6 Tdo 1113/2024-269
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 1. 2025 o dovolání, které podal obviněný J. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2024, č. j. 67 To 173/2024-228, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 T 102/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 11. 4. 2024, č. j. 3 T 102/2023-197, byl obviněný J. P. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem opilství podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
od blíže nezjištěné doby do 18. 4. 2023 masivně konzumoval drogu pervitin, kdy naposledy před činem tak učinil dne 18. 4. 2023 ve večerních hodinách, kdy užil pervitin v množství cca 0,02 g formou šňupání, přičemž jeho schopnost zdržet se užití pervitinu nebyla zcela vymizelá, následkem opakovaného užití drogy pervitin se u obviněného rozvinula toxická psychóza, ačkoliv byl obviněný tuto skutečnost schopen předvídat, tak svou dlouhodobou intoxikací se do tohoto stavu uvedl vědomě a sám, a to i přesto, že byl v době před skutkem opakovaně hospitalizován v Psychiatrické nemocnici Bohnice v Praze, kde byl o drogové problematice kompletně edukován, a to včetně rizika rozvoje toxické psychózy při nedodržování abstinence, obviněný však doporučení lékařů nerespektoval, léky přestal užívat, do psychiatrické ambulance nechodil a vrátil se k užívání drog, což vedlo k rozvoji výše uvedené toxické psychózy, tedy duševní poruchy, v jejímž důsledku vymizely jeho schopnosti rozpoznat protiprávnost činu a ovládat své jednání, a v takovém stavu se dopustil jednání majícího znaky přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku tím, že:
dne 19. 4. 2023 v čase cca od 07:13 hodin do 07:23 hodin v Praze XY – XY, XY XY, poté, co se na místo dostavili příslušníci Policie České republiky, konkrétně poškození J. J., T. P., O. L. (Pohotovostní motorizovaná jednotka), T. Š. a N. Š. (Oddělení hlídkové služby Obvodního ředitelství policie Praha XY), a to na základě zavolání D. K., nar. XY, na tísňovou linku 158, za účelem prověření oznámení možného protiprávního jednání, že se na místě nachází muž v civilu, později ztotožněný jako obviněný, který se představoval jako příslušník policie a uváděl, že ulice je uzavřená, a že má u sebe v tašce přes rameno uloženou nabitou zbraň, následně se obviněný snažil dostat do chodby domu za oznamovatelem K., čemuž tento zabránil zavřením dveří a následně z důvodu obavy o život a zdraví zavolal na tísňovou linku, obviněný poté neuposlechl opakovaných výzev uniformovaných zasahujících policistů jménem zákona k odložení příruční tašky, ve které měl ruku a opakovaně uváděl, že v této tašce má zbraň, přičemž své tvrzení podpořil pohybem pravé ruky, kterým imitoval nabití střelné zbraně natažením jejího závěru, obviněný přitom svou levou rukou po dobu cca 15–20 sekund mířil proti zasahujícím policistům a rozešel se směrem k nim, policisté proto proti němu použili donucovací prostředky podle § 52 písm. n) a d) zákona o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů – hrozba namířenou střelnou zbraní a taser, přičemž tyto donucovací prostředky se ukázaly jako neúčinné, a když se obviněný pokusil z místa utéct, byl zasahujícími policisty dostižen a zpacifikován, z důvodu reálnosti výhružek obviněného byli zasahující policisté Pohotovostní motorizované jednotky pro svou ochranu vybaveni i plnou balistickou ochranou, včetně balistického štítu, tedy obviněný tímto svým jednáním vzbudil v zasahujících policistech obavu o jejich život a zdraví, neboť jednání obviněného působilo reálně tak, že drží skrytě střelnou zbraň, kterou může zasahujícím policistům způsobit případně střelné poranění.
2. Obviněný byl za tento přečin odsouzen podle § 326 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku mu bylo uloženo ochranné protitoxikomanické léčení v ústavní formě.
3. O odvolání obviněného a státního zástupce proti tomuto rozsudku rozhodl Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 6. 2024, č. j. 67 T 173/2024-228, jímž podle § 258 odst. 1 písm. d), e) odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o trestu a ve výroku o uložení ochranného opatření. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině trestným činem opilství podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku, věta za středníkem, za použití § 326 odst. 1 tr. zákoníku, k trestu odnětí svobody ve výměře jednoho roku, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. b), odst. 3, 4 tr. zákoníku mu uložil ochranné léčení psychiatrické a protitoxikomanické v ústavní formě.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání opřené o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), k) tr. ř. Popírá, že by se dopustil jednání, jímž byl uznán vinným. Jednání je ve skutkové větě nesprávně popsáno, což uznal i odvolací soud. Ten se nezabýval námitkou, že ohledně údajného imitování natažení závěru zbraně, jde o natolik subjektivní hodnocení jeho jednání, že je nepochybně v rozporu s principem in dubio pro reo. Z žádného z provedených důkazů, včetně kamerových záznamů, nevyplynulo dostatečně zřetelně, jaký konkrétní pohyb měl učinit a zda mohl být takový pohyb hodnocen jako imitace natažení závěru zbraně. Popis skutku ve skutkové větě rozhodnutí soudu prvního stupně neodpovídá provedeným důkazům. Z rozsudku uvedeného soudu neplyne, na základě jakých důkazů dospěl k závěru, že od blíže nezjištěné doby do 18. 4. 2023 masivně konzumoval drogu pervitin, kdy naposled před činem tak učinil dne 18. 4. 2023 ve večerních hodinách užitím pervitinu v množství asi 0,02 g formou šňupání, přičemž jeho schopnost zdržet se užití pervitinu nebyla zcela vymizelá. Odvolací soud v tomto směru vycházel výhradně ze znaleckého posudku MUDr. Léblové, který však výše uvedené skutečnosti neprokazuje. Pokud odvolací soud na srozumění se vznikem stavu nepříčetnosti usuzuje z toho, že nepodnikl žádné kroky k tomu, aby vzniku tohoto stavu zabránil, je tak zjevné, že postupuje v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Tato skutečnost stejně tak může prokazovat, že o možném vzniku toxické psychózy nevěděl. Podle dovolatele nebylo prokázáno, že by jeho schopnost zdržet se užívání pervitinu nebyla zcela vymizelá.
5. Podle obviněného nebyly splněny podmínky pro uložení ochranného léčení psychiatrického a protitoxikomanického ve formě ústavní, neboť byl před nástupem výkonu trestu odnětí svobody hospitalizován v Psychiatrické nemocnici Bohnice od 27. 6. 2023. Dne 13. 10. 2023 byl přeložen na pavilon č. 17, kde se nacházejí pacienti vykonávající ochranná léčení. Souhlas s hospitalizací podepsal dne 11. 3. 2024 a od května 2024 plnil režim psychiatrického i protitoxikomanického léčení. Obviněný k důkazu navrhuje lékařskou zprávu MUDr. Dany Bakešové, lékařky PN Bohnice, ze dne 15. 7. 2024.
6. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek odvolacího soudu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
7. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Podle jejího hodnocení je mimořádný opravný prostředek obviněného vystavěn na doslovném opakování námitek prolínajících se víceméně celým trestním řízením, s nimiž se oba soudy vypořádaly. Na případ, kdy dovolatel uplatňuje obsahově shodné námitky, pamatuje kupříkladu rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu“.
8. Výhrady dovolatele lze podle státní zástupkyně pod uplatněné dovolací důvody s jistou dávkou tolerance podřadit, jsou však zjevně neopodstatněné. Obvodní soud realizoval v podstatě komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen pokud jde o jeho rozsah, ale rovněž co do problematiky navazujícího formování skutkových závěrů. Svým povinnostem dostál i odvolací soud, který podané odvolání řádně přezkoumal a s uplatněnými námitkami se přiléhavě vypořádal. Lze se ztotožnit s jeho názorem, že ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vypracovaného na obviněného, ale rovněž z jeho samotné výpovědi plyne nejen dlouhodobost zneužívání návykových látek, ale i to, že opakovaně pobýval na léčení v Psychiatrické nemocnici Bohnice a že v minulosti již zažil toxickou psychózu, právě po požití návykových látek. Uvedl, že přestal docházet do ambulantní léčby a přestal užívat předepsané léky s tím, že užívání návykových látek má pod kontrolou a léčbu nepotřebuje.
9. Z popisu obsaženého ve skutkové větě rozhodnutí soudu prvního stupně jednoznačně vyplývá, jakého jednání se obviněný vůči zasahujícím policistům ve stavu toxické psychózy dopustil. Skutkové zjištění je podepřeno výpovědí obviněného, výpověďmi zasahujících policistů, kamerovým záznamem i výpovědí svědka K., který popsal chování obviněného před příjezdem a zásahem policie. Jednání obviněného tedy bylo provedenými důkazy prokázáno. Použitá právní kvalifikace je zcela přiléhavá, neboť ze znaleckého posudku MUDr. Gabriely Léblové bylo zjištěno, že obviněný byl v době činu nepříčetný. Jeho schopnosti rozpoznat protiprávnost jednání a toto ovládat byly vymizelé. Jeho trestní odpovědnost za uvedený přečin proto nelze dovozovat, neboť se jedná o trestný čin úmyslný a úmysl nebyl u obviněného vzhledem k jeho nepříčetnosti dán. Z téhož znaleckého posudku bylo zjištěno, že ve vztahu k aplikaci návykové látky, jejímž vlivem si způsobil stav nepříčetnosti, nebyly jeho ovládací schopnosti vymizelé. Obviněný současně znal účinek drogy na svůj organismus. Je tak dáno jeho úmyslné zavinění ve vztahu k uvedení se do stavu nepříčetnosti požitím této drogy. Správně proto bylo jeho jednání po objektivní stránce posouzeno jako trestný čin opilství podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku.
10. S uložením ochranného opatření je možno souhlasit. Ze závěrů znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vyplynulo nejen to, že je zapotřebí obviněnému pro jeho nebezpečnost pro společnost uložit ochranné léčení protitoxikomanické formou ústavní, ale i to, že je nutno toto léčení kombinovat s ochranným léčením psychiatrickým, a to právě z důvodů nutnosti komplexního působení na jeho osobu.
11. Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
12. Obviněný zaslal k vyjádření státní zástupkyně prostřednictvím svého obhájce repliku. Podle něj nelze souhlasit s jejím závěrem, že dovolání je postaveno na námitkách, s nimiž se již vypořádaly soudy nižších stupňů. Jeho námitkám se věnovaly pouze okrajově, přičemž je kategoricky odmítly. Jeho jednání, jak je vymezeno v odsuzujících rozsudcích, není trestným činem. V dovolání je uvedena řada dílčích námitek, kterým se soudy nevěnovaly. Státní zástupkyně stejně jako odvolací soud nevhodně domýšlí, co mínil soud prvního stupně vyjádřit tím, když podle něj měl obviněný vyvolat u zasahujících policistů obavu o jejich zdraví a život, když na ně mířil levou rukou. Státní zástupkyně rovněž dezinterpretuje výpověď obviněného stran otázky imitace natažení závěru zbraně. Obviněný následně opakuje svoji obhajobu k této otázce obsaženou ve svém dovolání, stejně jako námitky vztahující se ke znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, zpracovanému k jeho duševnímu stavu. Závěrem uvedl, že trvá na návrhu na rozhodnutí obsaženém v jeho dovolání.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Posouzení dovolání
14. Obviněný, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), své dovolání založil na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h), k) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda jím vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněným důvodům dovolání.
15. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným označených dovolacích důvodů dochází podle jeho obsahového vymezení tehdy, jestliže · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů [první varianta dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku [první varianta dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], · bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.].
IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
16. Pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatňuje námitky, kterými se snaží zpochybnit skutkové zjištění, že měl zasahujícím policistům vyhrožovat usmrcením, když je informoval, že v příruční tašce má uloženou nabitou zbraň a s rukou v této tašce na ně měl mířit a druhou rukou imitovat natažení závěru zmíněné zbraně. Podle obviněného je toto zjištění důkazně nepodložené, když zpochybňuje především kvalitu kamerového záznamu a spolehlivost výpovědi svědka Š. Zcela však opomíjí, že uvedené zjištění soudu vyplývá z podstatně většího množství důkazů než které zmiňuje. Kromě výpovědi svědka Š. a kamerového záznamu se jedná o výpovědi svědků J., L., P., Š. a K. Všichni tito svědci potvrdili shora popsané jednání dovolatele, přičemž krom kamerového záznamu skutkové závěry soudu v tomto směru nepřímo podporovala i audionahrávka nahlášení incidentu svědkem K., podle které měl svědek hovořit o tom, že obviněný vyhrožoval s tím, že je ozbrojený ještě před příjezdem policie i jemu.
17. Tvrzení obviněného na nespolehlivost výpovědi svědka Š. je pouze snahou o její bagatelizaci poukaze na to, že svědek vypovídal o svých subjektivních dojmech stran toho, zda obviněný imitoval natažení závěru zbraně. Svědek přitom vypovídal o tom, jak svými smysly vnímal objektivní realitu, což je podstatou očitého svědectví a nejedná se tudíž o výpověď o jeho subjektivních pocitech. Jeho výpověď přitom byla podpořena všemi výše zmíněnými důkazy. Zejména pak kamerovým záznamem, který na rozdíl od tvrzení dovolatele zcela kvalitně zobrazuje, že na policisty míří levou rukou zastrčenou v tašce a pravou rukou předstírá natažení závěru střelné zbraně. Shora popsaná námitka je tedy zjevně neopodstatněná.
18. Pokud dovolatel uplatňuje výhradu, že nebyla dodržena totožnost skutku mezi podanou obžalobou a výrokovou částí odsuzujícího rozsudku v části popisující jeho jednání, tak tato v první řadě není podřaditelná pod žádný z dovolacích důvodů. Ovšem i při jejím posouzení Nejvyšším soudem, je třeba shledat, že je zcela nepodložená. Totožnost skutku je zachována, existuje-li při porovnání skutku popsaného v obžalobě a v rozsudku shoda buď alespoň v jednání obviněného při rozdílném následku, anebo v následku při rozdílném jednání obviněného. Uvedená shoda v jednání nebo následku přitom nemusí být úplná a bezvýjimečná, naopak stačí i shoda částečná v podstatných skutkových okolnostech. To v daném případě splněno bylo. V rozsudku nedošlo oproti obžalobě k takovým změnám, které by znamenaly porušení totožnosti skutku, jak tvrdí obviněný.
19. V obecnosti lze uvést, že popsaným kritériím pro zachování totožnosti skutku, pokud se jedná o to, jakou rukou měl mít obviněný schovanou v tašce, resp. kterou mířil na policisty, skutek ve výroku soudu prvního stupně zjevně vyhovuje, a to už proto, že je v něm popsán stejným způsobem jako v obžalobě. V odsuzujícím rozsudku soudu byla zmíněná část skutku vyjádřena tak, že obviněný „… neuposlechl opakovaných výzev … … policistů … … k odložení příruční tašky, ve které měl ruku a opakovaně uváděl, že v této tašce má zbraň, přičemž své tvrzení podpořil pohybem pravé ruky, kterým imitoval nabití střelné zbraně natažením jejího závěru, obviněný přitom svou levou rukou po dobu cca 15 – 20 sekund mířil proti zasahujícím policistům …“ což je zcela identický popis jednání obviněného, jako ten obsažený v obžalobě.
20. Dovolatel však námitku o nedodržení totožnosti skutku staví primárně na svém tvrzení, že z obžaloby (a tedy zřejmě i z výroku rozsudku soudu prvního stupně) nevyplývá, že by na policisty mířil rukou schovanou v tašce, což je podle něj pouze domněnkou přidanou odvolacím soudem a pokud by byla vyjádřena v popisu skutku odsuzujícího rozsudku, nebyla by dodržena jeho totožnost. Podle obviněného z popisu skutku, tak jak byl formulován v obžalobě vyplývá pouze to, že na policisty mířil, resp. ukazoval holou rukou, což podle něj nemůže naplňovat znaky žádného trestného činu či činu jinak trestného. Primárně tedy opět rozporuje skutková zjištění, na jejichž základě byl odsouzen, přičemž jeho argumentaci je třeba označit za chybnou. Vyplývá to již ze shora poskytnuté citace vyjádření skutku. Nejdříve v něm sice není specifikováno, jakou ruku měl obviněný schovanou v tašce, ale že se jedná o levou ruku je zřejmé z toho, že pravou ruku měl v danou chvíli použít k imitaci natažení závěru zbraně, přičemž následně je upřesněno, že levou rukou mířil na policisty. To, že jeho levá ruka byla schovaná v tašce, o níž říkal, že v ní má schovanou zbraň, když mířil na policisty, vyplývá z užití pojmu „přitom“, kterým soud (a státní zástupce v obžalobě) upřesnil časový kontext jednání dovolatele v tom smyslu, že levou rukou mířil na policisty zároveň či současně s tím, když ji měl schovanou v předmětné tašce. Pro úplnost lze uvést, že takový závěr zcela jasně vyplývá i z kamerového záznamu zmíněného výše a jeho popisu v rozsudku soudu prvního stupně (jeho bod 12.).
21. Dovolatel následně vytýká soudu prvního stupně důkazní nepodloženost závěru, že věděl o tom, že si konzumací návykových látek může způsobit toxickou psychózu. V první řadě je třeba uvést, že soud založil závěr o vědomosti obviněného o možnosti rozvoje toxické psychózy u něj nejen na znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, ale rovněž na zjištění, že obviněný byl opakovaně hospitalizován v léčebných zařízeních v souvislosti s užíváním návykových látek a že již dříve byl ve výkonu ochranného léčení, při jehož výkonu probíhá edukace v tomto směru.
Dále je třeba poukázat na to, že sám obviněný ve své výpovědi uvedl, že s užíváním návykových látek má bohaté zkušenosti, neboť tak činí už od 16 let a stav toxické psychózy si způsobil již dříve jednou nebo dvakrát. Je tedy zcela nepřípadné, když nyní ve svém dovolání rozporuje závěr o tom, že si byl vědom vlivu, jaký na něj mohou mít vliv jím konzumované návykové látky stran jeho duševního stavu, a tedy že si byl vědom možnosti přivození si toxické psychózy a v konečném důsledku alespoň v hrubých rysech i stavu nepříčetnosti.
22. Pokud dovolatel zmiňuje, že nebylo prokázáno, že před spácháním předmětného činu jinak trestného od blíže nezjištěné doby konzumoval pervitin a v důsledku opakovaného užití této drogy se u něj rozvinula toxická psychóza, pak ani této námitce nelze vyhovět. Tento poznatek zcela jednoznačně vyplývá především z již zmíněného psychiatrického znaleckého posudku. Je sice možné uvést, že dílčí část této námitky spočívající ve snaze zpochybnit zjištění, že naposledy konzumoval pervitin den před inkriminovanou událostí v množství 0,02 g, jak vyplývá z jeho výpovědi z přípravného řízení, která nebyla čtena v hlavním líčení.
Nicméně tento poznatek, byť obsažený ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně, není rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu. Pro naplnění objektivní stránky trestného činu opilství podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku totiž není nutné, aby si pachatel přivodil stav nepříčetnosti, resp. duševní poruchu vedoucí k vymizení schopnosti rozpoznávací či ovládací, bezprostředním požitím návykové látky nebo aby na něj taková látka stále přímo působila, když ve stavu nepříčetnosti spáchá čin jinak trestný.
Postačí, pokud si, jako v této věci, opakovaným zaviněným užíváním návykové látky způsobí duševní poruchu (toxickou psychózu), v jejímž důsledku alespoň jednu z výše uvedených schopností zcela ztratí ve vztahu k jím spáchanému činu. Činu, který nebýt jeho nepříčetnosti by bylo třeba posoudit jako určitý (konkrétní) trestný čin a který právě v důsledku obviněným zaviněného stavu nepříčetnosti se stává činem jinak trestným. Jinak řečeno, interpretací zákonných znaků trestného činu opilství podle § 360 odst. 1 tr.
zákoníku nelze dospět k tomu, že by aplikace jeho skutkové podstaty měla být možná jen v případě bližší (resp. bezprostřední) časové souvislosti s požitím nebo aplikací návykové látky pachatelem a následně ve stavu nepříčetnosti, takto jím zaviněně vyvolané, spáchaným jednáním vykazujícím znaky objektivní stránky některého trestného činu vymezeného ve zvláštní části trestního zákoníku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2023, sp. zn. 6 Tdo 160/2023).
23. Na znalecký posudek zpracovaný MUDr. Leblovou lze odkázat i ve vztahu k dovolatelem uplatněné námitce, že nebyla prokázána jeho schopnost zdržet se užívání návykových látek. Z posudku vyplývá právě to, že předtím, než se u obviněného rozvinula toxická psychóza, tak byl schopen ovládat svoje jednání stran konzumace návykových látek, které u něj posléze toxickou psychózu (a nepříčetnost) způsobily. Dokonce i v rámci stavu toxické psychózy u něj podle jmenované znalkyně nebyla schopnost zdržet se návykových látek zcela vymizelá, pouze významně snížená (viz bod 9. rozsudku soudu, str. 36 znaleckého posudku). Na uvedeném nic nemění ani spekulace dovolatele s odkazem na zjištění soudu, že obviněný konzumoval pervitin, nerespektoval doporučení lékařů v tomto ohledu a přestal užívat léky. Z uvedeného nevyplývá nutně jeho úplná neschopnost zdržet se užívání návykových látek. Jelikož se jedná o otázku, k jejímuž zodpovězení je třeba odborných neprávních znalostí, byl zpracován znalecký posudek příslušné odbornosti vyvracející uvedený argument dovolatele. Konkrétní věcné námitky k odborné kvalitě tohoto zjištění v daném posudku obviněný nevznáší.
IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
24. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný neuvedl relevantní námitky, jelikož jeho výhrady směřují primárně do oblasti skutkových zjištění a až následně jimi míří na otázku správnosti hmotněprávního posouzení skutku, resp. jeho verze, na které obviněný trvá. Podstatou tohoto
dovolacího důvodu je nesprávné právní posouzení učiněných skutkových zjištění, ať již vlastního skutku (alternativa první), či jiné skutečnosti významné pro rozhodnutí (alternativa druhá). Nesprávnost hmotněprávní subsumpce skutkového zjištění uvedeného v tzv. skutkové větě výroku o vině obviněný neuplatňuje. Nejvyšší soud se proto tomuto obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu dále nevěnuje, neboť nemá, nač by reagoval.
IV./3. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
25. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. dovolatel v podstatě vůbec nespecifikuje, proč má za to, že nebyly splněny podmínky pro uložení ochranného léčení toxikomanického a psychiatrického. Jen stroze odkazuje na to, že před nástupem výkonu trestu již byl hospitalizován a plnil léčebný režim ve výše zmíněných oblastech. V takovém případě vůbec neposkytl argumentaci, na kterou by Nejvyšší soud mohl a měl reagovat a neosvědčil tedy ani pochybení podřaditelné pod shora označený důvod dovolání. V obecnosti tak postačí zmínit, že rozhodnutí soudů o nutnosti působit na obviněného nejen trestem odnětí svobody, ale i uložením ochranného léčení v ústavní formě bylo založeno na prokázané skutečnosti, že zneužíval návykovou látku a čin spáchal v souvislosti s jejím užíváním. Tím byla naplněna pozitivní podmínka uložení ochranného léčení podle § 99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Tímto způsobem si totiž zaviněně zapříčinil toxickou psychózu vedoucí k paranoidně bludné produkci a stavu nepříčetnosti, v němž spáchal čin jinak trestný a naplnil tak znaky trestného činu opilství podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku. Zároveň nedošlo k naplnění negativní podmínky podle § 99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku spočívající v tom, že soud ochranné léčení neuloží, pokud by bylo zřejmé, že vzhledem k osobě pachatele není možné dosáhnout jeho účelu.
V. Způsob rozhodnutí
26. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že jeho námitky, které formálně vyhověly jím uplatněným dovolacím důvodům, byly vyhodnoceny jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto o jeho dovolání rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
27. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 1. 2025
JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu