6 Tdo 1108/2024-650
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 1. 2025 o dovolání, které podal obviněný Z. P. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 9. 2024, č. j. 4 To 185/2024-598, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 1 T 176/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 15. 7. 2024, č. j. 1 T 176/2023-522, bylo rozhodováno o obviněných Z. P. a L. P. Stran posledně jmenovaného rozsudek nabyl samostatně právní moci, neboť žádná z oprávněných osob nepodala v části jeho se týkající proti rozsudku odvolání. Obviněný Z. P. (dále jen „obviněný”) byl zmíněným rozsudkem uznán vinným přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na 5,5 roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný byl zavázán k povinnosti zaplatit poškozené B. H. na náhradě škody 500 Kč, když se zbytkem uplatněného a soudem nepřiznaného nároku na náhradu škody byla odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Podle skutkových zjištění prvostupňového soudu se obviněný trestných činů dopustil mezi 2:00 až 3:00 hodinou ranní dne 11. 7. 2023 vůči poškozené B. H. zjednodušeně řečeno tím, že ? poté, co v ní svým chováním a hlasitým křikem vyvolal strach a obavu z fyzického napadení, ji přinutil vejít do ubytovny před pokoj A. V. a následně o patro níž do koupelny s tím, že ji vysvlékne a prohledá, zda nemá drogy, k čemuž však nedošlo, neboť v koupelně potkali A. V. (přečin vydírání), ? bezprostředně poté se vrátili na pokoj A. V., kde po ní agresivním křikem požadoval peníze a pervitin, přikázal jí, aby vyskládala věci ze svého batohu na postel, což ze strachu z vystupování obviněného učinila, vyndala z batohu své věci, z nichž si obviněný vzal cigarety a z peněženky nejméně 500 Kč (zločin loupeže), ? následně se záměrem sexuálně se uspokojit při využití strachu poškozené, který vyvolal svým předchozím velmi agresivním chováním, jí přikázal, aby s ním a L. P. odešla na chodbu v prvém nadzemním podlaží ubytovny, kde si vysvlékl kalhoty a spodní prádlo a přes její výslovné odmítání ji přinutil k orálnímu sexu, během něhož ji chytil za vlasy a přikázal jí přemístit se k dalšímu provádění orálního sexu za roh, kde ji poté poručil, aby se otočila k němu zády s tím, že na ni vykoná anální sex a poté, co jej poškozená s pláčem prosila, ať to nedělá, že udělá cokoliv, netrval na análním sexu a vykonal na ní vaginální soulož ukončenou ejakulací do úst s přinucením, aby ejakulát spolkla, a poté jí přikázal, aby tyto sexuální praktiky vykonala i s L. P., což ze strachu rovněž učinila (zločin znásilnění). V podrobnostech k popisu skutku se odkazuje na prvostupňový rozsudek.
3. Odvolání obviněného Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 5. 9. 2024, č. j. 4 To 185/2024-598, zamítl podle § 256 tr. ř.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal prostřednictvím svého obhájce dovolání obviněný. Opřel je o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
5. U prvého dovolacího důvodu uplatnil jeho prvou alternativu – totiž, že rozhodná skutková zjištění týkající se výhrůžky vyhozením z okna, případně vnímání obžalovaného a jeho jednání poškozenou H., jsou ve zjevném rozporu s její výpovědí k loupežnému jednání. Odcitoval části výpovědi poškozené z hlavního líčení, z nichž dovodil, že poškozená si není jista, zda výhrůžka vyhozením z okna směřovala vůči ní anebo vůči A. V. Výhrůžku proto nelze spojovat s požadavkem na vydání věcí z batohu, jak dovodil okresní soud. Poškozená navíc zmínila, že při vyskládávání věcí z batohu neměla pocit, že by jí obviněný chtěl ublížit, tak jak zmínila i v přípravném řízení.
6. Nesprávné právní posouzení shledal obviněný v tom, že z popisu skutků nevyplývá, že by jednání vykazovalo prvky násilí. V rozsudku prvostupňového soudu není prvek násilí dostatečně popsán a odůvodněn, když se mělo jednat o tzv. nevyslovenou pohrůžku násilím, jak v odvolacím rozhodnutí uvedl až druhostupňový soud. Dovolatel vyslovil nesouhlas s hodnocením druhostupňového soudu o použití tzv. konkludentní pohrůžky násilím s poukazem na to, že k stíhanému jednání došlo na místě veřejně přístupném v objektu, kde bydlely i další osoby a kde jednání byl přítomen jednak L. P., jenž zůstal zcela pasivní a nic neříkal a dále druh poškozené A. V. Obviněný připustil, že sice působil agresivně a vulgárně, ovšem bez jakékoliv pohrůžky násilí či pohrůžky bezprostředního násilí, a to ani té konkludentní. Dovolatel dále namítl, že rozsudek prvostupňového soudu vůbec neuvádí a nepopisuje, v čem spatřuje naplnění úmyslného zavinění, k čemuž se vyjádřil až odvolací soud.
7. Obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud druhostupňový i prvostupňový rozsudek zrušil v části jeho se týkající a přikázal prvostupňovému soudu věc opětovně projednat a rozhodnout.
8. Nejvyšší státní zástupce sdělil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství, že k dovolání obviněného se vyjadřovat věcně nebude. Vyslovil však souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
9. Dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
10. V prvé řadě nutno zmínit, že dovolací výhrady jsou opakováním argumentace vznášené již v předchozím řízení. Oba soudy na ně patřičně reagovaly, vypořádaly se s nimi a obviněnému poskytly náležité vysvětlení, proč mu nedaly za pravdu. Na argumentaci obou soudů lze proto v mnohém odkázat i z hlediska nyní uplatněných dovolacích důvodů. V tomto ohledu lze připomenout i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
11. Obviněný své dovolání založil na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda jím vznesené námitky obsahově odpovídají jím uplatněným důvodům dovolání, a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat důvodnost.
12. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným označených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].
IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
13. Úvodem je vhodné zmínit, že znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip. Z toho plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 (nověji např. usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24, odkazující na prvně uvedené), podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání“. Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.
14. Obviněný tento dovolací důvod uplatnil poukazem na to, že u loupežného jednání jednak z výpovědi poškozené neplyne, že výhrůžka vyhozením z okna by byla adresována jí, a jednak, že z její výpovědi se nepodává, že obviněný při požadavku na vyndání věcí z jejího batohu by nějak gestikuloval a vyvolával v ní pocit, že by jí chtěl ublížit. Tato jeho námitka se s prvou alternativou zmíněného dovolacího důvodu míjí.
15. Otázku adresáta předmětné výhrůžky nelze vůbec pokládat za rozhodné skutkové zjištění. Ostatně taková výhrůžka není podchycena ani v popisu loupežného skutku. I kdyby tedy hypoteticky bylo zjištěno, že taková výhrůžka vůbec nezazněla, nic by to na skutkových zjištěních určujících pro naplnění znaků trestného činu neměnilo, neboť ty jsou založeny jinými zjištěnými okolnostmi osvědčujícími pohrůžku bezprostředního násilí (konkludentní pohrůžka vyvěrající z agresivního, vulgárního a hrubého vystupování obviněného). Pokud by pak bylo najisto postaveno, že výhrůžka vyhozením z okna směřovala vůči A. V., ani potom by takový závěr neměl rozměr rozhodného skutkového zjištění, neboť pohrůžka nemusí být adresována osobě, která se má něčemu podvolit, ale může mířit proti věci či osobě jiné, prostřednictvím níž působí na vůli donucovaného.
16. Na absenci takových skutkových zjištění nelze usuzovat ani poukazem na to, že obviněný při vyskládávání věcí poškozenou z batohu nikterak negestikuloval rukama a ona neměla pocit, že by jí chtěl ublížit. Obviněný totiž toto její vyjádření vytrhává z celkového kontextu svého jednání vůči ní a uměle izoluje dílčí sdělení poškozené opomíjeje úzkou provázanost s dalšími jejími vyjádřeními. Takto obviněný zcela přehlíží výpověď poškozené referující o obavě z obviněného, pod níž se podvolila jeho pokynům, aby se vyhnula závažnějším následkům. Ty přitom nevnímala nikterak mlhavě, ale výslovně uvedla, že se bála nevyhovět příkazům obviněného s tím, že „… nechtěla dopadnout nějak hůř, například být fyzicky napadena …”. Tato obava ovládající jednání poškozené pak nebyla nikterak devalvována tím, že v určitém momentu svého vystupování vůči poškozené obviněný negestikuloval rukama a zrovna v ten moment, kdy měla vyskládat věci z batohu, z něho neměla pocit, že by jí chtěl ublížit. Nelze také opomíjet, že tento pocit mohlo v poškozené vyvolat i to, že se příkazu obviněného podvolila a nebyl tak žádný důvod, aby se vůči ní vymezoval způsobem, z něhož měla strach.
17. Rozhodná skutková zjištění tak pramení z komplexního navzájem provázaného vyhodnocení provedených důkazů a nejsou v rozporu (natož zjevném) z jejich obsahem.
IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
18. Námitku nesprávného hmotněprávního posouzení lze vztahovat pouze ke skutkovým zjištěním, která byla učiněna soudy a vyjádřena především v popisu skutku, popř. ve skutkových závěrech popsaných v odůvodnění soudních rozhodnutí. Naopak tuto výhradu nelze vznášet na podkladě prosazování vlastní skutkové alternativy vyvěrající z toho, jak by si dovolatel představoval, že by důkazy měly být hodnoceny a jaká by z nich měla být učiněna skutková zjištění. Námitku obviněného rozporující vyhodnocení jeho jednání jako konkludentní pohrůžku násilí lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit, jedná se však o námitku zjevně neopodstatněnou.
19. Obviněný v rámci svých výhrad poukazuje na to, že k stíhanému jednání došlo na veřejně přístupné ubytovně, v níž bydlely další osoby a v přítomnosti L. P. i tehdejšího druha poškozené A. V. Toto aranžmá však nikterak bezvýchodnost situace poškozené, která v důsledku toho rezignovala na jakýkoliv efektivní odpor, nezpochybňuje a naopak činí její obavu z horších následků (svého napadení) v případě, že se nepodvolí pokynům obviněného, více než logickou.
20. Veřejnost místa či výskyt osob sám o sobě žádnou významnou roli nehraje. Podstatné je, zda poškozená mohla očekávat, že se jí ze strany veřejnosti či osob v lokalitě ubytovaných dostane nějaké reálné pomoci. To přitom s ohledem na jednak noční dobu a jednak charakter ubytovacího zařízení (ubytovna sociálně neukotvených jedinců) příliš pravděpodobné nebylo. Tohoto prvku si byla vědoma jak poškozená, tak i obviněný, který nežije v informačním vakuu a svede si dobře představit ochotu druhých angažovat se v takovémto prostředí do konfliktů jiných osob. Z výpovědi poškozené se také podává, že skupinka lidí před ubytovnou, v níž byl i obviněný, se jí následně po jeho požadavku jít s ním na ubytovnu nikterak nezastala, takže její reálné očekávání jakékoliv pomoci ze strany třetích osob bylo důvodně nulové. Obdobné platí i o etapě odehrávající se v pokoji A. V., který se pokusil obviněného uklidnit a byl jím velmi razantně usměrněn, takže ani z jeho strany se poškozená nemohla nadát nějakého reálného zastání. Nižší soudy proto důvodně uzavřely, že celkové aranžmá situace vyvolalo v poškozené stav bezvýchodnosti, v němž se raději podvolila jakýmkoliv pokynům obviněného a rezignovala na jakýkoliv další odpor. Pokud se pak na nějaký chabý (verbální) odpor zmohla – zpochybňovala svou vědomost o dovolatelově okradení či uváděla, že požadovaný pervitin nemá – byla obviněným rázně umlčena.
21. Námitka týkající se absence úmyslného zavinění směřuje spíše do odůvodnění prvostupňového rozhodnutí než do nesprávného právního posouzení určitých skutkových zjištění. Případný nedostatek odůvodnění prvostupňového rozsudku byl napraven odvolacím soudem, který tím naplnil poslání druhostupňového řízení, v němž primárně mají být zhojovány vady založené v řízení prvostupňovém. Z učiněných skutkových zjištění však nevyplývá, že by v nich nebyla dostatečně vyjádřena subjektivní stránka trestných činů – totiž úmyslné zavinění obviněného. Všechny tři trestné činy jsou založeny jeho aktivním jednáním, které nelze vykonávat bezděčně. Obviněný tedy věděl, že se projevuje hlasitě, agresivně, urážlivě a útočně. Věděl, že jím užitý jazykový aparát rozhodně není noblesní a zdvořilý, a že adresátka těchto jeho projevů je nevnímá jako nějakou nadsázku, legraci či konverzační specifikum. V tomto ohledu se obviněný nemohl mýlit, neboť své projevy spojoval s požadavky, které lidský jedinec zpravidla dobrovolně nevykonává (odchod do koupelny za účelem vysvléknutí a prohledání, vydání pervitinu, vyskládání věcí z batohu apod.). Vědomost obviněného o efektu jeho vulgárního a agresivního chování je pak více než zřejmá v případě zločinu znásilnění, kde prosby poškozené a její pláč nelze ani v nejmenším interpretovat jako projev dobrovolnosti. Obviněný si byl tedy velice dobře vědom, že poškozená se jej bojí, neodvažuje se mu nijak významně odporovat a pouze proto se podvoluje jeho požadavkům. Při tomto vědomí se vůči poškozené vymezoval a činil tak výlučně proto, že to chtěl, neboť nelze nalézt žádný důvod, který by mu bránil od takového jednání upustit. Zavinění obviněného v přímém úmyslu je tedy dostatečně zřejmé z učiněných skutkových zjištění.
V. Způsob rozhodnutí
22. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten ve svém dovolání vznesl dílem námitky, které se s uplatněnými dovolacími důvody věcně rozešly a dílem námitky, které se s dovolacími důvody sice nemíjejí, jsou však zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
23. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 1. 2025
Mgr. Pavel Göth předseda senátu
Vypracoval: Mgr. Ondřej Vítů