6 Tdo 1105/2015-33
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 23. září 2015 o dovolání,
které podal obviněný J. B . , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 2. 4. 2015, č. j. 10 To 60/2015-412, jako soudu odvolacího v trestní
věci vedené u Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 3 T 215/2014, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 4. 2015, č. j. 10 To
60/2015-412, byl z podnětu odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušen v celém výroku o trestu rozsudek Okresního soudu
v Náchodě ze dne 21. 1. 2015, č. j. 3 T 215/2014-379, kterým byl obviněný J. B. uznán vinným pod bodem I.) přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, bodem II.) zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, bodem II.) – 3) písm. a) – c) třemi přečiny úvěrového podvodu podle §
211 odst. 1 tr. zákoníku ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a pod bodem III.) přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a
vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a ve vztahu k jednání pod ad
I.) „soud upustil podle § 44 tr. zákoníku od uložení souhrnného trestu rozsudku
Okresního soudu v Kolíně č. j. 8 T 162/2012-317 ze dne 27. 8. 2013 ve spojení s
rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. 13 To 407/2013-356 ze dne 11. 2. 2014“,
a odsoudil obviněného „za skutky ad II.) – III.) a za jednání za přečin
podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, přečin krádeže podle § 205 odst. 1a) tr. zákoníku, maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337
odst. 1a) tr. zákoníku a zločin vydírání podle § 175 odst. 1, 2e) tr. zákoníku,
kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě č. j. 11 T
14/2014-442 ze dne 27. 8. 2014 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci
Králové č. j. 12 To 407/2014-481 ze dne 14. 1. 2015 a za přečin maření výkonu
úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1a tr. zákoníku, kterým byl
uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě č. j. 2 T 112/2013-75 ze dne
9. 9. 2013“ podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, když pro výkon
trestu odnětí svobody zařadil obviněného podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou, dále uložil obviněnému podle § 73 odst. 1, 3
tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových
vozidel na dobu pěti let, současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního
soudu v Náchodě sp. zn. 11 T 14/2014 ze dne 27. 8. 2014 ve spojení s usnesením
Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 12 To 407/2014-481 ze dne 14. 1. 2015,
jakož i všechny další výroky obsahově na tento výrok navazující, pokud vzhledem
ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyly podkladu a dále bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o nároku poškozených na náhradu
škody a nově podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že 1) podle § 44 tr. zákoníku za přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku (bod 1) upustil
od uložení souhrnného trestu k rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 27. 8. 2013, č. j. 8 T 162/2012-317, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze
ze dne 11. 2. 2014, č. j. 13 To 407/2013-356, (bod 2) za zločin podvodu podle §
209 odst. 1, 4 tr. zákoníku (I.) a též za tři přečiny úvěrového podvodu podle §
211 odst. 1 tr. zákoníku ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr.
zákoníku (bod II/3a,b,c) a za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a
vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (bod III), ohledně nichž
zůstal výrok o vině v citovaném rozsudku nedotčen, uložil obviněnému podle §
209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku úhrnný trest
odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon obviněného zařadil podle § 56
odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou, dále obviněnému uložil
podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu
řízení motorových vozidel na dobu jednoho roku, v ostatních výrocích zůstal
napadený rozsudek nedotčen, dále odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 4. 2015, č. j. 10 To
60/2015-412, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, a to s odkazem
na důvody dovolání vymezené v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [(prostřednictvím
§ 265b odst. 1 písm. l tr. ř.)], § 265b odst. 1 písm. h), k) tr. ř. Ve vztahu k
dovolacímu důvodu, který je vymezen v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje
obviněný jeho naplnění v tom, že rozhodnutí o jeho vině spočívá na nesprávném
právním posouzení. K jednání pod bodem I.) uvádí, že v daném případě šlo o
půjčku a sám své závazky vůči poškozené písemně uznal a popírá, že by
poškozenou I. Š. uvedl v omyl. Ani v případě jednání, pro které byl uznán
vinným pod bodem II.) výroku o vině rozsudkem soudu prvního stupně, není podle
obviněného správný závěr soudu o jeho vině, neboť žádnou z poškozených při
sjednávání půjček neuváděl v omyl, naopak sám je informoval o své špatné
finanční, ale i trestní minulosti. Své závazky obviněný nepopírá, avšak odmítá
závěr soudu, že by své jednání jakkoli plánoval. Soudům vytýká, že ve svých
rozhodnutích nezdůvodnily, jakým jednáním měl poškozené uvést v omyl, a tím
naplnit znaky podvodu podle § 209 odst. 1, 4 tr. zákoníku. Za nesprávné
považuje rovněž závěry soudů o vině přečiny úvěrového podvodu podle § 211 odst.
1 tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §
337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť soudy byl uznán vinným pouze na
základě svědectví poškozených, když jiné důkazy se orgánům činným v trestním
řízení proti jeho osobě opatřit nepodařilo, přičemž výpovědi poškozených
považuje za zaujaté, a proto měly soudy v tomto případě aplikovat zásadu in
dubio pro reo. Za nesprávný rovněž považuje výrok o úhrnném nepodmíněném trestu
z rozsudku soudu druhého stupně a ve vztahu k tomuto odkazuje na důvody
dovolání vymezené v § 265b odst. 1 písm. h), k) tr. ř. Námitky, které byly
obviněným vzneseny, k nesprávnému uložení úhrnného trestu, je možno shrnout v
konstatování, že za správný považuje výrok o trestu z rozsudku soudu prvního
stupně. Soudu druhého stupně dále vytýká, že ve svém rozsudku pod bodem 2)
nesprávně odkazuje na bod I. rozsudku soudu prvního stupně, který se však týkal
přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a nikoli § 209 odst. 1, 4
tr. zákoníku, u kterého navíc soud druhého stupně opomenul uvést při ukládání
trestu podle „jakého písmene odst. 4 § 209 tr. zák.“ tak učinil, a proto tento
výrok považuje za neúplný ve smyslu § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Závěrem
podaného dovolání navrhl, aby byl Nejvyšším soudem zproštěn obžaloby, případně,
aby Nejvyšší soud rozsudek soudu druhého stupně zrušil a věc tomuto soudu
vrátil k novému projednání a rozhodnutí, a pokud by Nejvyšší soud shledal
důvody pro rozhodnutí ve smyslu výroku o vině jak bylo uvedeno v rozhodnutí
soudu prvního stupně, pak navrhl, aby mu byl uložen souhrnný trest odnětí
svobody (v rozsahu výroku soudu prvního stupně) avšak v co nejnižší možné
výměře.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že s
ohledem na charakter námitek navrhuje dovolání obviněného jako zjevně
neopodstatněné odmítnout, přičemž se ztotožňuje s argumentací soudu druhého
stupně.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou
oprávněnou, prostřednictvím obhájkyně [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.
ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr.
ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1
tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem
stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek
zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže
nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace
neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto
skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového
zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není
oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost
nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí
Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně
relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti
skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel
vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále
vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu.
Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu
soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle
svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění
skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající
se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod.
nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a
jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného
rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit
povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
Námitky obviněného k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
lze v rámci jeho výhrad, které směřoval proti výroku o vině v případě jednání
popsaného v rozsudku soudu prvního stupně pod body I.), II.) a III.) shrnout v
konstatování, že obviněný primárně nevytýká soudům nižších stupňů „nesprávné
právní posouzení“, jako nezbytný předpoklad pro použití uvedeného dovolacího
důvodu, ale jeho námitky jsou primárně skutkové a až následně od změny
skutkových zjištění, a to na základě změny v hodnocení důkazů v souladu s
představami obviněného, jsou dovozovány námitky právní. V reakci na argumentaci
obviněného je vhodné uvést, co je pravou podstatou jeho dovolacích námitek,
které podřadil pod shora uvedený důvod dovolání. Obviněný opětovně zdůrazňuje,
že s paní I. Š. žil jako druh a družka ve společné domácnosti. Ona věděla o
jeho špatné finanční situaci a poskytla mu půjčku dobrovolně i přes vědomí jeho
špatné finanční situace. Uvedená skutečnost podle obviněného v žádném případě
nemůže prokazovat jeho úmysl uvádět poškozenou v omyl, když navíc si je svých
závazků vědom a písemně závazky uznal. Obviněný zde zcela záměrně přehlíží, k
jakým skutkovým závěrům soudy dospěly na základě hodnocení důkazů. Ze
skutkového zjištění soudu prvního stupně lze zmínit, že obviněný „po seznámení
se prostřednictvím internetu a navázání důvěrného vztahu vylákal od I. Š., pod
různými smyšlenými záminkami a nepravdivým příslibem jejich vrácení finanční
prostředky…“ Hodnotící úvahy ke shora uvedenému skutkovému zjištění rozvádí
soud prvního stupně na straně 8-9 odůvodnění svého rozsudku. S uvedenými závěry
se ztotožnil rovněž soud druhého stupně, jak vyplývá z odůvodnění jeho
rozsudku. Obdobná argumentace je obsahem námitek obviněného také ve vztahu k
dalšímu jednání, pro které byl odsouzen, když uvádí, že „poškozenou M. K. K.,
I. Ř., R. K., L. M. a E. Č., žádným způsobem při sjednávání půjček neuvedl v
omyl, všechny předem výslovně upozornil na své dluhy, exekuce, trestní
minulost“. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí na straně 9-12
poukazuje na důkazy, které jej vedly k závěru, že se obviněný jednání, pro
které byl uznán vinným, dopustil. Nesouhlas obviněného s hodnotícími úvahami
soudu prvního stupně (stejně jako soudu druhého stupně) lze dokumentovat i na
další argumentaci obviněného v rámci odkazu na dovolací důvod § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., kdy uvádí, že jeho vina byla dovozena pouze na výpovědi
poškozených, on sám spáchání přečinů popírá, poškozené osoby jsou vůči němu
zaujaté s motivací mu v trestním řízení přitížit a soudy měly aplikovat zásadu
„in dubio pro reo“.
Na případ, kdy obviněný předkládá vlastní verzi průběhu skutkového děje, dopadá
rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že
právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno
vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež
odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“
zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny
zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
V souladu s výše uvedenými skutečnostmi Nejvyšší soud shledává nutným
zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které
hodnotily způsobem, který odpovídá ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., že o
správnosti skutkových zjištění soudy nižších stupňů nevznikly žádné důvodné
pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro
vydání rozhodnutí.
To, že námitky skutkové jsou pravou podstatou dovolání obviněného a jejich
prostřednictvím se tento snaží dosáhnout změny skutkového zjištění a až
následně právní kvalifikace, a že tudíž nejsou právně relevantním důvodem
dovolání, vyplývá např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze
dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu
uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší
soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný
dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze
specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná
existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň
zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem.
Nejvyšší soud musí konstatovat, že uvedené námitky jsou z hlediska jejich
povahy opakováním obhajoby, kterou obviněný uplatňoval po dobu trestního
stíhání a se kterými se musely orgány činné v trestním řízení v odůvodnění
svých rozhodnutí vypořádat. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje
obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před
soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí
Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož
„opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení
před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů
dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné
ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ Vzhledem ke skutečnostem, na které
Nejvyšší soud již shora upozornil, bylo nutno námitky obviněného uplatněné k
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. označit za právně
irelevantní a v případě tohoto dovolacího důvodu by přicházelo v úvahu
postupovat podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případě, že
obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl
uložen ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný
čin, jímž byl uznán vinným.
Ke shora uvedenému dovolacímu důvodu lze uvést, že obviněný trest odnětí
svobody považuje za nesprávný jednak ve výši trestu, jednak že mu byl uložen
jako úhrnný a on se domáhá toho, aby mu byl uložen trest souhrnný a kratšího
trvání. Předně musí Nejvyšší soud uvést, že pokud byl obviněný uznán vinným
několika trestnými činy, z nichž nejpřísněji trestný je trestný čin podvodu
podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku, za který bylo možno obviněnému uložit trest
odnětí svobody v trvání od dvou do osmi roků, pak uložení trestu odnětí svobody
v trvání tří roků nesplňuje alternativu, že byl obviněnému uložen druh trestu,
který zákon nepřipouští, ale ani alternativu, že by byl uložen trest ve výměře
mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán
vinným. Pokud by tedy bylo dovolání hodnoceno výhradně v intencích podaného
dovolání a odkazu na důvod dovolání vymezený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.,
pak by musel Nejvyšší soud dovolání obviněného i v této části odmítnout podle §
265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Vzhledem k tomu, že obviněný však brojí proti tomu, že mu byl uložen trest
úhrnný a správně měl být ukládán trest souhrnný, přestože uvedená námitka
nebyla subsumována pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [viz
rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr. – za jiné hmotně právní posouzení, na němž
je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku
záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu,
jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být
uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest..], neposuzoval Nejvyšší soud uvedený
nedostatek formalisticky a uvedenou námitku akceptoval jako právně relevantní.
K uvedené námitce, že „správně mu měl být ukládán souhrnný trest“ však musí
Nejvyšší soud uvést, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou, a to z níže
uvedených důvodů.
Obviněný argumentuje tím, že trestné činnosti, pro kterou byl odsouzen pod body
II.) v předmětné trestní věci a soudem prvního stupně byla kvalifikována podle
§ 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku – „mělo dojít od 11. 9. 2013 do března
2014, tj. až po vyhlášení rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 9. 9. 2013,
č. j. 2 T 112/2013-75, a dříve, než byl Okresním soudem v Náchodě vyhlášen
rozsudek ze dne 27. 8. 2014, č. j. 11 T 14/2014-442. V souvislosti s ukládáním
souhrnného trestu je potřebné zmínit, že z ustanovení § 43 odst. 2 tr. zákoníku
mj. vyplývá uložení souhrnného trestu v případě „odsuzuje-li soud pachatele za
trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen
odsuzující rozsudek za jiný trestný čin“. Sám obviněný uvádí, že rozhodnutí –
rozsudek Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 2 T 112/2013, byl vyhlášen dne 9. 9.
2013. Trestná činnost, pro kterou byl obviněný uznán vinným pod bodem II.)
výroku rozsudku soudu prvního stupně byla páchána od 11. 9. do 16. 9. 2013 (bod
1), od 25. 10. do listopadu 2013 (bod 2), od 23. 1. do 1. 2. 2014 (bod 3), od
3. 2. do 7. 2. 2014 (bod 4), od 8. 1. do 13. 3. 2014 (bod 5), pod bodem III.
byla páchána v době od 19. 1. do 31. 1. 2014. Ze shora uvedeného je zřejmé, že
zmíněná trestná činnost v předmětné trestní věci, byla obviněným spáchána až po
vyhlášení rozsudku Okresním soudem v Náchodě ze dne 9. 9. 2013, č. j. 2 T
112/2013-75, tudíž nelze aplikovat ustanovení § 43 odst. 2 tr. zákoníku. V
souběhu s trestnou činností v této trestní věci není ani odsouzení obviněného
rozsudkem Okresního soudu v Náchodě, č. j. 11 T 14/2014-442, který byl
vyhlášen dne 27. 8. 2014, neboť uvedeným rozsudkem byl obviněný uznán vinným
pro trestnou činnost, které se dopouštěl v období od října 2012 do dubna 2013 a
tímto rozsudkem byl obviněnému ukládán souhrnný trest k rozsudku Okresního
soudu v Náchodě ze dne 9. 9. 2013, č. j. 2 T 112/2013-75. Z uvedené chronologie
je tedy patrno, že mezi trestnou činností páchanou obviněným, pro kterou byl
odsouzen rozsudkem Okresním soudem v Náchodě ze dne 21. 1. 2015, č. j. 3 T
215/2014-379, existuje rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 9. 9. 2013, č.
j. 2 T 112/2013-75, který pro další trestnou činnost obviněného (posuzovanou v
předmětné trestní věci) založil podmínky recidivy nikoli souběhu. Jak již bylo
shora uvedeno, trestná činnost, pro kterou byl obviněný odsouzen rozsudkem
Okresního soudu v Náchodě pod č. j. 11 T 14/2014-442, který byl sice vyhlášen
dne 27. 8. 2014, byla však spáchána před vyhlášením rozsudku Okresního soudu v
Náchodě ze dne 9. 9. 2013, č. j. 2 T 112/2013-75. Lze tedy uzavřít, že v
případě námitky obviněného, kterou chtěl dosáhnout uložení souhrnného trestu,
byla tato sice shledána právně relevantní, avšak zjevně neopodstatněnou ve
smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (Vhodné je rovněž zmínit existenci
rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 8 T 162/2012 –
viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 6 Tdo 495/2015). K
problematice souhrnného trestu srov. též rozhodnutí č. 34/1965 Sb. rozh. tr.
Další námitka obviněného spočívala v tom, že soud druhého stupně ve svém
rozsudku „nesprávně odkazuje na bod I rozsudku soudu prvního stupně, který se
týká § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku“ a další pochybení pak v tom, že „odvolací
soud ukládá sice trest za zločin podvodu dle § 209 odst. 1, 4 tr. zák., neuvádí
však dle jakého písmene odst. 4 § 209 tr. zák., a proto je výrok neúplný“, a
tudíž zakládá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Tento
dovolací důvod je dán, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je
neúplný. Jedná se o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v
napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v
rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný. Za neúplný se považuje
takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou
náležitost stanovenou zákonem, pokud např. v případě výroku o vině není
citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu podle § 120
odst. 1 písm. c) tr. ř. Ani tuto námitku však Nejvyšší soud nemohl akceptovat
jako právně relevantní, neboť trest byl obviněnému ukládán podle kvalifikované
podstaty tj. podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku v rozsahu zákonné sazby od dvou
do osmi let. Lze pouze akceptovat výhradu obviněného, že soud druhého stupně
nesprávně ve svém výroku na straně 2 skutečně pod bodem 2) uvádí (bod I),
správně má být uvedeno (bod II) avšak uvedená skutečnost není námitkou, která
by zakládala akceptovatelnost naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. k) tr. ř., neboť soud druhého stupně cituje, že „ohledně viny zůstal
výrok o vině v citovaném rozsudku – myšleno rozsudku Okresního soudu v Náchodě
ze dne 21. 1. 2015, č. j. 3 T 215/2014-379, nedotčen“.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného
jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší
soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř.
V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání
rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto
směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 23. září 2015
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu