, že soudy nižších
stupňů se dostatečně věnovaly objasnění skutkového stavu věci, a to otázky
pravdivosti údajů, které obviněný šířil o poškozeném. K tomuto bylo v rámci
nalézacího řízení vyslechnuto značné množství svědků, a to jednak svědci, přímo
přítomní činům obviněného, dále kolegové a (jak již výše zmíněno) bývalí
studenti poškozeného. Nebylo zjištěno, že by poškozený jakýmkoliv způsobem
popíral holokaust, byl neonacistou, či že by jiného důvodu zavdal příčinu k
tomu, aby se obviněný zjištěným způsobem o poškozeném vyjadřoval. V souladu s
tvrzeními obviněného vypovídala u hlavního líčení pouze svědkyně P. V., která
uvedla, že od blíže neuvedených studentů poškozeného se dozvěděla, že poškozený
při výuce uvádí, že „holokaust nemusel být takový, jak se říká, že to mohlo být
jinak“ a „o koncentračních táborech jim říkal, že se nejednalo o vyhlazovací či
pracovní tábory, ale měly být panem Hitlerem zakládány na obnovu zničených
měst“ a tyto skutečnosti převyprávěla obviněnému. Obviněný však tyto informace
„z druhé ruky“ nepodrobil kritickému zhodnocení a prověření.
32. S přihlédnutím k výše uvedenému nutno shrnout, že soud prvního
stupně, kterému především přísluší důkazy provádět a hodnotit a na tomto
základě zjišťovat skutkový stav věci, si byl dobře vědom důkazní situace.
Dokazování provedl v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5
tr. ř.) a v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl, jak hodnotil provedené důkazy
a k jakým závěrům přitom dospěl. Z odůvodnění jeho rozsudku je zjevná logická
návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (nevybočujícím z mezí
ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními
pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Soud druhého stupně se
následně po řádně provedeném přezkumu s jeho skutkovými i právními závěry
důvodně ztotožnil.
33. V těchto souvislostech je potřeba zdůraznit, že pokud soudy nižších
stupňů při vyvozování svých skutkových závěrů vyjádřených v bodu 2), 3) výroku
rozsudku soudu prvního stupně vycházely z výpovědí svědků P. Ž. a H. V. jako
přímých usvědčujících důkazů, podpořených také dalšími důkazy (zejména
výpověďmi svědků J. N., L. L., T. H. a ostatně i samotného poškozeného), pak
nelze konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných
či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi
provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např. usnesení
Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16).
34. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby
jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a
vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi
skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutími soudu
druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními
závěry včetně otázky ochranného opatření) na straně druhé není extrémní
nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že existence
případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a
provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá
vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry
(viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo
1268/2013).
35. Na tomto místě je vhodné poukázat též na závěry Ústavního soudu
vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že
ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2
Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší
soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva
a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní
předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými
důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní
prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu
soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v
řízení před soudy nižších stupňů.
36. Činí-li dovolatel za této situace kroky ke zpochybnění skutkových
závěrů vyjádřených v rozhodnutích soudů nižších stupňů a rovněž (zejména) z
toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno opětovně zdůraznit,
že jde o námitky z pohledu uplatněného důvodu (i jiných důvodů) dovolání
irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4.
5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve
smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak,
že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá
představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo
na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního
rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.“
37. Za stojící mimo rámec uplatněných dovolacích důvodů je pak třeba
vzhledem k jejich obsahovému vymezení označit i další námitky ryze procesní
povahy, a to např. údajné bezdůvodné omezování obviněného u hlavního líčení či
nesoulad protokolů o hlavním líčení a zvukových záznamů. Nadto lze pouze
stručně poznamenat, že Nejvyšší soud tyto výhrady obviněného nesdílí.
Obviněnému byla, jak je zřejmé z obsahu spisu a jak správně poznamenal státní
zástupce, zajištěna všechna jeho práva, včetně práva vyjádřit se k věci i k
provedeným důkazům, klást svědkům otázky, činit návrhy a přednést závěrečný
návrh. Pokud byly některé z jeho dotazů na svědky soudem zamítnuty, stalo se
tak proto, že nesouvisely s projednávanou věcí, případně nešlo o dotazy, ale o
polemiku se soudem či svědky. K výhradám týkajícím se protokolů o hlavním
líčení (jejich nesouladu se zvukovými nahrávkami) lze vedle faktu, že se k nim
v podstatě dostatečně vyjádřil odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku,
zmínit, že byl-li o průběhu úkonu před soudem pořízen zvukový záznam a je-li
třeba vyhotovit písemný protokol, zásadně se zaznamená podle § 55b odst. 5 tr.
ř. do protokolu podstatný obsah úkonu. To logicky znamená, že v protokolu o
hlavním líčení nemusí být doslovně zapsáno vše, co bylo zachyceno na zvukovém
záznamu. Ten je ovšem rozhodujícím podkladem pro závěr o tom, co bylo v hlavním
líčení kýmkoli řečeno (viz rozhodnutí č. 58/2005 Sb. rozh. tr.).
38. K námitkám obviněného směřujícím proti výroku o vině Nejvyšší soud
dále uvádí (přes jejich v zásadním rozsahu skutkový charakter) následující
skutečnosti.
39. Přečinu pomluvy podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo
o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho
vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné
vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu.
40. Sdělením nepravdivého údaje je sdělení informace o jiném, která je v
rozporu se skutečností, a to byť jen jedné osobě rozdílné od pomlouvaného, za
předpokladu, že taková zpráva je způsobilá značnou měrou ohrozit jeho vážnost u
spoluobčanů. Ke sdělení může dojít jakýmkoli způsobem, a to písemně, ústně,
prostřednictvím veřejného sdělovacího prostředku, letáků apod. Musí jít o
sdělení údaje nepravdivého, a proto sdělení pravdivých skutečností, byť k němu
došlo v úmyslu ohrozit vážnost jiného u spoluobčanů, není pomluvou. Nepravdivý
údaj se může týkat projevů (ústních, písemných, výtvarných i skutkem)
pomlouvané osoby, jejích vlastností nebo smýšlení. Nepravdivý údaj musí být
způsobilý značnou měrou ohrozit vážnost pomlouvaného u spoluobčanů, což je
třeba hodnotit podle okolností konkrétního posuzovaného případu, zejména s
přihlédnutím k postavení dotčené osoby, jejím charakterovým a mravním
vlastnostem, dále k povaze sdělovaného údaje, okolnostem sdělení, rozšíření
takové informace apod.
Zákon uvádí příklady možného ohrožení vážnosti:
– poškození v zaměstnání, za které se považuje možnost přeřazení na nižší či
méně odpovědnou funkci, možnost výpovědi apod.,
– narušení rodinných vztahů, kterým se rozumí možnost vážných rozporů mezi
manžely, jež mohou vést až k rozvratu manželství, závažné narušení vztahů mezi
rodiči a dětmi, popř. mezi ostatními blízkými příbuznými apod.,
– jiná vážná újma, jíž je újma, která se významně pomluveného dotýká a za niž se
považuje ohrožení politické kariéry, větší odliv zákazníků nebo ztráta větší
zakázky při podnikání, neuzavření důležité smlouvy apod.
K ohrožení vážnosti u spoluobčanů nemusí dojít, stačí, že nepravdivý údaj je k
tomu způsobilý, i když v konkrétním případě nic takového nehrozí (např. pro
zcela zjevnou nepravdivost nebo nesmyslnost takového údaje nebo pro mimořádnou
důvěru, kterou požívá pomluvená osoba). (In.: Šámal, P. a kol. Trestní zákoník,
2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, 1828 s.)
41. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl, přičemž postačí úmysl eventuální
(rozhodnutí pod č. 49/1983 Sb. rozh. tr. je, pokud jde o první větu, již
nepoužitelné, neboť současná úprava nevyžaduje, aby pachatel věděl o
nepravdivosti sdělovaného údaje). Nyní k trestnímu postihu postačí pouhé
srozumění pachatele s tím, že údaj, který o jiném sděluje, je nepravdivý, a že
tento údaj je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů (In.:
Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, 1828 –
1829s.).
42. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem
chráněný takovým zákonem (§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zák.), nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro
případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku).
Srozuměním se přitom rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v
trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (§ 15
odst. 2 tr. zákoníku).
43. Pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u
pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v
odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit
porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu
byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění
pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku
relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal
s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si
pachatel představoval jako možný. Při eventuálním úmyslu pachatel zásadně mířil
na jiný účel či sledoval jiný cíl, ale bylo mu jasné, že ho nedosáhne jinak než
tím, že zřejmě – in eventum (nikoli nutně, pak by šlo o úmysl přímý, poněvadž
pokud pachatel považuje následek za nutný, nutně ho také chce) dojde k porušení
určitého právního statku, zákonem chráněného, zásadně tedy nepočítal s žádnou
konkrétní okolností, jež by následku, který si představoval jako možný, mohla
zabránit. Způsobení takového následku však přímým cílem pachatele, ale ani z
hlediska psychického nazírání pachatele nutným výsledkem jeho jednání, neboť
sleduje svým záměrem účel nebo cíl jiný, který může být z hlediska trestního
práva jak účelem nebo cílem relevantním, tak účelem či cílem nezávadným, přitom
je však pachatel vždy smířen s tím, že realizace tohoto účelu nebo cíle zřejmě
in eventum předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak
tento následek je nechtěným, zpravidla pouze vedlejším následkem jednání
pachatele, který je s ním srozuměn (viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I.
§ 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221-223).
44. V návaznosti na uvedená teoretická východiska je namístě předně uvést, že
podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů obviněný rozšiřoval o poškozeném
nepravdivé informace. Nelze přitom jakkoliv pochybovat o tom, že tyto
nepravdivé údaje, které obviněný o poškozeném uváděl, byly vzhledem k jejich
charakteru a závažnosti, jakož i způsobu, jakým je obviněný prezentoval,
způsobilé značnou měrou ohrozit vážnost poškozeného u spoluobčanů, zejména
poškodit jej v zaměstnání.
45. Dále je zapotřebí konstatovat, že za situace, kdy obviněný neměl
dostatečně podloženou skutečnost, že poškozený inklinuje k neonacismu, tyto
názory šíří či podporuje, musel být smířen s eventualitou, že může jít o údaje
nepravdivé a vzhledem k jejich povaze způsobilé značnou měrou ohrozit vážnost
poškozeného u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání. V daných
souvislostech nemůže obstát jeho odkaz na výpověď svědkyně V. (soudem prvního
stupně hodnocenou jako zcela nevěrohodnou), neboť pouze jí tvrzené údaje nijak
neprověřil. V daných souvislostech nelze přehlédnout, že součástí spisového,
resp. důkazního, materiálu je i sdělení náměstkyně okresního státního zástupce
v Jablonci nad Nisou ze dne 6. 1. 2014 adresované obviněnému k jeho stížnosti
na postup policejního orgánu ve věci jeho oznámení na jednání poškozeného při
výstavě s názvem Stopy II. světové války nejen v Jablonci. V tomto sdělení
státní zástupkyně konstatuje, že přezkoumala spisový materiál, ve kterém nebyly
zahájeny úkony trestního řízení, s tím, že po vyhodnocení skutečností
zadokumentovaných ve spise má za to, že postup policejního orgánu, když úkony
podle § 158 odst. 3 tr. ř. nezahájil, byl odůvodněný. Dodala, že chování
učitele řešil ředitel gymnázia a na základě oznámení obviněného Česká školní
inspekce, která na hodinách dějepisu, jež vyučoval poškozený, provedla
inspekci. Ani ředitel, ani Česká školní inspekce neshledala při výuce dějepisu
učitelem závady a skutečnosti, které by vedly k závěru, že učitel (poškozený)
podporuje dnes existující modifikované podoby fašismu, tj. neofašisty a
neonacisty. Ze strany učitele (poškozeného) se jednalo o odborný názor, který
však nepřekročil hranice chráněné trestním zákoníkem v hlavě XIII., díl I.
upravující trestné činy proti lidskosti. Byť spis neobsahuje doklad o doručení
tohoto sdělení obviněnému (Nejvyšší soud dotazem na Okresní státní
zastupitelství v Jablonci nad Nisou ověřil, že daná písemnost byla doručována
pouze obyčejnou zásilkou), je třeba zdůraznit, že obviněný byl minimálně
seznámen s tím, že policejní orgán neshledal důvody pro zahájení úkonů
trestního řízení ve vztahu k poškozenému v souvislosti s jeho jednáním při výše
uvedené výstavě dne 10. 5. 2012, což již samo o sobě muselo vést obviněného k
závěru, že jeho hodnocení poškozeného jako neonacisty apod. postrádá
opodstatnění. Konec konců fakt, že v dané věci nakonec nebyly (jak plyne z
daného sdělení státní zástupkyně) úkony trestního řízení zahájeny a že tak není
podklad pro označování poškozeného uvedeným způsobem, musel být obviněnému,
který se v průběhu řízení projevil jako člověk velmi důsledně hájící své
postoje, jistě znám.
46. Důvody pro podřazení shora popsaného skutku z hlediska zavinění pod
znaky skutkové podstaty daného přečinu byly tedy dány tím, že obviněný byl
srozuměn (ve formě smíření) ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.
zákoníku jak se skutečností, že o poškozeném uvádí nepravdivé údaje, tak se
skutečností, že tyto údaje jsou způsobilé značnou měrou ohrozit vážnost
poškozeného u spoluobčanů (přivodit mu závažnou újmu, a to především v jeho
profesním životě).
47. Na základě uvedených skutečností lze uzavřít, že obviněný naplnil
shora popsaným pokračujícím skutkem všechny znaky skutkové podstaty přečinu
pomluvy podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku.
48. Nemůže přitom obstát námitka obviněného na realizaci svobody
projevu, neboť v daném případě se nejednalo o uplatňování tohoto práva. Svobodu
projevu totiž nelze chápat jako beztrestnou možnost označovat jinou osobu
závažnými nepravdivými údaji se všemi z toho plynoucími možnými důsledky.
Obviněným označená rozhodnutí Ústavního a Nejvyššího soudu pak ani nejsou pro
daný případ přiléhavá. Je skutečností, že osoby veřejně činné musí snášet větší
míru kritiky, poškozený jako středoškolský učitel však takovou osobou není.
49. V návaznosti na uvedené bylo nezbytné reagovat i na tvrzení
obviněného, že v jeho případě došlo k porušení zásady ultima ratio a zásady
subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zák., neboť poškozený má
dostatek možností, jak vyřešit tento spor cestou občanského soudního řízení,
jež bylo možno ryze formálně pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. podřadit.
50. Nejprve je na místě připomenout, že trestným činem je podle
trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za
trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zák.).
Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky
uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní
odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných
trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu
§ 12 odst. 2 tr. zák., podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní
důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve
kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen
jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve
smyslu § 12 odst. 2 tr. zák. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné
poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého
spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s
ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zák., a
to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším
okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu
subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné
společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný
skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím
trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti
případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní
právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických
a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko
trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012,
publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
51. V daných souvislostech je třeba předeslat, že zejména odvolací soud
se posouzením věci i z pohledu principu ultima ratio a subsidiarity trestní
represe zodpovědně zabýval, o čemž svědčí skutečnost, že obviněného právě se
zřetelem k tomu zprostil podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby pro skutek
popsaný pod bodem 1/ výroku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud se pak
ztotožnil s jeho závěrem, že týmž způsobem již nelze přistoupit k rozhodnutí o
skutku popsaném pod bodem 2/, 3/ výroku rozsudku soudu prvního stupně, Tento
čin se nejenže neliší od běžně se vyskytujících trestných činů uvedené skutkové
podstaty, ale v daném kontextu šlo o jednání ještě podstatně závažnější. To
bylo dáno jednak povahou nepravdivých výroků o poškozeném, jež lze označit za
mimořádně negativní, jednak způsobem provedení – zvláště opakovaností. Obviněný
své jednání neustále stupňoval, lze vysledovat v podstatě systematickou snahu o
profesní likvidaci poškozeného. Nejvyšší soud proto shledal, že v posuzovaném
případě nepostačuje uplatnění mimotrestní odpovědnosti, jehož se v dovolání
obviněný domáhal.
52. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. pak
Nejvyšší soud uvádí, že rozhodl-li v posuzované věci odvolací soud po věcném
přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně a předcházejícího řízení, je zjevné,
že tento dovolací důvod by mohl přicházet v úvahu pouze v jeho druhé
alternativě [tj. byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v
předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až
k) tr. ř.]. S ohledem na výše uvedené ovšem nutno konstatovat, že za situace,
kdy námitky obviněného nenaplnily dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm.
d), g) tr. ř., přičemž je nebylo možno podřadit ani pod jiný z dovolacích
důvodů ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nemohl být
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. naplněn ani v jeho druhé
alternativě.
53. Z výše stručně (viz § 265i odst. 2 tr. ř.) uvedených důvodů Nejvyšší
soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm.
e) tr. ř. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v
neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 1. 2020
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu